4 Tdo 240/2024-679
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2024 o dovolání obviněného D. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 6 To 197/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 3 T 103/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 3 T 103/2022, byl obviněný D. S. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„1. v úmyslu získat finanční prostředky a neoprávněně se obohatit nejprve zveřejnil na internetovém portále www.hledaminvestora.biz inzerát „Hľadam kapitál na prefinancovanie obchodu” a poté, co na tento inzerát reagoval R. O. s tím, že má zájem investovat a zhodnotit tak své finanční prostředky, uvedl mu, že finanční prostředky potřebuje na financování již dohodnutého nákupu a následného prodeje kamerového systému, pro který má již zájemce, dne 18. 6. 2016 uzavřel s R. O. v Trenčíně tři smlouvy o zápůjčce finančních prostředků za účelem financování investičního záměru týkajícího se kamerových systémů s tím, že zapůjčené finanční prostředky mu společně se zhodnocením vrátí nejpozději do 18. 7. 2016, přičemž R. O. dne 20. 6. 2016 na pobočce Československé obchodní banky a.s. v Kroměříži ze svého bankovního účtu č. XY převedl na bankovní účet č. XY patřící jeho manželce A. S. částku 25 000 EUR (675 625 Kč), s finančními prostředky naložil nezjištěným způsobem, čímž způsobil poškozenému R. O. škodu ve výši 676 525 Kč,
2. v úmyslu získat finanční prostředky a neoprávněně se obohatit nejprve zveřejnil na Internetovém portále www.hledaminvestora.biz inzerát s tím, že hledá investora na nákup technologického zařízení a poté, co na tento inzerát reagoval P. J. s tím, že má zájem investovat a zhodnotit tak své finanční prostředky, uvedl mu, že finanční prostředky potřebuje na financování podnikatelského záměru nákupu součástek do motorů automobilů ke snížení emisí, dne 10. 11. 2016 a dne 24. 11. 2016 uzavřel ve XY s P. J. dvě smlouvy o zápůjčce finančních prostředků s tím, že zapůjčené peníze bude vracet i se zhodnocením v dohodnutých splátkách v průběhu listopadu 2016 až ledna 2017, přičemž P. J. mu dne 10. 11. 2016 ve XY předal v hotovosti částku 5 000 EUR, dále dne 24. 11. 2016 ve XY předal v hotovosti částku 6 500 EUR a dne 25. 11. 2016 mu ze svého bankovního účtu č. XY převedl na bankovní účet č. XY patřící jeho manželce A. S. částku 12 600 EUR, s finančními prostředky naložil nezjištěným způsobem, P. J. je nevrátil a následně s ním přestal komunikovat, čímž mu způsobil škodu ve výši 651 471 Kč“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen. Podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 4 let. Dále bylo podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. O. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 3 T 103/2022, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 6 To 197/2023, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.
5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 6 To 197/2023, podal následně obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr.
ř. Obviněný uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že z provedených důkazů nevyplynul jeho podvodný úmysl. Popřel, že by již v době uzavření smluv věděl o své neschopnosti dostát závazkům. Dále se vyjádřil k okolnostem, za kterých nabízel poškozeným zhodnocení peněžních prostředků, když v této souvislosti uvedl, že poškození si byli vědomi rizikové investice právě s ohledem na výši celkového zhodnocení jejich peněžních prostředků. Rovněž uvedl, že, jakmile nastaly účinky generálního inhibitoria, nemohl již s takovými prostředky disponovat.
6. Dále obviněný namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily také otázku použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Má za to, že poškození se mohou domoci svých nároků prostřednictvím exekučních titulů. V obecné rovině nesouhlasí ani s posouzením objektivní stránky stíhaného zločinu.
7. Pokud jde o výrok o trestu, obviněný namítl, že soudy porušily zásadu ne bis in idem, pokud mu uložily povinnost podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku. Podle názoru obviněného zcela postačují sankce za porušení smluvních povinností, o kterých rozhodovaly civilní soudy.
8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 3 T 103/2022 a aby ho sám zprostil obžaloby, příp. aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pokud jde o uplatněné důvody dovolání, z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný shledává existenci důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022).
10. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tomuto odpovídají námitky obviněného, jimiž brojil proti nepoužití § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti obviněný namítl, že zde postačovalo použití prostředků v rámci občanskoprávního postihu. Státní zástupce uvedl, že v trestní věci obviněného nebylo zjištěno nic výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu. Naopak, povaha a rozsah jeho zásahu do vlastnického práva poškozených a další okolnosti svědčí o takové míře společenské škodlivosti činu obviněného, která vyžaduje i uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněnému a trestněprávních důsledků s ní spojených.
11. Citovanému důvodu dovolání však neodpovídají námitky obviněného, jimiž zpochybňoval existenci subjektivní a objektivní stránky podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný totiž nesouhlasil se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů. Takové výhrady obviněného nelze obsahově podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
12. Pokud jde o námitky obviněného, kterými zpochybnil přípustnost použití § 82 odst. 3 tr. zákoníku, formálně taková námitka sice odpovídá důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu, avšak není opodstatněná.
13. Pokud jde o použití § 82 odst. 3 tr. zákoníku, jehož nepřípustnost obviněný namítl v dovolání, státní zástupce uvedl, že výrok podle citovaného ustanovení, jímž bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil škodu, kterou způsobil trestným činem, není podmíněn návrhem poškozeného, neopravňuje poškozeného domáhat se plnění, o které se jedná, a zejména není exekučním titulem. Ostatně, v posuzované věci nalézací soud dostatečně odůvodnil, proč poškozeného R. O. odkázal s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Adhezní výrok v této věci tak není exekučním titulem a oba výroky (tj. výrok podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku a § 229 odst. 1 tr. ř.) se vzájemně nevylučují. Ze stejného důvodu tak může obstát výrok podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku za situace, kdy poškozený disponuje exekučním titulem, který mu přiznal soud rozhodující v občanskoprávním řízení, jak tomu bylo v této věci. Ve věci obviněného D. S. tak soudy nepochybily, pakliže mu uložily povinnost podle citovaného ustanovení.
14. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
17. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
18. Z obviněným podaného dovolání je zřejmé, že uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ovšem ve znění účinném před 1. 1. 2022, byť dovolání bylo podáno již po tomto datu a správně tak měl podle slovního vyjádření uplatněných dovolacích důvodů zvolit dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. Nejvyšší soud proto vyhodnotil, že obviněný materiálně uplatnil zmíněné dovolací důvody ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb., zakotvené nyní v písm. h) a i) § 265b tr. ř. a to právě s ohledem na jeho slovní vyjádření. Pokud obviněný namítl nepřípustnost použití § 82 odst. 3 tr. zákoníku, je třeba uvést, že námitky ohledně trestu lze primárně uplatnit od 1. 1. 2022 pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který ovšem obviněný výslovně neoznačil. Nejvyšší soud konstatuje, že naznačeným vadám by mělo zabránit právě povinné zastoupení obviněného obhájcem při podání dovolání.
19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. K takto vymezené dovolací argumentaci je nutno nejprve upozornit, že ačkoliv obviněný ve svém dovolání uplatnil pouze dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tř. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovanými skutky. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Nejvyšší soud však k této vadě nepřihlížel a napadené rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ačkoliv to obviněný výslovně nenamítl.
21. Vzhledem k uplatněným námitkám obviněného musí Nejvyšší soud především konstatovat, že v rámci podaného dovolání uplatňuje dovolatel v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem druhého stupně, přičemž tento na jeho argumenty dostatečně reagoval, tedy zabýval se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněná uplatnila v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněná v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
22. Argumentaci dovolatele, že se nejedná podle jeho názoru o trestný čin při zohlednění zásady subsidiarity trestní represe, lze obecně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tuto námitku však Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněnou.
23. Obecně lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
24. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
25. Pokud se týká zásady subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že již dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012), v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům:
I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné
26. V dané věci považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že zásadu subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena, když obviněný sice způsobil poškozeným škodu, avšak tito již získali exekuční tituly v souladu s prostředky, které jim poskytuje právní řád ČR. Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti a další represe již není nutná (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 803/2016, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017). V tomto směru je třeba uvést, že jednání obviněného se nevyznačuje žádnými výjimečnými okolnostmi, pro které by nebylo namístě jednání obviněného posoudit jako trestný čin, a který by snad nedosahoval závažnosti ani těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty, kterou obviněný naplnil. Naopak, obviněný spáchal trestný čin podvodu v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle § 209 odst. 1, 4 tr. zákoníku a způsobil značnou škodu. S ohledem na uvedené závěry lze považovat argumentaci obviněného za zjevně neopodstatněnou.
27. Obviněný dále namítl, že u něj nebyla prokázána subjektivní ani objektivní stránka mu přisouzeného trestného činu, avšak v podaném dovolání pouze polemizuje s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů. Nesouhlas obviněného s důkazně podloženými závěry soudů obou stupňů tak nemůže naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný touto argumentací sice zpochybňuje hmotněprávní posouzení svého jednání, tuto svou argumentaci nicméně obviněný staví na odlišném skutkovém stavu, než jaký zjistily nižší soudy svým dokazováním. Argumentace obviněného totiž opět vychází ze skutkové verze, podle níž si obviněný finanční prostředky od poškozených půjčil v úmyslu je zhodnotit a následně vrátit i s odměnou pro poškozené. Tato skutková verze přitom byla provedeným dokazováním vyvrácena (viz body 7–10 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), bodu 25–27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
28. Námitka obviněného, jíž zpochybnil přípustnost použití § 82 odst. 3 tr. zákoníku, odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
29. Je třeba poznamenat, že výrok podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku, jímž bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil škodu, kterou způsobil trestným činem, je opatřením, jehož účelem je prohloubení výchovného účinku podmíněného trestu odnětí svobody v tom smyslu, že obviněný sám dobrovolně a iniciativně podnikne potřebné kroky k tomu, aby nahradil způsobenou škodu. Tento výrok není podmíněn návrhem poškozeného, neopravňuje poškozeného domáhat se plnění, o které se jedná, a zejména není exekučním titulem. Vyžaduje od obviněného aktivní úsilí o nápravu nebo odčinění škodlivých následků trestného činu a vede jej tak k uznání a respektování zájmů trestným činem dotčených. Povinnost podle svých sil nahradit způsobenou škodu je prostředkem nápravy a resocializace podmíněně odsouzeného.
30. Z výše uvedeného vyplývá, že adhezní výrok v této věci není exekučním titulem a oba výroky (tj. výrok podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku a § 229 odst. 1 tr. ř.) se vzájemně nevylučují. Jak správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, proto může obstát výrok podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku i za situace, kdy poškozený disponuje exekučním titulem, který mu přiznal soud rozhodující v občanskoprávním řízení. Povinnost uloženou výrokem podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku obviněný může snadno splnit tím, že sám z vlastní iniciativy a bez vyčkávání toho, jaký bude další postup poškozeného, učiní kroky potřebné k uhrazení škody. Námitka obviněného je tedy nedůvodná.
31. Pro úplnost zbývá dodat, že výrok o uložení přiměřené povinnosti podle § 82 odst. 3 části věty za středníkem nemusí obsahovat výši náhrady škody, výši odčinění nemajetkové újmy nebo rozsah vydání bezdůvodného obohacení ani označení poškozeného, jehož se týká (č. 49/2011 Sb. rozh. tr.). To plně odpovídá soudní praxi. Soudy zde tuto výši ani osobu poškozeného zpravidla neuvádějí. Výše uvedených nároků ostatně nemusí být známá v době ukládání této povinnosti, ale postačí, bude-li známá v průběhu zkušební doby (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1028).
32. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 3. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu