4 Tdo 456/2025-397
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 7 To 179/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 24 T 122/2019,
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 2. 2024, sp. zn. 24 T 122/2019, byl obviněný J. K. (dále i jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin a za sbíhající se přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 10. 2022, č. j. 3 T 128/2019-507, a za sbíhající se přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku a pokus přečinu pojistného podvodu § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 11. 2022, č. j. 4 T 22/2019-867, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2023, č. j. 4 To 38/2023-930, byl obviněný podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku Okresní soud v Litoměřicích současně zrušil výroky o trestech z výše citovaných rozsudků, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, kterým napadl výrok o vině i trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem ve veřejném zasedání, v jehož rámci znovu provedl některé z důkazů, rozsudkem ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 7 To 179/2024, z podnětu podaného odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) a e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl o vině a trestu. Obviněného J. K. shledal při stejných skutkových zjištěních, jejichž popis ve výrokové části jen upřesnil a doplnil, vinným pokusem přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku a odsoudil ho za tento přečin a za tutéž sbíhající se trestnou činnost jako soud prvního stupně podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let, a to za současného zrušení výroků o trestech za sbíhající se trestnou činnost, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Přečinu pojistného podvodu se obviněný podle skutkových zjištění obou nižších soudů ve stručnosti dopustil tím, že v době od 24. 3. 2015 do 27. 3. 2015, na přesně nezjištěných místech ve XY společně s již pravomocně odsouzeným M. J., po předchozí dohodě nejprve telefonicky dne 25. 3. 2015 a následně i osobně uplatnil u poškozené České pojišťovny, a. s., nárok na plnění z pojistné smlouvy č. 50977427-19 ze dne 2. 12. 2014, uzavřené mezi Českou pojišťovnou, a. s. a pojistníkem Promuth Trade, s. r. o., z pojistné události spočívající v poškození vozidla Renault Laguna Coupé, RZ: XY (dále jen „Renault Laguna“), ve vlastnictví Promuth Trade, s. r. o., a vozidla Ford Focus C-MAX, RZ: XY (dále jen „Ford Focus“), ve vlastnictví M. J., s nepravdivým tvrzením, že k ní náhodně došlo jeho vinou jako řidiče vozidla Renault Laguna dne 23. 3. 2015 v době kolem 21.00 hod., na blíže nezjištěném místě za XY, ačkoli věděl, že ve skutečnosti nárokuje plnění z fingovaného střetu uvedených vozidel, přičemž k poškození vozidla Renault Laguna došlo už dříve na jiném místě a jinak. Česká pojišťovna, a. s., po provedeném šetření pojistné plnění odmítla vyplatit. Pokud by ale k výplatě pojistného plnění z uplatněné předstírané pojistné události došlo, obviněný by společně s již odsouzeným M. J. způsobili České pojišťovně, a. s., škodu ve výši 139 645 Kč (plnění za škodu na vozidle Ford Focus ze zákonného pojištění) a škodu ve výši 161 500 Kč (plnění za škodu na vozidle Renault Laguna z havarijního pojištění).
II. Dovolání obviněného
4. Proti výrokům o vině a trestu z rozsudku odvolacího soudu podal obviněný v zákonné lhůtě dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Poláka. Dovolání opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., aniž by přehledně rozlišil, které z následně konkrétně uplatněných dovolacích námitek jim mají konvenovat a případně v jaké z do úvahy přicházejících alternativ.
5. Obviněný zejména namítl, že soud prvního stupně ho uznal vinným za to, že ve snaze vylákat pojistné plnění uvedl při uplatnění pojistné události nepravdivé údaje ohledně toho, jak ke střetu vozidel došlo, zatímco odvolací soud nerespektoval zákaz reformationis in peius a do popisu skutku ve výroku o vině přímo uvedl, že obviněný fingoval pojistnou událost vykonstruovaným střetem. Takový skutkový závěr podle obviněného jednak nemá oporu v provedeném dokazování, které odvolací soud navíc zopakoval jen částečně a ve zbytku hodnotil důkazy, které sám neprovedl, a navíc vyznívá v neprospěch obviněného. Je totiž podstatný rozdíl v tom, zda obviněný věděl o vykonstruovaném střetu nebo zda pojistnou událost přímo předstíral. Změna skutkových zjištění se navíc odrazila i v přísnější právní kvalifikaci. Namísto pokusu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku byl obviněný uznán vinným pokusem přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Obviněný v postupu odvolacího soudu spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, jehož integrální součástí je, že se postavení obviněného nemůže zhoršit jen tím, že využije práva na podání opravného prostředku (viz čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
6. Obviněný dále napadenému rozsudku odvolacího soudu vytknul, že právní věta v části „dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k opatření prospěchu sobě …“ není v souladu se skutkovými závěry, ke kterým dospěly soudy obou nižších stupňů ohledně toho, komu mělo být plnění z pojistné události poskytnuto. Mělo být totiž zasláno dílem na účet Terbon, s. r. o., což je společnost vlastnicí pojistníka Promuth Trade, s. r. o., a dílem na účet G. L. sestry M. L., který je faktickým, byť nikoli oficiálním majitelem druhého z poškozených vozidel. Soud prvního stupně se s ohledem na to, že jednání obviněného kvalifikoval podle první základní skutkové podstaty § 210 odst. 1 tr. zákoníku, jejímž znakem není, že pachatel spáchá čin v úmyslu opatřit prospěch sobě nebo jinému, podrobněji nezabýval tím, komu mělo být pojistné plnění v konečném důsledku určeno, a odvolací soud v bodě 30 odůvodnění svého rozsudku bez jakékoli opory v provedeném dokazování jen stručně konstatoval, že obviněný měl bezesporu zištný motiv jednání a že není podstatné, na jaké účty mělo být plnění zasláno.
7. Na podporu relevantnosti uplatněné dovolací námitky obviněný citoval z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, a odkázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010. Obě rozhodnutí se zabývají výkladem ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z pohledu restriktivní povahy důvodnosti dovolání a dovolacího přezkumu.
8. V následující části dovolací argumentace se obviněný vyjádřil k bodům 23 a 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ve kterých odvolací soud podle jeho mínění nepřímo vyjádřil názor, že v odvolání by měl obviněný uvést jiné obhajovací námitky než ty, kterými se bránil dosud a se kterými se soud prvního stupně vyrovnal. Připomněl, že odvolání je fakticky jediným stadiem trestního řízení, ve kterém obviněný může brojit proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, a obviněný v odvolání nenamítal nesprávnost postupu soudu prvního stupně při hodnocení důkazů, ale nesprávnost skutkových zjištění jako výsledku tohoto hodnocení. Upozornil také na to, že je nezbytné, aby soud, který rozhoduje o opravném prostředku, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny námitky v podání obviněného, jsou-li jen poněkud smysluplné a relevantní. Pouhé zevšeobecňující konstatování, že „obviněný vytrhává dílčí skutečnosti vyplynuvší z jednotlivých důkazů z jejich kontextu a hodnotí je izolovaně“ podle obviněného není řádným vypořádáním se s jeho odvolacími námitkami.
9. Extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a přijatými skutkovými závěry obviněný spatřuje v tom, že soudy označily za nevěrohodné svědecké výpovědi R. K., P. K., D. K. a F. O. a výsledný skutkový stav opřely o samostatně stojící výpověď svědka M. L., který v rozporu se svědkem P. K. tvrdil, že vozidlo Ford Focus v době nehody neřídil. Podle obviněného měly soudy svědka M. L. postavit podle § 104a odst. 2 tr. ř. tváří v tvář se svědkem P. K., který vypověděl, že v době nehody jel ve vozidle Ford Focus s M. L. jako řidičem. Pokud není provedena konfrontace svědků, jejichž výpovědi nesouhlasí v závažných okolnostech, může dojít k zásadnímu zkreslení výsledného skutkového zjištění. Obviněný v souvislosti s důkazním stavem odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03, ve kterém Ústavní soud mimo jiné zdůraznil povinnost soudu pečlivě odůvodnit svá skutková zjištění zejména v těch případech, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují.
10. Nejvyššímu soudu obviněný závěrem navrhl, aby podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 7 To 179/2024, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem, popř. Okresnímu soudu v Litoměřicích přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
11. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Shrnul obsah dovolacích námitek a porovnal je s důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., o které obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel. Konstatoval, že obviněný se zjevně domáhal aplikace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě tzv. zjevných rozporů mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, nicméně jeho námitky tomuto důvodu reálně nedopovídají a nelze je podřadit ani pod žádný jiný důvod uvedený v § 265b tr.
ř. Podle státního zástupce dovolací argumentace obviněného odpovídá prosté polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními. Uvedl, že obviněný zpochybnil výsledky provedeného dokazování, aniž by konkrétně uvedl, proč obsah důkazů, o které se soudy obou stupňů opřely, neposkytuje při žádném z logických způsobů jejich hodnocení podklad pro skutková zjištění popsaná ve výroku o vině nebo je dokonce jejich pravým opakem. Podle státního zástupce soudy spolehlivě vysvětlily, proč některým svědkům neuvěřily, zatímco svědkovi M.
L. ano, a na základě jakých důkazů v jejich celistvosti došly ke svým skutkovým zjištěním a k posouzení skutku jako pokusu přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 a § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku (po nápravě právní kvalifikace odvolacím soudem).
12. K dovolací námitce obviněného, že soudy neprovedly konfrontaci svědků M. L. a P. K., státní zástupce uvedl, že tato námitka neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, která jediná teoreticky přichází do úvahy, neboť z protokolů o hlavním líčení a o veřejném zasedání nevyplývá, že by obviněný vznesl návrh na doplnění dokazování provedením zmíněné konfrontace a vyjma toho citovaný důkaz nemohl zvrátit soudy učiněná skutková zjištění v takovém rozsahu, který by vedl ke zpochybnění právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu.
Státní zástupce má ve shodě se soudy obou stupňů za to, že podstatným důkazem ve věci byl výslech svědka M. L., ze kterého jednoznačně vyplynulo, že nebyl na místě nehody a že vozidlo Ford Focus, jehož byl reálným majitelem, přestože bylo evidováno na již odsouzeného M. J., si od něj v rozhodné době zapůjčil obviněný. Zároveň státní zástupce poukázal na to, že pro naplnění znaků pokusu přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 a § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným, nebylo podstatné, zda svědek M.
L. byl na místě dopravní nehody. Podstatným byl závěr, že obviněný byl tím, kdo se pokusil vylákat pojistné plnění od pojišťovny předstíráním pojistné události, a v tomto směru jsou stěžejní výsledky znaleckého zkoumání, podle kterých k nehodě nemohlo dojít způsobem, který uvedl obviněný a který potvrzují v dovolání citovaní svědci, v kontextu zjištění, že vozidlo Renault Laguna nebylo po předchozí nehodě opraveno. Státní zástupce uzavřel, že neshledal jakýkoli rozpor, natož zjevný, mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a že ve věci nedošlo k nedůvodnému neprovedení navrhovaných podstatných důkazů.
13. Námitka obviněného, že odvolací soud dospěl k jiným skutkovým závěrům poté, co svévolně hodnotil soudem prvního stupně provedené důkazy, je podle státního zástupce v rozporu s tím, jak odvolací soud skutečně postupoval. Podle § 263 odst. 7 tr. ř. ve veřejném zasedání doplnil dokazování nahrávkou rozhovorů obviněného a již pravomocně odsouzeného M. J. a dalšími důkazními prostředky, které posléze hodnotil v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně, a přitom se vypořádal se všemi pro rozhodnutí významnými námitkami obviněného (viz odst. 7 až 9 a 21 až 29 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku). Státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, uveřejněné pod č. 53/2022 Sb. rozh. tr., kde bylo řečeno, že koncepce odvolacího řízení výslovně předpokládá, že předmětem přezkumu odvolacího soudu je způsob hodnocení důkazů i skutková zjištění soudu prvního stupně, vázanost odvolacího soudu hodnocením důkazů soudem prvního stupně je limitována jen na případy, že sám rozhoduje rozsudkem, přičemž v odvolacím řízení neprovedl nové důkazy ani znovu neprovedl některé důkazy už dříve provedené (§ 259 odst. 3 tr. ř.). K porušení práva obviněného na spravedlivý proces v souvislosti s rozsahem provedeného dokazování a jeho hodnocení podle státního zástupce rozhodně nedošlo.
14. Státní zástupce odmítl akceptovat i námitku obviněného, že postupem odvolacího soudu byla porušena zásada zákazu reformationis in peius. Připomněl, že taková námitka obecně neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1287/2017) a porušení uvedené zásady by bylo možné v dovolacím řízení zvažovat jen v případě, pokud by představovalo zásah do práva obviněného na spravedlivý proces, což se ale v posuzované věci nestalo, protože k porušení zákazu reformationis in peius reálně ani nedošlo. Odvolací soud do popisu skutku, resp. do tzv. skutkové věty, pouze doplnil skutečnosti zjištěné už soudem prvního stupně, tj. že došlo s vědomím obviněného k fingování dopravní nehody vykonstruovaným střetem vozidel, z nichž jedno už bylo dříve poškozeno, a takový postup nelze pokládat za porušení § 259 odst. 4 tr. ř. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr.). Právní kvalifikace, kterou odvolací soud použil, pak není přísnější než v rozsudku soudu prvního stupně, a trest, který byl obviněnému uložen, je dokonce mírnější s ohledem na kratší zkušební dobu. Rozhodnutím odvolacího soudu tedy nedošlo k faktickému zhoršení postavení obviněného.
15. Dovolací námitky, kterými obviněný brojil proti subjektivní stránce skutkové podstaty § 210 odst. 2 tr. zákoníku, resp. úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch, podle státního zástupce také neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je nelze podřadit pro jejich neurčitou povahu, protože obviněný s výjimkou obecného konstatovaní, že nelze zjistit, jak odvolací soud k závěru o naplnění subjektivní stránky dospěl, neuvedl žádné konkrétní vady právního posouzení a není povinností Nejvyššího soudu si je domýšlet (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 452/07, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Nad rámec uvedeného k posouzení subjektivní stránky trestného činu kladeného obviněnému za vinu státní zástupce uvedl, že trestný čin podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje i tzv. druhý úmysl (dolus coloratus), opatřit sobě nebo jinému prospěch z pojistného plnění, a ten byl soudy nižších stupňů obviněnému zcela nepochybně prokázán. Byť výsledky dokazování svědčí o úmyslu obviněného opatřit prospěch především jiné osobě (pojistná plnění totiž měla být vyplacena na bankovní účty jiných osob), nevznikají podle mínění státního zástupce s ohledem na zjištěné okolnosti činu žádné rozumné pochybnosti ani o tom, že obviněný byl motivován i vlastním majetkovým prospěchem.
16. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. státní zástupce stručně konstatoval, že v projednávané věci není uplatnitelný v ani jedné z jeho dvou alternativ, neboť odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř.
17. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než jím navrhované rozhodnutí.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud shledal, že byly splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, načež se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. ,Dovolání je totiž svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v § 265b tr. ř., přičemž je třeba dbát na to, aby konkrétní námitky takovému důvodu svým obsahem také odpovídaly.
19. Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Fakticky je jeho dovolací argumentace, s výjimkou námitky porušení procesní zásady reformationis in peius a výhrady vůči tomu, že odvolací soud hodnotil důkazy, které provedl jen soud prvního stupně, a dále vyjma námitky vůči právní kvalifikaci skutku podle základní skutkové podstaty § 210 odst. 2 tr. zákoníku z důvodu absence skutkových zjištění, o které by bylo možné opřít závěr o tom, že obviněný jednal s úmyslem opatřit prospěch sobě, pouhým opakováním obhajoby, jak ji uplatnil už před soudem prvního stupně a následně v rámci svých odvolacích výhrad. V dovolání obviněný nepoukázal na konkrétní skutkový závěr, který by neměl oporu v provedených důkazech, ani nenastolil dosud neřešené skutkové otázky, které by měly bezprostřední význam pro právní kvalifikaci skutku jako trestného činu. Pokud obviněný soudům nižších stupňů vytýká nesprávné skutkové závěry, váže to pouze na jiné hodnocení provedených důkazů a vychází z vlastního náhledu na věrohodnost výpovědí svědků a správnost znaleckých posudků. S odkazem na ustálený postup Nejvyššího soudu v případě takto pojatého mimořádného opravného prostředku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5?Tdo?86/2002, ze dne 29. 3. 2002, sp. zn. 5?Tdo?86/2002, ze dne 29. 3. 2013, sp. zn. 6?Tdo?820/2013, či ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 4?Tdo?1066/2020) bylo tedy namístě nejprve analyzovat, zda soudy nižších stupňů předmětné opakující se námitky obviněného projednaly a vypořádaly náležitým způsobem. Protože, pokud se tak stalo, je v této části dovolání zjevně nedůvodné.
20. Po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí a připojeného trestního spisu Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně i odvolací soud hodnotily důkazy komplexně a zcela logicky, bez známek zjevné svévole. Skutkový stav byl zjišťován velmi podrobně, k rozhodujícím důkazním prostředkům se soudy opakovaně a přehledně vracely a svá skutková zjištění učinily nejen na základě výpovědi svědka M. L., jehož věrohodnost obviněný zpochybňuje, ale i celé řady dalších důkazů objektivnějšího rázu, zejména se opřely o revizní znalecký posudek z oboru dopravy zpracovaný Dopravní fakultou Jana Pernera Univerzity Pardubice, který jasně vyloučil možnost, že ke škodám na vozidlech došlo způsobem, který popisuje obviněný a jemu naklonění svědci R. K. a P. K. Zpracovatelé tohoto ústavního posudku byli v hlavním líčení vyslechnuti a konstatovali, že posuzovaná nehoda vykazuje zjevné znaky manipulované škodní události. Oba soudy také poukázaly na výpověď svědka D. K., který obviněnému vozidlo Renault Laguna zapůjčil, a na fotodokumentaci vozidla Renault Laguna před údajnou pojistnou událostí, ze které je zřejmé jeho poškození (srovnej odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v části navazující na podrobnou rekapitulaci obsahu provedených důkazů a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v odstavcích 21 až 29).
21. Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud pouze stručně k námitkám obviněného vůči skutkovému závěru, že z jeho strany šlo o vykonstruovaný střet vozidel s cílem vylákat pojistné plnění, připomíná nespornou skutečnost, která vyplynula z provedeného dokazování, a to, že již dne 18. 3. 2015, tedy několik dnů před 23. 3. 2015, kdy mělo dojít k pojistné události, obdržela Česká pojišťovna, a. s., anonymní podání upozorňující na připravovanou vykonstruovanou nehodu, ke kterému byly připojeny fotografie objektivně dokládající již existující poškození vozidla Renault Laguna užívaného v té době obviněným, které vykazovalo řadu stejných znaků jako poškození, ke kterému mělo údajně dojít až při náhodném střetu vozidel o pět dnů později.
Dále zdůrazňuje, že svědecké výpovědi R. K. a P. K. jsou bez ohledu na to, kdo byl skutečným řidičem vozidla Ford Focus v době údajné pojistné události, v rozporu se závěry výše zmíněného revizního znaleckého posudku, takže je logické, že jim soudy nepřiznaly váhu věrohodného důkazního prostředku. Svědci D. K. a F. O. pak samotné nehodě podle svých slov přítomni nebyli.
22. K obviněným vytýkané absenci konfrontace svědků M. L. a P. K. Nejvyšší soud ve shodě s vyjádřením státního zástupce uvádí, že v písemných protokolech, které zachycují průběh jednání před soudem prvního stupně a vůči nimž nebyly ze strany obhajoby uplatněny žádné námitky, není obsažen návrh obhajoby na provedení takové konfrontace (viz protokol o hlavním líčení ze dne 26. 2. 2024 na č. l. 220 tr. spisu). Obviněný se konfrontace nedomáhal ani v odvolacím řízení, přestože v něm výslovně brojil proti tomu, že soud prvního stupně nedůvodně akceptoval tvrzení svědka M. L., že se na místo nehody dostavil až dodatečně, ačkoli svědek P. K. jej označil za řidiče jednoho z havarovaných vozů (srovnej protokol o veřejném zasedání ze dne 24. 9. 2024 na č. l. 358 tr. spisu). Z rozhodnutí odvolacího soudu i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně navíc vyplývá, že soudy se pečlivě zabývaly rozpory mezi svědeckými výpověďmi M. L. a P. K. Soud prvního stupně svůj závěr, proč jako věrohodnou vyhodnotil právě výpověď svědka M. L., náležitě vysvětlil a také odvolací soud přesvědčivě vyložil, proč způsob, jakým soud prvního stupně vypořádal rozpory mezi jednotlivými svědky, plně akceptoval (viz odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, body?27–28). Odvolací soud vyjma toho polopaticky konstatoval, že samotná okolnost, kdo byl řidičem druhého vozidla při fingované dopravní nehodě, jakkoli nemá pochybnost i tom, že jím byl odsouzený M. J., není pro rozhodnutí o vině obviněného nikterak významná. Podstatné je, že bylo s potřebnou mírou jistoty prokázáno, že obviněný ve snaze vylákat pojistné plnění předstíral vznik pojistné události uměle vykonstruovaným střetem vozidel, ke kterému mělo dojít v důsledku nepozornosti obviněného, ačkoli fakticky k poškození pojištěného vozidla Renault Laguna, byť v menším rozsahu, došlo již dříve a na jiném místě. Za tohoto stavu věci nelze soudům vytýkat, že nepřistoupily ke konfrontaci svědků L. a K., neboť postup podle § 104a odst. 2 tr. ř. je z logicky věci na místě jen tam, kde je to potřeba k objasnění závažných okolností případu. Nemůže se tedy jednat o opomenutý důkaz ve smyslu třetí alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Lze uzavřít, že Nejvyšší soud neshledal extrémní rozpor mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů, a dovolací argumentace obviněného tak zůstává ve své podstatě pouhou polemikou s hodnocením důkazů a s výsledky skutkových zjištění, což nelze podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již ostatně judikatura Nejvyššího soudu v obdobných případech opakovaně konstatovala (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. 4 Tdo 1066/2020).
24. K dovolací námitce porušení zásady zákazu reformationis in peius zakotvené v § 259 odst. 4 tr. ř., která brání zhoršení kteréhokoli výroku v neprospěch obviněného, pokud je odvolací řízení vedeno výlučně z podnětu jím podaného opravného prostředku, Nejvyšší soud úvodem v obecné rovině konstatuje, že vzhledem k možným hmotněprávním důsledkům porušení této zásady, která je součástí práva obviněného na spravedlivý proces, lze za určitých okolností takovou námitku, byť se týká procesního ustanovení, mít za relevantní a zakládající přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu (srov. nález II.
ÚS 304/04 ze dne 8. 6. 2006 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 5 Tdo 892/2005, uveřejněné pod č.. 41/2007 Sb. rozh. tr.). V této věci ale jde o námitku zjevně nedůvodnou. Zákaz změny k horšímu nelze totiž ani ve světle judikatury Ústavního soudu, na kterou obviněný v odvolání odkázal, či jeho jiných rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2006 sp. zn II. ÚS 544/05 nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 670/05) chápat tak, že odvolací soud nemůže z titulu odvolání podaného ve prospěch obviněného doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině o skutkové okolnosti, které zjistil už soud prvního stupně ještě před nastoupením účinků tohoto zákazu, ovšem chybně je opomněl uvést v tzv. skutkové větě, ačkoli charakterizují určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Za změnu v neprospěch lze považovat jen takovou podstatnou změnu některého z výroků přezkoumávaného rozhodnutí, která zhoršuje
postavení obviněného a přímo se ho dotýká. Zejména dojde oproti napadenému rozsudku ke změně rozsahu a závažnosti jednání, zpřísnění právní kvalifikace nebo uložené sankce. Pro správné pochopení této problematiky z pohledu možnosti doplnění skutkových zjištění do výrokové části rozsudku je vhodné připomenout, že skutkem se má v trestněprávním sféře na mysli konkrétní výseč minulé reality a popisem skutku se rozumí jeho zestručněné vyjádření. Popis skutku by měl obsahovat všechny soudem zjištěné skutečnosti, které jsou významné pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je uveden v trestním zákoníku, a činí onen skutek jednáním postižitelným v mezích trestního práva.
25. V nyní posuzované věci je rozhodující, že všechna skutková zjištění, na jejichž základě odvolací soud dospěl k závěru, že se obviněný dopustil předmětného skutku a že tento skutek je pokusem přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 k § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, včetně toho, že obviněný pojistnou událost předstíral fingovaným střetem, byly učiněny už soudem prvního stupně (srovnej odůvodnění jeho rozhodnutí) a že odvolací soud úpravu skutkové věty provedl nikoli z toho důvodu, že by soud prvního stupně na základě provedeného dokazování učinil neúplná nebo dokonce vadná skutková zjištění, ale protože ve výrokové části rozsudku vedle toho, že obviněný úmyslně prezentoval v rozporu se skutečností vznik škody na vozidlech jako náhodnou událost krytou pojištěním, opomněl výslovně také uvést, že událost, se kterou mělo být spojeno vyplacení pojistného, obviněný úmyslně předstíral fingovaným střetem předmětných vozidel (viz odst. 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud tuto skutkovou okolnost, kterou soud prvního stupně popsal jen v
odůvodnění svého rozsudku, důvodně pokládal za podstatnou pro správné právní posouzení skutku jako celku. Oproti soudu prvního stupně, který skutek kvalifikoval jako pokus přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 k § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku, odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že trestněprávní charakter jednání obviněného odpovídá druhé základní skutkové podstatě § 210 tr. zákoníku, a vysvětlil proč (viz odst. 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud sice provedl ve veřejném zasedání důkazy, ovšem nikoli z toho důvodu, aby měnil skutkové závěry, ale pouze proto, aby odstranil procesní pochybení soudu prvního stupně (ten vycházel z obsahu telefonních nahrávek zachycujících hlášení pojistné události, ale opomněl je k důkazu řádně provést), nebo aby upřesnil pro právní posouzení skutku nepodstatná data (důkaz technickým průkazem vozidla Renault Laguna k ověření jeho registrační značky, důkaz výpisy z katastru nemovitostí k identifikaci vlastníků pozemku, na kterém byla anonymním oznamovatelem pořízena fotodokumentace poškozeného vozidla Renault Laguna) či ověřil aktuální výkazy k trestní a přestupkové minulosti obviněného. Vzhledem k tomu, že odvolací soud obviněného uznal vinným skutkem v podobě, kterou zjistil soud prvního stupně (což obviněný v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně účelově přehlíží, pokud tvrdí, že odvolací soud jeho roli v pojistném podvodu zpřísnil), napravil vadu právního posouzení, aniž by skutek právně posoudil přísněji, protože pokus přečinu podle § 21 odst. 1 k § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku je z pohledu trestní sankce stejně závažný jako pokus přečinu podle § 21 odst. 1 k § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku, a obviněnému uložil trest zjevně mírnější, než jakým ho potrestal soud prvního stupně, ničím nepřekročil meze zákazu reformationus in peius zakotveného v § 259 odst. 4 tr. ř.
26. V souvislosti s výše uvedeným Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že námitka obviněného, že odvolací soud pochybil také tím, že jinak hodnotil důkazy, které sám neprovedl, je zcela lichá. Odvolací soud, jak už bylo výše uvedeno, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení mu předcházející a hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně naopak shledal jako přesvědčivé a zcela odpovídající § 2 odst. 6 tr. ř. (viz odst. 24 a následují v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Neobstojí ani námitky stran nedostatečného vypořádání odvolacích námitek, neboť odvolací soud není povinen věnovat se všem výhradám odvolatele, podstatné je, že se přesvědčivě a úplně vyrovnal s těmi, které jsou pro správné posouzení věci podstatné.
27. S jistou mírou tolerance k dovolací argumentaci obviněného lze mít za relevantně s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněnou jen jeho námitku, že skutková zjištění neodpovídají právnímu závěru odvolacího soudu o subjektivní stránce činu, pokud jde o tzv. druhý úmysl (dolus coloratus), protože soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že pojistné plnění mělo být poskytnuto osobám od obviněného odlišným, konkrétně, že finanční prostředky měly být v případě likvidace pojistné události zaslány částečně na účet Terbon, s. r. o., což je společnost vlastnicí pojistníka Promuth Trade, s. r. o., a obviněný v ní nijak majetkově nefiguruje, a částečně na účet G. L. sestry M. L., který je faktickým, byť nikoli oficiálním, majitelem druhého z poškozených vozidel, ovšem v právní větě je uvedeno, že obviněný jednal v úmyslu opatřit prospěch sobě. Projednání dovolání pouze z důvodu této vytýkané vady ale nemůže vést k výsledku, který by prospíval obviněnému, ani kdyby Nejvyšší soud dovolání vyhověl. Je to dáno tím, že v posuzované věci bylo spolehlivě zjištěno, že obviněný jednal s úmyslem předstíráním pojistné události opatřit finanční prospěch nejméně majitelům poškozených vozidel, a to je pro naplnění skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku zcela dostačující. Pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku se totiž dopustí i pachatel, který jedná v úmyslu opatřit prospěch jinému než sobě, přičemž trestní zákoník postihuje obě alternativy stejně. Ke změně, která by měla vliv na postavení obviněného, by došlo jen za situace, kdyby odvolací soud pochybil nejen při formulaci tzv. právní věty, ale i v samotném závěru o zištné motivaci obviněného. A k tomu v projednávané věci nedošlo, neboť záměr obviněného dosáhnout vyplacení pojistného plnění na účet společnosti Terbon, s. r. o., potažmo na účet G. L., byl bez jakýchkoli pochybností prokázán.
28. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že v projednávané věci nepřichází do úvahy ani jedna z jeho alternativ, neboť odvolací soud nezamítl ani neodmítl odvolání ob,viněného podle § 253 tr. ř., ale řádně ho projednal v odvolacím řízení a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám ve věci znovu v celém rozsahu rozhodl, přičemž postupoval v souladu se zákonem a věnoval pozornost všem smysluplným a relevantním námitkám obviněného.
V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu
29. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že provedené důkazy poskytují dostatečný podklad pro závěry o vině obviněného, jak je učinil odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí. Formální pochybení při formulaci tzv. právní věty, jak bylo popsáno výše, nemá na výrok o vině a trestu žádný vliv a jeho řešení v dovolacím řízení není potřeba ani z pohledu rozhodovací praxe, protože jde o otázku, která nemá po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit za podmínek stanovených v §265r odst. 1 tr. ř.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 6. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu
Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně