4 Tdo 1202/2021

4 Tdo 1202/2021-

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2021 o dovolání

obviněného J. Š., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí

nad Labem ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 6 To 200/2021, v trestní věci vedené u

Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 30/2019, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v

Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 6 To 200/2021, a rozsudek Okresního

soudu v Chomutově ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 3 T 30/2019, v celém rozsahu.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí

na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo

zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací Okresnímu soudu v

Chomutově, aby jí v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 3 T

30/2019, byl obviněný J. Š. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán

vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr.

zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst.

1, odst. 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu

dopustil tím, že:

dne 30. 5. 2018 kolem 14.20 hod. na silnici č. II/225 v katastru obce XY, okr.

XY, řídil ve směru od XY na XY osobní vozidlo zn. Škoda Superb, RZ XY, při čemž

porušil ust. § 17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na

pozemních komunikacích, neboť když cca 200m za odbočkou na obec XY zleva

předjížděl cyklistu, přejel do protisměru a ohrozil tak protijedoucí nákladní

vozidlo zn. Tatra, RZ XY, RZ XY, jehož řidič T. B. ve snaze zabránit střetu

vozidel strhl řízení vpravo a najel pravými koly vozidla na pravou krajnici a

následně mimo vozovku, kde došlo ke střetu pravé přední části vozidla se dvěma

směrovými sloupky a následně ke střetu pravé přední části kabiny vozidla se

vzrostlým stromem, a při těchto střetech došlo ke zranění osádky vozidla zn.

Tatra, kdy T. B., nar. XY, utrpěl otřes mozku, tržnou ránu horního i dolního

víčka pravého oka, zlomeninu nosní kůstky a povrchové poranění kůže nosu a

hlavy, kdy si tato zranění vyžádala nutnou hospitalizaci poškozeného do 1. 6.

2018 a další léčení s pracovní neschopností poškozeného do 22. 6. 2018, J. K.,

nar. XY, utrpěl tržnou ránu dolního laloku pravé plíce, tříštivou zlomeninu

konce klíčku klíční kosti vpravo, zlomeninu 2.-8. žebra vpravo, zlomeninu

4.-11. žebra vlevo, zlomeninu příčných výběžků 3.-4. bederního obratle vpravo,

tržnězhmožděnou ránu a přerušení deltového svalu pravého ramene a roztržení

levého ušního boltce, kdy si tato zranění vyžádala speciální chirurgické

ošetření s nutnou hospitalizací poškozeného do 7. 6. 2018 a dále jej podstatně

omezovala v obvyklém způsobu života nejméně silnými bolestmi, nepohyblivostí

pravé ruky a nutností dopomoci druhé osoby při osobní hygieně i běžných

činnostech nejméně do 8. 7. 2018 a další léčení s pracovní neschopností

poškozeného do 31. 8. 2018, a P. R., nar. XY, utrpěl zlomeninu 3.-7. žebra

vpravo, kdy si tato zranění vyžádala speciální chirurgické ošetření s nutnou

hospitalizací do 3. 6. 2018 a dalším léčením s pracovní neschopností

poškozeného do 13. 7. 2018.

2. Za uvedené přečiny uložil Okresní soud v Chomutově obviněnému podle §

147 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest

odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému

výkon trestu podmíněně odložil a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil

obviněnému zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku

byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení

všech motorových vozidel v trvání 12 měsíců.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit

poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Praha 9,

Drahobejlova 1404/4, IČO: 47114975, škodu ve výši 27 155 Kč. Podle § 228 odst.

1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené

České republice – Ministerstvu obrany České republiky, se sídlem Praha 9,

Drahobejlova 1404/4, IČO: 47114975, částku ve výši 1 476 053 Kč spolu se

zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 1 476 053 Kč od 13. 9. 2019 do

zaplacení.

4. Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 3. 2021, sp.

zn. 3 T 30/2019, podal obviněný a státní zástupkyně odvolání. Odvolání

obviněného směřovalo do výroku o vině, trestu a náhradě škody. Odvolání státní

zástupkyně směřovalo do výroku o vině a trestu, přičemž bylo podáno ve prospěch

i neprospěch obviněného. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad

Labem rozsudkem ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 6 To 200/2021, tak, že z podnětu

podaného odvolání státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř.

napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu

rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z

nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle

skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:

dne 30. 5. 2018 kolem 14.20 hod. na silnici č. II/225 v katastru obce XY, okr.

XY, řídil ve směru od XY na XY osobní vozidlo zn. Škoda Superb, RZ XY, při čemž

porušil ust. § 17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na

pozemních komunikacích, neboť když cca 200m za odbočkou na obec XY zleva

předjížděl cyklistu, přejel do protisměru a ohrozil tak protijedoucí nákladní

vozidlo zn. Tatra, RZ XY, RZ XY, jehož řidič T. B. ve snaze zabránit střetu

vozidel strhl řízení vpravo a najel pravými koly vozidla na pravou krajnici a

následně mimo vozovku, kde došlo ke střetu pravé přední části vozidla se dvěma

směrovými sloupky a následně ke střetu pravé přední části kabiny vozidla se

vzrostlým stromem, a při těchto střetech došlo ke zranění osádky vozidla zn.

Tatra, kdy T. B., nar. XY, utrpěl otřes mozku, tržnou ránu horního i dolního

víčka pravého oka, zlomeninu nosní kůstky a povrchové poranění kůže nosu a

hlavy, kdy si tato zranění vyžádala nutnou hospitalizaci poškozeného do 1. 6.

2018 a další léčení s pracovní neschopností poškozeného do 22. 6. 2018, J. K.,

nar. XY, utrpěl tržnou ránu dolního laloku pravé plíce, tříštivou zlomeninu

konce klíčku klíční kosti vpravo, zlomeninu 2.-8. žebra vpravo, zlomeninu

4.-11. žebra vlevo, zlomeninu příčných výběžků 3.-4. bederního obratle vpravo,

tržnězhmožděnou ránu a přerušení deltového svalu pravého ramene a roztržení

levého ušního boltce, kdy si tato zranění vyžádala speciální chirurgické

ošetření s nutnou hospitalizací poškozeného do 7. 6. 2018 a dále jej podstatně

omezovala v obvyklém způsobu života nejméně silnými bolestmi, nepohyblivostí

pravé ruky a nutností dopomoci druhé osoby při osobní hygieně i běžných

činnostech nejméně do 8. 7. 2018 a další léčení s pracovní neschopností

poškozeného do 31. 8. 2018, a P. R., nar. XY, utrpěl zlomeninu 3.-7. žebra

vpravo, kdy si tato zranění vyžádala speciální chirurgické ošetření s nutnou

hospitalizací do 3. 6. 2018 a dalším léčením s pracovní neschopností

poškozeného do 13. 7. 2018.

5. Za uvedený přečin uložil Krajský soud v Ústí nad Labem obviněnému

podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §

81 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil a podle § 82 odst. 1

tr. zákoníku mu stanovil zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 73 odst. 1,

odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti

spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18 měsíců.

6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit

poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Praha 9,

Drahobejlova 1404/4, IČO: 47114975, škodu ve výši 27 155 Kč. Podle § 228 odst.

1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené

České republice – Ministerstvu obrany České republiky, se sídlem Praha 9,

Drahobejlova 1404/4, IČO: 47114975, částku ve výši 1 476 053 Kč, spolu se

zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 1 476 053 Kč od 13. 9. 2019 do

zaplacení.

7. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

8. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2021,

sp. zn. 6 To 200/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech

výroků z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť má za to,

že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a

na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí

řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu

předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

9. Dovolatel následně namítá existenci extrémního nesouladu mezi

provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a předestírá judikaturu

Ústavního soudu (nález ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, ze dne 30. 7.

2015, sp. zn. I. ÚS 1095/15, ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15, ze dne

22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Obviněný vyslovuje přesvědčení, že se soud

druhého stupně neřídil nastíněnými judikatorními východisky a při hodnocení

důkazů nevěnoval mimořádnou pozornost všem provedeným důkazům. Zdůrazňuje, že i

v rámci dovolacího řízení je dovolací soud oprávněn přezkoumávat hodnocení

důkazů ve smyslu dodržení pravidel formální logiky, respektování zásady in

dubio pro reo a zda soudy neupřednostnily na úkor obviněného důkazy, které mu

neprospívaly. Obviněný upozorňuje na nejednoznačnost výpovědi svědka M., kterou

soudy považovaly v dané věci za stěžejní. Vyslovuje přesvědčení, že pokud se

soud rozhodne založit vinu na jediném důkazu – výpovědi svědka, musí být

výpověď tohoto svědka neprůstřelná, jasná a nezpochybnitelná. Taková kritéria

výpověď svědka M. nesplňuje, když následně velmi podrobně rozvádí výpovědi

tohoto svědka učiněné v průběhu řízení, které jsou rozporné, neboť na základě

výpovědí tohoto svědka mělo být vozidlo jednou před a jednou za ním, což je

nemožné a pro trestní řízení naprosto esenciální. Svědek M. do doby konání

odvolacího řízení uvedl tři verze skutkového děje. Za důležité považuje

obviněný polohu vozidel na silnici, a zda svědek M. skutečně viděl, že jeho

manévr byl příčinou vyjetí vozidla Tatra mimo silnici. Dovolatel považuje za

důležité, aby byla objasněna poloha vozidel na silnici, tedy aby bylo zjištěno,

zda bylo jeho vozidlo k době vyjetí vozidla Tatry mimo silnici před svědkem či

za ním. Namítá, že svědek nikdy nepopsal incident stejným způsobem, ačkoliv i v

odvolacím řízení tvrdil, že si danou situaci velmi dobře pamatuje. Výpověď

svědka M. je rozporuplná a z ní učiněný skutkový závěr jsou v extrémním

nesouladu s dalšími provedenými důkazy.

10. Obviněný rovněž namítá, že soud druhého stupně selektivně akcentoval

skutečnosti v jeho neprospěch a skutečnosti svědčící v jeho prospěch nechal bez

povšimnutí. Zdůrazňuje, že nijak nehodnotil výpověď svědků M., D. a H., protože

jakékoliv úvahy o jejich obecné a specifické věrohodnosti v rozsudku zcela

chybí, když toliko uvedl, že pro rozpory a částečnou nemožnost průběhu nehody

dle popisu obžalovaného a svědka H. (výslovná citace) bude vycházet z výpovědi

svědka M. Takový závěr není hodnocením věrohodnosti svědka. Dovolatel

nesouhlasí také s postupem soudu druhého stupně stran posouzení věrohodnosti

výpovědí svědků H. a D., když tento jen uzavřel, že jsou nevěrohodní a jejich

výpovědi tendenční vzhledem k jejich vzájemnému přátelskému vztahu k jeho

osobě. Takový postup soudu druhého stupně vykazuje zjevné rysy libovůle,

protože obě tyto výpovědi, byť byly ve prospěch dovolatele, byly soudem zcela

přehlédnuty. Dovolatel dále namítá postup v rozporu s § 263 odst. 7 tr. ř.,

neboť soud nezopakoval výslechy svědků H. a D. v rámci veřejného zasedání, a

přesto se rozhodl sám hodnotit jejich věrohodnost. Poukazuje rovněž na to, že v

rámci výslechů svědků H. a D. nevyšlo najevo ani náznakem, že by tito svědci

vypovídali jakkoli zkresleně, záměrně nepravdivě či snad dokonce po dohodě s

ním. Dovolatel nepovažuje výpovědi svědků H. a D. za rozporuplné, neboť svědci

toliko vypověděli, jak celou situaci vnímali v danou chvíli, když skutečně

nelze po nich požadovat, aby si na metry přesně vzpomněli, kolik metrů ujeli od

chvíle, kdy se minuli s vozidlem Tatra, protože tito věnovali všechnu pozornost

k poskytnutí první pomoci zraněným vojákům. Soud prvního stupně si podle názoru

obviněného neodnesl z výpovědi svědka H. a D. to, co si odnést měl, a to vjem

obou svědků o tom, že v klidu předjeli cyklistu, zařadili se do svého jízdního

pruhu a pokračovali dále. Ani jeden z nich ani náznakem nevypověděl nic o tom,

že by předjížděcí manévr byl riskantní, nebo že by omezili či ohrozili vozidlo

Tatra. Ani jejich přátelský vztah nemůže vést k závěru o jejich nevěrohodnosti,

neboť samotná skutečnost, že svědek má k účastníkovi řízení určitý vztah,

nemůže mít za následek jeho nevěrohodnost. Podle jeho názoru soudy nižších

stupňů přistupovaly k hodnocení důkazu ryze selektivně a vždy v jeho

neprospěch, zatímco skutečnosti svědčící v jeho prospěch upozadily a nezabývaly

se jimi. Naopak značné rozdíly ve výpovědi privilegovaného svědka M. zcela

opomenuly.

11. Dovolatel následně uplatňuje třetí okruh námitek vztahující se k

posouzení znaleckého zkoumání. Obviněný uvádí, že znalci Ing. Kölbl a Ing.

Kubelka ve svých znaleckých posudcích uvedli, že existují dvě rovnocenné

příčiny vyjetí nákladního vozidla Tatra mimo pozemní komunikaci, tj. překážka v

jízdním pruhu nebo jiná příčina jako je mikrospánek, nevolnost apod. Ačkoli se

jednalo o důkazy svědčící o tom, že příčina dopravní nehody není jednoznačně

určitelná, a tedy se jednalo o důkazy v jeho prospěch, respektive ve prospěch

aplikace zásady in dubio pro reo, tak soud druhého stupně je vůbec nebral do

úvahy. Dovolatel je přesvědčen o tom, mohl-li být příčinou nehody například i

mikrospánek či nevolnost řidiče vozidla Tatra na základě znaleckého posudku,

tak absence jakéhokoliv brzdění je skutečností, která spolu s dalšími důkazy

významně narušuje podle soudů jeho jednoznačně prokázanou vinu a samotnou

příčinu vyjetí vozidla Tatra mimo silnici.

12. Základní problém celé věci dovolatel spatřuje ve výrazném deficitu

záruk spravedlivého procesu. Zdůrazňuje, že dosud provedeným dokazováním nebyl

opatřen takový důkaz, který by ho svým obsahem jednoznačně usvědčoval a zároveň

se nedal zpochybnit z hlediska zásad spravedlivého procesu. Obviněný proto

namítá porušení práva na spravedlivý proces, neboť soudy bezdůvodně dovodily

jeho vinu při existenci zjevné důkazní nouze, přičemž jimi učiněná skutková

zjištění jsou v extrémním rozporu s jinými provedenými důkazy.

13. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil

rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 6 To

200/2021, a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném

rozsahu znovu projednal a rozhodl.

14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze

dne 12. 10. 2021, sp. zn. 1 NZO 894/2021, nejprve shrnul průběh trestního

řízení, zvolené dovolací důvody a uplatněnou argumentaci dovolatele. Následně

uvádí, že námitky obviněného co do extrémního nesouladu jsou odpovídající

uplatněným dovolacím důvodům a jeví se jako důvodné. Státní zástupce akcentuje,

že podstatou sporu je otázka, zda dovolatel svým předjížděcím manévrem skutečně

vyvolal takovou dopravní situaci, za níž se vyhýbací manévr řidiče Tatry jevil

jako důvodná snaha vyhnout se srážce vozidel nebo zda byla příčinou škodlivého

následku toliko předčasná a zbrklá reakce řidiče Tatry z důvodu vysoké

rychlosti obtížně ovladatelné Tatry na předjíždějící vozidlo dovolatele, aniž

by střet vozidel hrozil. Klíčové tedy bylo zjištění polohy vozidel před

počátkem i v průběhu nehodového děje.

15. Následně poukazuje na skutečnost, že k této rozhodné otázce se

nedokázali vyjádřit znalci a soud druhého stupně v podstatě rezignoval na toto

klíčové skutkové zjištění, když nepovažoval místo míjení vozidel za

rozhodující. Státní zástupce poté předestírá jednotlivé svědecké výpovědi,

přičemž zdůrazňuje, že např. svědek K. na jedné straně uvedl, že „nebýt sjetí

do příkopu, tak možná do sebe auta nabourala, na straně druhé, že se to mohlo

zdát dostatečné, že se vozidlo zařadí.“ K vozidlu dovolatele při míjení s

Tatrou dodal, že neví, jestli vozidlo jelo ve svém jízdním pruhu. Tedy jeho

výpověď byla nejednoznačná. Podle názoru státního zástupce bylo možno více

podrobností zjistit z výpovědi svědka M., když státní zástupce chronologicky

seřadil průběh skutkového děje dle tohoto svědka (Superb dovolatele předjel

jízdní kolo svědka, svědek viděl sjíždění Tatry z vozovky, když byl Superb

dovolatele asi 10 m před svědkem, svědek viděl míjení Superbu a Tatry vozidel

na vzdálenost 70 m – Superb byl tedy v tom okamžiku již 70 m před svědkem,

uhýbání Tatry viděl svědek na 50 m a Superb byl tedy ještě dále – již někde za

Tatrou). Státní zástupce následně upozornil i na rychlost obou vozidel a svědka

na kole. Při těchto rychlostech dospěl k závěru, že již laickým a zcela

orientačním výpočtem v okamžiku, kdy se předjíždějící Superb dovolatele

nacházel vedle jízdního kola uvedeného svědka, byla vzdálenost Superbu od

protijedoucí Tatry natolik velká, že jen stěží hrozilo nebezpečí kolize Superbu

a Tatry.

16. Státní zástupce na základě vlastních výpočtů drah pro zařazení a

rezervu pro vozidlo Tatra konstatoval, že celkových více než 160 m se jeví jako

vzdálenost dostatečně dlouhá pro návrat Superbu do svého jízdního pruhu bez

jakéhokoliv ohrožení protijedoucí Tatry. Zvláště pokud byl tento pohyb Superbu

zcela jednoznačně patrný ze všech okolností a pokud jel Superb nanejvýš středem

vozovky, když předjížděl pouze jízdní kolo. Připouští, že daný manévr se

skutečně mohl jevit jako zcela bezpečný, ale i možná nebezpečný. Pro trestní

odpovědnost má však význam, jaký objektivně byl, a nikoliv jaké úsudky o něm

bylo možno činit. Podle státního zástupce kterýkoliv ze znalců mohl na základě

výpovědi svědka M. učinit přesný výpočet ohledně bezpečného předjetí a míjení

uvedených vozidel. Bez takového doplnění dokazování spatřuje v předmětné věci

pochybnosti v míře dosahující extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním

(kterým nebyl zjištěn pohyb jednotlivých vozidel ani vzdálenost mezi nimi) a

učiněným skutkovým zjištěním (že řidič vozidla Superb svým předjížděcím

manévrem ohrozil vozidlo Tatra). Zdůrazňuje, že za daného stavu je sice

předčasné spekulovat o tom, co bylo příčinou nehody, když se skutečně nabízí

několik variant, a to jak dle znalců, ale i např. že se jednalo o předčasnou a

nadbytečnou reakci řidiče Tatry, když je i otázkou, zda popř. nebyla významnou

příčinou dopravní nehody skutečnost, že rychlost Tatry se tak blížila

rychlostnímu limitu, přičemž znalec by měl být schopen uvést i to, zda a jaký

vliv mohla mít taková rychlost na ovladatelnost Tatry. Superb se proti tomu

pohyboval hluboce pod svým rychlostním maximem. I při uvedených rychlostech se

však prostor pro zařazení Superbu zpět zatím nejeví jako nedostatečný,

omezující či ohrožující protijedoucí Tatru.

17. Proto považuje námitky dovolatele za důvodné, neboť soudy nižších

stupňů se spoléhaly na pouhý úsudek svědka K., který ovšem celou věc popsal

značně nejednoznačně – nebyl si jistý, zda kolize vozidel hrozila či nikoliv.

Tím si ovšem nebyl jistý ani svědek M. Akcentuje, že pouze z výpovědi tohoto

svědka by pak mohla být znalcem rekonstruována nejpravděpodobnější varianta

nehodového děje, o což se soudy ani nepokusily.

18. V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší

soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek soudu druhého stupně, jakož

i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil, aby podle § 265k odst. 2 tr. ř.

současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,

pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §

265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu

znovu projednal a rozhodl.

III.

Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.],

bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst.

1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání

dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové

náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,

bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné

zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou

podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §

265i odst. 3 tr. ř.

21. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným

opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a

hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního

a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště

dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry

může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném

opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno

základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve

smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou

třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a

samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho

důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je

mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět

(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.

ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň

plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání

dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní

pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne

27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými

dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k

revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci

má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d

odst. 2 tr. ř.).

22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v

případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo

jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,

že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud

tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle

norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je

při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek

nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou

právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze

skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je

vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda

23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně

ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu

skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem

(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva

(trestního, ale i jiných právních odvětví).

24. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence

vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného

opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1

písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem

pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání

uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod

tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného

prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu

ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v

předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až

k) tr. ř. Obviněný uplatnil zvolený dovolací důvod v jeho druhé alternativě.

25. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení

důvodnosti dovolání obviněného, přičemž dospěl k závěru, že uplatněným námitkám

obviněného lze přisvědčit, když ve věci existuje tvrzený extrémní rozpor mezi

provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, což má vliv na právní

posouzení skutku.

26. Vzhledem ke shora naznačenému závěru považuje Nejvyšší soud za

vhodné se nejprve obecně zabývat předpoklady naplnění tvrzené existence

extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem soudy

nižších stupňů a z tohoto vyplývajícími důsledky pro dovolací řízení z pohledu

práva na spravedlivý proces. Především je třeba zdůraznit, že vzhledem ke

konstantní judikatuře Ústavního soudu, je s ohledem na právo obviněného na

spravedlivý proces nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat

i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi

skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např.

nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS

3136/09), neboť existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5.

9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne

17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Současně je ovšem nezbytné uvést, že

nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být

prokázána. Z pohledu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je třeba

konstatovat, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková

zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo

zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,

či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (viz např.

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019). Zároveň

je nutné zdůraznit, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon

nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité

skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska

práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění

rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.

(viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo

55/2009).

27. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze

uzavřít, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu namítá,

že zásadní skutková zjištění vyjádřená v rozhodnutí nemají žádnou vazbu na

soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování. S touto námitkou se dovolací

soud ztotožnil.

28. Jak je patrno z rozhodnutí soudu prvního stupně, tento v rámci

hlavního líčení jako důkazní prostředek provedl dva znalecké posudky z oboru

doprava, odvětví silniční doprava, které vypracovali soudní znalci Ing. Tomáš

Kölbl (znalec přibraný orgány činnými v trestním řízení) a Ing. Jan Kubelka

(znalec přibraný obhajobou), když znalce Ing. Tomáše Kölbla i vyslechnul u

hlavního líčení. Znalec Ing. Köbl připustil, že nedokázal přesně určit místo

nehody, neboť nedošlo ke střetu mezi vozidly a dostupné výpovědi svědků si

odporovaly. Jako nejpravděpodobnější, ale nikoliv jistou, příčinu dopravní

nehody považoval omezení řidiče vozidla Tatra v jeho jízdním pruhu, k němuž

došlo při předjíždění cyklisty – svědka M. vozidlem obviněného. Znalec rovněž

uvedl, že nebylo možné určit, kde se oba účastníci nehody nacházeli v okamžiku

předjíždění. Současně konstatoval, že nehodě mohlo být zabráněno tím, že by

řidič Tatry včas brzdil a obviněný, kdyby s předjížděním cyklisty počkal.

Uvedený znalec ani nevyloučil, že mohlo dojít k samovolnému vyjetí mimo vozovku

v důsledku chyby řidiče Tatry.

29. Rovněž znalecký posudek zpracovaný Ing. Kubelkou nevedl k

jednoznačnému objasnění příčiny dopravní nehody, neboť znalec se k možnosti

zabránění nehodě nemohl vyjádřit z důvodu rozporů ve výpovědích všech

zúčastněných, přičemž ze stejného důvodu nebyl schopen z technického hlediska

určit příčinu vyjetí vozidla Tatra mimo vozovku. Jako důvod vyjetí vozidla

Tatry z vozovky znalec nevyloučil jednak vyhýbání se překážce, a jednak jinou

skutečnost – např. mikrospánek, nepozornost. Obdobně jako jeho znalecký kolega

Kölbl, Kubelka konstatoval, že v případě brždění Tatry ihned po vyjetí z

vozovky by vozidlo dokázalo zabrzdit před stromem. Znalec nebyl rovněž schopen

zhodnotit technickou přijatelnost tvrzení obviněného.

30. Za dané situace, když nebylo možno zcela jednoznačně určit

znaleckými posudky z oboru doprava, odvětví silniční doprava, příčinu dopravní

nehody, tedy nebylo možno postavit najisto, že obviněný svým předjetím cyklisty

M. způsobil vyjetí vozidla Tatra mimo vozovku, a tím ohrozil bezpečnost a

plynulost jízdy posádky ve vozidle Tatra, pak jak soud prvního stupně, tak i

soud druhého stupně, jenž sám vyslechnul opětovně svědka M., dospěly k závěru,

že nade vši pochybnost důvodem vyjetí vozidla Tatra bylo vyhýbání se vozidlu

obviněného, jenž prováděl předjíždějící manévr svědka M. Soudy své skutkové

závěry o příčině dopravní nehody založily na výpovědi svědka M., kterou

považovaly za věrohodnou, a částečně i na výpovědi svědka K. (viz str. 9

rozsudku soudu prvního stupně, body 10. a 11. rozsudku soudu druhého stupně).

Takový postup soudů nižších stupňů by bylo možno akceptovat, pokud by ovšem

výpovědi těchto svědků byly zcela jednoznačné v rozhodujících skutečnostech

ohledně průběhu nehodového děje. Takto tomu ovšem nebylo, neboť výpovědi svědka

M. se v průběhu trestního řízení podstatně měnily ohledně pohybu vozidel

(Superb dovolatele předjížděl jízdní kolo svědka, svědek viděl sjíždění Tatry z

vozovky, když Suberb byl asi 10 m před svědkem, svědek viděl míjení Superbu a

Tatry na vzdálenost 70 metrů, uhýbání Tatry svědek viděl na 50 metrů a Superb

byl ještě dále). Rovněž svědek K. si zcela nebyl jist, zda předjížděcí manévr

dovolatele byl riskantní či nikoliv. Jinak vyjádřeno, výpovědi těchto svědků

nebyly zcela jednoznačné, tito dílem manévr dovolatele považovaly za riskantní

a dílem nikoliv. Zde je ještě nutno zdůraznit, že oba znalci z oboru doprava,

odvětví silniční doprava nehodový děj posoudili pouze podle výpovědí svědků

dostupných v době vypracování znaleckých posudků, tedy nebyly seznámení s

výpověďmi svědků u hlavního líčení, které se nepochybně od jejich předchozích

výpovědí jistým způsobem lišily, včetně výpovědi svědka M. v odvolacím řízení.

31. Současně je třeba uvést, že pokud oba soudy dospěly k závěru, že

výpovědi dalších svědků nacházející se ve vozidle obviněného jsou nevěrohodné

vzhledem k rozporům v jejich výpovědích a jejich vztahu k obviněnému, tak oba

soudy ovšem v dostatečné míře nezdůvodnily, proč se přiklonily k verzi tvrzené

svědkem M. a svědkem K., zejména za situace, kdy i jejich výpovědi nebyly zcela

jednoznačné a to zejména ohledně předjížděcího manévru a jeho nebezpečnosti a

situaci, za jaké došlo ke sjetí vozidla Tatra. Nejvyšší soud si je vědom úvah

soudu druhého stupně v bodě 10. rozsudku, ovšem i tento soud hodnotil důkazy

jistým způsobem pouze jednostranně bez bližšího odůvodnění, když akcentoval, že

svědci, kteří byli ve vozidle obviněného, jsou nevěrohodní mimo jiné i z důvodu

jejich přátelského vztahu k obviněnému, přičemž pominul jistou nejednoznačnost

výpovědi klíčového svědka M., kterého soud druhého stupně osobně slyšel, ale i

svědka K., který byl vyslechnut v řízení před soudem prvního stupně. V tomto

směru je třeba zdůraznit, že svědek K. (pasažér vozidla Tatra) v hlavním

líčení uvedl, že obviněný předjížděl cyklistu a částí vozu se valil do jejich

vozovky, v důsledku čehož Tatra najela na krajnici a následně narazila do

stromu. Zároveň si ovšem tento poškozený nebyl zcela jistý, zda vozidlo

obviněného již bylo zařazené ve svém pruhu, když se míjeli, a nedokázal ani

posoudit, v jaké vzdálenosti jej obviněný předjížděl a zda předjížděcí manévr

byl skutečně nebezpečný. Již z tohoto vyplývá jistá rozporuplnost jeho

výpovědi.

32. Jak již bylo naznačeno, soud druhého stupně sice doplnil dokazování

o výpověď svědka M., jehož výpověď považoval za stěžejní, nicméně zcela

pominul, že tento svědek nepotvrdil skutkový stav zjištěný soudem prvního

stupně, neboť svědek vypovídal výrazně rozdílně oproti svým dřívějším výpovědím

a nevysvětlil rozpory ve svých dřívějších a poslední výpovědi. Následně soud

druhého stupně postavil skutkový stav zejména na svědecké výpovědi M., kterou

zhodnotil jako věrohodnou, aniž by vzal v úvahu, že tento svědek v průběhu

trestního řízení měnil svou výpověď o průběhu nehodového děje. U hlavního

líčení nejprve uvedl, že Tatra se musela vyhnout předjíždějícímu obviněnému,

kdy se vozidla vyhýbala cca 70 m před ním a současně že Tatra začala uhýbat,

když ho obviněný předjížděl a že to bylo 70 až 50 metrů, když Tatra začala

uhýbat. Následně upravil svou výpověď s tím, že vozidlo obviněného bylo pouhých

10 m před ním, když začala Tatra sjíždět mimo vozovku. U veřejného zasedání pak

připustil, že nedokáže říci, zda by došlo ke střetu vozidel, kdyby Tatra

nezměnila směr jízdy, ale že vozidlo obviněného dokončilo předjížděcí manévr.

33. Poměrně diametrální rozdíly v popisu průběhu dopravní nehody z

pohledu tohoto svědka jsou klíčové a podstatné pro posouzení viny obviněného a

případné míry spoluzavinění nehodového děje poškozeným B. Zde je třeba

zdůraznit, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů měl obviněný

porušit povinnost vyplývající z předpisu vázajícího se na provoz na pozemních

komunikacích, podle něhož řidič nesmí předjíždět, jestliže by ohrozil nebo

omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních

komunikacích [§ 17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na

pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“)], přičemž podle §

2 písm. l) zákona o silničním provozu nesmět ohrozit znamená povinnost počínat

si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné

nebezpečí a podle § 2 písm. m) zákona o pozemních komunikacích nesmět omezit

znamená povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních

komunikacích nebylo nijak překáženo.

34. Nicméně orgány činné v trestním řízení, tudíž ani soudy, nevzaly ani

v úvahu porušení případné povinnosti účastníka silničního provozu na straně

řidiče vozidla Tatra. Podle § 4 písm. a) zákona o silničním provozu, platí, že

při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se

ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek

jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani

neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu

a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám,

situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému

zdravotnímu stavu. Mezi povinnosti řidiče dále patří podle § 5 odst. 1 písm. b)

zákona o pozemních komunikacích věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na

zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích a podle § 5

odst. 1 písm. c) přizpůsobit jízdu technickým vlastnostem vozidla nebo fyzickým

vlastnostem zvířete. Soudy se tedy nezabývaly případnou mírou zavinění a

spoluúčastí poškozeného B. na nehodovém ději. Podle znaleckého posudku znalce

K. mohl poškozený B. dopravní nehodě zabránit, jestliže by včas začal brzdit,

resp. při včasné reakci řidiče Tatry by nedošlo ke srážce do stromu. Bez ohledu

na shora uvedené úvahy Nejvyšší soud zdůrazňuje skutečnost, že soudu prvního

ani druhého stupně se zatím hodnověrně nepodařilo objasnit příčinu dopravní

nehody.

35. Podle Nejvyššího soudu nelze ani pominout úvahy státního zástupce

Nejvyššího státního zástupitelství, který poukázal na technický limit Tatry

rychlosti vozidla a jeho sníženou ovladatelnost včetně učiněných výpočtů

rezervy při zařazení. Jinak vyjádřeno, mělo být také skutečně blíže objasněno,

zda jednání poškozeného B. nebylo jen předčasnou a nadbytečnou reakcí řidiče a

zda nebyla významnou příčinou nehody rovněž snížená ovladatelnost Tatry

pohybující se na poměrně úzké silnici bez zpevněných krajnic rychlostí blížící

se technickému limitu tohoto vozidla při najetí na nezpevněnou krajnici

vozovky. Všechny tyto skutečnosti soudy nižších stupňů nevzaly při svém

rozhodování v úvahu a nezabývaly se jimi.

36. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že soudy nižších stupňů v jisté důkazní

nouzi spoléhaly na výpověď svědka M., která nebyla ovšem zcela jednoznačná a na

výpověď svědka K., který si ani nebyl jistý, zda kolize hrozila či nikoliv. Zde

je ovšem třeba uvést, že jistou složitou důkazní situaci se mohly soudy pokusit

blíže objasnit doplněním znaleckých posudků z oboru doprava, silniční doprava.

Takový postup se jevil vhodný právě na základě výpovědi svědka M. u hlavního

líčení a u veřejného zasedání, když s přihlédnutím k jeho výpovědím mohla být

znalci rekonstruována nejpravděpodobnější varianta nehodového děje, o což se

však soudy ani nepokusily, když jeho údaje o vzdálenosti pozorování míjejících

se vozidel zcela pominuly, včetně jeho rychlosti a rychlosti jedoucích vozidel

Tatra a Superb. Současně soudy nezohlednily měnící se výpověď stěžejního svědka

M., když pominuly jisté disproporce v jeho výpovědi, aniž by se je pokusily

odstranit. Je totiž třeba mít za to, že výpověď svědka M. u hlavního líčení a

veřejného zasedání by mohla přispět ke znaleckému objasnění dopravní nehody,

když není vyloučeno, že by znalci stanovili příčinu dopravní nehody právě z

pohledu jednotlivých verzí tohoto svědka a následně by soudy formulovaly

skutková zjištění, když by si musely přesvědčivě objasnit, která verze svědka

M. ohledně průběhu dopravní nehody odpovídá dalším provedeným důkazům.

37. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že

Krajský soud v Ústí nad Labem a Okresní soud v Chomutově pochybily, když

nezohlednily všechny provedené důkazy, nýbrž selektivně a pouze v neprospěch

obviněného hodnotily důkazy v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání obviněného je důvodné. Vzhledem ke

shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud k zjištění, že podané dovolání je

důvodné z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

38. S ohledem na shora uvedené je tedy nutné konstatovat, že soudy nižší

instance se řádně nevypořádaly s rozporuplnými výpověďmi svědků a nezjištěnou

příčinou dopravní nehody, od níž se odvíjí i posouzení míry viny na nehodovém

ději obviněným s ohledem na možné spoluzavinění příčiny dopravní nehody vozidla

Tatra. Za naznačené situace dosud nelze uvažovat o porušení důležité povinnosti

obviněného a naplnění znaků skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na

zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Vzhledem ke

shora naznačeným závěrům nepovažuje Nejvyšší soud za nutné zabývat se ostatními

námitkami obviněného.

39. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům zrušil Nejvyšší soud rozhodnutí

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 6 To 200/2021, a

rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 3 T 30/2019,

jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud

vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

40. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací Okresnímu soudu v

Chomutově, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak

vrací do stadia, kdy Okresní soud v Chomutově bude muset znovu projednat věc

obviněného a rozhodnout o ní. V novém řízení bude povinen se v intencích

zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v

souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil

Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena

z podnětu dovolání obviněného, nemůže být v novém řízení rozhodnuto v jeho

neprospěch (viz § 265s odst. 2 tr. ř.). Soud prvního stupně se tak opětovně

bude zabývat otázkou příčiny dopravní nehody a porušením předpisů vztahujícím

se k silničnímu provozu s ohledem na zjištěný skutkový stav na základě

provedeného dokazování, a zabývat se porušením důležité povinnosti umožňující

aplikaci § 147 odst. 2 tr. zákoníku.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 12. 2021

JUDr. Marta Ondrušová

předsedkyně senátu