4 Tdo 429/2023

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2023 o dovolání 1. nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné E. B., nar. XY, bytem XY, o dovolání této obviněné 2. E. B. a o dovolání 3. Z. Č., nar. XY, bytem XY, jako osoby zúčastněné, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 8 To 39/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 9/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. B. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání Z. Č. odmítá.

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 8 To 39/2021, a to ve výroku o trestu (bod II.).

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje,aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, byla obviněná E. B. uznána vinnou ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a, b) tr. zákoníku a zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„jako ředitelka P. ú. P. v XY, XY, odpovídající za výkon státní správy v rozsahu svěřené působnosti, plnící úkoly vyplývající ze zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a z dalších navazujících předpisů, pověřená rozhodováním ve správním řízení jako orgán prvního stupně o uplatněných restitučních nárocích na vydání zákonem specifikovaného zemědělského a lesního majetku, podepsala a tím předmětná rozhodnutí vydala, aniž by prověřila relevantní skutečnosti, seznámila se s rozhodnutími v dědických věcech po zemř. J. B. a J. M. B., s výpisy z knihovních vložek a katastru nemovitostí, s rozhodnutími, jimiž nemovitý majetek přešel na stát ve smyslu § 6 zákona o půdě,

1) dne 21.9.2010 ve věci vedené pod sp. zn. PÚ 2525/92 č. j.: PÚ498/10, podepsala rozhodnutí, které vypracoval J. H., když při posuzování otázky, zda jsou žadatelé E. B., nar. XY, M. Š., nar. XY, Z. Č., nar. XY, I. Č., nar. XY, a J. Ř., nar. XY, oprávněnými osobami podle § 4 zákona o půdě, a rozhodnutí bylo koncipováno tak, že restituenti jako dědicové oprávněných osob, které uplatnily nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí, podle § 4 odst. 4 zákona o půdě - kdy konkrétně v rozporu s realitou označila E. B. za neteř J. M. B., Z. Č., I. Č. a J. Ř. za děti synovce J. M. B. pana F. Č., a M. Š. za dědičku synovce J. M. B. pana Š. F. - nejsou vlastníky nemovitostí v katastrálním území XY a XY v obci XY, konkrétně v rozhodnutí vymezených, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., nar. XY, zemř. 21.10.1980, a že za tyto nemovitosti jim budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jim bude poskytnuta finanční náhrada podle § 16 odst. 1 zákona o půdě, ačkoli restituenti nebyli ve smyslu § 4 zákona o půdě osobami oprávněnými žádat o vydání pozemků, jejichž původním výlučným vlastníkem byl J. M. B. a které přešly ještě za jeho života na stát, protože E. B. je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B., a M. Š., Z. Č., I. Č. a J. Ř. jsou pouze právními nástupci dědiců ze závěti po jeho sestře A. K., roz. B., čímž v rozporu se zákonem o půdě a svými povinnostmi vyplývajícími z výše uvedených předpisů přiznala nárok podle zákona o půdě osobám, které ve vztahu k nemovitostem původně patřícím J. M. B. nebyly oprávněnými osobami, a v důsledku navazujícího vydávání náhradních pozemků z majetku České republiky restituentům podle § 11a zákona o půdě, které probíhalo v období od 21. 9. 2012, způsobila ve spojení s dalším jednáním restituentů a Pozemkového fondu ČR České republice škodu ve výši nejméně 585.876.157,- Kč,

2) dne 15.12.2011 ve věci vedené pod sp. zn. PÚ 2525/92 č. j.: PÚ910/11, podepsala rozhodnutí, které vypracoval J. H., když při posuzování otázky, zda jsou žadatelé E. B., nar. XY, M. Š., nar. XY, Z. Č., nar. XY, I. Č., nar. XY, a J. Ř., nar. XY, oprávněnými osobami podle § 4 zákona o půdě bylo rozhodnutí koncipováno tak, že restituenti jako dědicové oprávněných osob, které podaly nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí, podle § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě - kdy konkrétně v rozporu s realitou označil E. B. za neteř J. M. B., Z. Č., I. Č. a J. Ř. za děti synovce J. M. B. pana F. Č., a M. Š. za dědičku synovce J. M. B. pana Š. F. - jsou vlastníky nemovitostí v katastrálním území XY v obci XY, konkrétně v rozhodnutí vymezených, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., a dále že nejsou vlastníky jiných vymezených nemovitostí ve stejném katastrálním území, jejichž původním vlastníkem byl také J. M. B., nar. XY, zemř. 21.10.1980, a že za tyto nemovitosti jim budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jim bude poskytnuta finanční náhrada podle § 16 odst. 1 zákona o půdě, to ačkoli restituenti nebyli ve smyslu § 4 zákona o půdě osobami oprávněnými žádat o vydání pozemků, jejichž původním výlučným vlastníkem byl J. M. B. a které přešly ještě za jeho života na stát, protože E. B. je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B., a M. Š., Z. Č., I. Č. a J. Ř. jsou pouze právními nástupci dědiců ze závěti po jeho sestře A. K., roz. B., přičemž obžalovaná restituentům v rozporu se zákonem o půdě vydala původní nemovitosti v hodnotě celkem 30.123.050,- Kč, kdy vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY v k.ú. XY tehdy byla Česká republika, pozemků parc. č. XY a XY v k.ú. XY byla M., se sídlem XY, IČ: XY, pozemků parc. č. XY, XY, XY v k.ú. XY byla společnost G. p. S., se sídlem XY, IČ: XY, přičemž k pozemkům restituenti nabyli vlastnické právo okamžikem právní moci předmětného rozhodnutí, a zároveň restituentům přiznala restituční nárok za nevydané nemovitosti odpovídající částce ve výši nejméně 6.550.065,-Kč, když k čerpání nároku nedošlo,

3) ve věci č. j. PÚ 2525/92 č. j.: PÚ 408/10, dala J. H. pokyn k vypracování předběžného opatření, které dne 4.6.2012 podepsala a tím jej vydala jímž byla jeho adresátům stanovena povinnost nenakládat s nemovitostmi v katastrálním území XY v obci XY, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., z nichž pozemky p. č. XY, XY, XY, XY a XY v té době vlastnila společnost M. V., IČ: XY, a pozemky p. č. XY a XY vlastnila společnost O. M., IČ: XY, to v návaznosti na přípravu rozhodnutí o vydání těchto pozemků restituentům,

4)

dne 27.12.2012 pod č.j. PÚ 1112/12 podepsala a tím rozhodnutí vypracované J. H. vydala, když při posuzování otázky, zda je žadatelka E. B., nar. XY, oprávněnou osobou podle § 4 zákona o půdě, bylo toto rozhodnutí koncipováno tak, že restituentka E. B. jako oprávněná osoba podle § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě je vlastníkem nemovitostí v katastrálním území XY v obci XY, jež byly v rozhodnutí vymezeny, a dále že není vlastníkem jiných v rozhodnutí vymezených nemovitostí ve stejném katastrálním území, jejichž původním vlastníkem těchto nemovitostí byl rovněž J.

M. B., za které jí budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jí bude poskytnuta finanční náhrada podle § 16 odst. 1 zákona o půdě, přičemž v tomto rozhodnutí nepravdivě označil E. B. za neteř J. M. B., a to ačkoli restituentka E. B. nebyla ve smyslu § 4 zákona o půdě osobou oprávněnou žádat o vydání pozemků, jejichž původním výlučným vlastníkem byl J. M. B. a které přešly ještě za jeho života na stát, protože E. B. je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J.

B., čímž v rozporu se zákonem o půdě a svými povinnostmi vyplývajícími z výše uvedených předpisů přiznala nárok podle zákona o půdě osobě, které ve vztahu k nemovitostem původního vlastníka J. M. B. vůbec nebyla oprávněnou osobou, na základě čeho restituentce byly vydány původní nemovitosti, tehdy ve vlastnictví M. V. v hodnotě celkem 271.002.425,-Kč, k nimž restituentka nabyla vlastnické právo okamžikem právní moci předmětného rozhodnutí, a dále jí byl nesprávně přiznán nárok, který odpovídá částce 2.795.132,87Kč, k jehož čerpání však nedošlo.

5) dne 13.12.2012 podepsala a tím vydala rozhodnutí č. j.: PÚ 721/12, vypracované J. H., které bylo koncipováno tak, že restituentka E. B. jako oprávněná osoba podle § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě je vlastníkem nemovitostí v katastrálním území XY v obci XY, jež byly v rozhodnutí vymezeny, a dále že není vlastníkem jiných v rozhodnutí vymezených nemovitostí ve stejném katastrálním území, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., za které jí budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jí bude poskytnuta finanční náhrada podle § 16 odst. 1 zákona o půdě, přičemž v tomto rozhodnutí nepravdivě označil E. B. za neteř J. M. B., a to ačkoli restituentka E. B. nebyla ve smyslu § 4 zákona o půdě osobou oprávněnou žádat o vydání pozemků, jejichž původním výlučným vlastníkem byl J. M. B. a které přešly ještě za jeho života na stát, protože E. B. je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B., čímž obžalovaná v rozporu se zákonem o půdě a svými povinnostmi vyplývajícími z právních předpisů přiznala nárok podle zákona o půdě osobě, které ve vztahu k nemovitostem původního vlastníka J. M. B. vůbec nebyla oprávněnou osobou, přičemž obžalovaná restituentce v rozporu se zákonem o půdě vydala původní nemovitosti v hodnotě celkem 112.706.085,- Kč, kdy pozemky parc. č. XY, parc.č. XY, parc. č. XY a XY v k.ú. XY byly ve vlastnictví Hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2/2, IČ 00064581, pozemek parc. č. XY v k.ú. XY ve vlastnictví P. s., se sídlem XY, XY, IČ: XY, a pozemek parc. č. XY v k.ú. XY pak ve vlastnictví České republiky, přičemž restituentka nabyla vlastnické právo k nemovitostem okamžikem právní moci předmětného rozhodnutí a dále jí přiznala restituční nárok odpovídající částce ve výši nejméně 18.697.581,- Kč, když k čerpání nároku dosud nedošlo.“.

Za uvedené jednání byla obviněná E. B. odsouzena podle § 329 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněná pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou.

Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, když denní sazba činí 9.000 Kč, celkem ve výměře 4.500.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců.

Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání

1) pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemky p. č. XY a XY v katastrálním území XY, zapsané na LV XY, pozemky p. č. XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, zapsané na LV XY a pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, vedené u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY, jejichž vlastníkem je společnost B., IČ XY, XY,

2) pozemky p. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, zapsané na LV XY, vedené u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY, jejichž vlastníkem je společnost B. K., IČ XY, XY,

3) pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p. č. XY a XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p. č. XY a XY v katastrálním území XY, zapsaných na LV XY, pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY a pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, vedené u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY, a u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrálních pracovišť XY, XY, XY a XY, jejichž vlastníkem je Z. Č., nar. XY, bytem trvale XY.

Podle § 102 tr. zákoníku za použití § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku byla zabrána náhradní hodnota, a to pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, vedený u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY, jehož vlastníkem je Z. Č., nar. XY, bytem trvale XY.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. H. a E. B. uložena povinnost zaplatit poškozené M. V., se sídlem XY, IČ: XY, částku ve výši 11.761.117 Kč jako náhradu majetkové újmy.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ: 69797111, Hlavní město Praha, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, IČ: 000640581, P. s., se sídlem XY, IČ: XY, Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3 – Žižkov, IČ: 013 12 774, S. s. P. „v likvidaci“, se sídlem XY, IČ: XY, V. P., se sídlem XY, IČ: XY, G. p. S., se sídlem XY, IČ: XY, Česká republika – Ministerstvo financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, IČ: 00006947, T. j. B. P., se sídlem XY, IČ: XY, se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných J. H. a P. Ch.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, obviněná E. B., poškození Hlavní město Praha, Česka republika – Státní pozemkový úřad, Česka republika – Ministerstvo financí a P. s. a zúčastněné osoby B., B. K., a.s., a Z. Č. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2023 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněné E. B., státního zástupce a zúčastněných osob částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a ve výrocích o zabrání věcí a zabrání náhradní hodnoty. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné E. B. uložil podle § 329 odst. 3, za použití § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní správě a samosprávě, spojené s rozhodováním o právech a povinnostech osob, a to na dobu pěti let.

Podle § 256 tr. ř. byla odvolání poškozených Ministerstva financí ČR, Hlavního města Prahy, Státního pozemkového úřadu ČR a P. s. zamítnuta.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 8 To 39/2021, podal následně nejvyšší státní zástupce podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. jako osoba oprávněná včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí dovolání v neprospěch obviněné E. B., ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i) a l) tr. ř. Předně uvedl, že se neztotožňuje s důvody, kterými byl Vrchní soud v Praze veden při svém rozhodnutí o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, neboť zákonným podmínkám postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku neodpovídají. Zdůraznil, že již z názvu daného ustanovení – „mimořádné snížení trestu odnětí svobody“ – je zřejmé, že se nejedná o pravidelný postup soudu, a proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný. Použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je výjimečným postupem, který musí být v každém případě pečlivě odůvodněn. Tyto okolnosti musí být tak neobvyklé a do té míry výjimečné, že ani trest odnětí svobody vyměřený na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (viz např. rozhodnutí publikované pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Nadto judikatura vyžaduje, aby soudy pečlivě a v úplnosti vyložily, který z alternativních znaků má soud provedeným dokazováním za prokázaný a v jakých specifických rysech posuzovaného případu se tyto mimořádné okolnosti projevily (zda ve vztahu k okolnostem případu nebo k poměrům pachatele).

Nejvyšší státní zástupce konstatuje, že výjimečnost okolností případu nelze spatřovat v míře zavinění na straně obviněné E. B., která se trestné činnosti dopustila v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Jestliže pachatel spáchal úmyslný trestný čin ve formě úmyslu nepřímého podle § 15odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, pak okolnost, že nejednal v úmyslu přímém, není okolností, která by sama o sobě odůvodnila mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr.

zákoníku. Nelze souhlasit ani s názorem Vrchního soudu stran výše škody, která dosahovala objemu zhruba jedné miliardy Kč. Odvolací soud prosazoval zkreslený náhled na rozhodné skutečnosti týkající se zjištěné výše škody. Skutečnosti předestřené Vrchním soudem v Praze tak nemohou být způsobilé odůvodnit mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby u obviněné E. B. Pokud Vrchní soud v Praze dále konstatoval, že se obviněná neznala s restituenty ani s jejich právním zástupcem, a proto nemohla být ve svém rozhodování jimi ovlivněna, je třeba zdůraznit, že prezentovaný závěr z provedeného dokazování jednoznačně nevyplývá.

Za podstatně přiléhavější lze označit závěr, že předestřené skutečnosti nebyly bez důvodných pochybností prokázány (bod 135 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), o čemž vypovídají mnohá skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se odvolací soud opětovně ztotožnil (bod 32 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu). Vrchní soud v Praze dále považoval za prokázané, že obviněná byla vystavena tlaku nadřízených. Státní zástupce ovšem konstatuje, že to byla naopak obviněná, kdo vyvolával tlak na své podřízené v naznačeném směru (bod 154 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

V trestním řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval existenci zcela výjimečného tlaku na proces rozhodování prospívajícího obviněné.

Ani vyjádření Vrchního soudu v Praze, že obviněná v zásadě jen pětkrát zopakovala původní pochybení spočívající v nesprávném rozklíčování příbuzenských vztahů mezi původními majiteli a restituenty, není pravdivé. Důvod právního nástupnictví žadatelky E. B. po zemřelém J. M. B., aby mohlo být její žádosti vyhověno, doznal v čase změny, a proto nebyl v podkladech jen opakován. Obviněná podle skutkových zjištění soudu prvního stupně rezignovala na prověření správnosti vydaných rozhodnutí, resp. Neprojevila žádnou snahu o efektivní nápravu vadných rozhodnutí a jimi vyvolaných následků (body 179 a 200 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Jestliže Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku dále tvrdil, že obviněná mohla spoléhat na nápravu svých eventuálních pochybení po podání odvolání, případně žaloby, je třeba si v protikladu uvědomit, že v odůvodnění obžaloby státní zástupce v konkrétních souvislostech poukazoval na omezené možnosti navrhovatele podat proti vydanému rozhodnutí řádný opravný prostředek. Z provedeného dokazování v hlavním líčení nevyplývá, že by postoj obviněné E. B. ukazoval na její aktivní snahu zrušit nezákonně vydaná rozhodnutí P.

ú. P. a tím jimi vyvolané škodlivé následky. Ani argumentace Vrchního soudu v Praze, podle které se na vzniku škodlivého následku podílelo více osob, není dle nejvyššího státního zástupce relevantní. Pokud jde o skutečnost, že od spáchání trestné činnosti uplynulo více než deset let, lze připomenout, že trestní stíhání obviněné bylo zahájeno usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 6. 4. 2016, přičemž až od tohoto momentu je možné vysledovat relevantní zásah do její osobní sféry. Odsuzující rozsudek prvoinstančního Městského soudu v Praze byl vydán dne 9.

7. 2020. Řízení u odvolacího soudu – s přihlédnutím ke kasačním zásahům Nejvyššího soudu vyvolaným dovoláními nejvyššího státního zástupce pro nedostatky předešlých rozhodnutí soudu druhého stupně – trvalo více než 2,5 roku. Při zohlednění délky odvolacího řízení lze učinit závěr, že trestní stíhání obviněné dosud trvalo bezmála šest let. Při tomto zohlednění se trestní stíhání stále ještě nachází v mezích akceptovatelnosti, zvláště vezme-li se v potaz skutková a právní komplikovanost věci, způsob provedení, okamžik vzniku trestněprávně významného následku, jakož i objasňování delší dobu trvajícího jednání směrem do minulosti.

Dále nejvyšší státní zástupce nesouhlasí se závěry Vrchního soudu v Praze, který neuložil obviněné peněžitý trest. Konstatuje, že u obviněné byly jednoznačně naplněny podmínky pro uložení peněžitého trestu, které předpokládá § 67 odst. 1tr. zákoníku, jelikož byla uznána vinnou ze spáchání úmyslného trestného činu, přičemž opatřila jinému neoprávněný majetkový prospěch. Taktéž nesouhlasí ani s postupem Vrchního soudu v Praze, který zrušil výroky o zabrání věcí podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a zabrání náhradní hodnoty podle § 102 tr. zákoníku za použití § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Nelze souhlasit s názorem tohoto soudu, že o všech pozemcích se vede buď správní, nebo občanskoprávní řízení o určení jejich vlastnictví a především, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 23 C 101/2021 mělo být dokonce pravomocně rozhodnuto, že vlastníkem je obchodní společnost B. Nejvyšší státní zástupce uvádí, že tyto důvody nejsou jednak pravdivé a jednak nejsou dostatečně způsobilé vést k důvodnému zrušení výroku o zabrání věcí a náhradní hodnoty z odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Ze zmíněného rozsudku totiž nevyplývá nic o vlastnickém právu, jak tvrdí Č. Zmíněný soud totiž není oprávněn žádné takové rozhodnutí učinit, jelikož je sám vázán předchozím rozhodnutím soudů o téže otázce. Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl pouze o tom, že se zamítá podaná určovací žaloba České republiky – Státního pozemkového úřadu.

Lze proto shrnout, že s ohledem na nesprávnou aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné E. B. uložen trest odnětí svobody ve výměře pod dolní hranici trestní sazby stanovené trestním zákoníkem na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Tímto postupem Vrchní soud v Praze zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Zrušením výroku soudu prvního stupně o zabrání nemovitých věcí podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, resp. zabrání náhradní hodnoty podle § 102 tr. zákoníku za použití § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, aniž by vyslovil výrok jiný, zatížil Vrchní soud v Praze napadený rozsudek rovněž vadou ve smyslu dovolacího uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a zároveň v napadeném rozhodnutí chybí výrok o tom, jakým způsobem v tomto směru odvolací vrchní soud rozhodl, čímž je dán též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 8 To 39/2021, a to ve výroku o trestu a dále v tom rozsahu, v jakém rozhodoval o odvolání proti výroku o zabrání věcí a zabrání náhradní hodnoty z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr.

ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněné E. B., která se prostřednictvím svého obhájce k dovolání vyjádřila. Předně uvedla, že nesouhlasí s názorem nejvyššího státního zástupce týkajícího se zjevné neopodstatněnosti aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku odvolacím soudem. Uvádí, že v bodu 14 podaného dovolání je zpochybňována argumentace odvolacího soudu, že se neznala s restituenty, a proto nemohla být ve svém rozhodování ovlivněna, a to s poukazem na bod 135 odůvodnění rozsudku Městského soudu, kde je hodnocen důkaz odposlechem a záznamem telekomunikačního hovoru účastnických stanic J.

V., D. H. a T. J. Připomíná, že tento důkaz se žádným způsobem k obviněné nevztahuje a ničeho o tom, že by se snad znala s restituenty či s H., nevypovídá. Nesouhlasí ani s argumentací nejvyššího státního zástupce v bodu 15 dovolání, kde tento zpochybnil tlak nadřízených na ukončení a kladné vyřízení restituce a jeho význam pro posouzení věci. Nesprávná je dle obviněné také argumentace, že to byla ona, kdo vyvíjel tlak vůči osobám developerů. Obviněná neiniciovala žádné jednání s žádným developerem a nebyly k tomu označeny ani provedeny žádné důkazy na rozdíl od důkazů ohledně tlaku nadřízených na obviněnou.

V bodu 16 podaného dovolání je poté polemizováno s názorem odvolacího soudu, že obviněná v zásadě jen pětkrát zopakovala původní pochybení spočívající v nesprávném posouzení příbuzenských vztahů mezi původními vlastníky a restituenty. K této argumentaci namítla, že podstatné není to, z jaké konkrétní chybné úvahy nesprávné určení oprávněných osob a jejich právních nástupců vyplývalo, nýbrž to, že v několika bezprostředně předcházejících rozhodnutích pozemkového úřadu podepsaných Ch. byl z pohledu obviněné okruh oprávněných osob ustáleně vymezen a následně v době vydání pěti v žalobě uvedených rozhodnutí v období působení obviněné na pozemkovém úřadu okruh oprávněných osob ještě nebyl vůbec zpochybňován.

Pokud je argumentováno tím, že se skutečnostmi, které vyplývaly z podkladů pro vydání jednotlivých rozhodnutí, bylo záměrně manipulováno, pak je nutno připomenout, že rozhodnutí zpracovával H. a jeho případnou záměrnou manipulaci s rozhodnými skutečnostmi nelze přičítat obviněné. V bodu 17 nejvyšší státní zástupce zpochybňuje závěr soudu o podávání neobjektivních informací ze strany restituentů, jakož i význam matoucí podoby příjmení B. a B. Obviněná opakuje, že v rámci důkazního materiálu existují tři čestná prohlášení restituentů, která byla způsobilá přivodit omyl při posuzování okruhu oprávněných osob.

Nelze pochybovat také o tom, že na nesprávném závěru H. o příbuzenském poměru E. B. s rodinou B. se mohla podílet i podoba jmen. Obviněná nesouhlasí s tím, že tyto okolnosti nemohou podpořit mimořádné snížení trestu odnětí svobody v intencích úvah o naplnění podmínek vymezených v § 58 odst. 1 tr. zákoníku, když jde o zcela konkrétní okolnosti přispívající k mimořádnosti posuzovaného případu, ke kterým je ze zákona nutno přihlížet ve spojení s okolnostmi dalšími.

V bodu 18 je dále oponováno

argumentu odvolacího soudu, že mezi specifické okolnosti posuzované věci náleží také možnost spoléhat se na nápravu případných pochybení. K tomu obviněná dodala, že pozemkový úřad fakticky přiznával každému dotčenému subjektu postavení účastníka řízení a v plném rozsahu jim umožňoval uplatňování jejich práv. V bodu 19 podaného odvolání je zpochybňován význam další okolnosti zohlednitelné v rámci použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku při rozhodování o uložení trestu. V dovolání se argumentuje tím, že vypořádání přiznaných nároků spadalo do působnosti Pozemkového fondu ČR a k vydávání náhradních pozemků došlo na podkladě pravomocných rozsudků okresních soudů, které ovšem vycházely z presumpce správnosti rozhodnutí učiněných pozemkovým úřadem.

Zde je ovšem přehlížen listinný důkaz, kterým je rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 2. 2018, č. j. 28 Cdo 2921/2016-502, který byl též předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. IV ÚS 1664/18, a ze kterého se podává, že soudy v řízeních o náhradách za nevydané pozemky jsou povinny přezkoumávat otázku existence restitučního nároku včetně okruhu oprávněných osob jako otázku předběžnou dle § 135 odst. 2 věta první o. s. ř. Názor dovolatele o vázanosti obecných soudů rozhodujících v řízení o náhradách rozhodnutím pozemkového úřadu je tedy nesprávný a kritizovaná argumentace odvolacího soudu je opodstatněná a správná.

K bodu 20 a k míře aktivity obviněné v jiných restitučních případech uvádí, že její aktivita v této restituční věci žádným způsobem nevybočovala z jejího běžného pracovního standardu. Pokud je posledně v bodech 22 a 23 dovolání bagatelizován význam časového odstupu od spáchání trestné činnosti do doby ukládání trestu, jedná se o argumentaci nesprávnou. V těchto souvislostech je totiž nerozhodné, zda následek trestné činnosti v plném rozsahu nastal až s určitým časovým odstupem v důsledku rozhodování o náhradách Pozemkovým fondem ČR či příslušnými soudy, když podstatná je zejména doba, která uplynula od jednání obviněné, nikoliv od nástupu následku takového jednání.

Obviněná záměnu oprávněných osob nevymyslela, o chybě nevěděla a nic vědomě nečinila komplikovaným či nepřehledným.

Závěrem svého vyjádření obviněná shrnula, že výkon trestu odnětí svobody rozhodně není s ohledem na její osobu a okolnosti případu nezbytný ke splnění funkce ochrany společnosti ani funkce výchovné (nápravné), když kromě funkce represivní nelze žádný další nezbytný efekt výkonu nepodmíněného trestu předpokládat. Obviněná, která se sama nikterak neobohatila a ani obohatit nechtěla, je více než dostatečně trestána již zničeným zdravím v důsledku několikaletého nervového vypětí v průběhu trestního stíhání, vytrpěnými psychickými útrapami i doživotním zadlužením nesplatitelnými dluhy. I v tomto směru se jedná o případ mimořádný.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 8 To 39/2021, podala také obviněná B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Námitky rozdělila do několika okruhů. K posouzení postavení její osoby jakožto úřední osoby opakovaně namítla, že v jejím případě funkce ředitelky platně nevznikla jmenováním, resp. že tato skutečnost nebyla prokázána, a že i kdyby řádně jmenována do funkce byla, pak v souladu s obecně závazným právním předpisem (správním řádem) delegovala pravomoc vydávat restituční rozhodnutí i odpovědnost za správnost těchto rozhodnutí interními předpisy na jiné zaměstnance jako pověřené úřední osoby. Navíc se v dané otázce v souvislosti s předmětným interním pokynem jedná o tzv. opomenutý důkaz relevantní pro rozhodnutí o vině. Pokud tedy soudy obou stupňů kvalifikovaly tehdejší postavení obviněné jako ředitelky úřadu a pokud v tomto kontextu z jejího podpisu na rozhodnutích dovodily, že tato rozhodnutí jako úřední osoba vydala, pak se dopustily chybného hmotněprávního posouzení a zatížily své rozhodnutí vadou.

Otázku formy zavinění obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku uvedla pouze pro případ, pokud by dovolací soud neuznal důvodnost výše uvedených námitek. Poukazuje přitom na skutečnost, že nebylo prokázáno, že by o chybném vyhodnocení okruhu oprávněných osob věděla a že by měla k věci či k osobám na řízení zúčastněným nebo k jejich zástupcům jakýkoliv poměr, vědomě jim zajistila majetkový prospěch či o majetkový prospěch usilovala sama. Jakákoliv motivace či pohnutka zde nebyla prokázána. Již při tomto východisku úvah je proto naprosto nelogické, že by za této situace byla srozuměna s tím, že v důsledku chybného rozhodnutí způsobí jakoukoliv újmu.

Obviněná důvodně spoléhala na to, že negativní následky nenastanou. Závěr o jejím jednání v nepřímém úmyslu proto rozhodně neměl obstát. To platí tím spíše, pokud je nepřímý úmysl obviněné dovozován pouze z jejího aktivního přístupu k řešení této restituční záležitosti. Pokud Nejvyšší soud dosud ve svých úvahách přikládal aktivitě obviněné význam, ze kterého dovodil nepřímý úmysl, pak to v podstatě implikuje závěr, že předpokládá aktivní volný kladný vztah obviněné k trestněprávně relevantnímu následku, což je zcela nepřípadné.

Jen z toho důvodu, že přistupovala k plnění svých povinností aktivně (byť chybu v rozhodnutí přehlédla), nelze bez dalšího dovozovat její srozumění s následkem jako podmínku jednání v nepřímém úmyslu.

Obviněná v dovolání dále poukázala na důkazy, z nichž se podává zjevný rozpor se skutkovými zjištěními nalézacího i odvolacího soudu. Citovala rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017, č. j. 6A 230/2016-53, z něhož je zřejmé, že ve věci byly vedeny dva samostatné restituční spisy, které nikdy nebyly sloučeny, přičemž z tohoto důvodu P. ú. P. nemohl být schopen rozpoznat neexistenci příbuzenského poměru E. B. s rodinou B. Trestní soudy přitom naopak dospěly k závěru, že neexistence příbuzenského poměru byla s ohledem na obsah správního spisu seznatelná. Nebylo tedy vůbec postaveno najisto, že v době vydávání předmětných restitučních rozhodnutí měla obviněná možnost nahlédnout do všech listin, které měl nyní k dispozici trestní soud. Důkazně nepodložený je podle ní také závěr soudu o tom, že by při řádném výkonu kontrolní funkce musela chybně uváděný příbuzenský poměr oprávněných osob rozpoznat. Obviněná dále odkázala na výpověď H., z níž nevyplývá, že by dostal od obviněné pokyn k vydání předběžného opatření, jak je uvedeno ve skutkových zjištěních soudů. Skutkový závěr tak podle ní nemá spolehlivou oporu v provedeném dokazování, neboť se opírá pouze o nejednoznačné svědecké výpovědi, či dokonce jen předpoklady. Obviněná dále již od přípravného řízení opakovaně navrhovala doplnění dokazování o důkazy, které jsou způsobilé prokázat mimo jiné existenci relevantních důvodů k tomu, aby mohl být učiněn závěr, že důvodně spoléhala na správnost postupu pozemkového úřadu při řešení předmětné restituční věci. Mnohé z těchto důkazů však nebyly policejním orgánem ani soudem provedeny, přestože mohly být významné pro posouzení subjektivní stránky trestné činnosti. Posledně považuje obviněná napadené rozhodnutí za chybné i potud, pokud nebyl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9.7.2020, č.j. 45 T 9/2019-16245 ve výroku o její povinnosti nahradit majetkovou újmu společnosti M. V. Uvádí, že pokud újma nebo její část měla vzniknout v příčinné souvislosti s předmětným předběžným opatřením, pak za takto vzniklou újmu obviněná neodpovídá, neboť nevznikla v příčinné souvislosti s porušením jakékoliv právní povinnosti ze strany obviněné.

Závěrem svého obsáhlého dovolání proto obviněná E. B. navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl dle § 265k tr. ř. z důvodů zakotvených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. tak, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 8 To 39/2021zruší ve všech výrocích a dle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátí odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 8 To 39/2021, podal také Z. Č. jako osoba zúčastněná prostřednictvím své obhájkyně dovolání, opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Vytýká, že v napadeném rozsudku chybí výrok, kterým se zrušuje zajištění jeho nemovitostí. Uvádí, že soud I. stupně měl zajištění zrušit z důvodu, že bylo najisto postaveno, že nemovitosti nejsou výnosem z trestné činnosti a nelze je zabrat ani jako náhradní hodnotu. Druhým důvodem je běh času – délka trvání zajištění, která je již za ústavními limity. Shrnuje, že bylo povinností odvolacího soudu zrušit zajištění zajištěných nemovitostí, a to to ex officio. Této povinnosti odvolací soud nedostál, jelikož ohledně zajištění majetku neučinil žádné rozhodnutí. Žádné rozhodnutí neučinil ani soud I. stupně. Z dosavadního postupu obou soudů je zřejmé, že tak ani učinit nehodlají. Z výše uvedených důvodu proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl postupem podle ust. § 265l odst. 2 tr. ř. tak, že přikáže Vrchnímu soudu v Praze, aby rozhodl o chybějícím výroku o zrušení zajištění nemovitostí specifikovaných v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, č. j. 45 T 9/2019-16245. Popřípadě, aby sám rozhodl postupem podle ust. § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že doplní chybějící výrok o zrušení zajištění nemovitostí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné E. B. i Z. Č. se vyjádřil. K obviněné B. ve svém vyjádření uvedl, že nyní napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze sice není opět zcela prostý vad, nicméně nabývá rozdílného charakteru oproti dovolací argumentaci obviněné. Z tohoto důvodu také podal nejvyšší státní zástupce proti tomuto rozhodnutí soudu druhého stupně dovolání v neprospěch obviněné pod sp. zn. 2 NZO 5004/2023. Jestliže obviněná s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. argumentovala nesprávným právním posouzením, z rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá, že s ohledem na dřívější kasační zásahy již

akceptoval právní posouzení jednání obviněné jako zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku a zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Obviněnou nastíněné otázky, týkající se trestní odpovědnosti jako úřední osoby, delegace pravomoci vydávat rozhodnutí podle zákona o půdě na podřízené pracovníky apod., se staly předmětem cílené pozornosti v předcházejících fázích trestního řízení.

Odvolací soud se s nimi nakonec vypořádal, byť po iniciaci předešlých mimořádných opravných prostředků nejvyššího státního zástupce, a proto netřeba tyto otázky znovu rozvádět s ohledem na jejich repetitivní povahu. Ani námitky k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou opodstatněné, jelikož jsou toliko běžnou polemikou s rozsahem provedeného dokazování. Celkově po zvážení rozvedených skutečností proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněné E.

B. odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

Dále státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 8 To 39/2021, podal dovolání rovněž Z. Č. jako osoba zúčastněná. Ve vztahu k tomuto dovolání uvádí, že stávající koncepce vymezuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek, k jehož podání jsou oprávněny pouze osoby výslovně uvedené v zákoně. Podle § 265d odst. 1 tr. ř. mohou dovolání podat jen nejvyšší státní zástupce a obviněný. Právo podat dovolání zákon jiným osobám nepřiznává. Z toho vyplývá, že jiné osoby než nejvyšší státní zástupce a obviněný nemohou dovolání podat. Nic na tom nemění okolnost, že podle § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř. je dovolání přípustné proti usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření, resp. že podle § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. je dovolání přípustné mimo jiné i proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř. Otázka přípustnosti dovolání není totožná s otázkou, kdo je osobou oprávněnou podat dovolání. Jde o dvě rozdílné, samostatné a na sobě nezávislé otázky, což mimo jiné znamená, že řešení jedné nutně nevyplývá z řešení druhé. Taktéž ve vztahu k usnesení o uložení ochranného opatření, potažmo rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti takovému usnesení platí, že osobami oprávněnými podat dovolání jsou jen nejvyšší státní zástupce a obviněný. Celkově po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl dovolání, které v postavení zúčastněné osoby podal Z. Č., neboť bylo podáno neoprávněnou osobou, aniž by z jeho podnětu přezkoumal napadené rozhodnutí a předcházející řízení podle § 265i odst. 3 tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

Obviněná přípisem ze dne 22. 5. 2023 reagovala na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k jejímu dovolání. Uvedla, že státní zástupce žádným způsobem nereaguje na tvrzení, že dosavadní argumentace k otázce postavení úřední osoby či delegace pravomoci vydávat restituční rozhodnutí je nedostatečná, nereflektuje důsledky absence důkazu o existenci písemného jmenování obviněné do funkce ředitelky pozemkového úřadu, nereflektuje význam delegace rozhodovací pravomoci interními pokyny, resp. neprovedení důkazu jedním z těchto pokynů a nevypořádává se ani s odkazovanou judikaturou. Výhrady vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 260b odst. 1 písm. g) tr. ř. označuje toliko jako běžnou polemiku s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení. Obviněná dodává, že rozsah a způsob odůvodnění neprovedení navržených důkazů neodpovídá požadavkům na dostatečné odůvodnění. Odvolací soud důkazy navržené obviněnou vůbec nerekapituluje, jednotlivě se s nimi nevypořádává a některé zjevně nebere v úvahu vůbec. I ve světle dovolání nejvyššího státního zástupce se však dle obviněné ukazuje, že rozsah dokazování v tomto směru rozhodně nebyl dostatečný.

K dovolání obviněné E. B. se dne 17. 5. 2023 vyjádřila také poškozená společnost M. V., která uvedla, že nesouhlasí s argumentací obviněné v bodě VIII. jejího dovolání, kde se vyjadřuje k otázce náhrady škody. Tuto argumentaci považuje poškozená společnost za nesprávnou, jelikož svůj nárok včas a řádně uplatnila. Zároveň ve svém vyjádření avizuje, že v co nejkratší době Nejvyššímu soudu předloží své podrobnější vyjádření a zdvořile proto Nejvyšší soud žádá, aby vyčkal tohoto vyjádření, než přistoupí k rozhodnutí o dovolání.

K dovolání nejvyššího státního zástupce se dále dne 19. 5. 2023 vyjádřila společnost B. a B. K., jako osoby zúčastněné, a to zejména k rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 101/2021. Uvádí, že citovaným rozsudkem byla zamítnuta žaloba státu o určení, že stát je vlastníkem pozemků společnosti B. Protože společnost tvrdila ve sporu své vlastnické právo a protože byla v době rozhodování civilních soudů vlastníkem pozemků, nelze z rozsudku učinit jiný závěr, než že bylo rozhodnuto, že vlastnické právo společnosti trvá. Dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce, že Obvodní soud pro Prahu 10 o vlastnickém právu k tvrzeným pozemkům nerozhodl, je proto zcela nesmyslná. I při aplikaci ochranných opatřeních se uplatňuje zásada „ultima ratio“, jejíž aplikace na přítomnou věc ve světle jejího správně právního a občanskoprávního rozměru vede k tomu, že odvolací soud nepochybil, pokud zrušil výrok rozsudku soudu I. stupně o zabrání nemovitých věcí zúčastněných osob. Zúčastněné osoby proto navrhly, aby dovolací soud dovolání – v rozsahu, ve kterém se jich týká – zamítl.

K dovolání nejvyššího státního zástupce se dne 19. 5. 2023 vyjádřil také Z. Č., jako osoba zúčastněná, který mimo jiné podal dne 20. 4. 2023 prostřednictvím své obhájkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 8 To 39/2021, dovolání. V rámci tohoto vyjádření odkazuje na svá předchozí vyjádření ze dne 1. 11. 2022 a 29. 12. 2022, ke kterým má být přihlédnuto při rozhodování o současně podaném dovolání. Č. považuje za ústavně konformní závěry Vrchního soudu v Praze, obsažené v rozsudku ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 8 To 39/2021, proč na nemovitosti zúčastněné osoby nelze pohlížet jako na bezprostřední výnos z trestné činnosti. Stejně tak správně Vrchní soud v Praze odkazuje na množství řízení o určení vlastnického práva, v nichž se primárně řeší otázka, komu svědčí vlastnické právo k té které nemovitosti, kterou státní zástupce požaduje zabrat. Stejně tak se ztotožňuje se závěrem Vrchního soudu v Praze o tom, že v trestním řízení se primárně rozhoduje o vině. Přezkoumávání oprávněnosti či neoprávněnosti restituce, zákonné výše restitučních nároků a cena jak odňatých, tak pozemků náhradních, jde výrazně nad rámec trestního řízení. Tyto otázky mají být řešeny buď v obnoveném správním řízení anebo v řízení před civilními soudy. Dále se Č. vyjadřuje k jednotlivým bodům podaného dovolání ze dne 13. 4. 2023, které se zabývají otázkou zabrání nemovitostí. Závěrem svého vyjádření k podanému dovolání Č. shrnul, že od vyhlášení rozsudku nalézacího soudu dne 9. 7.2020 uplynuly již tři roky, ve kterých došlo k významným změnám majícím vliv na možnosti uložení ochranného opatření zabrání věci. Po rozsudku nalézacího soudu došlo k zahájení obnovy všech správních řízení, v nichž rozhodovali odsouzení svými dílčími správními rozhodnutími. V důsledku povolení obnovy řízení pozbyly oprávněné osoby svého nabývacího titulu k nemovitostem a v rámci obnovy řízení se i bez uložení ochranného opatření obnovuje vlastnické právo státu. Dodává, že zajištění nemovitostí trvá již déle než osm let a představuje závažný zásah do vlastnického práva. Č. je osobou odlišnou od pachatele, na spáchání trestného činu se nikterak nepodílel a chyby v dílčích správních rozhodnutích neodhalil, stejně jako je neodhalilo ani dalších 20 účastníků řízení. Uložením ochranného opatření zabráním věci by vznikla trestní sankce, která je ve vztahu ke všem okolnostem souzeného případu zjevně nepřiměřená a představuje pouze kompenzaci chyb státu na úkor vlastnického práva zúčastněné osoby. S ohledem na vše výše uvedené by dle Č. Nejvyšší soud ČR neměl měnit rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o tom, že nemovitosti ve vlastnictví zúčastněné osoby se nezabírají.

Přípisem ze dne 31. 5. 2023 doplnil Č., jako osoba zúčastněná, své vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce. Cituje zde jednotlivé pasáže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 630/2023, z nichž vyplývá, že zabrání věcí není jedinou možností státu, jak závadný stav napravit.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná (§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.), učinil tak včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) rovněž shledal, že i dovolání obviněné E. B. je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) se rovněž zabýval přípustností dovolání Z. Č. Okruh osob oprávněných podat dovolání proti pravomocným rozhodnutím ve věci samé učiněných soudem druhého stupně je upraven v § 265d odst. 1 tr. ř. a zahrnuje jen obviněného a nejvyššího státního zástupce a s účinností od 1. 12. 2019 (po novelizaci provedené zákonem č. 315/2019 Sb.) také v označených věcech příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce. Výčet osob oprávněných podat dovolání je zákonodárcem v daném ustanovení jednoznačně taxativně vyjádřen uzavřeným okruhem osob, který zásadně není možno dále rozšiřovat výkladem či analogií. Proto jiné subjekty trestního řízení než tam uvedené dovolání podat nemohou. Dovolání tak nemůže podat ani poškozený a ani zúčastněná osoba (shodně viz například Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157– 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3209). Z. Č. má v tomto trestním řízení postavení osoby zúčastněné ve smyslu § 42 odst. 1 tr. ř. Jak je uvedeno výše, zúčastněná osoba však není osobou oprávněnou podávat dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání Z. Č. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako dovolání podané osobou neoprávněnou, aniž by z jeho podnětu přezkoumal napadené rozhodnutí a předcházející řízení podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem a obviněnou naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí se závěry Vrchního soudu v Praze, který po zhodnocení všech podstatných skutečností dospěl k závěru, že je zde důvod pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku a pro neuložení peněžitého trestu.

Nejvyšší soud zde považuje za vhodné připomenout, že Vrchní soud v Praze nyní napadeným rozsudkem ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 8 To 39/2021, částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, a to ve výrocích o trestu ve vztahu k obviněné E. B., výroku o zabrání věcí a zabrání náhradní hodnoty. Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze dále vyplývá, že s ohledem na předcházející kasační zásahy akceptoval právní posouzení jednání obviněné E. B. jako zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku a zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost měl tedy obviněné uložit úhrnný trest odnětí svobody podle § 329 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku v trestní sazbě od 5 do 12 let odnětí svobody, což s odkazem na § 58 odst. 1 tr. zákoníku neučinila obviněné uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let.

Nejvyšší soud k nesouhlasu nejvyššího státního zástupce ohledně mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku u obviněné E. B. uvádí následující.

Podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.

Základním předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kumulativní splnění 3 podmínek:

a) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že b) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody s ohledem na její dolní hranici by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že

c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.

K institutu mimořádného snížení trestu podle § 58 tr. zákoníku lze obecně připomenout, že ačkoliv trestní zákoník nehovoří výslovně o výjimečných nebo mimořádných okolnostech případu a poměrů pachatele, je již z nadpisu tohoto ustanovení zřejmé, že půjde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. přiměřeně R 24/1966-III.). Rovněž tak mimořádné snížení trestu odnětí svobody nemůže odůvodnit jen samotné doznání pachatele k trestnému činu, lítost nad jeho spácháním, náhrada způsobené škody, vedení řádného života apod. (srov. přiměřeně R II/1967, s. 14 a 15). Použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. R I/1965, s. 9 a Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 791 792). Stejně tak nepostačuje, pokud se v daném případě vyskytuje více okolností, které svědčí ve prospěch pachatele, ale je vždy třeba plně respektovat výjimečný charakter tohoto institutu. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014).

Nejvyšší soud se závěry Vrchního soudu v Praze o výjimečnosti okolností svědčících pro mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku nesouhlasí. Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá, že se jedná o zcela výjimečnou trestnou činnost jak mírou zavinění na úmyslném jednání, tak osobou obviněné na jedné straně a výší škody na straně druhé. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby odůvodnil odvolací soud vedením řádného života před spácháním trestné činnosti a po celou dobu trestního stíhání. Zdůraznil také, že se obviněná mohla spoléhat na to, že její eventuální pochybení bude napraveno. Vrchní soud v Praze dále dodal, že nezávisle na sobě se na vzniku následku trestné činnosti podílela řada dalších osob. Připomněl, že od spáchání trestné činnosti uplynulo více než deset let a že na průtazích v trestním řízení se obviněná nijak nepodílela. Vrchní soud v Praze proto uzavřel, že byly splněny podmínky § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a to jak v mimořádných okolnostech případu, tak i z důvodů mimořádných poměrů obviněné.

Vrchní soud v Praze vztáhl k výše uvedeným okolnostem případu aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, což nepovažuje Nejvyšší jako postup správný. To zejména s přihlédnutím k výši škody způsobené trestným činem, neboť tato mnohonásobně překročila kvalifikační znak hranice škody velkého rozsahu. V posuzované souvislosti je namístě rovněž zdůraznit, že jednání obviněné zasáhlo do majetkových práv více poškozených. Obviněná B. se trestné činnosti dopustila v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.

zákoníku. Ačkoli se jedná o méně intenzivní formu zavinění, než je úmysl přímý podle § 15odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve světle výkladu institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku představuje pouze mírnější alternativu skutkové podstaty trestného činu. O intenzitě nepřímého úmyslu na straně obviněné vypovídá fakt, že nástiny rozhodnutí připravované J. H., které obviněná podepisovala, nebyly v průběhu času skutkově a právně konzistentní, neboť postupně měnily důvod právního nástupnictví žadatelů tak, aby mohlo být jejich žádostem vyhověno.

Lze poukázat na záměrnou manipulaci se skutečnostmi, které vyplývaly z podkladů pro vydání jednotlivých rozhodnutí, přičemž obviněná mohla tyto identifikované nedostatky odhalit. Pakliže by opravdu kontrolovala správnost tvrzení v nástinech rozhodnutí připravených J. H., případně by si k nim nechala předložit rozhodné podklady, bylo v jejích silách zásadní pochybení v rozhodnutích odhalit a iniciovat včasné zrušení již vydaných nesprávných rozhodnutí u nadřízeného orgánu. Jelikož obviněná nepřikročila k žádné této aktivitě, je přiléhavé dovozovat nepravou lhostejnost ke způsobenému následku ve smyslu § 15 odst. 2 tr.

zákoníku. Popsané skutečnosti proto vylučují, aby v míře zavinění obviněné mohla být shledávána výjimečná okolnost, jež by sama či ve spojení s dalšími odůvodňovala aplikaci mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

Jestliže Vrchní soud v Praze považoval za prokázané, že obviněná E. B. byla vystavena tlaku nadřízených, kteří měli zájem na ukončení všech restitucí, nezbývá než konstatovat, že ani případný tlak nadřízených nebyl vyhodnocen jako dostatečná omluva pro spáchané jednání. Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku dále tvrdil, že obviněná E. B. mohla spoléhat na nápravu svých eventuálních pochybení. Z provedeného dokazování v hlavním líčení ovšem nevyplývá, že by postoj obviněné ukazoval na její aktivní snahu zrušit nezákonně vydaná rozhodnutí P.

ú. P. a tím jimi vyvolané škodlivé následky. Postačil by zde kvalifikovaný podnět, zejména vyhovění podanému návrhu na obnovu řízení. Obviněná žádnou snahu o nápravu vad rozhodnutí nevyvinula, naopak na obranu vydaných nesprávných rozhodnutí aktivně vystupovala (body 179 a 181 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Ani argumentace Vrchního soudu v Praze, podle které se na vzniku škodlivého následku podílelo více osob není relevantní z hlediska úvahy o použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku. V případě obviněné E.

B. se nejedná o typově shodnou trestnou činnost jako u ostatních obviněných. Z hlediska formy zavinění byl například obviněný P. Ch. v samostatně vedeném řízení pravomocně odsouzen toliko za nedbalostní trestný čin. Pokud Vrchní soud v Praze zastával názor, že soud prvního stupně potrestal obviněnou E. B. přísnějším trestem než obviněného P. Ch. za to, že se o obsah rozhodnutí předkládaných obviněným J. H. zajímala, na rozdíl od obviněného P. Ch., který o jejich obsah nejevil zájem, přesto předložené dokumenty podepsal, pak přehlíží zásadní rozdíly ve skutkových zjištěních ohledně jednotlivých obviněných.

Nezbývá než poukázat na určující skutečnosti ohledně jednání obviněné E. B. v mezidobí jí vydaných rozhodnutí, kdy na informace, které se z dílčích jednání mezi vydávanými rozhodnutími od účastníků řízení a dalších osob prokazatelně dozvěděla, přes svou jinak obvyklou aktivitu vůbec nijak nereagovala, resp. reagovala uložením pokynu J. H. k vydání předběžného opatření. Tímto se jednání obviněné E. B. z trestněprávního pohledu odlišuje od jednání obviněného P. Ch., jemuž žádné takové okolnosti nebyly prokázány.

Pokud jde o argumentaci odvolacího soudu, že od spáchání trestné činnosti uplynulo více než deset let a že na průtazích v trestním řízení se obviněná nijak nepodílela, lze konstatovat, že k této skutečnosti přihlédl i nalézací soud, zmíněné okolnosti však z důvodu komplikovanosti celé věci není opodstatněné přikládat mimořádný význam ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž neobstojí důvody pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody záležející v poměrech obviněné E. B. Jakkoli jí prospívá dosavadní řádný život, jde o polehčující okolnost ve smyslu § 41 písm. p) tr. zákoníku, která se nevymyká jiným, běžně se vyskytujícím případům. Lze tedy přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci, že v daném případě nebyly dány výjimečné okolnosti případu odůvodňující postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto z výše rozvedených důvodů neshledal závěry Vrchního soudu v Praze o nutnosti postupovat při vyměření trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku důvodnými.

Nejvyšší státní zástupce dále nesouhlasí s postupem Vrchního soudu v Praze, který nepřistoupil k uložení peněžitého trestu. Nejvyšší soud k tomuto uvádí, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, byl obviněné podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výměře 4.500.000 Kč. Vrchní soud v Praze tento peněžitý trest v napadeném rozsudku ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 8 To 39/2021 obviněné neuložil. Nejvyšší soud jen dodává, že uvedená námitka stojí mimo důvody dovolání ve smyslu § 265b tr. ř., protože neuložení peněžitého trestu není v těchto případech žádným dovolacím důvodem. Lze připomenout konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), z níž vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je však reagováno toliko na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu, což není případ obviněné.

Nejvyšší státní zástupce dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. V rámci tohoto dovolacího důvodu uvedl, že zrušením výroku soudu prvního stupně o zabrání nemovitých věcí podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, resp. zabrání náhradní hodnoty podle § 102 tr. zákoníku za použití § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, aniž by vyslovil výrok jiný, zatížil Vrchní soud v Praze napadený rozsudek vadou spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z tohoto důvodu uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle kterého v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Vrchní soud v Praze v nyní napadeném rozsudku ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 8 To 39/2021, zrušil z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, výroky soudu prvního stupně o zabrání věcí podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a zabrání náhradní hodnoty podle § 102 tr. zákoníku za použití § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Odvolací soud odůvodnil toto rozhodnutí tím, že od vydání rozsudku soudu prvního stupně došlo k významnému posunu, jelikož o všech pozemcích se vede buď správní, nebo občanskoprávní řízení o určení jejich vlastnictví a odkázal na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 23 C 101/2021, v němž mělo být dokonce pravomocně rozhodnuto, že u šesti z celkově šestnácti pozemků, na které se opatření o zabrání vztahovalo, je vlastníkem obchodní společnost B.

Nejvyšší soud konstatuje, že námitka nejvyššího státního zástupce stojí mimo důvody dovolání ve smyslu § 265b tr. ř., protože neuložení ochranného opatření není dovolacím důvodem. Lze připomenout, že podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., kterému se nejvyšší státní zástupce záměrně vyhnul, ale fakticky jej uplatnil, lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je tedy dovolacím důvodem pouze nesplnění zákonem stanovených podmínek pro uložení ochranného opatření. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je reagováno toliko na situace, kdy bylo uloženo ochranné opatření, aniž by k tomu byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3137). Což ovšem není nyní projednávaný případ. V daném případě odvolací soud ochranné opatření neuložil, takže se nejedná o zmíněný dovolací důvod. O návrhu nejvyššího státního zástupce na zabrání věcí či zabrání náhradní hodnoty při neuložení ochranného opatření není třeba v rozsudku při hlavním líčení nebo v odvolacím řízení rozhodovat. Žádné zákonné ustanovení tuto povinnost soudu neukládá. K uvedené námitce nejvyššího státního zástupce proto nelze přihlížet.

Obviněná uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Pod výše zmíněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedla, že v souvislosti s rozhodováním restitučního případu tzv. B. statku nejednala v rámci výkonu pravomoci úřední osoby.

Nejvyšší soud uvádí, že problematiku, zda obviněná skutečně jednala jako úřední osoba, vyřešil již soud prvního stupně, a proto lze na jeho odůvodnění plně odkázat. Je především také třeba odkázat na předchozí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1081/2021 a ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 4 Tdo 915/2022, v nichž se Nejvyšší soud problematikou postavení obviněné jako úřední osoby a výkonu její pravomoci podrobně zabýval a přesvědčivě se s ní vypořádal. Bylo prokázáno, že obviněná fakticky a s plným vědomím důsledků vystupovala při jednáních s právním zástupcem restituentů, s tehdejšími vlastníky pozemků, avizovala vydání pozemků, sama si k přípravě rozhodnutí vyžadovala podklady na katastru nemovitostí, sama vedla obviněného H. k vydání rozhodnutí. Využila tak své pravomoci dané jak svým pracovním zařazením, tak praxí užívanou u P. ú. k tomu, že podepsala, čímž fakticky vydala nesprávná rozhodnutí. S námitkami obviněné se proto nelze opětovně ztotožnit.

Obviněná dále k otázce zavinění uvedla, že pouze z důvodu, že přistupovala k plnění svých povinností aktivně, nelze bez dalšího dovozovat její srozumění s následkem jako podmínku jednání v nepřímém úmyslu. Jak je uvedeno již v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1081/2022, taktéž v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 4 Tdo 915/2022 a zejména v bodu 179 odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, pro dovození zavinění alespoň v podobě srozumění podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku svědčí zejména to, že obviněná E. B. se aktivně zajímala o obsah rozhodnutí, žádala vysvětlení, v kauze B. statku komunikovala se stranami, podepisovala nejen rozhodnutí, ale i prosté přípisy, na jednání dne 23. 7. 2012 deklarovala stanovisko pozemkového úřadu, že nárok žadatelů byl uplatněn řádně a včas a že se jedná o oprávněné osoby. Taktéž této námitce proto nelze přisvědčit.

Pod dovolací důvod podle§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze podat, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, uvedla, že skutková zjištění se nacházejí ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dodává, že akceptovány nebyly ani návrhy obhajoby na doplnění dokazování, a proto jde o tzv. opomenuté důkazy.

Nejvyšší soud uvádí, že výhrady obviněné, vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou toliko běžnou polemikou s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů, aniž by byl založen tzv. extrémní rozpor, který dovoluje přikročit k revidování oblasti skutkových zjištění. K otázce tzv. opomenutých důkazů zbývá poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 1997 sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005 sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné k uplatnění obhajoby, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Nejedná se o tzv. opomenuté důkazy, jsou-li dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v rozhodnutí. K tzv. opomenutým důkazům Nejvyšší soud odkazuje na bod 32 napadeného rozsudku Vrchního soud v Praze, v němž tento uvádí, že pokud jde o návrhy na doplnění dokazování ze strany obviněné, lze poukázat na to, že dovolání obviněné, kde se zpochybňoval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a kde se nabízelo obdobné doplnění dokazování, bylo Nejvyšším soudem v předchozích rozhodnutích opakovaně odmítnuto.

Rozhodnutí odvolacího soudu považuje obviněná za vadné taktéž z hlediska náhrady škody. Poukázala zejména na komplikovanost dovozování příčinné souvislosti. Nejvyšší soud opět ve stručnosti odkazuje na své předchozí rozhodnutí ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 4 Tdo 915/2022, v němž uvedl, že příčinná souvislost mezi jednáním obviněné a následkem představovaným vznikem škody zde byla jednoznačně dána. Obviněná svým podpisem vydala rozhodnutí, jímž byly nezákonně vydány pozemky ve vlastnictví tehdejšího vlastníka M. V., čímž způsobila vážnou poruchu v činnosti tohoto subjektu, neboť v důsledku vydání těchto pozemků musela společnost přerušit výstavbu bytových domů. Nelze proto hovořit o přerušení příčinné souvislosti.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné E. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Lze tedy shrnout, že v důsledku nesprávné aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné E. B. uložen trest odnětí svobody ve výměře pod dolní hranici trestní sazby stanovené trestním zákoníkem na trestný čin, jímž byla uznána vinnou, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů shledal ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce částečně důvodným, a proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 8 To 39/2021, a to ve výroku o trestu (bod II.). Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Při novém projednání věci bude Vrchní soud v Praze vázán právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné, není odvolací soud povinen aplikovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).

Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 6. 2023

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu