U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2018 o dovolání
obviněného A. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8.
2017 č. j. 10 To 254/2017-879, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 1 T 166/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. S. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2017 č. j. 1 T
166/2015-831 byl obviněný A. S. uznán vinným jednak účastenstvím ve formě
pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na přečinu zpronevěry podle §
206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku za jednání popsané v bodě ad I. výroku o
vině, dále přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za
jednání popsané v bodě ad II./A výroku o vině a přečinem neoprávněného
nakládání s osobními údaji podle § 180 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém
základě popsaném v bodě ad II./B 1)-3) výroku o vině. Jeho trestná činnost
podle odsuzující části rozsudku spočívala v tom, že
I.
v přesně nezjištěný den a dobu v období od 20. 1. 2015 do 25. 1. 2015 se s ním
P. Č. radil, jak postupovat za situace, kdy přítelkyně P. Č., V. Č., měla okolo
15. 1. 2015 narazit do plotu a tím poškodit osobní automobil zn. Chevrolet Aveo
1,2 Klas, v hodnotě 100.000 Kč, který jí svěřila k používání její matka a
současně majitelka automobilu I. Č., trvale bytem J., H. K., přičemž V. Č. se
bála tuto skutečnost své matce sdělit, následně se A. S. s P. Č. dohodli, že
nejvhodnějším řešením, jak V. Č. v této situaci pomoci, bude utajená likvidace
vozidla, kterou zařídí A. S. u svého známého, a následné oznámení fiktivní
krádeže tohoto vozidla orgánům Policie ČR, jakož i sdělení této fiktivní
informace V. Č. její matce, na základě této dohody přijeli P. Č. s V. Č.
předmětným vozidlem dne 1. 2. 2015 okolo 07:30 hod. na tř. E. B. v H. K., na
místo v blízkosti supermarketu Albert, kam přijel také A. S., ten zde převzal
klíčky od předmětného vozidla spolu s vozidlem a P. Č. s A. S. sdělili V. Č.,
že vozidlo bude zlikvidováno rozebráním na součástky a jejich následným
prodejem, současně jí sdělili, jak má dále postupovat, konkrétně že má až v
pondělí dne 2. 2. 2015 oznámit na Polici ČR, Obvodním oddělení 3 v H. K.– M.,
že jí předmětné vozidlo bylo odcizeno neznámým pachatelem, vzápětí A. S. s
předmětným vozidlem odjel k J. H., kterému toto vozidlo předal bez
registračních značek tzv. „na součástky“ za částku 20.000 Kč, kterou cca za 2
hodiny po předání vozidla od J. H. převzal v hotovosti spolu s nově vyrobeným
duplikátem klíčku od vozidla, krátce poté se A. S. vrátil na Tř. E. B., kde
předal P. Č. částku 10.000 Kč, ten si větší část z takto získaných peněz
ponechal a jen menší část peněz předal V. Č., a V. Č. předal A. S. duplikát
klíčku od předmětného vozidla, V. Č. se poté dne 2. 2. 2015 ve 13:30 hod.
dostavila na Policii ČR, Obvodní oddělení 3, H. K. v M., kde oznámila vědomě
nepravdivé informace, že toto vozidlo jí bylo odcizeno neznámým pachatelem
téhož dne v době od 08:00 do 11:00 hod. v H. K., ul. Š. na parkovišti naproti
domu, když shodné skutečnosti poté sdělila také své matce I. Č.,
II.
A)
v přesně nezjištěný den a dobu v měsíci říjnu 2014 v H. K., P. ul., na
parkovišti „U K.“, se za pomoci odcizeného klíčku od vozidla zmocnil zde
zaparkovaného osobního automobilu zn. Renault Megane Scenic, které následně
prodal J. H., za částku 5.000 Kč, takto získanou finanční částku poté použil
pro vlastní potřebu a tímto jednáním způsobil škodu ve výši 40.000 Kč majiteli
vozidla R. V., bytem J. M., H. K.,
B)
v období od měsíce června 2013 do listopadu 2013 při výkonu služby jako
příslušník Policie ČR, služebně zařazený na Obvodním oddělení policie 1 v H.
K., ve více případech neoprávněně pořizoval fotografie dokladů kontrolovaných
osob, tyto informace předal nepovolané osobě, přičemž
1)
dne 12. 6. 2013 v 18:28 hod. neoprávněně provedl svým soukromým mobilním
telefonem zn. NOKIA 82 kopii občanského průkazu osoby D. K., trvale bytem F. L.
V., D., a to ze spisového materiálu vedeného pod č. j.
KRPH-57529/PŘ-2013-050210, kdy kopii občanského průkazu předal na flash disku
neoprávněně civilní osobě M. Z., trvale bytem J. P., H. K., a to pro jeho další
využití,
2)
dne 24. 6. 2013 ve 14:21 hod. neoprávněně provedl svým soukromým mobilním
telefonem zn. NOKIA 82 kopii občanského průkazu osoby L. P., trvale bytem Z.,
H. K., a to ze spisového materiálu vedeného pod č. j.
KRPH-61314/TČ-2013-050271, kdy poté kopii občanského průkazu předal na flash
disku neoprávněně civilní osobě M. Z., trvale bytem J. P., H. K., a to pro jeho
další využití;
3)
dne 24. 6. 2013 v 16:57 hod. neoprávněně provedl svým soukromým mobilním
telefonem zn. NOKIA 82 kopii občanského průkazu osoby M. D., trvale bytem J.,
Š., a to ze spisového materiálu vedeného pod č. j. KRPH-61492/PŘ-2013-050210,
kdy kopii občanského průkazu předal na flash disku neoprávněně civilní osobě M.
Z., trvale bytem J. P., H. K., a to pro jeho další využití.
Za byl obviněný podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců,
jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Poškozená Česká pojišťovna
a. s., se sídlem Spálená 75, Praha 1, IČ 45272956, byla podle § 229 odst. 1 tr.
ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Výrokem podle § 226 písm. b) tr. ř. pak byl obviněný zproštěn obžaloby
Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2015 sp. zn.
3 KZV 6/2015 pro dva skutky (dílčí útoky), v nichž byl spatřován přečin
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem.
Proti odsuzující části předmětného rozsudku podal obviněný A. S. odvolání, o
němž rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne
31. 8. 2017 č. j. 10 To 254/2017-879 tak, že je podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné zamítl.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu a v návaznosti na tom i rozsudek soudu prvního
stupně napadl následně obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že obsah ve věci
provedených důkazů neskýtal dostatečný podklad pro závěr, že spáchal trestné
činy, jimiž byl uznán vinným. Ke skutku popsanému v bodě ad I. výroku rozsudku
soudu prvního stupně uvedl, že jednání původně spoluobviněné svědkyně V. Č.
nenaplnilo zákonné znaky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr.
zákoníku. Ani on se proto nemohl dopustit protiprávního jednání spočívajícího v
pomoci k tomuto trestnému činu. Pokud okresní soud v odůvodnění rozsudku
vyslovil právní názor, že k trestnosti účastníka podle § 24 tr. zákoníku není
na překážku, jsou-li na straně hlavního pachatele dány důvody beztrestnosti
nebo nestíhatelnosti, pak se měl důsledně zabývat právní otázkou zachování
jednoty a totožnosti skutku, což neučinil. Mezi usnesením o zahájení trestního
stíhání dovolatele (obviněného) a usnesením o zahájení trestního stíhání V. Č.
byly značné rozpory, například co se týče data spáchání skutku a jeho následku.
Skutková věta rozsudku soudu prvního stupně pak původnímu vymezení jednání
dovolatele v usnesení o zahájení trestního stíhání neodpovídá vůbec. Zároveň v
ní nebyl specifikován jeho osobní podíl na trestné činnosti. Dovolatel následně
vznesl výhrady zejména vůči právnímu závěru, že jeho pomocné jednání pokrývalo
i naplnění formálního znaku přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 3 tr.
zákoníku, tj. způsobení větší škody na cizím majetku. Připomněl, že V. Č. podle
zjištěného skutkového stavu nejprve se svěřeným vozidlem Chevrolet Aveo v
hodnotě 100.000 Kč narazila do plotu. Do celé věci tedy on sám vstoupil až
poté, co bylo vozidlo prokazatelně poškozeno a jeho hodnota výrazně snížena. Je
tedy otázkou, zda mu vůbec bylo možno přičítat způsobení majetkové újmy
přesahující hranici 50.000 Kč.
Stran skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku pod bodem ad II./A
dovolatel soudům vytkl, že v jeho jednání nesprávně spatřovaly naplnění
zákonného znaku „přisvojení si cizí věci“ ve smyslu § 205 odst. 1 tr. zákoníku
o trestném činu krádeže. Nepřihlédly totiž k tomu, že svědkovi V. inkriminované
vozidlo dlouhodobě opravoval a klíčky od něj měl tudíž se souhlasem majitele.
Znal technický stav vozu, věděl, že je nepojízdný a že jeho oprava je
neekonomická, a proto neměl žádný motiv, aby v postavení policisty páchal
trestný čin jeho odcizením. Nesprávně byla hodnocena i otázka majetkové újmy,
kterou měl činem způsobit, jestliže bylo zjištěno, že z podnětu svědka V.
provedla pojišťovna likvidaci pojistné události a vyplatila mu částku 32.790
Kč. Dovolateli tak není jasné, na podkladě čeho soudy stanovily výši majetkové
újmy způsobené trestným činem na částku 40.000 Kč. V každém případě však
nepostupovaly podle § 137 tr. zákoníku, když nevzaly v úvahu skutečný stav
vozidla poškozeného, které bylo dlouhodobě odstavené ještě před nahlášením
pojistné události. Poškozený při jejím oznámení nepravdivě uváděl, že vůz neměl
poškozený motor. Jeho účelová výpověď plná rozporů byla následně nesprávně
hodnocena i soudy obou stupňů. Rozhodně nijak nevyvracela obhajobu dovolatele,
že auto bylo zcela nepojízdné. Potud tedy soudy nerespektovaly zásadu in dubio
pro reo.
Pokud jde o skutky popsané v bodech ad II./B 1)-3) výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně, ani ty podle názoru dovolatele nevyjadřují naplnění všech
formálních znaků přečinu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180
odst. 1 tr. zákoníku. Zejména z nich nevyplývá znak spočívající v neoprávněném
zpřístupnění osobních údajů, které byly o jiném shromážděny v souvislosti s
výkonem veřejné moci. Není v nich uvedeno, jaké právní normy dovolatel porušil,
pokud je mu vytýkáno, že „neoprávněně provedl“ kopie občanských průkazů
dotčených osob. Tato okolnost je přitom určující pro správné hmotněprávní
posouzení zákonného znaku spočívajícího v neoprávněném zpřístupnění osobních
údajů, které byly shromážděny v souvislosti s výkonem veřejné moci. Dovolatel
je toho názoru, že jeho jednání mohlo být posouzeno nanejvýš jako správní
delikt podle § 44 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Záměrem
trestního zákoníku je postihnout pachatele, který o jiném neoprávněně získá
informace shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné moci, a nikoli každé
jednání spočívající v pořízení fotokopie občanského průkazu. Ve skutkové větě
pak po výtce dovolatele není náležitě vyjádřen ani další formální znak přečinu
neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 tr. zákoníku, a sice
způsobení vážné újmy na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní
údaj týká. Tento nedostatek přitom nelze zhojit příslušnou formulací věty
právní ani cestou odůvodnění rozhodnutí. Stejně tak nebyla ve výroku rozsudku
náležitě vyjádřena subjektivní stránka trestného činu, zde v podobě
nedbalostního zavinění. Prosté konstatování, že obviněný předal neoprávněné
civilní osobě kopii občanského průkazu jiného k jejímu dalšímu využití je
rovněž zcela nedostačující.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 31. 8. 2017 č. j. 10 To 254/2017-879 a rozsudek Okresního soudu v Hradci
Králové ze dne 3. 3. 2017 č. j. 1 T 166/2015-831, podle § 265k odst. 2 tr. ř.
zrušil i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst.
1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“). Ten předně poukázal na to, že tímto mimořádným opravným
prostředkem lze napadat pouze rozhodnutí soudů ve věci samé učiněná ve druhém
stupni. Obviněný však své dovolání zaměřil z valné části na nedostatky rozsudku
soudu prvního stupně, přičemž usnesení soudu odvolacího v něm zmínil pouze
sporadicky a spíše jen okrajově. Přesto se však podle mínění státního zástupce
jedná o dovolání přípustné s ohledem na závěry plynoucí z nálezu Ústavního
soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3749/13, podle nichž je nutno v
pochybnostech o interpretaci obsahu dovolání postupovat ve prospěch podatele.
Odmítavé rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. tak v
dané věci nepřichází v úvahu.
Z věcného hlediska ale nelze podle státního zástupce dovolateli přisvědčit
především v poukazu na rozdílný popis skutku v usneseních o zahájení trestního
stíhání mezi ním a původně obviněnou V. Č. Jestliže se jedná o dva různé
obviněné, nelze hovořit o porušení zásady zachování totožnosti skutku, jak
namítá obhajoba. Navíc jde o otázku procesní, která žádný dovolací důvod
nezakládá. Pokud dovolatel současně uvedl, že došlo i k nesprávnému posouzení
hmotněprávní otázky jednoty skutku, tuto námitku nijak blíže nerozvedl.
Neuvedl, že by snad ohledně zpronevěry automobilu byla pochybnost, zda více
trestných činů má či nemá alespoň zčásti společné jediné jednání. Přitom byl
pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně odsouzen pouze pro jediný
trestný čin. Podle státního zástupce tak není zřejmé, co by ohledně jednoty
skutku mohlo být ve věci sporné. S námitkou, podle níž ze skutkové věty výroku
rozsudku nelze dovodit naplnění znaků zpronevěry ze strany obviněné V. Č., se
pak podle jeho poukazu vypořádal již odvolací soud, a to způsobem, s nímž se
plně ztotožnil. Obviněný navíc opět neuvedl, jaké znaky trestného činu
zpronevěry v popisu skutku chybí. Ani tato jeho námitka tak nemá žádné
opodstatnění. Pokud dovolatel namítl, že hodnota vozidla, které měla V. Č.
zpronevěřit, byla nižší než v rozsudku uvedených 100.000 Kč, jedná se o námitku
skutkovou, která pod žádný zákonný důvod dovolání nespadá.
Totéž podle názoru státního zástupce platí i pro námitky dovolatele uplatněné
ve vztahu ke skutku ad II./A výroku odsuzujícího rozsudku, a to že mu vozidlo
svěřil poškozený R. V. a že byla nesprávně zjištěna výše škody, kterou mu měl
údajným trestným činem způsobit. Dovolatel soudům vytkl nesprávné hodnocení
důkazů a porušení zásady in dubio pro reo, což jsou otázky procesní a nikoli
hmotněprávní. Posledně uvedená zásada přitom podle přesvědčení státního
zástupce nebyla porušena takovým způsobem, aby odůvodňovala výjimečný zásah do
skutkových zjištění v rámci dovolacího řízení.
Převážně skutkové námitky pak dovolatel podle státního zástupce uplatnil i
stran skutků popsaných v rozsudku soudu prvního stupně pod body ad II./B 1)-3),
když zejména tvrdí, že při kontrole osob nemohl pořizovat kopie jejich
občanských průkazů. Na jiných místech dovolání pak rozporně uvádí, že při
pořizování dokladů nevstupoval do žádné evidence a tudíž se z jeho strany
nejednalo o zpřístupnění informace o jiném v souvislosti s výkonem veřejné
moci, byť předtím zdůrazňoval, že v rozsudku označené spisy žádné kopie
občanských průkazů neobsahovaly. Za právně relevantní v této části tak považuje
státní zástupce pouze námitku, že skutková věta výroku rozsudku okresního soudu
nevyjadřuje konkrétní vážnou újmu, kterou měl dovolatel způsobit tím, že předal
kopie tam označených občanských průkazů svědkovi Z. Ta však zároveň postrádá
opodstatnění, když za vážnou újmu lze považovat již skutečnost vyjádřenou v
popisu skutku, že kopie natolik významného dokladu, jakým je občanský průkaz,
se nachází bez souhlasu jeho držitele v dispozici cizí osoby (zde svědka Z.). V
jakém vážném riziku taková újma spočívá, ostatně objasnil sám svědek Z. svou
trestnou činností zmíněnou v odůvodnění rozsudku na str. 8 a 12-13, kdy užil
předmětné kopie občanských průkazů k založení účtů při páchání internetových
podvodů.
Státní zástupce tak shrnul, že důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
odpovídají pouze dvě námitky dovolatele, které jsou zároveň opakováním jeho
obhajoby, s níž se dostatečně a správně vypořádaly již soudy prvního a druhého
stupně. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265b odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas s
projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ, že by Nejvyšší soud ve
věci rozhodl způsobem předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný A. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho
bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta
první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané
v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť mimo jiné směřuje proti pravomocnému rozhodnutí
soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek
(odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen
trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá,
lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění
podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §
265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování
o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost
skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená,
že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v
průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího
rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní
posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové
podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování
je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat,
popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném
prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je
naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém
řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není
obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už
jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy,
aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám
provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí
stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení
dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Určitý průlom do výše rozvedených obecných obsahových východisek tohoto
dovolacího důvodu představuje judikatura Ústavního soudu, který v řadě svých
rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v
rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená
základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k
závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného
rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení zařadil i tzv. opomenutí důkazů
obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým stavem
věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy
Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a
přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový zásadní rozpor
je ovšem dán jen tehdy, jestliže podstatná skutková zjištění v rozhodnutí zcela
chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně
nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou
dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže
jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci
zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam
pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto
předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit
dovolací přezkum.
Ve světle výše uvedených ústavněprávních kautel Nejvyšší soud nejprve posuzoval
výhrady dovolatele směřující vůči právnímu posouzení jeho jednání popsaného pod
bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, jako účastenství na přečinu
zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 206 odst. 1, odst. 3
tr. zákoníku. Dospěl přitom k závěru, že námitky jsou z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu právně relevantní, včetně poukazu na porušení požadavku na
zachování totožnosti skutku v průběhu řízení. V posledně uvedeném případě sice
jde o otázku procesní, nicméně její správné řešení má pro konečné hmotněprávní
posouzení věci zásadní význam.
Po stránce věcné však předmětným námitkám dovolatele přisvědčit nelze. Jestliže
soudům vytkl, že se dostatečně nevypořádaly s otázkou jednoty skutku, jde o
argument zcela nepřípadný. Jak ve svém vyjádření přiléhavě zmínil státní
zástupce, je jednota skutku právním pojmem používaným v souvislosti s
rozlišováním na jednočinný a vícečinný souběh trestných činů téhož pachatele.
Jestliže byl dovolatel v bodě ad I. výroku rozsudku okresního soudu uznán
vinným toliko jediným trestným činem (resp. účastenstvím na něm), pak vskutku
není patrné, co by ohledně jednoty skutku mělo být ve věci nejasné či sporné.
Pokud jde o námitku porušení požadavku na zachování totožnosti skutku a zásady
obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř.), Nejvyšší soud k ní v obecné rovině připomíná,
že pojem skutek trestní řád sice používá, ale blíže ho nedefinuje. V podstatě
nelze dát generálně platnou směrnici, co tvoří skutek v konkrétní projednávané
věci a kdy je totožnost skutku zachována. Tuto otázku je nutné zkoumat vždy
podle individuálních okolností každého případu zvlášť. Skutkem se (obecně)
rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může
mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného
trestného činu. Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu
činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o
sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v rozsudku atd.).
Podstata skutku je tvořena jednáním pachatele a následkem, který jím byl
způsoben. Totožnost skutku pak bude zachována především při naprostém souladu
mezi popisem skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě a
následně i ve výrokové části rozhodnutí soudu. Pochybnosti rovněž nevzniknou,
jestliže při úplné shodě v popisu skutkových okolností v usnesení o zahájení
trestního stíhání, obžalobě a soudním rozhodnutí je odchylné toliko právní
posouzení skutku. Teorie a praxe však nechápe totožnost skutku jen jako
naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v uvedených aktech orgánů
činných v trestním řízení. Postačuje totiž i shoda mezi podstatnými skutkovými
okolnostmi, přičemž zejména soud může a musí přihlížet i k těm změnám
skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez
ohledu na to, jestli postavení obviněného zlepšují nebo zhoršují. Některé
skutečnosti (skutkové okolnosti) tedy mohou v důsledku provedených důkazů v
přípravném řízení nebo v hlavním líčení přibýt, jiné naopak mohou odpadnout.
Původní popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání pak lze podle
výsledků dokazování upřesnit nebo pozměnit. Jestliže v takovém případě nedojde
ke shodě mezi jednáním původně uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání
a žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat
totožnost skutku alespoň totožnost způsobeného následku. To platí i naopak.
Postup orgánů činných v trestním řízení v posuzované věci těmto zásadám
neodporuje. Totožnost skutku, jak byl vymezen v usnesení o zahájení trestního
stíhání dovolatele ze dne 20. 2. 2015 (č. l. 1 spisu) a následně v bodě I.
obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové
ze dne 13. 10. 2015 č. j. 3 KZV 6/2015-38, nepochybně udržovalo jeho jednání
spočívající v tom, že po vzájemné dohodě s původně spoluobviněnou V. Č. od ní
převzal vozidlo Chevrolet Aveo s tím, aby je „zašantročil“, přičemž V. Č. měla
následně na policii nahlásit jeho údajnou krádež. Přestože byl skutek v
obžalobě vymezen mnohem podrobněji a přesněji než v usnesení policejního orgánu
o zahájení trestního stíhání, nejde kvalitativně o situaci, kdy by bylo možno
dovodit porušení zásady uvedené v § 176 odst. 2 tr. ř., podle níž může být
obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, jak
prosazuje obhajoba. Zbývá doplnit, že okresní soud se následně od popisu skutku
v bodě I. obžaloby prakticky neodchýlil. I on tedy ctil obžalovací zásadu
uvedenou v § 220 odst. 1 tr. ř., která je výrazem požadavku na zachování
totožnosti skutku v hlavním líčení.
Opodstatnění postrádá rovněž paušálně formulovaná a blíže neodůvodněná námitka
obviněného, podle níž ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nejsou vyjádřeny
veškeré formální znaky trestného činu zpronevěry v jednání V. Č. a nelze z ní
tedy dovodit ani jeho pomocné jednání k tomuto trestnému činu podle § 24 odst.
1 písm. c) tr. zákoníku. Z popisu skutku uvedeného v rozsudku naopak zřetelně
vyplývá, že V. Č. měla v držení inkriminovaný osobní automobil, o němž věděla,
že není jejím vlastnictvím, nýbrž je majetkem její matky I. Č. V tomto smyslu
šlo tedy o věc, která ve vztahu k ní byla bezesporu věcí cizí. I. Č. svěřila
dceři svůj vůz pouze k faktickému užívání, tedy k jasně vymezenému účelu. V
rozporu s ním však V. Č. bez souhlasu své matky (údajně) havarované vozidlo
předala dovolateli, aby je prodal na náhradní díly. O částku 20.000 Kč utrženou
při tomto prodeji se následně s dovolatelem a se svým tehdejším přítelem P. Č.
rozdělila a současně se dohodli na tom, že tuto neoprávněnou dispozici, o níž
byl logicky zmenšen majetek její matky, nejlépe utají tak, že V. Č. ohlásí na
policii fiktivní krádež předmětného automobilu, což také učinila. Z takto
zjištěných a v rozsudku popsaných skutkových okolností nepochybně naplnění
všech obligatorních znaků přečinu zpronevěry v jejím jednání vyplývá. Stejně
tak z nich lze bez obtíží dovodit úmysl dovolatele směřující k účasti na tomto
trestném činu ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Byl to
totiž právě on, kdo k úspěšnému provedení záměru zbavit se v tichosti svěřeného
vozidla přispěl V. Č. tím, že obstaral a osobně realizoval jeho prodej svědkovi
H. Poté navíc instruoval V. Č., jak ve věci dále postupovat, aby její trestná
činnost nevyšla najevo. Takto jednal při znalosti všech výše popsaných
rozhodných skutečností. Především tedy věděl, že automobil nepatří
spoluobviněné, nýbrž její matce, která k jeho prodeji nedala souhlas a dokonce
se o něm ani neměla dozvědět. Zároveň byl obeznámen s tím, že vůz v hodnotě
100.000 Kč svěřila I. Č. své dceři nepoškozený. Pak ovšem dovolatel nemůže s
úspěchem namítat ani to, že jeho zaviněním, jako účastníka na trestném činu,
nebyl pokryt znak způsobení větší škody na cizím majetku ve smyslu § 206 odst.
3 tr. zákoníku (k tomu viz § 17 tr. zákoníku).
Námitky dovolatele směřující do výroku o vině ad II./A rozsudku soudu prvního
stupně uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají. Dovolatel jimi brojí primárně
vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, domáhá se
zásadního přehodnocení (revize) jejich skutkových závěrů ve svůj prospěch a
teprve v návaznosti na tom namítá vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této části tedy svůj mimořádný opravný
prostředek uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli
hmotněprávním základě.
Jak bylo zmíněno výše, přezkum skutkových zjištění soudů v dovolacím řízení
zcela vyloučen není. Přistoupit lze k němu ovšem jen ve výjimečných případech,
kdy skutkové závěry vycházejí z procesu zatíženého takovými vadami, jež zároveň
představují flagrantní porušení ústavně garantovaného práva obviněného na
spravedlivý proces. Takovými pochybeními ovšem usnesení odvolacího soudu ani
jemu předcházející řízení v posuzované trestní věci zatíženy nejsou. Nejvyšší
soud nezjistil, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci
zjištěn nezákonně, nedostatečně či povrchně a potud byla napadená rozhodnutí
soudů projevem nepřípustné libovůle.
Již z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, splňujícího kritéria požadovaná
ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., lze dovodit, že soud nedospěl k dovolatelem
zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení
provedených důkazů. S těmi se naopak vypořádal jak jednotlivě, tak i ve
vzájemných souvislostech, jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté pečlivě
vylíčil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávanému trestnému činu za
prokázané. Na str. 12 odůvodnění rozsudku logicky vysvětlil, proč měl obhajobu
obviněného spočívající v tvrzení, že vozidlo prodal s pověřením poškozeného R.
V. a utržené peníze mu následně předal, za vyvrácenou. Stejnou procesní
argumentací dovolatele, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se
následně v rámci odvolacího přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval i soud
druhého stupně. Pokud vůči skutkovým zjištěním okresního soudu neměl žádných
výhrad, i on příslušné závěry odůvodnil na str. 6 napadeného usnesení v souladu
s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Závěr
o hodnotě odcizeného vozidla soudy zjevně opřely o příslušné odborné vyjádření
založené na č. l. 205 spisu. Rozhodně jim nelze vytýkat, že při určení výše
škody pro účely právní kvalifikace skutku jednoduše nevycházely z částky, která
byla poškozenému vyplacena za krádež inkriminovaného vozidla v rámci likvidace
této pojistné události. Výše pojistného plnění se nutně nemusí krýt a zpravidla
také nekryje se skutečnou hodnotou poškozené, zničené nebo odcizené věci. Její
zjištění tak může mít význam maximálně pro případné rozhodnutí soudu o
povinnosti obviněného nahradit škodu způsobenou trestným činem, nikoli však pro
jeho právní posouzení.
K námitkám obviněného vůči výroku o vině přečinem neoprávněného nakládání s
osobními údaji podle § 180 odst. 1 tr. zákoníku (skutky ad II.B 1/ - 3/)
Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že je nutno od sebe důsledně rozlišovat pojmy
„skutek“ a „popis skutku“. Skutek je zjednodušeně řečeno to, co se objektivně
stalo ve vnějším světě. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž
prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace.
Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je přitom významný samotný
skutek, pro který se vede trestní stíhání, a nikoli jeho popis (k tomu srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Z toho
plyne, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
důvodně namítat, že jednání obviněného nevykazuje všechny znaky soudem zvolené
skutkové podstaty trestného činu. Takovým nedostatkem však napadený výrok
odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně netrpí.
Je vhodné v obecné rovině připomenout, že přečinu neoprávněného nakládání s
osobními údaji podle § 180 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který
úmyslně či z nedbalosti zveřejní, sdělí, zpřístupní, jinak zpracovává nebo si
přisvojí osobní údaje, které byly o jiném shromážděné v souvislosti s výkonem
veřejné moci, a způsobí tím vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech
osoby, jíž se osobní údaje dotýkají. Z výše uvedeného je zřejmé, že tento
trestný čin lze spáchat různými formami jednání, přičemž k naplnění objektivní
stránky dané skutkové podstaty postačí jen jedna z nich. Podle příslušné věty
právní výroku o vině rozsudku okresního soudu spáchal dovolatel přečin podle §
180 odst. 1 tr. zákoníku v té alternativě, že osobní údaje, které byly o jiném
shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné moci, neoprávněně zpřístupnil. Výše
uvedený znak je pak ve skutkové větě zřetelně vyjádřen tím, že ve třech
případech pořídil fotografie dokladů (občanských průkazů) osob ze spisových
materiálů Policie ČR, a tyto neoprávněně předal svědkovi M. Z., jakožto civilní
a nepovolané osobě. Dovolateli lze dát za pravdu v tom, že v popisu skutku ve
výroku rozsudku se v podstatě nadbytečně uvádí, že jako příslušník Policie ČR
pořizoval fotografie dokladů občanských průkazů postižených osob, zvláště pokud
tato forma nedovoleného nakládání s osobními údaji těchto osob následně nenašla
svůj odraz ve větě právní a nebyla mu tudíž kladena za vinu. Tato nedůslednost
soudu však sama o sobě vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení nepředstavuje. Dovolatel přitom
rozhodně nebyl postižen za to, že by na veřejnosti pořídil fotokopii cizího
občanského průkazu, jak poněkud tendenčně a v hypotetické rovině naznačuje
obhajoba. Souhlasit s ním nelze ani v tvrzení, že v popisu skutku ve výroku
rozsudku měl okresní soud patřičně vyjádřit skutečnost, že se trestného činu
dopustil z nedbalosti. Výslovné uvedení formy zavinění na straně pachatele je
naopak záležitostí právní věty výroku o vině a nikoli věty skutkové (srov. v
právní nauce Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II - komentář, § 140 - 421, 2. vydání C. H. Beck, Praha 2012, str. 1794). To ale okresní soud ve svém rozsudku
jasně vyjádřil. Naopak skutkové větě výroku rozsudku lze důvodně vyčíst pouze
vágní vyjádření vážné újmy na právech a oprávněných zájmech, která měla v
příčinné souvislosti s přisouzeným protiprávním jednáním dovolatele vzniknout
osobám, jejichž osobní údaje v podobě fotokopií občanských průkazů se dostaly
do nepovolaných rukou svědka M. Z. Formulace nekriticky převzatá z podané
obžaloby, podle níž dovolatel předal jmenovanému svědkovi tyto údaje „…pro
jejich další využití“, je mimochodem povšechně zavádějící, neboť mimo jiné
implikuje spíše úmyslné než nedbalostní jednání pachatele. Na straně druhé je
nutno ale konstatovat, že oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a
především věcně správně rozvedly, v čem lze onu vážnou újmu na právech a
oprávněných zájmech svědků K., P. a D. spatřovat.
Jestliže byly jejich osobní
údaje jinými osobami fakticky zneužity při páchání trestné činnosti podvodného
charakteru, jednalo se i podle názoru Nejvyššího soudu o takový extrémní zásah
do jejich ústavně garantovaných osobnostních práv, že o naplnění posledně
uvedeného formálního znaku skutkové podstaty přečinu podle § 180 odst. 1 tr. zákoníku nelze mít žádných pochybností. Tedy ani tyto námitky dovolatele nebylo
důvodné akceptovat.
V konečném výsledku pak bylo dovolacím soudem konstatováno, že dovolání
obviněného A. S. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a dílem o argumentaci, jíž z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno
přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud proto podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k
takovému postupu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 2. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu