U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince
2015 o dovolání obviněných: 1) Ing. Mgr. I. J., 2) J. K., 3) J. S., proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 2015 sp. zn. 3 To 24/2015, v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61
T 18/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Mgr.
I. J. odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K.
odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. S. odmítá.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. 61
T 18/2012 uznal obviněného Ing. Mgr. I. J. vinným za skutky zde popsané pod
bodem 1 a), b) a 2 a), b), c) zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle § 206
odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, obviněného J. K. za skutek zde popsaný pod
bodem 1 a) zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a)
tr. zákoníku, spáchaným formou pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
a obviněnou J. S. za skutek zde popsaný pod bodem 1 b) zvlášť závažným zločinem
zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným formou
pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jichž se dopustili tím, že:
1. Ing. Mgr. I. J. jako jednatel společnosti J & B, spol. s r. o., se
sídlem Praha 4, ul. Ševce Matouše 14, IČ: 00219860, odpovědný za ekonomické
vedení této společnosti a rovněž za finanční prostředky, které měl z titulu
výkonu funkce jednatele společnosti v dispozici, v pobočce společnosti ve V.,
T., okres Z., období od 8. 8. 2007 do 16. 12. 2008, v úmyslu odčerpat výnosy ze
sjednaných zakázek schválil společností J & B, spol. s r. o. přijaté faktury, a
tím dal pokyn k jejich proplacení, ačkoli na fakturách deklarovaný předmět
plnění ve skutečnosti nebyl této společnosti dodán, v důsledku čeho byly z
účtu společnosti J & B, spol. s r. o. proplaceny:
a. zde blíže specifikovaných 52 faktur za dodávky KARI sítí a jiného
druhu hutního materiálu od dodavatele NOTEVER s. r. o., se současným sídlem Na
Výsluní 201/13, Praha 10, IČ: 27709159, vystavené v období od 1. 6. 2007 do 27.
2. 2008 tehdejším jednatelem J. K., přičemž takto poukázané prostředky v
celkové výši 28.407.673 Kč následně J. K. vždy obratem z účtu společnosti
NOTEVER s. r. o. v hotovosti vybral a poté použil nezjištěným způsobem,
b. zde blíže specifikovaných 13 faktur za dodávky ocelových
vyztužovacích drátků do betonové směsi, KARI sítí a jiného druhu hutního
materiálu od dodavatele DANYBILD s. r. o., se současným sídlem Praha 3,
Roháčova 188/37, IČ: 27731707, vystavené v období od 21. 3. 2008 do 20. 11.
2008 tehdejší jednatelkou J. S., přičemž následně takto poukázané prostředky v
celkové výši 8.315.219 Kč J. S. vždy obratem z účtu společnosti DANYBILD s. r.
o. v hotovosti vybrala a poté použila nezjištěným způsobem,
přičemž jak Ing. Mgr. I. J., tak J. K. a J. S. věděli, že společnosti DANYBILD
s. r. o. a NOTEVER s. r. o. fakturovaný materiál společnosti J & B, spol. s
r.o., ve skutečnosti nedodaly, že se jedná o fiktivní faktury, a tím
společnosti J & B, spol. s r. o. Ing. Mgr. I. J. způsobil škodu ve výši
36.722.892 Kč, na které se J. K. podílel částkou 28.407.673 Kč a J. S. částkou
8.315.219 Kč,
2. Ing. Mgr. I. J. jako jednatel společnosti J & B, spol. s r. o., se
sídlem Praha 4, ul. Ševce Matouše 14, IČ: 00219860, odpovědný za ekonomické
vedení této společnosti a rovněž za finanční prostředky, které měl z titulu
výkonu funkce jednatele společnosti v dispozici, v pobočce společnosti ve V.,
T., okres Z., v období od 28. 7. 2008 do 27. 1. 2009, v úmyslu odčerpat výnosy
ze sjednaných zakázek a neoprávněně obohatit společnost MONOREAL a. s., IČ:
27712567, se sídlem ve V., ul. T., schválil přijaté faktury společnosti J & B,
spol. s r. o., a tím dal pokyn k jejich proplacení, v důsledku čeho byly z účtu
společnosti J & B, spol. s r. o., proplaceny:
a. 3 zde blíže specifikované faktury společnosti CZECHPROFIL, s. r. o. s
tehdejším sídlem Mariánské nám. 80, Uherské Hradiště, IČ: 25320804, za dodávky
hutního materiálu,
b. faktura ze dne 28. 7. 2008 na částku 127.974 Kč uhrazenou dne 28. 7.
2008 společnosti SIGNUM spol. s r. o., se sídlem Nádražní 41, Hustopeče, IČ:
18200061, za pozinkování ocelové konstrukce,
c. faktura ze dne 9. 12. 2008 na částku ve výši 12.373 Kč, uhrazenou dne
27. 1. 2009 společnosti ZENMIX s. r. o., se sídlem Zádveřice 140, Vizovice, IČ:
27672701, za dodávku betonové směsi,
přestože věděl, že služby a dodávky materiálu od těchto společností byly od
počátku určeny ve prospěch společnosti MONOREAL a. s, IČ: 27712567, ve V., ul.
T., a to ke stavbě haly, jejímž majitelem je právě tato společnost, a nikoliv
tedy k podnikatelské činnosti společnosti J & B, spol. s r. o., které tak
způsobil škodu ve výši 344.428 Kč,
a celkem tak byla jednáním obviněného Ing. Mgr. I. J. popsaným v bodech 1. a 2.
společnosti J & B, spol. s r. o., se sídlem Praha 4, ul. Ševce Matouše 14, IČ:
00219860, způsobena škoda ve výši 37.067.320 Kč, na které se podíleli jednáním
popsaným pod bodem 1. a) J. K. částkou 28.407.673 Kč a jednáním popsaným pod
bodem 1. b) J. S. částkou 8.315.219 Kč.
Všem třem obviněným byly podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku uloženy tresty odnětí
svobody, a to obviněnému Ing. Mgr. J. v trvání šesti let a jedenácti měsíců,
obviněnému K. pěti let a jedenácti měsíců, pro jejichž výkon byli oba podle §
56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou, a obviněné S.
trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem podle
§ 56 odst. 3 tr. zákoníku. Dále byl obviněnému Ing. Mgr. J. podle § 73 odst. 1,
3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních
společnostech a družstvech na dobu osmi let. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1
tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb s výší
jedné denní sazby 30.000 Kč, tedy k peněžitému trestu ve výměře 15.000.000 Kč.
Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl mu podle
§ 69 odst. 1 tr. zákoníku uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 500
dnů. Obviněnému K. byly uloženy dále tyto tresty: trest zákazu činnosti podle §
73 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního
orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a
družstvech na sedm let, dále peněžitý trest podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1
tr. zákoníku ve výměře 200 denních sazeb s výší jedné denní sazby 10.000 Kč,
tedy k peněžitému trestu ve výměře 2.000.000 Kč, a pro případ, že by ve
stanovené lhůtě nebyl vykonán, mu byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku uložen
náhradní trest odnětí svobody v trvání 200 dnů. Obviněné S. byly uloženy dále
tyto tresty: trest zákazu činnosti podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního
orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let,
dále peněžitý trest podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1 tr. zákoníku ve výměře 70
denních sazeb s výší jedné denní sazby 10.000 Kč, tedy k peněžitému trestu ve
výměře 700.000 Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest
vykonán, jí byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku uložen náhradní trest odnětí
svobody v trvání 70 dnů. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byly obviněným uloženy
povinnosti nahradit škodu poškozené J & B, spol. s r. o.: obviněnému Ing. Mgr.
J. ve výši 37.067.320 Kč, obviněnému K. společně a nerozdílně s Ing. Mgr. J. ve
výši 28.407.673 Kč a obviněné S. společně a nerozdílně s Ing. Mgr. I. J. ve
výši 8.315.219 Kč.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně tak rozhodl v této věci již podruhé,
neboť jeho první odsuzující rozsudek ze dne 10. 4. 2013 sp. zn 61 T 18/2012
zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. Vrchní soud v Olomouci
usnesením ze dne 29. 8. 2013 sp. zn 3 To 82/2013 a věc vrátil v souladu s § 259
odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Odvolání všech třech obviněných podaných proti shora citovanému rozsudku ze dne
18. 12. 2014 zamítl podle § 256 tr. ř. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne
13. 5. 2015 sp. zn. 3 To 24/2015.
Obviněný Ing. Mgr. J. uvedené usnesení napadl prostřednictvím svého obhájce
dovoláním s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Namítl, že je vyloučena protiprávnost jeho jednání, jelikož jednal se svolením
poškozené společnosti J & B, spol. s r. o. jako osoby, jejíž zájmy byly
trestným činem dotčeny ve smyslu § 30 tr. zákoníku, neboť jako jediný společník
a jednatel (tj. statutární orgán společnosti s ručením omezeným), který nebyl
nijak omezen ve svém jednání například zájmy jiného společníka,
spolurozhodovacím právem jiného jednatele, jednal jejím jménem přímo (schválil
jednotlivé faktury a dal pokyn k jejich proplacení) a vytvořil tak její vůli
snížit finanční prostředky na jejím účtu, neboť sama jako právnická osoba není
schopna svou vůli vytvořit. Jednáním obviněného nebyla poškozena ani
nabyvatelka obchodního podílu společnost RCR Industrial Flooring
S.á.r.l., která byla seznámena s ekonomickým stavem poškozené společnosti, a k
datu převodu obchodního podílu se proplacené finanční prostředky v majetku
poškozené společnosti již nenacházely. Zároveň si nabyvatelka před převodem
nechala vyhotovit due diligence od Ernst & Young a měla k dispozici účetní
závěrku a audit ke dni 31. 12. 2007. Obviněný pro ilustraci uvedl příklad, že
každý dar v podobě darování finančních prostředků právnickou osobou by mohl být
vnímán jako protiprávní, neboť odčerpává výnosy ze sjednaných zakázek, to však
neplatí, je-li rozhodnutí o darování vnitřně správným postupem v souladu s
konkrétní společenskou smlouvou či zakladatelskou listinou, na základě
rozhodnutí společníka či jednatele, pokud nedojde ke krácení práv jiné osoby,
například menšinových společníků či věřitelů. Je otázkou, proč by dovolatel v
pozici jediného společníka nechtěl získat výnosy ze sjednaných zakázek formou
podílu na zisku podle § 123 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník”), o kterém
by neomezeně rozhodoval v intencích § 125 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 132
tohoto zákona.
Dovolatel dále namítl, že skutek neměl být posouzen jako trestný čin
zpronevěry, ale toliko jako daňový delikt. Soud prvního stupně se ve svém
odsuzujícím rozsudku ze dne 18. 12. 2014 nijak nevypořádal s právním názorem
odvolacího soudu uvedeným v jeho předchozím zrušovacím rozhodnutí ze dne 29. 8.
2013 sp. zn. 3 To 82/2013, že jednání dovolatele (v součinnosti s obviněnými K.
a S.), jako jednatele až do 10. 4. 2008 a jediného společníka J & B, spol. s r.
o., představuje jeden z nejčastějších způsobů krácení daně z příjmu právnických
osob, a to tím, že vykazoval vyšší náklady vynaložené na dosažení příjmů a z
toho plynoucí zaplacení nižší daně, než jaká odpovídá zákonu. Takové jednání by
naplňovalo všechny znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 148 tr. zák., případně § 240 tr. zákoníku v závislosti
na výši částky, o kterou by daň byla zkrácena, neboť výše zkrácení daně nebyla
dosud podle jednotlivých daňových období vyčíslena. Odvolací soud rovněž na
straně 11 odůvodnění svého rozhodnutí upozornil, že tento trestný čin je ve
vztahu speciality k trestnému činu zpronevěry, a proto je jejich jednočinný
souběh vyloučen. Nalézací soud nechal i bez povšimnutí dílčí závěr znaleckého
posudku znalce Ing. Stanislava Čecha, uvedený na straně 66 posudku č. 65/14,
podle něhož peněžní položky fakturované společnostmi NOTEVER s. r. o. a
DANYBILD s. r. o. za předmětný materiál měly být uvažovány bez daně z přidané
hodnoty, neboť společnost J & B, spol. s r. o. si DPH z předmětného armovacího
materiálu (neoprávněně) uplatnila ve svůj prospěch jako snížení své daňové
povinnosti k DPH, čímž byl poškozen stát. Ani odvolací soud v zamítavém
usnesení ze dne 13. 5. 2015 se k tomuto svému právnímu názoru již nevrátil.
Pouze odkázal na možnost jiné kvalifikace, pokud by výsledky doplněného
dokazování neumožňovaly jednání obviněných kvalifikovat jako zločin zpronevěry
podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, k čemuž však nedošlo. Změnu
svého názoru nezdůvodnil ani s ohledem na znalecký posudek ústavu Activities
a.s. provedený jako důkaz ve veřejném zasedání o odvolání obviněných, v němž na
straně 51 je uvedeno, že výši škody je nutno uvažovat bez DPH.
V daném případě měla být zároveň podle dovolatele uvážena spíše kvalifikace
skutku jako trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku,
neboť nebyl prokázán znak přisvojení si cizí věci, kdy by muselo být prokázáno
úmyslné porušení zákonné povinnosti dovolatele vykonávat svou působnost s péčí
řádného hospodáře podle § 135 odst. 2 a § 194 odst. 2, věta první tehdy
platného obchodního zákoníku, současně úmyslné způsobení škody na majetku
společnosti a úmyslné obohacení sebe nebo jiného. Nepostačovalo by pouhé obecné
konstatování, že obviněný jako jednatel použil finanční prostředky společnosti
k blíže nezjištěnému účelu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12.
2010 sp. zn. 7 Tdo 1449/2010). Jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
11 Tz 276/2000, trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku
podle § 255 tr. zák. se vztahuje na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo
správa cizího majetku a uplatní se tam, kde nebylo prokázáno, že by ve své
funkci obohatily sebe nebo jiného, ale prokáže se jen způsobení škody. Učinil-
li soud závěr, že peníze, k jejichž vyplacení dal dovolatel pokyn, byly použity
k nezjištěnému účelu, neznamená to nic jiného, než že se nacházejí mimo
majetkovou sféru společnosti J & B, spol. s r. o., ale
nepodařilo se zjistit, jak s nimi bylo skutečně naloženo. Za této situace musí
soud při shledání viny dovolatele vyvrátit jeho obhajobu a není možné požadovat
na dovolateli, aby prokázal, jakým způsobem byly peníze použity, jinak se bude
mít za to, že si je obviněný přisvojil, což se příčí základním zásadám
trestního řízení (viz § 2 odst. 2 tr. ř.).
Dovolatel se domnívá, že u skutku ad bod 2 odsuzujícího rozsudku nebyla
naplněna společenská škodlivost a neměly u něj být ani dovozeny trestněprávní
důsledky. Společnost MONOREAL a. s. fakticky pronajala společnosti J & B,
spol. s r. o. nebytové prostory s větší podlahovou plochou,
než bylo sjednáno v nájemní smlouvě a než kterou společnost J & B, spol. s r.
o. v rámci nájemného společnosti MONOREAL a.s. platila. Bezdůvodné obohacení
společnosti J & B, spol. s r. o. z toho plynoucí mělo být vykompenzováno právě
dodávkou zboží a služeb sloužící k výstavbě haly stavěné výlučně pro potřebu
společnosti J & B, spol. s r. o., čímž došlo k vypořádání vztahů mezi J & B,
spol. s r. o. a MONOREAL a. s. Soud nesprávně posoudil dodatek nájemní smlouvy
a dohodu o narovnání tak, že byly antedatovány a že jimi měla být zakryta celá
věc. Dovolatel má za to, že i kdyby dal formálně souhlas s proplácením faktur,
nevznikla ani jedné z těchto společností škoda nebo bezdůvodné
obohacení.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 13. 5. 2015 sp. zn. 3 To 24/2015 zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc
znovu projednal a rozhodl.
Obviněná S. a obviněný K. uplatnili ve svých dovoláních důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., obviněný K. pak nadto i dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a napadli jimi výroky o vině, trestu i o
náhradě škody a uplatnili ve svých samostatných dovoláních obdobnou níže
popsanou argumentaci.
Obvinění S. a K. obsáhle vymezili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g)
a l) tr. ř. s poukazem na související judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu a
oba shodně namítli nesprávné určení výše škody velkého rozsahu ve smyslu § 206
odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť její součástí nemá být částka
odpovídající sazbě DPH. Společnosti J & B, spol. s r. o., NOTEVER s. r. o. i
DANYBILD s. r. o., jsou plátci DPH. Nakupovala-li J & B, spol. s r. o. (bez
ohledu zda reálně či fiktivně) u dotčených společností materiál a za jeho
dodávky reálně uhradila cenu účtovanou na vystavených fakturách, a to včetně
DPH v tehdy platné 19% sazbě, byla společnost J & B, spol. s r. o. oprávněna
nárokovat odpočet DPH z celkově uhrazené částky ve výši 1.579.891,61 Kč jakožto
částku zaplacenou na DPH na vstupu, což učinila a odpočet daně jí byl vyplacen
příslušným finančním úřadem. I v rámci adhezního řízení má poškozený nárok v
souladu s § 2952 občanského zákoníku na náhradu skutečné škody, kterou je právě
rozdíl mezi částkou vyplacenou společnosti J & B, spol. s r. o. oproti fakturám
vystaveným jinou společností a částkou inkasovanou J & B, spol. s r. o. od
finančního úřadu na odpočtu daně z přidané hodnoty vztahující se k
fakturovanému plnění.
Dovolatelé S. i K. se domnívají, že mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu
a provedenými důkazy je dán extrémní nesoulad, neboť soud neobjasňoval
skutečnosti svědčící ve prospěch stejně pečlivě jako svědčící v neprospěch
dovolatelů, což je v rozporu se zásadou presumpce neviny. Odvolací soud učinil
závěry ohledně odlišnosti schvalování fakturace společností NOTEVER s. r. o. a
DANYBILD s. r. o. obviněným Ing. Mgr. J., aniž by byl obeznámen o způsobu
schvalování fakturace ve vztahu k jiným zakázkám, než na kterých se podílely
svými dodávkami tyto společnosti. Stejně tak učinil ohledně jím shledaného
odlišného způsobu evidence hutního materiálu (mimo skladovou evidenci)
dodávaného těmito společnostmi oproti jiným obchodním případům, k čemuž by mohl
dospět až po přezkoumání dalších cca 270 staveb realizovaných společností J &
B, spol. s r. o. Postup soudu spočívající ve vynětí 20 případu z celkového
počtu realizace staveb bez jakéhokoli bližšího zkoumání zbylých stavebních akcí
a dovození závěru o odlišnosti tohoto vzorku od ostatních staveb a ve výsledku
o fiktivnosti dodávek hutního materiálu realizovaných společnostmi NOTEVER s. r. o. a DANYBILD s. r. o. je postupem nezákonným, neboť nebyly ve stejné míře
prověřovány skutečnosti svědčící v neprospěch a ve prospěch obviněných. V
neprospěch obhajoby dále odvolací soud argumentoval zásadním naddimenzováním
dodávek hutního materiálu bez souhlasu investora a dodatečného doúčtování
jejich ceny, když současně zcela pominul ve vztahu k jiné stavební akci
objektivní nemožnost realizace takové akce právě bez dodávek hutního materiálu
ze strany společnosti NOTEVER s. r. o. a DANYBILD s. r. o., k čemuž nemohl
dospět, neboť nebylo zkoumáno kompletní účetnictví společnosti J & B, spol. s
r. o. Porušení zásady presumpce neviny lze spatřovat i v přístupu soudu k právu
dovolatelů S. a K. nevypovídat. Využití tohoto jejich práva interpretoval
nepřípustně v jejich neprospěch, neboť na straně 11 odůvodnění napadeného
usnesení konstatoval, že obvinění K. a S. měli možnost označit konkrétní
dodavatele hutního materiálu, dopravce, případně konkretizovat, jakým způsobem
bylo naloženo s inkasovanými částkami od J & B, spol. s r. o., …čehož však
nevyužili a naopak… Odvolacímu soudu rovněž vytýkají způsob hodnocení
znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem Activities, a.s., který
zkoumal účetnictví společnosti J & B, spol. s r. o. co do hloubky i rozsahu
úplněji než soudem jmenovaný znalec Ing. Čech a poukázal na konkrétní chyby
tohoto znalce. Dovolatelé nesouhlasí s tím, že by výrazně překračoval rámec
expertní znalecké činnosti a prováděl hodnocení důkazů, například svědeckých
výpovědí některých svědků, neboť znalec je oprávněn a za určitých okolností i
povinen se vyjádřit k jednotlivým důkazům z pohledu své odbornosti. Nejednalo
se tak o nepřípustné hodnocení důkazů, nýbrž jen o konstatování obsahu
některých provedených důkazů a jejich porovnání se zjištěními učiněnými při
pečlivém zpracování znaleckého posudku. Odvolací soud tak paušálně a
zkratkovitě odmítl veškerá zjištění znaleckého zkoumání Activities, a.
s.,
degradoval jej na úroveň nulové důkazní hodnoty a hrubě tak zasáhl do práv na
obhajobu a na spravedlivý proces. Dovolatel K. pak doplnil, že soud měl
postupovat v souladu s § 109 tr. ř. a měl se při zjištění rozporů mezi oběma
posudky s nimi vypořádat, aby bylo zřejmé, který z posudků bere za základ svého
rozhodování a z jakých důvodů (viz R 11/1987).
Dovolatelé S. a K. s poukazem na totožnou argumentaci, jakou uplatnil obviněný
Ing. Mgr. J. ve svém dovolání vztahující se k naplnění okolnosti vylučující
protiprávnost trestného činu v podobě svolení poškozené společnosti J & B,
spol. s r. o. ve smyslu § 30 tr. zákoníku, uvedli, že se tyto námitky s ohledem
na princip akcesority účastenství uplatní i v jejich případě jakožto pomocníků
ke spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a)
tr. zákoníku. Stejně tak s uvedením identických výtek uplatněných obviněným
Ing. Mgr. J. poukázali na to, že by jednání obviněných mělo být posouzeno jako
daňový delikt a byly opomenuty i úvahy o právní kvalifikaci jednání obviněných
v intencích vztahu zpronevěry a porušení povinnosti při správě cizího majetku.
Obviněný K. pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podřadil i
námitky, že nalézací soud se dopustil celé řady pochybení naplňujících důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která posléze nenapravil ani odvolací
soud. Nalézací soud vytvářel nerovné podmínky pro obhajobu a obžalobu, když
kupříkladu neumožnil provést provedení obhajobou dlouho požadovaného a
avizovaného důkazu oponentním znaleckým posudkem, což ve výsledku vedlo až k
porušení zásady dvojinstančnosti řízení, když posudek mohl být díky postupu
nalézacího soudu předložen až v odvolacím řízení. Zásah do práva na obhajobu
spatřuje obviněný i v tom, že obhajobě bylo uděleno slovo k závěrečným řečem po
skončení několikahodinového výslechu znalce bez možnosti obhajoby tento důkaz
analyzovat a vyvodit z něj odpovídající závěry. Znalecký posudek Ing. Čecha
předložil soud státnímu zástupci podstatně dříve než obhajobě, čímž vytvořil
stranám procesu rozdílné podmínky. Soud dále ignoroval metodické nesprávnosti
znalce Ing. Čecha, neúplnost jeho znaleckého posudku a samotným znalcem
přiznané nesprávnosti jeho některých dílčích zjištění a závěrů, například
nepřihlédnutí k obsahu důkazů provedených zprávami finančního a celního úřadu
či jejich bezdůvodné vyhodnocení v neprospěch obviněného K. Způsob hodnocení
provedených důkazů vybočuje ze zásady volného hodnocení důkazů, čímž došlo k
popření zásad in dubio pro reo a presumpce neviny.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje
obviněný K. v tom, že mu byl uložen peněžitý trest v rozporu se zákonnou
překážkou podle § 39 odst. 7 a § 68 odst. 6 tr. zákoníku, neboť jeho uložení
vylučují majetkové poměry obviněného a je zřejmé, že peněžitý trest bude
nedobytný. Nalézací soud se zjištěním majetkových poměrů obviněného nezabýval a
nijak je nezjišťoval. Obviněnému byl zajištěn některý majetek jako náhradní
hodnota v jiné jeho trestní kauze, zároveň má vyživovací povinnosti k dvěma
nezletilým dětem, které jsou spolu s jemu uloženou povinností nahradit škodu
poškozené J & B, spol. s r. o. prioritními povinnostmi, tj. předcházejícími
zaplacení peněžitého trestu. Je zřejmé, že i kdyby obviněný mohl se svým
majetkem disponovat, není schopen uhradit ani náhradu škody. Soud sice
konstatoval, že obviněný disponuje ziskem z trestné činnosti, nijak jej však
neprokázal, ani nevyčíslil. Ani v teoretické rovině s ohledem na jednání
obviněného Ing. Mgr. J. jako hlavního pachatele nelze uvažovat o tom, že by
zisk obviněného K. měl být roven škodě, která poškozené vznikla.
V závěru svých mimořádných opravných prostředků obvinění S. a K. shodně
navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 2015 sp. zn. 3 To 24/2015, jakož i podle § 265k
odst. 2 tr. ř. všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního
zastupitelství. K námitkám obviněných ve vztahu ke svolení poškozené J & B,
spol. s r. o. ve smyslu § 30 tr. zákoníku jako okolnosti vylučující
protiprávnost činů spáchaných všemi třemi obviněnými shrnul, že jejich výtky
nepovažuje za důvodné. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu podle něj
jednoznačně vyplývá, že společníka, a to i když je společníkem jediným či
stoprocentním, nelze ztotožňovat se společností jako právnickou osobou coby
poškozeným v trestním řízení, neboť jde o dva odlišné subjekty (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 124/2005 či 5 Tdo 460/2012). Jestliže
obviněný, který je jednatelem a jediným společníkem, způsobil trestným činem
škodu společnosti, nevznikla tím škoda současně obviněnému, jakožto jejímu
společníku, protože majetek společnosti jako právnické osoby je pro něj
majetkem cizím, ale vznikla škoda pouze společnosti. Ze způsobení takové škody
lze dovozovat trestní odpovědnost obviněného Ing. Mgr. J. a stejně tak mu lze
uložit povinnost ji nahradit. Protiprávnost jednání tohoto obviněného je přitom
zjevná, když ji lze dovodit například s odkazem na v rozhodné době platné § 135
odst. 2 a § 194 odst. 5 obchodního zákoníku ukládající jednateli mj. povinnost
jednat s péčí řádného hospodáře. Minimálně tuto povinnost obviněný jednáním
popsaným v tzv. skutkové větě rozsudku porušil. Jednal tedy protiprávně a svým
jednáním naplnil veškeré znaky předmětného zločinu, tudíž jsou nedůvodné i
totožné námitky obviněných S. a K.
Možnost posouzení jednání obviněných jako daňových deliktů a nikoliv
zpronevěry, státní zástupce vyloučil. Uvedl, že okolnost výskytu fiktivních
faktur neznamená vyloučení zpronevěry, jestliže jsou dány veškeré objektivní i
subjektivní znaky tohoto trestného činu. Skutková věta odsuzujícího rozsudku
obsahuje veškeré znaky zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku
a je z ní tedy patrný znak přisvojení si cizí věci, která byla obviněnému Ing.
Mgr. J. svěřena (dával pokyny k vyplacení peněžních prostředků náležejících
poškozené společnosti, jež měl jako jednatel k dispozici), čímž byla způsobena
škoda velkého rozsahu ve výši 37.067.320 Kč, přičemž tak činil s cílem
odčerpat tyto finanční prostředky, neboť věděl, že předmětná proplácená plnění
nemají reálný základ (úmysl).
Státní zástupce nesouhlasí ani s výhradami obviněných, že jejich jednání mělo
být posouzeno toliko jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího
majetku. Podstata přisvojení si svěřené cizí věci spočívá podle judikatury
Nejvyššího soudu v tom, že s ní pachatel naloží v rozporu s účelem, k němuž mu
byla dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření (srov.
rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1290/2010, 4 Tz 49/2010 atd.). Obviněný Ing. Mgr. J.
byl jednatelem poškozené společnosti a zpronevěřenými peněžními prostředky jako
takový disponoval. Lze tedy říci, že mu byly svěřeny. Pokud peněžní prostředky
použil v rozporu se zájmy poškozené společnosti, což bylo objektivně zjištěno,
pak nejen že jednal v rozporu s povinnostmi řádného hospodáře, nýbrž zmařil i
základní účel svěření daných peněžních prostředků, kterým bylo užití prostředků
v zájmu jejich majitele, tedy poškozené obchodní společnosti. Vzhledem k tomu
je naplněn i znak „přisvojení si“. Pakliže obviněný uvádí, že nebylo zjištěno,
kdo se obohatil, pak toto tvrzení nemá oporu ve skutkových zjištěních. V tzv.
skutkové větě odsuzujícího rozsudku se výslovně hovoří o tom, že předmětné
peněžní prostředky byly bez právního důvodu poukazovány konkrétním
společnostem, resp. následně v hotovosti vybírány konkrétními fyzickými
osobami. Že došlo k obohacení jiných subjektů je tedy nepochybné.
Výtka obviněného týkající se chybného posouzení intenzity společenské
škodlivosti není taktéž důvodná, neboť řešený případ nevykazuje žádné rysy, pro
které by bylo možno dovodit, že jednání obviněného je natolik specifické, že
nedosahuje spodní hranice trestnosti běžné u trestné činnosti tohoto typu
(srov. stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012). Naopak s ohledem na
výši způsobené škody lze říci, že závažnost trestné činnosti obviněného je
vyšší než průměrná. Státní zástupce uvedl, že škoda jako znak pomoci ke zvlášť
závažnému zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku byla
stanovena náležitým způsobem. Soudy řádně vycházely z částky poukázané z účtů
poškozené společnosti. Škodou poškozené společnosti je ten objem peněžních
prostředků, který bez právního důvodu opustil její účty, neboť právě o tyto
peněžní prostředky byla poškozená společnost připravena.
Nesprávnost hodnocení důkazů spatřovaných obviněnými zejména ve vztahu ke
znaleckým posudkům společnosti Activities, a. s. a znalce Ing. Čecha nelze
zahrnout pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Jedná se o notorietu, kterou
podle státního zástupce není třeba v rámci jeho vyjádření rozvádět. Navíc se
jedná o opakované výtky obviněných, se kterými se soudy v dotčených
rozhodnutích již dostatečně vypořádaly.
Námitky obviněného K. směřující do jemu uloženého peněžitého trestu neobstojí.
Nalézací soud v odsuzujícím rozsudku stručně vysvětlil, proč má podmínky pro
uložení peněžitého trestu za splněné, s čímž se ztotožnil i státní zástupce, a
proto odkázal bez dalšího zejména na stranu 102 odůvodnění jeho rozsudku.
Argumentace obviněných podřazená pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř. jej nenaplňuje ani ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst.
1 písm. g), h) tr. ř. na které obvinění rovněž poukazovali, protože námitky,
které pod ně zahrnuli, nejsou důvodné. Jelikož nelze z odůvodnění napadeného
rozhodnutí, resp. z dostupného spisového materiálu dovodit ani obviněnými
namítanou existenci extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními
a právním posouzením věci, když z nich naopak vyplývá, že soud postupoval v
souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a odůvodnění napadeného
rozhodnutí splňuje požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako takové je
plně přezkoumatelné, navrhl dovolání všech tří obviněných odmítnout podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Státní zástupce
zároveň souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska
(viz § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.)
Nejvyšší soud primárně konstatuje, že dovolání všech tří obviněných proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 2015 sp. zn. 3 To 24/2015 jsou
přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Obvinění jsou podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami
oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který
se jich bezprostředně dotýká), jež splňují náležitosti obsahu dovolání podle
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. a byly podány prostřednictvím jejich obhájců,
tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo
uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace
hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně
právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné
právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2
odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy
dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné
hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně
z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal
vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Jakkoliv však skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b
tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího
soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace
důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami
důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde
o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního
důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění
zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené
důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či
pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je
neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov.
rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS
51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS
182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů
získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah
směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí
Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II.
ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z
odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp.
případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním
nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn.
III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
V návaznosti na výše uvedené je třeba zmínit, že obvinění S. a K. pod argument
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními, provedeným dokazováním a
právními závěry obou soudů nižších instancí, jenž by jinak mohl naplňovat důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti podřadili
námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká
nedostatečnost prokázání odlišnosti schvalování fakturace společností NOTEVER
s. r. o. a DANYBILD s. r. o. obviněným Ing. Mgr. J., nedostatečné zkoumání
účetnictví společnosti J & B, spol. s r.o., neadekvátní hodnocení znaleckého
posudku znaleckým ústavem Activities, a. s. a nevyužití procesního postupu
podle § 109 tr. ř. pro odstranění vad posudku, tedy jejich námitky směřují do
rozsahu dokazování a způsobu, kterým provedené důkazy oba soudy hodnotily,
přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jejich prospěch.
Popírají spáchání trestné činnosti jim kladené za vinu, zpochybňují skutková
zjištění soudu apod. a vychází z jiných skutkových okolností, než jak je řádně
zjistily soudy nižších stupňů.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že znalecký posudek ústavu
Activities, a. s. (č. l. 6660-6727) vypracovaný k objednávce obviněného Ing.
Mgr. J., tedy předložený stranou ve smyslu § 110a tr. ř., provedl odvolací soud
ve veřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2015 v souladu s § 213 odst. 1 tr. ř. a
následně se jím podrobně zabýval v odůvodnění napadeného usnesení, kde logicky
zdůvodnil, na základě jakých okolností jej považuje za nedostatečný, že mu
vytýká zejména překročení oprávnění znaleckého ústavu co do znaleckého
zkoumání, neboť nepřípustně hodnotil důkazy a porovnával jednotlivé výpovědi
některých svědků, což mu nepřísluší. Odvolací soud v konkrétní rovině taktéž
porovnával jeho závěry s již provedeným znaleckým posudkem Ing. Stanislava
Čecha. V tomto směru proto ze shora popsaných důvodů nedošlo ve vztahu k
obviněným k porušení principu in dubio pro reo a presumpce neviny a předmětný
znalecký posudek nepředstavuje tzv. opomenutý důkaz, jenž by zapříčinil
porušení práva obviněných na spravedlivý proces, kdy je nutno rozhodnutí
považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února
2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).
Ve vytýkaných směrech tudíž nedošlo k pochybení v rozsahu a intenzitě, které by
mělo vést k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu v podobě existence
extrémního nesouladu mezi obsahem spisu a provedenými skutkovými zjištěními a
tím i nezbytnosti zrušit napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů. Na základě
provedeného zhodnocení těchto důkazů pak soud prvého stupně dospěl ke skutkovým
zjištěním, která rozhodně nelze označit za taková, jež by při žádném možném
způsobu důkazního hodnocení nepřicházela v úvahu, a tudíž byla s provedenými
důkazy v extrémním rozporu. Naopak soudy obou stupňů své výsledné skutkové
závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná ve smyslu požadavků vyplývajících z
ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. V podrobnostech proto Nejvyšší soud
může na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odkázat.
Rovněž námitka ohledně porušení procesních práv obhajoby obviněného K. tím, že
mu nebyla dána možnost po několikahodinovém výslechu znalce k analýze tohoto
důkazu, ale bylo přistoupeno k závěrečným řečem, není důvodná, když soud takto
vycházel za situace, kdy všechny procesní strany měly k dispozici zcela shodný
časový prostor pro seznámení se s výsledkem znalecké činnosti, ať již před
výslechem či po něm. Nebyla tak žádným způsobem porušena tzv. rovnost zbraní
procesních stran a dáno některé z ní nedůvodné zvýhodnění v trestním řízení.
Totéž platí, poukazuje-li dovolatel na změnu v pořadí závěrečných řečí, kdy
jeho obhájce byl vyzván, aby tuto prezentoval dříve než zmocněnec poškozené.
Ačkoliv se skutečně jedná o nestandardní postup, neboť pravidlem bývá zachování
zákonného pořadí vymezeného v § 216 odst. 2 tr. ř., kdy poškozený, resp. jeho
zmocněnec hovoří po závěrečné řeči státního zástupce a před obhájcem, nelze
hodnotit jiné pořadí jako takový exces, který závažným způsobem narušuje
procesní práva obviněného. Závěrečnou řečí obviněný realizuje své ústavně
zaručené právo (vedle práva zakotveného v § 214 tr. ř.) vyjádřit se ke všem
prováděným důkazům (viz též čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Udělení slova k závěrečné řeči, určení jejich pořadí, popřípadě přerušení
závěrečných řečí však současně patří k oprávněním předsedy senátu v rámci
řízení hlavního líčení ve smyslu § 203 odst. 1 tr. ř. Takový zásah do zákonem i
Listinou zaručených práv však předseda senátu může činit za současného
zachování práva obviněného, aby vždy mohl reagovat na argumentaci jiných
procesních stran, zejména státního zástupce či poškozeného. Dané právo na
repliku je tak vyjádřeno zejména v § 216 odst. 3 tr. ř., ale v širším aspektu
samotným požadavkem v § 216 odst. 2 tr. ř. in fine, kdy obhájce obžalovaného,
popřípadě obžalovaný hovoří vždy poslední. Jak vyplývá z protokolu o hlavním
líčení ze dne 18. 12. 2014 (č. l. 6451), obhájci všech obviněných skutečně svou
závěrečnou řeč přednesli před zmocněncem poškozené, na což přímo u hlavního
líčení upozornil JUDr. V. H. Ačkoliv protokol z hlavního líčení ve svém
písemném přepisu toto neobsahuje, z pořízeného zvukového záznamu jasně
vyplynulo, že předseda senátu výslovně konstatoval možnost, aby všichni obhájci
následně na závěrečnou řeč zmocněnce poškozené reagovali replikou, ale této ve
výsledku nikdo nevyužil. V každém případě však jako zcela poslední svou
závěrečnou řeč (za omluvené absence zbylých spoluobviněných) přednesl obviněný
Ing. Mgr. J. Tímto postupem tedy nebyl ani on, ani další obvinění, resp. jejich
obhájci, nikterak kráceni na svých právech, neboť soud jim výslovně umožnil,
aby na argumentaci zmocněnce reagovali svým vyjádřením a zachoval tak
požadavek, aby obviněnému či jeho obhájci bylo vždy umožněno hovořit jako
posledním.
Námitky všech tří obviněných týkající se naplnění okolnosti vylučující
protiprávnost, v podobě svolení poškozené společnosti J & B, spol. s r. o.
podle § 30 tr. zákoníku, je třeba jednoznačně odmítnout. Opakovaně již bylo v
minulosti judikováno, že obviněný si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena,
a tím naplní uvedený znak trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr.
zákoníku i tehdy, pokud jako statutární orgán společnosti s ručením omezeným v
rozporu se zájmy této společnosti odčerpá část finančních prostředků pro své
soukromé účely (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. 8
Tdo 222/2006). Nejvyšší soud se rovněž shoduje s poukazem státního zástupce na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005 sp. zn. 8 Tdo 124/2005 publikované
pod č. 18/2006 Sb. rozh. tr. a uvádí, že společníka, a to i když je jediným
společníkem ve smyslu § 132 odst. 1 obchodního zákoníku, nelze ztotožňovat se
společností s ručením omezeným jako právnickou osobou coby poškozeným v
trestním řízení, neboť jde o dva rozdílné subjekty. Jestliže obviněný, který je
zároveň jednatelem a jediným společníkem poškozené společnosti s ručením
omezeným (§ 105 a násl. obchodního zákoníku), způsobil trestným činem škodu
této společnosti, nelze s ohledem na oddělení majetku obchodní společnosti s
ručením omezeným od majetku jejích společníků, resp. i jediného společníka,
vyplývající ze zákona (§ 6 odst. 1 a § 105 a násl. obchodního zákoníku)
dovozovat, že by nemohl ve funkci jednatele při porušení povinnosti vykonávat
svou působnost s péčí řádného hospodáře způsobit škodu této společnosti (srov.
usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 15 Tdo
294/2009 publikované pod č. 41/2010 Sb. rozh. tr.).
K právní kvalifikaci jednání obviněných je pak třeba zdůraznit, že pachatel si
přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem,
k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo dispozice způsobem, jenž maří
základní účel svěření a přitom sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch.
Odčerpal-li obviněný Ing. Mgr. J. na základě fiktivních faktur z účtu
společnosti J & B, spol. s r. o. peníze v jejím vlastnictví, tedy cizí věc,
která mu byla jako jedinému jednateli a společníku této společnosti svěřena,
přičemž tato společnost o tom nevěděla, vznikla této společnosti škoda, za niž
je třeba považovat újmu spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozené bez
ohledu na skutečnost, zda následně fiktivní faktury zahrnula do svých daňových
přiznání a nárokovala odpočet daně z přidané hodnoty (stejně jako daň z příjmu
právnických osob) či nikoliv. Klíčovým znakem protiprávního jednání obviněných
tedy byl jeho podvodný charakter a úmysl přisvojit si cizí věc, kdy došlo k
fiktivnímu (podvodnému) vystavování a proplácení obchodních faktur a na základě
toho „vyvádění“ finančních prostředků poškozené mimo její sféru. Za škodu v
trestněprávním smyslu je proto třeba považovat veškerý majetkový rámec takovéto
finanční transakce. Nadto se daná problematika stala předmětem samostatného
daňového řízení, přičemž ze zprávy Odvolacího finančního ředitelství ze dne 27.
11. 2014 podává, že faktury zahrnuté společností J & B, spol. s r. o. do
přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2008 nebyly
uznány a byl vydán dodatečný platební výměr, který nabyl právní moci. Výhrady
dovolatelů, že by ze způsobené škody velkého rozsahu měla být odečtena částka
daně z přidané hodnoty inkasovanou poškozenou J & B, spol. s r. o. je proto
rovněž nedůvodná.
Stejně tak je třeba odmítnout námitku, že by skutek měl být posouzen jako
trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr.
zákoníku či trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle
§ 240 tr. zákoníku. Trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku
podle § 220 tr. zákoníku je subsidiární k ustanovení o trestném činu zpronevěry
podle § 206 (srov. R 21/2002-I. a NS 4/2001T 91. 2.), a proto se ustanovení §
220 tr. zákoníku vztahuje jen na jednání osoby, jíž bylo svěřeno opatrování
nebo spravování cizího majetku, ale jejímž jednáním nedošlo k obohacení sebe
nebo jiného a současně byla způsobena škoda na opatrovaném či spravovaném cizím
majetku. Jestliže si tedy pachatel přisvojí věc z cizího majetku, která mu byla
svěřena, a za tím účelem ji byl povinen opatrovat nebo spravovat, což bylo v
nyní posuzovaném případě jednoznačně zjištěno, dopustí se trestného činu
zpronevěry, a nikoli trestného činu porušení povinnosti při správě cizího
majetku (srov. R 48/1951; Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012. 2018s.). Fakt, že již dále nebylo
možné identifikovat konečný cíl podvodného vyvedení peněz, resp. účel jejich
následného využití je pro účely tr. řízení irelevantní. Pouze pro komplexnost
daného odůvodnění, lze pak v návaznosti na předchozí odstavec dodat, že pro již
uvedené nepřicházely v potaz úvahy o jednočinném souběhu trestného činu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku s
trestným činem zpronevěry, neboť trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby je ve vztahu k němu speciální.
Další uplatněnou námitkou obviněného Ing. Mgr. J. je nedodržení principu užití
trestního práva jako prostředku ultima ratio u skutku ad bod 2 výroku o vině
odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu, neboť si společnosti MONOREAL a. s. a J
& B, spol. s r. o. navzájem vypořádávaly „bezdůvodná obohacení” plynoucí z
nájmu větší podlahové plochy nebytových prostor než odpovídalo výší nájmu, jež
bylo kompenzováno dodávkou předmětného zboží a služeb, kdy tato je zjevně
účelová, což podrobně zdůvodnil soud prvního stupně na straně 74 - 76
odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud na straně 12 napadeného usnesení.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky
trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky
selhávají nebo nejsou efektivní. Legitimitu trestněprávních zásahů může
odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy
zvlášť škodlivými pro společnost tím, že neexistuje jiné řešení než
trestněprávní, přičemž pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci
občanů a k chaosu. Trestněprávní řešení pak představuje krajní prostředek
(ultima ratio) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z
principu ultima ratio plyne, že trestnými činy mohou být pouze případy
protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky
civilního práva či správního práva, jsou trestněprávní prostředky nejen
nadbytečné, ale i nepřípustné.
Uplatněním shora uvedených obecných vymezení principu ultima ratio, při
aplikaci trestního práva na projednávaný případ, lze dospět k následujícím
závěrům. Obviněný Ing. Mgr. J. se podle skutkové věty dopustil jednání, které
naplnilo znaky zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm.
a) tr. zákoníku, jež svými znaky a rozsahem je možné hodnotit jako vysoce
společensky škodlivé. Je třeba především poukázat na to, že celý skutek
obviněného vykazuje známky trestné činnosti proti majetku, kdy dochází k
úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetkových práv.
Podstatou popsaného případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které
zcela zjevně vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky
škodlivým, že bylo třeba na něj v každém případě reagovat prostředky trestního
práva. Pouhý soukromoprávní rámec vztahu, jak o něm uvažuje obhajoba, je
vyloučen již samotnou fiktivností vztahů a vytvářením podvodných vazeb vědomým
jednáním pachatelů. Nejvyšší soud se tak neztotožnil s názorem obviněného,
neboť jeho trestná činnost zásadním způsobem vybočila z rámce běžných civilních
(obchodněprávních) vztahů a dostala se, i přes jinak platné pojetí trestní
represe jako ultima ratio do oblasti trestního práva, neboť obviněný svým
jednáním naplnil všechny znaky zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206
odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž způsobil škodu velkého rozsahu ve výši
37.067.320 Kč, a jak přiléhavě uvedl nalézací soud na straně 100 odůvodnění
odsuzujícího rozsudku za použití výrazné lstivosti. Orgány činnými v trestním
řízení proto v tomto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe.
Popsaným skutkem obviněný naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty
trestného činu zpronevěry, přičemž nelze konstatovat, že by znaky souzených
trestných činů byly naplněny pouze hraničním způsobem, když jím způsobil notně
přesahující dolní hranici škody velkého rozsahu. Proto je vzhledem ke způsobu
jednání obviněného dána i vysoká společenská škodlivost a uplatnění
trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
Obviněný K. uplatnil rovněž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který
zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem
trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí případy, kdy byl obviněnému uložen
některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku, bez splnění podmínek
předpokládaných zákonem.
Soud prvního stupně na straně 102 odůvodnění odsuzujícího rozsudku uvedl, že
přes nezjištěný rozsah majetku obviněného, jsou splněny podmínky pro uložení
peněžitého trestu, když soud vycházel z výše způsobené škody, jakož i z
proklamovaného zisku obviněného z trestné činnosti a způsob jejich provedení.
Soud maximálním možným způsobem hodnotil majetkové poměry obviněného tak, jak
mu to ukládá zákon, přičemž však současně byl oprávněn při absenci některých
poznatků o příjmech pachatele, jeho majetku a výnosech z něj postupovat v
intencích § 68 odst. 4 tr. zákoníku, tedy odhadem. Bylo tak přihlédnuto k
okolnosti, že obviněný provozuje autoservis ve vlastních prostorách, a poukázal
na to, že celková výměra peněžitého trestu ve výši 2.000.000 Kč je výrazně
nižší, než desetina způsobené škody ve výši 36.722.892 Kč, na které se J. K.
podílel částkou 28.407.673 Kč, tedy škody mnohokrát převyšující škodu velkého
rozsahu, jíž se ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí 5.000.000 Kč. Z
tohoto zjištění soud správně usoudil, že obviněný disponuje dostatečnými
finančními prostředky a není nemajetný tak, aby se trest stal nedobytným. Na
překážku uložení tohoto trestu není ani zjištění, že pachatel majetkového
trestného činu bude povinen uhradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Na
takto uložený peněžitý trest proto nelze pohlížet jako na nepřípustný trest ve
smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Konečně dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jež
uplatnili obvinění K. a S., je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Obvinění jej
uplatnili v jeho druhé variantě, tedy že byl v předcházejícím řízení dán důvod
dovolání uvedený v písm. g). Obviněná S. paušálně poukázala na své námitky
podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které jej
však nebyly s to naplnit, popřípadě je uplatnila zjevně neopodstatněně, a
výhrady obviněného K. o zásadních procesních pochybeních obou soudů ohledně
neumožnění provést důkaz oponentním znaleckým posudkem navrhovaným obhajobou,
neposkytnutí dostatečného času pro závěrečnou řeč a okolnost předložení
znaleckého posudku Ing. Čecha státnímu zástupci dříve než obhajobě a domnělé
vady jeho posudku, nelze s úspěchem podřadit pod žádný z dovolacích důvodů,
pročež nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. Podrobněji se k uvedeným námitkám dovolací soud vyjádřil již výše a na dané
závěry, stejně jako i na odůvodnění, která prezentovaly soudy prvého a druhého
stupně, a s nimiž se v daném kontextu shoduje, plně odkazuje.
Ze všech výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud s právním posouzením zjištěného
skutku ztotožnil a dospěl k závěru, že výhrady dovolatelů nemají opodstatnění,
neboť rozsudek soudu prvního stupně ani rozhodnutí odvolacího soudu vytýkanými
vadami netrpí.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2015
JUDr. František
Hrabec
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek,
Ph.D.