4 Tdo 1185/2025-680
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání,
které podal obviněný P. M., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici
Bělušice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2025, sp. zn. 7 To
99/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 3/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 6. 2025, sp.
zn. 1 T 3/2025, byl obviněný P. M. uznán vinným pokusem zvlášť závažného
zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku a
za něj byl podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání 11 let. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému byla dále podle §
228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené
Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 102 404 Kč
společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % z této částky ode dne 11.
4. 2025 do zaplacení.
2. Skutková zjištění, na jejichž základě dospěl soud prvního stupně k
vině obviněného, lze shrnout následovně. Dne 5. 9. 2024 kolem 4:35 hodin ve
vnitrobloku domu přilehlého k náměstí XY v XY po předchozím požití alkoholu a
metamfetaminu ve stavu kombinované opilosti, která však neměla podstatný vliv
na jeho jednání, napadl po předtím proběhlé hádce poškozenou M. B., a ve snaze
ji usmrtit bodnul ji opakovaně střední intenzitou nožem s čepelí dlouhou 13 cm
do levé i pravé strany krku. Tím jí způsobil několik bodných ran a jednu ránu
bodnořeznou bez zasažení důležitých cév a tepen, dále ránu v týlní krajině a v
návaznosti na obranu poškozené i řezné rány prstů levé ruky. V důsledku
poranění krku byla poškozená ohrožena na životě masivním krvácením z bodných
ran a bez včasné pomoci by jí bezprostředně hrozila smrt, ke které nedošlo
pouze naprostou náhodou.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Vrchní
soud v Praze podle § 256 tr. ř. zamítl usnesením ze dne 9. 9. 2025, sp. zn. 7
To 99/2025, jako nedůvodné.
II.
Dovolání obviněného
4. Proti zamítavému výroku usnesení odvolacího soudu podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Kuďouska dovolání, které opřel o
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že rozhodná
skutková zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a která jsou určující
pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem
provedených důkazů a že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním
posouzení skutku.
5. Konkrétně obviněný, aniž by rozlišoval jednotlivé námitky z pohledu
uplatněných dovolacích důvodů, namítl absenci subjektivní stránky trestného
činu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Konstatoval, že jeho úmyslem
nebylo poškozenou M. B. usmrtit a že žádný z provedených důkazů na takové
zavinění nepoukazuje. Z provedených důkazů vyšlo najevo jen to, že obviněný v
okamžitém emočním zkratu, který eskalovala předchozí hádka, bezmyšlenkovitě
zaútočil na poškozenou nožem, který měl u sebe za účelem otevření vstupních
dveří bytu, ve kterém se nacházela. V rozrušení z nastalé situace pak nůž na
místě činu odhodil, odvedl dítě, které bylo v bytě, ke své matce a v šoku se
ukryl. Jakmile se vzpamatoval, chtěl se na místo činu vrátit a vše policii
objasnit.
6. Podle přesvědčení obviněného podporuje jeho obhajobu výpověď
poškozené i závěry soudních znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a
klinické psychologie MUDr. Jaroslava Tržického a PhDr. Jindřišky Lejskové.
Podle jejich zjištění je totiž obviněný osobou impulzivní s významnou citovou
vazbou na poškozenou a ve stresových situacích reaguje zkratkovitě. Tak tomu
bylo i v inkriminovaný večer, kdy obviněný v okamžitém a nezvládnutém afektu
poškozenou, která chtěla odběhnout, pobodal nožem, který nahmatal v kapse.
Významnou roli přitom sehrály žárlivost a emoční nestabilita obviněného, která
byla umocněna jeho problematickým dospíváním v dětském domově. Poškozená byla
první osobou představující pevný bod v jeho životě. Podle obviněného je s
ohledem na tato zjištění namístě skutek, který spáchal, posoudit jen jako
zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku nebo
maximálně jako pokus zločinu zabití podle § 21 odst. 1 k § 141 odst. 1 tr.
zákoníku.
7. K argumentům soudů nižších stupňů, že o trestný čin zabití se nejedná
v případě, kdy je to právě pachatel, kdo vyvolá či vyprovokuje situaci, na
jejímž základě sám sebe dostane do stavu mimořádného rozrušení, obviněný
namítl, že se jedná o zjevný rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a
obsahem provedených důkazů, jelikož nebylo spolehlivě prokázáno, že by konflikt
s poškozenou vyvolal právě on. Poukázal na to, že jeho partnerské soužití s
poškozenou provázely časté hádky, které mnohdy vyústily v rozchod a opětovné
obnovení vztahu, což charakterizoval jako tzv. italskou domácnost. Jinak tomu
nebylo ani v inkriminovaný večer, který provázely opakované konflikty, v
jejichž důsledku obviněný několikrát opustil společný byt. Posléze se do něj
chtěl vrátil, protože se tam nacházely jeho osobní věci a přebývaly v něm jeho
děti.
8. Obviněný dále akcentoval závěry soudní znalkyně z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Andrey Vlčkové, podle nichž
dosahovala intenzita útoku jen středního stupně, nedošlo k zasažení životně
důležitých žil a tepen v oblasti krku a poškozená vyvázla bez trvalých
následků. Intenzitu útoku podle poškozeného navíc negativně ovlivnily dvě
skutečnosti, a to nestabilní terén, protože konflikt s poškozenou se odehrál
převážně na schodech bytového domu, a fakt, že se poškozená snažila na
obviněného spíše útočit, než aby se jeho útoku pouze bránila. Z uvedených
argumentů obviněný uzavřel, že se sice dopustil nebezpečného jednání, ale šlo o
čin impulzivní a vedený nižší intenzitou, takže u něj není možné dovodit úmysl
poškozenou usmrtit. Pokud by se skutečně jednalo o pokus vraždy, jak usoudily
soudy obou stupňů, musel by útok dosahovat podstatně vyšší intenzity. Soudy
tento fakt ale pominuly, stejně jako to, v jakém psychologickém rozpoložení se
obviněný nacházel a že poškozená neutrpěla vážné trvalé následky na zdraví, a
vycházely pouze z povahy použitého nástroje. Podle názoru obviněného tak ze
strany obou soudů došlo k extrémně vadnému hodnocení důkazů, což se následně
projevilo v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku jako pokusu vraždy
namísto těžkého ublížení na zdraví či pokusu zabití.
9. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby zrušil rozhodnutí soudů obou
stupňů a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
III.
Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
10. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství. Shrnul podstatu dovolání obviněného a uvedl, že
vzhledem k vytýkaným vadám rozsudku soudu prvního stupně, které odvolací soud
neodstranil, měl obviněný uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Následně státní zástupce s výtkou, že
obviněný námitky formuloval souhrnně bez rozlišení, pod který z uplatněných
dovolacích důvodů je podřazuje, konstatoval, že obviněný se domáhá zmírnění své
trestní odpovědnosti tím, že nabízí vlastní alternativu skutkového děje, kterou
prezentuje jako jedinou možnou. Současně přetváří svůj osobnostní profil a
okolnosti útoku na poškozenou vykládá ve svůj vlastní prospěch. Podle státního
zástupce obviněný jen polemizuje se zásadou volného hodnocení důkazů a nenabízí
žádný relevantní skutkový podklad pro použití § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
který by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu v projednávané trestní věci.
11. K námitkám hmotněprávního posouzení skutku státní zástupce uvedl, že
je lze s jistou dávkou tolerance podřadit pod obviněným uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nelze jim ale zjevně přisvědčit.
Připomněl, že obžaloba původně kvalifikovala skutek jako pokus vraždy spáchané
s rozmyslem podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2 tr. zákoníku, nicméně po
provedeném dokazování v hlavním líčení skutek přehodnotila a obviněného navrhla
uznat vinným pokusem vraždy „prosté“, tj. v základní skutkové podstatě, což
soud prvního stupně akceptoval. Učinil tak poté, co vzal za prokázané tvrzení
obviněného, že primárním účelem, pro který si nůž přinesl, bylo otevření
vstupních dveří bytu poškozené. Státní zástupce se neztotožnil s názorem
obviněného, podle něhož zmíněný skutkový závěr odůvodňuje použití jím
navrhované mírnější právní kvalifikace. Skutečnost, že si obviněný vzal nůž,
aby jím otevřel dveře bytu, v němž se nacházela poškozená, jej nezbavuje
trestní odpovědnosti za trestný čin vraždy ve stadiu pokusu za situace, kdy
následně tento nůž použil k útoku na poškozenou.
12. Státní zástupce ve svém vyjádření dále detailně popsal, z jakých
konkrétních okolností lze spolehlivě dovodit úmysl obviněného způsobit smrt
poškozené. Zohlednil zejména typ použité zbraně, kterou byl v tomto případě nůž
s čepelí dlouhou 13 cm, jenž snadno proniká do lidského těla a je způsobilý
navodit závažná poranění, a skutečnost, že útoky vůči poškozené byly opakované,
nikoliv nahodilé, a byly cíleně vedeny do krku, kde se nachází životně důležité
tepny a cévy. Nepominul ani to, že obviněný se po činu nesnažil pobodané
poškozené jakkoli pomoci. Navzdory uvedenému obviněný svůj skutek zlehčuje a
tvrdí, že intenzita útoku byla nanejvýš střední, navíc zvýšena skutečností, že
poškozená přešla do ofenzivy ihned po prvotním napadení nožem. Ze zjištěného
skutkového stavu naopak plyne, že poškozená se zcela přirozeně bránila a činila
tak beze zbraně, a že utrpěná zranění byla objektivně způsobilá přivodit smrt
poškozené v důsledku krvácení, k čemuž nedošlo pouze díky včasné pomoci. Z
popsaných okolností státní zástupce dovodil, že návrhu obviněného na posouzení
skutku jako trestného činu těžkého ublížení na zdraví nelze v žádném případě
vyhovět.
13. Ani v otázce existence znaků naplňujících privilegovanou skutkovou
podstatu k trestnému činu vraždy, tj. skutkovou podstatu trestného činu zabití
podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, nedal státní zástupce obviněnému za pravdu.
Poukázal na to, že v řízení před soudy nižších stupňů nebylo prokázáno, že by
obviněný jednal v omluvitelném psychickém stavu, který by snižoval jeho trestní
odpovědnost ve vztahu ke spáchanému skutku. Současně z provedeného dokazování
nevyplynulo ani to, že by útoku předcházelo zavrženíhodné jednání poškozené,
jak obviněný tvrdí. V inkriminovaný večer poškozená s obviněným nechtěla
komunikovat a zamkla se před ním v bytě, on ale překonal uzamčené dveře a proti
její vůli do bytu vniknul. Na to poškozená reagovala tím, že do obviněného
strčila. Takové jednání nevykazuje žádné známky zavrženíhodnosti ve smyslu §
141 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný navíc v útoku pokračoval i poté, co jej
poškozená prosila, aby svého jednání zanechal. Je tedy zřejmé, že vyhrocení
situace způsobil sám obviněný a chování poškozené jeho vinu nijak nesnižuje.
Stejně jako nelze čin obviněného omlouvat charakterem jeho partnerského soužití
s poškozenou, protože šlo o oboustranně vedenou tzv. italskou domácnost. Státní
zástupce současně připomněl závěry soudních znalců, kteří potvrdili, že
obviněný se nacházel v době činu ve stavu kombinované opilosti po požití
alkoholu a metamfetaminu, ovšem jeho rozpoznávací schopnosti zůstaly zcela
zachovány a ovládací schopnosti pouze nepodstatně sníženy. Afekt obviněného, v
němž jednal, tak nebyl forenzně významný.
14. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl Nejvyššímu soudu,
aby dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 256b odst. 1
písm. e) tr. ř. a současně vyslovil svůj souhlas, aby tak Nejvyšší soud učinil
v neveřejném zasedání.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro
konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti
uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda lze z
jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného usnesení odvolacího
soudu, kterého se obviněný domáhá. Možnost využití dovolání je totiž omezená
jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř. a konkrétní námitky obviněného
musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž
Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a
důvody (viz § 265i odst. 3 a § 265f odst. 1 tr. ř.), protože není obecnou třetí
instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů druhého stupně a
nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud
by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší ,soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů určených k nápravě jen
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, které lze obecně
charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu
předcházejícího.
16. Nejvyšší soud pro úplnost poznamenává, že obviněný měl uplatnit také
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě,
jehož podstata spočívá v tom, že ač odvolací soud v řádném opravném řízení
věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, zamítl odvolání a
neodstranil vadu v něm vytýkanou a zakládající některý z dovolacích důvodů
podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Toto formální pochybení ale samo o
sobě nebylo způsobilé zamezit dovolacímu přezkumu, pokud by obviněným výslovně
uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. byly
reálně naplněny. Tak tomu ale v posuzované věci zjevně není.
17. Obviněný své dovolání opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě a o dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své
první alternativě dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve extrémním rozporu s obsahem
provedených důkazů, přičemž se jedná o situaci, kdy skutková zjištění
postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z
logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce jsou opakem toho, co
je obsahem provedených důkazů. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. lze namítat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích je možné
brojit proti tomu, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom
vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je přípustné dovoláním namítat pouze
vady právní a nikoli skutkové (srovnej např. názor vyslovený v usnesení
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03 ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03
ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). Dovolací soud
naopak musí striktně vycházet ze skutkového stavu zjištěného v průběhu
trestního řízení, jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku,
případně podrobněji rozebrán v jeho odůvodnění.
18. Jsou-li výše uvedená teoretická východiska aplikovaná na trestní věc
obviněného, nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že žádná z uplatněných
dovolacích námitek neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. a lze je podřadit jen pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. Obviněný totiž fakticky nebrojí proti skutkovým zjištěním popsaným ve
výroku o vině. Naopak stejně jako v předchozím řízení doznává, že poškozenou z
okamžitého popudu v silném rozrušení opakovaně bodl nožem s délkou čepele 13 cm
střední silou do oblasti krku a pak z místa činu odešel, aniž by jí přivolal
pomoc. Poukazuje však na okolnosti, za kterých se tak stalo, a na jejich
základě se domáhá jiného právního závěru o subjektivní stránce, než který
učinily soudy nižších stupňů, které uzavřely, že jednal v nepřímém úmyslu
poškozenou usmrtit. Zmíněnými okolnostmi, které podle jeho mínění soudy nižších
stupňů podcenily nebo přehlédly, jsou charakter soužití s poškozenou (setrvalé
hádky, které na něj měly negativní vliv), citová závislost obviněného na
poškozené, fakt, že inkriminovaný večer jednal v nezvládnutém afektu a že nůž,
který použil, u sebe neměl proto, aby poškozenou usmrtil (ale proto, aby se s
jeho pomocí dostal přes uzamčené dveře bytu, ve kterém se poškozená nacházela)
a že z místa činu odběhl v šoku a konečně to, že intenzita, se kterou bodal,
byla zvýšena nestabilitou terénu a tím, že poškozená byla ofenzivní a měla
snahu s ním bojovat. Pokud by soudy popsané skutečnosti, které vyplývají z
provedeného dokazování, vzaly do úvahy, musely by jeho čin právně posoudit jen
jako zločin těžké újmy na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku nebo nanejvýš
jako pokus zločinu zabití podle § 21 odst. 1 k § 141 odst. 1 tr. zákoníku.
Námitky vůči subjektivní stránce jsou ale zjevně nedůvodné, jak bude níže
vyloženo. Navíc Nejvyšší soud zjistil, že obviněný uplatnil s mírnými obměnami
téměř totožné námitky hmotněprávního posouzení skutku jako v rámci řízení před
soudy nižších stupňů, které se všemi vytýkanými vadami pečlivě zabývaly a
přesvědčivě vysvětlily, proč je shledaly zcela nedůvodnými. V souvislosti s tím
je potřeba upozornit na ustálenou rozhodovací činnost Nejvyššího soudu, který v
situaci, kdy obviněný v dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před
soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se
zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, ročník 2002, svazek 17, pod T 408).
19. V posuzované věci soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu,
na jehož základě mohl spolehlivě učinit nejen skutkové závěry, které nalezly
odraz v tzv. skutkové větě jeho rozsudku, ale i právní závěr o úmyslné formě
zavinění, pokud jde o usmrcení poškozené.
20. Nejvyšší soud na tomto místě považuje za vhodné připomenout, že
trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v
trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl
přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebo věděl, že svým jednáním
může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s
tím srozuměn – úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jak
složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní
realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními
zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem
podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když
skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní
části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných
rysech. V případě úmyslného zavinění je pro oba druhy úmyslu společné, že
intelektuální složka vědění zahrnuje u pachatele představu rozhodných
skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U
přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu
chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový
následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje
aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je
možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností,
která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný
(viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
21. Podstatou zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr.
zákoníku je úmyslné usmrcení jiného, přičemž v situaci, kdy pachatel tvrdí, že
jeho úmysl k tomuto výsledku nesměřoval, je třeba na formu zavinění usuzovat z
toho, jak se tato vnitřní složka projeví v jeho jednání navenek. Je potřeba
brát v potaz především způsob provedení útoku, jeho intenzitu (např. počet
bodných ran), konkrétní místa na těle poškozeného, jež byla zasažena a další
okolnosti, za nichž k útoku došlo, a na jejichž podkladě je možné učinit závěr
o úmyslu pachatele způsobit následek v podobě smrti jiného člověka, přičemž
nelze opomenout ani chování pachatele po činu (srov. například rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 2 To 116/2009, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010, či ze dne 19. 2.
2003, sp. zn. 4 Tz 5/2003).
22. V této trestní věci se oba soudy nižších stupňů subjektivní stránkou
ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy
podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku řádně zabývaly a naprosto přesvědčivě vyložily
svůj právní závěr o úmyslné formě zavinění. Soud prvního stupně v odstavcích 76–
81 odůvodnění svého rozsudku podrobně rozebral bezpečně prokázané chování
obviněného v průběhu činu a další okolnosti případu a uzavřel, že obviněný
jednal přinejmenším v úmyslu eventuálním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku, pokud jde o usmrcení poškozené. Odvolací soud se z podnětu odvolání
obviněného zaobíral námitkou absence subjektivní stránky trestného činu vraždy
podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku v odstavcích 10–13 odůvodnění svého rozhodnutí
a přiléhavě a přesvědčivě vysvětlil, zejména v odstavci 11, proč shledal právní
závěr soudu prvního stupně o tom, že obviněný jednal v úmyslu poškozenou
usmrtit, správným, ačkoli poměrně shovívavým v tom, že šlo jen o formu
nepřímou. Zdůraznil, že obviněný poškozenou čtyřikrát střední silou z pravé i
levé strany bodnul do krku, a to nožem o délce 28 cm s čepelí dlouhou 13 cm,
což bezpečně vyvrací možnost, že jednal bezmyšlenkovitě a že krk poškozené
zasáhl náhodně. A protože i laik ví, že se na krku nachází velké cévy, které
jsou pro život člověka naprosto stěžejní, nemůže být pochyb ani o tom, že
věděl, že poškozenou může usmrtit a pro případ, že se tak stane, s tím byl
nejméně srozuměn. Nejvyšší soud se se závěry soudů nižších stupňů plně
ztotožňuje a odkazuje na ně, jelikož není úkolem Nejvyššího soudu opakovaně
vysvětlovat neopodstatněnost námitek dovolatele, jestliže tak přesvědčivě a
vyčerpávajícím způsobem učinily soudy nižších stupňů.
23. Pouze stručně Nejvyšší soud znovu připomíná, že z lékařských zpráv o
zdravotním stavu poškozené (na č. l. 138–145 tr. spisu), jakož i ze znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Andrey Vlčkové
(na č. l. 167–176 tr. spisu) vyplývá, že poškozená utrpěla tři bodné rány na
krku pronikající hluboko (ke 4. hrudnímu obratli) a jen těsně míjející nervově
cévní svazky a jednu ránu bodnořeznou, rovněž v oblasti krku, dále povrchní
ránu v týlní krajině a řezné rány prstů levé ruky s poraněním šlachy. Všechna
bodná a řezná poranění odpovídají tomu, že byla způsobena opakovaným výpadem
nožem s dlouhou čepelí, tedy nožem, který si obviněný přinesl k tomu, aby
násilím otevřel vchodové dveře bytu (viz závěr znaleckého posudku na č. l. 176
tr. spisu). Poranění krku byla provázena masivní krevní ztrátou a průnikem
vzduchu do měkkých tkání krku, směrem dolů až k úrovni klíčních kostí, směrem
vzhůru vzadu až do týlní krajiny. Rány byly zasazeny krátce po sobě a byly
vedeny střední silou a čepel nože pronikla měkkými tkáněmi poměrně snadno.
Poranění krku poškozené mělo charakter středně těžkého stupně, ovšem pouze v
důsledku šťastné náhody, protože reálně hrozilo, že bude zasažena céva a útok
obviněného byl nepochybně způsobilý k ohrožení jejího života. O tom, že v
oblasti krku jsou uloženy životně důležité cévy, obviněný musel vědět. Ostatně
takovou znalost sám potvrdil v hlavním líčení (viz protokol o hlavním líčení ze
dne 10. 4. 2025 na č. l. 549 tr. spisu). Z uvedeného je zřejmé, že poškozená
byla bezprostředně ohrožena na životě v důsledku úmyslného útoku obviněného
cíleně a opakovaně vedeného nožem s dlouhou čepelí do oblasti krku, a to s
potřebnou razancí k zasažení životně důležitých krevních cév, přičemž to, že
smrt poškozené nenastala, nezáviselo na vůli obviněného, nýbrž bylo jen souhrou
šťastných náhod.
24. Je namístě přisvědčit vysvětlení soudů nižších stupňů, že o
posouzení skutku jako trestného činu těžkého ublížení na zdraví by mohlo být
uvažováno např. za situace, kdy by obviněný bodl poškozenou pouze jednou a po
činu by projevil snahu jí pomoci, to se však nestalo. Obviněný poškozenou
bodnul opakovaně, bodal zleva i zprava, pokračoval i přes její prosby, aby na
ni už neútočil, a ačkoli věděl, že poškozená krvácí, neprojevil snahu jí
pomoci, naopak z místa činu utekl (srovnej protokol z hlavního líčení na č. l.
549 až 550 tr. spisu v části zachycující výpověď obviněného). Poškozená přežila
pouze díky včasné pomoci sousedů a příjezdu záchranné služby. Je rovněž zcela
nemyslitelné, jak správně poznamenal odvolací soud, že by obviněný disponoval
znalostmi (jak teoretickými, tak praktickými), pro něž by svůj útok směřoval
účelově pouze do míst, v nichž se nenachází pro život stěžejní tepny a cévy.
25. Námitka obviněného, že jednal v „emočním zkratu“ a nevěděl, co dělá,
když poškozenou napadl, byla soudy nižších stupňů také spolehlivě vyvrácena.
Ačkoliv obviněný požil v inkriminovaný večer alkoholické nápoje a metamfetamin,
v důsledku čehož se nacházel ve stavu kombinované opilosti, byly jeho
rozpoznávací schopnosti zcela zachovány a ovládací schopnosti byly pouze lehce,
avšak forenzně nevýznamně, sníženy (srov. závěry znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie MUDr. Jaroslava
Tržického a PhDr. Jindřišky Lejskové na č. l. 248–274 tr. spisu).
26. Nejvyšší soud souhlasí i se závěry soudů nižších stupňů, že
předchozí jednání poškozené není možné posoudit jako zavrženíhodné, omlouvající
skutek spáchaný obviněným, protože z obsahu provedených důkazů nic takového
nevyplývá. Bylo zjištěno, žehádky a potyčky mezi obviněným a poškozenou byly
naprosto běžné, navíc ve velké části případů vyvolané právě poškozeným.
Inkriminovaný večer tedy nebyl výjimkou z jejich standardního způsobu soužití.
Byl to právě obviněný, kdo poškozenou napadl za použití nože v situaci, kdy
nebyla ozbrojena a pouze se bránila.
27. Nedůvodná je rovněž dovolací námitka, že obviněný útočil jen
střední silou, a to navíc jen protože obviněná se ofenzivně bránila a že k
útoku došlo na nerovném povrchu. Jak už bylo výše vysvětleno s odkazem na
znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, obviněný k
tomu, aby poškozenou bezprostředně ohrozil na životě, nemusel vyvinout větší
sílu, protože útočil nožem s dlouhou čepelí proti měkkým tkáním v oblasti krku.
Poškozená přežila pouze díky včasné pomoci sousedů a příjezdu záchranné služby.
Spekulace obviněného o tom, že se na intenzitě jeho útoku spolupodepsala sama
obviněná tím, že se aktivně bránila, a že k útoku došlo na schodiště před
bytem, jsou natolik irelevantní, že Nejvyšší soud nepokládá za potřebné se k
nim vyjadřovat.
28. Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný musel být minimálně srozuměn s
tím, že s ohledem na intenzitu útoku, oblast lidského těla, kam směřoval útok
nožem, a četnost i hloubku bodných ran, které naprosto cíleně poškozené
zasadil, může u poškozené nastat smrt a pro případ, že se tak stane s tím byl
srozuměn, tj. že ve vztahu ke způsobení smrti jednal v úmyslu nepřímém podle §
15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak dovodil soud prvního stupně a s výhradou,
že není vyloučen ani úmysl přímý, akceptoval odvolací soud, který ve věci
rozhodoval jen z podnětu odvolání obviněného a byl proto vázán zákazem
reformace in peius.
V.
Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu
29. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného P. M.
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Své
rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Pavla Augustinová
předsedkyně senátu