USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný D. B. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 10. 2024, sp. zn. 31 To 298/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 T 3/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. odmítá.
1. Okresní soud v Jablonci nad Nisou výroky pod bodem I rozsudku ze dne 27. 5. 2024, sp. zn. 1 T 3/2023, uznal obviněného D. B. vinným ad 1) přečinem šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ad 2) přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku, ad 3) zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ad 4) zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, ad 5) přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, ad 6) přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ad 7) přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za trestné činy pod body 1–3 obviněného odsoudil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. 4. 2022, sp. zn. 2 T 136/2021. Za trestné činy pod body 4–7 obviněného odsoudil podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Pro výkon obou trestů obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Výrokem pod bodem II pak obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku. V návaznosti na uvedené výroky Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodoval v adhezním řízení o nárocích poškozených Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, V. Š., obce Plavy a J. M.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupce a obviněný odvolání. Státní zástupce brojil proti zprošťujícímu výroku a proti výroku o trestu, obviněný napadl výroky o vině pod bodem 1 písm. c), bodem 3 a bodem 6 písm. c), což jsou skutky, ohledně kterých oproti těm zbývajícím neprohlásil vinu dle obžaloby podle § 206c tr. ř., a výrok o trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 10. 2024, sp. zn. 31 To 298/2024, napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu za skutky pod body 4–7 výroku o vině, ve zprošťujícím výroku a v adhezním výroku týkajícím se poškozené V. Š. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že obviněného za skutky pod body 4–7 výroku o vině odsoudil podle § 175 odst. 2 tr. ř. za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolací soud také znovu rozhodl o adhezním nároku poškozené V. Š. Pokud jde o zrušený zprošťující výrok vrátil okresnímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně beze změn.
II. Dovolání obviněného
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl v zákonné lhůtě obviněný D. B. prostřednictvím obhájce JUDr. Bc. Milana Čmelíka dovoláním, které směřoval výlučně proti tomu, že odvolací soud nevyhověl jeho odvolání proti výroku pod bodem 3 odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se ve stručnosti dopustil tím, že dne 29. 1. 2022 v 04:50 hodin, v XY v bytě v ulici XY, poté, co se poškozená V. Š., před ním uzamkla v pokoji, dveře pomocí nože otevřel a poškozenou fyzicky napadl tak, že ji bodal a řezal nožem do obličeje, do rukou a nohou, bil ji nezjištěným způsobem rukama do obličeje a zkroutil jí pravou ruku. Tím poškozené V. Š. způsobil šikmou zlomeninu pravé loketní kosti s posunem kostních úlomků, řeznou ránu v oblasti levého ústního koutku směrem na levou tvář bez bližší specifikace, ránu na levém obočí, bodné rány pravé dolní končetiny v oblasti kolene, tržně zhmožděnou ránu dolního rtu bez bližší specifikace, blíže nespecifikované poranění uvnitř úst, krevní výron pod levým okem, větší počet kožních oděrek na obličeji, čtyři řezné a bodnořezné rány na levé dolní končetině na vnitřní ploše levého stehna, pod kolenem a na přední ploše bérce a kožní oděrku na levém bérci. V důsledku utrpěného poranění pravé horní končetiny, které sebou neslo výrazné snížení sebeobsluhy, sníženou možnost běžných denních činností a nemožnost vykonávání manuálních prací, byla poškozená V. Š. omezena v obvyklém způsobu života od 29. 1. 2022 do 24. 3. 2022 a v pracovní neschopnosti až do 12. 5. 2022. Poškozené z útoku obviněného navíc hrozilo trvalé poranění oka spojené se ztrátou zraku, poranění nervů v obličeji a zohyzdění v obličeji. Obviněný po skončení útoku odmítl žádost poškozené, aby jí přivolal lékařskou pomoc, a několikrát zopakoval, že poškozená pro ztrátu krve do rána zemře.
4. Dovolání obviněný opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., aniž by rozlišil, pod který z nich vznesené dovolací námitky jednotlivě podřazuje.
5. Obecně obviněný namítal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení.
6. Úvodem konkrétní argumentace obviněný citoval z nálezů Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11, a ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III ÚS 1624/08, které se zabývají presumpcí neviny a zásadou in dubio pro reo, a v návaznosti na ně konstatoval, že soud prvního stupně i soud odvolací zmíněné principy v jeho trestní věci nerespektovaly, pokud výrok o vině v bodě 3) postavily jen na výpovědi svědkyně V. Š., která je vůči němu nezakrytě zaujatá a touží po tom, aby dostal co nejdelší trest. Navíc její věrohodnost zpochybňuje to, že byla dlouhodobě závislá na užívání návykových látek.
7. Obviněný dále namítl vadnou právní kvalifikaci skutku pod bodem 3 výroku o vině, ve kterém lze podle jeho mínění nanejvýš spatřovat přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, protože jeho jednáním nevznikl následek těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku a ani nebylo prokázáno, že by úmysl obviněného směřoval k jejímu způsobení. Obviněný nezpochybnil, že mezi ním a poškozenou došlo k fyzické potyčce, při které jí mohl způsobit nějaká poranění, ale popřel úmysl poškozené ublížit na zdraví a své jednání označil za exces z nutné obrany před jejím útokem.
8. K objektivnímu znaku skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterým je vznik těžké újmy na zdraví, obviněný uvedl, že znalkyně (zjevně měl na mysli znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Petru Dohnalovou, která posuzovala charakter poranění poškozené), srozumitelně vysvětlila, proč nepovažuje zjištěné zranění poškozené za vážnou poruchu zdraví, která by ji po delší dobu citelně omezovala v obvyklém způsobu života, a že subjektivní stesky poškozené samy o sobě výše uvedenou právní kvalifikaci založit nemůžou, zejména pokud se nelze na věrohodnost poškozené spolehnout. Podle obviněného měl i soud prvního stupně o použité právní kvalifikaci jistou pochybnost, neboť jinak by se v odůvodnění svého rozsudku nezabýval tím, že i v případě neexistence následku v podobě těžké újmy na zdraví by skutek byl posouzen jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem jen ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
9. K namítané subjektivní stránce obviněný argumentoval tím, že zavinění se nepresumuje, ale je třeba ho prokázat, což se v jeho případě zjevně nestalo. On sám úmysl poškozené těžce ublížit na zdraví popírá a nelze ho dovodit ani ze způsobu útoku, protože jeho intenzita byla slabá, jak konstatovala soudní znalkyně. Tomu ostatně také odpovídá charakter poranění, které poškozená objektivně utrpěla.
10. Další dovolací námitka obviněného se týkala porušení zásady kontradiktornosti, které shledával v tom, že soud prvního stupně řádně neodůvodnil zamítnutí důkazních návrhů obhajoby na znalecké posouzení věrohodnosti poškozené, a v tom, že soudy bagatelizovaly důkazy, které jednoznačně svědčily ve prospěch obviněného, nebo je bez dalšího zdůvodnění označily jako nedůvěryhodné, a své skutkové závěry vystavěly na jednom stěžejním důkazu, aniž by ovšem věnovaly mimořádnou pozornost jeho důkladnému posouzení a aniž by vynaložily co největší úsilí, aby takový důkaz doplnily jinými, byť nepřímými důkazy, jak to vyplývá ze zásady oficiality a zásady vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 tr. ř.). Ve světle nastíněné teorie obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Td 172/2001, podle kterého, pokud je v konkrétní věci verze obžaloby stejně možná a pravděpodobná jako verze obviněného a dalšími důkazy již není reálné objasnit, která z v úvahu připadajících verzí je věrohodnější, nelze obviněného s ohledem na zásadu in dubio pro reo uznat vinným.
11. Závěrem obviněný připomenul, že Česká republika je právním státem založeným na úctě k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), a proto je třeba dbát na úctu jedince k jeho právům. S odkazem na svou dovolací argumentaci navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265i tr. ř. zohlednil jím uvedené nedostatky v dosavadním průběhu řízení před soudy nižších stupňů a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak dovoláním napadené usnesení (správně: napadený rozsudek – pozn. Nejvyššího soudu) odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, včetně všech dalších rozhodnutí na toto usnesení (správně: tento rozsudek – pozn. Nejvyššího soudu) a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nímž dojde tímto zrušením, pozbydou svého zákonného podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
12. K dovolání obviněného D. B. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolání nesplňuje základní formální náležitosti, neboť v něm chybí údaj o tom, který výrok rozhodnutí a v jakém rozsahu je napadán. I přesto se rozhodl k uplatněným dovolacím námitkám obviněného vyjádřit.
13. Státní zástupce připomněl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v nesprávném právním posouzení skutku, jak ho zjistily soudy a nikoli jak ho prezentuje dovolatel v jiné verzi, nebo v nesprávném právním posouzení jiných skutečností podle norem hmotného práva. Námitky zaměřené proti procesnímu postupu soudů, včetně hodnocení důkazů zde zásadně nemohou nalézt uplatnění.
14. Z tohoto pohledu státní zástupce označil za uvedenému uplatněnému důvodu odpovídající námitku právní kvalifikace poranění, které utrpěla poškozená Š. v důsledku jednání obviněného, a námitku subjektivní stránky, obě ale shledal zjevně nedůvodnými. K první z nich státní zástupce poukázal na odstavec 21 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, ve kterém je přesvědčivě vysvětleno, proč poranění poškozené lze hodnotit jako těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Zdůraznil, že poškozená byla podle skutkových zjištění omezena v obvyklém způsobu života od 29. 1. 2022 do 24. 3. 2022, a to konkrétně znehybněním horní končetiny, které pro ni znamenalo výrazné snížení samoobsluhy a ztíženou možnost provádění běžných denních činností. K úplnému zhojení došlo po uplynutí 6 týdnů, ovšem bolestivost a omezená hybnost trvaly déle. Vyjma toho nelze pominout psychické potíže poškozené a skutečnost, v důsledku jednání obviněného byla v pracovní neschopnosti až do 12. 5 2022. K argumentaci obviněného, že znalkyně hodnotila poranění poškozené jako prosté ublížení na zdraví, státní zástupce připomněl, že soudy nejsou hodnocením znalců vázány, neboť podřazení příslušné poruchy zdraví pod § 122 odst. 1 nebo odst. 2 tr. zákoníku je otázkou právního posouzení, ke kterému nejsou znalci obecně příslušní.
15. K námitce obviněného, že nebyla jednoznačně objasněna otázka zavinění ve vztahu ke způsobení těžkého následku, státní zástupce uvedl, že s ohledem na okolnosti útoku, kdy obviněný opakovaně bodal nožem velkou intenzitou vůči tělu poškozené, musel být minimálně srozuměn s tím, že jí může způsobit těžkou újmu na zdraví. Koneckonců jen dílem náhody poškozená neutrpěla ještě závažnější poranění, neboť jen milimetry dělily poškozenou od poranění oka. O naplnění znaků eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku tak nelze pochybovat.
16. K druhému obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku státní zástupce zdůraznil, že se jím nelze dovolávat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, a že mimo jeho meze jsou námitky, kterými se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny skutkových zjištění a jejich nahrazení vlastní verzí skutkového děje. Uvedený dovolací důvod proto nemůže naplnit námitky, které jsou jen prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při jejich provádění, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazného řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémních rozporů.
17. V posuzované věci soudy podle státního zástupce zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Provedené důkazy pečlivě hodnotily jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky.
18. Námitka obviněného, že soudy řádně nezdůvodnily, proč nevyhověly jeho důkaznímu návrhu na posouzení věrohodnosti poškozené, je podle státního zástupce zcela neopodstatněná, neboť soudy se tímto návrhem obhajoby zabývaly a neakceptovaly ho z logického důvodu, že výpověď poškozené je podpořena i řadou dalších důkazních prostředků, na jejich základě lze její vyjádření považovat za věrohodné. K výhradě obviněného, že soudy bagatelizovaly důkazy svědčící pro jeho skutkovou verzi, státní zástupce poukázal na to, že obviněný nekonkretizoval, které důkazy má na mysli, takže důvodnost této námitky nelze přezkoumat.
19. Závěrem svého vyjádření státní zástupce konstatoval, že všechny námitky uplatněné v dovolání obviněným jsou jen opakováním jeho odvolací argumentace, se kterou se soud druhého stupně řádně a úplně vypořádal. Lze proto odkázat na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu z 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě tytéž námitky jako v řízení před soudem prvního stupně a v odvolání, přičemž soudy nižších stupňů se s nimi dostatečně a správně vypořádaly, jde o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
20. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce Nejvyššímu soud navrhl, aby v neveřejném zasedání konaném podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, případně učinil rozhodnutí jiné.
IV. Důvodnost dovolání
21. Nejvyšší soud shledal, že byly splněny všechny podmínky pro konání dovolacího řízení, neboť obviněný na výzvu soudu prvního stupně odstranil vadu, na kterou upozornil ve svém vyjádření státní zástupce, a výslovně specifikoval, že brojí proti té části rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, kterou jmenovaný soud potvrdil výrok o vině zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku uvedený pod bodem 3 rozsudku soudu prvního stupně.
22. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v § 265b tr. ř., přičemž je třeba dbát na to, aby konkrétní námitky obviněného takovému důvodu svým obsahem také odpovídaly. Nejvyšší soud proto dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., o které dovolání formálně opřel. Dospěl k závěru, že obviněný relevantně uplatnil jen druhý z uvedených dovolacích důvodů, kterým lze mimo jiné namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, protože v dovolání konkrétně brojil proti nesprávnému posouzení základního znaku skutkové podstaty podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterým je těžká újma na zdraví, a proti chybnému závěru o formě zavinění ve vztahu ke způsobení tohoto následku [první alternativa § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Zbylé dovolací námitky obviněného proti porušení procesních předpisů, jeho skutkové výhrady a výtka, že soudy nevyhověly jeho návrhu na opatření znaleckého posudku a neprovedly další jím navrhované a v dovolání nekonkretizované důkazy, případně bagatelizovaly důkazy, které obviněný opět nekonkretizoval a které podle něj svědčí v jeho prospěch, uplatněné pod souhrnným označením porušení zásady kontradiktornosti neodpovídají prvnímu z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému z těch, které jsou uvedeny v § 265b tr. ř.
23. Obviněný jimi nepoukazuje na konkrétní extrémní rozpory mezi důkazní situací a skutkovými závěry soudů rozhodnými z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, k jejichž odstranění slouží § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž se jejich prostřednictvím domáhá dalšího, již třetího justičního zkoumání skutkového stavu a polemizuje se způsobem, jakým soud prvního stupně a potažmo i soud odvolací posoudily věrohodnost korunní svědkyně poškozené V. Š., protože s jejich hodnotícími úvahami nesouhlasí. Ze stejného důvodu obviněný brojí proti zamítnutí jeho návrhu na přibrání znalce ke zkoumání osoby poškozené (v dovolání co do jeho odbornosti nespecifikovaného) a poukazuje na svědky (rovněž v dovolání blíže nespecifikované), kteří se v řízení před soudem vyjádřili ke způsobu života poškozené či by se k němu mohli vyjádřit, pokud by byli předvoláni. Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že dovolání obecně neslouží k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může korigovat či doplňovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (viz § 259 odst. 3 a 263 odst. 6, 7 tr. ř.).
24. Navíc Nejvyšší soud zjistil po seznámení se s odůvodněními napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů a obsahem trestního spisu, že prakticky veškerá dovolací argumentace obviněného je jen doslovným opakováním skutkových a právních námitek, které uplatnil v rámci obhajoby už před soudem prvního stupně a na kterých postavil odvolání proti výroku o vině pod bodem 3 odsuzujícího rozsudku, se kterými se soudy nižších stupňů úplně a logicky vypořádaly, a za této situace nevzniká potřeba, aby Nejvyšší soud znovu jen jinými slovy vyjádřil to, co je obsaženo v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Je zřejmé, že jde o dovolání zjevně nedůvodné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a řada jeho dalších shodně vyznívajících rozhodnutí).
25. I přes shora uvedené pokládá Nejvyšší soud za vhodné se stručně vyjádřit ke dvěma řádně uplatněným dovolacím námitkám právního posouzení a k výhradě opomenutého důkazu v podobě znaleckého posudku k posouzení věrohodnosti poškozené.
26. K námitce právního posouzení znaku těžké újmy na zdraví ve smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku je potřeba nejprve připomenout, že závěr o tom, zda se jedná o těžkou újmu na zdraví, je závěrem právním, který ve finále musí učinit soud, a to na podkladě skutečností, které mají podklad v obsahu spisu, přičemž znalecký posudek z příslušného oboru je pro něj jen jedním z důkazů, který musí volně hodnotit. Těžkou újmou na zdraví se rozumí vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění spočívající v postižení či újmě vymezené v § 122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. Za těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, tedy delší dobu trvající poruchu zdraví, považují soudy podle ustálené judikatury vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které citelně omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu 6 týdnů, přičemž jde o takové potíže, které svou povahou překážejí obviněnému v jeho povolání a v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat tak, jak bylo jeho zvyklostí a jak bylo nutné pro zajištění jeho životních poměrů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 4 Tdo 49/2014, a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 320/2018). Tento zákonný znak plyne z návětí § 122 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož musí jít o vážnou poruchu zdraví srovnatelnou s jinými vážnými poruchami zdraví (nebo vážnými onemocněními) obsaženými v ostatních alternativách tohoto zákonného ustanovení, jako je např. ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, mučivé útrapy, poškození důležitého orgánu apod. [srov. přiměřeně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 2 To 107/2016 (uveřejněný v Trestněprávní revue, ročník 2017, seš. 3, str. 77)]. Doba, po kterou trval tento vážný stav, je zpravidla podstatně kratší, než trvalo celkové léčení a pracovní neschopnost poškozeného [srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné pod č. II/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
27. Z pohledu výše uvedených obecných východisek je v projednávané věci podstatné, že soud prvního stupně v tzv. skutkové větě výrokové části pod bodem 3 odsuzujícího rozsudku, jež je podkladem pro dovození závěru o naplnění všech znaků z hlediska soudy užité právní kvalifikace skutku, konstatoval, že poškozená po dobu od 29. 1. 2022 do 24. 3. 2022 byla v důsledku zlomeniny pravé loketní kosti s posunutím úlomků velmi významně omezena v běžném způsobu života zásadně sníženou sebeobsluhou i možností provádět běžné domácí činnosti a nemožností vykonávat manuální práci, přičemž s ohledem na zvolený způsob útoku nožem proti obličeji poškozené hrozilo bezprostřední nebezpečí poškození oka a v důsledku toho ztráta nebo podstatné oslabení tohoto smyslového ústrojí citlivého na jakékoliv poranění i trvalé poškození nervů s následkem ochrnutí části obličeje.
V odstavcích 60 a 66 odůvodnění svého rozsudku pak soud prvního stupně vysvětlil, že utrpěné poranění poškozené, které si vyžádalo chirurgický zákrok a doba jeho hojení, po kterou měla poškozená na celé pravé ruce vysokou pevnou sádru, tj. významně omezenu hybnost, a přetrvávající bolesti, přesáhla 6 týdnů, pokládá za vážnou poruchu zdraví, která našla odraz i v tom, že poškozená byla v pracovní neschopnosti více než dva a půl měsíce a že utrpěla psychické následky, které jí také obvyklý způsob života ztěžovaly, byť tyto nebyly odborně objektivizovány.
Nejvyšší soud k tomu dodává, že poškozená se subjektivně obtížně vyrovnávala s tím, že má v ruce několik šroubů, a s bolestí, která podle jejího vyjádření ustoupila až po absolvování rehabilitace (srovnej její výpověď a prohlášení oběti). Soud prvního stupně znovu také zdůraznil vážné riziko poranění oka, na které upozornila už znalkyně z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství MUDr. Petra Dohnalová, protože útok nožem sice obviněný vedl nižší intenzitou, ovšem směřoval ho proti obličeji poškozené, a to objektivně právě do citlivé oblasti kolem oka.
Odvolací soud v odstavci 21 odůvodnění svého rozsudku shledal argumenty soudu prvního stupně o naplnění znaku těžké újmy na zdraví správnými a poukázal nad jeho rámec na to, že poškozená nemohla v době omezené hybnosti pečovat o své děti, které byly umístěny u její matky, a že znalkyně MUDr. Petra Dohnalová u hlavního líčení nezpochybnila intenzitu omezení poškozené v obvyklém způsobu života po dobu více než 6 týdnů, jen vysvětlila, že závěr o charakteru poranění učinila na základě toho, že přesný okamžik zhojení u poškozené určit nelze, doba rehabilitace se do hojení nezapočítává a obvykle trvá fixace končetiny 4-5 týdnů.
Připustila současně, že jde vždy o individuální záležitost a že i doba 6 týdnů je léčbou obvyklou. K tomu Nejvyšší soud pro doplnění poukazuje na obsah lékařských zpráv, jimiž byl v hlavním líčení proveden důkaz, z nichž vyplynulo, že zlomenina byla poškozené diagnostikována 29. 1. 2022, ve dnech 13. 2. 2022 až 16. 2. 2022 byla poškozená hospitalizována a podrobila se operaci při které jí byla reponována zlomená loketní kost za pomocí několika šroubů, přičemž při vyšetření dne 24. 3.
2022 bylo zjištěno, že zlomenina je zhojena. Ovšem ještě dne 28. 4. 2022 poškozená pociťovala bolest, která ustoupila až po rehabilitacích, které ji byly téhož dne předepsány. Odvolací soud závěrem k této otázce konstatoval, že pokud skutková zjištění prokazují téměř 8 týdnů trvající poruchu zdraví poškozené v podobě, kterou lze oprávněně označit za vážnou poruchu zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, jsou teoretické úvahy soudu prvního stupně o případném pokusu těžké újmy na zdraví v důsledku hrozícího poranění oka nadbytečné a nepřiléhavé. Nejvyšší soud takto pojaté odůvodnění naplnění znaku těžké újmy § 145 odst. 1 tr. zákoníku pokládá za dostatečně přesvědčivé.
28. K dovolací námitce absence úmyslného zavinění ke způsobení výše uvedeného těžkého následku na zdraví poškozené Nejvyšší soud uvádí, že soudy dospěly k závěru, že obviněný věděl, že takový následek může způsobit, a pro případ, že jej přivodí, byl s tím srozuměn, tedy že jednal v eventuálním úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz odst. 66 rozsudku soudu prvního stupně a odst. 21 poslední věta rozsudku odvolacího soudu). Pokud pachatel jedná v úmyslu nepřímém, srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo.
Způsobení takového následku není jeho přímým cílem, ani jeho nevyhnutelným prostředkem, a pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva cílem relevantním ale i nezávadným. Přitom je však vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení, byť vedlejšího, následku významného pro trestní právo. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
7. 2003, sp. zn. 7 Tdo 704/2003). V této věci obviněný podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů poškozenou nižší intenzitou bodal a řezal kuchyňským nožem s délkou čepele cca 20 cm (viz fotografie nože na č. l. 127 tr. spisu) do obličeje, rukou a nohou, přičemž útok nožem směřoval i do oblasti nadočnicového oblouku (viz fotodokumentace poranění poškozené na č. l. 142 tr. spisu), bil ji také pěstmi do obličeje a pravou ruku jí zkroutil tak velkou silou, až jí tím přivodil zlomeninu loketní kosti.
Z takto pojatého útoku, z lokalizace řezných ran v obličeji a z použité zbraně je zřejmé, že poškozený si musel následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozené představit jako možný, a že byl se vznikem takového následku i srozuměn, jakkoli jej přímo vyvolat zřejmě nechtěl, neboť mu nic nebránilo v tom, aby útok vedl ještě razantněji, jelikož na poškozenou i podle svého doznání útočil po většinu času v době, kdy mu nekladla odpor.
29. Konečně k výhradě obviněného týkající se zamítnutí návrhu obhajoby na znalecké zkoumání věrohodnosti poškozené Nejvyšší soud ve shodě s vyjádřením státního zástupce konstatuje, že nejde o opomenutý důkaz podle třetí alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože soudy obou stupňů přiléhavě vysvětlily, proč tento důkazní návrh pokládají za nedůvodný (viz odst. 54 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a vyjma toho se tento návrh netýká skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu těžkého ublížení na zdraví, jak předpokládá uvedený dovolací důvod, nýbrž jen hodnocení jednoho, byť klíčového důkazu.
Pokud jde o otázku věrohodnosti poškozené, soudy obou stupňů si byly plně vědomy toho, že poškozená má k obviněnému silně negativní vztah (kterým se nijak netají a jehož vznik vysvětlila ve svém prohlášení oběti, jehož obsah soud prvního stupně shrnul v odst. 45 odůvodnění jeho rozsudku), takže k hodnocení její výpovědi přistupovaly s potřebnou obezřetností. O skutkových tvrzeních poškozené k bodu 3) výroku o vině soudy neměly důvodné pochybnosti zejména z toho důvodu, že byla v souladu s řadou dalších důkazů objektivní povahy (viz zničené dveře do pokoje, které poškozená před obviněným zamkla, lékařské zprávy o důvodu a čase ošetření poškozené, znalecký posudek potvrzující, že mechanismus zjištěných poranění odpovídá tomu, jak poškozená útok obviněného popsala, odborná vyjádření hodnotící biologické stopy na noži a oblečení poškozeného atd.).
Navíc sám obviněný obhajobu u skutku pod bodem 3 výroku o vině nestaví na popírání skutkového děje, jak je zde popsán, naopak se doznává k tomu, že poškozené způsobil poranění uvedená v obžalobě, s vysvětlením, že je výbušný a ona ho provokovala. Věrohodnost poškozené u tohoto skutku obviněný zpochybňuje de facto pouze v souvislosti s popisem událostí, které útoku bezprostředně předcházely. Zatímco poškozená tvrdí, že se zamkla v obývacím pokoji, kam za ní obviněný ze vzteku vniknul poté, co nejprve rozbil dveře do kuchyně a pak dveře do obývacího pokoje, kde se schovávala, a měl u sebe ten největší kuchyňský nůž, on vysvětluje své počínání obavami o poškozenou a o děti s ohledem na to, že mu poškozená opakovaně vyhrožovala svým i jejich zabitím, a osočuje ji z toho, že jako první vzala do ruky nůž, který jí musel vykroutit (pozn. Nejvyšší soud k tomu poukazuje na rozpor ve výpovědích obviněného, neboť v přípravném řízení uvedl, že nějak vykopl dveře do pokoje, kde byla poškozená, ta začala křičet a pak si pamatuje už jen to, že se svalila na zem, zbytek má zastřený až do okamžiku příchodu policie – viz č. l.
22 tr. spisu). Verzi poškozené přitom odpovídá objektivní nález rozbitých dveří do kuchyně i těch, které vedou do obývacího pokoje, ve kterém se zamkla, dále závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a v neposlední řadě také to, že obviněný ve své výpovědi u hlavního líčení doznal, že do poškozené bodal a řezal nožem v době, kdy se jeho útoku nijak nebránila, natož aby na něj sama útočila.
30. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu
Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně