4 Tdo 336/2016-32
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2016 o dovolání
nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného M. K., proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. 3 To 160/2014, v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 191/2013, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze
dne 30. 11. 2015 sp. zn. 3 To 160/2014.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 2 T 191/2013
byl obviněný M. K. uznán vinným skutkem popsaným pod bodem 1) předmětného
rozsudku spolu s obviněnými M. H., J. H. a L. K. Tento skutek byl právně
kvalifikován jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm.
d) tr. zákoníku, a obviněný M. K. ho spáchal jako spolupachatel podle § 23 tr.
zákoníku.
Sám obviněný M. K. byl zároveň uznán vinným skutkem pod bodem 2) předmětného
rozsudku, který byl právně kvalifikován jako zločin vydírání podle § 175 odst.
1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že v přesně
nezjištěné době od března do května 2013 poté, co L. K. na jeho žádost
opakovaně volala K. N., představovala se jí jako pracovnice Komerční banky, a.
s., a přiměla ji k další spolupráci s M. K. vystupujícím pod falešnou identitou
JUDr. K. B., jemuž měla K. N. poskytovat finanční částky, L. K. sdělil, že
pokud o těchto skutečnostech někomu řekne, má v O. lidi na to, aby ji odvezli z
České republiky, nechá ji zbít, přičemž není problém ublížit i její dceři.
Za tyto dva zločiny mu byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Zároveň mu byl podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest
propadnutí věci – mobilního telefonu zn. Samsung černé barvy, včetně baterie a
SIM karty T-Mobile. Také mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. společně s
obviněnými M. H., J. H. a L. K. stanovena povinnost společně a nerozdílně
uhradit poškozené K. N., náhradu škody ve výši 960 000 Kč. Se zbytkem nároku
byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti předmětnému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání v celém rozsahu
obvinění M. K., M. H. a J. H. Státní zástupce podal odvolání toliko do výroku o
trestu v neprospěch všech čtyř spoluobviněných.
Krajský soud v Ostravě z podnětu odvolání obviněného M. K. rozsudkem ze dne 30.
6. 2014 sp. zn. 3 To 160/2014 zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr.
ř. výrok o vině obviněného M. K. ohledně skutku popsaného pod bodem 2) výrokové
části rozsudku soudu prvého stupně, dále ve výroku o trestu u tohoto obviněného
a věc v tomto rozsahu vrátil podle § 260 tr. ř. státnímu zástupci k došetření.
Sám pak při nezměněném výroku o vině pod bodem 1) napadeného rozsudku
obviněného K. odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody
na pět let a šest měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej k výkonu
trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
obviněnému uložil opětovně i trest propadnutí věci. Výrok o náhradě škody
zůstal tímto rozhodnutím nezměněn.
Zároveň zamítl odvolání obviněných M. H., J. H. i státního zástupce podle § 256
tr. ř. jako nedůvodná. Tímto se stal skutek uvedený pod bodem 1) výrokové části
rozsudku soudu prvního stupně [zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2,
odst. 4 písm. d) tr. zákoníku] pravomocným.
V důsledku stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve
prospěch obviněného M. K., konstatoval Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 6.
2015 sp. zn. 4 Tz 18/2015 porušení zákona v neprospěch obviněného v té části, v
níž Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně zrušil výrok o vině a
trestu obviněného ohledně skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně a
věc vrátil státnímu zástupci k došetření, načež Nejvyšší soud zrušil pouze tuto
část rozsudku soudu druhého stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na
zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud zároveň Krajskému soudu v Ostravě
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V návaznosti nato Krajský soud v Ostravě rozhodl (v jiném složení senátu –
pozn. Nejvyššího soudu) rozsudkem ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. 3 To 160/2014 tím
způsobem, že z podnětu odvolání M. K. podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c),
odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 3. 2014
sp. zn. 2 T 191/2013 ve výroku o vině pod bodem 2) a za podmínek § 259 odst. 3
písm. a) tr. ř. obviněného K. podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby
státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále ze dne 20. 12.
2013 sp. zn. 1 ZT 146/2013 pro skutek právně kvalifikovaný jako zločin vydírání
podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že
se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán. Dále podle § 256 tr. ř. zamítl
odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále proti
rozsudku soudu prvního stupně.
Proti v pořadí druhému rozsudku soudu druhého stupně ze dne 30. 11. 2015 sp.
zn. 3 To 160/2014 podal dovolání nejvyšší státní zástupce v neprospěch
obviněného M. K., ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší státní zástupce v dovolání po obšírném shrnutí trestní věci obviněného
M. K. namítl, že Okresní soud v Bruntále při posouzení jednání obviněného,
právně kvalifikovaného jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm.
e) tr. zákoníku, vycházel z komplexních výsledků dokazování, které se týkaly
nejen předmětného skutku, ale také souvisejícího jednání obviněného, L. K. a
dalších osob, které bylo kvalifikováno jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Naproti tomu Krajský soud v Ostravě jako soud
odvolací ve veřejném zasedání dne 30. 11. 2015 (v pořadí druhém – pozn.
Nejvyššího soudu) v novém složení senátu sice rozhodl, že dokazování bude
doplněno, ale toliko výslechem M. K. Ten však odmítl vypovídat. Poté již žádné
důkazy provedeny nebyly a pouze bylo přistoupeno k závěrečným návrhům a
následně byl vyhlášen zprošťující rozsudek.
Krajský soud odmítl vyslechnout L. K., neboť podle jeho názoru by již jako
svědkyně byla povinna vypovídat pravdu a nic nezamlčet, čímž by mohla
obviněného účinněji usvědčit, což by bylo v rozporu se zásadou prohibitio
reformationis in peius. Ta se ale podle nejvyššího státního zástupce nevztahuje
na samotné řízení, ale na jeho výsledek. Pokud odvolací soud podle § 259 odst.
3 písm. a) nebo b) tr. ř. předpokládá možnost provádění dokazování ve veřejném
zasedání, je zjevné, že tímto mohou být zjištěny nové okolnosti, které mohou
vést k odlišným skutkovým závěrům. Pokud by vedly k přísnějšímu posouzení věci,
přičemž k odvolacímu řízení došlo toliko z podnětu odvolání obviněného,
odvolací soud nesmí v neprospěch obviněného rozhodnout, což ale neznamená, že
by nesměl provádět i dokazování.
Odvolací soud proto podle nejvyššího státního zástupce mohl např. opětovně
přečíst výpovědi L. K. z hlavního líčení, vyžádat si aktuální zprávy o její
pověsti a konfrontovat je s četnými záznamy v rejstříku trestů obviněného.
Odvolací soud v rozporu s tímto v odůvodnění dospěl k ničím nepodloženému
závěru – zcela odlišnému od svého předchozího rozhodnutí – o motivu L. K.
spočívajícím ve snížení míry vlastního zavinění.
Nejvyšší státní zástupce poté po rozboru zákonných ustanovení trestního řádu
týkajících se dokazování ve veřejném zasedání o odvolání v návaznosti na změnu
skutkových zjištění soudu prvého stupně soudem druhostupňovým (§ 259 odst. 3 a
§ 263 odst. 7) uvedl, že Krajský soud v Ostravě rozhodl na základě změněného
skutkového stavu oproti skutkovému stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž
by ve veřejném zasedání provedl jediný důkaz. To mělo za následek, že mezi
právním závěrem odvolacího soudu a skutkovými zjištěními soudu nalézacího byl
dán extrémní rozpor, který je důvodem mimořádné přezkumné povinnosti Nejvyššího
soudu v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 8 Tdo 749/2012).
Nejvyšší státní zástupce poté doplnil, že s ohledem na procesní povinnosti je
možno podat dovolání v neprospěch obviněného, aniž by byla porušena zásada
prohibitio reformationis in peius, načež ovšem i pokud dojde ke zrušení
napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem, v následujícím řízení nemůže dojít ke
zhoršení právního stavu obviněného oproti stavu vyplývajícímu z rozsudku soudu
prvního stupně – srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2003
sp. zn. 5 To 66/2003, uveřejněné pod č. 35/2004 Sb. rozh. tr.
Závěrem proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. 3 To 160/2014,
jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska ustanovení §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném
zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uvedeno v písm. b) daného
ustanovení.
Obviněný se k dovolání nejvyššího státního zástupce v jeho neprospěch ve
smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. do okamžiku rozhodnutí Nejvyššího soudu
písemně nevyjádřil. Opis předmětného dovolání mu byl doručen dne 29. 1. 2016,
jeho obhájci pak dne 27. 1. 2016.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené
dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny
obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. 3
To 160/2014 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. b)
tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr.
ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku
rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které
splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.,
podal nejvyšší státní zástupce ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr.
ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů
ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr.
ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva)
a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není
obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už
jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy,
aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám
provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí
stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo
chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje
restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci
dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a
vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k
soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č.
36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu,
zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006,
uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i
Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v
usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že
Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého
dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou
mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci“.
Jádrem dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem je otázka změny skutkových
zjištění soudem druhého stupně v řízení o odvolání s ohledem na provedené
dokazování, jakož i otázka aplikace zásady zákazu reformace v neprospěch
obviněného. Nejvyšší státní zástupce totiž v mimořádném opravném prostředku
zastává názor, že odvolací soud v rozporu se zákonem změnil skutková zjištění
nalézacího soudu, aniž by fakticky provedl jakékoliv důkazy, což se projevilo v
jeho následném rozhodnutí o zproštění obžaloby.
V prvé řadě bylo třeba zhodnotit, zda uvedené námitky vůbec spadají pod
nejvyšším státním zástupcem deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Přestože námitky svým charakterem zjevně spadají do procesní
roviny trestní věci, kterou Nejvyšší soud pod dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. zpravidla nemá pravomoc přezkoumávat, v návaznosti na
rozhodovací činnost Ústavního soudu byly z tohoto pravidla stanoveny výjimky.
Jednou z těchto výjimek, která zakládá mimořádnou přezkumnou povinnost
Nejvyššího soudu ohledně skutkového stavu zjištěného nižšími soudy, je
existence vady spočívající v tom, že z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a
právními závěry na straně druhé. Právě z důvodu extrémního nesouladu právního
závěru odvolacího soudu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu podal
dovolání nejvyšší státní zástupce mj. s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 8 Tdo 749/2012. Takové pochybení odvolacího soudu
může v teoretické rovině vyvolat natolik závažný zásah do práva na spravedlivý
proces, aby Nejvyšší soud v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. mohl předmětné rozhodnutí zrušit (srov. zejm. nález Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34/1995 Sb. nálezů
a usnesení Ústavního soudu).
Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu (zejm. protokolu o veřejném
zasedání ze dne 30. 11. 2015, č. l. 1156-1159, ve spojení se zvukovým záznamem
z veřejného zasedání o odvolání na přiloženém CD) zjistil, že výše zmíněné
námitky nejvyššího státního zástupce spadají pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. a jsou důvodné. (Nezodpovězenou otázkou v této
souvislosti ale zůstává, proč státní zástupkyně krajského státního
zastupitelství intervenující u veřejného zasedání dne 30. 11. 2015 nepožadovala
provádění jakýchkoli důkazů, naopak sama konstatovala, že další dokazování
nepřichází v úvahu a posléze navrhla, aby byl obviněný zproštěn obžaloby).
V obecné rovině lze každopádně konstatovat, že na základě ustanovení § 259
odst. 3 tr. ř. o průběhu a rozhodnutí odvolacího soudu může tento rozhodnout ve
věci sám rozsudkem jen tehdy, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě
skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na
základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací
soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy,
jestliže v odvolacím řízení buď provedl znovu některé pro skutkové zjištění
podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které
nebyly provedeny v hlavním líčení.
S tím souvisí i ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., z jehož znění je zřejmé, že z
hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet
jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem,
přičemž tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního
stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem
prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném
zasedání znovu provedl.
V projednávané trestní věci odvolací soud v rámci veřejného zasedání o odvolání
obviněného M. K. (z důvodu předchozího zrušení části jeho v pořadí prvého
rozhodnutí Nejvyšším soudem v řízení o stížnosti pro porušení zákona) rozhodl
rozsudkem o zproštění obžaloby státního zástupce Okresního státního
zastupitelství v Bruntále ze dne 20. 12. 2013 sp. zn. 1 ZT 146/2013 pro skutek
kvalifikovaný jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr.
zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný
stíhán. Z protokolu o veřejném zasedání je zřejmé, že v něm nebyly prováděny
žádné důkazy vyjma pokusu o výslech samotného obviněného K., který ovšem po
poučení předsedkyní senátu ve smyslu § 33 odst. 1 tr. ř. věta prvá in fine
odmítl k věci vypovídat.
Důvodem takového postupu byla skutečnost, že předsedkyně senátu při počátečním
stručném shrnutí trestní věci uvedla, že klíčový důkaz výslechem svědkyně L.
K., není možné ve veřejném zasedání provést, neboť by to bylo – jak konstatoval
Nejvyšší soud v rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona – v rozporu se
zásadou zákazu reformace v neprospěch obviněného. L. K. by se totiž nacházela
nikoliv již v postavení spoluobviněné, neboť už byla pravomocně odsouzena, ale
v postavení svědkyně. To by její výpověď kvalitativně posunulo z hlediska její
průkaznosti a věrohodnosti, neboť svědek je povinen vypovídat pravdu, na rozdíl
od obviněného.
Zde je třeba zmínit, že zákaz výslechu L. K. v postavení svědkyně v
opakovaném veřejném zasedání o odvolání obviněného K. Nejvyšší soud nevyslovil
náhodně. Je jistě pravdou to, co uvádí nejvyšší státní zástupce ve svém
dovolání stran zásady zákazu reformationis in peius, totiž že ta se uplatňuje
na vlastní rozhodnutí, nikoli na samotné řízení. V tomto specifickém případě je
ale tento princip možno uplatnit pouze omezeně. Je tomu proto, že výpověď L. K. v postavení obviněné byla jediným přímým důkazem, který obviněného K. usvědčoval ze spáchaného činu. Pokud by se podařilo zajistit jakýkoli nový
důkaz, např. výpověď dosud nevyslechnutého svědka, či zvukovou nahrávku, kde by
byl zachycen průběh vyděračského projevu obviněného, tak by zajisté nic
nebránilo odvolacímu soudu, aby takový důkaz ve veřejném zasedání provedl a při
svém rozhodování k němu přihlédl. Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí v
tomto ohledu odvolací soud nikterak nelimitoval. Pokud jde ale o výslech L. K.,
tak ta by v novém odvolacím řízení mohla být vyslechnuta pouze v postavení
svědkyně, neboť jak bylo výše zmíněno, ohledně její osoby bylo řízení ve věci
pravomocně skončeno a její opětovný výslech coby obviněné tudíž nepřicházel v
úvahu. Jestli by tedy L. K. byla odvolacím soudem vyslechnuta jako svědkyně ve
veřejném zasedání, tak by každopádně při konečném hodnocení důkazů nemohlo být
k případné vyšší hodnověrnosti její usvědčující svědecké výpovědi soudem
přihlédnuto. Tato svědecká výpověď by se proto ve své podstatě stala
obsolentní, jelikož i kdyby svědkyně uvedla ohledně projednávaného skutku
stejné okolnosti jako v hlavním líčení a před tím v řízení přípravném, případně
okolnosti nové, přesto by nebylo možné o její výpovědi uvažovat jako o výpovědi
svědka, který je povinen vypovídat pravdu, ale pouze jako o výpovědi osoby, jež
byla ve stejné trestní věci odsouzena za jiný skutek (trestný čin podvodu)
spolu s obviněným K. a dalšími spoluobviněnými (nyní již též odsouzenými), a
která se tudíž mohla hájit způsobem, jakým uznala za vhodné, tedy i tím, že
neuváděla pravdu. Jakýkoli jiný postup by nutně vedl ve svém výsledku ke
zhoršení postavení obviněného K., jelikož by tím nesporně bylo ovlivněno i
konečné meritorní rozhodnutí o předmětném skutku. Zároveň zde nelze též
neuvést, že zákaz reformace k horšímu byl v projednávaném případě determinován
i okolností, že zde bylo odvolacím soudem rozhodováno nejen pouze o odvolání
obviněného K., ale též na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu v řízení o
stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch téhož
obviněného, kdy bylo rozhodnuto, že zákon byl předchozím rozhodnutím odvolacího
soudu porušen výhradně v jeho neprospěch (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4
Tz 18/2015). Současně v tomto rozsudku Nejvyššího soudu byla vyjádřena
nepřípustnost nového výslechu L. K., tentokrát v postavení svědkyně (po vrácení
věci do přípravného řízení), s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/1999 Sb. rozh. tr., když bylo zároveň konstatováno, že by se jednalo o
zhoršení konečného postavení obviněného.
Stěžejní tedy je, že kromě výše uvedeného omezení pokud jde o případné další
dokazování, Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí o stížnosti pro porušení
zákona nijak nevyloučil provedení jiných důkazů. Pouze odvolací soud instruoval
ve smyslu § 270 odst. 4 tr. ř., aby provedl nové řízení o podaném opravném
prostředku obviněného M. K. ve vztahu ke skutku v bodě 2) rozsudku Okresního
soudu v Bruntále ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 2 T 191/2013, načež výsledkem
řízení poté mohlo být v podstatě jen zamítnutí odvolání, či zproštění obžaloby.
Krajský soud v Ostravě měl z tohoto důvodu postupovat následovně. Odvolání
obviněného mohl zamítnout jako nedůvodné podle § 256 tr. ř., pokud pokládal
jeho vinu za zločin vydírání na základě důkazů provedených soudem prvního
stupně za dostatečně prokázanou. Pokud se mu ale jevilo, že skutkový stav
zjištěný soudem prvního stupně nesplňuje požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. – není
zjištěn bez důvodných pochybností – popř. že k přezkumu námitek obviněného bude
potřeba provádět další dokazování, mohl v souladu s ustanovením § 263 odst. 7
tr. ř. ve veřejném zasedání za tímto účelem provést nezbytné důkazy. Jestliže
tak neučinil a bez dalšího pouze změnil hodnocení důkazů provedených soudem
prvního stupně a tím i navazující skutková zjištění tím způsobem, že tato
odůvodňovala na rozdíl od prvostupňového rozhodnutí zproštění obžaloby, o čemž
sám rozhodl rozsudkem, porušil tím ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. a ustanovení
§ 263 odst. 7 tr. ř.
Tento závěr nemůže změnit ani skutečnost, že v písemném odůvodnění rozsudku
Krajský soud v Ostravě hodnotí důkazy, které ovšem ve veřejném zasedání
neprovedl (výpovědi obviněného v průběhu trestního řízení, č. l. 127 a 167
verte; výpovědi L. K. v postavení spoluobviněné, č. l. 150, 770-772; a výpovědi
J. H. v postavení spoluobviněného, č. l. 141, 769 verte). Citovaná ustanovení
totiž do řízení o odvolání promítají základní zásady trestního řízení – zásadu
ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a zásadu bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.),
jejichž smyslem a účelem je ve spojení se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2
odst. 6 tr. ř.) podmínka, že soud může sám rozhodovat toliko na základě těch
důkazů, které sám provede, čímž si může udělat nejlepší názor na projednávanou
věc. Nelze též odhlédnout od skutečnosti, že od toho se odvíjí i faktická
možnost obhajoby vyjádřit se k prováděným důkazům (§ 33 odst. 1 věta prvá tr.
ř.).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr.
ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. 3 To 160/2014 v celém rozsahu. K tomu je
třeba dodat, že výrok pod bodem II. tohoto rozsudku odvolacího soudu o
zamítnutí odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v
Bruntále v neprospěch obviněného podle § 256 tr. ř. byl učiněn v rozporu se
zásadou ne bis in idem, neboť o tomto odvolání krajský soud rozhodl již
rozsudkem ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 3 To 160/2014 a tento výrok nebyl
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 4 Tz 18/2015 zrušen.
Proto nyní Nejvyšší soud zrušil v pořadí druhý výrok o zamítnutí odvolání
státního zástupce a krajský soud o něm v pořadí třetím veřejném zasedání již
nebude rozhodovat. Současně Nejvyšší soud zrušil všechna další rozhodnutí,
která na zrušený rozsudek obsahově navazují, pokud jeho zrušením pozbyla
podkladu. Nejvyšší soud poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému
soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Pokud krajský soud při tomto projednání odvolání obviněného M. K. dospěje k
závěru, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně není úplný, či je
potřeba ho změnit, může přihlížet jen k důkazům, které budou provedeny ve
veřejném zasedání. Tyto poté musí hodnotit v návaznosti na důkazy provedené
soudem prvního stupně v hlavním líčení, přičemž je vázán jejich hodnocením ze
strany nalézacího soudu s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve
veřejném zasedání znovu provedl. V souladu se zásadou zákazu reformace v
neprospěch obviněného tedy nemůže z výše uvedených důvodů provést důkaz
výpovědí L. K. v postavení svědkyně, ale jiné limity důkazních prostředků kromě
těch zákonných odvolací soud nemá. To jinými slovy znamená, že může mimo jiné
opětovně provést důkaz výslechem obviněného, popř. číst protokol o jeho
dřívějších výpovědích za splnění podmínky uvedené v § 207 odst. 2 tr. ř.
Ohledně L. K. pak může přečíst její výpověď jako obviněné z přípravného řízení
a hlavního líčení podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam. Totéž
platí ve vztahu k výpovědi obviněného J. H. Odvolací soud pak musí mít zároveň
na paměti, že podle § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení nemůže dojít ke změně
rozhodnutí v neprospěch obviněného.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 4. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu