4 Tdo 1573/2012-14
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání
konaném dne 16. ledna 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v
neprospěch obviněného J. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12.
9. 2012, sp. zn. 3 To 287/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu
ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 51/2011, t a k t o:
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 12. 9. 2012, sp. zn. 3 To 287/2012 i rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze
dne 17. 4. 2012, sp. zn. 18 T 51/2011.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e Okresnímu soudu ve Znojmě
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 18 T
51/2011, byl obviněný J. D. podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro
skutek spočívající v tom, že
dne 30. 1. 2010 v H., okres Z., prodal jakožto jednatel společnosti Danko a
spol. s r.o., se sídlem H., na základě faktury č. 1/2010 za částku 60.000,- Kč
V. H. vyvážecí soupravu Pontus, výrobního čísla, s motorem Kubota corp. HR typ
50, v hodnotě nejméně 59.100,- Kč, ačkoliv věděl, že tato souprava není ve
vlastnictví firmy Danko a spol. s r. o., když na základě kupní smlouvy
uzavřené dne 5. 3. 2007 mezi poškozeným I. M. a touto firmou (ve znění 1.
Dodatku z této smlouvy ze dne 24. 4. 2007), na základě níž byla předmětná
souprava firmě obviněného předána, mělo ve smyslu článku IV. smlouvy přejít na
kupujícího vlastnické právo teprve zaplacením poslední splátky kupní ceny,
kterážto kupní cena však nebyla plně uhrazena a vlastnické právo tak na firmu
Danko a spol. s r.o. nikdy nepřešlo, a svým jednáním tak poškozenému způsobil
škodu nejméně 59.100 Kč,
v němž byl spatřován přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Současně byl podle § 229 odst. 3 tr. řádu poškozený I. M., odkázán se svým
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
V odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud mimo jiné uvedl, že v mezidobí od
dubna 2007 do 30. ledna 2010 došlo na podkladě smluvního ujednání ke změně
vzájemného závazkového vztahu poškozeného a obviněného tak, že ze strany
poškozeného byl vysloven souhlas s tím, aby předmětnou soupravu obviněný
prodal. Souhlas byl však pojmově vymezen tak, že kupní cena, která bude
zaplacena obžalovaného z titulu prodeje, bude posléze předána poškozenému s
tím, že nárokoval částku 100.000 Kč jako doplatek původní kupní smlouvy, která
byla uzavřena. Poškozený tak vyjádřil svou vůli, že místo konkrétního těžebního
stroje požaduje ekvivalent peněžního plnění, takže v tomto smyslu došlo k
transformaci jejich vzájemného smluvního vztahu. Soud při úvahách o výši
způsobené škody dospěl k závěru, že nelze mít za prokázané zákonné znaky
přečinu zpronevěry, neboť jednáním obviněného poškozenému nevznikla žádná škoda
tak, jak ji popisuje trestní zákoník. Odborným vyjádřením byla zjištěna cena
těžebního stroje v době prodeje 59.100 Kč (kupní cena byla při prodeji snížena
na 48.000 Kč). Pokud obviněný uhradil poškozenému kupní cenu ve výši 100.000
Kč, pak podle zásad výpočtu škody v trestním řízení nemohlo dojít k naplnění
zákonných znaků přečinu zpronevěry, neboť poškozenému jednáním obžalovaného
škoda nevznikla a toto jednání není podle názoru soudu prvního stupně ani
pokusem trestného činu zpronevěry, neboť ze souhlasných tvrzení obviněného a
poškozeného byl prokázán souhlas poškozeného s prodejem těžební soupravy.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 18
T 51/2011, podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě
odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 9.
2012, sp. zn. 3 To 287/2012, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl. Z
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se ztotožnil se zprošťujícím
výrokem soudu prvního stupně, avšak z jiných důvodů. Soud druhého stupně
vyslovil nesouhlas se závěrem, že nevznikla žádná škoda, neboť škodu způsobenou
jednáním obviněného by bylo možno odvíjet od částky, která byla získána
prodejem stroje. Na druhé straně však ke spáchání přečinu zpronevěry by nemohlo
dojít ani jednáním, tak jak je popsáno v obžalobě, neboť poškozený dal
obviněnému souhlas s prodejem předmětného stroje. Odvolací soud zdůraznil, že v
daném případě je nutno rozlišovat dvě roviny jednání popsaného v napadeném
rozsudku, a to obchodně právní a trestně právní. Za rozhodující okolnosti
případu označuje soud druhého stupně nejen ty, které se týkají jednání
obviněného, ale i chování samotného poškozeného, vyplývající z obsahu předmětné
smlouvy a jejího dodatku, ale také časových souvislostí. Ke vzniku stávající
situace nepochybně přispěl svým jednáním i sám poškozený, a to formulací
dodatku kupní smlouvy, podle níž se má se splácením kupní ceny započít
následujícím měsícem potom, kdy bude prokázáno, že stroj je schopný provozu. S
odstupem času lze již těžko zjistit, jakou hodnotu ztratil předmětný stroj od
roku 2007 do okamžiku jeho prodeje, neboť obviněný tvrdil, že stroj v podstatě
neustále stál, že ho opravoval a nebyl plně funkční. Krajský soud v Brně
uzavřel, že vzhledem ke všem rozhodným skutečnostem, zejména k jednání
samotného poškozeného, je třeba uplatnit zásadu ultima ratio ve smyslu § 12
odst. 2 tr. zákoníku s tím, že se nejedná o trestné jednání, ale o obchodně
právní případ, který musí řešit jiný příslušný soud, když v tomto trestním
řízení krajský soud řešil výhradně otázku, zda obviněný v rámci daného
obchodního vztahu současně nespáchal i trestný čin zpronevěry.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 3 To
287/2012, podal nejvyšší státní zástupce jako osoba oprávněná, včas a za
splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí,
dovolání v neprospěch obviněného J. D., ve kterém uplatnil dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu. V dovolání namítl, že především krajský soud při řešení
otázky trestní odpovědnosti obviněného nedůvodně a chybně akcentoval
občanskoprávní rovinu jeho jednání a naopak zcela ztratil ze zřetele
skutečnost, že ze strany obviněného šlo o zjevně protiprávní jednání, jehož
následkem byl vznik škody na straně poškozeného, a to při naplnění všech znaků
skutkové podstaty žalovaného deliktu. I v případě, že by soud na podkladě
výsledků dokazování přistoupil k redukci zjištěné výše škody pod hranici 50.000
Kč, mělo být dle mínění nejvyššího státního zástupce jednání obviněného
posouzeno jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud totiž
jednání obviněného zásadním způsobem vybočilo z rámce občanskoprávních vztahů a
vykazuje znaky úmyslného trestného činu proti majetku, je potřebné na takový
čin reagovat prostředky trestního práva a nikoli vyčkávat, až poškozený marně
vyčerpá ke své ochraně prostředky práva civilního. Dle nejvyššího státního
zástupce uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2
tr. zákoníku v daném případě nepřichází v úvahu. Domnívá se proto, že postupem
odvolacího soudu byl naplněn zákonný důvod dovolání popsaný ve druhé
alternativě § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť nenapravil vadné rozhodnutí
nalézacího soudu, ačkoli bylo zatíženo vadou podřaditelnou pod důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce závěrem svého dovolání navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání, k jehož konání může
přistoupit s ohledem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu, podle §
265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. řádu zrušil
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 3 To 287/2012 i
rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 18 T 51/2011,
jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby věc podle
§ 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě k novému projednání
a rozhodnutí. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší
státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky
ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za
podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. řádu zaslán k vyjádření obviněnému J.
D. (doručeno dne 5. 12. 2012) i jeho obhájci JUDr. Jiřímu Bílému (doručeno dne
4. 12. 2012).
V dovolání deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu
spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a
g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k).
Pokud se týká první části uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu, tento má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl
v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným
prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní
podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl
nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u
stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno,
obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny
podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Odvolacím soudem byl rozsudek
soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán a nejvyšší státní zástupce ani
tuto první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu
ve svém dovolání neuplatnil.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
řádu, odkázal nejvyšší státní zástupce na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky
(dále jen Nejvyšší soud) se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci
dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je
takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS
760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít
námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či
takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného
dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve
výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do
pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným
způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu
soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost
zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání
úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj.
hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních
námitek.
V případě projednávané věci, jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud
uzavřel, že vzhledem ke všem rozhodným skutečnostem, zejména k jednání
samotného poškozeného, je třeba uplatnit zásadu ultima ratio ve smyslu § 12
odst. 2 tr. zákoníku s tím, že se nejedná o trestné jednání, ale o obchodně
právní případ.
Princip subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako krajního
prostředku (ultima ratio) jen v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů
civilního práva, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však na druhou stranu
neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v
případech společensky škodlivých činů (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku).
Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to
především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pro
společnost škodlivé činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoníku (§ 12
odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní
kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou
činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními
odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných
právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu.
Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním
trestním právem je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní
odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán
trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích
naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na
svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem
na primární existenci institutů občanského či obchodního práva nebo jiných
právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem
způsobena. V případě vzniku škody není trestní řízení primárně pojato jako
pouhá saturace této škody poškozenému, ale má ještě rozměr morální, etický a
hodnotový. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle
ustanovení § 1 odst. 1 tr. řádu především to, aby trestné činy byly náležitě
zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni (srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1594/2011).
Nejvyšší soud dospěl po prostudování předloženého trestního spisu k závěru, že
rozhodující soudy chybně a nepodloženě upřednostnily občanskoprávní rovinu
předmětného jednání obviněného a naopak nepřihlédly ke skutečnosti, že obviněný
se dopustil protiprávního jednání, jehož následkem došlo ke vzniku škody na
straně poškozeného. V průběhu trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný od
poškozeného koupil na základě kupní smlouvy ze dne 5. 3. 2007 (včetně
pozdějších dodatků) vyvážecí soupravu Pontus za částku 200.000,- Kč. Část kupní
ceny ve výši 100.000,- Kč byla zaplacena při podpisu kupní smlouvy. Součástí
smlouvy bylo ujednání o výhradě vlastnického práva, kdy vlastnictví k
prodávanému stroji mělo přejít na kupujícího až úplným zaplacením kupní ceny s
tím, že s první splátkou mělo být započato následující měsíc po prokázání, že
stroj je schopný provozu. Někdy v mezidobí od dubna 2007 do 30. 1. 2010 došlo
na podkladě smluvního ujednání ke změně vzájemného závazkového vztahu mezi
obviněným a poškozeným tak, že ze strany poškozeného byl vysloven souhlas s
tím, aby obviněný předmětnou soupravu prodal další osobě. Souhlas byl pojmově
vymezen tak, že kupní cena, která bude obviněnému zaplacena z titulu prodeje,
bude posléze předána poškozenému s tím, že nárokoval částku 100.000,- Kč jako
doplatek původní kupní ceny. Dne 30. 1. 2010 obviněný příslušnou soupravu
prodal V. H. za částku 48.000,- Kč, kterou si však ponechal.
Podle ustanovení § 206 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu zpronevěry
dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu
byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Za situace, kdy si obviněný ponechal výtěžek z prodeje předmětu koupě a
poškozenému sjednaný doplatek kupní ceny nevyplatil a kdy dokazováním zjištěná
výše škody těsně nedosahovala hranice 50.000,- Kč, mělo být jednání obviněného
kvalifikováno jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, neboť
obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty
zmíněného trestného činu. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že předmětem útoku
nebyl předmět uvedený v kupní smlouvě, ale peníze z prodeje získané. Částka,
kterou si obviněný z prodeje příslušného zařízení ponechal, představuje totiž
ekvivalent nesplacené části hodnoty stroje. Jak vyplývá z dosavadní judikatury
Nejvyššího soudu, svěřenou věcí je i věc prodaná s výhradou vlastnictví a za
takovou věc je tudíž nutné pokládat i výtěžek, který byl za svěřenou věc
získán. Výtěžek je ekvivalentem prodané svěřené věci a dokud nebyl předán
osobě, která jí pachateli svěřila, řídí se stejným právním režimem jako svěřená
věc a tudíž požívá i stejné právní ochrany. Proto i když poškozený nevyžadoval
zaplacení dodaného zboží před jeho dalším prodejem konečnému odběrateli,
vlastnictví k tomuto zboží podle uzavřené kupní smlouvy nepřešlo až do jeho
zaplacení a tudíž nemohlo přejít ani vlastnictví k penězům utrženým za prodej
tohoto zboží. Ty jako výtěžek za prodej svěřené věci byly i nadále vlastnictvím
poškozeného. Obviněný si tak přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 73/2001).
Na základě výše uvedených skutečností se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem
nejvyššího státního zástupce vyjádřeným v mimořádném opravném prostředku, že
soud druhého stupně svým negativním rozhodnutím o odvolání státního zástupce
zamítl důvodně uplatněný řádný opravný prostředek proti vadnému rozhodnutí
soudu prvního stupně. Postupem odvolacího soudu tak došlo k naplnění zákonného
důvodu dovolání podle druhé alternativy § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť
nebylo napraveno vadné rozhodnutí nalézacího soudu, ačkoli bylo zatíženo vadou
podřaditelnou pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Dovolací soud v řízení o dovolání shledal námitky nejvyššího státního
zástupce právně relevantními z důvodů výše rozvedených, proto napadené usnesení
i rozsudek nalézacího soudu podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu zrušil.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu ve
Znojmě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž v tomto
novém řízení bude vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud
(§ 265s odst. 1 tr. řádu). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno
z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch
obviněného, není odvolací soud povinen aplikovat ustanovení § 265s odst. 2 tr.
řádu, podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v
neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že
vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§ 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu/.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 16. ledna 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná