4 Tdo 462/2022-472
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2022 o dovolání
obviněného T. J., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského
soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 11. 2020 č. j. 6 To 209/2020-418, v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 189/2017,
I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v
Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 11. 2020 č. j. 6 To 209/2020-418 ve výroku
jímž podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit
poškozené Z. S., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu v podobě ztížení
společenského uplatnění ve výši 279.751 Kč. Současně se zrušují i další
rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. a § 265 tr. ř. se poškozená Z. S., nar.
XY, bytem XY, odkazuje s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v podobě ztížení
společenského uplatnění na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný T. J. byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 22. 10. 2019 č.
j. 9 T 189/2017-363 uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na
zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním popsaným ve
výroku tohoto rozsudku. Za to byl podle téhož ustanovení tr. zákoníku odsouzen
k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1
a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř
let. Současně mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit
poškozeným: Z. S., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 354.241 Kč, a Revírní
bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně Slezská Ostrava, Michálkovická 108,
škodu ve výši 17.015 Kč. Poškozená Z. S. byla podle § 229 odst. 2 tr. ř.
odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Brně –
pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 18. 11. 2020 č. j. 6 To 209/2020-418 podle §
258 odst. 1 písm. b), e) a f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil. Za splnění
podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. pak obviněného uznal vinným zvlášť
závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku,
jehož se dopustil tím, že dne 1. 1. 2017 v době kolem 4.00 hodin v XY při
návratu ze silvestrovské oslavy ulicí XY pod vlivem požitých alkoholických
nápojů v hádce o klíče od bytu obviněného nejprve uhodil rukou do obličeje svou
tehdejší přítelkyni poškozenou Z. S., narozenou XY, které začala téci ze rtu
krev, následně společně došli ke vchodu do bytového domu č. p XY, kde se opět
hádali kvůli klíčům od bytu, a během toho obviněný do poškozené strkal, až ji
shodil na zem, poté společně vešli do bytu obviněného ve 3. patře domu, kde
poškozená chtěla zůstat a vyspat se, avšak obviněný trval na tom, že poškozená
ihned odejde z bytu pryč, a když poškozená na jeho požadavky nereagovala, tak
ji ležící uchopil za vlasy a odtáhnul pryč z pohovky do předsíně, kdy ji
opakovaně udeřil otevřenou dlaní i pěstí do hlavy, rukou, trupu a zad a
opakovaně ji do stejných částí těla kopnul nohou ve sportovní obuvi, a v
napadání ustal až poté, co křik poškozené přivolal sousedy, kteří bouchali na
vstupní dveře bytu, čímž poškozené způsobil kontuzi hlavy, hematom pod levým
okem, otřes mozku, distorsi krční páteře, mnohačetné podlitiny v oblasti obou
paží, zhmoždění dolní části zad a pánve, a následkem napadení dále poškozená
utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, která se u ní projevovala v
nekontrolovatelně zvýšeném vnitřním napětí, zaujetím obsahu myšlení fragmenty
traumatizujícího děje, tzv. flashbacky, zúžením rozsahu pozornosti na
ohrožující podněty, zvýšenou citlivostí na hluk, ostražitostí, excitabilitě
sekundárně zvýšenou unavitelností, poruchami spánku s paraspánkovými fenomény a
celkově sníženou odolností vůči běžné psychosociální zátěži, čímž byla
poškozená citelně omezena v běžném způsobu života po dobu nejméně do 16. 3.
2017 tím, že trpěla poruchami spánku, trvalou únavou a zvýšenou citlivostí na
vnější podněty, úzkostným syndromem spojeným s omezením vycházení, styku s
jinými osobami apod., což vyžadovalo nutnost dlouhodobé medikace.
Za to byl obviněný podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně mu
byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozeným: Z. S.,
nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu a to bolestné ve výši 74.490 Kč a ztížení
společenského uplatnění ve výši 279.751 Kč, a Revírní bratrské pokladně,
zdravotní pojišťovně Slezská Ostrava, Michálkovická 108, škodu ve výši 17.015
Kč.
Tento rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31.
12. 2021. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v nezdůvodněném a
netransparentním závěru o naplnění subjektivní stránky stíhaného zločinu,
ohledně níž absentují právní úvahy odvolacího soudu, a rovněž pokud jde o
příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a následkem v podobě těžké újmy
na zdraví v psychické oblasti. Soud prvního stupně dovodil spáchání zločinu v
přímém úmyslu ve vztahu k somatickým následkům jednání, kterými ale nebyly
naplněny znaky uvedeného zločinu. Právní kvalifikaci skutku odvíjel od délky
pracovní neschopnosti poškozené mající původ v posttraumatické stresové poruše.
Odvolací soud pak dospěl ke stejnému závěru o naplnění přímého úmyslu, avšak
neuvedl, k jakému konkrétnímu následku u poškozené měl přímý úmysl obviněného
směřovat. U následku posttraumatické stresové poruchy odvolací soud dovodil z
jednání obviněného minimálně nepřímý úmysl, když měl být obviněný srozuměn s
tím, že u napadeného člověka mohou vzniknout i jiná než fyzická zranění. Jedná
se o zjednodušený závěr, který je de facto citací právní věty, aniž by jej
odvolací soud zdůvodnil. Obviněný nikdy neměl v úmyslu fyzickým napadením
poškozené způsobit újmu v psychické oblasti, natož těžkou újmu. Neměl ani
takové odborné znalosti, že stíhaný skutek může vést k rozvinutí takového
specifického onemocnění. Obviněný popírá, že by vůči poškozené jednal surově či
se zvýšenou intenzitou. Intenzivní napadání poškozené konstatované odvolacím
soudem je v rozporu s celkovou dobou léčení morfologických poranění, která
trvala do 17. 1. 2017 s omezením, spíše však znesnadněním v obvyklém způsobu
života, s tupým charakterem všech poranění a se střední intenzitou napadení.
V další části svého dovolání obviněný napadl výrok o náhradě nemajetkové újmy,
konkrétně ve způsobu vyčíslení bolestného a ohledně nesprávného stanovení
ztížení společenského uplatnění poškozené, ke kterému ve skutečnosti nedošlo a
byla stanovena v rozporu s § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník”).
Bolestné vyčíslené odvolacím soudem je podle dovolatele v souladu s částí B.
Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a
ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku) - (dále jen
„Metodika Nejvyššího soudu?) a ustanovením § 2958 obč. zák. jen do výše 19.312
Kč představující tzv. tělesné bolestné. Obviněný pak za nesprávné, nedůvodné a
nepřezkoumatelné považuje ve zbytku přisouzené bolestné ve výši 55.178 Kč.
Mohlo by se jednat o dílčí nárok přestavující další nemajetkovou újmu, k jejíž
náhradě nelze přistoupit podle sazeb bodového ohodnocení bolesti v části B.
Metodiky, jak učinil odvolací soud. Ten převzal zjištění soudního znalce MUDr.
Petra Ročka, který takové psychické bolestné zdůvodnil tím, že byť není nikde
uvedeno ohodnocení psychického bolestného, ale je přitom možné je vykázat, tak
je proto zvykem za tímto účelem použít traumatický šok T 794 ohodnocený 200
body. Podle dovolatele je ale určení výše této nemajetkové psychické újmy na
úvaze soudu podle zásad slušnosti, nikoli matematickým výpočtem, jak se stalo v
nyní posuzovaném případě.
Dovolatel má též za to, že pokud mu krajský soud uložil nahradit poškozené
279.751 Kč za ztížení společenského uplatnění, tak k němu ve skutečnosti
nedošlo a tato náhrada jí byla přiznána v rozporu s § 2958 obč. zák. Její
nedůvodnost namítal již v předchozím řízení, avšak odvolací soud na to nijak
nereagoval. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že u poškozené Z. S.
poškození zdraví nevyvolalo překážku lepší budoucnosti, takže ke ztížení
společenského uplatnění u ní nedošlo. Náhrada tohoto dílčího nároku tak byla
poškozené přiznána neoprávněně.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil
rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 11. 2020 sp. zn.
6 To 209/2020 a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání
obviněného ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. uvedl, že výhrady týkající se
absence subjektivní stránky činu a příčinné souvislosti mezi jednáním a
zjištěným následkem považuje za nedůvodné. Nelze pochybovat o vzniku
posttraumatické stresové poruchy jako znaku těžké újmy na zdraví, která byla
zjištěna v souladu s judikaturou (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 29/2018
Sb. rozh. tr. a č. 13/2019 Sb. rozh. tr.) a nastala v důsledku napadení ze
strany obviněného. Pakliže by obviněný poškozenou nenapadl, nedošlo by ani k
těžké újmě na zdraví poškozené. Příčinný vztah, zpochybněný obviněným, je tedy
dán bez jakékoliv pochybnosti, tudíž objektivní stránka nedostatky netrpí. Státní zástupce shledal jako správně posouzené i zavinění obviněného, když jeho
útok vůči poškozené byl úmyslným aktem, což vyplývá přímo z povahy věci. Úmysl
obviněného zahrnoval i možné způsobení těžké újmy na zdraví poškozené, neboť
obviněný ji mj. opakovaně udeřil pěstmi do různých částí těla, a to do hlavy,
též ji kopal do různých částí těla, čímž jí způsobil mj. kontuzi hlavy,
hematom, podlitiny, otřes mozku, distorsi krční páteře, či zhmoždění dolní
části zad a pánve. Poškozená přitom byla vůči útoku v podstatě zcela bezbranná,
jako žena se stěží mohla efektivně bránit. Obviněný měl jasnou fyzickou
převahu, kromě toho poškozená jako tehdejší partnerka obviněného musela být
jeho surovým útokem zaskočena, nemohla se na něj efektivně připravit, a to ani
psychicky, tedy nemohla se účinně bránit. Každému člověku, a tedy i obviněnému,
je přitom známo, že opakované údery pěstí a kopy směřující mj. do oblasti hlavy
v podstatě bezbranné, fyzicky slabší osoby, nezpůsobilé se efektivně bránit,
přibývajícími zraněními, bolestí a strachem stále více fyzicky oslabované,
mohou snadno přivodit závažná zranění doprovázená nezřídka trvalými následky. Každý běžný člověk současně ví, a není k tomu třeba lékařského vzdělání ani
nějaké zvláštní zkušenosti, že surový fyzický útok může mít vážné dopady nejen
na tělesné zdraví napadeného člověka, nýbrž i na jeho duševní stav v podobě
vyvolání psychických útrap. To platí tím spíše, je-li agresorem osoba blízká,
od které běžně nelze surové napadení očekávat, což činí napadení intenzivnějším
a ještě více frustrujícím zážitkem. V nyní posuzovaném případě tyto okolnosti
byly umocněny tím, že se tak stalo v uzavřeném bytě, tedy bez možnosti snadno
uprchnout. Obviněný, vědom si těchto skutečností, přitom nemohl počítat s
žádnou konkrétní okolností, která by mohla možnému negativnímu následku na
fyzickém či psychickém zdraví poškozené zabránit. Žádná taková okolnost, na
kterou by mohl spoléhat, že k závažné újmě na zdraví nedojde, nebyla zjištěna,
což odpovídá minimálně nepřímému úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak správně zdůraznil krajský soud. Úmysl přitom není vyloučen tím,
že obviněný neměl přesnou představu o povaze zdravotní újmy.
Zavinění nemusí
zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet
skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku
předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný
čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky
skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v
představě pachatele alespoň v obecných rysech (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 1501/2018). V řešeném případě přitom
obviněný nepochybně měl alespoň přibližnou, obecnou představu o tom, že
poškozené může na fyzickém či duševním zdraví závažně ublížit.
Neobstojí ani výtky obviněného ve vztahu k výroku o přiznání náhrady
nemajetkové újmy, neboť výrok odvolacího soudu týkající se bolestného i náhrady
za ztížení společenského uplatnění má oporu ve znaleckém posudku MUDr. Ročka.
Předmětný znalecký posudek netrpí vadami, takže odvolací soud nepochybil, pokud
o něj výrok o náhradě nemajetkové újmy opřel.
Navrhl proto, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání [viz § 265r
odst. 1 písm. a) či c) tr. ř.] jako neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. odmítnuto, neboť k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo.
Obviněný T. J. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho
bezprostředně dotýkají. Pouze s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4.
2022 sp. zn. II. ÚS 289/22 je konstatováno, že dovolání bylo podáno v zákonné
dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), obhájcem (§ 265d odst. 2
věta první tr. ř.) a současně převážně splňovalo formální a obsahové
náležitosti podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které se opírá, lze
podřadit pod dovolací důvod, na který je v něm odkazováno. Toto zjištění mělo
zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že v průběhu dovolacího řízení byl
trestní řád novelizován zákonem č. 220/2021 Sb., a to mimo jiné v tom směru, že
s účinností od 1. 1. 2022 došlo ke změnám v systematice ustanovení § 265b tr.
ř. Obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
nyní nově zařazen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř, přičemž jejich
znění jsou identická. Obviněný dovolání sice podal ještě před touto novelizací
trestního řádu, ale nebylo důvodu nevycházet již ze znění současného.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci
samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze
domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená,
že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v
průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího
rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní
posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové
podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
První část dovolacích námitek obviněného zaměřených na vady subjektivní stránky
stíhaného zločinu bylo nutno odmítnout.
Nejprve je však třeba prohlásit, že dovolací soud nereagoval na argumentaci
dovolatele namířenou proti úvahám soudu prvého stupně v daném směru. Je tomu
proto, že jeho rozsudek byl kompletně zrušen rozhodnutím soudu odvolacího a byl
nahrazen jeho vlastním rozsudkem, proti němuž dovolání mohlo být a také bylo
podáno. Odvolací soud pak v bodě 9 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se
ztotožnil s právní kvalifikací jednání obviněného, jak ji před tím užil soud
prvého stupně. V předchozím průběhu soudního řízení totiž bylo prokázáno, že
obviněný svým jednáním spočívajícím ve fyzickém napadení poškozené této
způsobil těžkou újmu na zdraví v podobě psychických potíží. Zjištěná
posttraumatická stresová porucha splňuje kritéria těžké újmy na zdraví ve
smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, kdy poškozená byla z tohoto důvodu
po delší dobu (přesahující 6 týdnů) citelně omezena ve svém běžném denním
životě v důsledku psychických potíží, které soud podrobně popsal na jiném místě
odůvodnění svého rozsudku, konkrétně v jeho bodě 8. Odvolací soud dále
zdůraznil, že obviněný poškozenou napadl velmi surovým způsobem a chtěl jí
ublížit. Ve vztahu k později vzniklým psychickým následkům, které u poškozené v
důsledku předchozího násilného jednání obviněného skutečně nastaly, soud u
obviněného dovodil nejméně nepřímý úmysl /§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku/,
jelikož v daných souvislostech musel být minimálně srozuměn s tím, že u
napadeného člověka mohou vzniknout i jiná, než fyzická zranění.
Z takto naznačených úvah plyne, že odvolacím soudem kvalifikovaný nepřímý úmysl
obviněného podle § 15 písm. b) tr. zákoníku ke způsobení těžké újmy na zdraví
poškozené ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku v podobě vyvolání
posttraumatické stresové poruchy byl posouzen správným způsobem. Obviněný na
poškozenou, jako jeho tehdejší přítelkyni, zaútočil ve stavu její opilosti v
momentě, když usínala. Stalo se tak v uzavřeném prostoru jimi společně
obývaného bytu, který obviněný zamkl a neumožnil z něj poškozené uniknout, ač
se o to snažila. Utekla až po intervenci sousedů, po výkřicích poškozené o
pomoc, když jí z bytu obviněný propustil až na jejich nátlak. Obviněný, tím
spíše jako vysokoškolsky vzdělaný jedinec, musel počítat s tím, že opakovanými
údery a kopy zejména směřovanými na oblast hlavy poškozené, kde jsou uloženy
životně důležité orgány, jí může způsobit nejenom závažná fyzická zranění, ale
i duševní obtíže v podobě psychických útrap. V tomto posuzovaném případě pak
znásobené okolnostmi, kdy poškozená byla napadena svým partnerem, tedy pro ni
osobou blízkou, od něhož útok nečekala. V dané konkrétní chvíli byla oslabena
svou opilostí a ospalostí, obviněného nadto ani nijak nevyprovokovala. Obviněný
tak útočil proti bezbranné, fyzicky slabší osobě, které úmyslně znemožnil
přivolat pomoc a utéci z uzamčeného bytu, kde se oba nacházeli. V takovém
případě obviněný musel být srozuměn s tím, že jeho fyzický atak za podmínek,
které vytvořil, jež poškozená nemohla ovlivnit, u ní může vyvolat i psychické
obtíže, které byly znalecky potvrzeny v podobě posttraumatické stresové
poruchy. Argumentuje-li obviněný trváním morfologických zranění do 17. 1. 2017,
nemá tato skutečnost vliv na posouzení jeho úmyslného zavinění ve vztahu k
těžké újmě na zdraví poškozené, neboť ta je spatřována v jejích psychických
útrapách, a nikoli ve způsobení samotných fyzických zranění. Namítaného
nesprávného právního posouzení pokud jde o subjektivní stránku stíhaného zvlášť
závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku v
podobě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 písm. b) tr. zákoníku se tak odvolací
soud nedopustil.
Pokud jde o vznesenou námitku obviněného ohledně nedostatečného posouzení
příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem, tak tuto nebylo
ze strany dovolacího soudu důvodné přezkoumávat, jelikož ji obviněný nijak
nekonkretizoval, ač tak byl povinen ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. učinit a
tím vymezit rozsah dovolacího přezkumu. Pakliže ji tímto způsobem nevymezil,
Nejvyšší soud nebyl oprávněn, ale ani povinen tak učinit za něj a tím dotvářet
jeho dovolací argumentaci.
Zbývající výtky obviněného směřující proti nesprávnosti adhezního výroku
odvolacího soudu lze považovat za námitky právního charakteru v podobě
nesprávného hmotněprávního posouzení v intencích ustanovení § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Blíže k nim lze uvést
následující.
Odvolací soud v bodě 13 odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že se
poškozená v předchozím průběhu řízení připojila s návrhem na náhradu
nemajetkové újmy spočívající v bolestném a ztížení společenského uplatnění v
celkové výši 354.241 Kč, když k tomu doložila znalecký posudek vypracovaný
znalcem MUDr. Petrem Ročkem. Znalec vyčíslil bolestné částkou 74.490 Kč s
ohodnocením 270 bodů při hodnotě bodu za rok 2017 ve výši 275,89 Kč. Odvolací
soud konstatoval, že tento znalec postupoval v souladu s Metodikou Nejvyššího
soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví vyhlášenou ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek (R 63/2014). Dále citoval ustanovení § 2958 občanského
zákoníku, podle něhož platí, že při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu
poškozeného peněžitou náhradou vyvažující plně vytrpěné bolesti a další
nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti
poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši
náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. V dané věci bylo podle
odvolacího soudu nepochybné, že poškozené nárok vyvažující plně vytrpěné
bolesti náleží. Poškozená trpěla posttraumatickou stresovou poruchou a
předpokladem jejího vzniku je tzv. traumatický šok, jak uvedl znalec, kterým je
tato porucha diagnostikována. Je logické, že znalec vycházel při ohodnocení z
této diagnostiky, byť nebyla v době vypracování znaleckého posudku MUDr. Petra
Ročka posttraumatická stresová porucha znalecky potvrzena. Nárok na náhradu
nemajetkové újmy v podobě ztížení společenského uplatnění a její výše 279.751
Kč má podle odvolacího soudu oporu ve znaleckém posudku MUDr. Ročka, Metodice
Nejvyššího soudu a ustanovení § 2958 obč. zák. a jeho celkové ohodnocení
odpovídá všem zákonným předpokladům pro stanovení takové náhrady. Činem
obviněného byla snížena kvalita života poškozené, bylo třeba přihlédnout i k
intenzitě a trvání jí vzniklého nepříznivého následku a omezené samostatnosti.
Stanovená náhrada je adekvátní i s ohledem na věk poškozené a zohledňuje i
vznik újmy bez jejího přičinění a navíc úmyslným jednáním obviněného.
K tomu je nejprve nutno poznamenat, že odvolací soud podle § 228 odst. 1 tr. ř.
přiznal poškozené nárok na náhradu nemajetkové újmy v podobě bolestného a
ztížení společenského uplatnění v jí požadované výši. Vycházel přitom toliko ze
znaleckého posudku MUDr. Ročka předloženého poškozenou, když konstatoval, že
jeho závěry jsou v souladu s Metodikou Nejvyššího soudu a ustanovením § 2958
obč. zák. Bližší úvahy o důvodnosti přiznání takového nároku poškozené na
uplatněnou náhradu imateriální újmy a její konkrétní výši však v odůvodnění
jeho rozsudku absentují.
Zde je třeba připomenout, že trestní soud je povinen v intencích ustanovení §
125 odst. 1 tr. ř. odůvodnit i výrok o náhradě škody, nemajetkové újmy či
bezdůvodného obohacení tak, že rozsah, v němž je třeba takový výrok odůvodnit,
by měl být zásadně srovnatelný s rozsahem, v jakém by o něm rozhodl soud v
občanskoprávním řízení, neboť adhezní řízení ve své podstatě nahrazuje
občanskoprávní řízení o takovém nároku, v němž by jej poškozený byl jinak nucen
uplatnit. Trestní soud má v adhezním řízení povinnost postupovat co do
odůvodněnosti svého rozhodnutí ve smyslu § 228 odst. 1 či § 229 odst. 1 nebo 2
tr. ř. se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve
věcech občanskoprávních (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012 sp. zn.
III. ÚS 2954/11). Ve sporu o náhradu škody na zdraví, popřípadě nemajetkové
újmy jsou kladeny zvýšené nároky na odůvodnění rozhodnutí tak, aby z něj bylo
patrné, jak soud dospěl k závěru, který vyslovil ve výrokové části, jakými
úvahami byl při tom veden, zejména jaká kritéria hodnotil a zda a nakolik je
promítl do svého rozhodnutí. U náhrady za ztížení společenského uplatnění je
zapotřebí, aby soud přehledně a srozumitelně vyložil, z jakého bodového
ohodnocení vyšel, jak vysoký násobek základní náhrady při mimořádném zvýšení
považuje za přiměřený a jaká je výsledná částka, kterou ukládá žalovanému
zaplatit (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 20. 9. 2012 sp. zn. 25
Cdo 1038/2011).
Uvedené požadavky kladené na posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy a
kvalitu adhezního výroku o náhradě nemajetkové újmy odvolací soud nesplnil. V
konkrétní rovině nijak nezdůvodnil, proč přiznal znalcem vyčíslený nárok
poškozené na bolestné ve výši 270 bodů - konkrétně tělesného bolestného ve výši
70 bodů a psychického bolestného ve výši 200 bodů představující diagnózu
Traumatický šok (T794), pod níž podřadil posttraumatickou stresovou poruchu,
byť tato nemá samostatné bodové ohodnocení plynoucí z Metodiky Nejvyššího
soudu. Přitom kategorie T794 Traumatického šoku (bezprostřední, opožděný) je v
Metodice zařazena do skupiny T70 zahrnující účinky tlaku vzduchu a vody. Tudíž
nezdůvodnil, proč klasifikace poškození zdraví nemající žádnou souvislost s
utrpěním posttraumatické stresové poruchy poškozené způsobené těžkým ublížením
na jejím zdraví obviněným, má být užita v nyní posuzovaném případě.
Pokud zjištěné psychické zdravotní obtíže poškozené, které vznikly v příčinné
souvislosti se souzeným jednáním obviněného, představovaly toliko dočasnou
zátěž poškozené a postupně vymizely, mohly být posouzeny jako nemajetková újma
v podobě psychického bolestného. Metodika Nejvyššího soudu však k náhradě
nemajetkové újmy na zdraví v části B nemá samostatnou bodovou položku pro tuto
diagnózu. Stejně jako v obdobné trestní věci, kterou se Nevyšší soud v
minulosti též zabýval v souvislosti s nesprávným stanovením nároků jiné
poškozené na náhradu nemajetkové újmy, soud může uvážit, zda takovou újmu,
která pojmově pod bolest spadá, ocení analogicky v intencích nařízení vlády č.
276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění
způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, používané v pracovněprávních
vztazích, které stanoví ve své Příloze 1. nazvané Počty bodů pro ohodnocení
bolesti pro jednotlivá poškození zdraví způsobená pracovním úrazem, pro položku
č. 22 jako akutní depresivní a stresový syndrom potvrzený psychiatrickým
pracovištěm, které je ohodnoceno 100 - 200 body (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 10. 2019 sp. zn. 6 Tdo 1309/2019, publ. pod č. 39/2020 Sb.
rozh. tr.). Případně bylo nutno zvážit, zda tyto psychické potíže splňují nárok
na tzv. další nemajetkovou újmu vyvolanou těžkým ublížením na zdraví, pokud
soud posoudí, v čem spočívá, jak se projevuje a jakou má pro poškozenou
závažnost. Za předpokladu, že by psychické obtíže u poškozené přerostly v
trvalý následek, musí být zahrnuty do náhrady za ztížení společenského
uplatnění. Výši náhrady nemajetkové újmy spočívající ve ztížení společenského
uplatnění lze stanovit, jakmile se po ublížení na zdraví a případném léčení
fyzických a psychických následků u poškozeného ustálí jeho zdravotní stav
natolik, že lze určit, zda a jaké nepříznivé následky ublížení na zdraví
zanechalo, tedy zda a v jakém rozsahu u něho došlo ke ztížení společenského
uplatnění.
Ztížení společenského uplatnění představuje do budoucna trvale ztracené nebo
omezené možnosti seberealizace poškozeného ve sféře rodinného, kulturního,
společenského či sportovního života. Jedná se např. o vynucenou změnu profesní
kariéry, omezení ve sportovním vyžití (a v trávení volného času vůbec), ztrátu
sociálních kontaktů, nemohoucnost a s tím spojenou odkázanost na pomoc jiných
(s pocitem vynucené vděčnosti) apod. Východiskem jsou aktivity a styl života
konkrétního postiženého před ublížením na zdraví a jeho posouzení v porovnání
se stavem, který se ustálil po proběhnuvší léčbě. Jde tedy o to, že se zde
projevují určité trvalé následky, které mají negativní vliv na další život
postiženého a představují překážku pro jeho další životní dráhu. Trvalé
následky mohou mít podobu fyzickou i psychickou, lze mezi ně řadit například
různé formy zohyzdění, ztrátu smyslu, ztrátu končetiny, fantomovou bolest po
amputaci, omezení hybnosti, ztrátu reprodukční schopnosti, močovou
inkontinenci, jizvy po popáleninách či operacích, depresivní či paranoidní
stavy, ale též zmenšenou šanci najít partnera, uzavřít sňatek a založit rodinu
apod. (srov. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014),
1. vydání, 2014, s. 1703 - 1716: P. Bezouška).
Shora naznačené úvahy nezbytné k diferenciaci uplatněných jednotlivých nároků
poškozené na náhradu nemajetkové újmy v podobě bolestného a ztížení
společenského uplatnění a stanovení výše konkrétních částek jim odpovídajících
však v napadeném rozsudku odvolacího soudu zcela absentují, tedy není z něj
vůbec patrné, v čem odvolací soud spatřoval ztížení společenského uplatnění
poškozené jako předpoklad přiznání nároku na jeho odčinění. Adhezní výrok
odvolacího soudu je proto v tomto směru nedostatečně přezkoumatelným. V tomto
kontextu je nutno připomenout, že mechanické převzetí závěrů znalce o částce
náhrady za ztížení společenského uplatnění podle Metodiky je nesprávným
použitím Metodiky soudem a vede k nesprávné aplikaci § 2958 obč. zák. (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021 sp. zn. 25 Cdo 2843/2020). Ze znaleckého
posudku MUDr. Ročka nijak nevyplývá, zda ztížení společenského uplatnění
poškozené podle něj plyne z jejích fyzických zranění či z posttraumatické
stresové poruchy. Tento znalec se nezabýval ani tím, zda omezení v životě
poškozené takovou zjištěnou psychickou poruchou představuje trvalé vymizení či
omezení aktivit a participací poškozené popsaných v Metodice Nejvyššího soudu
tak, aby vůbec mohla být za ztížení společenského uplatnění považována.
Neuvádí, jak dlouho zjištěná posttraumatická stresová porucha trvala, v jaké
intenzitě a za jak dlouhé období poškozené náleží znalcem vypočtená částka
ztížení společenského uplatnění ve výši 279.751 Kč. Pakliže znalecký posudek
MUDr. Ročka vykazoval takto naznačené vady, měl se tím spíše odvolací soud
zabývat důvodností nároku poškozené na náhradu za ztížení společenského
uplatnění a současně zhodnotit, zda diagnostikovaná posttraumatická stresová
porucha jím přisouzeným způsobem jako nárok na psychické bolestné nepředstavuje
duplicitně přiznaný nárok na náhradu nemajetkové újmy zároveň přisouzený v
podobě ztížení společenského uplatnění.
Odvolací soud sice v bodě 13 odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že činem
obviněného byla snížena kvalita života poškozené, a bylo třeba podle něj
přihlédnout i k intenzitě a trvání jí vzniklého nepříznivého následku a omezené
samostatnosti, avšak nijak nevymezil, v čem byla snížena kvalita života
poškozené, jaká byla intenzita a trvání nepříznivých následků v podobě
posttraumatické stresové poruchy a omezené samostatnosti, tak, aby bylo možno
určit, jaký rozsah náhrady za ztížení společenského uplatnění poškozené náleží.
Jako vnitřně rozporné je nutno označit konstatování odvolacího soudu
spočívající v tom, že je logické, že znalec vycházel při ohodnocení z
diagnostiky traumatický šok (T 794 Metodiky), byť nebyla v době vypracování
znaleckého posudku MUDr. Petra Ročka posttraumatická stresová porucha znalecky
potvrzena. Znalecký posudek MUDr. Petra Ročka byl vypracován dne 24. 1. 2018,
tedy více jak rok od předmětného fyzického napadení poškozené. Tento znalec ve
svém posudku dovodil, že u poškozené se postupně rozvinula posttraumatická
stresová porucha, která měla v době vypracování posudku odeznívající charakter
(č. l. 179 verte), kterou diagnostikoval na základě lékařských zpráv,
pozorováním a rozhovorem (č. l. 177 verte), v jiné části posudku pak v
kontrastu s tím uvedl, že v době vypracování posudku byla poškozená bez nálezu
(č. l. 179). Dále definoval posttraumatickou stresovou poruchu, vymezil její
diagnostiku a ohodnotil konkrétními částkami tělesné a psychické bolestné
včetně ztížení společenského uplatnění, přičemž připojil z části D. Technické
části Přehled domén, které ohodnotil.
Z Metodiky v části D. Technické části bod I. však plyne, že zdravotní stav
poškozeného po úrazu, nemoci nebo jiném poškození na zdraví, popřípadě po
jejich zhoršení, lze považovat za ustálený až po skončení kontinuálně
probíhající léčby předpokládaného vývoje následků zdravotního poškození. Za
datum ustálení zdravotního stavu poškozené považoval MUDr. Roček den 11. 1.
2018, což je v rozporu s jeho shora uvedenými závěry, pokud uvedl, že
posttraumatická stresová porucha teprve odeznívá a zároveň byla v době jeho
posuzování poškozená bez nálezu. Tedy nedošlo z jeho strany k posouzení
psychického zdravotního stavu poškozené zcela jednoznačně až po jeho
ustálení.
Existenci posttraumatické stresové poruchy poškozené posléze potvrdila jiná ve
věci přibraná znalkyně MUDr. Jana Zmeková, která vypracovala znalecký posudek z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ze dne 14. 3. 2019 (č. l. 297-311).
Její závěry ohledně trvání posttraumatické stresové poruchy poškozené zohlednil
odvolací soud toliko v části týkající se úvah o přezkumu správnosti výroku o
vině rozsudku soudu prvního stupně v bodě 8 odůvodnění napadeného rozsudku, ale
nikoli ve vztahu k adheznímu výroku. Zde odvolací soud uvedl, že ze znaleckého
posudku a výpovědi MUDr. Jany Zmekové plyne, že posttraumatická stresová
porucha poškozené trvala v období od ledna do poloviny dubna 2017 a dále v
odeznívající intenzitě do června 2017 a dále v krátkodobých situačních
relapsech nejméně do poloviny listopadu 2017, přičemž poprvé se poškozená se
svou matkou dostavila do dětské psychiatrické ambulance v XY dne 19. 1. 2017,
kdy byla stanovena diagnóza posttraumatické stresové poruchy, která byla při
dalších kontrolách potvrzována. Tato psychická porucha poškozenou omezovala v
běžném způsobu života do 16. 3. 2017 a projevovala se nekontrolovatelně
zvýšeným vnitřním napětím, tzv. flashbacky, zúžením rozsahu pozornosti na
ohrožující podněty, zvýšenou citlivostí na hluk, ostražitostí, excitabilitou,
zvýšenou unavitelností, poruchou spánku a celkově sníženou odolností vůči běžné
psychosociální zátěži. Poškozená trpěla poruchami spánku, trvalou únavou a
zvýšenou citlivostí na vnější podněty, úzkostným syndromem spojeným s omezením
vycházení, styku s jinými osobami a její stav vyžadoval nutnost dlouhodobé
medikace.
Ze shora uvedeného plyne, že oba ve věci působící znalci MUDr. Roček i MUDr.
Zmeková se shodli, že indikovaná posttraumatická stresová porucha u poškozené
trvala od 19. 1. 2017 do poloviny dubna v intenzivnější podobě, posléze
odeznívala do června 2017, v krátkodobých situačních relapsech pak nejméně do
poloviny listopadu 2017, přičemž MUDr. Roček ke dni zpracování svého posudku
dne 24. 1. 2018 tuto poruchu u poškozené neshledal, na druhou stranu pak v
rozporu s tím uvedl, že tato porucha v době vypracování jeho znaleckého posudku
doznívá. Znalkyně MUDr. Zmeková ve svém znaleckém posudku na č. l. 308
konstatovala, že události, které jsou předmětem soudního řízení, skončily pro
posuzovanou významným psychickým diskomfortem, který se rozvinul do úplného
příznakového okruhu posttraumatické stresové poruchy, vyžádal si dočasnou
pracovní neschopnost a ambulantní psychiatrickou léčbu, avšak v době
vypracovaní posudku této znalkyně nejsou prokazatelné trvalé ani chronifikované
následky. Negativní prožitky ze vztahu s obviněným se nepromítají do dalších
sociálních vztahů poškozené, ani do jejího profesního či společenského života.
Nedošlo k osvojení postojů naučené bezmocnosti nebo rezignace. Z takto
posouzené doby trvání duševních útrap poškozené plyne, že touto poruchou
poškozená trpěla intenzivněji 2 měsíce, odeznívala v průběhu dalších 4 měsíců a
situačně relapsovala do poloviny listopadu 2017 a pak vymizela. Jedná se proto
celkově o dobu trvání v podobě 2, respektive 6 či 10 měsíců. Trvale nepříznivé
následky, představující překážku lepší budoucnosti poškozené proto nebyly v
této trestní věci nijak zjištěny. Odvolací soud proto neměl skutkový podklad
pro přiznání nároku poškozené na náhradu ztížení jejího společenského
uplatnění, které nebylo prokázáno ani ve formě omezení či vymizení aktivit a
participací stanovené Metodikou Nejvyššího soudu.
Pokud odvolací soud v této důkazní situaci přiznal poškozené tento dílčí nárok
na náhradu imateriální újmy, dopustil se jiného nesprávného hmotně právního
posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítaného dovolatelem a v
této části je jeho dovolání důvodné.
Přes takto zjištěná pochybení adhezního výroku rozsudku odvolacího soudu
Nejvyšší soud konstatuje, že poškozenou je nutno vnímat rovněž jako zvlášť
zranitelnou oběť ve smyslu § 2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o
obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných
činů), ve znění pozdějších předpisů, tedy jako oběť trestného činu, který
zahrnoval násilí. Nebylo by proto korektní, aby z důvodu zjištěných nedostatků
ve znaleckém posudku MUDr. Ročka a v postupu nalézacího a odvolacího soudu při
plnění svých povinností řádně odůvodnit adhezní výrok ve smyslu § 125 odst. 1
tr. ř., byla poškozená v dovolacím řízení s celým svým uplatněným nárokem na
náhradu nemajetkové újmy v podobě bolestného a ztížení společenského uplatnění
odkázána ve smyslu § 265m odst. 2 tr. ř. a § 265 tr. ř. na řízení ve věcech
občanskoprávních. Tím spíše, pokud soudy nižších stupňů měly ve smyslu § 43
odst. 3 tr. ř. dostatek podkladů, aby rozhodly o nároku poškozené na bolestné.
Z trestního spisu plyne, že poškozená řádně a včas v hlavním líčení konaném dne
30. 1. 2018 uplatnila nárok na náhradu bolestného za 270 bodů ve výši 74.490
Kč. Odkázala na závěry znaleckého posudku MUDr. Ročka, který tělesné bolestné
ohodnotil diagnózou S0600 otřes mozku 20 bodů, S134 zhmoždění krční páteře 30
bodů a S 400 zhmoždění paže 20 bodů a psychické bolestné v podobě
posttraumatické stresové poruchy jako T 794 traumatický šok ohodnocený 200 body
(č. l. 172).
Ve vztahu k fyzickému bolestnému bylo možné plně přiznat poškozenou uplatněné
bodové ohodnocení 70 bodů bez dalšího, neboť bylo stanoveno správně. V této
souvislosti bylo možno uvažovat ještě o Zhmoždění dolní části zad a pánve
(poškození S300 ohodnocené 20 body odpovídající hematomu na přechodu hrudní a
bederní páteře popsané soudním znalcem MUDr. Miroslavem Hirtem, CSc.), avšak
takový nárok poškozená nevznesla, nebylo jí proto možno přiznat více, než sama
požadovala.
U psychického bolestného pak nelze přiřadit diagnostikovanou posttraumatickou
stresovou poruchu přímo ke konkrétnímu poškození stanovenému Metodikou
Nejvyššího soudu ohodnocenému podle části B. Přehled bolesti (sazby bodového
ohodnocení), neboť ji neobsahuje. Nelze však souhlasit s obviněným, že nebylo
možné jej bodově ohodnotit stejně jako fyzické bolestné. V případě, kdy v
přehledu bolesti chybí pro některý typ poškození tomu odpovídající položka,
použije se pro výpočet bodového ohodnocení ta, která se svou povahou a
závažností nejvíce blíží příslušnému poškození. Tedy nabízí se MUDr. Ročkem
uplatněné poškození Traumatického šoku (T794), pod nějž podřadil
posttraumatickou stresovou poruchu, která je ohodnocena 200 body. Současně lze
přihlédnout k analogickému vodítku plynoucímu z nařízení vlády č. 276/2015 Sb.,
o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním
úrazem nebo nemocí z povolání, používané v pracovněprávních vztazích, které v
Příloze č. 1. Počty bodů pro ohodnocení bolesti pro jednotlivá poškození zdraví
způsobená pracovním úrazem upravuje položku č. 22, jako akutní depresivní a
stresový syndrom potvrzený psychiatrickým pracovištěm, za nějž lze považovat i
posttraumatickou stresovou poruchu. Tato položka je ohodnocena 100 - 200 body.
Pro zhodnocení tohoto bodového rozpětí lze posoudit následující okolnosti nyní
posuzovaného případu.
Poškozená měla v době útoku obviněného - svého partnera, 22 let, tedy byla na
počátku jejího partnerského života, kdy se postupně učí, jak čelit nástrahám
možných negativních vlivů, neboť takový jedinec nemá ještě standardně
vybudovány mechanismy zvládání možných problémů partnerského života a
vypořádání se s negativními dopady z toho plynoucími, včetně partnerského
násilí. Obviněný těžkou újmu na zdraví způsobil poškozené úmyslně v uzavřeném
prostoru jejich společně obývaného bytu, kde se s poškozenou jako zjevně
fyzicky slabší osobou oslabenou únavou a alkoholem po silvestrovské oslavě
uzamkl a nedal proto poškozené šanci jeho útoku zamezit útěkem. Je otázkou, jak
by útok na poškozenou pokračoval, pokud by nekřičela a nepřivolala sousedy,
kteří obviněného přiměli odemknout dveře, aby poškozená mohla uniknout z jeho
dosahu. Doba trvání duševních útrap poškozené byla soudními znalci MUDr. Ročkem
a MUDr. Zmekovou určena tak, že jimi poškozená trpěla intenzivněji 2 měsíce,
odeznívaly v průběhu dalších 4 měsíců a situačně relapsovaly do poloviny
listopadu 2017 a pak vymizely. Jedná se proto celkově o dobu trvání 10 měsíců.
Trvale nepříznivé následky, představující překážku lepší budoucnosti poškozené
však zjištěny nebyly. U poškozené se ale projevovalo nekontrolovatelně zvýšené
vnitřní napětí, zaujetí obsahu myšlení fragmenty traumatizujícího děje, tzv.
flashbacky, zúžení rozsahu pozornosti na ohrožující podněty, zvýšená citlivost
na hluk, ostražitost, excitabilita sekundárně zvýšená unavitelnost, poruchy
spánku s paraspánkovými fenomény a celkově snížená odolnost vůči běžné
psychosociální zátěži. Trpěla poruchami spánku, trvalou únavou a zvýšenou
citlivostí na vnější podněty, úzkostným syndromem spojeným s omezením
vycházení, styku s jinými osobami apod., což vyžadovalo nutnost dlouhodobé
medikace. Na základě těchto podstatných okolností, které poškozenou omezovaly
nikoli krátkou dobu 10 měsíců, jí tak bylo možné přiznat psychické bolestné na
horní hranici rozpětí, tedy v celkové hodnotě 200 bodů při hodnotě bodu za rok
2017, v jehož průběhu fyzická i psychická bolest poškozené vznikla, ve výši
275,89 Kč, tj. ve výsledné částce 74.490 Kč.
Nejvyšší soud proto v konečném výsledku konstatuje, že obviněný v podaném
dovolání uplatnil nedůvodné námitky ohledně posouzení subjektivní stránky
stíhaného zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst.
1 tr. zákoníku. Částečně důvodně ale napadl přisouzení náhrady imateriální újmy
poškozené Z. S. za ztížení společenského uplatnění, jehož vznik nebyl v
posuzovaném případě prokázán. S ohledem na skutečnost, že se jedná o samostatný
nárok poškozené, bylo možné tomu odpovídající dílčí adhezní výrok v tomto
případě zrušit. Ve vztahu k přiznání náhrady nemajetkové újmy poškozené na
samostatně posouditelné bolestné ve výši 74.490 Kč sice nebyl tento výrok v
napadeném rozsudku odvolacího soudu dostatečně zdůvodněn, ale po doplnění
chybějících úvah Nejvyšším soudem byl vysloven závěr, že tato výsledná částka
byla poškozené přiznána právem a proto mohl zůstat tento dílčí adhezní výrok
nedotčen.
V důsledku výše uvedených závěrů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2
tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18.
11. 2020 č. j. 6 To 209/2020-418 ve výroku jímž podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla
obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Z. S. nemajetkovou újmu v
podobě ztížení společenského uplatnění ve výši 279.751 Kč. Současně zrušil i
další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. a
§ 265 tr. ř. pak byla poškozená Z. S. odkázána se zbytkem svého nároku na
náhradu nemajetkové újmy v podobě ztížení společenského uplatnění na řízení ve
věcech občanskoprávních. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
per analogiam učinil Nejvyšší soud své rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu