4 Tdo 406/2024-294
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 o dovolání obviněného J. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. 5 To 240/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 42/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 14 T 42/2023, byl obviněný J. T. uznán vinným ze spáchání přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 4. 3. 2022 v době kolem 17:29 hod. na Praze, v ulici XY řídil osobní motorové vozidlo Hyundai i30, RZ XY ve směru od ulice XY, přičemž na úrovni domu č. p. XY se vozidlo řízené obžalovaným střetlo s poškozenou nezl. AAAAA (pseudonym) poté, kdy poškozená vstoupila do jízdního profilu vozidla a přecházela vozovku zprava doleva z pohledu řidiče, přičemž obžalovaný nebyl schopen s ohledem na vzdálenost poškozené a běžnou reakční dobu řidiče střetu zabránit, v důsledku čehož došlo k přejetí levé dolní končetiny poškozené pravým zadním kolem vozidla a pádu poškozené na vozovku, kdy poškozená utrpěla šikmou víceúlomkovou zlomeninu střední části (tj. diafýzy) kosti holenní s posunem kostních úlomků, příčnou zlomeninu střední části (tj. diafýzy) kosti lýtkové (s mezifragmentem a posunem kostních úlomků), s krevním výronem a otokem měkkých tkání bérce, poranění měkkých tkání hlezenního kloubu s otokem měkkých tkání a krvácením do kloubní dutiny hlezenního kloubu (tzv. hemartros), tedy zranění, které si vyžadovalo okamžitou lékařskou pomoc a poškozenou omezovalo citelně v obvyklém způsobu života zejména omezením funkce poraněné dolní končetiny po dobu delší než 6 týdnů, tedy těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, přičemž obžalovaný v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z § 47 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) a c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, neposkytl poškozené potřebnou pomoc a pokračoval dále v jízdě, ačkoliv s ohledem na přejetí překážky v bezprostřední časové souvislosti na výskyt poškozené ve vozovce, který registroval, musel být minimálně srozuměn s tím, že mohlo dojít ke střetu s poškozenou a zranění poškozené, zároveň mu nehrozilo žádné nebezpeční v souvislosti s poskytnutím pomoci poškozené“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný J. T. odsouzen podle § 151 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 4 (čtyř) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
3. Podle § 151 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 20 000 Kč (50 denních sazeb po 400 Kč).
4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 14 T 42/2023, podal obviněný J. T. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. 5 To 240/2023 tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 240/2023, podal následně obviněný J. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Tvrdí, že si nebyl vědom žádného nehodového děje. V řízení nebylo prokázáno, že by o dopravní nehodě věděl a že by snad odjel z místa, kde se stala, a to s úmyslem neposkytnout poškozené pomoc. Obviněný dále namítl zejména to, že odvolací soud bez přezkoumávání skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně vzal jím učiněná skutková a právní zjištění za správná, stejně tak pak jeho závěry právní, a to, aniž by v tomto směru provedl dokazování či jej doplnil, s čímž souvisí otázka subjektivní stránky.
Obviněný konstatuje, že má za to, že se soud prvního stupně a následně ani soud odvolací nijak nevypořádal v rámci svých rozhodnutí se vzájemnou rozporností jednotlivých v řízení provedených důkazů. Tyto rozpory jsou podle obviněného velmi významné a zásadní v hodnocení naplnění subjektivní stránky trestného činu. Obviněný dále konstatuje, že znalecký posudek sice uvádí, že se poškozená měla střetnout s vozidlem řízeným obviněným a v důsledku toho upadnout za toto vozidlo, ale nevyjadřuje se k tomu, zda mohl obviněný zaregistrovat přejetí překážky v podobě nohy poškozené, neakcentuje specifický stav komunikace, kde k nehodovému ději došlo, a ani se nevyjadřuje k chování specifického typu vozidla řízeného obviněným na takovém typu komunikace.
V řízení před soudy obou stupňů tak podle něj nebyl proveden žádný důkaz, který by jednoznačně a nepochybně vyvracel tvrzení konzistentně uplatňovaná v celém řízení, tj. že přejetí žádné překážky nezaregistroval. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2023, sp. zn. 5 To 240/2023 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. července 2023, sp. zn. 14 T 42/2023 podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám rozsudkem, jímž obviněného obžaloby zprostí, popřípadě aby podle § 265l odst. 1 tr.
ř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že s námitkami obviněného se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil zejména v bodech 13–18 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 3–8 odůvodnění svého usnesení napadeného předmětným dovoláním. S touto argumentací soudů se státní zástupce ztotožňuje a v podrobnostech na ni pro stručnost odkazuje. Uvádí dále, že dovolatel brojí jak proti soudy učiněným skutkovým zjištěním, tak proti právnímu posouzení skutku. K právnímu posouzení skutku však neuvádí žádnou bližší argumentaci. Ze závěru bodu 9 a z bodu 14 dovolání je patrno, že dovolatel si není jist ani tím, jakou ze dvou variant tohoto dovolacího důvodu by měl uplatnit a čím by měl tento dovolací důvod odůvodnit. Ohledně skutkových zjištění uvádí dovolatel všechny tři varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by se některou z nich pokusil opřít o přiléhavé věcné důvody. Namísto toho, aby se opřel o konkrétní dovolací důvod, uvádí povšechné stesky proti dokazování, které žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají. Dovolací význam má však pouze „zjevný rozpor“, a to pouze mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Ostatní důkazní rozpory dovolací význam nemají. Nemají jej ani rozpory mezi jednotlivými důkazy, neboť ty mohou existovat v řadě trestních věcí, podstatné není, zda tyto rozpory existují či nikoliv, nýbrž zda se soudy s takovými rozpory řádně vypořádají – zda řádně vysvětlí, kterému důkazu a proč uvěřily či neuvěřily a jaký význam má ten který důkaz pro učiněné skutkové zjištění. Pokud dovolatel v bodu 10 a násl. svého dovolání nalézacímu soudu vytýká, že neuplatnil zásadu in dubio pro reo, státní zástupce připomíná, že pokud soud přiléhavě vysvětlí v odůvodnění svého rozhodnutí, proč pochybnosti nemá, důvod k užití zásady in dubio pro reo nemůže nastat. Pokud tedy dovolatel poukazuje na zásadu in dubio pro reo, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
9. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
10. Obviněný J. T. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).
11. V rámci uvedeného dovolacího důvodu obviněný namítl, že se soud prvního stupně a následně ani soud odvolací nijak nevypořádaly v rámci svých rozhodnutí se vzájemnou rozporností jednotlivých v řízení provedených důkazů. Tyto rozpory jsou podle obviněného velmi významné a zásadní v hodnocení naplnění subjektivní stránky trestného činu.
12. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 3, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněným namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Svá skutková zjištění opřel zejména o výpověď svědkyně F., která přesně popsala nehodový děj, přičemž její popis sledu událostí byl jednoznačně potvrzen znalcem z oboru doprava a strojírenství Ing. Alešem Kaplánkem, Ph.D.
13. Obviněný dále namítl, že si nebyl vědom žádného nehodového děje. Dodal, že v řízení nebylo prokázáno, že by o dopravní nehodě věděl a že by snad odjel z místa, kde se stala, a to s úmyslem neposkytnout poškozené pomoc. Nejvyšší soud konstatuje, že na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám obviněného. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu. Skutkové námitky obviněného tak nejsou v žádném případě podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
14. Pokud dále obviněný poukázal na to, že znalecký posudek sice uvádí, že se poškozená měla střetnout s vozidlem řízeným obviněným, ale nevyjadřuje se k tomu, zda mohl obviněný zaregistrovat přejetí překážky v podobě nohy poškozené, neakcentuje specifický stav komunikace a ani se nevyjadřuje k chování specifického typu vozidla řízeného obviněným na takovém typu komunikace, nelze ani těmto námitkám přisvědčit. V projednávané trestní věci bylo obviněnému kladeno za vinu neposkytnutí pomoci poškozené po způsobené nehodě. Rozhodující pro posouzení viny obviněného proto byla otázka, zda bylo provedeným dokazováním prokázáno, že byl přinejmenším srozuměn s tím, že k nehodě došlo. Jak je uvedeno výše, soud prvního stupně založil skutkový závěr především na závěrech znaleckého posudku z oboru dopravy ve spojení s výpovědí svědkyně F. Znalec v závěrech svého posudku vyloučil tvrzení obviněného, že si nevšiml, že došlo k dopravní nehodě, při které přejel svým zadním kolem levou nohu poškozené. K dispozici je přitom i fotografie boty poškozené, na které je patrný zřetelný otisk pneumatiky na tak velké ploše, že si lze jen těžko představit, že by také přejetí nohy poškozené svým autem nezaregistroval. S ohledem na popsaný průběh děje je proto zřejmé, že obviněný musel být s ohledem na přejetí překážky v bezprostřední časové souvislosti na výskyt poškozené ve vozovce, který registroval, minimálně srozuměn s tím, že mohlo dojít ke střetu s poškozenou.
15. Obviněný ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
16. V rámci dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojí jak proti soudy učiněným skutkovým zjištěním, tak proti právnímu posouzení skutku. K právnímu posouzení skutku však neuvádí žádnou bližší argumentaci. Lze proto shledat, že proti právnímu posouzení skutku dovolání svým obsahem zaměřeno není a opírá se pouze o námitky proti uvedenému skutkovému zjištění, tedy že obviněný předmětnou nehodu nezaregistroval. Nejvyšší soud proto i zde opakuje, že dovolání obviněného je pouhou polemikou se způsobem hodnocení provedených důkazů, když těžiště jeho námitek je postaveno na tom, že si není vědom nehodového děje. Tyto námitky jsou ovšem pouhým opakováním obhajoby obviněného od počátku trestního řízení.
17. Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení obviněného, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2016, sp. zn. 11 Tdo 812/2017).
18. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265btr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 5. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu