U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015
o dovoláních, která podali: 1) obviněný J. J., 2) obviněný D. M., a 3) obviněný
F. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2014 sp. zn. 11 To
13/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T
7/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. J.
o d m í t á.
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. s e dovolání obviněného D. M. o
d m í t á.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného F. T. o
d m í t á.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2013 sp. zn. 57 T 7/2012 uznal
obviněné J. J. a D. M. vinnými pokračujícím zločinem přijetí úplatku podle §
331 odst. 2, 4 písm. a) zák. č. 40/2009 Sb. (dále jen tr. zákoníku) ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (skutek ad bod I., II. a III.),
obviněného F. T. pokračujícím trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1, 2
písm. a) zák. č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.) (skutek ad bod IV. a V.) a
obviněnou V. T. přečinem podplácení podle § 332 odst. 1, 2 písm. a) tr.
zákoníku (ad bod VI.), jichž se dopustili tím, že:
I. obvinění J. J. a D. M. společně v období od 1. 5. 2006 do 31. 5. 2009 jako
zaměstnanci společnosti PRAŽSKÉ SLUŽBY, a.s., IČ: 60194120, se sídlem Praha 9,
Pod Šancemi 444/1 (dále jen PS a.s.), která v rámci své obch. činnosti
uspokojuje potřeby veřejného zájmu, zejména svoz komunálního odpadu, což je
činnost financovaná z veřejných finančních prostředků hl. m. Prahy, poptávali
opravy a lakování popelářských vozů, kontejnerů a nádob na odpadky, na jejichž
provedení si vybrali spol. ULINOD, s.r.o., IČ: 26209055, se sídlem Praha 2,
Legerova 11 (dále jen ULINOD), a v úmyslu opatřit si neoprávněný finanční
prospěch žádali po prokuristovi spol. ULINOD obviněném F. T. úplatek ve výši
nejméně 10% z každé sjednané a uhrazené zakázky od odběratele PS a.s., jinak by
spol. ULINOD uvedené zakázky nezískala, s čímž obviněný T. souhlasil, a
obvinění J. a M. poté za jimi vedené provozovny PS a.s. č. 11100 - Provozovna
speciální služby a č. 11800 - Strojní provozovna zadávali spol. ULINOD zakázky
na lakýrnické práce a servis a opravy nákladních vozidel, které byly v době od
1. 5. 2006 do 31. 5. 2009 společností ULINOD pro odběratele PS a.s.
zrealizovány, přičemž požadovaný úplatek si obvinění J. a M. nechávali od
obviněného T. postupně vyplácet, a to na základě zde blíže specifikovaných
faktur v počtu 392, vystavených spol. ULINOD a uhrazených spol. PS a.s. v
celkové výši 42151055,93 Kč, kdy za období od 1. 5. 2006 do 31. 5. 2009
obvinění J. a M. v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe
žádali ze zadaných a uhrazených zakázek od prokuristy spol. ULINOD obviněného
T. úplatek v celkové výši nejméně 4.215.106,- Kč,
II. obvinění J. J. a D. M. společně v období od 5. 5. 2009 do 21. 9. 2009, kdy
obch. činnost spol. ULINOD s.r.o. fakticky převzala spol. ULINOD PROFI, s.r.o.,
IČ: 28875532, se sídlem Praha 4, Modřanská 97 (dále jen ULINOD PROFI), v níž se
dne 5. 5. 2009 stal prokuristou obviněný F. T., jako zaměstnanci společnosti
PRAŽSKÉ SLUŽBY, a.s., IČ: 60194120, se sídlem Praha 9, Pod Šancemi 444/1, která
v rámci své obch. činnosti uspokojuje potřeby veřejného zájmu, zejména svoz
komunálního odpadu, což je činnost financovaná z veřejných finančních
prostředků hl. m. Prahy, kde v rámci své pracovní činnosti vedoucích středisek
PS a.s. zadávali zakázky, poptávali opravy a lakování popelářských vozů,
kontejnerů a nádob na odpadky, v úmyslu opatřit si neoprávněný finanční
prospěch žádali po obviněném F. T. úplatek ve výši nejméně 10% z každé sjednané
a uhrazené zakázky od odběratele PS a.s., jinak by spol. ULINOD PROFI uvedené
zakázky nezískala, s čímž obviněný T. souhlasil, a obvinění J. a M. poté za
jimi vedené provozovny PS a.s. č. 11100 - Provozovna speciální služby a č.
11800 - Strojní provozovna zadávali spol. ULINOD PROFI zakázky na lakýrnické
práce a servis a opravy nákladních vozidel, které byly v době od 5. 5. 2009 do
21. 9. 2009 společností ULINOD PROFI pro odběratele PS a.s. zrealizovány,
přičemž požadovaný úplatek si obvinění J. a M. nechávali od obviněného T.
postupně vyplácet, a to na základě zde blíže specifikovaných faktur v počtu 47,
vystavených spol. ULINOD PROFI a uhrazených spol. PS a.s. v celkové výši
3.134.691,95 Kč, kdy za období od 5. 5. 2009 do 21. 9. 2009 obvinění J. a M. v
souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe žádali ze zadaných a
uhrazených zakázek od prokuristy spol. ULINOD PROFI obviněného T. úplatek v
celkové výši nejméně 313.469,- Kč,
III. obvinění J. J. a D. M. společně v období od 22. 9. 2009 do 15. 1. 2010,
kdy prokuristou spol. ULINOD PROFI, s.r.o., IČ: 28875532, se sídlem Praha 4,
Modřanská 97, byla obviněná V. T., jako zaměstnanci společnosti PRAŽSKÉ SLUŽBY,
a.s., IČ: 60194120, se sídlem Praha 9, Pod Šancemi 444/1, která v rámci své
obch. činnosti uspokojuje potřeby veřejného zájmu, zejména svoz komunálního
odpadu, což je činnost financovaná z veřejných finančních prostředků hl. m.
Prahy, kde v rámci své pracovní činnosti vedoucích středisek PS a.s. zadávali
zakázky, poptávali opravy a lakování popelářských vozů, kontejnerů a nádob na
odpadky, v úmyslu opatřit si neoprávněný finanční prospěch žádali po obviněné
V. T. úplatek ve výši nejméně 20% z každé sjednané a uhrazené zakázky od
odběratele PS a.s., jinak by spol. ULINOD PROFI uvedené zakázky nezískala, s
čímž obviněná T. souhlasila, a obvinění J. a M. poté za jimi vedené provozovny
PS a.s. č. 11100 - Provozovna speciální služby a č. 11800 - Strojní provozovna
zadávali spol. ULINOD PROFI zakázky na lakýrnické práce a servis a opravy
nákladních vozidel, které byly společností ULINOD PROFI v době od 22. 9. 2009
do 15. 1. 2010 pro odběratele PS a.s. zrealizovány, přičemž požadovaný úplatek
si obvinění J. a M. nechávali od obviněné T. postupně vyplácet, a to na základě
zde blíže specifikovaných faktur v počtu 53, vystavených spol. ULINOD PROFI a
uhrazených spol. PS a.s. v celkové výši 2.728.025,81 Kč, kdy za období od 22.
9. 2009 do 15. 1. 2010 obvinění J. a M. v souvislosti s obstaráváním věcí
obecného zájmu žádali ze zadaných a uhrazených zakázek od prokuristy spol.
ULINOD PROFI obviněné T. úplatek v celkové výši nejméně 545.605,- Kč,
přičemž obvinění J. a M. od 1. 5. 2006 do 15. 1. 2010 v souvislosti s
obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe žádali úplatek v celkové
výši 5.074.180,- Kč,
IV. obviněný F. T. v přesně nezjištěné době do 1. 5. 2006 v P. jako prokurista
společnosti ULINOD, s.r.o., IČ: 26209055, se sídlem Praha 2, Legerova 11, v
úmyslu opatřit společnosti ULINOD značný prospěch slíbil zaměstnancům
společnosti PRAŽSKÉ SLUŽBY, a.s., IČ: 60194120, se sídlem Praha 9, Pod Šancemi
444/1, která v rámci své činnosti uspokojuje potřeby veřejného zájmu, zejména
svoz komunálního odpadu, což je činnost financovaná z veřejných finančních
prostředků hl. m. Prahy, obviněným J. J. a D. M., kteří v rámci své pracovní
činnosti vedoucích provozoven PS a.s. zadávali zakázky, poptávali opravy a
lakování popelářských vozů, kontejnerů a nádob na odpadky, za zadávání těchto
zakázek spol. ULINOD úplatek ve výši nejméně 10% z každé sjednané a uhrazené
zakázky od odběratele PS a.s., s čímž obvinění J. a M. souhlasili a poté za
jimi vedené provozovny PS a.s. č. 11100 - Provozovna speciální služby a č.
11800 - Strojní provozovna zadávali spol. ULINOD zakázky na lakýrnické práce a
servis a opravy nákladních vozidel, které byly posléze v době od 1. 5. 2006 do
31. 5. 2009 společností ULINOD pro odběratele PS a.s. na podkladě objednávek
zrealizovány a na základě faktur vystavených spol. ULINOD, podrobně
specifikovaných pod bodem I., společností PS a.s. uhrazeny, čímž obviněný T. v
uvedeném období získal pro společnost ULINOD zakázky v celkovém objemu
42.151.056,- Kč a obviněným J. a M. v souvislosti s obstaráváním věcí obecného
zájmu ze zadaných a uhrazených zakázek slíbil úplatek v celkové výši nejméně
4.215.106,- Kč, který postupně obviněným J. a M. vyplácel,
V. obviněný F. T. v přesně nezjištěné době do 5. 5. 2009 v P. jako prokurista
společnosti ULINOD PROFI, s.r.o., IČ: 28875532, se sídlem Praha 4, Modřanská
97, v úmyslu opatřit společnosti ULINOD PROFI značný prospěch slíbil
zaměstnancům společnosti PRAŽSKÉ SLUŽBY, a.s., IČ: 60194120, se sídlem Praha 9,
Pod Šancemi 444/1, která v rámci své činnosti uspokojuje potřeby veřejného
zájmu, zejména svoz komunálního odpadu, což je činnost financovaná z veřejných
finančních prostředků hl. m. Prahy, obviněným J. J. a D. M., kteří v rámci své
pracovní činnosti vedoucích provozoven PS a.s. zadávali zakázky, poptávali
opravy a lakování popelářských vozů, kontejnerů a nádob na odpadky, za zadávání
těchto zakázek spol. ULINOD PROFI úplatek ve výši nejméně 10% z každé sjednané
a uhrazené zakázky od odběratele PS a.s., s čímž obvinění J. a M. souhlasili a
poté za jimi vedené provozovny PS a.s. č. 11100 - Provozovna speciální služby a
č. 11800 - Strojní provozovna zadávali spol. ULINOD PROFI zakázky na lakýrnické
práce a servis a opravy nákladních vozidel, které byly posléze v době od 5. 5.
2009 do 21. 9. 2009 společností ULINOD PROFI pro odběratele PS a.s. na podkladě
objednávek zrealizovány a na základě faktur vystavených spol. ULINOD PROFI,
podrobně specifikovaných pod bodem II., společností PS a.s. uhrazeny, čímž
obviněný T. v uvedeném období získal pro společnost ULINOD PROFI zakázky v
celkovém objemu 3.134.692,- Kč a obviněným J. a M. v souvislosti s obstaráváním
věcí obecného zájmu ze zadaných a uhrazených zakázek slíbil úplatek v celkové
výši nejméně 313.470,- Kč, který postupně obviněným J. a M. vyplácel,
přičemž obviněný T. za období od 1. 5. 2006 do 21. 9. 2009 v souvislosti s
obstaráváním věcí obecného zájmu slíbil obviněným J. a M. úplatek v celkové
výši nejméně 4.528.575,- Kč a získal tak pro společnosti ULINOD a ULINOD PROFI
nejméně 439 zakázek v celkovém objemu 45.285.748,- Kč,
VI. obviněná V. T. v přesně nezjištěné době do 22. 9. 2009 v P. jako prokurista
společnosti ULINOD PROFI, s.r.o., IČ: 28875532, se sídlem Praha 4, Modřanská
97, v úmyslu opatřit společnosti ULINOD PROFI značný prospěch slíbila
zaměstnancům společnosti PRAŽSKÉ SLUŽBY, a.s., IČ: 60194120, se sídlem Praha 9,
Pod Šancemi 444/1, která v rámci své činnosti uspokojuje potřeby veřejného
zájmu, zejména svoz komunálního odpadu, což je činnost financovaná z veřejných
finančních prostředků hl. m. Prahy, obviněným J. J. a D. M., kteří v rámci své
pracovní činnosti vedoucích provozoven PS a.s. zadávali zakázky, poptávali
opravy a lakování popelářských vozů, kontejnerů a nádob na odpadky, za zadávání
těchto zakázek spol. ULINOD PROFI úplatek ve výši nejméně 20% z každé sjednané
a uhrazené zakázky od odběratele PS a.s., s čímž obvinění J. a M. souhlasili a
poté za jimi vedené provozovny PS a.s. č. 11100 - Provozovna speciální služby a
č. 11800 - Strojní provozovna zadávali spol. ULINOD PROFI zakázky na lakýrnické
práce a servis a opravy nákladních vozidel, které byly posléze v době od 22. 9.
2009 do 15. 1. 2010 společností ULINOD PROFI pro odběratele PS a.s. na podkladě
objednávek zrealizovány a na základě faktur vystavených spol. ULINOD PROFI,
podrobně specifikovaných pod bodem III., společností PS a.s. uhrazeny, čímž
obviněná T. v uvedeném období získala pro společnost ULINOD PROFI zakázky v
celkovém objemu 2.728.026,- Kč a obviněným J. a M. v souvislosti s obstaráváním
věcí obecného zájmu ze zadaných a uhrazených zakázek slíbila úplatek v celkové
výši nejméně 545.605,- Kč, který postupně obviněným J. a M. vyplácela.
Za tuto trestnou činnost byly obviněným uloženy následující tresty odnětí
svobody. Obviněným J. a M. podle § 331 odst. 4 tr. zákoníku v trvání pěti a půl
roku se zařazením do věznice s dozorem podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku.
Obviněnému F. T. při nezměněném výroku o vině zločinem zneužití informace a
postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, jímž byl
uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2012 sp. zn. 3 T
3/2011, podle § 255 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku
souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s
ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za současného zrušení výroku
o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2012 sp. zn. 3 T
3/2011, a zrušení všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově
navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněné V. T. v trvání jednoho roku podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku, jehož
výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Zároveň byl obviněný Ing. P. Z., podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby
pro skutky zde vymezené pod body I., II. a III., jímž měl být spáchán zvlášť
závažný zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku,
neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění J., M. a T. a státní zástupce v
neprospěch obviněného J. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2014 sp.
zn. 11 To 13/2014 k odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle § 258
odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. při nezměněném výroku o vině zrušil
ohledně obviněného J. J. ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově
rozhodl tak, že obviněnému J. uložil podle § 331 odst. 4 tr. zákoníku trest
odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §
56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Dále tomuto obviněnému
podle § 66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil trest propadnutí majetku v
části postihující peněžní prostředky ve výši 2.537.090,- Kč zajištěné na účtech
u peněžních ústavů. Odvolání obviněných J., M. a T. podle § 256 tr. ř. zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním obviněný J. J. s odkazem na dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť tímto rozsudkem bylo
zamítnuto jeho odvolání, přestože byl dán v odvolacím řízení důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve namítl existenci extrémního
rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Velmi obsáhle cituje
jednotlivé pasáže výpovědí svědků Ing. S., Mgr. K., V., L., L. a K. z
přípravného řízení a z hlavního líčení, které posléze vzájemně srovnává a
shledává u nich značné rozpory s poukazem na skutečnost, že žádná z nich
nepokrývá všechna období popsaná v jednotlivých skutcích pod body I. - IV. od
1. 5. 2006 do 15. 1. 2010. Žádná z nich zároveň nepředstavuje přímý důkaz o
jeho a M. trestné činnosti, ale vždy se jedná o důkazy nepřímé,
zprostředkované, tzv. z doslechu, nekonkrétní a z týchž zdrojů - buď od
obviněného T., který ji popírá, či od obviněné T., která původně uvedla, že o
provizích nikoho neinformovala, případně od svědka S., který to rovněž popírá.
Výpověď samotné obviněné T., na níž orgány činné v trestním řízení vystavily
skutkový děj, je nevěrohodná. V průběhu celého trestního řízení opakovaně
předkládala odlišné verze, které si vzájemně odporovaly, přičemž nešlo o drobné
nepřesnosti, ale o rozpory zásadní, které obviněná modifikovala podle toho, zda
její aktuální verze popisovaných okolností narážela na jiné prokázané
skutečnosti, s nimiž byla její tvrzení v rozporu. Soudy obou stupňů to
považovaly za významný argument pro přisvědčení výpovědí obviněné, že se sama
usvědčovala z trestné činnosti, avšak význam usvědčení sebe sama u obviněné byl
odlišný od toho, který mu přikládaly oba soudy, neboť odsouzení k podmíněnému
trestu pro ni nepředstavuje podle dovolatele nikterak zásadní újmu, nota bene s
jejím způsobem života. Dovolatel dále nesouhlasí s hodnocením důkazu - diáře
obviněné T., který byl předložen drahnou dobu po zahájení trestního stíhání a
jeho obsah je v podstatných momentech odlišný od její výpovědi týkající se výše
jednotlivých provizí a doby a způsobu jejich vyplácení, které obviněná neuměla
vysvětlit, popřípadě se k nim odmítla vyjádřit.
Další okruh námitek dovolatel směřuje do skutkových závěrů o spolupachatelství
obviněných J. a M., které podle jeho názoru nejsou ničím podloženy, neboť v
řízení bylo naopak prokázáno, že jednotlivá střediska spol. Pražské služby,
a.s. byla ohledně svých aktivit ke spol. ULINOD, spol. s r.o. a následně ULINOD
PROFI s.r.o. zcela samostatná, vedoucí střediska nemohl zasahovat do činnosti
jiného střediska a zejména jakkoliv ovlivňovat jeho „lakovací potřeby”. Zároveň
nebyly prokázány návštěvy obviněného J. ve společnosti ULINOD, spol. s r.o. či
ULINOD PROFI s.r.o. společně s obviněným M., vyjma jediné poslední návštěvy v
roce 2010 v hale v Ch., která nebyla provozuschopná. Závěr odvolacího soudu, že
nikdo nerozlišoval, zda jsou úplatky pro Pražské služby, a.s., za které se
pokládala obě jejich střediska vedená obviněnými J. a M., určeny pro obviněného
J. či M., neboť oba vždy vystupovali společně, neboť jinak by nebylo možné, aby
obviněná T. předala úplatek pro obviněného M. spoluobviněnému J. a společně se
s oběma obviněnými sešla na schůzce o výši provizí, je zcela pochybný. Není
vůbec zřejmé, z čeho soud dovodil, že mělo jít o úplatky pro Pražské služby,
a.s., když pomíjí, že u společnosti ULINOD, spol. s r.o. i ULINOD PROFI s.r.o.
lakovala i jiná střediska Pražských služeb, a.s. Svědci sice nerozlišovali, pro
koho jsou úplatky určeny, avšak bylo to ze zcela opačného důvodu, neboť jim
osoby J. a M. vůbec nebyly známy s výjimkou svědků Mgr. K. a L. Naprosto
pochybný je i závěr odvolacího soudu, že ani obviněná T. nerozlišovala příjemce
úplatků, ačkoliv sama výslovně uváděla kritéria výplaty (základu) provizí pro
obviněné J. a M., a to dokonce hned v několika verzích. Faktury v listinné
podobě toliko prokazují, že od té či oné doby probíhala fakturace toho či onoho
předmětu.
Dovolatel dále nesouhlasí s určením počátku údajného trestného jednání, který
měl vycházet podle obou soudů zejména z výpovědi obviněné T. a z faktur, neboť
obviněná T. měla mít přímou vědomost o údajném uplácení až od září, resp. října
2009, tj. od doby, kdy se stala prokuristkou společnosti ULINOD PROFI s.r.o. O
předchozí době měla informace pouze z doslechu, které měla údajně získat v roce
2008, přičemž o době dřívější svědčí podle jejího tvrzení nanejvýše to, že „…je
naprosto přesvědčená, že ty provize probíhaly po celou dobu, co byly zakázky od
PS a.s. realizovány…”. Obdobně je tomu i u svědků Ing. S., Mgr. K. a L., kteří
se o úplatcích měli dozvědět v roce 2008, svědci V. a L. se seznámili s manžely
T. až v roce 2009, resp. 2010, a svědek K. sám uvedl, že se o provizích
dozvěděl poprvé až v roce 2010 na úplném konci, přičemž z žádné z těchto
svědeckých výpovědí nelze dovodit, od kdy měla inkriminovaná činnost probíhat,
resp. že by probíhala od 1. 5. 2006. Písemné faktury pak prokazují toliko, že
od doby 1. 5. 2006 probíhala fakturace toho či onoho předmětu, nic dalšího.
Dovolatel rozporuje i rozsah údajného úplatkářského požadavku, jelikož nalézací
soud ve výrokové části rozsudku ad bod 1 výroku o vině uvedl, že obvinění J. a
M. žádali „…úplatek ve výši nejméně 10% z každé sjednané a uhrazené
zakázky ...”, což je v příkrém rozporu se samotným závěrem nalézacího soudu, že
ve vztahu k těmto obviněným vzal v potaz výlučně zakázky „... u nichž z dokladů
vyplývá přímý podíl obviněných J. a M., přičemž zakázky zadávané ULINODU jinými
osobami z PS a.s. byly vypuštěny…“ To pak není nikterak dotčeno tím, že se v
rozsudečném výroku následně uvádí, že „...obvinění J. a M....pro sebe žádali
ze zadaných a uhrazených zakázek... úplatek v celkové výši nejméně 4.215.106,-
Kč ...“, což je nikoliv 10% z každé sjednané a uhrazené zakázky, nýbrž 10% z
392 faktur specifikovaných v této části výroku, což svědčí o nekonzistenci
samotné skutkové věty, což platí i u výroků ad bod II. a III.
Nesprávnost hmotně právního posouzení spatřuje dovolatel v tom, že
nebyl naplněn znak obstarávání věcí obecného zájmu, protože zaměstnavatel
dovolatele není výlučně omezen na svoz komunálního odpadu, nýbrž odpadu obecně,
tedy standardní podnikatelské činnosti. Nadto předmět jeho podnikání je
podstatně širší. Inkriminované jednání dovolatele tak nezahrnuje svoz
komunálního odpadu, nýbrž lakování odpadových nádob, které byly lakovány na
základě rozhodnutí managementu společnosti Pražské služby, a.s. o změně
korporátní identity, jednalo se tedy o zcela privátní charakter této agendy,
kdy ta či ona korporátní barva svozové a speciální techniky nepředstavuje „…
nezbytnou podmínku pro… řádné provádění…“ svozu komunálního odpadu. Tvrzení, že
je společnost Pražské služby, a.s. financována z veřejných finančních
prostředků hl. m. Prahy, je simplexní zkratkou, neboť hl. město Praha není ani
nebylo jediným, ani převažujícím obchodním partnerem této společnosti. Zdrojem
plateb společností ULINOD, spol. s r.o. i ULINOD PROFI s.r.o. byly finanční
prostředky z majetku společnosti Pražské služby, a.s., a nikoli dotace či jiné
veřejné dávky.
V poslední řadě poukazuje současně na naplnění dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to nesprávnost rozsudku odvolacího soudu,
jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, přestože v odvolacím řízení byl dán důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jelikož v něm chybí zprošťující
výrok pro dílčí útoky vyplývající z jednotlivých faktur, kdy v obžalobě bylo
uvedeno 567 dílčích útoků a následně byl odsouzen jen pro 392 z nich, tudíž měl
být v rozsahu zbývajících dílčích útoků zproštěn obžaloby. Uvedené pak platí i
ve vztahu ke skutku ad bod II. a III. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu.
Obviněný J. J. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2014 sp. zn. 11 To 13/2014
zrušil, jakož i další rozhodnutí na tento rozsudek navazující, a aby podle §
265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a
rozhodnutí. Rovněž ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. podal podnět k přerušení
výkonu napadeného rozsudku nalézacího soudu ve spojení s rozsudkem odvolacího
soudu.
Obviněný D. M. ve svém dovolání, které podal prostřednictvím svých dvou
obhájců, uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Svou
argumentaci shrnul do pěti okruhů, jimiž napadá nesprávné právní posouzení
působnosti trestního zákoníku, pokračování trestného činu, otázek
spolupachatelství, tj. společného jednání se spoluobviněným J. a porušení
povinnosti mlčenlivosti svědkyně K. a nesprávné posouzení znaku obstarání věci
obecného zájmu u trestného činu přijetí úplatku.
Napadenému rozsudku obsáhle vytýká jeho nepřezkoumatelnost, když je podle něj
stejně nezákonné a nespravedlivé jako odsuzující rozsudek nalézacího soudu. Obě
rozhodnutí trpí formálními nedostatky a ani jedno z nich nesplňuje kritéria
vymezená v ustanovení § 120 odst. 3 a § 125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud pouze
automaticky potvrdil chybné závěry soudu nalézacího a v rozporu se zákonem
nepřihlédl k námitkám obhajoby stran absence důkazů o vině dovolatele, což
dovolatel znovu namítá přesto, že si je podle svého vyjádření plně vědom
charakteru dovolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu neobsahuje řádné
odůvodnění, neboť jsou v něm uvedeny paušální a prázdné odkazy na správný
postup soudu prvního stupně. V jeho odůvodnění neodpovídá popis obsahu rozsáhlé
výpovědi obviněné T., jež je základním důkazem o vině dovolatele, jeho
skutečnému obsahu, a jsou mezi nimi značné rozpory v okolnostech významných pro
posouzení viny dovolatele. Její výpověď se vztahuje pouze k časově poslednímu
jednání. U dvou předchozích útoků nebyl proveden žádný důkaz o jejich spáchání,
ani o úmyslném společném jednání se spoluobviněným J. Odvolací soud zde
neuvedl, zda se při jejím hodnocení zabýval osobností obviněné T., včetně její
motivace. Paušálnost a nelogičnost hodnocení nalézacího soudu je zřejmá ze
závěru, že výpověď této svědkyně je mimo jiné popisována zjištěnými listinnými
důkazy, zejména výpisy z účtů, což je však podle dovolatele nesmysl. Nalézací
soud učinil závěry o věrohodnosti spoluobviněné na základě skutečností, které v
řízení nevyšly najevo, činí skutkové závěry nemající oporu v provedeném
dokazování, a její výpověď je interpretována v rozporu s tím, jak o jednání
dovolatele v průběhu řízení vypovídala. Rovněž nebyly náležitě zohledněny spory
mezi bývalými manžely T. vyvolané jejich rozvodem, zejména významné a opakované
rozpory ve výpovědi obviněné T., která vypovídala v každém stadiu trestního
řízení jinak. Oba soudy nižších stupňů se sice obsáhle věnují výpovědím
jednotlivých svědků, kdy vyjma obviněné T. ostatní vypověděli, že slyšeli od
někoho jiného o skutečnostech svědčících pro vinu dovolatele, avšak hodnocení
zásadních právních otázek odbývají. Na druhou stranu zde absentuje jakékoliv
přezkoumání důkazního materiálu svědčící ve prospěch obviněných. Odvolací soud
tak v odůvodnění svého rozsudku zpochybňuje skutkovou i právní větu obsaženou
ve výroku rozsudku nalézacího soudu, čímž zakládá zmatečnost takového
rozhodnutí. Závěry soudu považuje dovolatel za nelogické, dokazování za neúplné
a způsob opatřování důkazů a jejich výklad nebyl proveden se zásadami trestního
řízení a v souladu s fair procesem. Pakliže odvolací soud potvrdil chybné
rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné, trpí shora uvedenými vadami obě
tato rozhodnutí.
Ve vztahu k posouzení působnosti trestního zákoníku dovolatel poukazuje na
rozdílné určení počátku a konce páchání trestné činnosti, kdy počátek byl
stanoven okamžikem vystavení první faktury, resp. od objednání zakázky a konec
okamžikem úhrady poslední faktury, tj. 15. 1. 2010, takže začátek a konec
pokračujícího jednání byl stanoven na základě rozdílných kritérií, což nelze
akceptovat, jelikož způsob určení data prvního a posledního útoku musí být
stejný. Nalézací soud správně usoudil, že trestný čin přijetí úplatku je
dokonán již žádostí pachatele o úplatek, a je nerozhodné, zda mu byl úplatek
poskytnut či slíben. V souladu s principy trestního práva lze dovodit, že
dokonání trestného činu není závislé na běhu času, ale na jednání pachatele.
Dokonání tohoto trestného činu tedy nelze určit podle momentu, kdy se úplatek
dostane do fyzické moci pachatele, ale kdy tento učiní jednání, které dává
druhé straně najevo požadavek úplatku. Oba soudy však neuvedly, kdy byly
jednotlivé útoky dokonány. Dovolatelova žádost o úplatek popsaná ve výroku
rozsudku nalézacího soudu byla podle jeho názoru učiněna k momentu zadání
objednávky na provedení předmětných prací, nejpozději pak mohlo dojít k
dokonání daného trestného činu momentem vystavení faktury, kterou byla
konkretizována výše úplatku. Je nerozhodné, zda uvedená žádost směřovala ke
konkrétní výši úplatku, ale je rozhodující moment, kdy dovolatel požádal o
úplatek formou objednávky prací, v jejichž souvislosti měl být dovolateli
úplatek vyplacen. Pokračující trestný čin přijetí úplatku tak byl dokonán
nejdříve dnem objednání prací účtovaných fakturami č. 09/179 a 09/176 a
nejpozději pak jejich zdanitelným plněním, tj. dnem 28. 12. 2009, v obou
případech však za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., který je podle
dovolatele pro něj zároveň i příznivější s ohledem na ustanovení § 88 odst. 1
tr. zák., neboť nemělo být přihlédnuto k okolnosti, která podmiňuje použití
vyšší trestní sazby, v podobě získání prospěchu velkého rozsahu, jelikož
osciluje kolem hranice 5.000.000,- Kč, a to pouze na základě chabého závěru o
spolupachatelství s obviněným J., kdy došlo k součtu prospěchu spoluobviněného
J. a dovolatele. Za daných okolností měl být proto ukládán nepodmíněný trest
(podle obsahu této dovolací argumentace obviněného lze dovodit, že měl zřejmě
na mysli podmíněný trest).
Dovolatel má rovněž za to, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako
pokračující trestný čin, neboť v dílčích skutcích popsaných pod body ad I., a
II. a dílčím skutku ad bod III. měly být úplatky fakticky poskytovány i
realizovány rozdílnými subjekty. Podle výroku o vině musela být před započetím
uzavřena jakási kvazi rámcová smlouva, která mezi účastníky - dovolatelem a
zástupcem předmětné společnosti nastaví pravidla, za nichž budou práce
poptávány u dané společnosti. U jednání pod bodem III. muselo dojít k sjednání
nových pravidel s novým účastníkem, došlo tedy k ukončení pokračujícího jednání
vymezeného pod bodem I. a II. a skutek pod bodem III. měl být posuzován
samostatně. Smlouva mezi spol. Pražské služby, a.s. a ULINOD, spol. s r.o. byla
původně uzavřena na jeden rok, tudíž chybí subjektivní souvislost spočívající v
postupném uskutečňování jednoho záměru, který musí být dán již na počátku
pokračování v trestném činu při prvním dílčím útoku.
Z odůvodnění obou rozsudků nelze zjistit, v čem mělo spočívat společné jednání
se spoluobviněným J. a z rozsudku odvolacího soudu nelze zjistit, zda napadené
prvostupňové rozhodnutí z tohoto hlediska vůbec přezkoumal. K této otázce
nalézací soud nevedl ani žádné dokazování. Oba obvinění vedli jako vedoucí jiné
provozovny Pražských služeb, a.s. na vlastní odpovědnost se samostatnými
rozhodovacími pravomocemi, obě provozovny byly na sobě nezávislé a vedoucí
jedné provozovny nemohl zasahovat do kompetencí jiné provozovny, a ani neměl a
nemohl mít přehled o zakázkách jiné provozovny, což ostatně potvrdili všichni
svědci z této společnosti. Nijak z rozhodnutí nevyplývá, že by vznikla či
existovala jakákoli vzájemná dohoda mezi dovolatelem a spoluobviněným J.
ohledně rozdělování údajných úplatků nebo o jejich společném jednání v této
věci. Soudy jej dovozovaly z vyjádření obviněné T., že jednou dávala úplatky
pro M. J., že mu je předá, což bylo její ojedinělé tvrzení, které předtím
neuvedla ani k opakovaným dotazům obhájce dovolatele. Z tohoto vyjádření lze
toliko dovodit, že obviněná T. zcela zřejmě a vědomě rozdělovala, komu který
poplatek předat. Není však možné z uvedeného dovozovat vzájemnou dohodu o
rozdělování plateb poskytovaných obviněnou T. Vina dovolatele za jednání k
obviněnému T. byla výlučně dovozena jen z informací třetích osob získaných
nepřímo z doslechu. Skutečností odůvodňující závěr o spáchání trestné činnosti
ve spolupachatelství nemůže být ani tvrzení obviněné T., že měla splácet dluhy
za spoluobviněného T. vůči obviněným M. a J. Dovolatel pak odkázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu R 24/1977, podle něhož samotná vědomost o tom, že
spolupracovník také zpronevěřuje materiál, který společně převzali na základě
společné dohody o hmotné odpovědnosti, nezakládá znaky spolupachatelství. Jedná
se tedy o zdánlivé spolupachatelství. Z výroku rozhodnutí ani jeho odůvodnění
nevyplývá, která konkrétní faktura byla vydána kterou provozovnou, a co bylo
předmětem fakturace, a proto nelze dospět k závěru, že úplatek byl poskytován v
souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu a že ji měl na starosti právě
dovolatel. V dané věci se může pouze jednat o zdánlivou trestnou součinnost,
neboť každý z obviněných jednal za jím vedenou provozovnu, a jednání dovolatele
nemělo a ani nemohlo mít vliv na jednání obviněného J. a obráceně. Při mnohosti
útoků kladených za vinu obviněným M. a J. ani nemůže být u každého jednotlivého
útoku spatřována vědomost jednoho obviněného o činnosti druhého obviněného a
každý jednotlivý útok klást za vinu oběma obviněným společně. Jednotný záměr a
úmysl ke všem útokům nebyl ani dokázán. U pokračujícího trestného činu je nutno
spolupachatelství prokázat u všech jednotlivých dílčích útoků, neboť
pokračování v trestném činu je vyloučeno, jestliže některé dílčí útoky jsou
spáchány ve formě pachatelství (spolupachatelství) a některé ve formě
účastenství.
Dalším jeho dovolacím argumentem je nezákonné pořízení důkazu výpovědí svědkyně
Mgr. K., která jako advokátka poskytovala právní služby společnosti ULINOD,
spol. s r.o., ULINOD PROFI s.r.o. i obviněnému F. T. Svědkyně nebyla řádně
zproštěna mlčenlivosti v souladu s § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 85/1996 Sb., o
advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“), neboť
není schopna odlišit, které informace jí poskytl klient v rámci poskytování
právních služeb a které ne, nadto obviněný T. ji mlčenlivosti nikdy nezprostil.
Zproštění ze strany obou společností pak získal policejní orgán svou výlučnou
aktivitou, která svědkyni předložil v přípravném řízení, přičemž nebylo
adresováno přímo svědkyni. Jedná se tedy o formálně vadný úkon, který nemohl
prolomit zákaz výslechu ve smyslu § 99 odst. 2 tr. ř. Informace o údajných
provizích měl obviněný T. sdělit svědkyni Mgr. K. během cesty k pracovnímu
jednání při jejich setkání, která nebyla z hlediska poskytovaných služeb
nikterak strukturována. Jednalo se tedy o sdělení informace v době poskytování
právních služeb advokáta klientovi, což podpořila stanoviskem Česká advokátní
komora ze dne 6. 6. 2013, podle něhož nedošlo ke zproštění mlčenlivosti této
svědkyně v souladu s § 21 odst. 2 zákona o advokacii.
Dále namítá, že nebyl naplněn zákonný znak přijetí či slibu úplatku v
souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu ve smyslu § 331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku. Společnost Pražské služby, a.s. má uzavřenu s hl. m. Prahou
smlouvu o komplexním nakládání s komunálním odpadem na území hl. města Prahy,
na niž však nemá žádný vliv rozhodnutí představenstva Pražské služby, a.s. jako
soukromé společnosti o sjednocení vizualizace lakováním vozové techniky, která
se svozem a nakládáním s komunálním odpadem přímo nesouvisí. Uspokojování
potřeb veřejného zájmu lze dovodit toliko ze svozu a nakládání s komunálním
odpadem, ostatní činnost společnosti Pražské služby, a.s. je jejím soukromým
rozhodnutím. Jedná se tak o ryze soukromoprávní záležitost dvou soukromých
subjektů, kdy trestnou činností by mohlo být například jednání, kdy by osoba
jednající jménem hl. m. Prahy požadovala po společnosti Pražské služby, a.s. úplatek za to, že bude se společností Pražské služby, a.s. uzavřena smlouva na
komplexní nakládání s komunálním odpadem na území hl. m. Prahy, neboť by tato
osoba jednající jménem hl. m. Prahy obstarávala věci obecného zájmu, což se
však nestalo. Pražské služby, a.s. nejsou ani veřejným zadavatelem ve smyslu
zákona o veřejných zakázkách. Všechny zúčastněné subjekty jsou či byly
účastníky volné hospodářské soutěže, což potvrdil i výsledek šetření Úřadu pro
ochranu hospodářské soutěže ze dne 2. 2. 2012, č.j. ÚOHS-
P78/2011/VZ-2164/2012/520/JHI. Jedná se o soukromou obchodní společnost
založenou a fungující podle obchodního zákoníku, tudíž nevznikla, ani se
později netransformovala v subjekt založený nebo zřízený za zvláštním účelem
uspokojování potřeb obecného zájmu. Pražské služby, a.s. vyhrála ve veřejné
obchodní soutěži zadávané podle zákona o veřejných zakázkách na svoz
komunálního odpadu pro hl. m. Prahu ve vysoce konkurenčním prostředí této
podnikatelské činnosti, přičemž na trhu nebyla jiná společnost, která by mohla
plnit zakázky tohoto druhu, neboť pouze společnosti ULINOD, spol. s r.o. a
ULINOD PROFI s.r.o. byly schopny zajistit lakování velkých popelářských a
svozových vozů za využití odpovídajícího zařízení. Nemohlo tedy jít ani o
nekalosoutěžní jednání ve smyslu § 44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní
zákoník“), tedy o jednání v hospodářské soutěži, které by bylo v rozporu s
dobrými mravy, a které by bylo způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo
spotřebitelům, a ani o podplácení podle § 49 obchodního zákoníku. Pražské
služby, a.s. dále rovněž zajišťuje svoz živnostenského odpadu, kdy poskytuje
služby ve standardních tržních vztazích, a používaná technika je v obou
případech prakticky totožná. Provize měly být poskytnuty za údržbu majetku
Pražské služby, a.s. - vozů, kontejnerů a nádob sloužícího k jejímu podnikání v
oblasti komunálního i živnostenského odpadu a byla výlučně financována z
podnikatelských příjmů spol. Pražské služby, a.s.
a z dosaženého zisku v
privátní sféře obchodní společnosti, nikoliv v rámci jakéhokoliv dotačního
programu, ani není přímo financována ze strany hl. m. Prahy. Přelakování
předmětných objektů proběhlo v souvislosti se změnou image firmy bez návaznosti
na odvoz odpadu. O přelakování rozhodlo vedení spol. Pražské služby, a.s. a
toto rozhodnutí neměl dovolatel žádný vliv a žádným způsobem se na něm ani
nepodílel, a zároveň nemohl ani ovlivnit uzavření smluv se společnostmi ULINOD,
spol. s r.o. a ULINOD PROFI s.r.o. Přímou souvislost s obstaráváním věci
obecného zájmu nelze odvodit od technických prostředků, které lze použít i v
rámci zakázky týkající se věci obecného zájmu. Orgány činné v trestním řízení
porušily zásadu subsidiarity trestní represe, neboť zasáhly prostředky
trestního práva do ryze soukromoprávního vztahu.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku rovněž uvedl, že jemu uložený
trest považuje za nepřiměřeně přísný, jelikož nebyl doposud trestán.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2014 sp. zn. 11 To 13/2014 a rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2013 sp. zn. 57 T 7/2012 a podle § 265l
odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu
projednal a rozhodl. Zároveň ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. požádal o
přerušení výkonu rozsudku napadeného dovoláním.
Obviněný F. T. spatřuje naplnění jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. v nesprávném dovození skutkových závěrů, které nemají
oporu ve výsledcích provedeného dokazování, kdy oba soudy téměř výlučně
vycházely z výpovědi obviněné T., kterou zpochybňuje, neboť neměla vzhledem až
k pozdějšímu ovládnutí obou předmětných společností povědomí o žádných
úplatcích, které měly být poskytovány za předcházející dobu, kdy vykonával
funkci prokuristy dovolatel a obě společnosti fakticky řídil. Nebyla prokázána
ani výše a četnost jednotlivých plateb úplatků. Pokud by oba soudy hodnotily
provedené důkazy zákonným způsobem, nemohly by dojít k závěru, že se skutek
stal tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. Dovolatel
dále rozporuje časové ohraničení jednotlivých skutků, kdy v časovém rozmezí
skutku popsaného pod bodem V. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v
přesně nezjištěné době do 5. 5. 2009 ani nebyl prokuristou společnosti ULINOD
PROFI s.r.o., neboť se jím stal až v souvislosti s notářským zápisem ze dne 13.
5. 2009, založeným do sbírky listin této společnosti dne 21. 5. 2009. Za
nepřípustné označuje odlišné časové určení v obžalobě a rozsudku nalézacího
soudu.
Taktéž jako ostatní dovolatelé napadá naplnění znaku obstarání věcí obecného
zájmu ve smyslu § 161 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., neboť jej oba soudy nižších
stupňů nesprávně dovodily z realizace změny vizualizace popelářských vozů a
odpadových nádob, což představuje výlučně komerční aktivitu komerčně zaměřené
obchodní společnosti za její soukromé finanční prostředky. Společnost Pražské
služby, a.s. standardním postupem akceptovala cenovou nabídku dovolatele na
provedení rebrandingu vozů a zařízení Pražské služby, a.s., kdy nabízená cena
byla shledána jako zcela přiměřená a o zakázce bylo rozhodnuto po provedení
zkušebního lakování několika jejích vozů odpovědnými osobami bez vlivu
obviněných J. a M. Nemohlo se tudíž ani jednat o nekalosoutěžní jednání, kdy by
slíbil oběma spoluobviněným jakýkoliv prospěch za účelem získání přednosti nebo
jiné neoprávněné výhody v soutěži na úkor jiných soutěžitelů, když není patrné,
na základě jakých skutečností k tomuto závěru odvolací soud dospěl. Po celou
dobu poskytování lakýrnických služeb nebyla společnosti Pražské služby, a.s.
předložena jiná konkurenční nabídka jiného soutěžitele schopného splnit
technické parametry nutné pro realizaci lakýrnických prací v rozsahu
odpovídajícím potřebám spol. Pražské služby, a.s., a jehož výhodnější nabídka
nebyla realizována jen z důvodu poskytování úplatku dovolatelem obviněným J. a
M.
Dovolatel polemizuje s právním posouzením výše získaného prospěchu, když soudy
chybně vycházely z prostého součtu tržeb za provedené práce. Namítá, že čistý
prospěch společností ULINOD, spol. s r.o. a ULINOD PROFI s.r.o. nebyl soudy
nijak zjišťován a odvolacím soudem navíc nijak hodnocen, přestože již v hlavním
líčení sám poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 496/2008,
podle něhož nelze za prospěch pachatele či jiné osoby považovat samotný hrubý
objem zakázky vyjádřitelných v penězích, nýbrž čistý prospěch stanovený po
odpočtu všech nezbytných nákladů, které by jinak musely být v souvislosti s
uskutečněním předmětné zakázky vynaloženy. Vzhledem k absenci jakéhokoli
právního hodnocení této skutečnosti odvolacím soudem, označuje jeho rozsudek za
nepřezkoumatelný.
Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 28. 4. 2014 sp. zn. 11 To 13/2014 i rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 25. 10. 2013 sp. zn. 57 T 7/2012 zrušil, a aby Městskému soudu v
Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k
dovoláním obviněných nejprve rekapituloval jednotlivá rozhodnutí ve věci, a
dovolací námitky obviněných, vymezil uplatněný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. a ojedinělou možnost dovolacího soudu zasáhnout do
skutkových zjištění při zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými
zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04).
Uzavřel, že taková situace podle jeho názoru v dané věci nenastala. Je tedy
zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů, které našly odraz ve skutkové větě
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2013 sp. zn. 57 T 7/2012 a byly
dostatečným způsobem rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Tyto
soudy ve věci dříve činné totiž na základě důkazů pořízených a provedených v
souladu se zákonem dospěly k závěru, že se skutky tak, jak jsou popsány ve
výrokové části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2013 sp. zn. 57
T 7/2012, skutečně staly a že je spáchali právě tito obvinění. Přestože
obvinění v dovolání brojí především vůči skutkovým zjištěním a znovu opakují
dříve uplatněnou a soudy argumentačně dostatečným způsobem vyřešenou obhajobu,
z části lze podle názoru státního zástupce jejich argumentaci přiznat právní
relevanci a dokonce i opodstatněnost.
Za podřaditelné pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označil námitky
obviněných týkající se tvrzení, že v jejich jednání nemůže být spatřován
zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný
ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, resp. trestný čin podplácení
podle § 161 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., neboť byl nesprávně užit trestní
zákoník na posouzení trestnosti činu, a dále z důvodu otázky pokračování v
trestném činu, spolupachatelství a pojmu obstarání věci obecného zájmu, v rámci
vad řízení i otázky údajně nezákonného provedení výpovědi svědkyně Mgr. J. K.
