4 Tdo 1535/2016-31
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2016 o dovolání
obviněného D. V., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2016 sp.
zn. 50 To 148/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.
zn. 7 T 54/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. V. odmítá.
Obviněný D. V. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 2. 2016 sp.
zn. 7 T 54/2014 uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23
tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
„v P., se záměrem získat majetkový prospěch, po předchozí vzájemné dohodě s J.
M., který byl za dané jednání již pravomocně odsouzen, dne 13. 2. 2013 na
parkovišti v areálu pivovaru P. P. poblíž restaurace S. prodali pracovníkovi
Policie ČR, vystupujícím pod jménem J. Z., při plnění jeho služebních
povinností v rámci operativně pátracího prostředku – předstíraného převodu věci
dle § 158c odst. 1 tr. řádu za částku 54 000 Kč, a to 279,4 kg tabáku zn.
Golem, jenž získali nezjištěným způsobem, baleného ve spotřebitelském balení, a
to v 1981 ks sáčků, přičemž věděli, že tyto nebyly opatřeny tabákovými
nálepkami platnými na území České republiky pro daňové účely, čímž porušili
povinnost danou dle § 114 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve
znění pozdějších předpisů, a ke škodě České republiky zkrátili spotřební daň ve
výši nejméně 456 819 Kč.“
Za to mu byl podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr.
zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, jehož
výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Současně byl zrušen výrok o
trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 12. 2014 sp. zn. 1 T
94/2013, který nabyl právní moci dne 22. 4. 2015 ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. 12 To 141/2015, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla odkladu.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný v celém rozsahu
odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. 50 To
148/2016 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Toto usnesení soudu druhého stupně obviněný napadl prostřednictvím svého
obhájce v celém rozsahu dovoláním, které založil na dovolacích důvodech podle §
265b odst. 1 písm. d) a písm. g) tr. ř., neboť má za to, že byla porušena
ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, a že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný setrval na tvrzení, že se
trestné činnosti nedopustil, neboť v dané věci vystupoval pouze jako ochranka
J. M. Mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem nebyla příčinná
souvislost – obviněný zboží nevlastnil, nedisponoval s ním ani ho neskladoval.
Žádný obchod nesjednával. Závěr soudů o účasti obviněného na trestné činnosti
ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku je proto nesprávný. Naopak
M. byl v kontaktu se zájemcem o zboží, kdy navíc v místě jeho bydliště byly
zajištěny věci určené k výrobě či zpracování tabákového výrobku.
Orgány činné v trestním řízení nevěnovaly pozornost tomu, že tabákový odpad byl
určen k velkoprodejnímu prodeji mimo území České republiky (konkrétně pro trh
na Slovensku), a tak v tuzemsku nepodléhal spotřební dani a nesměl být opatřen
tabákovou nálepkou platnou pro území ČR. To je podporováno slovenskou
registrační značkou automobilu použitého pracovníkem Policie ČR i z informací
ze záznamu o sledování osob a věcí ze dne 10. 12. 2012. Z toho vyplývá, že
závěr soudů o porušení § 114 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále
také jen „zákon o spotřebních daních“), není správný.
Obviněný dále rozebírá otázku, zda se v daném případě jednalo o surově
nezpracovaný tabákový odpad či tabákový prach, který bez dalšího průmyslového
zpracování nelze kouřit, kdy i potisk obalu obsahoval doporučení o použití
tabáku do půdních směsí, jakož i upozornění, že se jedná o nezpracovanou
surovinu FVC neupravenou pro kouření. V tomto směru obviněný napadá odborné
vyjádření Celně technické laboratoře ze dne 11. 11. 2013, podle které šlo o
tabákový odpad upravený pro prodej konečnému spotřebiteli ve smyslu § 101 odst.
3 písm. c) zákona o spotřebních daních, který je možný kouřit po naplnění do
cigaretové dutinky. Podle obviněného však nelze vyloučit, že se jedná o
tabákový prach – tzv. scraps – který není možné kouřit, ani ho zpracovat ke
kouření. I kdyby se jednalo o tabákový odpad, z odborného vyjádření je zřejmé,
že nebyl způsobilý ke kouření cigaret ubalených či do lulky. Zda a jak ho bylo
možné kouřit v dutince, není z odborného vyjádření zřejmé, což činí dokazování
neúplným a nepřezkoumatelným. S ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. 5 As 32/2004, uveřejněném pod č. 745/2006 Sb.
rozhodnutí NSS, je třeba na základě ohledání zjistit, zda je tabákový výrobek
způsobilý pro použití (kouření) konečným spotřebitelem bez náročné manipulace.
O zkoušce kouřením tabákového výrobku v cigaretové dutince, jež má podobu
důkazu ohledáním či vyšetřovacího pokusu, však obviněný nebyl informován a
nemohl se jí zúčastnit. Tím bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Odborné
vyjádření je jediným usvědčujícím důkazem, jenž má být v návaznosti na
judikaturu Ústavního soudu v důsledku důkazní nouze mimořádně pečlivě hodnocen,
a orgány činné v trestním řízení musejí vyvinout veškerou možnou snahu k
doplnění tohoto důkazu jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Žádné takové důkazy
však ve věci nebyly obstarány. Odborné vyjádření nebylo ze strany soudů
podrobeno jakékoliv kritice. Tím bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý
proces garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
přičemž nebyl dodržen princip zákonnosti postupu orgánů státní moci stanoveného
v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Soudy podle obviněného pochybily i v tom, že na základě upozornění obviněného
nenechaly vypracovat znalecký posudek týkající se jeho příčetnosti ve smyslu §
26 a § 27 tr. zákoníku. Obviněný poukazoval na to, že se dlouhodobě ambulantně
léčí na psychiatrii. V poslední části svého dovolání pak obviněný stručně
namítl, že veřejné zasedání o jeho odvolání proběhlo bez jeho přítomnosti, čímž
byl zbaven práva na obhajobu.
Závěrem obviněný opětovně v obecné rovině vytkl soudům nesprávný postup v
důkazním řízení, kdy nepostupovaly v souladu s čl. 90 odst. 2 Ústavy a
neposkytly ochranu jeho právům. Rovněž porušily čl. 40 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, neboť tím, že ho odsoudily, aniž by jednoznačně
prokázaly jeho vinu, porušily zásadu presumpce neviny. Navrhl proto, aby
Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2016 sp.
zn. 50 To 148/2016 a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne
10. 2. 2016 sp. zn. 7 T 54/2014 zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se prostřednictvím státního zástupce činného na
Nejvyšším státním zastupitelství ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. k dovolání
obviněného písemně vyjádřil. Po stručném shrnutí obsahu podaného dovolání
uvedl, že námitky obviněného uvedené pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněný sice formálně
vytkl absenci jednotlivých znaků stíhaného trestného činu (zavinění, příčinnou
souvislost atd.) a nesprávnou aplikaci daňových předpisů, fakticky však neuvedl
žádné konkrétní hmotněprávní argumenty vztahující se ke skutkovému základu
zjištěnému soudy obou stupňů. Obviněný toliko kritizuje kvalitu důkazního
řízení buď v obecné rovině, nebo na základě vlastního hodnocení důkazů. Pro
úplnost státní zástupce doplnil, že skutková zjištění soudů logicky vyplývají z
provedených důkazů a nejsou s nimi v žádném, natož v extrémním rozporu.
Obviněný se pouze domáhá, aby důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, přičemž
usvědčující důkazy – zejm. výpovědí utajeného svědka, pracovníka Policie ČR –
zcela ignoruje.
Skutečnost, že obviněný navštěvuje psychiatrickou kliniku, není podle státního
zástupce sama o sobě důvodem ke znaleckému zkoumání jeho duševního stavu, neboť
nutnost jeho zpracování musí být dána z konkrétních okolností zjištěných v
průběhu dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014 sp. zn.
6 Tdo 921/2014). Z podkladů dostupných státnímu zástupci navíc nevyplývá, že by
obviněný provedení takového důkazu v průběhu předchozího řízení navrhoval. K
další námitce obviněného dodal, že zpracování odborného vyjádření ohledně
kvality inkriminovaného tabáku není úkonem, u kterého by přicházela v úvahu
přítomnost obviněného.
Ohledně námitky uvedené pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr.
ř. státní zástupce zdůraznil, že obviněný sice v dovolání vytkl, že veřejné
zasedání o odvolání obviněného bylo konáno v jeho nepřítomnosti, nikterak však
neupřesnil, jaké konkrétní ustanovení trestního řádu bylo porušeno. Dovolání je
značně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud jej
přezkoumává pouze z důvodů uvedených v dovolání. Není povinností dovolacího
soudu, aby sám z vlastní iniciativy posuzoval splnění podmínek pro konání
veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Nadto trestní řád konání
veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného nevylučuje a podmínky
pro takový postup stanovuje výrazně méně striktně, než v případě konání
hlavního líčení. Ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., jež jako jediné upravuje
konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nedoléhá na danou trestní
věc.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl
dovolání obviněného D. V. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném
zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uvedeno v písm. a) a b) daného
ustanovení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené
dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny
obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. 50
To 148/2016 je přípustné z hlediska § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s
ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a
na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, byla-li
porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném
zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v
rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti
obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým
postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána
v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Obviněný ve svém dovolání k tomuto dovolacímu důvodu poměrně stručně uvádí, že
veřejné zasedání o odvolání obviněného proběhlo bez jeho přítomnosti, čímž byl
zbaven práva na obhajobu.
Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je
zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v
obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Požadavky
na přítomnost obviněného u hlavního líčení u soudu prvního stupně, kde probíhá
těžiště dokazování, a veřejného zasedání o jeho odvolání u soudu druhého
stupně, který zpravidla toliko přezkoumává zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí
soudu prvního stupně, jsou z charakteru těchto jednání odlišné. Jak potvrdil
Ústavní soud, v případech veřejného zasedání o odvolání osobní přítomnost
obviněného nemá ten samý rozhodující význam jako v hlavním líčení před
nalézacím soudem. Způsob aplikace článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod, resp. článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod na
řízení před opravnými instancemi závisí na zvláštních okolnostech daného
řízení, přičemž musí být přihlédnuto k řízení v jeho celku, jak je upraveno
zákonem, a k roli odvolacího či dovolacího soudu v něm (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2008 sp. zn. IV. ÚS 645/08).
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. 5 Tdo 442/2003 může
k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v rámci
veřejného zasedání dojít především porušením § 263 odst. 4 tr. ř., „neboť jde
prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž
lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného“. Podle tohoto ustanovení
lze v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí
svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný
výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Přítomnost
obviněného u veřejného zasedání o odvolání je nutná též tehdy, pokud se
odvolací soud rozhodl předvolat obviněného k veřejnému zasedání a tím dal
jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat (k
tomu blíže usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2002
sp. zn. 3 To 709/2001, uveřejněné pod č. 38/2003 Sb. rozh. tr.). Jak ve výše
citovaném rozhodnutí dále uvedl Nejvyšší soud, „do třetice“ je třeba s ohledem
na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání také v
případě, „kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním
veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného
veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a
které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání“ (obdobně
srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2152/08,
uveřejněný pod č. 156/2009 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud
nařídil veřejné zasedání o projednání odvolání obviněného na 25. 5. 2016.
Vyrozumění bylo obviněnému řádně doručeno dne 16. 5. 2016 (č. l. 550 verte).
Obviněný den před tímto veřejným zasedáním, tj. 24. 5. 2016, zaslal
elektronickou poštou (bez ověřeného elektronického podpisu) omluvu, jež byla
doručena soudu ve 23:08 hodin. Obviněný sdělil, že z důvodu onemocnění svého
syna se nemůže k veřejnému zasedání dostavit, přičemž požádal o nový termín
veřejného zasedání (č. l. 555). Po telefonátu s předsedou senátu rovněž
přislíbil doložení své neúčasti. Odvolací soud obviněnému vyhověl a stanovil
termín veřejného zasedání na 15. 6. 2016. Vyrozumění o konání veřejného
zasedání s patřičným poučením mu zaslal na obviněným uvedenou adresu pro
doručování (č. l. 557). Jelikož obviněný nebyl na této adrese při pokusu o
doručení zastižen, byla mu dne 26. 5. 2016 uložena na poště, a poté, co si ji v
řádné době nevyzvedl, mu byla dne 7. 6. 2016 vhozena do domovní schránky.
Obviněný dne 14. 6. 2016 (opět den před veřejným zasedáním), zaslal
elektronickou poštou (bez ověřeného elektronického podpisu) omluvu, jež byla
soudu doručena ve 20:04 hodin, že vyrozumění obdržel až dne 14. 6. 2016 v 18:28
hodin formou vhození do schránky, přičemž neměl dostatek času k přípravě a ke
zvolení právního zástupce (č. l. 558-560). K e-mailu přiložil rozhodnutí o
potřebě ošetření svého syna ze dne 24. 5. 2016 jako dodatečnou omluvu k v
pořadí prvému termínu konání veřejného zasedání. Zároveň požádal o nový termín
veřejného zasedání.
Z výše uvedeného je zřejmé, že k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u
veřejného zasedání před odvolacím soudem nedošlo. Obviněný byl odvolacím soudem
o termínu veřejného zasedání toliko vyrozuměn (nikoli k němu předvolán – jeho
přítomnost tedy nebyla z pohledu soudu nutná), a to písemně na adresu určenou
obviněným k doručování písemností, na které se fakticky zdržoval. Tato
písemnost byla obviněnému v souladu s § 64 odst. 2, odst. 3 písm. c) a odst. 4
tr. ř. doručena tzv. fikcí, poté, co byl dne 26. 5. 2016 marně učiněn pokus o
doručení a obviněnému zanechána výzva k vyzvednutí zásilky na poště. Obviněný
si ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto vyrozumění zásilku nepřevzal, proto se
poslední den této lhůty považuje za den doručení, přičemž byla zásilka vhozena
do domovní schránky obviněného. Doručení tzv. fikcí tedy nastalo dne 6. 6. 2016
(poslední den lhůty 5. 6. 2016 byla neděle), nikoliv 14. 6. 2016, jak tvrdí
obviněný. Zákonná pětidenní lhůta obviněného k přípravě na veřejné zasedání ve
smyslu § 233 odst. 3 tr. ř. tak byla zachována, přičemž konání veřejného
zasedání v nepřítomnosti obviněného nebylo zákonem vyloučeno. Námitka uplatněná
obviněným v daném směru tak je zjevně neopodstatněná.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů
ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (ust. § 259 odst. 3
tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo
obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“)
a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není
obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už
jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy,
aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám
provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí
stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo
chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje
restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Pro úplnost Nejvyšší
soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu
podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve
zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti
novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9.
2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších
četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne
28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr.
Z výše zmíněného vyplývá, že tvrzení obviněného, že nemohl být spolupachatelem
daného přečinu, neboť vystupoval pouze jako ochranka J. M., nespadá pod tento
dovolací důvod, neboť jde o námitku směřující do procesní roviny trestní věci.
Nadto Nejvyšší soud uvádí, že obviněný takto argumentuje po celé trestní
řízení, kdy soudy obou stupňů toto tvrzení přesvědčivě vyvrátily. Závěr soudů,
který ztělesnily do tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku, ze které Nejvyšší
soud v řízení o dovolání vychází, postavily zejména na výpovědi utajovaného
svědka vystupujícím pod jménem J. Z.; protokolu o sledování osob a věcí (č. l.
180-188); a záznamu o předstíraném převodu ze dne 13. 2. 2013 ve spojení se
zprávou o činnosti ze dne 14. 2. 2013 (č. l. 173-175). J. Z., pracovník Policie
ČR v utajení, vypověděl, že se obviněný aktivně angažoval v prodeji tabáku,
působil dojmem, že celý obchod řídí, a že mu tabák patří. Z protokolu o
sledování osob a věcí je zřejmé, že obviněný rozhodoval o zásadních věcech
(např. ohledně místa realizace obchodu, ohledně další objednávky, či poskytnutí
zboží 10 pytlů zdarma při další objednávce). Závěru o vedoucím postavení
obviněného odpovídá i změna místa předání tabáku poté, co obviněný na původním
místě pojal podezření, že se tam nachází příslušníci Policie ČR a jeho sdělení
svědkovi, že používají rušičky GPS signálu a že se již osobně nesetkají,
přičemž všechny potřebné instrukce poskytne kolegovi. Sama skutečnost, že při
předávce tabáku do dodávky svědka obviněný nebyl bezprostředně přítomen, sama o
sobě nesvědčí o jeho „podřízené“ roli, naopak, jak dovodil nalézací soud, může
svědčit o jeho určité opatrnosti a vědomosti o nezákonnosti daného jednání
(str. 5 rozsudku soudu prvního stupně). S výše uvedenými důkazy koresponduje i
výpověď J. M., jenž obviněného též označil za iniciátora celého jednání.
Nejvyšší soud tak dopěl k závěru, že soudy obou stupňů nikterak nevybočily z
mantinelů důkazního řízení ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., kdy zjistily
skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který
je nezbytný pro jejich rozhodnutí, přičemž zhodnotily důkazy podle svého
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu. Nejvyšší soud nezjistil žádný rozpor mezi
provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, natožpak rozpor extrémní, jenž
by v určitém případě mohl založit výjimečnou přezkumnou povinnost Nejvyššího
soudu ve skutkové oblasti trestní věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod
sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). Z
toho lze dovodit, že též neporušily zásadu presumpce neviny.
Tento závěr platí i pro námitku obviněného, že soudy nenechaly vypracovat
znalecký posudek týkající se jeho příčetnosti ve smyslu § 26 a § 27 tr.
zákoníku, přestože se obviněný dlouhodobě ambulantně léčí na psychiatrii. V
projednávané trestní věci soudy nezjistily žádné konkrétní okolnosti, jež by
vzbuzovaly pochybnost o příčetnosti obviněného, přičemž je nutné zdůraznit, že
příčetnost pachatele trestného činu se presumuje. Chování obviněného nikterak
nenaznačovalo, že by se nacházel ve stavu zmenšené příčetnosti, či že by byl
dokonce nepříčetný. Podle státním zástupcem citovaného usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. 6 Tdo 921/2014 je nutnost zpracování
znaleckého posudku „dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní
okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodní potřebu získání odborných
závěrů z oboru psychiatrie ve smyslu předjímaném v ustanoveních § 105 odst. 1
či § 116 tr. ř.“ Dokonce ani intoxikace pachatele návykovou látkou automaticky
neodůvodňuje povinnost orgánů činných v trestním řízení obstarat znalecký
posudek pouze z důvodu vyloučení alternativy vymizení rozpoznávací či ovládací
složky pachatele.
K argumentu obviněného, že tabák byl určen k velkoprodejnímu prodeji na území
Slovenska, a tak v tuzemsku nepodléhal spotřební dani a nesměl být opatřen
tabákovou nálepkou platnou pro území ČR, Nejvyšší soud uvádí, že ze spisového
materiálu nevyplývají žádné skutečnosti potvrzující takové tvrzení. Naopak, z
důkazního řízení vyplynulo, že obviněný tabák spolu s J. M. prodal na území ČR,
konkrétně v areálu pivovaru P. P., a to bez jakéhokoliv označení tabákovou
nálepkou. V žádném případě se nemohlo jednat o převoz tabákového výrobku mezi
dvěma daňovými sklady na území Evropské unie, neboť k tomu by bylo nutné vědomí
příslušného celního úřadu a příslušný průvodní doklad.
Obviněný též zpochybňuje závěr soudů, že zcizený tabák podléhá spotřební dani.
Předmětem daně jsou podle § 101 zákona o spotřebních daních tabákové výrobky,
kterým je mimo jiné tabák ke kouření. Tím se podle § 101 odst. 3 písm. c)
tohoto zákona rozumí 1. tabák řezaný, popřípadě jinak dělený, kroucený nebo
lisovaný do desek, a který je možné kouřit bez dalšího průmyslového zpracování;
2. tabákový odpad upravený pro prodej konečnému spotřebiteli, který nespadá pod
písmeno a) nebo b) a který je možné kouřit; nebo 3. tabák ke kouření obsahující
více než 25 % hmotnosti tabákových částic s šířkou řezu menší než 1,5 mm; jedná
se o jemně řezaný tabák určený pro ruční výrobu cigaret. Právní režim
inkriminovaného zboží byl z hlediska zákona o spotřebních daních stanoven na
základě odborného vyjádření Celně technické laboratoře ze dne 11. 11. 2013 (č.
l. 200-206). Závěrem vyplývajícím z odborného vyjádření je, že tabákový
výrobek, jenž byl předmětem prodeje, je tzv. tabákovým odpadem upraveným pro
prodej konečnému spotřebiteli, který je možno kouřit [ust. § 101 odst. 3 písm.
c) bod 2. zákona o spotřebních daních]. Protokol o zkoušce, který byl součástí
odborného vyjádření, dostatečně rozebírá všechny rozhodné skutečnosti pro tento
závěr – strukturu a složení tabáku, jeho barvu, nečistoty, vůni, chuť, sílu,
ostrost, aroma atp. Skutečnost, že se tabák nepodařilo zabalit do cigaretového
papírku (tabák neobsahoval vlákna, která by zajistila jeho soudržnost v
cigaretovém papírku) sice do jisté míry vypovídá o kvalitě tabáku, ale jelikož
lze tabákový výrobek – tabákový odpad – kouřit po naplnění v cigaretové dutince
za pomoci pístové plničky dutinek, je závěr plynoucí z odborného vyjádření
správný. Jinak řečeno, pokud lze takový tabák při laickém užití kouřit bez
jakéhokoliv dalšího zpracování, jedná se o tabák vhodný (způsobilý) ke kouření.
To, že obviněný nebyl přizván k účasti na tomto odborném zkoumání tabáku Celně
technickou laboratoří, nemůže být zásahem do jeho práva na obhajobu, neboť
trestní řád ponechává proces vyhotovení odborného vyjádření na příslušném
orgánu, a až výstup tohoto procesu – samotné odborné vyjádření – je podrobeno
přezkumu jak soudu, tak námitkám stran trestního řízení. Jinak řečeno, proces
zhotovení odborného vyjádření není vyšetřovacím úkonem (ustanovení § 165 odst.
2 a contrario). K úplnosti je třeba odkázat na komentářovou literaturu, podle
níž se vyšetřovacím úkonem ve smyslu § 165 tr. ř. chápe „… úkon směřující k
dokazování podle hlavy páté trestního řádu, který je prováděn po zahájení
trestního stíhání policejním orgánem (státním zástupcem, koná-li vyšetřování),
nikoli jinými osobami, např. znalcem …, kdy jeho hlavním smyslem je opatřit a
za zákonem stanovených podmínek i provést důkaz. Za vyšetřovací úkony v tomto
smyslu je proto třeba považovat především výslech obviněného, svědků a znalců,
konfrontaci, rekognici, vyšetřovací pokus, rekonstrukci, prověrku na místě a
další obdobné úkony.“ (srov. ŠÁMAL, P. a kol., Trestní řád. Komentář. 7.
vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2145). Je nepochybné, že soudy při
hodnocení důkazů musí i odborné vyjádření kriticky zhodnotit (ostatně jako
jakýkoliv jiný důkaz). Rozebírané odborné vyjádření však – jak je výše zmíněno
– obsahuje informace, z nichž jde učinit závěr o kvalitě tabáku a možnosti jej
kouřit.
V uvedené souvislosti je pak třeba zejména zdůraznit, že námitky obviněného
týkající se otázky, zda se jednalo o tabákový výrobek podléhající spotřební
dani, resp. otázky, na území kterého státu měl být tabák uveden do oběhu, nelze
pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, neboť obviněný hmotněprávní charakter
takových námitek konstruuje na základě jiného skutkového stavu, k němuž dospívá
vlastním hodnocením důkazů, což, jak Nejvyšší soud již výše zmínil, není
souladné s procesními principy dovolacího řízení. V této věci navíc, což již
bylo též shora konstatováno, skutková zjištění učiněná předchozími soudy
nevykazují žádné vady, které by bylo nezbytné napravovat v řízení před
dovolacím soudem.
Proto jen z těchto stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší
soud v konečném výsledku odmítl dovolání obviněného D. V. podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (ustanovení § 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 12. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu