4 Tdo 1401/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18.
června 2008 o dovolání obviněného R. H., proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 26. 2. 2007 sp. zn. 6 To 6/2007, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 1/2003, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného R.
H. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2004 sp. zn. 46 T 1/2003, byl
obviněný R. H. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4
tr. zák., jehož se dopustil tím, že jako jediný jednatel a společník spol. A.
H. s.r.o., se sídlem B., P., na základě obchodní smlouvy uzavřené dne 3. 2.
1993 se spol. Š., a. a.s. se sídlem M. B., T. V. K., jejímž předmětem bylo
využití všech možností odbytu smluvního programu – smluvních výrobků, zejména
odbytu automobilů zn. Škoda se sjednanou výhradou vlastnictví věci při prodeji
na fakturu pro prodávajícího podle článku VI. 5 přílohy 2a smlouvy, takto v
období od září do prosince 1993 odebral na fakturu 130 automobilů zn. Škoda
(blíže konkretizovaných v popisu skutku rozsudku nalézacího soudu), přičemž
následně v období od září 1993 do dubna 1994 i přes sjednanou výhradu
vlastnictví tato vozidla před zaplacením kupní ceny dále prodal, a přesto, že
za vozidla dostal od kupujících zaplaceno, neprovedl ani následně jejich
úhradu, ale takto získané finanční prostředky použil pro svoji potřebu a na
úhradu svých dalších závazků, čímž poškozené spol. Š., a., a.s., nyní Š. A.
a.s., se sídlem M. B., T. V. K., způsobil škodu ve výši nejméně 25 011 620,20
Kč.
Za uvedený trestný čin mu byl podle § 248 odst. 4 tr. zák. uložen nepodmíněný
trest odnětí svobody v trvání 8 let s výkonem ve věznici s ostrahou. Dále mu
byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve
statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu 5 let.
Poškozená obchodní společnost Š. A. a.s. byla se svým nárokem na náhradu škody
odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně se nepodařilo obviněnému
doručit a jeho pobyt se stal neznámým. Na základě nastalé situace
vydal Krajský soud v Brně dne 21. 1. 2005 usnesení č. j. 46 T 1/2003-2611,
jímž rozhodl, že podle § 302 a násl. tr. ř. bude nadále konáno trestní řízení
proti obviněnému jako řízení proti uprchlému.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2004 podal obhájce
obviněného JUDr. M. Z. odvolání. O tomto odvolání rozhodl Vrchní soud v
Olomouci usnesením ze dne 24. 3. 2005 sp. zn. 6 To 18/2005 (č.l. 2628), tak
že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci, coby odvolacího soudu ze
dne 24. 3. 2005, podal obviněný dne 13. 6. 2005 prostřednictvím zvoleného
obhájce JUDr. J. Ž. dovolání (č.l. 2831), přičemž uplatnil dovolací důvod
uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O podaném dovolání rozhodl
Nejvyšší soud v Brně dne 1. 3. 2006 usnesením sp. zn. 7 Tdo 13/2006 , tak že
podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného R. H. odmítl (č.l.
2951).
Uváděná rozhodnutí tj. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2004,
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2005 a usnesení Nejvyššího
soudu v Brně ze dne 1. 3. 2006 napadl obviněný prostřednictvím zvoleného
obhájce JUDr. Ž. ústavní stížností. Ústavní soud ústavní stížnost usnesením sp.
zn. I. ÚS 338/06 ze dne 8. 11. 2006 odmítl (č.l. 2966).
Dne 13. 12. 2006 byl obviněný (na základě usnesení Krajského soudu v Bratislavě
ze dne 26. 10.2006 sp. zn. 2 Ntc 3/2006 - č.l. 2978, 3035, jímž bylo
rozhodnuto, že se vykoná evropský zatýkací rozkaz vydaný Krajským soudem v Brně
dne 21. 7. 2006 ve věci sp. zn. 46 T 1/2003 za účelem výkonu trestu odnětí
svobody uloženého obviněnému na základě výše uvedených rozhodnutí) na hraničním
přechodu B.-B. předán Policii ČR a dodán do výkonu trestu (č.l. 2986-7).
Dne 4. 1. 2007 vydal na základě žádosti obviněného Krajský soud v Brně
usnesení č.j. 46 T 1/203-3016, jímž podle § 306a odst. 2 tr. ř. per analogiam
zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci , sp. zn. 6 To 18/2005 ze dne 24. 3.
2005 a podle § 68 odst. 1 z důvodů uvedených v § 67 písm. a) tr. ř. obviněného
vzal do vazby.
Následně po provedení opětovného odvolacího řízení na základě odvolání
obviněného vydal Vrchní soud v Olomouci dne 26. 2. 2007 usnesení sp. zn. 6 To
6/2007 (č.l. 3117), jímž odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce
Mgr. J. S. dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §
265b odst. 1 písm. b), c), d) a g) tr. ř.
V odůvodnění daného mimořádného opravného prostředku dovolatel prezentuje k
uplatněným dovolacím důvodům následující námitky.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítá, že ve věci
rozhodl vyloučený orgán, když rozhodl orgán podjatý. Podjatost již namítl před
rozhodnutím soudu druhého stupně. Senát odvolacího soudu totiž rozhodoval nejen
ve stejném složení jako v předchozím řízení, ale též rozhodoval o jeho vazbě.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolatel shledává v tom,
že neměl v části řízení obhájce. Ustanovený obhájce JUDr. Z. žádal, aby byl
„zbaven“ obhajoby (čímž se soud vůbec nezabýval) a uvedl, že nemůže hovořit za
svého klienta (hlavní líčení konané 2. 3. 2004 – č.l. 2491-2). Soud prvého
stupně o zproštění nerozhodl a pokračoval v hlavním líčení. Dovolatel namítá,
že soud měl právě z tohoto důležitého důvodu rozhodnout, že obhájce se zbavuje
povinnosti obhajovat.
K dalšímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel namítá, že
byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení. Soud
prvého stupně jednal v nepřítomnosti obviněného, bez jeho souhlasu a
opakovaně. Ze spisu (č.l. 2490) lze podle dovolatele dovozovat, že obviněný
pouze neověřeně podepsal, neprohlásil před soudem tzv. Prohlášení, že žádá, aby
hlavní líčení 2. - 3. 3. 2004 se konalo v jeho nepřítomnosti ze zdravotních
důvodů. Není právně relevantní soudem tvrzené údajné Prohlášení z 10. 5. 2005
(č.l. 2528), které je pouze vytištěnou e-mailovou zprávou s neověřeným
elektronickým podpisem a nebylo obviněným nikdy podepsáno ani doplněno. Pro
úplnost obviněný uvádí, že se nevzdal svých práv.
Ke čtvrtému uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Soud
mylně uvedl, že obviněný byl jediným jednatelem a společníkem společnosti A. H.
s.r.o., což není v souladu s úplným výpisem z obchodního rejstříku. Tvrzení
soudu, že finanční prostředky použil pro svoji potřebu nemá oporu v provedeném
dokazování. Dovolatel uvádí, že celý případ je záležitost občanskoprávní,
nikoliv trestněprávní a odkazuje na rozhodnutí Zm I 933/30 – V. 1931, XIII:
413-4.
Dále namítá, že smlouva, kterou uzavřel s poškozenou, neměla ani základní
náležitosti (essentialia negotii). Ve věci nebyly provedeny ani důkazy navržené
obhajobou již ve fázi vyšetřování a soudu nebyl předložen originál předmětné
smlouvy, v jejíchž přílohách měla být uvedena výhrada vlastnického práva.
V závěru dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2007 sp. zn. 6 To 6/2007 a věc mu přikázal k
novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k
dovolání obviněného zaujala tato stanoviska.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve
věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato
okolnost byla tomu, kdo podává dovolání již v původním řízení známa a nebyla
jím před rozhodnutím orgánů druhého stupně namítnuta. Je pouze zřejmé, že
námitka podjatosti byla podána obviněným dne 10. 11. 2003 a o této rozhodl
nalézací soud usnesením ze dne 13. 11. 2003, přičemž rozhodl tak, že podle §
31 odst. 1 tr. ř. není předseda senátu Mgr. A. N. vyloučen z vykonávání úkonů
trestního řízení v trestní věci obviněného R. H. vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 46 T 1/2003 z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. Obviněný v
dovolání nekonkretizuje z jakých důvodů by mělo být uvedené usnesení soudce
nalézacího soudu vadné a proč měl jeho námitce podjatosti vyhovět. Pokud
dovolatel uvádí, že v odvolacím řízení rozhodoval soudce, který rozhodl o jeho
vazbě a že senát odvolacího soudu rozhodoval ve stejném složení jako v
předchozím řízení, k porušení práva nedošlo, neboť nic nebránilo odvolacímu
soudu rozhodovat ve stejném složení a tvrzení, že soudce odvolacího soudu v
přípravném řízení rozhodl o vazbě se jeví jako nepravdivé. Předseda senátu
JUDr. K. rozhodoval o vazbě obviněného usnesením ze dne 14. 2. 2007, když
rozhodoval o stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2007,
jímž Krajský soud zrušil podle § 306a tr. ř. usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 24. 3. 2005 sp. zn. 6 To 18/2005 a s ohledem na citaci § 30
odst. 2 tr. ř. je zřejmé, že předsedovi senátu JUDr. M. K. nic nebránilo, aby o
předmětné stížnosti rozhodl.
K námitce vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr.
ř. státní zástupkyně uvedla, že odvolací soud ve svém rozhodnutí k námitce, že
soud měl podle § 40 tr. ř. rozhodnout o zproštění obhajoby obhájce JUDr. Z.,
konstatoval, že podle tohoto ustanovení trestního řádu z důležitých důvodů může
být obhájce na svoji žádost obhajoby zproštěn a místo něho ustanoven obhájce
jiný. Není zde dána povinnost soudu v každém případě vždy rozhodnout o
zproštění ustanoveného obhájce povinnosti obhajovat klienta a záleží na zvážení
soudu, zda shledá, zda jsou či naopak nejsou dány důležité důvody pro takový
postup. S ohledem na skutečnost, že soud neshledal existenci důležitých důvodů
pro postup podle § 40 tr. ř., nerozhodl o zproštění obhajoby obhájce JUDr. M.
Z. Pokud obviněný nebyl spokojen s jeho tehdejším obhájcem JUDr. M. Z., nic mu
nebránilo, aby udělil plnou moc k obhajobě obhájci jinému.
Dále státní zástupkyně k námitce, že byla porušena ustanovení o přítomnosti
obviněného v hlavním líčení, vyslovila, že obviněný zřetelně a jasně projevil
svoji vůli, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Z protokolu o
hlavním líčení konaném dne 13. 5. 2004 je dokonce zřejmé, že písemné prohlášení
obviněného vyznívající v uvedeném smyslu bylo předloženo obhájcem. Za uvedené
situace nevznikají žádné pochybnosti o vůli obviněného a nelze nalézacímu soudu
vytýkat, že v souladu s vůlí obviněného postupoval a zpětně tento jasný projev
vůle zpochybňovat.
Konečně k námitkám vztahujícím se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. státní zástupkyně odkazuje na vyjádření Nejvyššího státního
zastupitelství k dovolání obviněného ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 1 NZO
1341/2005, v němž bylo jednoznačně analyzováno, proč je jednání obviněného
třeba posoudit jako trestné, a nikoliv jako jednání, které by mělo být řešeno v
rovině občanskoprávní, případně obchodně právní.
Námitky o neúplnosti dokazování pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. podřazovat nelze, neboť jde o námitky ryze skutkové, na něž dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá. Je však třeba zdůraznit,
že žádný z obviněným navrhovaných důkazů nelze považovat za důkaz opomenutý,
neboť zejména soud odvolací ve svém rozhodnutí vysvětlil, proč návrhy
obviněného na doplnění dokazování nebyly akceptovány.
Lze shrnout, že uplatněné dovolací důvody byly obviněným uplatněny zjevně
neopodstatněně.
V následujícím textu ve svém vyjádření státní zástupkyně vyslovuje otázku, zda
by dovolání obviněného nemělo být zamítnuto nikoliv podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, nýbrž podle § 265i odst. 1 písm. a) tr.
ř., jako nepřípustné. K uvedenému závěru je podle ní možné dospět na základě
zpochybnění správnosti uplatnění procesního postupu podle § 306a odst. 2 tr. ř.
per analogiam, kdy Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 1. 2007 sp. zn. 46 T
1/2003, rozhodl o zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2005
sp. zn. 6 To 18/2005. V odůvodnění Krajský soud v Brně uvedl, že proti
obviněnému bylo ve stadiu po vyhlášení rozsudku vedeno řízení proti uprchlému a
poté co byl obviněný zatčen a poučen o § 306a tr. ř., požádal o zrušení
odsuzujícího rozhodnutí. Proto nalézací soud postupoval analogicky a vzhledem
k tomu, že celé řízení před soudem prvého stupně proběhlo sice bez přítomnosti
obviněného, ale ten o jednání v nepřítomnosti požádal, a řízení proti uprchlému
probíhalo až ve stadiu doručování rozsudku soudu prvého stupně, nejsou zde
důvody, aby bylo v této části rozhodnutí zrušeno a řízení opakováno.
Státní zástupkyně k tomu namítá, že na rozdíl od § 306a odst. 1 tr. ř. však
ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. dopadá na případy, kdy celé řízení bylo konáno
proti uprchlému a skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem.
O takový případ se však zřejmě v této věci nejedná, protože proti obviněnému se
nevedlo celé řízení jako proti uprchlému, neboť řízení před soudem prvého
stupně proběhlo ve standardním procesu, kdy obviněný sám vyjádřil
nezpochybnitelným způsobem svoji vůli se trestního řízení vedeného proti jeho
osobě neúčastnit. Obviněný byl ve věci z důvodu nutné obhajoby zastoupen
obhájcem a bylo mu tak zabezpečeno právo na řádný a spravedlivý proces. Došlo
tak k nesprávné aplikaci ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř., neboť žádnou část
trestního řízení nebylo třeba opakovat.
Navíc Krajský soud v Brně pochybil i v tom, pokud ustanovení § 306a odst.
2 tr. ř. aplikoval „per analogiam“ a zrušil usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 24. 3. 2005 sp. zn. 6 To 18/2005, neboť de facto nepřípustně
rozšířil svoji pravomoc, když zrušil rozhodnutí vyššího soudu, k čemuž mu
ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. neposkytuje zákonnou oporu. Analogii nelze
uplatnit vzhledem k hmotněprávnímu institutu samotné pravomoci, kterou si
nalézací soud analogií upravil. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně, ani následné
rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci nemohou být opřena o ustanovení § 306a
odst. 2 tr. ř. a za situace, kdyby k nim nebylo možno přihlížet coby k
rozhodnutím vydaným bez právního důvodu, bylo by namístě odvolání obviněného
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Proto státní zástupkyně alternativně navrhla, aby dovolání obviněného bylo
Nejvyšším soudem České republiky odmítnuto buď podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. nebo podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud v rámci přezkumu, zda podaný mimořádný prostředek splňuje zákonem
stanovené náležitosti nejprve před věcným přezkumem podaných námitek provedl
též posouzení přípustnosti tohoto opravného prostředku.
Jak je podrobně uvedeno a zdůvodněno výše, státní zástupkyně Nejvyššího
státního zastupitelství m.j. navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto, coby
nepřípustné.
K tomu je nezbytné zdůraznit, že k problematice aplikace ustanovení § 306a
odst. 2 tr. ř. per analogiam se již na základě ústavní stížnosti podané
obviněným vyjádřil Ústavní soud České republiky, který v nálezu sp. zn. I. ÚS
371/07 ze dne 24. 10. 2007 (č.l. 3225 a násl.) postup uplatněný Krajským soudem
v Brně v usnesení ze dne 4. 1. 2007 sp. zn. 46 T 1/2003 shledal souladným s
ústavou, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i s
judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Nejvyšší soud v souladu s
názorem Ústavního soudu proto shledal podané dovolání obviněného přípustným a
neztotožnil se s výše uvedenými názory a alternativním návrhem státní
zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Zároveň pokládá za nadbytečné
opakovat to, co již bylo vysloveno Ústavním soudem, a proto odkazuje na jeho
rozhodnutí.
Nejvyšší soud tedy po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas,
oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální
náležitosti, dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nejprve
bylo nutno posoudit otázku, zda v dovolání uváděné námitky, naplňují
dovolatelem uplatněné dovolací důvody, jejichž skutečná existence je základní
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve
věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost
byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Dovolatel namítá, že rozhodl podjatý orgán, neboť senát odvolacího soudu
rozhodoval ve stejném složení jako v předchozím řízení a též rozhodoval o jeho
vazbě.
Dovolatel zde namítá věc, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto. Dne 29. 3. 2007
projednal Nejvyšší soud stížnost obviněného podanou proti usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2007 sp. zn. 6 To 6/2007 (č.l. 3113), jímž bylo
rozhodnuto, že soudci Vrchního soudu v Olomouci JUDr. M. K., JUDr. J. Z. a
JUDr. M. S. nejsou vyloučeni z projednávání trestní věci obviněného vedené u
Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 To 6/2007. Usnesením sp. zn. 11 Tvo
5/2007 rozhodl tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost zamítl. V
odůvodnění rozhodnutí uvedl, že dotčený senát Vrchního soudu v Olomouci nemůže
být z projednávání věci obviněného R. H. vyloučen, jelikož o vazbě nerozhodoval
v přípravném řízení, ale až ve stadiu řízení před soudem (č.l. 3181). I kdyby
zde dané rozhodnutí nebylo, je z uvedeného patrno, že zákonná překážka obsažená
v ustanovení § 30 odst. 2 tr. ř. naplněna není.
Navíc je možno dodat, že námitka podjatosti nebyla vznášena ze strany
obviněného poprvé. Touto námitkou se zabýval již Krajský soud v Brně dne 13.
11. 2003, kdy vydal usnesení, jímž k námitce podjatosti soudce rozhodl, že
podle § 31 odst. 1 tr. ř. není předseda senátu Mgr. A. N. vyloučen z vykonávání
úkonů trestního řízení v trestní věci obžalovaného (č.l. 2438). Předmětná
námitka dovolatele tudíž není důvodná.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže
obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Naplnění tohoto důvodu shledává obviněný v tom, že ustanovený obhájce JUDr. Z.
sdělil na počátku hlavního líčení konaného ve dnech 2. - 3. 3. 2004, že mu
volala osoba, která se představila jako obžalovaný s tím, že je nemocen a bude
žádat soud, aby se jednalo v jeho nepřítomnosti. Požádal o to, aby byl zbaven
jeho obhajoby, neboť se s obviněným do dne konání hlavního líčení nesetkal.
Podle § 40 tr. ř. může být ustanovený obhájce z důležitých důvodů na svou
žádost nebo na žádost obviněného povinnosti obhajování zproštěn a místo něho
ustanoven obhájce jiný. Důležitými důvody se zde zejména rozumějí důvody
uvedené v ustanoveních § 19 až § 20 zákona o advokacii. Z povahy věci nelze
použít důvody, že obviněný neposkytuje potřebnou součinnost, neboť by to bylo
v rozporu se smyslem nutné obhajoby. (Š. a kol. Trestní řád, komentář – díl I,
5. vyd. , C. H. B. v P. 2005, str. 284 a násl.). Z dikce předmětného ustanovení
sloveso „může“ přímo plyne, že zde není dána povinnost soudu automaticky podle
žádosti rozhodnout o zproštění obhajoby, nýbrž je na úvaze soudu, zda jsou
naplněny důležité důvody pro takové rozhodnutí či nikoli. V dané věci k žádosti
obhájce soud zjevně naplnění důležitých důvodů neshledal a tudíž obhájce
povinnosti nezprostil. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že z protokolu o
hlavním líčení se podává, že obhájce nadále obhajobu vykonával (účastnil se
aktivně výslechu svědků, činil důkazní návrhy) a ze spisu je nepochybné, že s
obviněným obhájce kontakt měl. Na počátku jednání dne 3. 3. 2004 (č.l. 2506)
sdělil, že má od obviněného e-mailovou zprávu – žádost o provedení výslechu v
ní jmenovaných svědků a dále např. na č.l. 2471 je obsažen přípis JUDr. Z.,
jímž soudu předkládá vyjádření obviněného. Ostatně zákon o advokacii neukládá
povinnost osobního kontaktu s klientem. Navíc volba způsobu obhajoby včetně
možnosti neobhajovat se vůbec, je věcí obviněného. Pokud by obviněný měl
výhrady k obhájci JUDr. Z., mohl si zvolit obhájce jiného. Žádné takové výhrady
však obviněný soudu nesdělil. I tuto námitku je proto nutno označit za
nedůvodnou.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla–li
porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném
zasedání.
Podle § 202 odst. 4, 5 tr. ř. nelze hlavní líčení konat v nepřítomnosti
obžalovaného, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody
nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož
horní hranice převyšuje 5 let. Předmětné ustanovení se neužije, pokud
obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
Obviněný namítá, že soud nebyl v jeho případě oprávněn konat hlavní líčení v
jeho nepřítomnosti, neboť o to nepožádal přímo před soudem. Žádost ohledně
hlavního líčení konaného dne 2. - 3. 3. 2004 (č.l. 2491a násl.) pouze neověřeně
podepsal a pokud jde o hlavní líčení konané dne 13. 5. 2004 (č.l. 2531 a
násl.), není jeho Prohlášení – žádost o konání v nepřítomnosti právně
relevantní, neboť je pouze vytištěnou e-mailovou zprávou.
Na č.l. 2490 je ve spise obsaženo ich-formou psané Prohlášení obviněného, v
němž obviněný výslovně žádá, aby hlavní líčení konané ve dnech 2. - 3. 3.
2004 bylo konáno v jeho nepřítomnosti ze zdravotních důvodů. Podepsáno
obviněným a datováno 26. 2. 2004. Pokud obviněný namítá, že „neprohlásil před
soudem“, pak je nutno uvést, že z dikce zákona neplyne, že by žádost o konání
jednání v nepřítomnosti musel obviněný učinit osobně před soudem do soudního
protokolu.
Dále na č.l. 2528 se ve spise nachází další prohlášení obviněného obsahově
téměř totožné s prohlášením předchozím, v němž opět výslovně žádá, aby se
hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti. Dovolatel nyní zpětně namítá, že
toto prohlášení je vytištěnou e-mailovou zprávou a tedy nepodepsané. Avšak již
zamlčuje skutečnost, že dané prohlášení bylo soudu předloženo na počátku
hlavního líčení jeho obhájcem JUDr. Z. (č.l. 2531). Nejvyšší soud (obdobně
jako Vrchní soud v Olomouci, který se již touto námitkou zabýval a proto lze
odkázat na odůvodnění jeho usnesení z 26. 2. 2007, str. 28 a násl.,) nemá
jakékoli pochybnosti o tom, že toto prohlášení vyjadřuje vůli obviněného.
Dovolatel zcela pomíjí, že běžné e-mailové zprávy vlastnoruční podpis
neobsahují.
Z těchto podání je bez jakýchkoli pochyb zřetelná vůle obviněného, aby se
hlavní líčení konala bez jeho přítomnosti. Tato vůle neúčastnit se soudních
jednání je ostatně patrna i z úředního záznamu na č.l. 2450, podle něhož
obviněný telefonicky sdělil, že se k hlavnímu líčení nedostaví, neboť nemá
advokáta a po poučení, že mu byl advokát ustanoven uvedl, že je stejně nemocen.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledává vznesenou námitku nedůvodnou.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Na prvém místě dovolatel zpochybňuje hodnocení jeho jednání jako trestného,
domnívá se, že jeho případ je záležitost občanskoprávní a odkazuje na
rozhodnutí ZM I 933/30 ze sbírky V. r. 1931. Další námitkou dovolatele je, že
obchodní smlouva ze dne 3. 2. 1993 nesplňovala ani základní náležitosti
(essentialia negotii).
Tyto námitky dovolatele nejsou v projednávaném případu věcí novou. Posouzením
charakteru jeho trestné činnosti z hlediska, zda naplňuje zákonné znaky
trestného činu zpronevěry a povahou předmětné obchodní smlouvy se již Nejvyšší
soud zabýval na základě předchozího dovolání obviněného ve svém usnesení ze dne
1. 3. 2006 sp. zn. 7 Tdo 13/2006 (č.l. 2951 a násl.). Jedná se tudíž o
problematiku, k níž už Nejvyšší soud svůj názor vyslovil, přičemž nemá žádného
důvodu jej jakkoli revidovat a proto v podrobnostech odkazuje na vlastní
citované usnesení. K argumentaci dovolatele rozhodnutím sbírky V. r. 1931 lze
připomenout, že za svěřenou věc ve smyslu § 248 odst. 1 tr. zák. je třeba
považovat i věc (zboží) prodanou s výhradou vlastnictví podle § 445 obch. zák.
a je nutné za ní pokládat i výtěžek (peníze), který byl za svěřenou věc získán.
Takový výtěžek je ekvivalentem prodané svěřené věci a dokud nebyl předán
osobě, která věc pachateli svěřila, řídí se stejným právním režimem jako
svěřená věc a požívá stejné právní ochrany. Není tudíž pochyb o tom, že jednání
obviněného je jednáním trestným a nikoli záležitostí civilní. Viz Š., P., R.:
Trestní zákon komentář 4. vyd. C.H. B. v Praze 2001, str. 1252 rozhodnutí NS
6/2001-T 175. Navíc možno konstatovat, že tvrzenou neplatnost předmětné smlouvy
přezkoumal i Ústavní soud na základě ústavní stížnosti obviněného a ve svém
rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 338/06 ze dne 8. 11. 2006 (č.l. 2966 a násl.) odkázal
na závěr, ke kterému dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. 3. 2006 sp. zn.
7 Tdo 13/2006.
Pokud se týká námitky, že nebylo prokázáno, že obviněný finanční prostředky
použil pro svoji potřebu, Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí z 1. 3. 2006 již
vyslovil, že ve shodě s judikaturou může zpronevěření svěřené věci spočívat i v
přisvojení si výtěžku, který byl získán prodejem svěřené věci. Prostředky
získané prodejem předmětných automobilů byly využity na úhradu dluhu, který měl
obviněný u C. b., a. s. na základě poskytnutého bankovního úvěru, což bylo v
řízení prokázáno řadou důkazů. Viz výpovědi svědků Ing. J. F., Ing. I. H. a
Ing. S. V., výpisy z bankovního účtu vedeného u dané banky s podpisovým právem
pouze obviněného (č.l. 1627-1908). Navíc se k této otázce vyslovil i Nejvyšší
soud (s odkazem na argumentaci Vrchního soudu podanou v usnesení ze dne 24. 3.
2005, jímž rozhodl o odvolání; viz str. 31 a násl. rozhodnutí) v uvedeném
usnesení ze dne 1. 3. 2006 tak, že obviněný použil prostředky získané prodejem
automobilů pro svou potřebu na úhradu svých dalších závazků. Danou námitku
tudíž Nejvyšší soud posoudil rovněž jako nedůvodnou.
V dalším dovolatel tvrdí, že soud mylně uvedl, že byl jediným jednatelem a
společníkem společnosti A. H. s.r.o., což není v souladu s výpisem z obchodního
rejstříku. Dovolatel v tomto bodu přehlédl, že odvolací soud ve veřejném
zasedání konaném dne 26. 2. 2007 (č.l. 3100) sám provedl podle § 213 odst. 1
tr. ř. doplnění dokazování, když přečetl k důkazu těchto skutečností z důvodu
totožné námitky podané v rámci odvolání podstatný obsah spisu Krajského soudu v
Brně – obchodního rejstříku Rg C vložky 8301 (č.l. 3107) zejména návrh na
přivolení zápisu do obchodního rejstříku a kompletní obsah Obalu pro zakládací
listiny a stanovy, dále zápis z valné hromady společnosti. V trestním spisu je
vložena kopie stejnopisu notářského zápisu, zakladatelské listiny společnosti
A. H. s.r.o. ze dne 26. 10. 1992, v níž se uvádí, že pan R. H. zakládá jako
jediný zakladatel danou společnost, společnost je založena jediným
zakladatelem a společníkem, který vykonává působnost valné hromady a jednatele
jako statutárního orgánu (č.l. 3098) a dále kopie stejnopisu notářského
zápisu, ze dne 29. 3. 1993 (č.l. 3099), jímž R. H. jako jediný společník
doplňuje předmět podnikání uvedené společnosti.
Pokud dovolatel závěrem bez bližší konkretizace uvádí, že nebyly provedeny
důkazy navržené obhajobou, a že soudu nebyl předložen originál obchodní
smlouvy, přičemž to podle své vlastní formulace uvádí z důvodu vytvoření
celkového obrazu, nelze tuto námitku pokládat za uplatněnou v rámci dovolacího
důvodu. Navíc z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (str. 34) vyplývá, že
odvolací soud považoval provedení dalších důkazních návrhů s ohledem na
provedené důkazy za nadbytečné. Ohledně zmíněné obchodní smlouvy je pak třeba
podotknout, že soudu byl k důkazu předložen její notářsky ověřený opis, z něhož
bylo v řízení vycházeno.
V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel napadl rozhodnutí
odvolacího soudu m.j. řadou námitek, které byly vzneseny opakovaně, přičemž
Nejvyšší soud k nim zaujal své stanovisko již v rámci předchozího dovolacího
řízení a na jím přijatých závěrech nebylo důvodné nic měnit.
Konečně je pak třeba prohlásit, že v posuzované věci se nejedná ani o případ,
kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými
zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního
rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící
v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90
Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS
578/04).
Je zřejmé, že soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst.
5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své
rozhodnutí. Nejvyšší soud proto podané dovolání shledal zjevně
neopodstatněným, neboť námitky prezentované dovolatelem nebyly důvodné. Jelikož
některé námitky dovolatel uplatňoval již v dřívějších opravných prostředcích a
tyto byly řešeny v řízení předcházejícím, Nejvyšší soud zároveň odkazuje i na
odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně a na své vlastní usnesení, jímž
rozhodl o předchozím dovolání obviněného.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde – li o
dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo
proto dovolání obviněného R. H. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto
rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání, k čemuž souhlas jednotlivých stran řízení není potřebný.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. června 2008
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec