4 Tdo 343/2025-487
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 5. 2025 o dovolání obviněného I. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 10 To 373/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 68/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 8. 2024, sp. zn. 8 T 68/2024, byl obviněný I. H. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 20. 8. 2023, kolem 18:18 hodin, řídil po silnici číslo XY, v km 0,37, ulicí XY v XY, ve směru jízdy od Prahy do centra města, osobní motorové vozidlo značky Mercedes Benz E220, registrační značky XY, rychlostí 115 – 120 km/hod, tedy rychlostí výrazně překračující rychlost povolenou v daném místě, stanovenou na 70 km/hod., a nejméně o 64 % vyšší než byla rychlost nejvyšší dovolená, přičemž se v pravém jízdním pruhu, na úrovni vjezdu na čerpací stanici MOL, přední částí vozidla střetl s pravou přední částí osobního motorového vozidla značky Renault Twingo, registrační značky XY, řízeného poškozenou V. V., která jela po uvedené silnici ve směru od centra města na Prahu a po projetí odbočovacího pruhu odbočovala dále vlevo na čerpací stanici MOL, přičemž měla dát protijedoucímu osobnímu motorovému vozidlu Mercedes Benz přednost v jízdě, avšak vzhledem k rychlosti jízdy obviněného, který byl s vozidlem v době, kdy tato započala odbočování, vzdálen od místa střetu nejméně 115 metrů, nebylo tak možné, a to ani s ohledem na tzv. princip omezené důvěry v dopravě, objektivně vyhodnotit jeho jízdu, nezahájit tak manévr odbočování, to vše navíc za situace, že kdyby býval jel obviněný rychlostí 70 km/hod., postačilo by, aby na odbočování osobního motorového vozidla Renault Twingo reagoval nenáhle, pouze volným snížením rychlosti jízdy, čímž by nedošlo ke střetu vozidel, to se však nestalo a došlo k nehodě, při níž bylo vozidlo Mercedes Benz odraženo vpravo na krajová svodidla a narazilo do svislé dopravní značky B 28 a rovněž byl poškozen povrch komunikace ku škodě Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČO 65993390, se sídlem Na Pankráci č. p. 546/56, 140 00 Praha 4-Nusle, a dále narazilo do totemu čerpací stanice s reklamním bannerem ku škodě společnosti MOL Česká republika, s. r. o., IČO 49450301, se sídlem Purkyňova č. p. 2121/3, 1 10 00 Praha 1-Nové Město, v důsledku dopravní nehody utrpěla řidička vozidla Renault Twingo, poškozená V. V. mnohačetná poranění vnitřních orgánů a sériové zlomeniny žeber, kdy v důsledku poúrazového šoku téhož dne v 19:40 hodin v sanitním voze zemřela, a dále došlo ke zranění spolujezdce z vozidla Mercedes Benz, poškozeného B. S., který utrpěl hematom na hrudníku a břiše a pohmoždění pravé holeně, s dobou léčení a podstatným omezením v běžném způsobu života nepřesahující 7 dnů.“
2. Za uvedené jednání byl obviněný I. H. odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvacet) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 (třicet šest) měsíců.
3. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu a nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil.
4. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, a to zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 36 (třicet šest) měsíců.
5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 41197518, se sídlem Orlická č. p. 2020/4, 130 00 Praha 3, škodu ve výši 17.386 Kč.
6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozeným V. H., O. P.-C., a V. K., a to ve výši 645.650 Kč každé z poškozených.
7. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli shora uvedení poškození se zbytkem svých nároků odkázáni na řízení občanskoprávní.
8. Proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 8. 2024, sp. zn. 8 T 68/2024 podal obviněný I. H. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kolíně odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 10 To 373/2024, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
9. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze 30. 12. 2024, sp. zn. 10 To 373/2024, podal obviněný I. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že znalecký posudek je nepřezkoumatelný, a to především z důvodu, že znalec nevysvětlil, na základě jakých fyzikálních zákonů a na základě jakých souvztažností mezi vstupy dospěl k závěru, že obviněný jel rychlostí 115-120 km/h. Jinými slovy znalec vymodeloval v počítači simulaci dopravní nehody, kterou však ve znaleckém posudku dostatečně nepopsal z hlediska výpočtu rychlosti odvozené od jednotlivých stop, které při tomto výpočtu zohlednil. Proto jeho simulace je skutečně jak sám uvádí „pravděpodobným, technicky přijatelným průběhem nehodového děje“. Z tohoto důvodu měl proto soud prvého stupně pokračovat v dokazování, a např. měl doplnit znalecký posudek tak, aby mu bylo možno dobře porozumět. Popř. měl nechat zpracovat revizní znalecký posudek, který by přezkoumal rychlost jízdy obviněného.
10. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s odkazem na v dovolání zmíněnou judikaturu konstatuje, že zásadní a hlavní příčinou dopravní nehody bylo nedání přednosti v jízdě ze strany poškozené. V místě dopravní nehody je rovný, přehledný úsek dopravní komunikace. Nehoda se stala ve dne, za dobrých světelných podmínek. Z místa dopravní nehody je výhled v podstatě až k místu, kde obviněný vjížděl na předmětnou dopravní komunikaci z obchvatu. Nelze při zkoumání výhledových poměrů řidiče, který nedal přednost v jízdě, vycházet z toho, že jde v konkrétním případě o osobu starší, která má ze zdravotních důvodů problémy s výhledem, či problémy s odhadováním rychlosti jízdy vozidla jedoucího po hlavní silnici. Ze subjektivního hlediska poškozené tyto okolnosti samozřejmě svůj význam mají, avšak pro hodnocení střetu dvou příčin dopravní nehody jsou bezvýznamné. Z tohoto hlediska je druhá příčina dopravní nehody – nepřiměřená rychlost jízdy obviněného druhotná. K dopravní nehodě v tomto případě došlo pouze proto, že poškozená nedala přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní silnici. Poškozená vytvořila překážku, na kterou, objektivně posuzováno, obviněný reagovat nemohl. Možná kdyby jel rychlostí v daném místě povolenou – 70 km/h, mohl by snad (možná) následky dopravní nehody zmírnit. Důvodem střetu však bylo pouze nedání přednosti v jízdě – vytvoření nenadálé překážky v jízdě. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 10 To 373/2024 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 8. 2024, sp. zn. 8 T 68/2024 podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě podle § 265m odst. 1 tr. ř. obviněného v celém rozsahu obžaloby zprostil.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, kdy podstatná část textu dovolání je shodná s textem předchozího odvolání. S těmito námitkami se však již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil v bodech 11. – 15. a 22. (obsah znaleckého posudku a důvody odmítnutí návrhu obhajoby na opatření revizního znaleckého posudku) a 24. – 31. (spoluzavinění poškozené při rychlosti obviněného o 60 % vyšší) odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud v bodu 8. (odmítnutí důkazního návrhu) a 9., 11. (rozhodující
význam rychlosti jízdy dovolatele pro právní posouzení skutku) odůvodnění svého usnesení napadeného předmětným dovoláním. S argumentací obou soudů ke skutkovým zjištěním a k právnímu posouzení skutku se státní zástupce plně ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje, neboť nepovažuje za nezbytné ani rozumné ji opakovat.
12. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvádí, že dovolatel nemá vůči znaleckému posudku žádnou konkrétní námitku. Ve svém dovolání jen obecně tvrdí, že posudek nepopisuje „samotný proces simulace nehody“ a „jaké konkrétní údaje do počítače znalec zadával“. Dovolatel v podstatě požaduje, aby znalecký posudek popsal práci počítačového programu tak, aby mu porozuměl i laik. K tomu státní zástupce konstatuje, že účelem znaleckého posudku podle § 105 odst. 1 tr. ř.
je objasnění důležitých skutečností za využití odborných znalostí. Zákonodárce nepředpokládá, že by znalec své odborné znalosti nejprve přenesl na strany trestního řízení, aby tyto byly schopny podrobně porozumět znaleckým metodám. Úkolem znalce z oboru dopravy tak nemůže být, aby zúčastněné „naučil“ komunikaci s počítačovým programem a vysvětlil jim, jakým způsobem dotčený program tato data zpracovává. Z toho plyne, že znalecký posudek nemohou strany trestního řízení zpochybňovat tím, že samy neporozuměly způsobu zadání a zpracování dat.
K předmětné dovolatelově námitce založené na opomenutém důkazu proto státní zástupce shrnuje, že za stávající situace je opatřený znalecký posudek z pohledu laického dostatečně odůvodněný a přesvědčivý.
13. V další části svého dovolání nesouhlasí dovolatel s tím, že soudy dovodily jeho rozhodné zavinění z toho, že podle jejich skutkových zjištění překročil povolenou rychlost jízdy o nejméně 64 %, když v místě s povolenou rychlostí 70 km/h jel rychlostí nejméně 115 km/h. Státní zástupce poukázal na aktuální judikaturu k významu překročení povolené nebo přiměřené rychlosti jízdy řidičem, který má přednost v jízdě, a uvedl tři skupiny případů s důrazným připomenutím, že každá věc je individuální a konečné rozhodnutí o míře zavinění záleží na řadě dalších okolností, které nelze zobecnit. V první skupině případů jede řidič A na hlavní silnici rychlostí nižší, stejnou nebo nanejvýš o 30 % vyšší, než je rychlost v daném místě povolená. V takovém případě je dominantním viníkem nehody řidič B. Řidič A nenese žádné zavinění významné pro právní posouzení skutku. Ve druhé skupině případů překročí řidič A na hlavní silnici povolenou rychlost jízdy o více než 30 %, avšak méně než o 60 %. V takovém případě mohou nést zavinění řidiči A i B, a to v různém poměru podle míry překročení rychlosti a dalších okolností případu. Ve třetí skupině případů se nacházejí silniční piráti. Řidič A zde překročí rychlost jízdy na hlavní silnici o 60 % a více. V takovém případě se řidič A zpravidla stává výlučným viníkem nehody a škodlivého následku. Na straně řidiče B, který mu nedal přednost, již zpravidla nelze dovodit trestně významné zavinění – jeho spoluzavinění je nepatrné. Státní zástupce vycházel z citované judikatury a dodal, že při překročení povolené rychlosti jízdy o nejméně 64 % náleží věc již do skupiny třetí. Pokud tedy dovolatel má za to, že zde došlo ke spoluzavinění poškozenou, je jeho dovolání nedůvodné. Závěrem proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
17. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného I. H.
18. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové.
Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.
Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).
19. Námitka obviněného proti zamítnutí jeho důkazního návrhu odpovídá třetí variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný konkrétně namítl, že soud prvního stupně nedůvodně neprovedl navrhovaný podstatný důkaz, a to revizní posudek, který by přezkoumal rychlost jízdy obviněného a odvolací soud tuto vadu dokazování neodstranil. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná, a to z důvodu, že oba soudy ve svých rozhodnutích obsáhle odůvodnily, proč považovaly opatřený znalecký posudek z oboru doprava, odvětví doprava silniční se specializací na mechanismus dopravních nehod, Ing. Miroslava Tesaře za formálně i obsahově bezvadný, opřený o konkrétní znalcem uvedené stopy, odborně přesvědčivý a souladný s dalšími důkazy, zejména s výpověďmi svědků, potvrzujících velmi vysokou rychlost vozidla obviněného v místě nehody a před ní. Znalec v písemně zpracovaném posudku podrobně popsal, z jakých podkladů při zpracování posudku vycházel, vysvětlil, jaké skutečnosti v rámci simulace nehodového děje zohlednil, vysvětlil, že výsledkem je simulace nehodového děje tak, aby odpovídala všem policií zajištěným a zakresleným stopám i ostatním zjištěným skutečnostem, včetně charakteru a rozsahu poškození havarovaných vozidel. Součástí jeho posudku je i protokol, v němž jsou uvedeny parametry, s nimiž bylo při simulaci počítáno. Okresní soud znalce Ing. Tesaře v hlavním líčení dne 19. 8. 2024 vyslechl, ten zodpověděl dotazy týkající se simulace nehodového děje a především zdůraznil, že na svých závěrech o rychlosti jízdy trvá. Možno jen dodat, že o vysoké rychlosti jízdy obviněného hovořila i svědkyně L. J. i svědek Š. K. Z těchto důvodů byl proto zamítnut návrh obhajoby na doplnění dokazování o revizní znalecký posudek.
20. Nejvyšší soud pro úplnost k námitce obviněného, že znalec nevysvětlil, na základě jakých fyzikálních zákonů a na základě jakých souvztažností mezi vstupy dospěl k závěru, že obviněný jel rychlostí 115-120 km/h, dodává, že, jak ostatně uvedl i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, obviněný v podstatě požaduje, aby znalec popsal vstupní data a práci počítačového programu tak, aby mu porozuměl i laik, což však není úkolem znalce. Pokud tedy obviněný namítá pouze tolik, že jako laik nerozumí postupu znalce, nemůže to být důvod pro opatřování dalších znaleckých posudků. Soudy řádně odůvodnily, proč nevyhověly důkaznímu návrhu, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto naplněn nebyl.
21. Obviněný I. H. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že zásadní a hlavní příčinou dopravní nehody bylo nedání přednosti v jízdě ze strany poškozené, čímž byla poškozenou vytvořena překážka, na kterou nemohl reagovat. Nesouhlasí s tím, že soudy dovodily jeho rozhodné zavinění z toho, že podle jejich skutkových zjištění překročil povolenou rychlost jízdy o nejméně 64 %.
23. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že obviněný, jedoucí po hlavní silnici, výrazně překročil předepsanou maximální rychlost jízdy 70 km/hod., neboť, dle znaleckého posudku z oboru silniční dopravy Ing. Miroslava Tesaře jel rychlostí nejméně 115 km/hod. Obviněný tak překročil dovolenou rychlost nejméně o 64 % (Nejvyšší soud poznamenává, že podle znaleckého posudku činilo rozpětí rychlostí 115 km/h až 125 km/h, což představuje překročení o 64 až 78 %. Podle zásady in dubio pro reo soudy správně vycházely z rychlosti nejnižší). Obviněný navíc předjížděl dvě vozidla jedoucí rychlostí dovolenou, přičemž musel vidět, že vozidlo poškozené se nachází v protisměrném pruhu pro odbočení vlevo. Vozidlo spatřila i svědkyně J. a svědek K., který uvedl, že vozidlo tam stálo delší dobu. I tato skutečnost měla vést obviněného ke zvýšené opatrnosti. Poškozená poté zahájila odbočovací manévr v době, kdy byl vůz řízeným obviněným vzdálen 115 metrů od místa budoucího střetu. Pokud by obviněný jel rychlostí dovolenou, pak by podle znaleckého posudku mohl střet odvrátit mírným, nenáhlým zpomalením. Faktor, který zásadně ovlivnil vznik nehody, je právě nepřiměřená rychlost vozidla obviněného, kterou se připravil o možnost reagovat na vzniklou dopravní situaci, neboť pokud by se blížil do místa střetu vozidel nejvyšší povolenou rychlostí (tedy do 70 km/h), mohl by volně a nenáhle odvrátit vznik nehody pouze mírným zpomalením svého vozidla.
24. K otázce zavinění obviněného poté Nejvyšší soud odkazuje na své rozhodnutí ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 8 Tz 60/2013. Zde překročil poškozený řidič A rychlost jízdy v obci o 60 % (místo 50 jel 80 km/h). Nejvyšší soud se ztotožnil se zproštěním řidiče B s přihlédnutím k nutnosti věc posuzovat z hlediska ultima ratio. Nejvyšší soud zde souhlasil se závěry soudů nižších stupňů, že ačkoli povinnost dát přednost v jízdě ve smyslu § 22 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, je kvalitativně vyšším stupněm povinnosti nežli povinnost dodržet maximální povolený rychlostní limit, obviněný v této věci žádnou povinnost neporušil, resp. nezpůsobil vzniklý následek z nedbalosti, neboť řádně sledoval situaci v silničním provozu a svoji povinnost dát přednost v jízdě splnil tím, že zastavil na hranici křižovatky, když zjistil, že nemá náležitý výhled do křižovatky, tak poté, co projela vozidla v obou směrech, začal pomalu najíždět na výhled, kde také zastavil.
Nadto soudy z hlediska vzniku dopravní nehody připomenuly výrazný podíl překročení maximální povolené rychlosti motocyklistou (řidiče A), který v úseku s předepsanou maximální rychlostí 50 km/hod. jel rychlostí okolo 80 km/hod. Je také dále třeba zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1019/2022. V tomto případě překročil řidič motocyklu (řidič A) svou rychlost o více než 66 % (místo 90 jel 150 km/h). Řidič B byl v tomto případě zcela nevinen. Nejvyšší soud zde uvedl, že zásadně platí, že řidič jedoucí po vedlejší komunikaci dává přednost v jízdě vozidlům při vjíždění na hlavní silnici, které registruje v zorném poli a v přiměřené vzdálenosti.
Nemusí však dávat absolutní přednost všem vozidlům v libovolné vzdálenosti, které od křižovatky vidí, ale jen těm, u kterých by podle svého důvodného odhadu vycházejícího zásadně z povolené rychlosti jinak ohrozil jejich průjezd po hlavní komunikaci. Pokud tedy řidič na vedlejší silnici odhaduje rychlost řidiče na silnici hlavní, vychází zásadně z rychlosti povolené. Nelze přitom lpět na absolutní nezbytnosti dosažení hranice navýšení nejvyšší dovolené rychlosti o 70 %, jak bylo zmíněno v rozhodnutí pod č. 45/2005-II.
Sb. rozh. tr. Tato hranice byla stanovena jako příklad výrazného překročení nejvyšší povolené rychlosti, je třeba však každý případ posoudit individuálně a komplexně. Je třeba také zohlednit, o jak velké navýšení půjde v absolutních číslech, bude totiž rozdíl, zda jde o 70 % z rychlosti 30, 50, 70, 90, 110 či 130 km/h. Pak může mít dostatečný význam již překročení o 50-60 km/h.
25. Výhrady dovolatele v projednávané věci směřovaly především proti posouzení míry jeho viny na nehodovém ději. Na základě výše citované judikatury lze však uzavřít, že výchozí rychlost vozidla Mercedes Benz byla faktorem, který zásadním způsobem ovlivnil vznik kritické situace v daném místě a možnosti odvrácení nehodového děje u obou účastníků. Obviněný, jakožto řidič vozidla Mercedes Benz, se do místa střetu blížil rychlostí zcela neadekvátní, díky níž se připravil o možnost reagovat na vzniklou dopravní situaci. Kdyby se do místa nehodového děje blížil rychlostí do 70 km/h, mohl by zcela volně odvrátit nehodový děj, a to jen mírným snížením své výchozí rychlosti s nízkým zpomalením. Pokud tedy obviněný poukazuje na spoluzavinění poškozené, neexistuje v projednávaném případě natolik významné spoluzavinění nehody poškozenou, pro které by nemohlo být na straně obviněného shledáno porušení důležité povinnosti jakožto znak kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu. I v této části je proto dovolání obviněného zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku je správné, což je nakonec patrno již z toho, že odpovídá převažující a ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
26. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný I. H. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
27. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného I. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 5. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu