USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalovanému Z. Č., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 174/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2022, č. j. 21 Co 252/2022-104, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Daniela Honzíka, advokáta se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, do tří dnů o právní moci tohoto usnesení.
1. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 9. 11. 2022, č. j. 21 Co 252/2022-104, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 2. 8. 2022, č. j. 12 C 174/2022-81, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“ nebo „pozemek“) a rozhodnuto o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 12.342,- Kč (výrok I.). Odvolací soud uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč (výrok II.).
2. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění (odvolací soud aprobací skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně), že žalovanému a dalším oprávněným osobám byl přiznán rozhodnutími Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 4. 9. 2009, č. j. PÚ 577/09, ze dne 5. 10. 2009, č. j. PÚ 1690/09, ze dne 24. 11. 2009, č. j. PÚ 1978/09, a ze dne 21. 9. 2010, č. j. PÚ 498/10, nárok na vydání náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“). Tento nárok byl postupně uspokojován na základě pravomocných soudních rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků na oprávněné osoby. Posléze se ukázalo, že označená správní rozhodnutí byla vydána v důsledku spáchání nedbalostního trestného činu některých zaměstnanců příslušného pozemkového úřadu a byla nesprávná; trestní věc je vedena u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 9/2019. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 6. 9. 2012, č. j. 9 C 533/2010-190, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 13. 12. 2012, č. j. 9 C 533/2010-210a, jenž nabyl právní moci dne 22. 12. 2012, byl nahrazen projev vůle povinné osoby (právního předchůdce nynější žalobkyně) uzavřít se žalovaným smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva, mimo jiného, i k předmětnému pozemku. Již v rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 21. 9. 2010, č. j. PÚ 498/10, bylo konstatováno, že tam označené osoby, mimo jiných, i žalovaný, nejsou ve vztahu k majetku, jehož původním vlastníkem byl J. M. B., oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě, jimž by vznikl na náhradní pozemky nárok.
3. Takto popsaný skutkový stav soudy obou stupňů při řešení zásadní sporné otázky o povaze pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradního pozemku a od ní se odvíjející otázky důvodnosti určovací žaloby jako prostředku „odklizení“ takového (věcně nesprávného) soudního rozhodnutí posoudily podle ustanovení § 132 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) a ustanovení § 159a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále „o. s. ř.“). Přihlédly přitom i k judikatuře Nejvyššího soudu reflektující problematiku povahy soudního rozhodnutí o vlastnickém právu vydaného v restitučních poměrech (shodně odkázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2541/2006; toto usnesení je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz). Odvolací soud dále zmínil i další rozhodnutí, jež se uvedenou problematikou zabývala, a to rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 812/2000, a ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3148/2005. Konstatoval, že rozsudek soudu o nahrazení projevu vůle je nabývacím titulem, na jehož základě se vlastnické právo nabývá originárně, a k jeho změně či zrušení je možné využít řádné, popřípadě mimořádné, opravné prostředky. Poté, kdy rozsudek nabude právní moci, již jej není možné jiným způsobem zvrátit. Proto ani určovací žaloba, jíž využila žalobkyně, nemohla být účinným prostředkem k revizi výsledku předchozího řízení. Nabývacím titulem pro zápis vlastnického práva bylo přitom rozhodnutí soudu a nikoliv smlouva, jež je v jeho výroku obsažena. Odvolací soud dále v posuzovaných souvislostech za nepřiléhavé označil odkazy žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu specifikovaná v bodech 16. a 17. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. za přípustné pro řešení otázky, při jejímž posouzení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020 („o nemožnosti přezkoumávat rozsudky o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o vydání náhradních pozemků, neboť tyto rozsudky jsou závazné ve smyslu ustanovení § 159a odst. 3 o. s. ř.“), dále pro řešení právní otázky v rozhodovací praxi dosud neřešené, zda lze u smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku vtělené do rozsudku soudu, kterým je nahrazen projev vůle povinné osoby k uzavření takové smlouvy, uvažovat o její neplatnosti z důvodu zneužití skutkového omylu druhé smlouvy strany, a konečně pro řešení právní otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu rovněž zatím neřešené, zda „titulem pro převod vlastnického práva k náhradnímu pozemku je rozsudek o nahrazení projevu vůle samotný (nikoliv tedy smlouva).“ Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání zpochybnil relevanci důvodů, na nichž žalobkyně jeho přípustnost zakládá a uplatněné dovolací argumenty označil již za vypořádané v rámci řízení před soudy nižších stupňů. Žalovaný rovněž upozornil na vnitřní rozpornost požadavků žalobkyně, jež zároveň žádá určení vlastnického práva k předmětnému pozemku a současně se domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši hodnoty tohoto pozemku. Ztotožnil se se závěry odvolacího soudu o povaze pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle v restitučních poměrech (o vlastnickém právu oprávněné osoby), o jeho nezměnitelnosti podanou určovací žalobou a závaznosti pro účastníky řízení, jež jsou totožní s účastníky v přítomné právní věci. Poukázal také na další čtyři pravomocně skončená řízení o určovacích žalobách žalobkyně se stejným výsledkem jako v přítomné právní věci. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalobkyně není pro žádnou ze tří vymezených právních otázek ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
9. V projednávané věci není naplněn předpoklad přípustnosti dovolání pro odklon odvolacího soudu od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020, již jen proto, že konkluzemi uvedených rozhodnutí nelze dovolatelkou vymezenou otázku poměřovat. V odkazovaných rozhodnutích totiž Nejvyšší soud závaznost výroku pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s osobou oprávněnou (restituentem) smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku pro další řízení (o určovací žalobě), jejichž předmětem by bylo posouzení vlastnického práva oprávněné osoby, neřešil.
V obou rozhodnutích Nejvyšší soud vyložil, že „hodnota restitučního nároku oprávněné osoby i hodnota převáděných náhradních pozemků jsou v řízení o nahrazení projevu vůle k převodu konkrétních náhradních pozemků otázkami předběžnými. Tyto otázky nejsou tedy předmětem sporu (autoritativně rozhodováno je toliko o vlastnictví oprávněné osoby, nikoliv o hodnotě převáděných náhradních pozemků, či o výši jejího restitučního nároku) a jejich řešení není pro soudy v dalších řízeních závazné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Ostatně, rozhodovací praxe v případně spornosti nároku a jeho výše současně připouští i žalobu na určení výše nároku oprávněné osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011). Skutečnost, že otázka výše nároku a ocenění náhradních pozemků není předmětem restitučního řízení o nahrazení projevu vůle, je též nezbytným předpokladem pro rozhodovací praxí vyslovený závěr, že na straně oprávněné osoby může vzniknout bezdůvodné obohacení, bude-li na ni v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než odpovídá hodnotě jejího restitučního nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017).“ Právě předestřené konkluze zazněly v rozhodnutích vydaných v dalších řízení o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s osobou oprávněnou (restituentem) smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku, přičemž k řešení předloženou spornou otázkou se stala závaznost vyčíslení restitučního nároku oprávněné osoby a hodnota jeho uspokojení vydáním náhradních pozemků v předchozím soudním řízení, nikoliv otázka závaznosti výroku o vlastnickém právu oprávněné osoby pro případná další řízení o vlastnictví k již vydanému pozemku.
10. V poměrech přítomné právní věci se naopak uplatní ty závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu zabývající se problematikou subjektivních mezí závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu pro další řízení o žalobě na určení vlastnického práva k téže věci, jehož účastníci řízení jsou s těmi v předešlé věci totožní. Z ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a u něhož ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí.
Taková osoba pak může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001). Interpretací ustanovení § 159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 135 odst. 2 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení, mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 13.
6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm formuloval a odůvodnil závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, v němž Nejvyšší soud dále zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím.
V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením § 159a o. s. ř. a že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, byla-li tato předběžná otázka řešena ve výroku pravomocného rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pak pro soud v jiném řízení závazné není (srovnej shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1412/2002, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007).
11. Přenesení právě připomenutých konkluzí ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu do poměrů posuzované věci znamená, že výrok pravomocného rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 6. 9. 2012, č. j. 9 C 533/2010-190, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 13. 12. 2012, č. j. 9 C 533/2010-210a, jímž byl nahrazen projev vůle povinné osoby (právního předchůdce nynější žalobkyně – srovnej ustanovení § 1 odst. 1, § 4 odst. 1 a § 22 odst. 1 a 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů) uzavřít se žalovaným smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva, mimo jiného, i k předmětnému pozemku je pro toto řízení, v němž se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva ke stejnému pozemku závazný a procesní cestou, jež zvolila žalobkyně, jej nelze změnit. Konstatoval-li odvolací soud (v bodě 15. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku), že žalobou, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem předmětného pozemku, „již skutečně není možno původní pravomocné soudní rozhodnutí nějakým způsobem odklidit provedením tzv. revize původního řízení“, pak takový závěr se nijak výše předestřeným konkluzím ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nepříčí.
12. Dovozovala-li žalobkyně souvislost mezi výsledkem řízení o žalobě na určení jejího vlastnického práva k předmětnému pozemku a požadavkem na vydání bezdůvodného obohacení přečerpáním restitučního nároku žalovaného (o hodnotu vydaného předmětného pozemku), pak taková souvislost mezi oběma nároky není a nijak nevyplývá ani z judikatury Nejvyššího soudu. Jestliže je za současné situace úspěch určovací žaloby předurčen existencí pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu žalovaného, nijak tím nebyla eliminována možnost povinné osoby domáhat se vydání bezdůvodného obohacení (třeba i ve výši odpovídající plné hodnotě vydaného pozemku) pro případ, že byl restituční nárok žalovaného přečerpán. Judikatura Nejvyššího soudu, z níž dovolatelka cituje (viz obsah odkazovaných rozhodnutí shora), nijak nezapovídá možnost domoci se vydání bezdůvodného obohacení buď v samostatném řízení, anebo již v řízení o nahrazení projevu vůle s vydáním náhradního pozemku, pokud stav přečerpání restitučního nároku lze již v takovém okamžiku zjistit (k této problematice srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020, a v něm označenou judikaturu dovolacího soudu). Nelze ji však interpretovat tak, jak v dovolání činí žalobkyně a tuto interpretaci mylně odvolacímu soudu podsouvá, a sice že odvolací soud vyšel z úvahy, že „rozsudky o nahrazení projevu vůle k vydání náhradních pozemků v rámci restitucí vytvářejí překážku věci rozhodnuté pro posouzení otázky, zda je žalovaný povinen vydat žalobci předmět bezdůvodného obohacení, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo přečerpáním restitučního nároku.“ Takovou úvahu odvolací soud nevyslovil a není ani implicitně z obsahu dovoláním dotčeného rozsudku zjistitelná.
13. Dovolání žalobkyně není přípustné ani pro řešení - dle mínění dovolatelky dosud neřešené - právní otázky charakteru pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku. Nejvyšší soud - na rozdíl od názoru dovolatelky - shledává tuto otázku rozhodovací praxí dovolacího soudu již za řešenou a odvolací soud se při jejím posouzení od judikatorních závěrů Nejvyššího soudu neodchýlil.
14. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pravomocné soudní rozhodnutí, kterým bylo povinné osobě uloženo, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti (v odkazované věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů), je listinou (rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví ve smyslu ustanovení § 132 obč. zák.), podle níž katastrální úřad zapíše do katastru nemovitostí vlastnické právo oprávněné osoby k vydávané nemovitosti záznamem podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 265/2012 Sb.“ (srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne ze dne 11.
12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, jenž byl publikován pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento závěr byl dále rozveden v podmínkách uzavírání smluv o bezúplatném převodu pozemků ve smyslu ustanovení § 11a odst. 8 zákona o půdě v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, v němž dovolací soud uvedl, že rozhodnutí soudu, jímž se ukládá Pozemkovému fondu uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, tedy nemá povahu rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 občanského soudního řádu; ve skutečnosti jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví (§ 132 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2013 – dále „obč. zák.“), podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku (přímo ze zákona) dnem právní moci rozhodnutí soudu (dále k této problematice srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 392/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 392/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2999/2022). Validita uvedeného závěru je verifikována i v rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž je povaha pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle v restitučních poměrech zákona o půdě jako rozhodnutí konstituujícího vlastnické právo nabyvatele originárně k datu jeho právní moci, není-li v rozhodnutí uvedeno jinak, dále utvrzena v souvislosti s aplikací ustanovení § 82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a označenému rozhodnutí je při aplikaci ustanovení § 11a zákona o půdě přiznán i význam konstitutivního právního titulu nabytí vlastnického práva restituenta k části geometrickým plánem odděleného náhradního pozemku bez toho, aby proces oddělení podléhal souhlasu stavebního úřadu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, jenž byl uveřejněn pod číslem 13/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn.
28 Cdo 979/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost zamítl Ústavní soud nálezem ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1778/21, poté, kdy závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, byly překonány stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21). Není tedy sporu o tom, že pravomocné soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku oprávněné osobě je podřaditelné pod ustanovení § 132 odst. 1 a 2 obč. zák. (v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník pod ustanovení § 1114 o. z.); jinak ovšem než podle citovaného ustanovení občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 odvolací soud v dovoláním dotčeném rozsudku pravomocné soudní rozhodnutí, na jehož základě nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku žalovaný, neposoudil (viz bod 13. a 14. odůvodnění rozsudku).
15. Nabývacím titulem vlastnického práva oprávněné osoby tak v posuzovaných souvislostech nemůže být smlouva (byť by byla v různém znění) vtělena do rozsudečného výroku, ale rozsudek samotný. Takový závěr vyplývá i z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2541/2006, jež bylo vydáno ještě před rozhodovací praxi sjednocujícím rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010.
Ani označené usnesení však nezpochybňuje, že nahrazení projevu vůle soudním rozhodnutím nemá za následek převod vlastnického práva, ale jeho přechod, což, mimo jiné, znamená, že konstitutivní rozhodnutí o vlastnickém právu k nemovité věci, jež je zapsána v katastru nemovitostí, nelze spojovat s teorií o právním důvodu (iustus titulus) a o způsobu nabytí vlastnického práva (modus acquirendi domini), neboť podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srovnej ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.), se záznamem (nikoliv vkladem) údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, zapisovalo do katastru nemovitostí, mimo jiných, i vlastnické právo, které vzniklo, změnilo se nebo zaniklo ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním (k uvedenému srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021).
16. Přípustnosti dovolání nemůže Nejvyšší soud přisvědčit pro řešení – dle mínění žalobkyně – dosud neřešené otázky, zda lze u smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku, k jejímuž uzavření je nahrazen projev vůle povinné osoby pravomocným soudním rozhodnutím, uvažovat o její neplatnosti z důvodu tvrzeného zneužití skutkového omylu druhé smluvní strany. Není-li podle výše připomenutého výkladu o ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu reflektující problematiku právní povahy pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku vlastní smlouva, byť vtělená do rozsudečného výroku, právní důvodem nabytí vlastnického práva k nemovité věci (tím je soudní rozhodnutí), pak nelze vlastnické právo nabyvatele takové věci zpochybnit v kategorii platnosti-neplatnosti právního jednání (úkonu) z důvodů obsažených v ustanovení § 35 a následujících obč. zák. Dovolatelkou vymezená právní otázka je svou povahou ve vztahu k obecnější otázce rozhodovací praxí Nejvyššího soudu již konstantně řešené (od judikaturou přijatých konkluzí se odvolací soud přitom nijak neodchýlil) otázkou dílčí. Jestliže judikatura nabízí řešení otázky obecnějšího charakteru, nemá smysl, aby dovolací soud meritorně přezkoumával dovolatelem formulované otázky dílčí, jejichž řešení nemůže nijak zvrátit závěr učiněný o otázce obecné (k této problematice srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1131/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1323/2020).
17. Pro doplnění považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že závěr o splnění podmínek pro nahrazení projevu vůle povinné osoby soudním rozhodnutím je činěn na základě provedeného dokazování v řízení před soudem, v jehož rámci mohou pochopitelně mít právní význam i skutkové okolnosti vážící se k postavení oprávněné osoby (k existenci nároku na vydání náhradního pozemku a k jeho výši). Případný nesprávný úsudek soudu o splnění podmínek pro nahrazení projevu vůle dotýkající se věcné správnosti (zákonnosti) rozhodnutí však není, jak se žalobkyně mylně domnívá, reparovatelný, posouzením platnosti smlouvy, k jejímuž uzavření nahrazení projevu vůle povinné osoby soudním rozhodnutím směřuje, ale v rámci instančního přezkumu takového rozhodnutí cestou řádných a mimořádných opravných prostředků.
18. Z uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a ve vztahu k výroku II. nákladech odvolacího řízení, neboť žalobkyně výslovně neuvedla, že by dovoláním byl dotčen jen některý z výroků rozsudku odvolacího soudu. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
20. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady související se zastupováním advokátem, je žalobkyně povinna tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 4.114,- Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 3.100,- Kč - § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 714,- Kč.
21. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalovaného, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 4. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu