4 Tdo 192/2025-1095
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný P. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Odolov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 11 To 346/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 74/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů a dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 9. 2024, sp. zn. 3 T 74/2024, byl obviněný P. M. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Vyjma toho mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to ve výroku přesně specifikovaného mobilního telefonu s vloženou SIM kartou. V adhezním řízení byl obviněný zavázán podle § 228 odst. 1 tr. ř. k náhradě škody 33 poškozeným a podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla jedna poškozená odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Skutek, kterým soud prvního stupně obviněného uznal vinným, lze shrnout takto: Obviněný v úmyslu získat finanční prostředky na úkor zájemců o koupi zboží prostřednictvím webového portálu www.bazos.cz v době od 24. 5. 2023 do 7. 11. 2023 z blíže nezjištěného místa na tomto portálu umístil smyšlené inzeráty nabízející prodej zboží různého charakteru nebo reagoval na inzeráty jiných uživatelů, kteří na tomto portálu poptávali konkrétní zboží, a v 36 případech vylákal pod záminkou dodání nabízeného nebo poptávaného zboží od poškozených celkem 148 905 Kč jako úhradu kupní ceny a neúspěšně se pokusil vylákat dalších 5 200 Kč. Poškozeným slíbené zboží ani přes jejich následné urgence neopatřil a vylákané finanční prostředky si ponechal pro svou potřebu, jak měl od počátku v úmyslu. 3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, ve kterém brojil proti výroku o vině primárně argumentem, že pro chybějící znalecký posudek zkoumající jeho duševní sta,v nelze spolehlivě uzavřít otázku jeho příčetnosti v době činu, což je zásadní podmínkou pro dovození jeho trestní odpovědnosti za skutek, jehož spáchání jinak doznává. Nutnost znaleckého zkoumání ovládacích a rozpoznávacích schopností v době činu obviněný dovozoval z toho, že trpí duševní chorobou – generativně úzkostnou depresivní poruchou s atakami, která mu byla diagnostikována v roce 2008. Krajský soud v Praze jako soud odvolací zamítl odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné usnesením ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 11 To 346/2024.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný proti usnesení odvolacího soudu podal v zákonné lhůtě prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Evy Kolbekové k Nejvyššímu soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 256b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. v podstatě s tím, že soudy obou stupňů opomněly opatřit a provést důkaz znaleckým posudkem k posouzení duševního stavu obviněného, což je zásadní pro skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a že napadené rozhodnutí pro nepříčetnost obviněného, kterou v dovolání presumoval, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku z pohledu subjektivní stránky.
5. Naplnění obou uplatněných dovolacích důvodů obviněný konkrétně spatřoval v tom, že nebyla spolehlivě objasněna otázka jeho ovládacích a rozpoznávacích schopností v době činu. Poukázal na to, že trpí generativně úzkostnou depresivní poruchou s atakami, diagnostikovanou mu v roce 2008, tedy ještě předtím, než se dopustil jednání, za které byl nyní odsouzen, a ta mohla zásadně ovlivnit jeho psychiku a racionální myšlení v emočně vypjaté situaci. Obviněný v této souvislosti poukázal na odbornou zprávu psycholožky PhDr. Gabriely Šafářové, MBA, která doporučila, aby byl psychiatricky vyšetřen, a konstatovala, že obviněný ve vyhrocených situacích reaguje mimořádně impulsivně, emocionálně a není schopen s dostatečnou racionalitou zvážit následky svého jednání. Zdůraznil také, že se v minulosti podrobil psychoterapeutické léčbě ve Středisku komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci, s. r. o., kde absolvoval šest sezení individuální psychoterapie a tři psychiatrické kontroly s medikací, a že tato léčba byla ukončena ze strany zařízení, nikoli z jeho vlastní vůle, aniž by mu předtím byla detailně osvětlena podstata jeho duševní poruchy a byl upozorněn na to, že má sklony k vyhrocenému chování vedoucímu až k páchání trestné činnosti. Plné povědomí o skutečné podstatě své duševní choroby získal až po vyšetření ve Vazební věznici Ruzyně, po kterém mu byla nasazena efektivní medikace. Od tohoto okamžiku sám aktivně vyhledává odbornou pomoc, dochází na terapie a studuje relevantní literaturu, aby lépe pochopil své onemocnění a předcházel nežádoucím reakcím v náročných situacích.
6. I přes shora poskytnuté informace nasvědčující tomu, že duševní porucha, kterou trpí, mohla ovlivnit jeho příčetnost v době činu, soudy nevyhověly návrhu obhajoby na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie k posouzení vlivu jeho psychické poruchy na podvodné jednání, jehož spáchání jinak plně doznává. Odvolací soud navíc nepřipustil ani výslech klinického psychologa Mgr. Petra Moose, který se mohl vyjádřit jak k charakteru duševní poruchy obviněného a k tomu, jak mohla ovlivnit na jeho jednání v době činu, tak k okolnostem jeho léčby. Z jakého důvodu považuje navrhovaný důkaz za nadbytečný, odvolací soud přesvědčivě neodůvodnil. Výše zmíněnou zprávu psycholožky a její doporučení k vypracování znaleckého posudku přezkoumal pouze formálně a bez patřičného vysvětlení se rozhodl k ní nepřihlédnout.
7. Obviněný na podporu své dovolací argumentace poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 921/2014 a sp. zn. 7 Tdo 28/2023, ve kterých je konstatováno, že otázku příčetnosti je nezbytné zkoumat v každém případě, kdy z důkazů vyvstanou konkrétní a reálné pochybnosti o příčetnosti pachatele.
8. Dovolání obviněný uzavřel tezí, že v důsledku absence znaleckého posouzení a odmítnutí dalších navrhovaných důkazů majících objasnit otázku jeho příčetnosti v době činu došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a nesouladu mezi skutkovými zjištěními a důkazy, čímž byly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a g) tr. ř.
9. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející odsuzující rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání s pokynem ke znaleckému psychiatrickému zkoumání psychického stavu obviněného v době trestné činnosti.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání
10. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci podaného dovolání a připomenutí teoretických východisek k obviněným uplatněným dovolacím důvodům se vypořádal s konkrétními námitkami obviněného.
11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterým obviněný fakticky namítal opomenutí důkazního návrhu obhajoby na vypracování znaleckého posudku k objasnění duševního stavu obviněného, státní zástupce nejprve v obecné rovině uvedl, že tento dovolací důvod nemůže být naplněn pouhou polemikou obviněného se způsobem hodnocení důkazů či skutkovými závěry soudů, pokud nedosahuje intenzity zásadních vad, protože míří primárně na situace tzv. extrémního nesouladu. Tedy na takové případy, kdy soudy odmítnou provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a přezkoumatelně odůvodnily, nebo provedené důkazy vůbec nezhodnotí, či akceptují důkaz získaný procesně nepřípustným způsobem nebo důkazy zcela svévolně interpretují. Podle státního zástupce žádný z uvedených případů v této trestní věci nenastal, neboť soudy obou stupňů zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Svá skutková zjištění založily na důkazech získaných zákonným způsobem a tyto důkazy hodnotily věcně a logicky. Krom toho obviněný i státní zástupce na začátku hlavního líčení označili naprostou většinu skutečností za nesporné. Neexistuje zde tedy žádný rozpor, natož extrémní, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
12. V otázce tvrzeného opomenutí důkazu znaleckým zkoumáním příčetnosti obviněného státní zástupce konkrétně poukázal na to, že soud prvního stupně návrh na přibrání znalce výslovně usnesením zamítl, přičemž v odstavci 8 odůvodnění svého rozsudku jasně vysvětlil důvody tohoto rozhodnutí. Odvolací soud pak v odst. 5 svého usnesení rovněž uvedl důvody, pro které nebylo nutné tento důkaz provádět. Soudy tudíž svou povinnost řádně odůvodnit odmítnutí důkazního návrhu obviněného splnily a navrhovaný důkaz tak nelze označit za opomenutý ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. Soudy nemají povinnost automaticky přistoupit na návrh znaleckého zkoumání jen proto, že obviněný subjektivně pociťuje pochybnosti o své příčetnosti. Pro zadání znaleckého posudku je rozhodující, zda existují objektivně doložené skutečnosti vzbuzující vážné pochybnosti o schopnosti obviněného rozpoznat protiprávnost svého jednání či ho ovládat. Takové objektivní skutečnosti v této věci nebyly zjištěny. Státní zástupce připomněl, že obviněný vedl normální rodinný a pracovní život, trestnou činnost spáchal ze zištného motivu promyšleným způsobem a řadou útoků, což nenaznačuje možnosti snížených ovládacích schopností. Obdobné trestné činy se dopustil už v minulosti a byl za ni opakovaně potrestán, takže lze logicky dovodit i to, že v době činu si byl obviněný vědomý protiprávnosti svého jednání.
13. Za relevantní dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. označil státní zástupce námitku nesprávného hmotněprávního posouzení skutku s ohledem na absenci subjektivní stránky. I tu ale shledal jako zjevně nedůvodnou. Připomněl, že podle § 26 a 27 tr. zákoníku se příčetnost pachatele presumuje a pouze tehdy, existují-li konkrétní okolnosti nasvědčující duševní poruše pachatele, která by mohla ovlivnit jeho rozpoznávací či ovládací schopnosti v době činu, je namístě přibrat znalce z oboru psychiatrie ke znaleckému posouzení. V projednávané věci se podle státního zástupce žádné takové objektivní okolnosti nenabízely. Obviněný sice trpí úzkostnou depresivní poruchou, ale v době činu jeho jednání vykazovalo jasné znaky plánování, promyšlenosti, dlouhodobosti a čistě zištného motivu, takže závěry soudů, že nebyly dány objektivní pochybnosti o příčetnosti obviněného, státní zástupce označil za správné a v souladu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu.
14. Státní zástupce také zdůraznil, že obviněný stejné výhrady jako v dovolání uplatnil už v předchozích stadiích řízení a soudy nižších stupňů se s nimi dostatečně vyrovnaly.
15. V závěru vyjádření státní zástupce konstatoval, že dovolání obviněného je v plném rozsahu zjevně neopodstatněným, a navrhl, aby ho Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodoval v neveřejném zasedání a aby případně učinil i jiné rozhodnutí, uzná-li to za vhodné.
16. Obviněný byl prostřednictvím obhájkyně Nejvyšším soudem vyrozuměn o vyjádření státního zástupce, ale ve stanovené lhůtě práva na repliku k němu nevyužil.
IV. Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že ho podala osoba k tomu oprávněná podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., a že tak učinila prostřednictvím obhájce, jak jí to ukládá § 265d odst. 2 věta první tr. ř. Splněny jsou i všechny zbývající zákonem obecně nastavené podmínky pro konání dovolacího řízení zakotvené v § 265e odst. 1 tr. ř. a § 265f odst. 1 tr. ř.
18. Z formálního hlediska Nejvyšší soud jen poukazuje na nedůslednost obviněného v označení dovolacích důvodů. Ačkoli svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a směřoval je proti rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přičemž vytýkané vady měl obsahovat již tento odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, neoznačil popsané situaci odpovídající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě. Tato nepřesnost nicméně nemůže sama o sobě být důvodem pro vyloučení přezkumu ze strany dovolacího soudu.
19. Nejvyšší soud se následně věnoval deklarovaným dovolacím důvodům. Výhrada obviněného, že soudy i přes jeho žádost neobstaraly a neprovedly důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k posouzení toho, zda obviněný trpí psychickou poruchou ovlivňující jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti s akcentem na nutnost zodpovězení otázky příčetnosti v době činu, je relevantně uplatněnou dovolací námitkou tzv. opomenutých důkazů [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě; k definici opomenutého důkazu srov. např. nález Ústavního soudu I. ÚS 118/09 ze dne 8. 12. 2009 (N 254/55 SbNU 455)]. Potažmo jde i o námitkou směřující k otázce právního posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé alternativě], neboť skutečnost, zda byl obviněný v době spáchání trestného činu trestně odpovědný, resp. zda jednal ve stavu nepříčetnosti či zmenšené příčetnosti ve smyslu § 26 tr. zákoníku, resp. § 27 tr. zákoníku, jako okolnosti vylučující trestní odpovědnost, je otázkou hmotněprávní. Ovšem relevantně uplatněná může být jen v případě, že vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů.
20. Po posouzení vlastních dovolacích námitek obviněného v kontextu rozhodnutí soudů nižších stupňů a obsahu připojeného trestního spisu Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že veškeré obviněným v dovolání vznesené argumenty jsou jen opakováním jeho dosavadní obhajoby a přesně kopírují námitky, o které opřel už svůj řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně. A s těmi se odvolací soud úplně a dostatečně přesvědčivě vyrovnal. Za tohoto stavu věci jsou dány důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud totiž je dovolací argumentace pouhým opakováním námitek uplatněných v řízení před soudem prvního a druhého stupně, se kterými se tyto soudy náležitě a v souladu se zákonem vypořádaly, nebo napadené rozhodnutí na základě porovnání dovolání s obsahem spisu evidentně netrpí vytýkanými vadami, jde o dovolání zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha).
21. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud, aniž by provedl věcný přezkum napadeného rozhodnutí podle hledisek uvedených v § 265i odst. 3 až 5 tr. ř., v navazující části svého rozhodnutí jen stručně vysvětlí jeho důvody (srov § 265i odst. 2 tr. ř.).
22. Nejprve Nejvyšší soud považuje za vhodné krátce vymezit teoretická východiska posuzování příčetnosti pachatele, která představuje obligatorní předpoklad trestní odpovědnosti (ve smyslu náležitostí subjektu trestného činu). Trestní zákoník nedefinuje pojem příčetnosti, ale pomocí vymezení nepříčetnosti uvádí důvody vylučující trestní odpovědnost. Podle § 26 tr. zákoníku ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Přitom postačuje, že chybí jedna z těchto schopností. Soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy příčetnost ve vztahu k určitému činu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1979 Sb. rozh. tr., které je rovněž dohledatelné jako rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 6. 1978 sp. zn. 11 Tz 21/78). V případě podstatného snížení schopnosti rozpoznávací nebo schopnosti ovládací v důsledku existence duševní poruchy v době spáchání činu půjde o zmenšenou příčetnost podle § 27 tr. zákoníku.
23. Dále je potřeba jasně konstatovat, že skutečnost, že obviněný zpochybňuje svůj duševní stav v době činu, sama o sobě neodůvodňuje nutnost znaleckého zkoumání. Jak již bylo řečeno, otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Obecně se příčetnost presumuje (viz § 26 tr. zákoníku). Nutnost zpracování znaleckého posudku je dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z psychiatrických či jiných vědních oborů ve smyslu § 105 odst. 1 či § 116 tr. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014). Pouze nasvědčují-li konkrétní okolnosti tomu, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, musí být otázka duševního zdraví obviněného objasněna, a to přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Aby byl znalecký posudek zpracován, nepostačuje subjektivní pocit obviněného, ale z povahy trestního řízení musí vyplynout, že o jeho příčetnosti vznikají objektivní pochybnosti. Pouze tehdy, když má tato skutečnost podklad ve výsledcích provedeného dokazování, a její povaha vyžaduje, aby došlo k jejímu doložení odbornými znalostmi z oboru psychiatrie, přistoupí soud ke zpracování znaleckého posudku z tohoto oboru. Při provádění dokazování je pak jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními (srov. již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1979 Sb. rozh. tr.).
24. Z pohledu těchto teoretických východisek Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného, kterými se domáhá doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie k posouzení jeho duševního stavu v době spáchání trestné činnosti, a potažmo namítá absenci subjektivní stránky z důvodu nepříčetnosti, jsou zjevně nedůvodné.
25. Tvrzení obviněného, že trpí generativně úzkostnou depresivní poruchou s atakami projevujícími se v tom, že ve vyhrocených situacích obviněný reaguje mimořádně impulsivně a emocionálně, soudy nižších stupňů akceptovaly, nicméně existenci této poruchy nepovažovaly za natolik zásadní, aby bez dalšího vyvolala důvodné pochybnosti o příčetnosti obviněného a odůvodňovala potřebu jeho znaleckého psychiatrického zkoumání. Logickými a přesvědčivými úvahami vyzdvihujícími sofistikovaný způsob provedení činu, četnost útoků, jejich majetkový charakter, dobu několika měsíců, po které je páchal, i trestní minulost obviněného vysvětlil nejprve soud prvního stupně (viz odst. 8 a 9 odůvodnění jeho rozsudku) a následně i soud odvolací (viz odst. 5 odůvodnění jeho usnesení), proč nemají žádnou pochybnost o tom, že v době činu byly schopnosti obviněného rozpoznat protiprávnost svého jednání a ovládat ho zachovány a nebyly trvalými asociálními rysy jeho osobnosti ani úzkostně depresivní poruchou negativně ovlivněny.
Oba soudy jasně konstatovaly, že obhajobu obviněného založenou na spekulaci o nepříčetnosti způsobené tím, že ve stresu ze ztráty zaměstnání a z obavy, jak na to bude reagovat jeho rodina, nebyl schopen jednat racionálně a domyslet důsledky svého činu, vnímají jako účelovou snahu využít diagnostikovanou poruchu k tomu, aby se zbavil trestní odpovědnosti. Odvolací soud k tomu správně vyzdvihnul, že obviněný trpí zmíněnou poruchou řadu let, že obdobnou obhajobu neúspěšně uplatňoval i v dřívějších trestních stíháních (poukázal např. na trestní věc vedenou u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 To 248/2023, ve kterém byl přezkoumáván rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 22.
8. 2023, sp. zn. 4 T 113/2023) a že jeho dřívější trestná činnost i ta nynější jsou stále stejně racionální, plánovité a cílené na bezpracné získání finančních prostředků k obživě na úkor majetku poškozených, které v přímém úmyslu uvedl v omyl smyšlenými informacemi. Oproti dřívějšímu protiprávnímu jednání obviněný pozměnil svůj modus operandi jen v tom, že nyní poškozeným nabízel neexistující zboží, zatímco dříve je prostřednictvím internetu žádal o půjčky nebo úvěry, a v některých případech se přitom vydával za jiné osoby.
26. V projednávané věci šlo objektivně o dlouhodobou a promyšlenou trestnou činnost. Obviněný cílevědomě a soustředně vyhledával poptávky na inzerčním portálu www.bazos.cz a kontaktoval zájemce o koupi různých druhů zboží, kterým nedisponoval (např. o vstupenky na koncerty, stavebnice LEGO, detektory kovů – viz seznam v odborném vyjádření na č. l. 93 tr. spisu), aby od nich vylákal finanční prostředky, které užil pro sebe. Jeho trestná činnost nebyla nahodilá, nýbrž systematická s výraznými prvky logického uvažování. Obviněný předstíral, že dané zboží vlastní a nabízí k prodeji, ačkoli jím vůbec nedisponoval, a tímto způsobem přiměl poškozené, aby mu zaslali platbu na jeho bankovní účet, s příslibem následného doručení zboží. Bylo prokázáno, že obviněný podvodná jednání realizoval soustavně po dobu zhruba půl roku, a to celkem 35 útoky, přičemž jen v červenci 2023 podvedl osm osob a dne 21. 9. 2023 dokonce tři osoby najednou. Takové jednání vykazuje jasné znaky plánovitosti, opakovanosti a promyšlené soustředěné komunikace s poškozenými za účelem vlastního obohacení. Tato skutková situace se zásadně odlišuje od případů, v nichž Nejvyšší soud připustil potřebu znaleckého zkoumání příčetnosti pachatelů, jejichž jednání bylo jednorázové, spontánní a impulzivní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 7 Tdo 28/2023).
27. Soudy nižších stupňů při posuzování toho, zda je potřeba znalecky zkoumat duševní stav obviněného v době činu, důvodně nepřehlédly ani výpověď obviněného v hlavním líčení, ve kterém uvedl, že když se dostal do finanční krize z důvodu insolvence a ztráty zaměstnání, volil nejprve legální způsob řešení a požádal o půjčku kamaráda, až následně „sklouznul k tomu nejjednoduššímu“. Z tohoto vyjádření lze dostatečně spolehlivě usuzovat na to, že obviněný je schopen i v emočně náročných situacích jednat racionálně a uvážlivě a že si byl dobře vědom toho, že nakonec zvolil protiprávní řešení, neboť to pro něj byl nejsnazší způsob řešení. Argumentace diagnostikovanou úzkostně depresivní poruchou je jen snahou obviněného zbavit se trestní odpovědnosti za úmyslně spáchanou majetkovou trestnou činnost. K rozpoznávacím schopnostem obviněného pak soudy logicky argumentovaly i tím, že obviněný už byl v minulosti za trestnou činnost podobného charakteru ve výkonu trestu odnětí svobody, takže není důvod pochybovat o tom, že si byl plně vědomý protiprávnosti svého jednání.
28. Nejvyšší soud nad rámec přesvědčivé argumentace soudů nižších stupňů dodává jen to, že pocity úzkosti, které se mísí s depresivními náladami, a zahlcení emocionálním nabuzením z reálných či očekávaných důsledků (viz zpráva psycholožky PhDr. Gabriely Šafářové, MBA, kterou obviněný argumentoval v řízení před soudy a i nyní v dovolání) mohou být stejně jako asociální osobnostní rysy (které byly obviněnému také diagnostikovány – viz zpráva ze dne 4. 7. 2024 na č. l. 997 tr. spisu, na kterou poukázal odvolací soud) významnými kriminogenními faktory. Existence kriminogenních faktorů ale automaticky nevzbuzuje reálnou pochybnost o zachovalosti ovládacích a rozpoznávacích schopností obviněného. U řady recidivujících odsouzených jde dokonce o obvyklou skutečnost. Pojmenování rizikových důvodů páchání trestné činnosti je vždy důležité k tomu, aby obviněný mohl začít pracovat sám se sebou a hledat způsoby svého polepšení. Od toho se pak odvíjí role psychologů působících ve věznicích, kteří nejenže poskytují obviněným psychologickou péči, spočívající ve zmírňování adaptačních potíží a krizové intervenci, ale soustřeďují se právě na snižování kriminogenních rizik u odsouzených v rámci terapeutických a jiných penitenciárních intervencí.
29. Lze shrnout, že důkazní řízení zjevně netrpělo deficitem opomenutých důkazů, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu dovolacího důvodu zakotveného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na tento závěr Nejvyšší soud k druhému obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který slouží k odstranění hmotněprávních vad, již jen krátce poznamenává, že při posuzování námitek dovolatele vůči právnímu posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, která nemůže měnit, a to ani na základě případného doplnění dokazování, ani odlišným hodnocením již provedených důkazů. Takže námitky obviněného vycházející z jím tvrzeného alternativního skutkového stavu, jenž presumuje jeho nepříčetnost, Nejvyšší soud shledal zcela nedůvodnými a dále se jimi nezabýval. K části dovolání obviněného, v níž svou hmotněprávní argumentaci směřoval proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, se Nejvyšší soud (v zásadě nad rámec své přezkumné povinnosti, neboť tímto způsobem obviněný ve svém dovolání ani neargumentoval) už vyjádřil výše při hodnocení opodstatněnosti zamítnutí důkazních návrhů obviněného na znalecké zkoumání jeho duševního stavu.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
30. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému konstatuje, že dovolací námitky obviněného P. M. jsou zjevně neopodstatněné, a proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 3. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu
Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně