28 Cdo 1323/2020-469
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobkyně Královské kanonie premonstrátů na Strahově, se sídlem v
Praze 1, Strahovské nádvoří 132/1, identifikační číslo osoby: 00415090, proti
žalovaným 1) SPO-ZEM Nový Kostel, s. r. o., se sídlem v Novém Kostele 205,
identifikační číslo osoby: 48365254, zastoupené Mgr. Petrem Sigmundem,
advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, 2) České republice - Státnímu
pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo
osoby: 01312774, za nějž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo
osoby: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chebu
pod sp. zn. 12 C 521/2013, o odvolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 13. června 2019, č. j. 10 Co 136/2019 – 346, t a k t o :
I. Dovolání žalovaných se odmítají.
II. Žalovaná 1) je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši
300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu (dále „soud prvního stupně“) ze dne 8. 3.
2019, č. j. 12 C 521/2013 – 305, bylo určeno, že vlastníkem pozemků parc. č.
132/9 a parc. č. 132/10 v katastrálním území Hrzín u Nového Kostela, vymezených
geometrickým plánem pro rozdělení pozemku vyhotoveného společností Geoing spol.
s r. o. pod číslem 114-492/2018, schváleného Katastrálním úřadem pro
Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Cheb, pod číslem 8/2019 ze dne 15. 1.
2019, který je součástí rozsudku, a pozemků parc. č. 469/17, parc. č. 469/18,
parc. č. 469/25, parc. č. 469/27, parc. č. 469/28, parc. č. 469/29, parc. č.
469/30, parc. č. 469/31 a parc. č. 469/33, v katastrálním území Hrzín u Nového
Kostela, vymezených geometrickým plánem pro rozdělení pozemku vyhotoveného
společností Geoing spol. s r. o. pod číslem 115-492/2018, schváleného
Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Cheb, pod
číslem 7/2019 ze dne 11. 1. 2019 (dále „předmětné pozemky“), který je součástí
rozsudku, je Česká republika, s příslušností hospodařit s majetkem státu Státní
pozemkový úřad (výrok I.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Žalované 1) byla
uložena povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Chebu
soudní poplatek ve výši 3.500,- Kč (výrok III.).
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně a žalované 1)
rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 10 Co 136/2019 – 346, rozsudek soudu
prvního stupně ve věcném výroku I. a v části výroku II. ve vztahu mezi
žalobkyní a žalovanou 1) potvrdil a v části výroku II., který se týká vztahu
mezi žalobkyní a žalovanou 2) zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (výrok I.). Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou l)
rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je církevní právnickou
osobou, jež nabyla předmětné pozemky do vlastnictví na základě rozhodnutí
Ministerstva zemědělství o přídělu zbytkového statku ze dne 3. 10. 1936, č. j. 242631/IX-I/1-67-1936, s vkladem vlastnického práva do pozemkové knihy
(knihovní vložky č. 124 pro katastrální území Hrzín) ke dni 8. 10. 1936. Na
základě kupní smlouvy uzavřené dne 29. 1. 1942 žalobkyně jako prodávající
prodala předmětné pozemky paní M. B. jako kupující s vyznačením vlastnického
práva pro kupující v pozemkové knize č. vložky 124 ke dni 26. 4. 1943. Na
základě rozhodnutí Zemského národního výboru ze dne 10. 10. 1945, č. j. III NS
-793-45 byla do knihovní vložky č. 124 poznamenána ve smyslu dekretu prezidenta
republiky č. 5/1945 Sb. národní správa. Na základě žádosti žalobkyně ze dne 3. 10. 1947 a po řízení vedeném u Okresního soudu v Chebu ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb. byl mezi Československým státem a žalobkyní uzavřen smír, jímž
bylo konstatováno obnovení vlastnického práva žalobkyně k předmětným pozemkům s
účinky ex tunc, tj. ke dni 29. 1. 1942, kdy žalobkyně uzavřela kupní smlouvu s
kupující M. B. pod nátlakem. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 16. 9. 1948, č. j. 95.598/48-IX/B-22, byly předmětné pozemky tvořící součást
velkostatku XY ve vlastnictví žalobkyně ve smyslu zákona č. 142/1947 Sb.,
přiděleny do vlastnictví Československého státu a správy Státních lesů a
statků. Na základě dvou kupních smluv uzavřených dne 31. 10. 2008 a dne 18. 9. 2009 převedl Pozemkový fond České republiky (dále „Fond“) jako prodávající
vlastnické právo k předmětným pozemkům na kupujícího, paní E. H. [společníka
žalované 1)]. Obě kupní smlouvy obsahují v článku IX. odst. 1 a 2 prohlášení
prodávajícího, že v souladu s ustanovením § 2 zákona č. 95/1999 Sb. prověřil
převoditelnost pozemků, že pozemky nejsou vyloučeny z převodu podle citovaného
ustanovení a v článku IX. odst. 3 prohlášení kupujícího, že je srozuměn s tím,
že nepravdivost tvrzení obsažených v prohlášení prodávajícího má za následek
neplatnost smlouvy od samého počátku. Na základě kupní smlouvy uzavřené dne 5. 2. 2014 (s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke
dni 10. 2. 2014) převedla E. H. jako prodávající vlastnické právo k předmětným
pozemkům na žalovanou 1) jako kupujícího. Žalovaná 1) hospodaří celkem na 188
pozemcích v různých katastrálních územích v okrese Cheb o celkové výměře cca
400 ha. Pozemek parc. č. 132/1 (z nějž byly odděleny pozemky parc. č. 139/9 a
parc. č.
139/10) a pozemek parc. č. 469/2 (z nějž byly odděleny pozemky parc. č. 469/17, parc. č. 469/18, parc. č. 469/25, parc. č. 469/27, parc. č. 469/28,
parc. č. 469/29, parc. č. 469/30, parc. č. 469/31 a parc. č. 469/33) žalovaná
1) užívala nepřetržitě od 1. 11. 1993 na základě nájemní smlouvy uzavřené s
Fondem dne 17. 12. 1993. Na pozemku parc. č. 132/1 hospodaří od 24. 3. 2015
společně AGRO 2014 s. r. o. za roční pachtovné ve výši 313.751,- Kč. Žalovaná
1) hospodaří na pozemcích o výměře 400 ha, přičemž asi 70% z nich má ve
vlastnictví. Soudy obou stupňů dovodily, že žalobkyně je osobou oprávněnou podle ustanovení
§ 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního
soudu č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), jejíž majetek se stal
předmětem majetkové křivdy ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) zákona č. 428/2012
Sb. Dále uvedl, že věcná legitimace žalobkyně k podání určovací žaloby vychází
z ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., přičemž výslovná zákonná
opora tohoto procesního nástroje činí prokazování naléhavého právního zájmu
žalobkyně na navrhovaném určení vlastnického práva žalované 2) k předmětným
pozemkům nadbytečným. Žaloba pak směřuje rovněž proti žalované 1), která je
jako vlastník předmětných pozemků zapsána v katastru nemovitostí. Obě kupní
smlouvy uzavřené mezi Fondem a E. H. a kupní smlouvu uzavřenou mezi E. H. a
žalovanou 1) označily soudy obou stupňů ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) a ve smyslu ustanovení § 580 (s přihlédnutím k ustanovení § 588) zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), za absolutně neplatné, neboť byly uzavřeny v rozporu s výslovným zákazem
vyplývajícím z blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do
31. 12. 2012 (dále „zákon č. 229/1991 Sb.“), přičemž ve vztahu ke kupní smlouvě
uzavřené dne 5. 2. 2014 navíc soud prvního stupně dovodil, že se ve prospěch
nabyvatele nemůže uplatnit následek vyplývající z ustanovení § 984 odst. 1 o. z., jež ve smyslu ustanovení § 3064 o. z. vztáhlo počátek účinků citovaného
ustanovení až od 1. 1. 2015. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) konstatoval, že E. H. a
žalovaná 1) byly při nabývání vlastnického práva k předmětným pozemkům v dobré
víře, že převod je právem dovolený a nevztahuje se na něj omezení vyplývající z
ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. a stejně jako soud prvního stupně dospěl
k závěru, že žalovaná 1) ve vztahu k předmětným pozemkům neprokázala žádné
mimořádné okolnosti případu, pro jejichž existenci by mělo být upřednostněno
její vlastnické právo před uspokojením restitučního nároku církevní právnické
osoby, ač o povinnosti tuto právně významnou skutečnost prokazovat byla, včetně
následků jejího nesplnění, ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. poučena.
Odvolací soud vycházeje ze závěrů formovaných v nálezu Ústavního soudu
ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, a v nálezu Ústavního soudu ze dne
21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16 (oba nálezy, stejně jako dále označená
rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního
soudu http://nalus.usoud.cz), poukázal na skutečnosti, jež u žalované 1)
upřednostnění jejího vlastnického práva nepřisvědčují [absence tvrzení o
likvidačním zásahu do hospodaření, pronájem podstatné výměry předmětných
pozemků třetí osobě (19,8858 ha z celkových 31,3251 ha), absence úzké osobní
vazby na pozemky, možnost řešit podnikatelský záměr hospodařit na velkých
ucelených celcích a zajištění přístupu na pozemky pomocí jiných právních
instrumentů, náklady na zušlechťování půdy jako nezbytná investice
hospodařícího zemědělského subjektu, jež nenaplňuje znaky mimořádné okolnosti
případu]. Odvolací soud neshledal dále důvodnou námitku žalované 1) nesenou argumentací o
potřebě spojit přítomné řízení s řízením vedeným u Okresního soudu v Chebu pod
sp. zn. 15 C 368/2013. K tomu uvedl, že takovým procesním pokynem nelze soud
prvního stupně zavázat, a to ani při tvrzeném zájmu o komplexní posouzení
mimořádných okolností na straně žalované 1). Připomněl rovněž, že soud prvního
stupně v řízení vedeném pod shora uvedenou spisovou značkou, jež je nyní až do
pravomocného skončení přítomného řízení přerušeno, není vázán právním názorem
přijatým v této věci a může meritorně rozhodnout odlišně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání (podle jeho obsahu
brojí toliko proti potvrzujícímu výroku I.). Má za to, že dovolání je přípustné
ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) pro
řešení právní otázky, k níž se dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud
nevyjádřil (zda soud může či má přihlížet i k existenci sporu o stejném
skutkovém základu vedeném mezi stejnými účastníky a majícím shodný charakter
nepříznivých dopadů do sféry dovolatelky) a právní otázky, kterou odvolací soud
vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (dovolatelka
odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5374/2016; tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího
soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http:/www.nsoud.cz). Dovozuje, že odvolací soud nezjišťoval, jaký ekonomický
přínos mohou mít předmětné pozemky pro žalobkyni, a proto ani nemohl posoudit
použitím principu proporcionality újmu, která by dovolatelce vznikla. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku spojení
přítomného řízení s řízením vedeným u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C
368/2013, přičemž připomíná, že závěr odvolacího soudu je ve světle konkluzí
vyplývajících z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS
2780/10, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo
40/213, neudržitelný. Uvádí, že spojení obou řízení by umožnilo komplexní
posouzení individuálních poměrů projednávané věci (v tomto směru odkazuje na
nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13) a
relevanci mimořádných okolností na straně dovolatelky vycházejících se ztráty
celkem 38% výměry pozemků, na nichž hospodaří, a poklesu příjmů o cca 770.000,-
Kč ročně. Možný ekonomický přínos žalobkyně, s nímž by mohly být označené
ztráty žalované 1) poměřovány, však žalobkyně netvrdila, a proto nemůže být
vyvrácena námitka dovolatelky o likvidačních důsledcích pro její hospodaření. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání rovněž žalovaná 2), jež také
podle obsahu dovolání brojí pouze proti potvrzujícímu výroku I. Má za to, že
dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení právní
otázky, k níž se dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nevyjádřil
(souhrnné posouzení významu dvou samostatných řízení), a pro řešení otázky
spojení věcí ve smyslu ustanovení § 112 odst. 1 o. s. ř., která je v
rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována odchylně (v této souvislosti
odkazuje a cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS
236/13, z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 2780/10, z
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 18 Co 297/2010,
jenž byl publikován pod číslem 118/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo
40/213). Domnívá se, že věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C
521/2013 a sp. zn.
15 C 368/2013 měly být spojeny ke společnému řízení, neboť
se týkají týchž účastníky, jsou založeny na stejném skutkovém základě a nelze
pominout ani úsporu nákladů řízení. Připomíná, že při spojení obou věcí by
závěr o vyšší intenzitě zásahu do majetkové sféry žalované 1) byl zřejmější
(argumentuje výměrou 27% ze všech obhospodařovaných pozemků, k nimž má být
určeno vlastnické právo státu v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 368/2013, a
výměrou 11% ze všech obhospodařovaných pozemků, k nimž bylo pravomocně určeno
vlastnické právo státu v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 521/2013). Žalovaná
dále s odkazem na ustanovení § 13 o. z. zpochybnila správnost závěru odvolacího
soudu o možnosti odchylného posouzení věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod
sp. zn. 15 C 368/2013. V dovolání navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K oběma dovoláním se vyjádřila žalobkyně. Ve vztahu k dovolání žalované 1)
žalobkyně uvedla, že se soudy obou stupňů náležitě vypořádaly s hlediskem
mimořádných okolností případu na straně nabyvatele pozemků, k nimž byl uplatněn
restituční nárok církevní právnickou osobou. Připomněla v tomto směru rozdíl
mezi nabyvatelem - fyzickou osobou, u níž byly mimořádné okolnosti případu
posuzovány v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17,
a žalovanou 1), jež je právnickou osobou hospodařící na pozemcích o výměře cca
400 ha. Poukázala rovněž na skutečnost, že podstatnou část předmětných pozemků
žalovaná 1) pronajímá k hospodaření společnosti AGRO 2014 s. r.o., tudíž ani
není možné kvantifikovat její ztrátu na příjmové stránce. Žalobkyně dále
poukázala na skutečnost, že na straně žalované 1) absentovala dobrá víra při
nabytí předmětných pozemků. Dovolatelka nabyla pozemky v roce 2014 od svého
právního předchůdce, E. H., která byla jejím společníkem a o žalobě podané ve
smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. ji zcela jistě
informovala, popřípadě informovat měla. Dovolání žalované 2) pak, dle názoru
žalobkyně, nemá zákonné náležitosti vyplývající z ustanovení § 241a odst. 1 až
3 o. s. ř. Procesní kritikou postupu soudů obou stupňů jde dle názoru žalobkyně
o dalším odvolání, které již však bylo projednáno. Přisvědčila správnosti
rozhodnutí soudů obou stupňů, která respektovala závěry nálezu Ústavního soudu
ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, přičemž důvody, pro které byla v
daném případě dána přednost majetkovým nárokům oprávněné osoby před majetkovým
nárokem žalované 1) byly velmi podrobně rozvedeny. Žalobkyně navrhla, aby
dovolání žalované 1) bylo zamítnuto a dovolání žalované 2) odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovoláních
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť
dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. 6. 2019
(srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání byla
podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s.
ř.), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první
o. s. ř.) oprávněnými osobami (účastníky řízení), za něž – v případě žalované
2) - jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b)
o. s. ř.] a žalovaná 1) je zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda jsou dovolání přípustná (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalovaná 2) dovoláním nastoluje otázku spojení skutkově totožných řízení týchž
účastníků ve smyslu ustanovení § 112 odst. 1 o. s. ř., přičemž má za to, že se
při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (z ní cituje, vedle dvou nálezů Ústavního soudu a rozhodnutí
Krajského soudu v Brně, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 40/2013). Pro řešení této otázky není dovolání přípustné. Kritériem pro spojení věcí, které spolu skutkově souvisejí nebo se týkají týchž
účastníků (popřípadě jsou-li obě tyto alternativy splněny současně), je ve
smyslu ustanovení § 112 odst. 1 o. s. ř. zásada hospodárnosti řízení. Protože
tato zásada se v jednotlivých řízeních může projevit různým způsobem a různou
intenzitou jejího uplatnění, připouští citované ustanovení širokou diskreci
soudu. Úvaha soudu, je-li řádně odůvodněna a je zjištěným okolnostem přiměřená,
nemůže založit vadu řízení, která by měla vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Tak je tomu i v projednávané věci, kdy odvolací soud dostatečně vysvětlil
důvody, pro které nebylo opodstatněné zavázat soud prvního stupně k postupu
podle ustanovení § 112 odst. 1 (spojením řízení tohoto a přerušeného řízení
vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 C 368/2013), což vyplývá z bodů
12. a 15. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku. Navíc námitkou o potřebě
spojení věcí vystihuje žalovaná 2) případ vady řízení, která ovšem není podle
občanského soudního řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2013) samostatným důvodem
dovolání. Tím je pouze ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné
právní posouzení věci. K procesním pochybením v řízení před nalézacími soudy
dovolací soud v souladu s ustanovením § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží toliko
tehdy, shledá-li dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Jak
bude níže uvedeno, námitky žalované 1) a žalované 2) však přípustnost jejich
dovolání nezakládají. Odkaz žalované 2) na nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS
236/13, a na nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. II.
ÚS 2780/10,
není v souvislosti s argumentací o spojení dvou řízení o určovací žalobě
založené na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. případný, neboť
postup podle ustanovení § 112 odst. 1 o. s. ř. a v něm zdůrazňovaná zásada
hospodárnosti řízení v nich byly posuzovány čistě v souvislostech nákladových. Bez zřejmého významu pro poměry projednávané věci je i dovolatelkou citovaný
závěr z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 18 Co
297/2010, podle něhož lze spojit ke společnému řízení věci i tehdy, není-li k
jejich projednání a rozhodnutí podle rozvrhu práce příslušný tentýž soudce
(senát). V posuzované věci se neuplatní ani konkluze formulovaná v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 40/2013, jež se
vztahovala k (nesprávnému) rozhodnutí soudů nižších stupňů o přerušení řízení,
přičemž argumentace o vhodnosti vést společné řízení ve smyslu ustanovení § 112
odst. 1 o. s. ř. se vztahovala k řízení, v němž měla být řešena otázka, jež z
hlediska předmětu druhého řízení představovala otázku předběžnou. Obě žalované – jako otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou
– formulují požadavek na komplexní posouzení poměrů žalované 1) v řízení o
určovací žalobě založené na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.,
lze-li mimořádné okolnosti případu svědčící pro zachování vlastnického práva
nabyvatele církevního historického majetku - traktované judikaturou Nejvyššího
soudu, jakož i Ústavního soudu - seznat jak z řízení probíhajícího, tak i z
řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 C 368/2013. Ani pro
řešení této otázky není dovolání žalovaných přípustné, neboť jako otázka dílčí
je obsažena v obecnější otázce poměřování střetu oprávněného zájmu církevní
právnické osoby na restituci jejího historického majetku a oprávněného zájmu
dobrověrného nabyvatele takového majetku na zachování jeho vlastnického práva,
jež je rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (a rovněž i Ústavního soudu) již
konstantně řešena, a odvolací soud se od přijatých konkluzí nijak neodchýlil. Jestliže judikatura nabízí řešení otázky obecnějšího charakteru, nemá smysl,
aby dovolací soud meritorně přezkoumával dovolatelem formulované otázky dílčí,
jejichž řešení nemůže nijak zvrátit závěr učiněný o otázce obecné (k této
problematice srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS
2619/15, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo
1131/2017). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu) je ustálena v závěru, že
smysl ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012,
tkví primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by
mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených
církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby
přijetí zvláštního zákona, jímž mělo být zmírnění těchto křivd provedeno
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5036/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn.
28 Cdo
4784/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního
soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25, nález Ústavního soudu ze
dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09). Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly
právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy
absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě
vlastníka (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4546/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1789/2017; nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07,
bod 38, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nález
Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17). Okolnost, že nabyvatel nemovitostí představující původní majek církve, byl při
jeho nabytí (za účinnosti blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb.) v
dobré víře plynoucí i ze zapojení veřejnoprávních subjektů do protiprávně
realizovaných dispozic [jestliže dle sdělení katastrálního úřadu nešlo o
majetek dotčený blokačním ustanovením § 29 zákona o půdě a žalovaný 1) byl i
Fondem ubezpečen, že na nemovitostech neváznou žádné právní vady, přičemž došlo
i k zápisu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí] k prolomení
blokačních účinků ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. bez dalšího
nepostačuje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28
Cdo 4082/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4546/2015). Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu, kterou reflektoval i soud dovolací (k
tomu srovnej zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016), bylo i
podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 možné, aby v případě, kdy dobrověrný
nabyvatel, jehož dobrá víra byla podložena zápisem do katastru nemovitostí,
odvozoval své vlastnické právo od osoby, jež měla vlastnické právo nabýt na
základě právního úkonu, který se později ukázal absolutně neplatným (tudíž tato
osoba ve skutečnosti vlastnické právo nenabyla), se tento nabyvatel stal
skutečným vlastníkem věci, a to i jinak než vydržením (srovnej např. nález
Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, bod 28, nebo nález
Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15). Ochranu vlastnického
práva nabytého od neoprávněného však bylo možné za výjimečných okolností
přiznat pouze v případech, kdy smlouva mezi nabyvatelem a „nevlastníkem“ je
neplatná toliko pro počáteční nemožnost plnění (v souladu se zásadou nemo plus
iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet), přičemž tato neplatnost je
způsobena neplatností předcházející smlouvy mezi původním vlastníkem a
„nevlastníkem“.
Na případy, v níž neplatnost smlouvy nebyla vyvolána absencí
oprávnění vlastnické právo převést na straně převodce (odtud „neoprávněného“),
nýbrž jejím důvodem byl rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 obč. zák. spočívající v porušení blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., se
závěry výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu nevztahují
(k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS
1862/16, a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, v nichž sám Ústavní
soud uzavírá, že závěry o nabytí vlastnického práva od „nevlastníka“ se
neprosadí v případech, v nichž byl nabyvatel přímým účastníkem absolutně
neplatného právního jednání učiněného v rozporu s blokačním ustanovením). Byť žalovaná 1) nebyla stranou absolutně neplatných dvou kupních smluv
uzavřených mezi Fondem a paní E. H. a z hlediska vlastnických transferů
započatých uzavřením smluv porušujících blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. by na ni jako na druhého nabyvatele mohly být aplikovány
judikatorní závěry týkající se dobré víry při nabytí vlastnického práva od
neoprávněného, Ústavní soud odlišuje nabytí od nevlastníka od převodu
blokovaného majetku i v dalších ohledech. Tato odlišnost spočívá mimo jiného v
tom, že u nabytí od nevlastníka se zpravidla na začátku řetězce právních
jednání vyskytuje neplatné právní jednání (úkon) samotného původního vlastníka
(což rozhodně není případ zestátněného církevního majetku). Vzhledem k tomu, že
historický původ majetku představuje specifickou okolnost, proti níž by musely
působit zvláště silné argumenty hovořící pro zachování práva dalších nabyvatelů
věci, je možnost nabytí věci blokované ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb. od neoprávněné osoby inherentně limitována stejnými důvody, jako možnost
mimořádného prolomení blokačního ustanovení prvním nabyvatelem (k tomu srovnej
usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18, zejména
bod 16.). V praxi tudíž nelze v poměrech řízení o určovací žalobě založené na
ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zásadně z hlediska existence
dobré víry rozlišovat mezi nabyvatelem, jenž byl stranou absolutně neplatného
právního úkonu uzavřeného v rozporu se zákazem vtěleným do ustanovení § 29
zákona č. 229/1991 Sb., a dalším nabyvatelem, jenž tak nabyl vlastnické právo
od neoprávněného [v poměrech projednávané věci se jedná o žalovanou 1)] – k
uvedenému závěru srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4560/2018. Judikatura dovolacího soudu (aprobovaná i rozhodovací praxí Ústavního soudu)
uzavírá, že k prolomení účinků ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. jsou
zapotřebí, vedle dobré víry nabyvatele, i další konkrétní – účastníkem řízení
tvrzené – okolnosti mimořádného významu, které odůvodňují poskytnutí ochrany
vlastnickému právu nabyvatele (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17,
a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016).
Tyto
okolnosti musí být k námitce žalovaných (dobrověrných nabyvatelů) zkoumány;
mohou se vztahovat k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu
k nabytému majetku, předchozí délce užívání, nebo může jít o okolnosti
původního pozbytí majetku církví. Na půdorysu individuálně daných okolností
případu pak je úlohou soudu upřednostnit jedno z kolidujících (základních) práv
(práva oprávněné osoby na restituci historického církevního majetku a práva
dobrověrného nabyvatele vlastnického práva k takovému majetku). Se zřetelem na právě citované závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož
i Ústavního soudu, plně obstojí závěr odvolacího soudu, že jak nabyvatelka
předmětných pozemků od státu, tak i žalovaná 1), byly v dobré víře v nabytí
vlastnického práva k předmětným pozemkům, ač v obou případech byl převod právní
vadou postižen. Námitka žalobkyně [formulovaná v jejím vyjádření k dovolání
žalované 1)], že vzhledem ke vztahu E. H. k této žalované, musela u dovolatelky
dobrá víra absentovat, neboť ta musela být či měla být informována o určovací
žalobě směřující proti H., je ryze hypotetického rázu. Rozhodovací praxi dovolacího soudu se dále nijak nepříčí ani závěr odvolacího
soudu o absenci mimořádných okolností případu, které by měly při střetu
oprávněného zájmu církevní právnické osoby na restituci jejího historického
majetku a oprávněném zájmu dobrověrného nabyvatele takového majetku na
zachování jeho vlastnického práva upřednostnit žalovanou 1). I když lze zcela
zřejmě na straně dovolatelky registrovat majetkovou ztrátu způsobenou v
důsledku vyhovění určovací žalobě v tomto řízení (popřípadě i v řízení vedeném
u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 368/2013, jehož výsledek dovolací
soud ovšem nijak nepředjímá), nelze přehlédnout, že i bez pozemků dotčených
nároky žalobkyně žalovaná hospodaří na dalších pozemcích v řadě katastrálních
území okresu Cheb (jedná se necelých zhruba 300 ha) a že ze ztráty možnosti
hospodařit na předmětných pozemcích dovozuje roční propad příjmů ve výši
350.000,- Kč. Ani při zohlednění hypoteticky maximální ztrátě v příjmech ve
výši 770.000,- Kč ročně (dovolatelkou tvrzené) se nemůže jednat o okolnost
takové povahy, jež by mohla převážit oprávněný zájem žalobkyně. Protože v
dovolání žalovaná 1) jiné okolnosti (mimo propadu ročních příjmů) netvrdí, mohl
dovolací soud usoudit pouze na mimořádnost těch, jež byly tvrzeny. V poměrech projednávané věci, při absenci ustálenou judikaturou vyžadovaných
mimořádných okolností případu na straně žalované 1), není rozsudek odvolacího
soudu rozporný ani s principem proporcionality. Dovolatelky by měly vzít v
úvahu, že judikatura restituční nároky dlouhodobě pokládá za nároky primární,
jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních
přesunů, když opačný výklad by jednotlivá blokační ustanovení chránící
restituenty činil zcela bezcennými (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne
4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I.
ÚS
1703/09, dále srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 374/2007, či ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 720/2009). Zohlednění mimořádných okolností případu je pak určitým beneficiem, které ve
vztahu k dobrověrným nabyvatelům církevního majetku založil Ústavní soud
nálezem ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17 (jeho závěry ovšem nejsou do
poměrů projednávané věci, jak správně připomněl odvolací soud přenositelné,
neboť v odkazované věci byl nabyvatelem drobný zemědělec a předmětem určovací
žaloby byl pozemek o výměře 3 ha), jenž argumentačně navazuje na obecnou tezi
vyjádřenou v plenárním nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 [soudy vždy rozhodují na základě individuálních okolností daného
případu, a mohou tak poskytnout ochranu všem právům, která jsou "ve hře" (a
případně tedy i dobré víře nabyvatelů, jejíž ochrany se navrhovatelé v daném
řízení především domáhali)]. Nelze rovněž pustit ze zřetele, že újma vzniklá žalované 1) jako smluvnímu
nabyvateli pozemku plněním z neplatné smlouvy mezi jejími účastníky je v zásadě
reparovatelná (zejména prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení),
zatímco nevydání předmětných pozemků (jež mají se zřetelem ke své rozloze –
31,3251 ha – a využitelnosti k zemědělskému obhospodařování nesporný ekonomický
význam) oprávněné osobě – v režimu zákona č. 428/2012 Sb. – by nebylo možno
jakkoliv kompenzovat (jestliže mezi hodnotou konkrétních věcí vydávaných formou
naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje právní vztah,
pročež případný neúspěch oprávněných osob při uplatňování nároků na vydání věci
zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 15 zákona č. 428/2012 Sb. a oprávněné osobě nelze poskytnout ani náhradní pozemek). Nelze
rovněž vyloučit (a v řízení nic takového ani nevyšlo najevo), že by snad v nově
vzniklých vlastnických poměrech nemohla žalovaná 1) v dalším zemědělském
obhospodařování předmětných pozemků (například na základě pachtu) pokračovat. Tedy i z tohoto pohledu odvolacím soudem přijatý závěr, že v daném případě jest
konstatovat prioritu majetkového zájmu oprávněné osoby před zájmy nabyvatele
předmětných pozemků, není nijak nepřiměřený. Přípustnost dovolání žalované 1) nemůže založit ani námitka odklonu odvolacího
soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího (představované rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016) při řešení
otázky ekonomického užitku předmětných pozemků pro žalobkyni. Poměry
projednávané věci nelze zcela zřejmě poměřovat závěry vyjádřenými v odkazovaném
rozsudku dovolacího soudu, v němž byl ekonomický přínos pozemků nárokovaných
církevní právnickou osobou důvodně sporován. Žalobce se totiž domáhal určení
vlastnického práva státu k drobným pozemkům, které byly dříve cestami, a s
ohledem na svůj tvar nemohly být samostatně hospodářsky využity.
Vzhledem k
podlouhlému úzkému tvaru pozemků a jejich začlenění do zemědělského celku
obhospodařovaného jejich nabyvatelem vyznělo v odkazované věci poměřování
užitku oprávněné osoby a ztráty nabyvatele pozemků ve prospěch ochrany
vlastnického práva nabytého v dobré víře. Je evidentní, že před řešení otázky
proporcionality založené na předestřeném skutkovém základu nebyly soudy obou
stupňů v přítomném řízení postaveny. Jelikož dovolání žalovaných nejsou přípustná, Nejvyšší soud obě dovolání podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2)
nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení v označeném účastnickém
poměru nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn.
20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude
rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej § 243c odst. 3 věta první, § 224
odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalované povinnosti uložené tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 20. 5. 2020
JUDr.
Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu