4 Tdo 424/2025

4 Tdo 424/2025-310

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2025 o dovolání obviněného M. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 10 To 320/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 82/2023, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 10 To 320/2024 a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 7. 2024, sp. zn. 3 T 82/2023.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 7. 2024, sp. zn. 3 T 82/2023, byl obviněný M. K. uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„dne 27.10.2022 kolem 09:06 hodin řídil po silnici č. XY, ve směru od obce XY, nákladní motorové vozidlo zn. IVECO, reg. zn. XY, s návěsem zn. Wielton, reg. zn. XY, přičemž v úseku km 81,52 v katastru obce XY, okres XY, při odbočování vlevo nedal přednost v jízdě protijedoucímu osobnímu motorovému vozidlu zn. Škoda Fabia, reg. zn. XY, řidičky Š. Š., a zavinil tak střet s ní, čímž jí způsobil těžký otřes mozku, lehčí formu difusního axonálního poranění mozku, drobné subarachnoidální krvácení, zlomeninu 2. krčního obratle, naštípnutí 8. – 10. žebra vlevo, zlomeninu střední části kosti stehenní vpravo, zlomeninu horní části kosti lýtkové vpravo, otevřenou zlomeninu dolní části kosti holenní i lýtkové vpravo, odlomení zevní hrany kosti hlezenné vpravo, spirální zlomeninu 5. kosti zánártní, tržnou ránu pravého kolene cca 12 cm, přeříznutí vazu čéšky vpravo, povrchovou odřeninu nad lopatou kosti kyčelní vpravo, tržnou ránu na dorsu levé nohy do podkoží 2,5 cm a tržnou ránu levé ruky s dlouhodobým léčením a omezením v obvyklém způsobu života a trvalými následky ve formě fyzické i psychické.“

2. Za uvedené jednání byl obviněný M. K. odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100.000 Kč skládající se ze 100 denních sazeb po 1.000 Kč.

3. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu 1 (jednoho) roku.

4. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Š. Š., se svým nárokem na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy odkázána zcela na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 7. 2024, sp. zn. 3 T 82/2023 podal obviněný M. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 10 To 320/2024 tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

6. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 10 To 320/2024, podal následně obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný v něm poukázal na nový provedený důkaz, a to znalecký posudek, který prokazuje skutečnosti jednoznačně svědčící o spoluzavinění poškozené. Soud I. stupně sice znalecký posudek jako důkaz provedl, ale protože vycházel z prohlášení viny obviněného, nezabýval se vůbec spoluzaviněním poškozené. Odvolací soud sice nesouhlasil s tím, že soud I. stupně vycházel z prohlášení viny, ale ohledně spoluzavinění poškozené pouze uvedl, že z důvodu, že obviněný nedal přednost v jízdě, není možno shledat spoluzavinění poškozené, které by

odůvodňovalo mírnější právní posouzení. Obviněný však konstatuje, že znaleckým posudkem bylo prokázáno, že poškozená měla možnost zabránit střetu při jízdě rychlostí 50 km/h, přičemž při dohlednosti 30-40 m jela rychlostí před nehodou přibližně 71 až 77 km/h, tedy se jednalo o rychlost, kdy nebyla schopna zastavit vozidlo na vzdálenost, na níž měla rozhled. Obviněný má za to, že měl alespoň právo na to, aby se odvolací soud zabýval příčinami nehody, dále tím, zda lze uvažovat o spoluzavinění poškozené, pokud bylo, tak v čem spočívalo a jaký mělo vliv na následky. Je proto zřejmé, že odvolací soud vůbec nevycházel z provedeného znaleckého posudku, a proto jsou jeho rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a je dán shora zmíněný dovolací důvod.

7. Stejně tak v důsledku nesprávných skutkových závěrů odvolacího soudu, který vůbec nepřihlédl ke spoluzavinění poškozené, přestože z provedených důkazů toto jednoznačně vyplývalo, došlo také k nesprávnému právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nesprávné hmotněprávní posouzení obviněný spatřuje také v tom, že mu byl ve svém důsledku uložen přísnější trest, než mu byl uložen v řízení před povolením obnovy řízení. Uložený trest je s ohledem na nové skutečnosti naprosto nepřiměřený a s ohledem na skutečnost, že obviněný již například vykonal cca 10 měsíců z výkonu trestu zákazu řízení motorových vozidel, je na tom nově uloženým trestem i mnohem hůře než za situace, kdyby byl původně odsouzen k 12 měsícům, když by mohl žádat po polovině vykonání trestu o upuštění zbytku výkonu trestu. Uložením trestu zákazu řízení dle obviněného došlo k uložení přísnějšího trestu než v původním řízení, což je v rozporu s ustanovením § 289 písm. c) tr. ř. Na základě všeho výše uvedeného obviněný žádá, aby byl rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 10 To 320/2024 zrušen a aby byla věc vrácena k dalšímu projednání.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že první otázkou je, zda je v předmětném řízení přípustné podání dovolání proti výroku o vině, když v řízení předcházejícím bylo soudem přijato dovolatelovo prohlášení viny. Tedy zda soudem přijaté prohlášení viny brání pozdějšímu podání dovolání proti výroku o vině. A zda platí tato překážka ve všech procesních situacích, včetně řízení po povolení obnovy řízení. Státní zástupce zde odkázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že založí-li nově zjištěné skutečnosti důvodné pochybnosti o vině obžalovaného, nelze přezkum odsuzujících rozhodnutí zákonem vyloučit. Státní zástupce má proto za to, že z hlediska současných skutkových zjištění je původní prohlášení viny dovolatele bezvýznamné – vztahující se k překonané fázi dokazování. Toto prohlášení viny tedy nebrání podání dovolání i proti aktuálním skutkovým zjištěním obou soudů.

9. Státní zástupce k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že obviněným formulovaná námitka zjevného rozporu mezi obsahem znaleckého posudku a závěrem krajského soudu, že na straně poškozené nelze shledat spoluzavinění, by obsahově mohla odpovídat první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť posouzení vlivu spoluzavinění poškozeného na právní posouzení je otázkou právní a nikoliv skutkovou. Z obsahu soudních rozhodnutí je však patrno, že jádrem problému je skutečně otázka, zda dovolatel mohl poškozenou vidět a zda byl schopen na ni nějak reagovat. K tomuto státní zástupce konstatuje, že důkazy k výroku o vině hodnotil jen soud odvolací, když soud nalézací pouze odkázal na předchozí dovolatelovo prohlášení viny. Odvolací soud pak provedl důkaz znaleckým posudkem, nijak však nezměnil výrok o vině a odvolání dovolatele zamítl jako nedůvodné.

10. Pokud dovolatel tvrdí, že poškozená jela rychlostí neodpovídající vzdálenosti 30-40 m, na kterou měla dohled, je z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu i usnesení soudu odvolacího patrno, že pro právní posouzení skutku nepovažovaly soudy za podstatné zjištění, zda a na jakou vzdálenost dovolatel vozidlo poškozené viděl. Touto otázkou se v podstatě nezabývaly. Takový přístup je patrný již z bodu 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde uvedený soud nijak nereagoval na obsah již zmíněného znaleckého posudku Ing.

Gregory z oboru dopravy. Soud odvolací pak v bodu 12 odůvodnění svého usnesení zhodnotil pochybnosti o viditelnosti poškozené v neprospěch dovolatele a nikoliv poškozené. K výpovědi svědkyně F. o dohlednosti v mlze na pouhých 30-40 m uvedl, že je „poměrně notoricky známou skutečností, že takřka nikdo nedokáže za mlhy odhadnout vzdálenost, na kterou je zachován rozhled“. Absurdnost takového tvrzení lze snadno doložit ustanovením § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, podle něhož musí řidič přizpůsobit rychlost jízdy mimo jiné i „povětrnostním podmínkám“, kam vedle tmy zcela jistě náleží i existence mlhy.

Samotný zákonodárce tedy předpokládá, že onou „notoricky známou skutečností“ je pravý opak. Totiž, že každý řidič dokáže za mlhy odhadnout vzdálenost, na kterou má dohled, a že každý takový řidič je proto schopen přizpůsobit této dohledové vzdálenosti rychlost své jízdy. Odvolací soud tedy tvrdí opak toho, co je notorietou. Dokonce takovou notorietou, že ji považuje za samozřejmou rovněž zákonodárce při právní úpravě přiměřené rychlosti jízdy. Odvolací soud v podstatě vyslovil skutkový závěr, že „nikdo není schopen“ odhadnout v mlze dohled.

Z čehož by nutně bylo třeba učinit závěr právní opřený o shora citovaný § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, že v mlze by tedy neměl řídit nikdo. Což odporuje logice i zvyklostem obvyklého života, kdy řidiči běžně odhadují dohledovou vzdálenost v mlze, dešti i ve tmě a této vzdálenosti přizpůsobují rychlost své jízdy. Argumentem ad absurdum tedy státní zástupce odmítá, že by svědkyně F. jako řidička jedoucí za soupravou dovolatele nebyla schopna v mlze odhadnout dohlednost. Naopak byla k takovému odhadu povinna, neboť jinak by v mlze nemohla upravit svou rychlost tak, aby tato rychlost byla v souladu s citovaným ustanovením – odpovídala aktuální dohlednosti.

Na tom nemůže nic změnit ani to, že si přesně nezapamatovala průběh nárazu, na který beztak přes vozidlo dovolatele nemohla vidět. Podstatnější je, že pokud měl odvolací soud pohybnost o husté mlze v obci XY, namísto aby tuto pochybnost vyložil v neprospěch dovolatele, mohl ji vyvrátit zprávou Českého hydrometeorologického ústavu nebo jiné renomované instituce, zda v době a místě nehody byla či nebyla hustá mlha. Takovou mlhu by bylo třeba vyvrátit, nikoliv jen zpochybnit. Zatím takové husté mlze nasvědčuje způsob jízdy dovolatele, který i podle výpovědi jmenované svědkyně pouštěl světelné znamení o odbočení vlevo nadvakrát, když v mlze nejprve nemohl nalézt správný sjezd ze silnice.

11. Co se týče znaleckého posudku z oboru dopravy, odvolací soud si z jeho závěrů vybral pouze z kontextu vytržené tvrzení, totiž, že dovolatel by měl možnost střetu zabránit, pokud by v okamžiku spatření vozidla poškozené „upustil od odbočování“. Znalec skutečně uvedl, že dovolatel mohl v okamžiku spatření vozidla Fabia „upustit od dalšího odbočování a brzdit ve svém pruhu“. Dodal však, že toto je „vzhledem k času možnost spíše teoretická“. A že dovolatel „při rychlosti vozidla Fabia nad 50 km/h neměl možnost střetu zabránit“.

Uvedeným odpovědím je možno porozumět pouze v souvislosti s odpověďmi znalce na předchozí otázky č. 1 až 5, které odvolací soud zcela pominul. Z těchto odpovědí je přitom patrno, že dohlednost v místě nehody klesala až na 30 m a teprve na tuto vzdálenost se mohli řidiči vzájemně vidět a že dovolatel započal odbočovací manévr v rychlosti 20 km/h v době, kdy byla protijedoucí Fabia vozidla vzdálena 60 m a jela rychlostí až 77 km/h, tedy se pohybovala rychlostí téměř 21,4 m/s. I z laického pohledu je zřejmé, že pokud jela poškozená rychlostí 21,4 m/s, dovolatel ji ještě více než sekundu po zahájení odbočovacího manévru vidět nemohl – z 60 m by se takto přiblížila na necelých 40 m, kde by byla stále skryta mlhou.

Rychlostí 20 km/h ujel dovolatel za tu dobu více než 5,5 m. V okamžiku spatření vozidla Fabia tedy musel být značnou částí najetý do protisměru a jeho souprava byla stále v pohybu. Pokud znalec uvádí, že jeho možnost zabránit nehodě byla „spíše teoretická“, a to sice „vzhledem k času“, pravděpodobně tím vyjadřoval, že dovolatel dostatečný čas na reakci objektivně neměl. Kardinální otázkou je, jak by mohl dovolatel vrátit takto odbočující nákladní soupravu do svého jízdního pruhu, když by při připočtení reakční doby (1 s) urazil za celkem 2 sekundy vzdálenost 11 m.

Další otázkou je, proč vůbec zjišťujeme možné reakce dovolatele na vozidlo blížící se rychlostí 77 km/h, které oněch zbývajících 30 m (kdy již bylo viditelné) urazilo v průběhu pouhých 1,4 s. Během takto krátkého času bylo vrácení jízdní soupravy někam zpět skutečně jen velmi teoretické. Všechny tyto pochybnosti by měl znalec vysvětlit. Státní zástupce konstatuje, že za stávající důkazní situace se jako výlučný viník dopravní nehody jeví samotná poškozená. Viditelnost poškozené je zásadní skutkové zjištění, na jehož samozřejmosti je vystavěna skutková věta odsuzujícího rozsudku.

Tento skutkový předpoklad o viditelnosti poškozené je ve zjevném rozporu s oběma shora uvedenými důkazy, čímž byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

12. Z hlediska hmotněprávního je zřejmé, že stávající neúplné dokazování neumožňuje učinit závěr, že předmětnou nehodu nějakým dílem zavinil také dovolatel. Konkrétní úvahu o míře zavinění obou zúčastněných proto považuje státní zástupce za předčasnou. Za stejně předčasné považuje vyjadřovat se námitkám dovolatele, že mu byl uložen přísnější trest. Závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství shrnul, že dovolání odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a je důvodné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

13. Přípisem ze dne 25. 2. 2025 reagovala poškozená Š. Š. na dovolání obviněného. Ve svém vyjádření uvedla, že se s názorem obviněného ani částečně neztotožňuje. Domnívá se, že dovolací důvody pouze kopírují původní obhajobu a nejsou způsobilé napadené rozhodnutí před Nejvyšším soudem zvrátit. Krajský soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě zhodnotil jednání obviněného i poškozené před nehodou i po ní a také nedůvěryhodnost výpovědi svědkyně F., která byla ve zjevném rozporu s ostatními provedenými důkazy. Uložený trest obviněnému považuje poškozená s ohledem na způsobený následek naopak za velmi mírný. Nad rámec uvedeného dovolacímu soudu zasílá odborné vyjádření znalce Ing. Gregory, kterým je doplňován původní znalecký posudek, jímž argumentuje obviněný. Z něj vyplývá, že pokud by byla dohlednost v době nehody jen lehce převyšující 50 m, tak by rychlost vozidla poškozené byla zcela přiměřená. To v souvislosti s prokázanou rychlostí jízdy obviněného krátce před nehodou atakující rychlost 90 km/h nákladní soupravou dosahující extrémních rozměrů i hmotnosti jakékoliv spoluzavinění poškozené jednoznačně vylučuje. Poškozená s ohledem na výše uvedené navrhla, aby dovolací soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné, případně jej jako nedůvodné zamítl.

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

16. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.

ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

17. Nejvyšší soud uvádí, že se jedná již o druhé dovolání obviněného v téže trestní věci. První dovolání obviněného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 4 Tdo 1177/2023 odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jakožto neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů. Obviněný tehdy napadl svým dovoláním pouze přiměřenost uloženého trestu. Výrok o vině napadnout nemohl, neboť před nalézacím soudem učinil prohlášení viny, které uvedený soud přijal. Obviněný však následně dosáhl svým návrhem povolení obnovy řízení, jak je patrno z usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. 6. 2024, č. j. 2 Nt 1501/2024-24. Důvodem obnovy byl na žádost Generali České pojišťovny, a. s., opatřený znalecký posudek znalce z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská Ing. Gregory, z něhož vyplývá, že poškozená Š. Š. měla možnost střetu s vozidlem obviněného zabránit, pokud by jela rychlostí 50 km/h, resp. měla možnost zmírnit následky nehody při rychlosti do 60 km/h, a je tak na předmětné nehodě z určité části spoluvinná. O vině i trestu bylo poté nově rozhodnuto rozsudkem nalézacího soudu ze dne 29. 7. 2024, sp. zn. 3 T 82/2023, který uvedl, že ohledně viny je rozhodné původní dovolatelovo prohlášení viny. Odvolání dovolatele proti tomuto rozsudku zamítl Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 10 To 320/2024, proti němuž směřuje nynější dovolání.

18. Nejvyšší soud v prvé řadě posoudil otázku přípustnosti podaného dovolání ve spojení se soudy přijatým prohlášením viny obviněného. Podle § 206c odst. 7 tr. ř. totiž soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat. Skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Nejvyšší soud k této problematice odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23, v němž je uvedeno, že založí-li nově zjištěné skutečnosti důvodné pochybnosti o vině obžalovaného, nelze přezkum odsuzujících rozhodnutí zákonem vyloučit. Z výše uvedeného plyne, že druhou větu § 206c odst. 7 trestního řádu je nutné ústavně konformně interpretovat v souladu se zásadou materiální pravdy. Stejně jako soud, který se rozhoduje, zda prohlášení o vině přijme, musí ověřit, zda doposud pořízené důkazy nezavdávají důvodné pochybnosti o správnosti případného odsuzujícího rozsudku, musí ostatní soudy (např. v řízení o opravných prostředcích) přezkoumávat, zda takové pochybnosti nevyvstaly spolu s nově zjištěnými skutečnostmi. Ostatně i návrh, kterým bylo prohlášení viny zakotveno do trestního řádu, uváděl nemožnost podání odvolání, nikoliv apriorní nemožnost nápravy skutkových vad odsuzujících rozhodnutí, extenzivním jazykovým výkladem vztaženou na obnovu řízení či dokonce i na stížnost ministra spravedlnosti. Uvedené ustanovení tak představuje materiální omezení obviněných podat řádný opravný prostředek v rozsahu určitého druhu otázek. Nelze jej však interpretovat jako apriorní omezení v možnosti napadnout výrok o vině odsuzujícího rozsudku. Dovolání obviněného je proto přípustné.

19. Obviněný nyní ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).

20. Obviněný uplatnil první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zjevný rozpor spařuje mezi obsahem nově opatřeného znaleckého posudku, který jednoznačně svědčí o spoluzavinění poškozené, a závěrem krajského soudu, že na straně poškozené nelze shledat spoluzavinění.

21. Nejvyšší soud konstatuje, že v projednávané věci, jak je zmíněno výše, dosáhl obviněný svým návrhem povolení obnovy řízení (viz usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. 6. 2024, č. j. 2 Nt 1501/2024-24). Důvodem obnovy byl znalecký posudek číslo 040075/2023-3093-09/2023, vypracovaný dne 11. 10. 2023 znalcem Ing. Jiřím Gregorou, jehož zadavatelem byla společnost Generali Česká pojišťovna, a. s. Na základě závěrů tohoto posudku vyvstaly důvodné pochybnosti o průběhu skutkového děje, jak byl doposud popsán.

Dle závěrů znalce totiž nelze jednoznačně dovodit výlučnou odpovědnost obviněného za vznik dopravní nehody, přičemž znalec uvedl, že je na místě zvažovat i možné spoluzavinění ze strany poškozené. Dle znaleckého posudku totiž obviněný za situace, kdy poškozená při dohlednosti 30-40 metrů jela rychlostí před nehodou přibližně 71 až 77 km/h, a tedy se jednalo o rychlost, kdy nebyla schopna zastavit vozidlo na vzdálenost, na níž měla rozhled, neměl možnost střetu zabránit. Naopak poškozená, v případě, že by jela rychlostí 50 km/h, měla možnost střetu zabránit, eventuelně při rychlosti do 60 km/h zmírnit následky nehody.

Podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, smí jet řidič jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na níž má rozhled, aby byl schopen zastavit před nenadálou překážkou (odstavené vozidlo, předmět na silnici, chodec, cyklista a podobně).V době předmětné dopravní nehody byla v místě v důsledku husté mlhy viditelnost přibližně 30-40 metrů. Ohledně této skutečnosti vycházel znalec zejména z výpovědi svědkyně F. Poškozená tak porušila svou povinnost jet takovou rychlostí, aby byla schopna zastavit na dohledovou vzdálenost.

Ačkoli se v daném případě nejedná u obviněné o výrazné překročení rychlosti, je nutné vzít v úvahu zhoršené povětrnostní podmínky. Z uvedeného je proto patrné, že zavinění na předmětné dopravní nehodě nenese pouze obviněný, ale určitou mírou také poškozená, která nepřizpůsobila rychlost jízdy povětrnostním podmínkám. Nejvyšší soud k uvedenému odkazuje na své usnesení ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 4 Tdo 89/2021, v němž judikoval, že řidič na hlavní silnici je povinen jet rychlostí odpovídající jeho dohledu.

V této věci obviněná odbočovala před horizontem silnice vlevo na parkoviště hřbitova a na počátku tohoto jízdního manévru nemohla vozidlo poškozeného vidět, neboť toto vozidlo bylo v době rozhodnutí o odbočení ještě za horizontem. Obdobně viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 4 Tdo 685/2022 nebo ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 8 Tdo 457/2023 ve věcech, v nichž obvinění řidiči, kteří měli dát poškozeným přednost, objektivně nemohli vozidla poškozených včas zahlédnout. Obdobně tomu bylo i v nyní projednávaném případě.

Obviněný mohl vozidlo poškozené vidět na vzdálenost přibližně 30-40 metrů. V okamžiku, kdy začal odbočovací manévr, však byla vozidla od sebe vzdálena přibližně 60 metrů, což značí, že v okamžiku, kdy obviněný začal odbočovat, nemohl poškozenou s ohledem na hustou mlhu vidět.

22. Soud prvního stupně dokazování doplnil přečtením znaleckého posudku Ing. Jiřího Gregory, odvolací soud poté uvedl, že znalec z oboru silniční dopravy dovodil, že poškozená jela vyšší rychlostí, než odpovídalo snížené viditelnosti a že obviněný měl možnost střetu zabránit, pokud by v okamžiku, kdy mohl vozidlo spatřit, upustil od odbočování. Odvolací soud však vytrhl z kontextu tvrzení o možnosti obviněného střetu zabránit a opomenul dodat, že vzhledem k času by to byla možnost spíše teoretická a že při rychlosti vozidla poškozené neměl obviněný možnost střetu zabránit. Nejvyšší soud proto konstatuje, že soudy učiněné závěry v tomto směru neodpovídají obsahu znaleckého posudku ani vysvětlení svědkyně F., řidičky jedoucí za obviněným. Za této situace je zřejmé, že stávající dokazování neumožňuje učinit závěr, že předmětnou nehodu zavinil pouze obviněný jako výlučný viník. Je proto na místě, zejména k odpovědi na otázku číslo 6., která se jeví býti nejednoznačná, v níž konkrétně znalec uvedl, že obviněný měl možnost v okamžiku, kdy uviděl vozidlo poškozené, upustit od dalšího odbočování a brzdit ve svém jízdním pruhu, zároveň ale dále dodal, že při rychlosti vozidla poškozené nad 50 km/h neměl možnost střetu zabránit, vyslechnout znalce. Potřebné bude rovněž vyžádat zprávu Českého hydrometeorologického ústavu k posouzení intenzity mlhy v době a místě nehody. Po provedeném dokazování poté může nalézací soud učinit závěr o míře zavinění obou zúčastněných a přistoupit k právnímu posouzení jednání obviněného, a to zejména s ohledem na zjištěné skutečnosti. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto za těchto okolností odpovídá námitkám obsaženým v dovolání.

23. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

24. K uvedenému dovolacímu důvodu uvedl, že skutek byl nesprávně právně posouzen, a to z důvodu podstatného zavinění na straně poškozené. K této námitce se již Nejvyšší soud vyjádřil výše. Dále potom obviněný namítl nepřiměřenost uloženého trestu. Z důvodu nevyjasněné otázky stran míry zavinění obou zúčastněných osob je však obviněným namítané nesprávné posouzení otázky trestu a jeho přiměřenosti předčasné. Tuto otázku nechť si vyřeší soud podle míry spoluzavinění obviněného na předmětné dopravní nehodě.

25. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného M. K. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 10 To 320/2024, jakož i rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 7. 2024, sp. zn. 3 T 82/2023 v plném rozsahu. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

26. Okresní soud v Mladé Boleslavi tak v intencích tohoto dovolacího rozhodnutí opětovně projedná trestní věc obviněného M. K., zejména vyslechne znalce Ing. Jiřího Gregoru k otázkám zpracovaného znaleckého posudku a vyžádá zprávu Českého hydrometeorologického ústavu. Soud prvního stupně je vázán podle § 265s odst. 1 tr. ř. právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí.

27. Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. 6. 2025

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu