4 Tdo 1174/2014-27
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2014
dovolání obviněného P. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1.
4. 2014, sp. zn. 5 To 84/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 8/2013, a rozhodl t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání
obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 5 T
8/2013, byl obviněný P. K. uznán vinným jednak zločinem těžkého ublížení na
zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku,
kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 8. 9. 2012 v době kolem 02:10 hod. v P., J., na tanečním parketu klubu Ch.
R., za přítomnosti většího počtu dalších osob, udeřil rukou, v níž držel
tenkostěnnou pivní sklenici, do obličeje poškozeného V. Ch. A. L., při úderu se
sklenice rozbila a její střepy způsobily poškozenému mnohočetné řezné rány
měkkých tkání levé strany obličeje délky od několika mm do 2 cm, které
zasahovaly hluboko do podkoží, obloukovitou řeznou ránu před levým uchem
celkové délky asi 10 cm s otevřením podkožní žíly, řeznou ránu levého horního
očního víčka pronikající až na jeho vnitřní stranu a pokračující do vnitřního
očního koutku, kde přeťala slzný kanálek, což si vyžádalo mikrochirurgickou
operaci, a dále povrchní defekt rohovky levého oka, kdy celková doba hojení a
léčby takových úrazových změn trvá cca tři týdny a poškozený byl omezen v
obvyklém způsobu života zejména při příjmu potravy a při verbálním projevu po
dobu cca 10 dnů, přičemž při úderu sklenicí do hlavy, spojeném s jejím
rozbitím, může následný účinek střepů v obličejové části hlavy způsobit i
mnohem závažnější poranění nebo poranění důležitého orgánu, např. poranění oka
a nitroočních struktur s možností trvalé poruchy zraku, nebo řezné rány s
přímým poraněním větších cévních a nervových pletení zde probíhajících s
následnou větší krevní ztrátou, případně i s poruchou cítivých a hybných funkcí
obličeje, a s možností vzniku takových vážných zranění musel být přinejmenším
srozuměn, jelikož je všeobecně známo, že v hlavě člověka jsou umístěny důležité
orgány a že při úderu sklenice může dojít k jejímu rozbití a pořezání od
střepů.
Za to byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku
odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a podle § 81 odst.
1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen
na zkušební dobu v trvání tří roků.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 5 T
8/2013, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze
usnesením ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 5 To 84/2014, tak, že ho podle § 256 tr.
řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 5 To
84/2014, podal obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž
uplatnil důvody dovolání vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr.
řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že ke čtení svědeckých výpovědí
svědků L. a Ch. nebyly splněny podmínky podle ustanovení § 211 odst. 2 písm. a)
tr. řádu, neboť výpovědí těchto svědků v přípravném řízení se směl zúčastnit
pouze jeho obhájce, kterému navíc nebylo umožněno seznámit se před tím se
spisem. V této souvislosti poukázal na porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod, který obviněnému zaručuje „právo
vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě“. Zdůraznil, že také podle
ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je právo obviněného být
přítomen osobně výslechu korunních svědků jedním z podstatných práv
zaručujících právo na spravedlivý proces. Dovolatel má za to, že výpověď
poškozeného L. byla jediným usvědčujícím důkazem v tom smyslu, že se nejednalo
o nutnou obranu. Postupem rozhodujících soudů proto došlo dle přesvědčení
obviněného k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dále jsou podle něj ve
věci dány pochybnosti, jak daný konflikt vznikl a kdo jej zahájil. Uvádí, že
tyto pochybnosti měly být vyloženy v jeho prospěch tak, že útok zahájil
poškozený a že příslušný skutek měl být kvalifikován jako nutná obrana, příp.
jako jednání, které bylo učiněno z omluvitelné pohnutky. Dodal, že v řízení
nebylo prokázáno jeho zavinění ve vztahu k těžkému ublížení na zdraví jakožto
hrozícímu následku.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného
prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého
zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně
shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že všechny námitky
obviněného jsou pouze vyjádřením jeho nesouhlasu s učiněnými skutkovými
zjištěními, kdy dovolatel předkládá svoji vlastní verzi skutku – že byl
rozrušen útokem poškozeného a pokud jej udeřil rozbitou sklenicí do obličeje,
neuvědomoval si možné následky takového útoku. Zákonností čtení obou svědeckých
výpovědí se podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podrobně
zabýval již odvolací soud v odůvodnění svého usnesení. Z žádného judikatorního
rozhodnutí či právního předpisu neplyne, že by obviněný měl mít vedle svého
obhájce nějaké samostatné právo vyslýchat svědky. Pokud se týká otázky, zda
čtené výpovědi byly či nebyly klíčovým důkazem o vině obviněného, k tomu
podotkl, že ve věci je řada jiných důkazů (viz rozhodnutí nalézacího soudu),
které vyvrací obhajobu obviněného, že se jen bránil útoku poškozeného. Odkázal
přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 6 Tdo
1096/2012. Soud prvního stupně se zabýval i otázkou nutné obrany a argumentací
obhajoby zásadou „in dubio pro reo“ a jeho úvahy i v tomto směru označil státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za přiléhavé. V řízení bylo
prokázáno, že poškozený na obviněného neútočil a pokud obviněný útočil křehkým
skleněným předmětem na obličejovou část hlavy poškozeného, musel si být vědom
možných následků svého jednání. Za tohoto stavu nelze dle něj shledat mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními žádný rozpor, natož pak rozpor
extrémní.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném
zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f
odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst.
1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolací
soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí
soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže
posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat
provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v
řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím
řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat
Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog
dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného
prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní
iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení
odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l)
tr. řádu.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu tedy v rámci
dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového
stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného
dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr.
řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti
dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu
ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního
nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a
námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v
intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v
případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění
rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich
vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že
námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích
trestního řízení, resp. obsah podaného dovolání je obsahově téměř totožný s
odvoláním proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování
obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých
rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím
Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li
obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v
dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně
neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č.
408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
V případě projednávané věci obviněný P. K. navíc sice v dovolání uplatnil důvod
podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve
skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá
soudy učiněná skutková zjištění a předkládá svoji vlastní verzi skutkového děje
– tj. že byl rozrušen útokem ze strany poškozeného a pokud jej uhodil rozbitou
sklenicí do obličeje, tak si ani neuvědomoval možné následky takového jednání.
Obviněný se tak svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen
skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod
deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný
zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž
přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v
případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr.
řádu.
Jak uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, výpovědi poškozeného
V. Ch. A. L. i svědkyně N. T. Ch. byly podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu u
hlavního líčení přečteny, neboť jmenovaní byli vícekrát obesíláni k hlavnímu
líčení na všechny soudu známé adresy, resp. soud se opakovaně i prostřednictvím
policie ČR snažil zajistit jejich přítomnost u hlavního líčení, avšak
bezvýsledně. Ač tedy soud vynaložil maximální úsilí k tomu, aby tyto svědky
mohl vyslechnout bezprostředně při hlavním líčení, toto se nepodařilo
uskutečnit (nikoliv však vinou soudu). Je třeba zdůraznit, že zmínění svědci
byli v přípravném řízení vyslechnuti v náležité procesní formě po řádném
poučení, za přítomnosti tlumočníka i obhájce obviněného. Obviněnému i jeho
zvolenému obhájci muselo být již ze sdělení obvinění dostatečně jasné, jaké
konkrétní jednání je předmětem obvinění. Obhajoba tak měla dostatek prostoru
pro realizaci svých práv v rámci výslechů svědků v přípravném řízení. Není tak
pochyb o tom, že za situace, kdy se nepodařil uskutečnit výslech uvedených
svědků přímo u hlavního líčení, nic nebránilo postupu podle § 211 odst. 2 písm.
a) tr. řádu. Z protokolu o hlavním líčení pak plyne, že k obsahu čtených
výpovědí neměla obhajoba žádné připomínky ani po jejich přečtení nečinila žádné
návrhy na doplnění dokazování.
K námitce obviněného, že výpovědí svědků V. Ch. A. L. a N. T. Ch. v přípravném
řízení se směl zúčastnit pouze jeho obhájce, kterému navíc nebylo umožněno
seznámit se předtím se spisem, Nejvyšší soud uvádí, že z žádného právního
předpisu nevyplývá, že by obviněný měl mít vedle svého obhájce nějaké
samostatné právo vyslýchat svědky. Obviněný v této souvislosti odkázal na
rozsudek Evropského soudu pro lidská práva L. proti Š. č. 12433/86 ze dne 15.
6. 1992. I z tohoto rozhodnutí je však zřejmé, že Evropský soud pro lidská
práva považoval právo vyslýchat svědky za právo alternativní, tzn. jako právo
obviněného nebo jeho obhájce („….pan L. ani jeho právní zástupce neměli během
soudního řízení ani jednou možnost položit T. otázky....“), nikoliv jako dvě
samostatná práva uplatňovaná nezávisle na sobě. Policejní orgán v rané fázi
trestního stíhání rozhodně neměl povinnost připustit účast obviněného při
výslechu svědků, navíc za situace, kdy u těchto výslechů byl přítomen jeho
obhájce. Stejně tak policejní orgán nepochybil, když obhajobě předtím
neumožnil seznámit se se spisem, jak podrobně rozvedl již odvolací soud ve svém
usnesení.
Obviněnému nelze dát za pravdu ani v tom, že soudy svým postupem porušily
zásadu, podle které přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut
kontradiktorně, nemůže být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny.
Čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
stanovuje princip, že předtím, než je obžalovaný odsouzen, všechny důkazy proti
němu musí být provedeny v jeho přítomnosti při veřejném ústním jednání, aby tak
byl respektován požadavek kontradiktorního řízení. To znamená, že obviněný v
trestním řízení musí mít efektivní možnost napadnout důkazy proti sobě. Dle
judikatury Evropského soudu pro lidská práva jsou výjimky možné, avšak nesmějí
porušovat práva obhajoby, což zpravidla vyžaduje, aby obžalovanému byla dána
adekvátní možnost napadat svědecké výpovědi a klást svědkům otázky buď ve
chvíli, kdy vypovídají, nebo později. Z tohoto principu tedy vyplývají dva
požadavky, a to že pro nepřítomnost svědka musí být řádný důvod a že tam, kde
je prohlášení o cizích výpovědích jediným nebo rozhodujícím důkazem proti
obžalovanému, jeho přijetí jako důkazu ještě neznamená automaticky porušení čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jestliže se
odsouzení opírá pouze nebo v rozhodující míře o výpověď nepřítomného svědka,
soud podrobí řízení pečlivému přezkoumání. To pak dovoluje, aby se odsouzení
opíralo o takový důkaz, jen je-li skutečně spolehlivý s ohledem na závažnost
případu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech S. a ost.
v. B. č. 37981/06 ze dne 17. 4. 2012, A. K. a T. v. S. k. č. 26766/05 ze dne
15. 6. 1992, S. v. N. č. 29881/07 ze dne 19. 7. 2012, aj.).
Je tak možno shrnout, že svědecká výpověď nemusí vždy proběhnout před soudem a
veřejně, má-li být přijata jako důkaz. V některých případech to ani není možné.
Existence porušení principu kontradiktorního řízení je myslitelná i při absenci
újmy. Otázkou v každé příslušné věci je, zda existují dostatečné vyvažující
faktory, včetně opatření, jež dovolují řádné vyhodnocení spolehlivosti těchto
důkazů.
Nejvyšší soud se proto, ve shodě s názorem nalézacího a odvolacího soudu i
státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, nepřiklonil v nyní
projednávané věci k názoru obviněného, že mu byla odepřena možnost napadnout
svědecké výpovědi a klást svědkům otázky.
Nadto je nutno dodat, že výpověď poškozeného, ač byla důkazem v dané věci
důležitým, nebyla důkazem jediným a výpověď svědkyně N. T. Ch. pak nelze
považovat za příliš významnou, neboť tato svědkyně neviděla počátek ani vlastní
průběh konfliktu. I kdyby tedy poškozený v řízení nevypovídal vůbec (tj. ani v
přípravném řízení), i tak by byly dány další důkazy (svědecké výpovědi,
znalecký posudek, záznam o provedené dechové zkoušce, lékařská zpráva) svědčící
o tom, že obviněný nejednal v nutné obraně, tj. že by se jen bránil útoku ze
strany poškozeného (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp.
zn. 6 Tdo 1096/2012).
Podle ustanovení § 29 odst. 1 tr. zákoníku (nutná obrana) čin jinak trestný,
kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný
trestním zákonem, není trestným činem. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení
nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Obrana tedy nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost
obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí. Trestní zákoník
nestanoví měřítko pro určení mezí nutné obrany, je proto třeba posoudit všechny
rozhodné skutečnosti, zejména intenzitu útoku a obrany i všechny další
okolnosti případu s přihlédnutím též k závažnosti zájmu společnosti na aktivní
obraně poškozeného vůči trestným činům (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník
I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 404, 405 s.).
Otázkou nutné obrany se podrobně a důsledně zabýval již nalézací soud v
odůvodnění svého rozhodnutí. I když obviněný tvrdí, že byl napaden poškozeným
úderem do tváře, tak s tímto jeho tvrzením nekoresponduje lékařská zpráva,
podle které u něj nebylo zjištěno žádné zranění obličeje, měl pouze řezné
zranění palce pravé ruky, což naopak odpovídá dle závěrů vypracovaného
znaleckého posudku tomu, že rozbitou pivní sklenicí útočil na hlavu
poškozeného. Nutno dodat, že žádný útok poškozeného vůči obviněnému
nezpozoroval ani kamarád obviněného svědek M. K., který do předmětného klubu
přišel společně s obviněným. I kdyby bylo prokázáno tvrzení obviněného, že ho
poškozený udeřil do tváře, jen stěží by bylo možno posoudit bezohledný útok
křehkým skleněným předmětem do obličeje poškozeného, který nebyl nijak
ozbrojen, jako jednání v nutné obraně, příp. jednání, které bylo učiněno z
omluvitelné pohnutky. Obviněný je duševně zdravý a inteligentní člověk, studuje
vysokou školu, proto lze předpokládat, že pokud útočil skleněným předmětem na
obličej poškozeného, musel si být minimálně vědom možných následků svého
jednání, a to i vzhledem ke značnému stupni opilosti.
Je tak třeba přisvědčit názoru odvolacího soudu v tom, že soud prvního stupně
svá skutková zjištění a právní závěry o vině obviněného vyvodil z provedených
důkazů, aniž by při jejich hodnocení postupoval v rozporu se zásadou in dubio
pro reo.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném
prostředku, je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který
spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a
g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší
soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého
stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené
řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny
procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo
stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u
odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy
řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li
splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první
alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém
dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto
dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto
odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Lze tak učinit závěr, že námitky uvedené dovolatelem v podaném dovolání zjevně
neodpovídají deklarovaným důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l)
tr. řádu.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní
soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento
mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen
vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i
podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů
uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného
dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v
němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom,
že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat
zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu
pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst.
1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém
důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního
i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními
závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
O žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými
zjištěními se tak v dané věci nejedná.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného P. K. odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §
265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném
zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o
rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i
odst. 2 tr. řádu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 30. září 2014
Předsedkyně
senátu
JUDr. Danuše
Novotná