Státní zástupce nejprve vymezil skutkové podstaty trestných činů přijetí
úplatku podle § 331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku a podplácení podle § 161
odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a poté znak v souvislosti s obstaráváním věcí
obecného zájmu. Uvedl, že pokud obvinění J. J. a D. M. úplatek žádali a
obviněný F. T. úplatek slíbil ve skutkových souvislostech popsaných ve výroku
rozsudku soudu prvního stupně, docházelo k tomu nepochybně v souvislosti s
obstaráváním věcí obecného zájmu, jak správně dovodily soudy obou stupňů,
provedly k tomu dokazování v dostatečném rozsahu a poskytly odpovídající a
logickou právní argumentaci, přičemž úmyslem pokrytá souvislost mezi úplatkem a
obstaráváním věcí obecného zájmu byla též prokázána a řádně odůvodněna
(rozsudek soudu prvního stupně str. 59 - 60, rozsudek soudu druhého stupně str.
27 - 28). Objektem trestného činu je v daném případě zájem na řádném,
nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty
veřejného života a také zájem na ochraně podnikatelských vztahů před korupcí.
Pokud jde o pojem obstarávání věcí obecného zájmu, ten není v trestních
předpisech definován, jisté vodítko však pro oblast podnikatelských vztahů
poskytuje trestní zákoník v § 334 odst. 3 (shodně i § 162a odst. 3 tr. zák.).
Jedná se o činnost související s plněním úkolů týkajících se věcí obecného
zájmu, tj. o rozhodování státních orgánů, ale i o jinou činnost při
uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, kulturních
a jiných potřeb, tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném
plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina (srov. rozhodnutí
publikované pod č. 16/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je třeba v
této souvislosti zdůraznit, že k úplatkářství ve smyslu trestního zákoníku (a
dříve i ve smyslu trestního zákona) není vyžadována kompetence pachatele jaksi
(kontinuálně) obstarávat obecný zájem, o jakéhosi „obstaravatele obecného
zájmu“ se tedy obligatorně nejedná. Pojem v souvislosti s obstaráváním věcí
obecného zájmu je totiž pojmem objektivním, především však je konstruován
mnohem volněji či obecněji. Citovaný pojem a zákonná úprava tedy staví do
popředí věc samotnou, nikoli status jejích protagonistů. V této souvislosti
odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2002 sp. zn. I. ÚS 537/2000,
publikovaný pod č. 41/2002 Sb. nálezů a usnesení ÚS, v němž je zdůrazněno, že
souvislost s obstaráváním věcí obecného zájmu je objektivním kritériem, které
má přednost před subjektivním kritériem vycházejícím z právní povahy subjektů
daného právního vztahu. Pojmem „obecný zájem“ se zabýval Ústavní soud rovněž ve
svém usnesení ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 143/08, kde se též ztotožnil s
tím, že obecný zájem se netýká jen veřejného sektoru.
Státní zástupce se domnívá, že svoz komunálního odpadu je nepochybně činností,
kterou jsou uspokojovány potřeby společnosti či velké skupiny obyvatel v daném
čase a místě, je tedy považován za obstarávání věci obecného zájmu. Úplatek
požadovaný (a na druhé straně poskytnutý) v jasné souvislosti se získáním
zakázky na lakování vozidel a nádob, jež jsou následně užívány ke svážení
převážně komunálního odpadu, je pak úplatkem poskytnutým v souvislosti s
obstaráváním věcí obecného zájmu.
K otázce popření spolupachatelství ze strany obviněných J. a M. státní zástupce
uvedl, že jejich námitky směřují též proti hodnocení důkazů nalézacím soudem,
je proto vhodné uvést, že soudy se s touto problematikou vypořádaly
odpovídajícím způsobem a dospěly k přesvědčivému a logickému závěru. Skutečně
by zcela odporovalo logice, aby bez jakékoliv předchozí dohody, tedy zcela
náhodně, došlo ke sjednání korupcí podmíněných zakázek mezi společností ULINOD,
spol. s r.o. a dvěma do značné míry autonomními středisky Pražských služeb,
a.s. Ze zcela stejného mechanismu, jakým na střediscích Pražských služeb, a.s.,
ke sjednání zakázek došlo, ze značné svobody obviněných při výběru dodavatele,
sjednávání dílčích oprav a možnosti ovlivnit hodnocení dodavatelů, dále z toho,
jakým způsobem pak docházelo k průběhu oprav, fakturaci, platbám faktur a
následnému sjednávání a předávání úplatků na schůzkách, na které chodili
obvinění samostatně ale i současně, ze zjištěného předání úplatku pro
obviněného M. prostřednictvím obviněného J. a z dalších zjištění, která již
byla podrobně hodnocena ze strany obou soudů, je nutné dojít k závěru, že
obvinění J. a M. jednali již od počátku ve společném úmyslu a shodě. K tomu
závěru lze dojít i navzdory výhradám obviněného M., že za provozovnu obviněného
J. nikdy úplatek („provizi“) nepřevzal, což sice nebylo vyvráceno, ale je to
pro posouzení spolupachatelství zcela irelevantní. S přihlédnutím ke zjištění
předchozí dohody a společného (později realizovaného) cíle spočívajícího v
získání finančního profitu v řádech milionů Kč, soudy označily zcela správně
jednání obou posledně zmiňovaných obviněných za spolupachatelství ve smyslu §
23 tr. zákoníku. Je sice zřejmé, že podíl obviněných (resp. aktivita každého z
nich) na páchané trestné činnosti mohl být odlišný a jednotlivě by zřejmě
nenaplnili všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty, pro posouzení, zda
byl skutek spáchán ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku, však postačí,
jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků
skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto
jednání (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 66/1955 a č. 17/1982 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) a dokonce i to, když jednání každého ze
spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články
řetězu - působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k
přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou
podstatu (viz. též rozhodnutí publikovaná pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí publikované pod č. 61/2010 Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Není třeba, aby se všichni
spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou. Postačí totiž i
částečné přispění, byť v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem jako
činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje,
tvořícího ve svém celku trestné jednání. Pokud jde o společný úmysl, vzhledem
k zasvěcenosti do celé věci a konečně i podílu obviněných J. a M.
na páchání
trestné činnosti je zřejmé, že jejich jednání bylo vedeno ke společnému cíli,
spočívajícímu v získání prospěchu převyšujícího 5 milionů Kč, což je - jako
okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby - nepochybně prospěch velkého
rozsahu podle § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
K argumentaci ohledně procesních aspektů výpovědi svědkyně Mgr. J. K. státní
zástupce poznamenal, že ji dovolatelé znovu opakují, přestože se s ní soudy
bezezbytku vypořádaly, je však podle něj vhodné se k ní vyjádřit s ohledem na
možný přezkum řízení podle § 265i odst. 3 věty první tr. ř. Má za to, že
zproštění mlčenlivosti této svědkyně odpovídá § 21 odst. 2 zákona o advokacii.
Pomine-li se absence zproštění mlčenlivosti ze strany obviněného F. T. (k
okolnostem souvisejícím s poskytováním právních služeb tomuto obviněnému nebyla
svědkyně vyslýchána), společnosti ULINOD, spol. s r.o. a ULINOD PROFI s.r.o.,
ji mlčenlivosti zprostily písemnou formou a zproštění jí bylo předáno před
započetím výslechu. Státní zástupce z dostupných materiálů podle svého
vyjádření nemohl posoudit, zda byla písemnost adresována svědkyni. Pokud jí
však písemnost byla před úkonem, v němž vypovídala o okolnostech, jež byly
předmětem mlčenlivosti, dokonce doručena, z materiálního hlediska při využití
argumentace a minore ad maius nelze mít proti tomuto postupu výhrad. Striktně
gramatický výklad by byl nelogický a zcela by odporoval smyslu citovaného
zákonného ustanovení.
Vzhledem k tomu, že soudy učinily posouzení jednání obviněných jako pokračování
v trestném činu nevzbuzující pochybnosti, je třeba se podle státního zástupce
vypořádat pouze s dovolací námitkou obviněného D. M., že se o pokračování
jednat nemůže, neboť jeho jednání po celou dobu, kdy byly uskutečňovány
jednotlivé útoky, nebylo vedeno jednotným záměrem, když původní smlouva mezi
Pražskými službami, a. s. a ULINOD, spol. s r.o., byla uzavřena pouze na dobu
určitou v trvání jednoho roku a ve vedení společnosti ULINOD PROFI s.r.o.
docházelo k personálním změnám. Jednotný záměr, v němž lze spatřovat
subjektivní souvislost pokračování v trestném činu, musí existovat již na
počátku pokračování, tj. při prvním dílčím útoku, neboť jediný trestný čin musí
vyplývat z jediné vůle pachatele. V posuzovaném případě lze jednotný záměr ze
zjištěných skutkových okolností zcela jednoznačně dovodit, neboť se jedná o
stejnorodý způsob jednání, spočívající v neustále se opakujících žádostech o
úplatek, v přebírání úplatků a v jejich předávání, na čemž nemůže nic změnit
pozdější realizace zakázek ze strany ULINOD PROFI s.r.o., či personální změny
ve vedení této společnosti. V této souvislosti navíc postačí, pokud pachatel
již od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po
objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování
tohoto jediného záměru (srov. rozhodnutí publikované pod č. 3/1972 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve vztahu k trestnosti činu a doby jeho spáchání poukázal státní zástupce na
skutečnost, že se trestní zákoník v právní úpravě posuzování trestnosti činu
zcela zásadním způsobem odchýlil od předchozí úpravy obsažené v trestním
zákoně, podle níž se za dobu spáchání trestného činu považoval okamžik jeho
dokonání. Podle § 2 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona
účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen
tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Jestliže se zákon změní během
páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je
čin spáchán. Čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v
případě opomenutí byl povinen konat. Není rozhodující, kdy následek nastane
nebo kdy měl nastat.
Z okolností zjištěných nalézacím soudem je zřejmé, že k páchání trestné
činnosti ze strany obviněných J. J. a D. M. docházelo výhradně za účinnosti
trestního zákona, nikoliv tedy za účinnosti trestního zákoníku, jenž účinnosti
nabyl ke dni 1. 1. 2010. Na rozdíl od předcházející právní úpravy přijal
trestní zákoník konstrukci, podle níž se za dokončení jednání považuje okamžik,
kterým je čin spáchán, což je okamžik, kdy pachatel (účastník) konal; časové
vymezení následku jednání je zcela irelevantní. U pokračování v trestném činu,
které tvoří jediný skutek, se za dobu spáchání trestného činu považuje doba
ukončení trestného činu, tedy okamžik, kdy bylo dokončeno jednání při posledním
útoku, a nikoli doba dokonání trestného činu. Obvinění J. J. a D. M. byli
odsouzeni za to, že úplatek od obviněných F. T. a V. T. žádali, přičemž v rámci
skutkových zjištění bylo soudy prokázáno, že k jednotlivým žádostem o úplatky
docházelo od sjednání zakázky pro společnost ULINOD, spol. s r.o., v roce 2006
až do 22. 9. 2009, kdy docházelo k personálním změnám ve společnosti ULINOD
PROFI s.r.o. a prokuristou se stala obviněná V. T.; nikoliv však později - s
případným přesahem do roku 2010. Je tak zřejmé, že k dokončení jednání při
posledním útoku došlo za účinnosti trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb.) a
výběr právě této právní normy pro posouzení trestnosti činu u obviněných J. J.,
D. M., ale i V. T. (viz níže), by zcela odpovídal právní úpravě. Jako zcela
správný a odpovídající soudní praxi lze totiž považovat postup soudu, kdy vedle
sebe neužil právní kvalifikaci podle odstavce 1 a současně podle odstavce 2 §
331 trestního zákoníku, neboť k tomu, že pachatel, který úplatek žádal, jej i
přijal, se přihlédne jen při výměře trestu v rámci okolností určujících povahu
a závažnost trestného činu a nikoliv při určení právní kvalifikace (srov.
rozhodnutí publikované pod č. 3/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
nesprávně tak byla soudy vyhodnocena pouze otázka doby spáchání trestného činu.
V důsledku tohoto pochybení pak soudy nesprávně kvalifikovaly jednání všech tří
posledně zmiňovaných obviněných podle příslušných ustanovení trestního zákoníku
(přičemž tato právní úprava zákona pozdějšího není pro obviněné příznivější).
Státní zástupce se domnívá, že v rámci dobrodiní náležejícího v souvislosti by
tato zcela relevantní námitka obviněného D. M. mohla být ku prospěchu
obviněných J. J. a V. T.
K námitce obviněného M. o nepřiměřenosti uloženého trestu konstatoval, že
uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu v podobě, jaké učinil
tento dovolatel, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003
Sb. rozh. trest.).
Dovolací námitce ohledně absence rozhodnutí o některých útocích pokračování v
trestném činu (faktur zmiňovaných v obžalobě, o nichž nebylo následně soudem
rozhodnuto) státní zástupce přiznává možnost podřazení pod uváděný dovolací
důvod a dokonce i opodstatněnost, přestože v předcházejícím řízení takto
namítána nebyla a soudy se ve svých rozhodnutích k této problematice v podstatě
nevyjádřily (došlo k tzv. vypuštění – viz rozsudek soudu prvního stupně, strana
33 in fine). Takto lze ovšem činit jen při aplikaci do současné doby ze strany
soudů použité konstrukci skutkového děje a při právním hodnocení navázaném na
vyhotovení a úhradu jednotlivých faktur (nikoliv v rámci shora uvedeného
vyjádření ohledně dokončení jednání v alternativě, kdy pachatel úplatek žádá,
neboť takové jednání vůbec „vypuštěno“ nebylo). Je totiž zřejmé, že při
současném stavu lze jednání obviněných bez obtíží rozdělit na jednotlivé
skutky, resp. na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu
(pokračování v trestném činu) a nic nebrání tomu, aby o „vypuštěných“ zakázkách
bylo rozhodnuto samostatným zprošťujícím výrokem; vznik překážky věci
rozhodnuté zde nepřichází v úvahu (srovnej opačnou argumentaci v rozhodnutí
publikovaném pod č. 58/2009 – T 1210 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, případně v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 561/2010).
Obviněný F. T. ve svém dovolání zpochybňuje skutková zjištění ohledně výše
neoprávněného prospěchu, který v důsledku trestné činnosti měly obdržet
společnosti ULINOD, spol. s r.o. a ULINOD PROFI s.r.o. Tuto výhradu lze
považovat za relevantní ve vztahu k nutnosti výpočtu výše tzv. čistého
prospěchu, včetně odpovídajícího odkazu na judikaturu, nikoliv však
odpovídající vztah k této trestní věci. Pokud je obviněnému F. T. kladeno za
vinu v limitech § 161 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., že slíbil úplatek v úmyslu
opatřit jinému značný prospěch, nejsou zde myšleny primárně společnosti ULINOD,
spol. s r.o. a ULINOD PROFI s.r.o. (k čistému prospěchu těchto společností
dokazování skutečně vedeno nebylo), ale obvinění J. a M., kteří v důsledku
jednání obviněného T. obdrželi úplatky ve výši značně převyšující 4 miliony Kč
(značný prospěch podle § 89 odst. 11 tr. zák. je prospěch, dosahující částky
nejméně 500.000,- Kč).
Namítá-li dále dovolatel T., že vymezení skutku v rozsudku nalézacího soudu je
vadné ohledně tvrzení, že se tam uvedeného jednání (v bodech IV. a V.)
dopouštěl výhradně jako prokurista společností ULINOD, spol. s r.o. a ULINOD
PROFI s.r.o., toto zjištění soudu skutečně není zcela přesné. Pokud jde o
společnost ULINOD PROFI s.r.o., prokuristou zde obviněný F. T. ke dni 13. 5.
2009 opravdu nebyl a stal se jím až později. Pro posouzení skutku jako takového
a jeho vlastní trestní odpovědnosti to nemá žádný význam, protože i přes
absenci jakéhokoliv formálního vztahu k uvedené společnosti (nebyl společníkem,
statutárním zástupcem ani zaměstnancem) za tuto společnost navenek jednal,
všichni (včetně obviněných J. a M. a také některých svědků) si ho s touto
společností spojovali a obchodní spolupráce se společností Pražské služby, a.
s., včetně nyní posuzovaného korupčního jednání byla realizována jeho osobou.
Předloženou dovolací argumentaci obviněného F. T. není proto možné podle
státního zástupce v žádné její části akceptovat, proto jej podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. navrhuje odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
Vzhledem ke shora popsanému má státní zástupce za to, že soudy ve věci dříve
činné pochybily při právním posouzení jednání obviněných J. J., D. M. a V. T. a
také v tom, že řádným způsobem nerozhodly o celém rozsahu žalované trestné
činnosti. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných J. J. a
D. M. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s odkazem na § 261 tr. ř. zrušil napadený
rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze, a to ve
výrocích o vině a o trestu u obviněných J. J., D. M. a V. T., jakož i všechna
rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby následně podle § 265l odst. 1 tr.
ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Rovněž se domnívá, že důvody k postupu podle § 265h odst.
1 tr. ř. nejsou dány. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil
navrhované rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu (§ 265r odst.
1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou
výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami,
zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněných J. J., D. M. a F. T. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 28. 4. 2014 sp. zn. 11 To 13/2014 jsou přípustná, pokud jde o obviněného
J. z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., ohledně obviněných
M. a T. podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle § 265d
odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost
výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která
splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obvinění
podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst.
2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo zapotřebí též posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které dovolatelé
opírají svá dovolání, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g), k) l) tr. ř., na které je v dovoláních odkazováno. Toto
zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatněného všemi obviněnými. Ten je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací
důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud zároveň poukazuje na skutečnost, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo
uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace
hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně
právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné
právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2
odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy
dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné
hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně
z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal
vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci
dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších
četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu
ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak
zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS
1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr.
ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu,
tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního
řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního
řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o
situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního
důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění
zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené
důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či
pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je
neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov.
rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS
51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS
182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů
získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah
směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí
Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II.
ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z
odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp.
případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním
nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn.
III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Všichni tři dovolatelé shodně v rozhodné části svých mimořádných opravných
prostředků zaměřili své námitky do procesu zjišťování skutkového stavu,
dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů, vůči nimž vyslovují jednoznačný
nesouhlas, tj. do skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se naopak
ztotožnil soud odvolací, a které obvinění uplatnili již v předchozím řízení.
Jedná se zejména o tvrzení, že byli shledáni vinnými jen na základě nepřímých
důkazů. Současně zpochybňují věrohodnost spoluobviněné T. (s níž se vypořádal i
soud druhého stupně k odvolací argumentaci obviněných, jíž nyní znovu beze
změny opakují v dovolacím řízení), jejíž nepravdivá výpověď má být zejména
motivována pomstou vůči jejímu bývalému manželovi obviněnému T., a nesouhlasí s
hodnocením provedeného důkazu - diáře spoluobviněné T. Obviněný J. taktéž
napadá určení počátku trestné činnosti a výši svého úplatkářského požadavku.
Opětovně popírají spáchání trestné činnosti, pro niž byli uznáni vinnými,
předkládají vlastní verze skutkového děje, a z těchto verzí dovozují, že se
stíhaných skutků nedopustili. Těmito argumenty brojí proti zjištěnému a soudem
prvního stupně konstatovanému skutkovému stavu a fakticky nenamítají
nesprávnost právního posouzení skutku, ale z charakteru jejich námitek je
evidentní, že jimi vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží
primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho
poukazují na údajnou nesprávnost právního posouzení jednotlivých skutků. Jedná
se tedy výhradně o námitky napadající a zpochybňující správnost soudy nižších
stupňů zjištěného skutkového stavu věci, což však představuje argumenty
nesouladné s uplatněným dovolacím důvodem a dovolací soud je povinen se jimi
zabývat pouze a jedině v případě, pokud dojde k závěru o tzv. extrémním
nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených
důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotně právním posouzením.
Nejvyšší soud však na základě obsahu spisu dospěl k závěru, že mezi skutkovými
zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů
učinily, a výsledným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl
vést ke zrušení konečného rozhodnutí soudu druhého stupně. Oba soudy své
skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených
důkazů a z obsahu spisu je zřejmé, že se ve smyslu požadavků vyplývajících z
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi podstatnými
skutečnostmi důležitými pro svá rozhodnutí. Nejvyšší soud v tomto ohledu
neshledal podstatných důvodů k výtkám na adresu soudů projednávajících a
rozhodujících předmětnou věc v předchozím řízení. Lze uzavřít, že v dané věci
se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s
provedenými důkazy. Také spatřovaná nezákonnost výslechu svědkyně Mgr. J. K., v
rozhodné době advokátní koncipientky v AK JUDr. K., s ohledem na její povinnost
mlčenlivosti ve smyslu § 39 ve spojení s ustanovením § 21 odst. 2 zákona o
advokacii, není dána, neboť byla vyslýchána toliko k poskytování právních
služeb společnostem ULINOD, spol. s r.o. a ULINOD PROFI s.r.o., jimiž byla
písemně zproštěna mlčenlivosti v souladu s § 21 odst. 2 zákona o advokacii (č.
l. 1170 s 1171), přičemž písemné zproštění bylo adresováno její osobě a bylo jí
v přípravném řízení předáno policejním orgánem před započetím výslechu v
souladu se zákonnými požadavky. Vzhledem ke skutečnosti, že se s touto otázkou
v předchozím řízení podrobně zabývaly oba předchozí soudy, Nejvyšší soud v
podrobnostech odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí.
Namítá-li dovolatel T., že ve vymezeném období skutku ad bod V. v přesně
nezjištěné době do 5. 5. 2009 ani nebyl prokuristou spol. ULINOD PROFI s.r.o.,
jak je zde uvedeno, neboť se jím stal až později (udělení prokury bylo zapsáno
do obchodního rejstříku ke dni 29. 5. 2009), je třeba mu přisvědčit, avšak
Nejvyšší soud se ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce k dovoláním
obviněných, že obviněný T. v předmětné době vykonával v této době řídící
činnost ve společnosti ULINOD, spol. s r.o., resp. ULINOD PROFI s.r.o., tudíž
pro posouzení skutku jako takového a jeho vlastní trestní odpovědnosti to nemá
žádný význam, jelikož za tuto společnost jednal navenek a všichni, včetně
obviněných J. a M., si ho s touto společností spojovali a obchodní spolupráce
se společností Pražské služby, a. s., včetně nyní posuzovaného korupčního
jednání, byla realizována jeho osobou.
Dovolatelé sice relevantně uplatnili s odkazem na dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky vztahující se k posouzení otázek
spolupachatelství, pokračování v trestném činu a naplnění znaku v souvislosti s
obstaráváním věcí obecného zájmu ve smyslu § 331 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §
161 odst. 1 tr. zák., avšak jedná se o jejich konstantní obhajobu uplatňovanou
během celého trestního řízení, jíž se oba soudy nižších stupňů zabývaly a
relevantně se s ní vypořádaly. Nejvyšší soud proto odkazuje na příslušné pasáže
jejich rozhodnutí, neboť nepokládá za účelné ani potřebné, aby argumenty v nich
obsažené znovu opakoval ve svém vlastním rozhodnutí.
Jen na okraj je třeba poznamenat, že podstata obstarávání věcí obecného zájmu
je v této trestní věci spatřována ve svozu a nakládání s komunálním odpadem, s
nímž je spojena nutnost využívat svozové nádoby a techniku, sloužící k jeho
řádnému zabezpečení a fungování. Renovace, případně jiné opravy této techniky v
širším slova smyslu bezprostředně s výkonem této činnosti souvisí a bez jejich
odpovídajícího zajištění by předmětná svozová činnost byla bez komplikací stěží
uskutečnitelná. Proto zde platí závěr, že společnost Pražské služby, a.s. v
rámci své obchodní činnosti uspokojovala potřeby veřejného zájmu spočívající ve
svozu a nakládání s komunálním odpadem, přičemž opravy a lakování svozové a
speciální techniky, sloužící jmenované společnosti k zabezpečení tohoto úkolu,
nepochybně přímo s touto činností souvisí a jde o nezbytnou podmínku pro její
bezproblémovou realizaci. Tudíž v daném případě se jednalo o obstarávání věci
obecného zájmu ve smyslu trestního zákoníku, resp. trestního zákona a pokus
dovolatelů o umělé oddělení těchto potřeb a činností, není akceptovatelný.
Brojí-li dovolatelé zároveň proti argumentaci odvolacího soudu, užité v
odůvodnění napadeného rozsudku, že lze jejich jednání nadto podřadit i pod
nekalosoutěžní skutkovou podstatu podplácení podle § 49 obchodního zákoníku, je
třeba poznamenat, že i tento argument odvolacího soudu je na místě. Působí
totiž velice podivně, pokud je v dovolání poukazováno na jedné straně na to, že
společnost ULINOD, spol. s r.o. a poté ULINOD PROFI s.r.o. byla jedinou
společností na trhu, která byla schopna tyto požadované činnosti zabezpečit, a
současně bylo prokázáno, že docházelo k uplácení obviněných J. a M., působících
ve společnosti Pražské služby, a.s., obviněným T. (i obviněnou T.)
zastupujícího výše jmenované společnosti s ručením omezeným. O nekalosoutěžní
praktiku, která deformuje zájem na řádném a nerušeném průběhu soutěže
obchodních společností na trhu, tak v tomto případě také nesporně šlo.
Pokud dále obviněný M. ve svém dovolání namítl nesprávnou aplikaci trestního
zákoníku v souvislosti s právním posouzením svého jednání, s odkazem na tzv.
časovou působnost zákona, tak je třeba mu dát za pravdu.
Zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 4 písm. a) tr.
zákoníku, se dopustí ten, kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s
obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného úplatek žádá v úmyslu
opatřit sobě nebo jinému prospěch velkého rozsahu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném, nestranném a zákonném
obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života a
zájem na ochraně podnikatelských vztahů před korupcí. Obstarávání věcí obecného
zájmu je činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného
zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost
při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních,
sociálních, kulturních a jiných potřeb (srov. rozhodnutí č. 16/1988 Sb. rozh.
trest.). Jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění
má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina. Znak úplatek žádá je
naplněn tehdy, jestliže pachatel dal sám podnět k poskytnutí úplatku nebo ke
slibu úplatku. Nemusí jít o výslovnou žádost o úplatek, postačuje projev, z
něhož je nepochybné, že pachatel navozuje situaci, aby mu byl úplatek nabídnut,
a poté, co mu je taková nabídka učiněna, úplatek neodmítne a výslovně nebo
alespoň konkludentně s ní souhlasí (srov. rozh. č.17/1978 Sb. rozh. tr.).
Podle právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se jej dovolatel
M. dopustil tím, že v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe
žádal úplatek v úmyslu opatřit sobě prospěch velkého rozsahu.
Nalézací soud tak správně na straně 64 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že
trestný čin přijetí úplatku je dokonán již tím, že pachatel o úplatek žádá; je
nerozhodné, zda mu byl z tohoto podnětu úplatek poskytnut nebo slíben a k tomu,
zda k jeho přijetí došlo, popř. v jaké výši se přihlíží při ukládání trestu.
Vzápětí ale nelogicky a v rozporu s touto úvahou aplikoval na předmětnou
trestnou činnost obviněného M. trestní zákoník (zák. č. 40/2009 Sb.) účinný ode
dne 1. 1. 2010 a to jenom proto, že v odůvodnění na následující straně (65)
dovodil dokončení předmětné trestné činnosti k datu 15. 1. 2010. Ve skutečnosti
v této době došlo pouze k uhrazení faktur č. 09/176 a č. 09/179. Soud přitom
nevzal v úvahu, že podle § 2 odst. 4 tr. zákoníku je čin spáchán v době, kdy
pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat. Není
rozhodující, kdy následek nastane nebo měl nastat. Tudíž z hlediska dokonání
trestného činu podle trestního zákoníku bylo zcela irelevantní, kdy nastal
následek trestného činu a tudíž i kdy došlo k jeho dokončení. Jestliže tedy k
poslednímu z pokračujících jednání obviněného M. došlo ještě před účinností
trestního zákoníku, tedy v průběhu září roku 2009, tak nebyl důvod na jeho čin
aplikovat trestní zákoník, ale měl být posouzen podle trestního zákona. Toto
pochybení neodstranil ani soud odvolací, když se v podstatě ztotožnil se závěry
soudu nalézacího a nadto konstatoval, že oba činy byly ukončeny až v lednu
2010, kdy byla zřejmá výše fakturované částky a na ní navazující výše úplatku
(viz str. 40 odůvodnění napadeného rozsudku), z čehož podle něj vyplývá nutnost
stíhané skutky posoudit podle trestního zákoníku, jako zákona účinného v době
jejich ukončení. Je pravdou, že pro konečnou výši úplatku to byla skutečnost
rozhodná, ale nikoli pro určení časové působnosti trestního zákona.
Oba soudy totiž chybně považovaly za podmínku dokonání pokračujícího zvlášť
závažného zločinu i součást skutkového děje spočívající v jednotlivých
objednávkách a ve vystavování navazujících faktur, prostřednictvím nichž byly
procentuálně určeny výše jednotlivých úplatků. V posuzovaném případě ale k
dokonání trestného činu obviněným M. došlo v rámci tří dílčích skutků,
označených ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně pod body
I., II. a III. V nich spolu s obviněným J., jako zaměstnanci společnosti
Pražské služby, a.s., žádali v období od 1. 5. 2006 do 31. 5. 2009 (ad skutek
I.) po společnosti ULINOD, spol. s r.o., zastoupenou obviněným F. T., a v
období od 5. 5. 2009 do 21. 9. 2009 (ad skutek II.) po společnosti ULINOD PROFI
s.r.o., zastoupenou obviněným F. T., úplatky ve výši nejméně 10% z každé
sjednané a uhrazené zakázky od odběratele Pražské služby, a.s. na opravy a
lakování popelářských vozů, kontejnerů a nádob na odpadky, v období od 22. 9.
2009 do 15. 1. 2010 (ad skutek III.) po společnosti ULINOD PROFI s.r.o.,
zastoupenou obviněnou V. T., úplatek ve výši nejméně 20% z každé sjednané a
uhrazené zakázky od odběratele Pražské služby, a.s. na opravy a lakování
popelářských vozů, kontejnerů a nádob na odpadky. Pokud jde o činnost
následující, tedy včetně vystavení faktur společností ULINOD, spol. s r.o. a po
ní společností ULINOD PROFI s.r.o., na částky účtované za provedené opravy a
lakování a od nich se odvíjející výši úplatků pro obviněného M. (i obviněného
J.), jednalo se o skutečnosti významné z hlediska dokončení trestného činu,
ale nejednalo se již o součást skutku určujícího okamžik dokonání trestného
činu ze strany obviněného M. (resp. obviněného J.). Rozhodujícím okamžikem pro
dokonání pokračujícího trestného činu a tím i pro aplikaci příslušného
trestního zákona na jednání obviněného M. (i obviněného J.) bylo stanovení
doby, kdy v rámci třetího, tedy posledního dílčího skutku, tento obviněný
učinil obviněné T. nabídku v podobě svého ujištění, že společnost Pražské
služby, a.s. bude nadále poptávat lakovací a další služby po ULINOD PROFI
s.r.o. za poskytování úplatku, kontinuálně v návaznosti na předešlé podmínky
dohodnuté s obviněným T., nyní ale již ve výši nejméně 20% z každé sjednané a
uhrazené zakázky. Jestliže se tak podle zjištění soudů stalo v době od 22. 9.
2009, ale rozhodně nikoli v roce 2010, nebyl s ohledem na výše uvedené zákonný
důvod jednání obviněného M. (i obviněného J.) posoudit podle trestního zákoníku
účinného až od 1. 1. 2010, neboť od tohoto dne již nebylo možné ani u
pokračování v trestném činu za dobu jeho spáchání považovat okamžik, kdy v
tomto případě byl dovršen tzv. škodlivý následek (případně účinek) v podobě
opatření prospěchu velkého rozsahu.
Pro posouzení působnosti jednoho z trestních kodexů je rozhodující zásada,
která je shodná v obou z nich (viz § 2 odst. 1 tr. zákoníku; § 16 odst. 1 tr. zák.), kdy se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin
spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro
pachatele příznivější. I když tedy jednání dovolatele D. M. (i obviněného J.)
bylo kompletně spácháno v době účinnosti trestního zákona a mělo být tudíž
primárně posouzeno podle něj, a nikoliv podle trestního zákoníku, jak to
učinily soudy nižších stupňů, při zkoumání, zda by po případném zrušení
rozhodnutí napadeného dovoláním a novém posouzení jednání obviněného podle
trestního zákona došlo ke zlepšení postavení obviněného M., a za současného
užití zásady beneficium cohaesionis (§ 265k odst. 2, § 261 tr. ř.) i obviněného
J., je nutno dospět k závěru, že nikoliv. Stěžejní pro tento závěr je jednak
poznatek, že trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 4 písm. a) tr. zák., podle nějž mělo být jednání obou obviněných posouzeno i zvlášť závažný
zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku, podle nějž
bylo soudy posouzeno, mají naprosto totožné zákonné znaky, čili takovouto
změnou výroku o vině by k žádnému zlepšení jejich postavení nedošlo. Dovolávání
se v této souvislosti existence ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. a tím i
možnosti snížení právní kvalifikace je s ohledem na širší okolnosti celého
jednání obviněných nereálné. Proto i námitku dovolatele M., že by při použití
trestního zákona nemělo být k získání prospěchu velkého rozsahu přihlédnuto,
jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, neboť prospěch
velkého rozsahu, který pro sebe získali, osciluje kolem hranice 5.000.000,- Kč,
a to pouze na základě závěru soudů o spolupachatelství s obviněným J., kdy
došlo k součtu prospěchu jich obou, nelze než označit za nedůvodnou. Je totiž
třeba zdůraznit, že se v tomto případě jednalo o páchání trestné činnosti po
dobu více jak tří let, kdy oba obvinění již od počátku museli nejméně v hrubých
obrysech vědět, že za předpokladu delší spolupráce se společností ULINOD, spol. s r.o. a později ULINOD PROFI s.r.o., bude nutno při kompletní změně korporátní
identity Pražských služeb, a.s. opravit a lakovat velmi vysoký počet
popelářských vozů, kontejnerů a nádob na odpadky. Již z toho mohli dovodit, že
to bude příležitost k vlastnímu obohacení prostřednictvím úplatků, které budou
v této souvislosti požadovat, přičemž takto získané finanční prostředky mohou
vzhledem k době a množství opravované a lakované techniky dosáhnout i prospěchu
velkého rozsahu. Spolupráci s výše uvedenou společností nepřerušili, ani když
došlo k určitým problémům, které vyústily v její přejmenování a dokonce posléze
i ke změně v osobě prokuristy. Bylo tomu nesporně proto, že oba obvinění si
byli vědomi ekonomické situace v této společnosti, a zároveň její závislosti na
předmětných zakázkách, které u ní jako vedoucí zaměstnanci společnosti Pražské
služby, a.s. zadávali. Jediná změna, kterou nakonec učinili, spočívala ve
zvýšení požadovaných úplatků.
Podle Nejvyššího soudu zde není žádná rozhodující
okolnost, která by mohla reálně snižovat konkrétní stupeň společenské
nebezpečnosti spáchaného trestného činu. V neposlední řadě je to pak i trestní
sazba odnětí svobody, která je u obou trestných činů, tedy podle trestního
zákona i podle trestního zákoníku, totožná, tedy v rozmezí od pěti do dvanácti
let. Tedy ani z hlediska možného nového uložení trestu odnětí svobody nebylo
shledáno ohledně dovolatele M. (a tím ani u obviněného J.) nutné rušit z tohoto
důvodu napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, případně rozsudek soudu
prvního stupně a činit úkony vedoucí k opakovanému rozhodnutí o vině a
trestu.
Závěr dovolacího soudu ohledně této námitky dovolatele je tudíž takový, že
uvedené pochybení v právní kvalifikaci skutku, jíž se dopustily oba soudy
nižších stupňů, po zvážení jednotlivých trestněprávních norem, nepředstavuje
takové pochybení, jež by bylo nutno řešit zrušením napadeného rozhodnutí. Při
porovnání příslušných ustanovení trestního zákona a trestního zákoníku, jako
celku, dopadajících na posuzovaný případ, nelze než uzavřít, že by pro
obviněného M., ale i pro obviněného J., nové rozhodnutí ve věci neznamenalo
zlepšení jejich postavení. Taktéž otázka časové působnosti trestního zákona
není po právní stránce zásadního významu, neboť byla již opakovaně v
rozhodovací praxi soudů řešena. Tresty odnětí svobody za spáchané skutky by tak
obviněným byly i po naznačené změně v právní kvalifikaci ukládány ve stejném
rozmezí trestní sazby, jako tomu bylo ve stávajících rozhodnutích soudů nižších
stupňů. Nelze současně předpokládat, že výměra trestu, ale i způsob jeho výkonu
by v novém řízení vyvolaném jen v důsledku této změny, doznaly jakékoli
modifikace ve prospěch těchto obviněných.
Pokud obviněný M. s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. namítal rovněž nepřiměřenost uloženého trestu, tak nelze než uvést, že
tímto způsobem vymezenou námitku nelze subsumovat pod tento, ale ani pod žádný
z ostatních dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.
Dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jenž uplatnil
obviněný J., je dán, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro
takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písm. a) - k). Dovolatel J. jej uplatnil v jeho druhé variantě, tedy
že byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Jak bylo shora uvedeno, dovolací argumentace
obviněného J. uplatněná s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. však tento důvod ve svém konečném výsledku nenaplnila, popřípadě ji
dovolatel uplatnil zjevně neopodstatněně.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., na nějž
obviněný J. též v dovolání poukázal, tak ten je naplněn za předpokladu, že v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný J. v této souvislosti
argumentoval, že soud prvního stupně nerozhodl o všech dílčích útocích
stanovených podle jednotlivých faktur uvedených v obžalobě, když některé pouze
z rozhodnutí „vypustil“, ačkoliv pro ně měl být zproštěn obžaloby. Totožný
názor zastával ve vyjádření k dovolání i státní zástupce.
Zde je třeba uvést, že se jedná o námitku nedůvodnou. Každá jednotlivá faktura
uvedená v obžalobě a posléze v odsuzujícím rozsudku totiž nepředstavuje
samostatný dílčí skutek. Za tyto jednotlivé skutky, jež jsou ve svém výsledku
součástí jediného pokračujícího trestného činu (přijetí úplatku), je třeba
označit dílčí skutky označené v rozsudku soudu prvního stupně pod body I., II.
a III, pokud je v nich vymezeno korupční jednání obviněných J. (a též M.). Tedy
jedná se o ty části jednotlivých popisů skutků ve výroku o vině rozsudku
nalézacího soudu, které předcházejí výčtu jednotlivých faktur, jež ani nebyly
vystaveny těmito obviněnými, nýbrž jinými osobami, zaměstnanými u společností
ULINOD, spol. s r.o. a později ULINOD PROFI s.r.o. Jednotlivé faktury pak pouze
dokumentují množství a cenu jednotlivých zakázek a z toho vyplývající výslednou
výši úplatků, které obvinění obdrželi. Mají tedy pouze vliv na konečnou podobu
následku (účinku), tedy mj. na výši prospěchu, kterého obvinění prostřednictvím
jednotlivých úplatků skutečně dosáhli. Podstatná je zde ale skutečnost, že
trestný čin byl obviněnými spáchán, nebo-li dokonán, již tím, že v daných
souvislostech o úplatek požádali se záměrem dosáhnout prospěchu, který má
povahu prospěchu velkého rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Pozdější dílčí zadávání jednotlivých zakázek, jejich realizace, jakož i
následná fakturace a s ní související vyplácení jednotlivých úplatků, byly
pouze vlastní realizací záměru obviněných, tedy jeho konkrétním dokončením, což
ale na výsledné hmotně právní posouzení jednání obviněných nemělo zásadní
význam. Tedy skutečnost, zda byl úplatek obviněným poskytnut, případně jimi
přijat, z hlediska naplnění znaků trestného činu podle § 331 odst. 2, odst. 4
písm. a) tr. zákoníku, nebylo rozhodné. Jestliže soud prvního stupně po
zhodnocení provedených důkazů v jednotlivých dílčích skutcích vypustil některé
faktury, učinil tak z důvodu upřesnění těchto skutků, jelikož učinil závěr, že
souvislost předmětných faktur s trestnou činností obviněných nebyla dostatečně
prokázána. Nebyl zde ale rozhodně důvod k tomu, aby ohledně takových faktur
(chybně dovolatelem označovaných jako dílčí skutky) došlo ke zproštění obžaloby
ve smyslu § 226 tr. ř. obviněného J. (či obviněného M.), neboť se, jak bylo
výše řečeno, nejednalo z hlediska skutkového a navazujícího právního posouzení
věci o podstatné okolnosti, a jako takové je bylo možno v odsuzujícím rozsudku
pouze vypustit. Je tedy možno prohlásit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. k) tr. ř. byl obviněným J. uplatněn zjevně neopodstatněně.
Namítá-li pak v dovolání obviněný T. nesprávné zjištění výše neoprávněného
prospěchu získaného pro společnosti ULINOD, spol. s r.o. a ULINOD PROFI s.r.o.,
spočívající v prostém součtu tržeb za provedené práce, ačkoliv měla být
zjištěna z čistého prospěchu stanoveného po odpočtu všech nezbytných nákladů,
je nutno jeho argumentaci pokládat za relevantní pouze částečně.
Jednání, které mu je podle rozsudku soudu prvního stupně v obou dílčích
skutcích (viz body ad IV. a V.) kromě jiného kladeno za vinu, je úmysl opatřit
společnosti ULINOD, spol. s r.o. a poté společnosti ULINOD PROFI s.r.o. značný
prospěch, takže pro prvně uvedenou společnost postupně získal zakázky v
celkovém objemu 42.151.056,- Kč a pro druhou společnost zakázky v celkovém
objemu 3.134.692,- Kč. V obou případech se ale nejedná o částky, které by bylo
možné označit za prospěch ve smyslu zákona (srov. přiměřeně § 89 odst. 11 tr.
zák.) Při určení výše tohoto prospěchu je nutno zásadně vycházet z tzv. čistého
prospěchu, který vyjadřuje skutečnou výši obohacení pachatele nebo jiné osoby.
To znamená, že tam, kde to přichází v úvahu, je nutno odečíst náklady, které
byly, či musely být k jeho dosažení vynaloženy. To platí i pro trestný čin
podplácení podle § 161 tr. zák. V posuzovaném případě tudíž výši prospěchu
společností ULINOD, spol. s r.o. a ULINOD PROFI s.r.o. nemohly představovat
celkové objemy zakázek, které pro ně byly získány činností obviněného T., nýbrž
čistý prospěch stanovený po odpočtu všech nákladů, které výše jmenované
obchodní společnosti s předmětnými zakázkami měly. Takové náklady do prospěchu
ve smyslu uvedeného trestného činu započítávat nelze.
Na straně druhé ale nelze nevidět, že i v případě trestného činu podplácení
podle § 161 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jímž byl obviněný T. uznán
vinným, k naplnění této skutkové podstaty postačuje, že pachatel jedná v úmyslu
předpokládaném v odst. 2 písm. a) § 161 tr. zák., tedy v daném případě v
úmyslu opatřit jinému (jmenovaným obchodním společnostem) značný prospěch, ale
zároveň není nutné, aby takového značného prospěchu bylo dosaženo. Jestliže
obviněný T. v rozsudku popsaným jednáním pro výše uvedené obchodní společnosti
postupně přibližně od poloviny roku 2006 do poloviny roku 2009 získal zakázky v
celkovém objemu přesahující částku 45 milionů Kč, nelze pochybovat o tom, že
zákonný znak spočívající v úmyslu opatřit jinému, tedy těmto společnostem,
značný prospěch, což představuje částku alespoň 500.000,- Kč, byl nepochybně
naplněn. Otázka vyčíslení tzv. čistého prospěchu, kterého obě obchodní
společnosti trestnou činností obviněného T. skutečně získaly, by jistě byla ku
prospěchu celkového a úplného objasnění této věci, ale pro výsledné právní
posouzení jednání dovolatele se o fundamentální skutečnost nejedná. Není tedy
ani důvodu přistupovat ke zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů na podkladě
takto uplatněné námitky dovolatele obviněného T. V této souvislosti lze též
poukázat na eventuální úmysl /§ 4 písm. b) tr. zák./ tohoto obviněného, který u
něho lze nesporně dovodit ve vztahu k úplatkům pro obviněné J. a M., což lze
též označit za značný prospěch, který jim byl obviněným T. přislíben, a posléze
i skutečně opatřen, a to vzhledem k celkově získanému prospěchu ve výši
významně přesahující 4 miliony Kč. Tedy i na základě tohoto konstatování zde
není relevantní důvod ke zrušení napadených rozhodnutí soudů druhého a prvního
stupně.
Vzhledem ke všem výše uvedeným zjištěním a závěrům pak Nejvyšší soud odmítl
dovolání obviněných J. J. a F. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako
zjevně neopodstatněná a dovolání obviněného D. M. odmítl podle § 265b odst. 1
písm. f) tr. ř., jelikož je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo
zásadně ovlivnit jeho postavení a otázka (časové působnosti trestního zákona;
resp. trestního zákoníku), která má být z podnětu dovolání řešena, není po
právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v souladu
s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
S ohledem na toto rozhodnutí dovolacího soudu nebyly akceptovány ani návrhy
obviněných J. a M. na přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr.
ř.
Jelikož ve svém výsledku důvod dovolání vztahující se k časové působnosti
trestního zákona (resp. trestního zákoníku) uplatněný dovolatelem M., nebyl
Nejvyšším soudem uznán za důvodný ke zrušení napadených rozhodnutí předchozích
soudů, neboť by dovolatelovo postavení v novém řízení nemohlo být při aplikaci
trestního zákona nikterak zlepšeno, nebylo možné ani aplikovat v rámci zásady
beneficium cohaesionis tento důvod dovolání i na V. T., která ve věci odvolání
ani dovolání nepodala. Zároveň je zde třeba na upřesněnou uvést, že jmenovaná
byla odsouzena za přečin podplacení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku, což plně odpovídá znakům trestného činu podplácení podle § 161 odst.
1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Horní hranice trestní sazby je sice u tohoto
ustanovení v trestním zákoníku o jeden rok přísnější (šest let), než je tomu v
trestním zákoně (pět let), ale důležitá je zde skutečnost, že obviněné byl
trest odnětí svobody vyměřen na samé spodní hranici sazby, která shodně v obou
předpisech činí jeden rok. Jedná se tedy o nejmírnější postih, který bylo možné
této obviněné uložit podle trestního zákoníku i podle trestního zákona a
vyvolávat nové trestní řízení u jmenované by tudíž bylo zcela neúčelné.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2015
Předseda
senátu:
JUDr. František H
r a b e c