USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 8. 12. 2021 v neveřejném zasedání o dovolání
obviněného T. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6.
2021 č. j. 7 To 164/2021-814, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 5 T 81/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2021 č. j. 5 T 81/2020-721 byl
obviněný T. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185
odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku,
na skutkovém základě, že
dne 21. 10. 2019 v blíže neurčené době po 13:40 hodin (nejpravděpodobněji v
době od 13:47 do 13:52 hodin) v Brně, 84 metrů východně od domu č. XY na ulici
XY, v lese na asfaltové cestě, maskován kapucí a slunečními brýlemi, zezadu
strhl na zem do částečného sedu P. K., narozenou XY, přičemž sám dřepěl za ní a
nezjištěným způsobem ji držel, a když P. K. neartikulovaně křičela, zakřičel na
ni: „neřvi, nebo tě zabiju“ a zezadu před ni dal pravou rukou nůž, tak aby nůž
viděla, a když stále křičela, řekl jí: „chci si šáhnout“, načež jí sáhl rukou
přes legíny do rozkroku, P. K. se ohnala rukou dozadu, přičemž ho otevřenou
dlaní udeřila do obličeje a u tohoto stále křičela, a svého jednání zanechal až
když se k místu blížilo osobní vozidlo řízené D. K. (která událost oznámila ve
14:02 hodin na linku 158), a poté z místa utekl směrem k XY na ulici XY, čímž
způsobil poškozené P. K. zcela povrchové poranění spočívající v pohmoždění
pravého ramene, pohmoždění horního rtu, škrábanci pod pravou paží délky 13 mm a
šířky 2 mm, škrábanci na ukazováku pravé ruky o délce 20 mm a šířce 1 mm,
drobných oděrkách kůže na levé noze, škrábanci na holeni levé nohy o délce 30
mm a šířce 2 mm, odřenině pod levým kolenem o velikosti 5 x 5 mm, vpichu o
délce 2 mm nad levým kolenem a odřeninu z vnějšího boku levého kolene o
velikosti 10 x 10 mm,
přičemž rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. 6 Tm
2/2008, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Tmo 18/2008 ze
dne 6. 11. 2008 a s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010 č. j.
6 Tm 2/2008-879 byl odsouzen za provinění vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm.
c) trestního zákona, provinění znásilnění podle § 241 odstavce 1 trestního
zákona, provinění znásilnění podle § 241 odstavec 1, 2 trestního zákona, pokusu
provinění vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 písm. b), h) trestního
zákona a provinění řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §
180d trestního zákona č. 140/1961 Sb. k úhrnnému trestnímu opatření odnětí
svobody v trvání 7 roků a 11 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, který
vykonal dne 9. 11. 2015, a trestnímu opatření zákazu činnosti spočívajícímu v
zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 roků, s podmíněným upuštěním
od jeho výkonu na zkušební dobu v trvání do 27. 3. 2021, a současně mu bylo
uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě, které bylo usnesením
Okresního soudu v Havlíčkově Brodě j. č. 0 Nt 2612/2017-48 ze dne 12. 7. 2017
přeměněno na ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě, přičemž z tohoto
léčení byl propuštěn usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 2 Nt
2301/2020 ze dne 10. 2. 2020.
Za to byl obviněný podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 59 odst. 1
tr. zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 roků, pro jehož výkon
byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou
ostrahou. Podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné
opatření – zabezpečovací detence.
Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Krajský soud v
Brně usnesením ze dne 24. 6. 2021 č. j. 7 To 164/2021-814 podle § 256 tr. ř.
jako nedůvodné zamítl.
Na předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval obviněný T. K. dovoláním
s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V něm jednak
namítl, že žalovaný skutek byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu zvlášť
závažného zločinu podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku, a dále to, že skutková
zjištění soudů byla učiněna v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů.
Právní kvalifikace zvolená soudy prvního i druhého stupně je podle dovolatele
chybná, neboť vykládá „pohlavní styk“ v rozporu s judikaturou a odbornou
literaturou. Dovolatel argumentoval tím, že pohlavní styk je široký pojem
zahrnující „jakýkoliv způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby […]“
včetně intenzivního osahávání intimních míst přes šaty. Nestačí tedy jakékoliv
osahávání, tím více oblečených intimních partií oběti pachatelem, ale toto
osahávání musí dosahovat vyšší intenzity. Takový charakter jednání dovolatele
nemělo, jestliže údajně sáhl poškozené do rozkroku, aniž by dále rukou jakkoliv
pohyboval. Kontakt přitom trval pouze několik sekund, a tudíž nebyly naplněny
všechny znaky objektivní skutkové podstaty dle § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Bez
potřebné intenzity osahávání intimních partií poškozené se mohlo jednat
maximálně o trestný čin vydírání dle § 175 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
Reklamovaný extrémní rozpor v provedeném dokazování spatřuje dovolatel
konkrétně v nesprávném vyhodnocení znaleckého posudku Ing. Jelínka, který
pomocí dat z aplikace Google Maps analyzoval možný pohyb jeho mobilního
telefonu v inkriminovaný den. Z příslušných dat znalec vyvodil pouze jediný
pěší pohyb obviněného v obci XY, a to přibližně 20 minut před tím, než došlo k
žalovanému skutku. V místě, kde ke skutku mělo dojít, aplikace žádný pěší pohyb
obviněného a ani jinou významnou zastávku nezaznamenala. Tento rozpor však
soudy nevysvětlily. Nezdůvodnily, jak se obviněný mohl dopustit žalovaného
skutku, jestliže předmětná aplikace nezaznamenala jeho pěší pohyb, případně jak
se obviněný měl dopustit posuzovaného jednání v pohybujícím se vozidle. Namísto
toho se při nepřístupné aplikaci „obráceného důkazního břemena“ uchýlily k
neprokázaným hypotézám o vypnutém mobilním telefonu obviněného, nebo jeho
následné editaci dat aplikace Google Maps. Vzhledem k tomu, že v řízení byly
městským soudem vydány celkem tři odsuzující rozsudky a z nich dva byly
Krajským soudem v Brně zrušeny pro nesrozumitelnost, nepřezkoumatelnost a pro
pochybení v procesu dokazování, má dovolatel za to, že senát nalézacího soudu
svým opakovaně vadným rozhodováním prokázal svoji neschopnost vydat ve věci
takový rozsudek, který by neporušoval ústavně zaručená práva.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 24. 6. 2021 č. j. 7 To 164/2021-814 i jemu předcházející rozsudek
Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2021 č. j. 5 T 81/2020-721 zrušil a věc
přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení
senátu (§ 265l odst. 3 tr. ř.).
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“) ve svém písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle § 265h
odst. 2 tr. ř. nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a obsah dovolací
argumentace obviněného. Následně upozornila na skutečnost, že v dovolání užité
námitky obviněný uplatňoval od samého počátku trestního řízení, takže se jimi
zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Tvrzení obviněného o extrémním
rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry podle ní
nemá žádnou oporu v realitě. Jeho vina totiž byla prokázána výpověďmi poškozené
a svědků, s nimi korespondujícím odborným vyjádřením z oboru genetiky, které
rovněž prokázalo, že obviněný přišel do styku s poškozenou, když stopy jeho DNA
byly zjištěny na legínách poškozené, dále závěry znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví sexuologie, podle nichž jednání pachatele odpovídá
chování obviněného v obdobných situacích, a konečně i závěry znaleckého posudku
z oboru kybernetiky, vypracovaného znalcem Ing. Jelínkem. Ve vztahu k samotné
právní kvalifikaci skutku státní zástupkyně připomněla, že pohlavní styk
provedený způsobem srovnatelným se souloží je takový styk, při jehož realizaci
je situace srovnatelná s tou, jaká nastává u soulože. Jinými slovy jde o
jednání, kterým dochází k vniknutí do pohlavních orgánů (či srovnatelných částí
těla) oběti útočníkem, srovnatelnému svou intenzitou a charakterem s pohlavním
stykem. Do této definice pak spadá i vnikání prstů do pochvy ženy, a to i v
případech menší intenzity a povrchního vniknutí, pokud konkrétní okolnosti po
pečlivém posouzení snesou srovnání se souloží. V projednávané věci s ohledem na
intenzitu jednání obviněného bylo možné situaci srovnatelnou se souloží dovodit
bezpečně.
Z výše uvedených důvodů proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně
neopodstatněné, a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak
vyjádřila i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř.
Obviněný T. K. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho
bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta
první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu
druhého stupně, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného proti odsuzujícímu
rozsudku soudu prvního stupně.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel,
lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který
odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst.
1, odst. 3 tr. ř.).
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že vzhledem k procesní situaci měl obviněný
ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uplatnit především dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na
případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán
některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tuto
nedůslednost však dovolací senát nepovažoval za do té míry závažnou, aby trval
na formálním upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného
prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení jeho obsahu a v něm
obsažených námitek. Zaměřil se tedy na zjištění, zda řízení předcházející
rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadou zakládající existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který obviněný
výslovně odkázal.
Prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon
vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci
samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se
naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené
rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud
vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To
znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl
zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a má povinnost zkoumat, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav, tak jak
byl zjištěn soudem prvního stupně a přezkoumán v řádném opravném řízení.
Těžištěm dokazování je totiž prvoinstanční soud, který dle zásad ústnosti (§ 2
odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.) provádí a hodnotí
důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) tak,
aby byla spolehlivě zjištěna skutková podstata. Případné nedostatky a pochybení
může obviněný namítat prostřednictvím řádného opravného prostředku především v
podobě odvolání včetně vad ve zjištěném skutkovém stavu díky apelačnímu
principu a možnosti opakovat či provést nové dokazování (§ 259 odst. 3 tr. ř.,
§ 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Oproti tomu dovolací soud vedený kasačním principem a
omezený taxativním výčtem dovolacích důvodů tuto možnost nemá, neboť není
oprávněn provádět a přehodnocovat důkazy, což podtrhuje unikátní postavení
dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, který slouží k nápravě
právních vad (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Jinými slovy polemika se skutkovými zjištěními soudů nižších
instancí nemůže být zásadně sama o sobě předmětem dovolacího přezkumu.
V projednávaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního
posouzení stíhaného skutku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel z
podstatné části o výtky vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené
důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak v této části založil primárně na
zpochybnění jejich skutkových zjištění, domáhal se zásadní revize skutkového
stavu věci ve svůj prospěch a převážně na tomto půdorysu namítal vadu
rozhodnutí předpokládanou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětný
důvod dovolání tedy uplatnil částečně na procesním (§ 2 odst. 6 tr. ř.), a
nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani
pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. To se týká
především jeho výhrad vůči znaleckému posudku z oblasti kybernetiky
vypracovaného Ing. Jelínkem a jeho výslednému posouzení coby důkazu oběma
nižšími soudy, včetně jeho související myšlenkové konstrukci, že zmíněný
posudek vyvrací jeho přítomnost přímo na místě činu. Dále prosazování vlastní
verze skutkového děje, podle níž v lokalitě místa činu pouze projížděl
motorovým vozidlem, a konečně jeho obhajoby, podle níž soudy vycházely z
neprokázaných hypotéz o vypnutém mobilním telefonu, či editaci dat v aplikaci
při hodnocení zmiňovaného znaleckého posudku.
K závěru, že výše uvedené námitky obviněného nejsou z pohledu deklarovaného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní,
dospěl dovolací senát při plném respektu k ustálené judikatuře Ústavního
soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a
v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně
zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze
dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04,
ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3.
2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny Nejvyšší soud sám ve
své rozhodovací praxi připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně
přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně.
Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za
následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení
zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném
opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv
jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním
vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková
flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých,
dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a
konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci
tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a
provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní
pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla
nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení
stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit
dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad, která by představovala
extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na
spravedlivý proces, však řízení před soudy v posuzované trestní věci zatíženo
nebylo.
Z dostatečně podrobného a pečlivého odůvodnění odsuzujícího rozsudku,
splňujícího kritéria požadovaná ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., totiž nelze
dovodit, že by soud prvního stupně dospěl k obviněným zpochybňovaným skutkovým
zjištěním po neobjektivním a tendenčním hodnocení provedených důkazů, nebo je
dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým
se vypořádal s jeho obhajobou spočívající ve striktním popírání trestné
činnosti, není z hlediska principů formální logiky co vytknout. Obviněnému
nelze přisvědčit v námitce, že znalecký posudek z oblasti kybernetiky soud
nepodrobil nezbytnému kritickému hodnocení a nekonfrontoval ho s dalšími ve
věci provedenými důkazy. Opak je pravdou, jak je patrno zejména ze
strukturovaných úvah prezentovaných v bodě 30. písemného vyhotovení rozsudku. S
totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní
projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.)
patřičně vypořádal již odvolací soud. Jestliže vůči městským soudem zjištěnému
skutkovému stavu neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci odůvodnil v
bodě 4. odůvodnění napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§ 134
odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud tedy nemá za to,
že by obviněným reklamované skutkové závěry byly projevem nepřípustné soudní
libovůle či účelového hodnocení důkazů.
Pokud jde o hmotněprávní námitky obviněného, předně bylo nutno odmítnout jeho
úvahu, podle níž v jeho jednání nebylo možno dovodit objektivní znak trestného
činu znásilnění ve smyslu § 185 tr. zákoníku, jelikož jeho jednání nenabylo
dostatečné intenzity. Obecně objektem trestných činů proti lidské důstojnosti v
sexuální oblasti je sexuální autonomie neboli svobodná vůle jedince rozhodovat
o svém pohlavním životě. V případě znásilnění je objektivní stránka
charakterizována jako použití násilí (či jeho pohrůžky, nebo jiné těžké újmy),
nebo zneužití bezbrannosti za účelem dosažení pohlavního styku, který lze
definovat jako ukájení pohlavního pudu na těle jiného člověka. Kromě soulože a
jiného pohlavního styku srovnatelného se souloží sem spadá i jednání, které
sice nenavodí podobnost soulože, ovšem stále směřuje k uspokojení pohlavního
pudu, čili pohlavní styk v širším slova smyslu jakožto obecnější pojem k
souloži. Typickým příkladem je povrchové osahávání spojené s nevýznamným
krátkodobým a povrchním vniknutím, či v případě muže méně intenzivním drážděním
pohlavního údu (jak ostatně dovozuje i literatura použitá dovolatelem ŠČERBA,
Filip. § 485 [Znásilnění]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1523). Ustálená judikatura pak dále poskytuje
extenzivní výklad pojmu „pohlavní styk“ a zahrnuje i případy, kdy pachatel
osahával oběť na prsou a líbal ji na ústa, krk, uši či prsa (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. 4 Tdo 273/2013), či případy
osahávání prsou a genitálií oběti přes oblečení (srov. usnesení Nejvyššího
soudu 2. 7. 2014 sp. zn. 8 Tdo 775/2014). Ve smyslu této definice se tedy
pohlavním stykem, na nějž dopadá skutková podstata podle § 185 odst. 1 tr.
zákoníku, rozumí jakékoli ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, které je
méně závažnou formou jednání nežli soulož či jiný pohlavní styk provedený
způsobem srovnatelným se souloží. Závažnější jednání v daném ohledu pak jsou
postihována již v rámci kvalifikované skutkové podstaty podle § 185 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku, což v posuzovaném případě obviněného shledáno nebylo.
Nejvyšší soud s ohledem na takto vymezená kritéria definující pohlavní styk
neakceptoval výhrady obviněného, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho
jednání. Bylo prokázáno, že oběť byla donucena jeho násilným jednáním
doprovázeným výhrůžkami ještě většího násilí („neřvi, nebo tě zabiju“) k
podvolení se vůli obviněného strpět zásah do její sexuální autonomie v podobě
osahávání genitálií. Judikatura Nejvyššího soudu jasně dovozuje, že osahávání
intimních oblastí oběti samo o sobě konstituuje pohlavní styk (viz citované
usnesení sp. zn 8 Tdo 775/2014) za předpokladu, že jsou naplněny ostatní znaky
skutkové podstaty znásilnění, a tudíž námitka nedostatečného pohybu rukou
obviněného po prvotním kontaktu s tělem oběti neobstojí. Pro posouzení
pohlavního styku a na to navazující základní skutkové podstaty trestného činu
znásilnění je důležitá skutečnost samotného fyzického kontaktu s jiným člověkem
zasahujícím do sexuální oblasti. Provedení či způsob onoho kontaktu vytváří
rozdíl mezi pohlavním stykem a souloží, jelikož se nejedná o zcela totožný
zákonný znak. Stejně tak je pro právní kvalifikaci irelevantní délka trvání
útoku. Účel objektu skutkové podstaty znásilnění (neboli ochrana lidské
důstojnosti v sexuální oblasti) z logiky věci nemůže být vymezen časovým
limitem, a proto takovýto faktor obecně vzato nemá rozhodující význam pro
řešení otázky případné trestní odpovědnosti pachatele za znásilnění. Hodnocení,
zda došlo ke spáchání trestného činu znásilnění, stojí především na zjištění
překonání vůle oběti za účelem uspokojení pohlavního pudu pachatele.
Dovolatelovu argumentaci, která je soustředěna na intenzitu jeho zásahu, tak
soudy nižší instance správně posoudily v tom směru, že intenzita zásahu zde
nebyla směrodatná pro aplikaci základní skutkové podstaty trestného činu
znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, která zde bezpochyby byla
naplněna. Z toho důvodu nebylo ani možno přisvědčit názoru dovolatele, že
posouzený skutek měl být kvalifikován pouze jako trestný čin vydírání ve smyslu
§ 175 tr. zákoníku.
Zároveň je zde třeba poznamenat, že předchozí soudy při právní kvalifikaci
neposuzovaly spáchaný skutek jako znásilnění formou soulože, proti čemuž
dovolatelova argumentace svým způsobem směřovala, ale jako donucení k
pohlavnímu styku, kterého bylo dosaženo za pomoci zbraně – v konkrétním případě
nože. Pokud tedy obviněný použil k překonání odporu oběti nůž a dosáhl tím (byť
krátkodobě) pohlavního styku, naplnil již kvalifikovanou skutkovou podstatu
trestného činu znásilnění, což se odrazilo ve výsledném právním posouzení podle
§ 185 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto konstatuje,
že i v tomto ohledu rozhodnutí soudů obou stupňů obstála, a žádnou vadou
zakládající deklarovaný dovolací důvod postižena nejsou.
Bylo tedy možno uzavřít, že námitky obviněného T. K. dílem nerespektovaly věcné
zaměření důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dílem z
hlediska tohoto ustanovení postrádaly jakékoli věcné opodstatnění. Nejvyšší
soud proto jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu