8 Tdo 457/2023

8 Tdo 457/2023-1065

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2023 o dovoláních obviněných 1) P. Ž., nar. XY, trvale bytem XY, a 2) K. O., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 5 To 40/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 4 T 92/2020, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Ž. odmítá.

II. Z podnětu dovolání obviněného K. O. se podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2023, č. j. 5 To 40/2023-1016, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 12. 2022, č. j. 4 T 92/2020-976, a to v části týkající se obviněného K. O.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu ve Zlíně, aby věc obviněného K. O. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 12. 2022, č. j. 4 T 92/2020-976, byli uznáni vinnými obviněný P. Ž. přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný K. O. přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněný P. Ž. podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let. Obviněný K. O. byl podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 roku.

2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání. Obviněný P. Ž. je zaměřil proti výroku o trestu, obviněný K. O. brojil proti výroku o vině, a tedy i všem dalším výrokům na něj navazujícím. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2023, č. j. 5 To 40/2023-1016, byla obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.

3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obvinění dopustili shora označených trestných činů tím, že v katastru obce XY, okres XY, dne 29. 5. 2019 kolem 12:30 hodin, na silnici č. XY, P. Ž. jako řidič nákladního motorového vozidla zn. Fuso Canter, RZ XY, v rámci výkonu práce jako zaměstnanec společnosti N. s. f., při jízdě rychlostí nejméně 93 km/h ve směru od XY směrem na XY v rozporu s ustanovením § 4 písm. a), b), c) a § 18 odst. 1, 3, 6 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), v platném znění (dále „zákon o silničním provozu“), nepřizpůsobil rychlost jízdy nejvyšší dovolené rychlosti jízdy stanovené svislou dopravní značkou č. B20 a omezující maximální dovolenou rychlost na 50 km/h, jakož i dopravní situaci, v důsledku čehož na rovném přímém úseku silnice v místě křižovatky se silnicí č. XY nezabránil střetu a při jím zvolené rychlosti jízdy ani nebyl schopen zabránit střetu, když zprava z vedlejší pozemní komunikace – silnice č. XY ve směru od XY, XY i přes příkazovou svislou dopravní značku č. P4 „Dej přednost v jízdě!“, v rozporu s ustanovením § 4 písm. a), b), c), § 5 odst. 1 písm. b) a § 22 odst. 1 zákona o silničním provozu, aniž dal přednost řidiči vozidla zn. Fuso Canter P.

Ž., vjížděl vlevo na hlavní silnici č. XY, směrem na XY K. O., jako řidič autobusu D. s. XY, řídící autobus značky Iveco Bus Urbanway, RZ XY, jedoucí na lince č. XY, který ještě před vjezdem na hlavní silnici mohl v době 3,5 s až 4 s před střetem zpozorovat zleva přijíždějící vozidlo Fuso Canter a při včasné reakci mohl zastavit před tím, než by vjel do jízdní dráhy vozidla Fuso Canter, na toto vozidlo však nereagoval a vjel do jízdní dráhy vozidla Fuso Canter jedoucího na hlavní pozemní komunikaci, které narazilo levou přední částí do levé boční zadní části autobusu, v důsledku čehož P.

Ž. utrpěl zejména zlomeninu týlní kosti, zlomeninu oblouku I. krčního obratle, zlomeninu těla II. krčního obratle, otevřenou zlomeninu levé lýtkové kosti, tržnou ránu levého bérce a čela a řezné rány na hřbetu rukou s dobou léčení nejméně 6 měsíců a s citelným omezením v běžném způsobu života po dobu převyšující 6 týdnů, přičemž zranění utrpěli i cestující v autobuse, a to V. M., narozená XY, zlomeninu IV. žebra vlevo a pohmoždění bederní páteře s citelným omezením v běžném způsobu života po dobu jednoho měsíce, J.

G., narozený XY, utrpěl zhmoždění levého ramene, pravého kolene a bolestivost hlavy s dobou léčení jeden týden, P. Š., narozený XY, utrpěl tržné rány obličeje a hlavy, zhmoždění hrudníku a břišní krajiny a podvrtnutí krční páteře s dobou léčení jeden měsíc a K. H., narozená XY, utrpěla podvrtnutí krční páteře, pohmoždění obou loktů a hlavy a úzkostně depresivní syndrom s dobou léčení 8 týdnů.

4. Pro úplnost je vhodné připomenout, že trestní řízení bylo zpočátku vedeno pouze proti obviněnému K. O. Jeho trestní stíhání bylo zahájeno dne 3. 2. 2020 (č. l. 306) a dne 18. 6. 2020 na něj byla podána první obžaloba v této trestní věci (č. l. 382). P. Ž. v této fázi řízení vystupoval v procesním postavení poškozeného svědka. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 4. 2021, č. j. 4 T 92/2020-721, byl obviněný K. O. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl obviněný stíhán, v němž byl spatřován přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. K odvolání státního zástupce podanému v neprospěch obviněného byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 5 To 161/2021 (č. l. 748), za splnění podmínek § 263 odst. 1 písm. b) tr. ř. podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušen a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění tohoto usnesení odvolací soud vyjádřil souhlas s názorem, že obviněný „mohl blížící se vozidlo včas a řádně zpozorovat a reagovat na něj, jak se podává z obou znaleckých posudků“. Soud se ovšem neztotožnil s tím, že za nehodu nese trestní odpovědnost toliko obviněný K. O., jelikož ze strany P. Ž. se jednalo o „hazardní způsob jízdy, a tedy zcela zjevně o vědomou nedbalost“, zatímco u obviněného šlo „buď o přehlédnutí nebo nepozornost, tedy nedbalost nevědomou“. Soud druhého stupně kladl zvýšený důraz právě na to, že měli být trestně stíháni oba řidiči. Na základě citovaného rozhodnutí vzal dne 24. 9. 2021 státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Zlíně obžalobu na obviněného K. O. zpět (č. l. 755) a dne 14. 10. 2021 dal policejnímu orgánu pokyn k zahájení trestního stíhání P. Ž. (č. l. 777). Usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. bylo ve vztahu k druhému obviněnému vydáno dne 15. 11. 2021 (č. l. 781). Obžaloba druhá v pořadí tentokrát již na oba obviněné byla u soudu prvního stupně podána dne 13. 4. 2022 (č. l. 852) a věc byla u tohoto soudu vedena pod sp. zn. 4 T 92/2020. Ve věci následovalo vynesení odsuzujícího rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 12. 2022, č. j. 4 T 92/2020-976 (srov výše).

II. Dovolání a vyjádření k nim

5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 5 To 40/2023, podali oba obvinění prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání. Obviněný P. Ž. uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a vyjádřil přesvědčení, že v jeho trestní věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen. Obviněný K. O. odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to ve spojení s dovolacím důvodem obsaženým v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož kontextu namítl, že bylo rozhodnuto na základě skutkových zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem prováděných důkazů a v právním hodnocení také v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.

6. Obviněný P. Ž. (dále též jen „dovolatel“) namítl porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně práva na zákonného soudce, které představuje jednu z elementárních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování a řádnou podmínku výkonu veřejné moci, přičemž odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09, ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 529/08, a ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95. S oporou o nález ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98, zdůraznil, že rozvrh práce musí obsahovat exaktní a transparentní pravidla pro určení, který soudce či senát bude ve věci rozhodovat, a zároveň, v jakém složení bude senát rozhodovat.

7. Dovolatel posléze připomenul průběh celého trestního řízení (detailně popsaný již pod bodem 4. tohoto usnesení), tedy že nejprve bylo řízení vedeno toliko proti obviněnému K. O., přičemž po podání první obžaloby byla daná věc u Okresního soudu ve Zlíně zaevidována pod spisovou značkou 4 T 92/2020. Až po vydání prvního rozhodnutí Krajského soudu v Brně a následném zpětvzetí první obžaloby státním zástupcem bylo zahájeno i jeho trestní stíhání a podána nová obžaloba na oba obviněné u Okresního soudu ve Zlíně. Dovolatel vyjádřil v této souvislosti přesvědčení, že věc měla být nově přidělena podle aktuálního rozvrhu práce. Namísto toho však byla navrácena do původního senátu 4 T samosoudci Mgr. Petru Prokopiusovi pod sp. zn. 4 T 92/2020. Trestní věc dovolatele tak nebyla přidělena podle rozvrhu práce na rok 2022, o čemž svědčí také záznam na stránkách Ministerstva spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že v rozvrhu práce Okresního soudu ve Zlíně pro rok 2022, včetně jeho změn, není upraveno přidělování věci stejnému senátu pro případ, že došlo k opětovnému podání obžaloby tak, jak je tomu například v rozvrhu práce Krajského soudu v Brně, došlo u dovolatele k porušení práva na spravedlivý proces v intencích odnětí zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

8. S ohledem na shora uvedené obviněný P. Ž. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2023, č. j. 5 To 40/2023-1016, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 12. 2022, č. j. 4 T 92/2020-976, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně věc znovu projednat a rozhodnout.

9. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněného P. Ž. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen „státní zástupce“). Za podstatné považoval, že smyslem práva na zákonného soudce je zabránění tomu, aby byly věci přidělovány účelově – podle toho, jaké rozhodnutí by v konkrétní věci bylo možno od jakého soudce očekávat. Toho se dosahuje stanovením pravidel, podle nichž jsou věci přidělovány bez dalších zásahů soudních funkcionářů nebo jiných osob. Podle takových pravidel byla v roce 2020 přidělena věc dovolatele K. O. senátu, který jej následně nepravomocně zprostil. Pokud by v roce 2022 měla být stejná věc přidělována jinému senátu podle nově platných pravidel, takový postup by se ze strany dovolatele K. O. jistě jevil jako účelová snaha vyloučit z rozhodování soudce, který v minulosti zaujal právní názor jemu příznivý. Stejně jako se dovolatel P. Ž. nyní domáhá toho, aby obžaloba proti němu byla v roce 2022 přidělena znovu, takové nové přijetí by se naopak jevilo jako porušení práva na zákonného soudce vůči dovolateli K. O., jehož věc byla řádně přidělena již v roce 2020. Státní zástupce vyjádřil názor, že pokud existuje jeden následek a za způsobení tohoto následku jsou postupně obžalovávány další a další osoby, příčilo by se logice trestního procesu, aby tyto další obžaloby byly zapisovány pod nové spisové značky, a věc tak přidělována dalším soudcům.

10. Státní zástupce si povšiml, že dovolatel P. Ž. ve své podstatě nebrojí proti nesprávnému přidělení věci, nýbrž proti tomu, že jeho věc byla zapsána pod starou spisovou značku a projednávána společně proti oběma dovolatelům. Způsob zápisu nové věci je však procesním postupem, který není zmíněn v žádném z dovolacích důvodů. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by jím mohl být naplněn pouze za předpokladu, že by byl takový zápis součástí účelového přídělu jinému než zákonnému soudci. V předmětné věci však byla věc přidělena senátu 4 T dávno před nápadem obžaloby podané na dovolatele P. Ž. a tento dovolatel ani neuvádí žádnou konkrétní okolnost nasvědčující tomu, že by snad bylo ponechání věci pod původní sp. zn. 4 T 92/2020 účelové – že by tím někdo projevil nějaký zájem na nějakém konkrétním způsobu vyřízení této věci.

11. Za nejpodstatnější považoval státní zástupce skutečnost, že

dovolatel P. Ž. podal odvolání pouze proti výroku o trestu a v tomto rozsahu také své odvolání odůvodnil. Z napadeného usnesení odvolacího soudu je patrné, že se otázkou viny u dovolatele P. Ž. vůbec nezabýval. S odkazem na rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr. státní zástupce konstatoval, že dovolatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto odvolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. V daném ohledu ještě státní zástupce poukázal na rozhodnutí uveřejněné pod č. 68/2013 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1241/2014, nebo ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 4 Tdo 816/2020.

12. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného P. Ž. odmítl, neboť není přípustné.

13. Obviněný K. O. (dále též jen „dovolatel“) v úvodu svého podání konstatoval, že soudy nevzaly v potaz všechny podstatné skutečnosti uvedené ve znaleckých posudcích, a proto učinily závěr, že se podílel svou vinou na vzniklé dopravní nehodě. Připomenul v základních bodech zjištěné skutkové okolnosti, tedy že řidič dodávky Fuso Canter, obviněný P. Ž., jel počáteční rychlostí cca 100 km/h po hlavní silnici, na níž byla dopravní značkou omezena nejvyšší povolená rychlost na 50 km/h. Ve shodný okamžik se k hranici křižovatky blížil z vedlejší silnice dovolatel s linkovým autobusem s cestujícími rychlostí nejvýše 19 km/h, přičemž omezován byl dopravní značkou „dej přednost v jízdě“. Podle znaleckého posudku se řidiči mohli za daných vstupních hodnot svých rychlostí vyhnout srážce ještě v čase 3,34 sekundy před kolizí. Za této situace by však již dovolatel musel být schopen vyhodnotit nestandardní rychlost vozidla Fuso Canter a musel by být schopen bezpečně autobus zastavit způsobem, který by neohrozil jeho cestující. Tyto dva parametry se v posuzované věci vzájemně vylučují, z čehož plyne, že dovolatel za těchto podmínek nebyl schopen kolizi bezpečně odvrátit. Tento stav měl objektivně dvě příčiny, jimiž jsou právě rychlosti obou vozidel. Na jedné straně vozidlo Fuso Canter přibližně dvojnásobně překročilo povolenou rychlost, a jelo tedy způsobem, který běžně není možné v provozu očekávat a předvídat. Nadto, pokud by jel obviněný P. Ž. povolenou rychlostí, nemusel by na autobus dovolatele nijak reagovat a ke kolizi by nedošlo. Ještě v případě, kdyby jel rychlostí přibližně 73,5 km/h, srážce by zabránil. Na druhé straně profesionální řidič K. O., který křižovatku dobře znal, přizpůsobil rychlost jím řízeného vozidla pod 20 km/h tak, aby se stihl rozhlédnout na obě strany a v co nejkratší době vjel do svého jízdního pruhu na hlavní silnici. Plně a soustředěně se věnoval řízení. Pokud by jel rychleji, zhoršil by tím možnost úvahy nad způsobem vjezdu, ale zrychlil by dobu, kdy hrozí kolize průjezdem křižovatky, a opačně, kdyby jel pomaleji, pak by mu déle trvalo bezpečné projetí křižovatkou, ale měl by více času vyhodnotit provoz na hlavní silnici. Znalci v tomto případě definují dobu projetí křižovatkou na přibližně 5 vteřin pro případ, kdyby na hranici křižovatky zcela zastavil.

14. Nelze tedy v žádném případě učinit obecný závěr, že dovolatel měl s ohledem na charakter křižovatky zastavit zcela a že by tento způsob průjezdu byl obecně nejbezpečnější, protože by zase déle trvalo bezpečné projetí křižovatkou, a pokud by v daný teoretický okamžik přijíždělo po hlavní silnici vozidlo mimořádnou rychlostí, tak opět by již nebylo možné vyhnout se kolizi právě v důsledku delší potřebné doby pro minutí jízdního pruhu. Pouze v případě předem nepředvídatelné souhry konkrétních okolností by tento způsob bezpečnější byl, ale obecný závěr o tom učinit nelze. Právě proto nelze způsob jízdy dovolatele hodnotit jako nepřiměřený, nesprávný a ve svém důsledku vedoucí k dané dopravní nehodě, a to i při hodnocení kritéria omezené důvěry v dopravě. Dané okolnosti, zejména dvojnásobné překročení rychlosti dodávky Fuso Canter, nemohl v žádném případě předem předpokládat a brát ve svém rozhodování v potaz.

15. Je zjevné, že z limitů fyzikálních parametrů vozidel a lidských vjemových orgánů neexistuje způsob projetí dané křižovatky, který by zcela vyloučil srážku linkového autobusu s vozidlem jedoucím mimořádně vysokou rychlostí. Od momentu, kdy se mohli řidiči uvidět poprvé, tj. cca 3,5–4 vteřiny před kolizí, neměl dovolatel dostatek času na to, aby kolizi, byť teoreticky, zabránil. Odečteme-li od této doby minimální reakční dobu lidského mozku, která je přibližně 0,7 vteřiny v případě, že by se díval do daného směru, a odečteme- li čas, který lidský mozek potřebuje k vyhodnocení vzájemných rychlostí vozidel, který je přibližně 1 vteřina, pak je jednoznačné, že za daných vstupních parametrů vozidel a jejich rychlostí střetu již zabránit bezpečně nemohl. Znalci v závěru svých výslechů jednoznačně uvedli, že dobu k vyhodnocení vzájemných rychlostí vozidel je třeba přičíst k reakční době, což znamená, že i když se autobus Iveco v době, kdy se oba řidiči mohli poprvé spatřit, tj. necelé 4 vteřiny před kolizí, nacházel 10,5 metru od hrany hlavní silnice, tak při započtení doby nezbytné k vyhodnocení vzájemných rychlostí a reakční doby, je vyloučeno, aby autobus Iveco byl zastaven před střetem s vozidlem Fuso Canter. Závěr znalce Ing. Františka Kropáče, Ph.D., o tom, že v daném případě mohl intenzivním bržděním zahájeným hned, když mohl poprvé spatřit vozidlo Fuso, je relativizován ba přímo vyvrácen následným zjištěním, že při prezentaci tohoto závěru nebral v úvahu dobu, kterou lidský mozek potřebuje k vyhodnocení vzájemných rychlostí vozidel, přičemž tato doba je obecně přijímána v délce 1 sekundy. Lze říci, že v samotném závěru hlavního líčení konaného dne 8. 9. 2022 oba znalci uzavřeli, že při započtení obou uvedených časových úseků v délce 1,7 vteřiny (minimálně) nebylo možné ze strany dovolatele reagovat v daný moment jiným vhodnějším způsobem, který by zajistil, že by se vozidla nestřetla. Naopak řidič Fuso Canter vzhledem ke způsobu své jízdy mnohem spíše mohl předpokládat, že k obdobné situaci dříve či později dojde. Ve svém důsledku výlučně jeho chováním a jednáním byla způsobena daná dopravní nehoda.

16. Soud prvního stupně však skutkový děj hodnotil tak, že řidiči linkového autobusu fakticky nesvědčí nárok na hodnocení rychlosti blížícího se vozidla a správná reakce po seznání, že se blíží po hlavní cestě vozidlo, je jediná, a to prudké brždění bez ohledu na možné následky pro cestující v autobusu a na to, jakou rychlostí blížící se vozidlo jede. Soud tím fakticky řekl, že je jedno, jestli by řidič linkového autobusu mohl nebo nemohl bezpečně projet; v momentě, když uvidí 100 m od hrany křižovatky auto, má prudce brzdit a z této hypotézy dovodil, že v dané věci existuje podíl viny dovolatele na předmětné dopravní nehodě.

Dále dovolatel poukázal na vnitřní rozpor odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který na jednu stranu uvedl, že obviněný P. Ž. měl předvídat, že ostatní účastníci silničního provozu nebudou schopni vyhodnotit zcela rychlost jeho vozidla, na druhou stranu ovšem vycházel z toho, že dovolatel vůbec neměl hodnotit rychlost přijíždějícího vozidla a automaticky prudce brzdit a zastavit. Dovolatel považoval závěr soudu prvního stupně za nesprávný a doplnil, že z žádného právního předpisu, z obecného či konkrétního pravidla nevyplývá povinnost řidiče jednat výše popsaným způsobem, tj. ignorovat některá důležitá vstupní vjemová data, která jsou významná pro objektivně správné rozhodnutí v každé situaci, které provoz na pozemních komunikacích přináší.

Přestože se ve zlomcích vteřiny, kdy mohl poprvé spatřit vozidlo Fuso Canter, patrně díval směrem doprava, nelze tento fakt hodnotit jako to, že se nedostatečně věnoval řízení. Naopak zcela správně hodnotil a kontroloval stav provozu z obou směrů a nemohl předvídat, v jaký okamžik a z které strany bude schopen poprvé spatřit přijíždějící vozidlo. Ale i kdyby se díval směrem do leva v čase 3,5–4 vteřiny před srážkou, nemohl by již nehodě bezpečně zabránit. Jeho podíl viny na nehodě je proto nulový.

17. V další pasáži svého mimořádného opravného prostředku dovolatel citoval judikaturu dopadající na obdobné případy, která bude detailněji probrána níže. Jednalo se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 3 Tdo 593/2007, ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 4 Tdo 459/2011, ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo 688/2011, ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 6 Tdo 686/2007, nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, IV. ÚS 3159/15. Všechny se zkráceně řečeno týkají situace, kdy řidič vozidla jedoucího po hlavní silnici výrazným způsobem překročí nejvyšší povolenou rychlost a v důsledku toho dojde ke středu s vozidlem přijíždějícím do křižovatky z vedlejší silnice. Podle všech označených rozhodnutí může být právě zcela nepřiměřená rychlost vozidla jedoucího po hlavní silnici zásadní a fakticky jedinou příčinou dopravní nehody a důvodem pro vyvození (mnohdy výlučné) trestní odpovědnosti jeho řidiče, zatímco zavinění řidiče vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice nemusí být v takovém případě vůbec shledáno. Dovolatel následně porovnával svoji trestní věc se všemi odkazovanými a v jejich světle vyjádřil přesvědčení, že předmětná dopravní nehoda byla zapříčiněna výhradně porušením povinností řidiče motorového vozidla ze strany obviněného P. Ž., a proto není na místě vyvození jeho vlastní trestní odpovědnosti.

18. Dovolatel se kriticky vyjádřil také vůči trestu zákazu činnosti. Zdůraznil, že vedl řádný život, za více než 30 let téměř denní jízdy, jako řidič dopravního podniku, nespáchal ani jeden dopravní přestupek. Uložený trest jej zbavuje možnosti pokračovat ve svém povolání, které mu bylo nejen obživou, ale i koníčkem. Tím trpí nejen on sám, ale také veřejný zájem na činnosti, kterou vykonával. Zopakoval, že míra jeho zavinění na dopravní nehodě je přinejmenším sporná. V každém případě ke střetu nevedla jeho laxnost nebo nedbalost, jako spíše nesprávná volba z velké škály možností. Při zohlednění všech skutkových okolností a uvedených osobních poměrů dovolatele se uložený druh trestu jeví jako nepřiměřeně přísný a v rozporu se zásadou přiměřenosti trestní sankce podle § 38 tr. zákoníku. Dovolatel proto požádal, aby soud zvážil postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. a do doby rozhodnutí o podaném dovolání odložil výkon napadených rozhodnutí.

19. S ohledem na výše uvedené obviněný K. O. navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. tak, že dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2023, č. j. 5 To 40/2023-1016, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 12. 2022, č. j. 4 T 92/2020-976, zruší a věc přikáže soudu prvního stupně k opětovnému projednání a rozhodnutí.

20. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se i k dovolání obviněného K. O. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po krátké úvaze o tom, jaké dovolací důvody měly být správně zvoleny, vyjádřil přesvědčení, že dovolání je důvodné a on sám se s ním ztotožnil. Uplatněná argumentace odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, kterou dovolatel přiléhavě vyložil a použil při právním posouzení svého jednání. Nejen z citované ale i další judikatury Nejvyššího soudu je možno dovodit obecné závěry o tom, do jaké míry a při jakých rychlostech své jízdy je řidič na hlavní silnici (řidič A) trestně odpovědný za následek střetu s řidičem, který mu nedal přednost (řidič B).

21. Státní zástupce citoval právní větu usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, týkající se znaku „porušení důležité povinnosti“. Připomenul, že k danému tématu existuje mnoho dalších judikátů, které však soudy v nyní posuzovaném případě ani nezmínily, natož aby se je pokusily vyložit při posuzování věci dovolatele. Na jejich základě je možno vytyčit tři skupiny případů. V první skupině případů jede řidič A na hlavní silnici rychlostí nižší, stejnou nebo nanejvýš o 30 % vyšší, než je rychlost v daném místě povolená. V takovém případě je dominantním viníkem nehody řidič B vjíždějící sem ze silnice vedlejší. Řidič A nenese žádné trestně relevantní zavinění. Proto nelze uvažovat ani o jeho spoluzavinění, které by jinak mohlo vyloučit u řidiče B znak „porušení důležité povinnosti“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1196/2022). Ve druhé skupině případů překročí řidič A na hlavní silnici povolenou rychlost jízdy o více než 30 %, avšak méně než o 60 %. V takovém případě nesou zavinění řidiči A i B, a to v různém poměru podle míry překročení rychlosti a dalších okolností případu. Na straně řidiče A ani B zpravidla nelze dovozovat porušení důležité povinnosti (srov. již zmíněné usnesení sp. zn. 15 Tdo 944/2015). Ve třetí skupině případů se nacházejí již skuteční silniční piráti. Řidič A zde překročí rychlost jízdy na hlavní silnici o 60 % a více. V takovém případě se zpravidla stává výlučným viníkem nehody a škodlivého následku. Na straně řidiče B, který mu nedal předost, již zpravidla nelze dovodit trestně významné zavinění – jeho spoluzavinění je nepatrné (srov. usnesení Nejvyššího soudu, ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 8 Tz 60/2013, ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1019/2022, ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004). Posuzovaná trestní věc jednoznačně náleží do třetího okruhu vymezeného státním zástupcem – řidič A (obviněný P. Ž.) překročil povolenou rychlost jízdy o 104 % (místo 50 km/h jel 102 km/h), měl by být tedy považován za výlučného viníka dopravní nehody Pokud tedy bylo za daných okolností

dovozeno i spoluzavinění řidiče B (dovolatele), odporuje takové právní posouzení skutku dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu a je zjevně nesprávné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

22. Státní zástupce spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tvrzení nalézacího soudu, že dovolatel měl možnost vozidlo obviněného P. Ž. spatřit včas a zastavit před křižovatkou, tedy dát mu přednost v jízdě. Toto rozhodné skutkové zjištění je ve zjevném rozporu s výpovědí doc. Ing. Pavla Kohúta, Ph.D., který vyloučil, že by při rychlosti dodávky přes 100 km/h mohl dát dovolatel jejímu řidiči přednost zastavením svého autobusu, neboť při takové rychlosti dodávky by při každém pokusu autobusu o projetí křižovatky došlo „ke vzniku kolizní situace“. Po dovolateli je tak ve skutečnosti požadováno, nikoliv aby na hraně křižovatky zastavil, ale aby zde autobus s cestujícími odstavil. Aby se tedy již nikdy nerozjel a jízdu zde buď ukončil, nebo aby si vyžádal asistenci policie – v očekávání, že po hlavní silnici se může přiblížit vozidlo jedoucí velmi vysokou rychlostí, které mu zcela znemožní křižovatkou bezpečně projet. To je patrno i z odpovědi uvedeného znalce na dotaz zmocněnce poškozeného, jak mohl tedy autobus křižovatku projet, aby se s dodávkou jedoucí rychlostí přes 100 km/h nestřetl – podle znalce pouze za pomoci osoby, která by z protější strany silnice dala dovolateli signál „pojď“.

23. Státní zástupce považoval za nepřípustné, aby bylo cestou trestního práva požadováno po komkoliv konkrétní jednání, které nelze požadovat obecně po každém, kdo se ocitne v obdobné situaci. Dovolatel nebyl povinen odstavit autobus jen proto, že v nepřehledné křižovatce hrozil zleva příjezd „silničního piráta“. Takové chování není obecně požadováno po žádném řidiči. V nepřehledných místech musí řidič jedoucí po hlavní silnici dodržovat svou povinnost podle § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, tedy „jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled“ (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 4 Tdo 89/2021). K vjíždění do křižovatky státní zástupce poznamenal, že z místa poškození autobusu je patrno, že pokud by se jednalo o vozidlo kratší, ke kolizi by nedošlo. Do křižovatek ovšem vjíždí i kamiony nebo spojené tramvaje o délce mnohokrát přesahující rozměry osobního automobilu. Každý řidič A na hlavní silnici tak musí za každou zatáčkou počítat s překážkou téměř statickou – s koncem jízdní soupravy, která dokončuje projetí křižovatkou zahájené řidičem B někdy i dlouho před tím. Jiné řešení silničního provozu není rozumně možné.

24. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně obviněného K. O. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, aby současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

III. Přípustnost dovolání

25. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obě podaná dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná. V uvedeném směru se neztotožnil se státním zástupcem co do nepřípustnosti dovolání obviněného P. Ž. Je pravdou, že tento dovolatel podal odvolání toliko proti výroku o trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let. Nicméně Nejvyšší soud neshledal důvod, proč by obviněný nemohl prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítat, že napadené rozhodnutí (a nejen tento konkrétní výrok) vydal věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen. Jde totiž o důvod dovolání spočívající v takových vadách řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, u nichž se nevyžaduje, aby způsobily i vadnost výroků tohoto rozhodnutí. Mohou být uplatněny bez pohledu na to, zda jejich existence měla za následek nesprávnost příslušného výroku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3156). V posuzovaném případě se jedná o situaci odlišnou od těch, jež jsou řešeny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 412/2013, uveřejněném pod č. 68/2013 Sb. rozh. tr., odkazujícím na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., eventuálně dalších státním zástupcem zmiňovaných usneseních Nevyššího soudu. Dovolání podaná v označených věcech nebyla podána s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a nebyla jimi vytýkána takto kvalifikovaná vada řízení.

26. Dále lze konstatovat, že dovolání podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného P. Ž. je zjevně neopodstatněné. Naopak dovolání obviněného K. O. nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

IV. Důvodnost dovolání

27. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný P. Ž. odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., zatímco obviněný K. O. na důvody dovolání obsažené § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř.

K dovolání obviněného P. Ž.

28. Obviněný P. Ž. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který je dán, rozhodl-li ve věci věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Tento důvod dovolání reflektuje jeden ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení soudní moci a významnou systémovou pojistku zaručující nezávislost soudů, a to právo na zákonného soudce. Není od věci připomenout, že podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, a to primárně zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“).

29. Obviněný P. Ž. v rámci předmětného dovolacího důvodu namítal, že po opětovném (druhém) podání obžaloby u Okresního soudu ve Zlíně dne 13. 4. 2022 nebyla věc nově přidělena podle rozvrhu práce platného ke dni podání obžaloby, nýbrž byla navrácena do původního senátu 4 T samosoudci Mgr. Petru Prokopiusovi pod sp. zn. 4 T 92/2020, který předtím rozhodoval ohledně skutku K. O., jenž zpočátku (ode dne 3. 2. 2020 až do dne 15. 11. 2021) v projednávané trestní věci figuroval jako jediný obviněný (případně obžalovaný). V uvedeném postupu dovolatel spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces v intencích odnětí zákonného soudce. Takto pojatá argumentace bezpochyby zapadá do zákonného vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., konkrétně jeho druhé alternativy, tedy že ve věci rozhodl soud, který „nebyl náležitě obsazen“.

30. V obecné rovině platí, že soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona o soudech a soudcích. Tak tomu bude zejména, když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu, apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodl senát, výše uvedený dovolací důvod by nebyl dán (srov. ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157). Pojem náležitého obsazení soudu je třeba vykládat v souvislosti se způsobem přidělování věci v souladu s rozvrhem práce, jenž byl sestaven ve smyslu § 41 a § 42 a násl. zákona soudech a soudcích, neboť jen tak je zajištěn požadavek vyplývající z čl. 38 Listiny. Podle § 41 odst. 1 zákona o soudech a soudcích se rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení řídí rozvrhem práce.

Rozdělení jednotlivých věcí do soudních oddělení podle transparentních pravidel je zákonným provedením ústavní zásady práva účastníků na zákonného soudce. Je též pojistkou proti záměrnému ovlivnění přidělení věci určitému soudci, upevňuje důvěru v nezávislé soudní rozhodnutí, snižuje prostor pro korupci – vnější i vnitřní. Rozvrh práce musí obsahovat předem stanovená obecná pravidla pro přidělování nových věcí a též pro jejich případné přerozdělení. Věci jsou přidělovány vnitřním jednotkám soudu, tj. do soudních oddělení.

V soudním systému České republiky je považováno za nepřípustné, aby rozdělování věcí prováděli na základě své úvahy předsedové soudů, takový postup je označován za ohrožení nezávislosti soudců i důvěry veřejnosti v soudní moc, zejména z důvodu podezření z účelové manipulace (nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, dále srov. ZEMANOVÁ, D. Zákon o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů. Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C.

H. Beck, 2022, s. 49–50). Lze tedy zopakovat, že podstatou náležitého obsazení soudu je především ochrana proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01), a proto základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) nemůže být vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu (srov. například rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.

2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/1995, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/1996, ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/1998, a ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/1998).

31. Nejvyšší soud připouští, že situace v posuzované trestní věci je s ohledem na vcelku netradiční průběh řízení poněkud komplikovaná. Předně je nutno dovolateli přitakat v tvrzení, že rozvrh práce Okresního soudu ve Zlíně pro rok 2022, účinný od 11. 4. 2022, do 20. 4. 2022, skutečně explicitně neupravoval postup při přidělení věci za situace, kdy původní obžaloba byla vzata zpět (popř. věc vrácena státnímu zástupci k došetření) a následně byla podána obžaloba nová. To platilo i pro případy, kdy se nijak nezměnil okruh osob figurujících v roli obžalovaných. Logicky proto na situaci, kdy ve věci ještě ke všemu přibyl další obžalovaný, příslušný rozvrh práce nepamatoval. Dovolatel tedy poměrně relevantně poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98, podle něhož rozvrh práce musí obsahovat exaktní a transparentní pravidla pro určení, který soudce či senát bude ve věci rozhodovat, a zároveň, v jakém složení bude senát rozhodovat. Nezbývá než akceptovat, že v uvedeném směru vykazoval předmětný rozvrh práce určitý deficit. S přihlédnutím ke všem zmíněným skutečnostem se dovolatel domáhal, aby jeho věc byla nově přidělena podle aktuálního rozvrhu práce bez ohledu na dosavadní průběh řízení, což se ovšem nestalo. Naopak je zřejmé, že trestní věc obou obviněných, která k soudu prvního stupně napadla dne 13. 4. 2022, byla (patrně jako tzv. „obživlá“) navrácena senátu 4 T a jeho předsedovi Mgr. Petru Prokopiusovi, o čemž svědčí zachování původní spisové značky (4 T 92/2020).

32. Právě zmíněné skutečnosti by za určitých okolností mohly znamenat porušení základních práv a svobod obviněného P. Ž. Na druhou stranu jsou ovšem v předmětné trestní věci přítomny další okolnosti, které podporují opačný závěr, tedy že k zásahu do ústavně garantovaného práva dovolatele na zákonného soudce nedošlo. Proti podezření, že by zapsání nově napadlé věci pod „starou“ spisovou značku a její přidělení původnímu soudci bylo libovolným či nepředvídatelným aktem nějakého funkcionáře působícího u Okresního soudu ve Zlíně, hovoří existence podzákonné úpravy, konkrétně instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, sp. zn. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy. Ta ve svém ustanovení § 161a nazvaném „Obživnutí a nový zápis věci“ v odst. 2 písm. c) mimo jiné stanoví, že věci pravomocně skončené nebo odškrtnuté obživnou a nově se nezapisují, pokud v nich bude následně pokračováno z důvodu, kdy státní zástupce znovu předložil věc soudu s obžalobou poté, co mu byla vrácena k došetření, jím podaný návrh na potrestání byl odmítnut nebo obžalobu (návrh na potrestání) vzal zpět. Z tohoto pohledu by tedy bylo možno označit postup nalézacího soudu při přidělení věci po podání druhé obžaloby nejen za logický, ale také jako souladný s právním předpisem, byť podzákonným.

33. Především je ale třeba vzít v potaz, že trestní řízení bylo vedeno proti dvěma obviněným s tím, že po dlouhé období zahrnující přípravné řízení i jednání před soudy obou stupňů vystupoval v pozici obviněného (obžalovaného) výhradně K. O. Ve vztahu k této dřívější fázi (tj. době podání první obžaloby) přitom nevznikla pochybnost, že věc jmenovaného, tehdy ještě jediného, obviněného byla u Okresního soudu ve Zlíně přidělena v souladu s tehdy účinným (od 1. 3. 2020 do 30. 7. 2020) rozvrhem práce jednomu ze dvou senátů specializovaných na „dopravní kriminalitu“ (žádná námitka směřující proti právě zmíněné okolnosti nebyla v průběhu celého řízení vznesena).

Lze tedy konstatovat, že věc obviněného K. O. byla Mgr. Petru Prokopiusovi přidělena podle předem stanovených, veřejně dostupných a transparentních pravidel (srov. HUSSEINI, F., BARTOŇ, M., KOKEŠ, M., KOPA, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. 1. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2021. s. 1184). Platí tedy, že Mgr. Petr Prokopius byl a stále je zákonným soudcem ve věci obviněného K. O.

34. V této souvislosti je nezbytné připomenout, že za daného stavu by, s ohledem na zachování práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jakákoliv změna v osobě soudce (přerozdělení věci) mohla být realizována pouze výjimečně, za předpokladu, že by pro výměnu existoval legitimní důvod. Za takový legitimní důvod lze považovat např. zánik funkce soudce, jeho dlouhodobou nepřítomnost, stáž nebo přeložení na jiný soud, obdobně též vyloučení pro podjatost, delegaci či odnětí a přikázání věci soudem vyššího stupně.

Nic takového ovšem v posuzované věci nenastalo, navíc je evidentní, že rozšíření trestního řízení o dalšího obviněného mezi výše zmíněné legitimní důvody nenáleží. Případná změna v osobě soudce by tudíž nebyla opodstatněna žádnou relevantní skutečností a ve svém důsledku by vedla k poměrně flagrantnímu porušení práv obviněného K. O. ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. V obecné rovině je tedy zřejmé, že změna rozhodujícího soudce je v českém právním řádu vnímána (až na odůvodněné a předem předvídatelné výjimky) jako nežádoucí.

Toto reflektuje také zákon o soudech a soudcích, jenž v § 42 odst. 3 uvádí, že rozvrhem práce pro příští kalendářní rok nebo změnou rozvrhu práce nesmí být dotčeno rozdělení věcí a, pokud je to možné, ani zařazení soudců a přísedících do jednotlivých soudních oddělení, provedené před jejich účinností. To neplatí, nebyl-li ve věci učiněn žádný úkon nebo došlo-li ke zřízení nového soudního oddělení nebo jeho zrušení. V této trestní věci, která v souladu se shora citovanou instrukcí pouze obživla a byla zapsána pod tu samou spisovou značku, a je ji proto nutno chápat jako jediné řízení, učinil samosoudce Mgr.

Petr Prokopius v prvním hlavním líčení celou řadu úkonů včetně vyhlášení prvního rozsudku nalézacího soudu. Přestože tedy ustanovení § 42 odst. 3 zákona o soudech a soudcích cílí primárně na poněkud odlišné situace, než k jaké došlo v projednávané věci, je možno aplikovat ji alespoň analogicky a v jejím světle konstatovat, že v případě obviněného K. O. byl při zachování specializace „dopravní kriminality“ příslušný k provádění jakýchkoli dalších úkonů právě Mgr. Petr Prokopius a žádný jiný soudce Okresního soudu ve Zlíně již nepřipadal v úvahu.

35. Všechny výše uvedené skutečnosti se sice primárně dotýkají obviněného K. O., avšak mají zcela zásadní vliv také na obviněného P. Ž. a otázku jeho zákonného soudce. V daném směru lze opětovně zdůraznit, že po celou dobu šlo o jedno a totéž řízení, jehož předmětem byl stále týž skutek, fakticky v nezměněné podobě. A k jeho projednání byl příslušný stále tentýž zákonný soudce. V této souvislosti nelze opomenout také § 20 odst. 1 tr. ř., podle kterého se proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, o všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech trvajícího trestného činu koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody.

O jiných trestných činech se koná společné řízení tehdy, je-li takový postup vhodný z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení. Společné řízení je pravidlem zejména v případě tzv. objektivní souvislosti, tj. ve věci, kdy trestné činy více osob (resp. jednání hodnocená v obžalobě jako trestné činy) spolu vzájemně souvisí (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 313). V předmětné trestní věci byl projednáván skutek spočívající v tom, že dodávka řízená obviněným P.

Ž. narazila v prostoru křižovatky do autobusu řízeného obviněným K. O. Je zcela zřejmé, že skutek byl výsledkem jednání obou obviněných (ať již byla kryta zaviněním relevantním z hlediska trestního práva či nikoliv). Jejich charakter rozhodně nelze hodnotit izolovaně, nýbrž jedině v souvislosti s chováním druhého z dotčených z řidičů. Postrádalo by tudíž jakýkoliv logický smysl, aby byla takto úzce související jednání obou účastníků jediné dopravní nehody projednávána odděleně. Bylo by to nejen na újmu rychlosti a hospodárnosti řízení, ale také spolehlivého objasnění a objektivního posouzení věci.

Nelze přitom shledat žádné důležité důvody, které by společnému řízení bránily, ostatně ani sám dovolatel ve svém podání žádný takový důvod nezmínil. Je tedy možno shrnout, že v řízení byla od samého počátku probírána jediná událost a jednání obou jejích klíčových aktérů. Změna postavení jednoho z nich z původně poškozeného na druhého obviněného nezabránila plynulému pokračování tohoto řízení, které vyžadovalo, aby jednání obou byla projednána společně. K tomu byl příslušný stále stejný soudce, jemuž byla věc zákonným způsobem přidělena po napadnutí první obžaloby u soudu prvního stupně.

36. Dovolatel tak vstoupil do řízení (resp. do postavení obviněného a obžalovaného) v momentě, kdy byl zákonný soudce již dříve napevno určen. V takovém postupu nelze shledávat nic nezákonného nebo protiústavního, a to nejen s ohledem na veškeré skutečnosti již dříve uvedené, ale též na samotnou podstatu práva na zákonného soudce, jejímž účelem je ochrana proti manipulaci a libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, čímž je prolamována nezávislost a nestrannost soudu (k tomu srov. bod 28.

tohoto usnesení). Nicméně v tomto konkrétním případě nebylo pro jakoukoli manipulaci či libovůli žádné místo, jelikož soudce byl již určen na základě předem stanovených pravidel a v průběhu řízení nebylo namístě jej svévolně měnit. Již jen na okraj je vhodné zmínit, že situace, která nastala v posuzované trestní věci, se do jisté míry podobá také postupu předvídanému v § 23 odst. 3 tr. ř., podle něhož jsou-li tu podmínky společného řízení, může soud spojit k společnému projednání a rozhodnutí věci, v nichž byly podány samostatné obžaloby.

V takovém případě není nijak neobvyklé, že dojde ke změně v osobě soudce vůči některému z obviněných, přesto nejde o porušení práva na zákonného soudce, jelikož se jedná o zákonem upravený postup, v němž také není místo pro libovůli. Totéž platí pro spojení věcí v civilním řízení podle § 112 odst. 1 o. s. ř., přičemž v tomto případě Ústavní soud opakovaně neshledal porušení práva na zákonného soudce. Jelikož požadavky čl. 38 odst. 1 Listiny platí identicky jak pro občanskoprávní, tak trestní řízení, je v tomto duchu možno poukázat na usnesení ze dne 22.

3. 2016, sp. zn. I. ÚS 3186/15, ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2842/13, nebo ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 386/16, podle kterého samotná skutečnost, že se určité věci spojí ke společnému řízení, bez dalšího nepředstavuje porušení práva na zákonného soudce, na čemž nic nemění ani to, že se věci spojují napříč různými senáty (to vše samozřejmě při respektu k pravidlům určujícím případnou specializaci).

37. Na závěr lze ještě poznamenat, že ani právo na zákonného soudce nelze pojímat absolutně. Při zkoumání, zda byl účastník řízení připraven o svého zákonného soudce, je třeba zasadit je do kontextu dalších procesních záruk a neztrácet ze zřetele jeho smysl a účel. V protikladu může stát například požadavek rychlosti a efektivnosti řízení (srov. HUSSEINI, F., BARTOŇ, M., KOKEŠ, M., KOPA, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. 1. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2021. s. 1184). Citované právně teoretické pravidlo bylo v posuzované trestní věci bezpochyby dodrženo, smysl a účel práva obviněného P. Ž. na zákonného soudce byl bezpochyby zachován. Ostatně ani on sám ve svém dovolání neuvedl, jakým způsobem (resp. zda vůbec) měl být na základě jím namítané okolnosti poškozen. Nelze si také nepovšimnout, že přestože měl možnost vznést předmětnou výhradu bezprostředně na počátku hlavního líčení, jakož i po celou dobu jeho trvání (až do závěrečné řeči), mohl ji uplatnit též v rámci podaného odvolání, nic takového neučinil a s touto tématikou poprvé vystoupil teprve v dovolacím řízení. K tomu pak nelze než odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 1394/19, které bylo vydáno v trestní věci a uvádí: „pokud stěžovatelé začali vznášet námitku, že jejich věc neprojednává zákonný soudce až po vynesení odsuzujícího rozsudku, a pokud nebyla věc ani přerozdělena jinému soudci, ani není namítáno, že byla přidělena účelově konkrétnímu soudci, Ústavní soud neshledal, že by případné porušení práva na zákonného soudce dosáhlo ústavněprávního rozměru“. Obdobné je zcela přiléhavé i na věc dovolatele, jenž v průběhu celého dosavadního řízení usiloval o uložení trestu zákazu činnosti v kratší výměře, jelikož svým činem se již potrestal sám (trvalými zdravotními následky významně omezujícími jeho mobilitu), což je pro něj dostatečným podnětem, aby se vyvaroval jakémukoliv překračování rychlostního limitu (č. l. 994). Přestože Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet motivaci obviněného stojící za jeho dovolací argumentací, neodpustí si poznámku, že takto flagrantní porušení pravidel silničního provozu bylo již v obecné rovině velmi nebezpečné, v konkrétním případě vedlo ke způsobení vážné dopravní nehody, od čehož se musela nutně odvinout i poměrně citelná výměra trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel.

38. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud hodnotil námitky obviněného P. Ž. jako zjevně neopodstatněné, a proto jím podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Toto rozhodnutí učinil ve shodě s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

K dovolání obviněného K. O.

39. Obviněný zvolil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

40. Obviněný výslovně zvolil posledně uvedenou variantu, když citovaný dovolací důvod uplatnil (i ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně) ve spojení s dalším dovolacím důvodem, který je zakotven v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

41. Obviněný zpochybnil rozhodné skutkové zjištění přijaté nalézacím soudem, že měl alespoň teoretickou možnost autobus zastavit ještě před vjezdem do křižovatky a kolizi s vozem Fuso Canter tím odvrátit. V návaznosti na to s odkazem na bohatou judikaturu zdejšího i Ústavního soudu rozporoval i právní posouzení jeho jednání, především otázku, zda je na jeho straně možno shledat zavinění k předmětné dopravní nehodě, které by bylo významné z hlediska trestního práva. Jeho argumentace tedy směřovala nejen proti přijatým skutkovým zjištěním, nýbrž i proti právnímu posouzení daného skutku. Implicitně tedy uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

42. Obviněný byl uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví.

43. V obecné rovině není od věci připomenout, že trestní odpovědnost v českém právu je založena na zásadě odpovědnosti za zavinění, z níž vyplývá, že bez zavinění není trestný čin (nullum crimen sine culpa). Podmínkou trestní odpovědnosti pachatele je naplnění skutkové podstaty trestného činu, které musí být vždy zahrnuto zaviněním ve formě úmyslu či nedbalosti. Kritériem nedbalosti, o niž v posuzovaném případě jde, je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z nedbalosti podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 237].

44. Jde-li o posouzení trestní odpovědnosti řidiče za nehodu, k níž došlo v souvislosti s provozem na pozemních komunikacích, je nutné zohlednit jednak to, zda se tento řidič svým jednáním dopustil porušení konkrétních právních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích, jakož i to, zda měl možnost a schopnost předvídat, že k této nehodě dojde. Jak vyplývá z odborné literatury, ale i ze soudní praxe, uplatní se v takovém případě tzv. princip omezené důvěry v dopravě. Jeho podstatou je skutečnost, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci při provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 1981, sp. zn. 3 Tz 20/81, uveřejněné pod č. 43/1982, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné pod č. 45/2005-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, a také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až § 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1501–1517, obdobně také nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20, či ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15).

45. Soudy nižších instancí uzavřely, že větší podíl viny na předmětné dopravní nehodě nese obviněný P. Ž., a to vzhledem k výraznému (prakticky dvojnásobnému) překročení maximální povolené rychlosti. Svůj závěr o vině obviněného K. O. podepřely znaleckým závěrem, že řidič autobusu Iveco měl možnost zpozorovat vozidlo Fuso Canter přijíždějící po hlavní silnici ještě před vjezdem do křižovatky a mohl svůj dopravní prostředek včas zastavit a střetu tím zabránit. Nejvyšší soud je naproti tomu přesvědčen, že uvedené stanovisko soudů je více než problematické již po stránce skutkové, zejména je ale nelze akceptovat po stránce hmotněprávní.

46. Pokud jde o předmětný skutkový závěr, nelze odhlédnout od skutečnosti, že možnost obviněného K. O. odvrátit dopravní nehodu svou včasnou reakcí byla vysoce teoretická, závislá na splnění více ne zcela předvídatelných, až náhodných okolností. Soud prvního stupně (vázán právním názorem soudu odvolacího, jenž zprošťující rozsudek ohledně tohoto dovolatele zrušil) odkázal na závěry obou znaleckých posudků, zejména Ing. Františka Kropáče, Ph.D., podle nichž mohl řidič autobusu dodávku na hlavní silnici prvně zpozorovat 3,5 až 4 sekundy před střetem 10,5 m od okraje hlavní silnice. Pokud by se v daný moment díval vlevo, byla by jeho reakční doba 0,7 sekundy, pokud by hleděl dopředu, reakční doba by byla 1,3 sekundy. Začal-li by dovolatel okamžitě a prudce brzdit, dokázal by autobus zastavit v prvním případě 3 m od hranice křižovatky, v druhém případě na samém jejím okraji. Na základě citovaného zjištění soudy obou stupňů de facto shledaly, že při absenci shora předestřené reakce je třeba dovodit určitou míru zavinění také na straně obviněného K. O. Takové očekávání se může na první pohled jevit jako poměrně odůvodněné a správné, nicméně při bližším zkoumání všech souvislostí podstatných pro tento případ lze pochybovat o míře jeho realističnosti a uvažovat o možném překročení hranice toho, co ještě lze od řidiče autobusu v rámci provozu na pozemních komunikacích spravedlivě požadovat.

47. První vcelku problematickou okolností (přinejmenším v kontextu s dalšími rozhodnými okolnostmi skutkového děje) je požadavek, aby se dovolatel přesně v kritický okamžik, kdy mohl dodávku Fuso Canter poprvé uvidět, díval doleva, eventuálně ještě před sebe. Nicméně v řízení byla shledána technicky přijatelnou verze obviněného, že v daný moment kontroloval situaci na pravé straně, aby něco nepřehlédl, cyklistu apod. (č. l. 915). Nejvyšší soud je toho názoru, že za situace, kdy dovolatel nejprve zkontroloval levou stranu, kde žádné vozidlo neviděl, a ještě ani vidět nemohl, a současně, kdy mohl jen stěží očekávat, že se zleva na poslední chvíli vynoří vozidlo jedoucí téměř dvojnásobnou rychlostí oproti stanovenému maximálnímu limitu, nebylo toto jeho počínání v rozporu s právními předpisy ani obecnými požadavky na bezpečné chování v silničním provozu.

Velmi přiléhavě se v daném ohledu vyjádřil soud prvního stupně v bodě 19. (str. 5) svého původního zprošťujícího rozsudku ze dne 22. 4. 2021, když konstatoval následující: „Pokud řidič v ČR kontroluje dopravu před vjezdem na hlavní silnici pohledem vlevo, poté vpravo a následně svou pozornost opětovně věnuje situaci vlevo od něj, nelze takovému jednání ničeho vytknout. Splnění všech povinností řidiče při vjezdu na hlavní silnici je soubor několika činností, které nelze vykonat najednou v jeden moment.

Povinnosti obžalovaného před vjezdem do předmětné křižovatky nelze redukovat na povinnost neustále hledět vlevo.“ Naproti tomu striktní názor odvolacího soudu (vyjádřený na str. 2, v bodě 5. jeho druhého usnesení), že je „naprosto logické a žadatelné“, aby dovolatel „sledoval vozidla přijíždějící zleva, neboť ta ho v podstatě ohrožují prvotně“, by ve svém důsledku znamenal, že by řidič musel krátce před vjezdem do křižovatky sledovat situaci jedině (celou dobu) vlevo, poněvadž nemůže předem vědět, v jaký přesný okamžik (pokud vůbec) se nějaké vozidlo zleva objeví.

V důsledku takového počínání by tedy hrozilo přehlédnutí pohybu zprava, případně i dalších stran (ať již by se jednalo o vozidlo, cyklistu, chodce či zvíře), proto je podle názoru Nejvyššího soudu nelze po žádném řidiči vyžadovat. Shora citovaný závěr soudu druhého stupně tak neodpovídá zásadám bezpečnosti v silničním provozu.

48. Ještě spornější je argument obou soudů, že dovolatel měl v moment, kdy mohl poprvé spatřit vozidlo Fuso Canter (pokud by se v tu vteřinu díval jeho směrem), začít okamžitě brzdit, aby autobus zastavil ještě před vjezdem do křižovatky. V tomto ohledu je zřejmé, že soudy komplexně nevyhodnotily veškeré závěry obou znaleckých posudků z oboru dopravy a vytrhly z kontextu toliko ta zjištění znalců, která podpořila jejich stanovisko o možnosti obviněného K. O. nehodě zabránit svou včasnou reakcí. Soudy sice ještě vzaly v potaz skutečnost, že dovolatel neřídil osobní motorové vozidlo, nýbrž autobus s 35 cestujícími, proto prudké brzdění by i podle znalce Ing.

Františka Kropáče, Ph.D., bylo dosti riskantní, hrozilo by popadání a zranění cestujících. Z tohoto důvodu vyzdvihly další závěr právě jmenovaného znalce, že pokud by se dovolatel blížil ke křižovatce pomalejší rychlostí, maximálně 16 km/h namísto zjištěných 19 km/h, byl by schopen autobus včas zastavit i pozvolným brzděním. To by ovšem znamenalo, že by musel v podstatě předpokládat budoucí události, s nimiž nemohl být seznámen v okamžiku, kdy měl ještě dostatek času a prostoru pro snížení rychlosti na požadovaných 16 km/h či méně.

Již nalézací soud v bodě 18. svého zprošťujícího rozsudku správně připomenul, že rychlost přibližování se ke křižovatce, tj. 19 km/h, zvolil dovolatel „za situace, kdy na hlavní silnici nebylo v dohledu žádné vozidlo“, a proto ji (v této fázi řízení) nepovažoval za nepřiměřenou. Tento postoj zastává i Nejvyšší soud, jelikož žádný právní předpis po účastníkovi silničního provozu nepožaduje, aby se ke křižovatce (jež není opatřena značkou č. P6 „Stůj, dej přednost v jízdě!“) blížil pomalejší rychlostí, pokud není v dohledu nějaké vozidlo, kterému bude muset dát přednost.

Nic takového není ani nutnou součástí obecné povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích ve smyslu § 4 písm. a) zákona o silničním provozu chovat se ohleduplně a ukázněně, neohrožovat život, zdraví, majetek apod. Požadavek soudů, aby obviněný přijížděl ke křižovatce pomaleji, tedy v sobě prakticky obsahoval i jeho povinnost dopředu (jaksi automaticky) předpokládat, nejen že se ke křižovatce může přibližovat jiné vozidlo, ale také že toto vozidlo může jet natolik vysokou nepovolenou rychlostí, že on nebude mít reálnou možnost s autobusem bezpečně odbočit, dokud toto (dosud jen předpokládané a nepřiměřeně rychlé) vozidlo křižovatkou neprojede.

Takové požadavky na řidiče neklade ani zákon a ani ustálená judikatura, jak správně upozorňuje státní zástupce ve svém vyjádření. I Nejvyšší soud má za to, že splnění takových přemrštěných a ve svých důsledcích nesplnitelných povinností obviněného staví do nerovného postavení s ostatními řidiči a že ve svých důsledcích odporuje ústavnímu požadavku vyjádřenému v čl. 4 odst. 1 Listiny (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17).

49. Kromě všeho shora zmíněného je nepřiměřený a zákonem o silničním provozu nepodložený i samotný požadavek soudů na to, aby obviněný K. O. začal ihned po zaregistrování vozidla řízeného obviněným P. Ž. bez zaváhání brzdit. Z obou znaleckých posudků je patrné, že reakce řidiče autobusu by musela být okamžitá, tedy že by musel neprodleně, bez zaváhání a velmi razantně sešlápnout brzdový pedál (a to bez ohledu na případnou újmu na straně cestujících). Nicméně v obou uvedených znaleckých posudcích je také výslovně nebo alespoň nepřímo konstatováno, že v okamžik, kdy mohl dovolatel prvně uvidět vozidlo Fuso Canter, ještě nebyl s to rozpoznat, že je nutné začít okamžitě a prudce brzdit.

V daném směru by totiž musela být naplněna další podmínka, a to že řidič autobusu by naprosto v ten samý moment (resp. zlomek vteřiny), kdy by uviděl zleva přijíždějící dodávku, a nikoliv později, vyhodnotil, že vozidlo nejede maximálně povolenou rychlostí 50 km/h, nýbrž rychlostí 93 až 103 km/h, což je i podle názoru zdejšího soudu za hranicemi obvyklých lidských možností. V této souvislosti nelze odhlédnout od zcela shodných závěrů znaleckých posudků, které oba soudy poněkud upozadily. Ing. František Kropáč, Ph.D., na str.

34 svého posudku (č. l. 266) konstatoval, že pokud by se obviněný P. Ž. blížil k místu nehody rychlostí 50 km/h, mohl střetu zabránit dokonce tak, že by vůbec nereagoval, a i za této situace by došlo k minutí se vozidel. Podle znaleckého posudku Ústavu súdného inžinierstva Žilinskej univerzity platí, že pokud by se vozidlo Fuso Canter pohybovalo rychlostí 50 km/h, mohl by autobus dále uskutečňovat vjezd na hlavní silnici, přičemž za této situace by řidič autobusu dal dodávce přednost v jízdě (str.

68 posudku, č. l. 620). V hlavním líčení konaném dne 11. 2. 2021 znalec doc. Ing. Pavol Kohút, Ph.D., doplnil, že řidič vozidla Fuso Canter by byl schopen zastavit před místem srážky a zabránit dopravní nehodě, i pokud by jel rychlostí 73,5 km/h (č. l. 686, tento závěr pak soud prvního stupně převzal i do svého druhého, odsuzujícího rozsudku). Z citovaných zjištění znalců lze bez důvodných pochybností dovodit, že pokud by obviněný K. O. v době 3,5 až 4 sekundy před srážkou zaznamenal blížící se dodávku a současně se spoléhal na to, že její řidič (obviněný P.

Ž.) dodržuje předepsaný rychlostní limit, neměl žádný důvod, resp. zákonnou povinnost, začít brzdit (navíc ještě prudce) a snažit se zastavit před hranicí křižovatky. Jak bylo zmíněno výše, autobus by za této hypotetické situace do křižovatky bezpečně vjel, dodávku přijíždějící po hlavní silnici by nijak neohrozil a jistě by nebylo možno uvažovat o porušení povinnosti podle § 22 odst. 1 zákona o silničním provozu dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci.

50. Za popsaného stavu bylo potřeba kalkulovat s další okolností, kterou ovšem oba soudy zcela ignorovaly, a to s určitým časem potřebným pro vyhodnocení rychlosti vozidla jedoucího po hlavní silnici. Přitom na str. 69 posudku znaleckého ústavu (č. l. 621) je explicitně zmíněno, že na rozpoznání skutečné rychlosti jízdy vozidla Fuso Canter by bylo potřebné sledovat pohledem vozidlo cca 1 s. Po uplynutí tohoto času však už řidič autobusu Iveco nemohl zastavit před koridorem vozidla Fuso Canter. Lze doplnit, že právě zmíněnou jednu sekundu je třeba připočítat k reakční době činící minimálně 0,7 s.

Přestože druhý znalec Ing. František Kropáč, Ph.D., s časem potřebným pro vyhodnocení rychlosti dodávky nepočítal, u obou svých výslechů před nalézacím soudem předmětný závěr znalců Ústavu súdného inžinierstva Žilinskej univerzity nijak nezpochybnil, naopak jej dále rozvíjel a s ústavním znaleckým posudkem jako celkem vyslovil souhlas (s výjimkou zjištění o rychlosti vozidla Fuso Canter). V hlavním líčení dne 8. 9. 2022 znalec poznamenal, že prodlevu 1 vteřiny na vyhodnocení rychlosti jiného vozidla si dovede představit.

Ke konkrétnímu případu doplnil, že při rychlosti autobusu 19 km/h by to znamenalo ujet 6 m navíc, následkem čehož by vůz Iveco i při nejkratší reakční době jeho řidiče v trvání 0,7 s vjel 2 m do jízdního pruhu, v němž se pohybovala dodávka Fuso Canter (č. l. 929). Bez zajímavosti není ani odpověď tohoto znalce na otázku zmocněnce poškozené D. s. XY, JUDr. Radka Ondruše v hlavním líčení dne 11. 2. 2021, jestli by řidič autobusu v okamžiku 3,5 s před střetem s ohledem na to místo, pohyb, okolnosti byl schopen odhadnout rychlost dodávky.

Znalec uvedl: „ne, nebyl. Na to odpovím jednoznačně, de facto ztotožňuji se s panem docentem“ (pozn. Nejvyššího soudu: míněno doc. Ing. Pavlem Kohútem, Ph.D.). Též podotkl, že řidič musí soustředit svůj pohled na druhé vozidlo, porovnávat jej s pozadím a minimálně jednu vteřinu sledovat (č. l. 692). Lze tedy uzavřít, že oba slyšení znalci se shodli na tom, že dovolatel potřeboval čas přinejmenším jedné vteřiny na to, aby odhadl rychlost jízdy dodávky, nicméně po jejím uplynutí již neměl dostatek času autobus zastavit před hranicí předmětné křižovatky.

51. Ze shora probraných okolností je nepochybné, že reálná možnost obviněného K. O. zabránit dopravní nehodě byla vysoce teoretická a vázaná na splnění požadavků, které od žádného řidiče nelze spravedlivě požadovat a hlavně (jak bude podrobněji zmíněno níže) mu je žádný zákon neukládá. K tomu je možno doplnit ještě jeden závěr znaleckého ústavu prezentovaný doc. Ing. Pavlem Kohútem, Ph.D., v hlavním líčení dne 8. 9. 2022, že pokud by autobus na hranici křižovatky zastavil, posléze do ní vjel a z oblasti zakrytého výhledu by se pohybovalo vozidlo Fuso Canter stejnou rychlostí jako po čas nehodového děje, nedošlo by k bezpečnému minutí vozidel, nýbrž ke vzniku kolizní situace (č. l.

919-920). Citované tvrzení ještě více podtrhuje již tak zjevný fakt, že možnost řidiče autobusu zabránit na velmi nepřehledné křižovatce kolizi s dodávkou jedoucí vysoce nepřiměřenou rychlostí byla ve své podstatě nereálná. Tomu odpovídá i další stanovisko znaleckého ústavu, že pokud by měl řidič autobusu předpokládat, že po hlavní silnici se mohou vozidla pohybovat i rychlostí 93 km/h, bylo by k bezpečnému vjezdu na hlavní silnici nutno přibrat poučenou osobu (která by se nacházela na hlavní silnici na druhé straně vozovky, odkud by měla větší rozhled) a tato by dala znamení řidiči autobusu, že po hlavní silnici se nepohybuje žádné jiné vozidlo výše uvedenou rychlostí, přičemž takový postup hodnotili znalci jako zjevně nelogický (č. l.

621). Z toho již zcela evidentně plyne, že skutkový závěr soudů o tom, že dovolatel mohl za všech zjištěných okolností případu zabránit střetu s vozidlem Fuso Canter, je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (především obou znaleckých posudků).

52. Na nesprávné skutkové zjištění, které je bezpochyby klíčové pro naplnění aplikované skutkové podstaty, navazuje i nesprávné právní posouzení skutku. Ve skutkové větě výroku o vině v pořadí druhého rozsudku Okresního soudu ve Zlíně jsou vyjmenována ustanovení zákona o silničním provozu, která měl dovolatel svým nesprávným způsobem jízdy porušit. Jedná se o § 4 písm. a), b), c), § 5 odst. 1 písm. b) a § 22 odst. 1 tohoto zákona. Nejvyšší soud ovšem již v předchozích bodech tohoto usnesení naznačoval, že ze strany obviněného K.

O. k porušení zákonem stanovených povinností řidiče ve skutečnosti nedošlo. Tím, že v určitou konkrétní vteřinu nesledoval situaci v provozu vlevo, ale vpravo, nemohl porušit § 5 odst. 1 písm. b) označeného zákona, neboť situaci v provozu sledoval tím, že (zcela správně) kontroloval obě strany hlavní silnice, což zároveň vylučovalo úvahu o tom, že by se plně nevěnoval řízení nebo že by se nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval další osoby či zvířata ve smyslu § 4 písm. a) zákona o silničním provozu.

To samé platí i pro jeho rychlost vjíždění do křižovatky, kterou rozhodně nelze hodnotit jako nepřiměřenou. Nebylo tudíž možno shledat, že by své chování, opět ve smyslu § 4 písm. a) citovaného zákona, nepřizpůsobil stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, situaci v provozu či svým schopnostem. Rozhlížení se na obě strany i rychlost autobusu byly známkou toho, že dovolatel vyvíjel snahu dát přednost vozidlům jedoucím po hlavní silnici, a tím pádem se řídil jak dopravními značkami, tak pravidly provozu na pozemních komunikacích jako takovými a ve svém důsledku také § 4 písm. b), c) tohoto zákona.

Do křižovatky vjížděl poté, co se přesvědčil, že ani z jedné strany po hlavní silnici nejede žádné vozidlo s tím, že pokud by blížící se vozidlo Fuso Canter dodrželo maximální povolenou rychlost a nepřekročilo by ji téměř o 100 %, autobus by jej nijak neohrozil, vozidla by se bez problémů minula, a to aniž by obviněný P. Ž. byl nucen na pohyb vozu Iveco Urbanway jakkoliv reagovat nebo na základě § 2 písm. q) zákona o silničním provozu náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Za dané situace proto nelze uvažovat ani o porušení shora označených obecných ustanovení tohoto zákona ani jeho § 22 odst. 1, podle něhož řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou „Dej přednost v jízdě!“ nebo „Stůj, dej přednost v jízdě!“ musí dát přednost v jízdě (mimo jiné) vozidlům přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci.

53. Nejvyšší soud je ve shodě se závěry znaleckých posudků přesvědčen, že to byl výlučně obviněný P. Ž., jenž svým velmi hrubým porušením maximální povolené rychlosti, v rozporu s § 4 písm. a), b), c) a § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, navodil takovou dopravní situaci, kdy fakticky eliminoval možnost obviněného K. O. dát jeho dodávkovému vozidlu přednost v jízdě. Porušení některé z povinností definovaných v zákoně o silničním provozu či navazujících právních předpisech by tak mohlo být u řidiče autobusu vyvozeno, jedině pokud by byl vázán povinností předpokládat porušení (a to i velmi výrazné) pravidel silničního provozu ze strany ostatních jeho účastníků. Nic takového ovšem není v praxi obecných soudů vyžadováno, naopak konstantní judikatura ve skutkově obdobných případech zásadně přičítá zavinění (obvykle výlučné) a s tím spojenou trestní odpovědnost k tíži řidiče jedoucího po hlavní silnici vysoce nepřiměřenou rychlostí.

54. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal a citoval celou řadu rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu. Případy velice podobné tomu posuzovanému, v nichž řidiči vozidel jedoucích po hlavní silnici překročili téměř o 100 % maximální povolenou rychlost a v důsledku toho se v křižovatce střetli s vozidly přijíždějícími z vedlejší pozemní komunikace, jejichž řidiči měli podle zákona o silničním provozu povinnost dát vozům jedoucím na hlavní silnici přednost, řešil zdejší soud mimo jiné v usneseních ze dne 20.

10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 (uveřejněno pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr.), ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 6 Tdo 686/2007, ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo 688/2011. První z nich výslovně uvádí, že po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností, které měl a mohl účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel.

Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu. V odůvodnění citovaného rozhodnutí je dále konstatováno, že „řidič, jenž dává při jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemusí dát přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy.

… Pokud řidič přijíždějící po hlavní silnici jede rychlostí povolenou, resp. přiměřenou, a řidič přijíždějící po vedlejší silnici mu přednost v jízdě nedá, je v obvyklých případech odpovědnost za střet vozidel a za případné další následky na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší silnici. Pokud však řidič na hlavní silnici jede rychlostí, která maximální povolenou rychlost výrazně překračuje, a řidič přijíždějící do křižovatky po vedlejší silnici nemá důvod předpokládat takové překročení, za případnou kolizi musí nést odpovědnost řidič jedoucí po hlavní silnici.“ Soud v odkazované trestní věci uzavřel, že obviněný sice jel po hlavní silnici, ale překročil povolenou rychlost takřka dvojnásobně, což řidič přijíždějící z vedlejší silnice nemohl předpokládat, tudíž obviněný je bezpochyby viníkem posuzované nehody a s ohledem na její další okolnosti se nemůže dovolávat tzv. principu omezené důvěry.

55. Další dva shora označené judikáty na rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 plynule navázaly. V usnesení sp. zn. 6 Tdo 686/2007 Nejvyšší soud připomenul, že „rychlost, kterou se obviněný přibližoval ke křižovatce, nemohl řidič druhého vozidla (jedoucího z vedlejší silnice) předpokládat. Nepředvídatelný příčinný průběh není v jeho zavinění obsažen, a proto neodpovídá za následek, který z dopravní nehody vzešel. … Naproti tomu obviněný musel vědět, že se přibližuje ke křižovatce, kde se dá očekávat pohyb dalších účastníků silničního provozu (a to nejen v protisměru).

Je zjevné, že ani tomu nepřizpůsobil rychlost své jízdy a do křižovatky vjel, aniž by v tomto okamžiku měl přehled o stávající dopravní situaci. Rychlost jeho jízdy představuje hrubé porušení pravidel silničního provozu s následky v trestně právní oblasti. Výrazné překročení povolené rychlosti obviněnému znemožnilo včas zareagovat na pohybující se vozidlo v jeho jízdním pruhu.“ Ve stejném duchu se nese také usnesení sp. zn. 7 Tdo 688/2011, ve kterém zdejší soud vyzdvihl, že obviněný (řidič vozidla jedoucího po hlavní silnici) mohl „snadno předvídat, že při tak velkém překročení povolené rychlosti, k jakému se uchýlil, se může ocitnout v situaci, kdy nebude schopen reagovat na přítomnost vozidla, které případně vjede do křižovatky z vedlejší silnice.“ Dodal, že obviněný „téměř dvojnásobným překročením povolené rychlosti jízdy navodil takový průběh dopravní situace, že vozidlo, které mu jinak mělo dát přednost, nestačilo včas projet křižovatkou, a sám se zbavil možnosti na přítomnost tohoto vozidla v křižovatce adekvátně reagovat.“

56. Nejvyšší soud je přesvědčen, že výše popsané závěry téhož soudu v obdobných trestních věcech je potřeba aplikovat i na posuzovaný případ. K tomu je možno ještě doplnit, že obviněný P. Ž. předmětnou křižovatku znal, sám v hlavním líčení připustil, že když tam byly stromy, byla nepřehledná (č. l. 913), a pokud se stejně jako obvinění z odkazovaných trestních věcí rozhodl nerespektovat nejvyšší povolenou rychlost (50 km/h) a překročit ji téměř o 100 % (93 až 103 km/h), neshledává Nejvyšší soud důvodu, proč by neměla být vyvozena jeho výlučná trestní odpovědnost. Ostatně i sám jmenovaný obviněný závěr obou soudů o svém zavinění plně akceptoval a v rámci jím podaného řádného i mimořádného opravného prostředku výrok o vině vůbec nenapadal. Naproti tomu obviněnému K. O. bylo nesprávně přičítáno k tíži porušení pravidel silničního provozu ze strany druhého obviněného. Napadená rozhodnutí se tak ocitla v rozporu také s nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS. 3159/15, podle něhož povinnost dbát zvýšené opatrnosti stanovené v § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu nelze interpretovat tak, že řidič musí zohlednit i možné úmyslné porušení pravidel jinými účastníky silničního provozu. „Pokud soudy současně dospějí k závěru, že podstatnější vliv na vznik škodlivého následku mělo úmyslné protiprávní jednání poškozeného, a nedbalost je dovozena jen z toho, že obžalovaný si nepočínal dostatečně obezřetně, protože nevzal v úvahu jednání poškozeného, není možné učinit závěr o vině tak, jak to provedly obecné soudy v projednávaném případě.“ Přestože citované rozhodnutí Ústavního soudu dopadalo na poněkud odlišnou dopravní situaci, obecné pravidlo, které zde dovodil, je zcela přiléhavé i na předmětnou trestní věc.

57. Dále je namístě zmínit, že obdobný právní názor jako v probíraných judikátech vyjádřil Nejvyšší soud i v celé řadě dalších trestních věcí, např. v usnesení velkého senátu trestního kolegia, ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněném pod č. 32/2016, které bylo zaměřeno především na otázku naplnění znaku „porušení důležité povinnosti“. Obdobné závěry vyslovil zdejší soud také např. v usneseních ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 4 Tdo 459/2011, ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 8 Tdo 216/2016, ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 3 Tdo 593/2007, apod. V neposlední řadě stojí za citaci také závěr Okresního soudu ve Zlíně učiněný v této trestní věci, a to v rozsudku ze dne 22. 4. 2021, č. j. 4 T 92/2020-721, ve kterém soud (na str. 6, v bodě 22.) uzavřel, že dovolatel „jako řidič autobusu nedal řidiči vozidla Fuso Canter přednost v jízdě toliko ve vztahu k jeho skutečné technice jízdy, tedy skutečnosti, že jel rychlostí 100 km/h. Nelze ovšem po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal takto výrazné porušení pravidel silničního provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své jednání. Kdyby řidič vozidla Fuso Canter jel maximální povolenou rychlostí, obžalovaný by nijak povinnost, kterou mu ukládá dopravní značka ‚Dej přednost v jízdě!‘, neporušil.“

58. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že v části týkající se obviněného K. O. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2023, č. j. 5 To 40/2023-1016, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 12. 2022, č. j. 4 T 92/2020-976, jakož i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Zlíně přikázal, aby věc tohoto obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Bude tedy na něm, aby provedené důkazy, zvláště pak oba zmíněné znalecké posudky, hodnotil též v kontextu naznačeném dovolacím soudem v souladu s požadavky ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a o vině obviněného K. O. znovu rozhodl. Je namístě připomenout, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí soudů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného jmenovaným obviněným, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.). Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

59. Za dané situace je již nadbytečné zabývat se návrhem obviněného K. O. na odložení výkonu jím napadených rozhodnutí.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 6. 2023 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu