4 Tdo 375/2024-304
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 o dovolání obviněného J. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 11 To 357/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 T 11/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 6 T 11/2023, byl obviněný J. H. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 9.12.2022 v době od 17:51 hod. do 17:54 hod. před budovou České pošty na XY náměstí v XY přistoupil ke zde stojícím M. G. a K. R., a následně po M. G. požadoval tisícovku, nebo ho dobije, když částku ve výši 1.000 Kč obžalovanému na místě z obavy z fyzického napadení M. G. předala K. R., avšak i po obdržení shora uvedené finanční hotovosti se obžalovaný pokusil poškozeného G. fyzicky napadnout, a to nejprve úderem pěstí a následně kopem, přičemž poškozený tyto útoky vykryl rukou a k jeho zranění nedošlo“.
2. Za uvedené jednání a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 3. 2023, sp. zn. 7 T 69/2022, který nabyl právní moci téhož dne, byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 3. 2023, sp. zn. 7 T 69/2022, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost vydat poškozené K. R. bezdůvodné obohacení ve výši 1 000 Kč.
5. Proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 6 T 11/2023, podali obviněný J. H. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Rakovníku odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 11 To 357/2023, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
6. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 11 To 357/2023, podal následně obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. Obviněný ve svém dovolání uvedl, že sice svého známého G. vyzval ke vrácení půjčky peněz, avšak vrácení peněz od jmenovaného neočekával, neboť ani nepředpokládal, že by měl peníze u sebe. Pokud tuto výzvu obviněný spojil s fyzickou výhrůžkou, že G. zbije, nebyla tato výhrůžka míněna vážně a nevyvolala žádné obavy. Vůči R. obviněný žádné výhrůžky nesměřoval, jmenovaná uvedla, že peníze mu sama a dobrovolně předala proto, aby konflikt negradoval.
8. Dále obviněný popisoval a hodnotil postup soudů a vyjadřoval svůj názor k tomuto postupu. Rovněž uvedl, že soud nesprávně hodnotil nejen okolnosti k posouzení zejména subjektivní, ale i objektivní stránky chování obviněného a že skutkové závěry soudů jsou v extrémním nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi a s hmotněprávní úpravou jak daného trestného činu, tak trestu, který byl za spáchání uvedeného skutku obviněnému uložen a který se jeví nepřiměřeně přísným. V této souvislosti uvedl, že okolnosti skutku, neodůvodňují právní kvalifikaci skutku podle soudem zvoleného ustanovení trestního zákoníku ani uložení trestu odnětí svobody v soudem určené výši.
9. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 6 T 11/2023 a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný dovozuje natolik nízkou intenzitu násilí, že se nemohlo jednat o čin soudně trestný, když s touto námitkou se již vypořádal nalézací soud v bodu 8 odůvodnění svého rozsudku. Pokud se v dovolání hájí dovolatel tím, že jeho pohrůžka poškozeného nevystrašila, pomíjí judikaturu, podle níž je nerozhodné, zda se poškozený pohrůžky takového loupežníka bál či nikoliv. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž obvinění uplatnili obdobnou obhajobu, a to usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 7 Tdo 460/2020 a usnesení ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1062/2021.
11. Soudy se vypořádaly i s námitkou dovolatele ve třetím odstavci na str. 4 dovolání, že skutek nedosáhl dostatečné škodlivosti pro společnost ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž odkázal na konkrétní důvody proti užití zásady subsidiarity trestní represe uvedené v bodu 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního
12. Ostatní námitky dovolatele, které je možno dovodit z textu jeho dovolání, žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají, případně je jejich obsah sporný.
13. Poslední námitku dovolatele obsahuje čtvrtý a pátý odstavec na str. 4 dovolání, kde dovolatel označil uložený trest za nepřiměřeně přísný. Z hlediska dovolání je podstatné, že takto formulovaná námitka nemůže odpovídat žádnému z dovolacích důvodů.
14. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
17. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
18. Z dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvod podle § 265 odst. písm. g) tr. ř., nicméně ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to i přes to, že dovolání podal v roce 2024, tedy již za účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., který formálně rozšířil dovolací důvody zakotvené v § 265b odst. 1 tr. ř. o dovolací důvod tzv. extrémního nesouladu. Tedy o případy, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je nutné uvést, že tento dovolací důvod byl ovšem v minulosti judikatorně podřazován pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, který obsahoval dovolací důvod spočívající právě v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb., se dočkal výše uvedený (dříve zakotvený pouze judikatorně) dovolací důvod samostatné úpravy zákonodárcem v taxativním výčtu dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a to konkrétně pod písm. g), přičemž dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení byl podle nového znění zákona zakotven v uvedeném ustanovení pod písm. h).
19. Pokud obviněný v dovolání namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, měl jako dovolací důvod podle nové úpravy účinné od 1. 1. 2022 označit § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
20. Nejvyšší soud podotýká, že obviněný dovolání směřoval proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání podané proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, mělo být tedy správně jeho dovolání opřeno rovněž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho tzv. druhé alternativě ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutečnost, že dovolatel prostřednictvím obhájkyně uplatnil pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] a nikoliv dále podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neshledal Nejvyšší soud natolik závažnou, aby toto bránilo projednání podaného dovolání. Nejvyšší soud nehodlá postupovat příliš formalisticky, když z obsahu dovolání tento uplatněný dovolací důvody vyplývá. Je ovšem nutno poznamenat, že skutečnost nutnosti podání dovolání prostřednictvím obhájce, tedy osoby právně vzdělané, by právě měla takovýmto situacím předejít.
21. Vzhledem k uplatněným námitkám musí Nejvyšší soud především konstatovat, že v rámci podaného dovolání uplatňuje dovolatel v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem druhého stupně, přičemž tento na jeho argumenty dostatečně reagoval, tedy zabýval se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
22. Pod citovaný dovolací důvod lze podřadit námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že zjištěným jednáním nedošlo k naplnění všech znaků zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť poškozený se obviněného nebál.
23. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že zmíněného zločinu se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Tento delikt má dva objekty, neboť předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Trestní zákoník však zařazením loupeže mezi trestné činy proti svobodě zdůrazňuje zásah do osobní svobody ve smyslu svobody rozhodování v majetkové sféře, který považuje za závažnější a pro charakteristiku loupeže za rozhodující. Trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1728 a násl.).
24. Z uvedeného je zřejmé, že k závěru o spáchání uvedeného zločinu není nutné, aby poškozený dostal strach či aby byl útok pachatele jinak úspěšný. Podstatná je realizace jednání, kterým pachatel atakuje svobodu rozhodování poškozeného v jeho majetkové sféře a donucuje ho k rozhodnutí (v podobě nezabránění zmocnění se věci nebo přímo k jejímu vydání), které by poškozený jinak, za možnosti svobodného rozhodnutí, neučinil, a to bez ohledu na to, zda pachatel svého cíle dosáhl či nikoli.
25. Obviněný v případě popsaném ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně zjevně takové jednání spáchal, čímž útok zločinu loupeže dokonal. Další okolnosti, tedy, že se poškození nebáli, na aplikaci § 173 odst. 1 tr. zákoníku nemá zásadní vliv (byť takové skutečnosti pochopitelně mohou mít svůj význam pro aplikaci kvalifikovaných skutkových podstat a současně i pro posouzení povahy a závažnosti trestného činu). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že obviněný přistoupil ke stojícím M. G. a K. R., když požadoval po M. G. 1 000 Kč nebo ho dobije, přičemž částku ve výši 1 000 Kč obviněnému na místě z obavy z fyzického napadení M. G. předala K. R., avšak i přesto se obviněný pokusil poškozeného fyzicky napadnout. Pokud obviněný namítl, že intenzita pohrůžky nebyla taková, aby se jednalo o pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a aby tak zakládala kvalifikaci ve skutkové větě popsaného jednání jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba uvést, že pohrůžka takové intenzity, aby v poškozeném vzbudila strach, není podmínkou pro posouzení jednání obviněného jako zločinu loupeže. Jak správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, jedná se o okolnost zohlednitelnou pouze ve výroku o trestu. Se zřetelem k uvedeným skutečnostem shledal Nejvyšší soud výše uvedenou námitku zjevně neopodstatněnou.
26. Pouze s větší mírou tolerance lze k uplatněnému dovolacímu důvodu podřadit obecně formulovanou námitku týkající se zásady subsidiarity trestní represe. Otázkou subsidiarity trestní represe se však soud prvního stupně správně zabýval, když v bodu 8 odůvodnění rozsudku poukázal na chování obviněného, kdy bylo zjevné, že obviněný měl v úmyslu pohrůžku bezprostředního násilí stupňovat, přičemž chování obviněného nebylo ojedinělým excesem. Už samotné tyto skutečnosti v daném případě zvýšily společenskou škodlivost jednání obviněného do té míry, že nebylo možno od trestní represe v jeho případě upustit.
27. Obviněný kromě výše uvedených námitek, na které Nejvyšší soud již reagoval, dále opakovaně použil tvrzení, že rozhodnutí, jímž byl uznán vinným zločinem loupeže, neodpovídá zjištěným skutečnostem. Podle názoru obviněného soud prvního stupně hodnotil důkazy nesprávně, když jednání obviněného, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku, sice formálně sice naplňuje znaky zločinu loupeže, popis skutku soudem prvního stupně je však neobjektivní a tendenční a nezohledňuje faktické okolnosti skutku.
28. K takto pojaté argumentaci obviněného vztahující se k výroku o vině je nutno uvést, že tyto námitky jsou námitkami skutkové povahy, neboť obviněný jimi zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů a v návaznosti na to také skutkové závěry soudů vyjádřené ve skutkové větě. Takové námitky lze obecně vzato opřít o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak pouze za předpokladu, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
29. Dovolací soud však konstatuje, že v posuzované věci není zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů dán. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (především rozsudku soudu prvního stupně) je totiž seznatelné, že si byly vědomy důkazní situace (v řízení bylo provedeno dokazování odpovídající ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.), je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (postupovaly v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry.
30. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
31. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, jak už výše uvedeno, že soudy se při zjišťování skutkového stavu věci nedopustily pochybení, jež by vedlo k vadě v podobě zjevného rozporu s obsahem provedených důkazů.
32. Poslední námitkou obviněný brojil proti výroku o trestu. Konkrétně namítal nepřiměřenou přísnost uloženého trestu.
33. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit pouze s odkazem na dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo a obviněný to ani v dovolání netvrdil). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by byl v daném kontextu možný, pouze pokud by byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Tomu tak v přezkoumávaném případě nebylo, neboť v zásadě trest odpovídá všem zákonným kritériím týkajícím se trestu a jeho výměry.
34. Nejvyšší soud tedy pouze pro úplnost uvádí, že za zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku mohl být obviněnému uložen trest odnětí svobody na dvě léta až deset let, přičemž jeho výměra v délce 40 měsíců byla v daném případě stanovena v souladu se zákonem. Soud prvního stupně své úvahy o druhu a výši trestu popsal v bodu 9 odůvodnění svého rozsudku, přičemž nelze odhlížet od skutečnosti, že trest byl ukládán jako souhrnný.
35. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 5. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu