Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2019 o
dovoláních, která podali obvinění M. M., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve
výkonu trestu ve Věznici Stráž pod Ralskem, V. S., nar. XY, trvale bytem XY,
t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Horní Slavkov, a R. V., nar. XY, trvale bytem
XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 7 To
31/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí
nad Labem pod sp. zn. 1 T 9/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. M. a V. S.
odmítají.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2017, sp. zn. 1 T
9/2017, byl obviněný M. M. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví
podle § 145 odst. 1, 2 písm. h) zákona jako organizátor podle § 24 odst. 1
písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“)
[skutek 1], obviněný V. S. byl uznán vinným zločinem těžkého ublížení na
zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku jako návodce podle § 24
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [skutek 1], a obviněný R. V. byl uznán vinným
zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. h) tr.
zákoníku, přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem
poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku [vše skutek 1] a přečinem
vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku [skutek 2]. Současně byli tímto
rozsudkem uznáni vinnými spoluobvinění T. R. a M. Z. Obviněný T. R. byl
uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140
odst. 1 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr.
zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku [skutek 1] a
obviněný M. Z. zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2
písm. h) tr. zákoníku jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
([skutek 1]. Uvedených trestných činů se obvinění podle skutkových zjištění
tohoto soudu dopustili tím, že:
1) obžalovaný M. M. nezjištěného dne počátkem měsíce září roku 2016, na
nezjištěném místě v okrese D. požádal obžalovaného V. S., aby za finanční
odměnu zajistil fyzické napadení poškozeného T. H., nar. XY, kterému měla být
dána „lekce“ ohledně bývalé přítelkyně M. M. T. M., nar. XY, následně se
obžalovaný V. S. v R. sešel s obžalovaným T. R., kterého požádal, aby za
finanční odměnu zajistil napadení a dání „lekce“ T. H., přičemž mu upřesnil
čas a místo, kde by k napadení mělo dojít, poté obžalovaný T. R. s touto
nabídkou oslovil obžalovaného R. V. a obžalovaného M. Z., kteří s ní
souhlasili s tím, že M. Z. zajistí odvoz na dané místo osobním vozidlem, dne
14. 9. 2016 v době mezi 12:25 až 12:55 hodin odjeli v úmyslu získat slíbenou
finanční odměnu osobním vozidlem značky Honda Civic, r. z. XY, které řídil M.
Z., do katastru obce R., kde v lesním porostu obžalovaný M. Z. zastavil
vozidlo a zůstal na místě, zatímco obžalovaní T. R. a R. V. odešli na
cyklostezku, kde poblíž míst zvaných N. K. a M. k. přišli ke stojícímu bagru
značky KOMATSU-PCXY, který obsluhoval poškozený T. H., který po jejich
příchodu srazil lžící bagru obžalovaného T. R., neboť mu se slovy „teď se
posereš“ hrozil dřevěným kůlem ve tvaru baseballové pálky, načež R. V., který
byl maskován kuklou, přinesenou neustanovenou kovovou tyčí a T. R. uvedeným
dřevěným kůlem rozbili skleněné výplně u bagru, čímž přiměli poškozeného T. H.
k opuštění bagru a útěku od něj, při kterém ho doběhl přinejmenším obžalovaný
T. R., který jej napadl údery přineseným dřevěným kůlem do oblasti těla a
především hlavy, do níž směřovaly nejméně tři údery vedené střední až větší
intenzitou, po pádu poškozeného na zem nejméně on pokračoval v jeho bití, a
poté, když byl poškozený bezvládný, vzal mu T. R. mobilní telefon značky
Samsung Galaxy v hodnotě 800 Kč a značky Evolveo v hodnotě 1 200 Kč, které
následně při odjezdu z místa obžalovaný R. V. z vozidla odhodil,
za toto jednání obdržel T. R. z prostředků M. M. částku ve výši nejméně 50
000 Kč, z níž dal R. V. 25 000 Kč a M. Z. 10 000 Kč,
přičemž poškozený T. H. v důsledku tohoto napadení utrpěl otřes mozku,
pohmoždění měkkých tkání hlavy krvácení na tvrdou plenu mozkovou v temenní
oblasti hlavy vpravo, zlomeninu spánkové kosti vpravo, tržně zhmožděné rány na
temeni hlavy vlevo, na spánkové temenní krajině vpravo a pravé spánkové
krajině, pohmoždění v oblasti pravé očnice zevně, pohmoždění měkkých tkání
pravé očnice, podspojivkové krvácení zevní poloviny pravého oka, pohmoždění
měkkých tkání obou paží, pohmoždění pravého stehna a bérce, pohmoždění měkkých
tkání levé dolní poloviny zad, pohmoždění levé paže, hlubší oděrku na zevní
ploše pravého bérce, které si vyžádalo hospitalizaci v Masarykově nemocnici v
Ú. n. L. a dále na chirurgické jednotce intenzivní péče a následně na
chirurgickém oddělení nemocnice R. s dobou léčení delší než 6 týdnů, přičemž
při výše popsaném způsobu útoku mohl utrpět rozsáhlé zlomeniny lebních kostí s
větším krvácením a pohmožděním mozku, které mohly vést i k jeho smrti,
a majiteli bagru poškozenému J. D., nar. XY, vznikla poškozením bagru škoda ve
výši 37 332,29 Kč,
2) obžalovaný R. V. sám dne 1. 11. 2016 kolem 15:45 hodin poblíž
základní školy č.p. XY ve Š. ul. v obci K. L. kontaktoval družku T. H.,
nar. XY, poškozenou T. M., nar. XY, jíž mimo jiné sdělil, že když bydlela
sama v K. pouze se svými dětmi, tak se nic nedělo, že to, co se děje nyní,
souvisí s tím, že u ní bydlí T. H., že je vše vina H., že se kolem něj točí
špatní lidé, že dluží peníze různým lidem, a že to ještě není konec, tak ať se
ho zbaví a ihned ho vystěhuje, dále jí sdělil, že by si měla uvědomit, že je
matkou dvou dětí a že by se měla bát a vrátit se k M., který je pro ni dobrá
partie, což u poškozené vyvolalo obavu o její život a zdraví, život a zdraví
jejich dětí a o majetek její rodiny.
Za uvedený trestný čin Krajský soud v Ústí nad Labem uložil obviněnému M. M.
podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 9 let. Podle §
56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do
věznice s ostrahou. Obviněnému V. S. byl uložen podle § 145 odst. 2 tr.
zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 8 let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku
pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Obviněnému
R. V. uložil podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 6 let. Podle § 56 odst. 2 písm.
c) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s
ostrahou.
Spoluobviněným T. R. uložil podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 let. Podle § 56
odst. 2 písm. d) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do
věznice ze zvýšenou ostrahou. Obviněnému M. Z. uložil podle § 145 odst. 2 tr.
zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 3
let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon trestu obviněného
zařadil do věznice s ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost společně a
nerozdílně zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky,
IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, na náhradě škody částku
76 109 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p. a. z této částky od právní moci
rozsudku do zaplacení, a poškozenému T. H., nar. XY, trvale bytem XY, fakticky
bytem XY, na náhradě škody částku 97 200,60 Kč sestávající z bolestného ve výši
92 057 Kč a ušlého příjmu ve výši 5 143,60 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl
poškozený T. H. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným R. V. a T. R. uložena povinnost
společně a nerozdílně zaplatit poškozenému J. D., IČ: XY, se sídlem XY, na
náhradě škody částku 37 332,29 Kč.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému T. R. uložena povinnost zaplatit
poškozenému J. D., IČ: XY, se sídlem XY, na náhradě škody částku 1 200 Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. D. se zbytkem svého nároku na
náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byla podle §
228 odst. 1 tr. ř. obviněnému T. R. uložena povinnost zaplatit poškozené T.
M., nar. XY, bytem XY, na náhradě škody částku 800 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr.
ř. byla poškozená T. M. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2017, sp. zn. 1 T
9/2017, podali obvinění M. M., V. S., R. V. a spoluobvinění T. R. a M. Z.
odvolání směřující do výroku o vině a trestu. Státní zástupce krajského
státního zastupitelství podal odvolání v neprospěch spoluobviněného M. Z.
směřující do výroku o trestu. O podaných odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 7 To 31/2018, tak, že soud
druhého stupně podle § 258 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a
to z podnětu odvolání obviněného T. R. podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v
celém rozsahu ohledně jeho osoby, z podnětu podaných odvolání obviněného M.
M. a obviněného V. S. podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve výroku o
uloženém trestu, u obviněného R. V. a obviněného M. Z., z podnětu jejich
podaných odvolání a z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1
písm. d) tr. ř. ve výroku o uloženém trestu u obviněného M. Z. ohledně těchto
obviněných a z podnětu odvolání poškozeného T. H. podle § 258 odst. 1 písm. f)
tr. ř. ve výroku o náhradě škody ohledně jeho osoby.
Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově soud druhého stupně rozhodl tak, že
obviněný T. R. byl uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §
145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle § 228
odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr.
zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že
poté, co obžalovaný M. M. nezjištěného dne počátkem měsíce září roku 2016,
na nezjištěném místě v okrese D. požádal obžalovaného V. S., aby za finanční
odměnu zajistil fyzické napadení poškozeného T. H., nar. XY, kterému měla být
dána „lekce“ ohledně bývalé přítelkyně M. M. T. M., nar. XY, se následně sešel
s obžalovaným V. S. v R., který jej požádal, aby za finanční odměnu zajistil
napadení a dání „lekce“ T. H., přičemž mu upřesnil čas a místo, kde by k
napadení mělo dojít, poté obžalovaný T. R. s touto nabídkou oslovil
obžalovaného R. V. a obžalovaného M. Z., kteří s ní souhlasili a s tím, že
M. Z. zajistí odvoz na dané místo osobním vozidlem, dne 14. 9. 2016 v době
mezi 12:25 až 12:55 hodin odjeli v úmyslu získat slíbenou finanční odměnu
osobním vozidlem značky Honda Civic, r. z. XY, které řídil M. Z., do katastru
obce R., kde v lesním porostu obžalovaný M. Z. zastavil vozidlo a zůstal na
místě, zatímco obžalovaní T. R. a R. V. odešli na cyklostezku, kde poblíž
míst zvaných u K. a M. k. přišli ke stojícímu bagru značky KOMATSU-PCXY, který
obsluhoval poškozený T. H., který po jejich příchodu srazil lžící bagru
obžalovaného T. R., neboť mu se slovy „teď se posereš“ hrozil dřevěným kůlem ve
tvaru baseballové pálky, načež R. V., který byl maskován kuklou, přinesenou
neustanovenou kovovou tyčí a T. R. uvedeným dřevěným kůlem rozbili skleněné
výplně u bagru, čímž přiměli poškozeného T. H. k opuštění bagru a útěku od
něj, při kterém ho doběhl přinejmenším obžalovaný T. R., který jej napadl
údery přineseným dřevěným kůlem do oblasti těla a především hlavy, do níž
směřovaly nejméně tři údery vedené střední až větší intenzitou, po pádu
poškozeného na zem nejméně on pokračoval v jeho bití, a poté, když byl
poškozený bezvládný, vzal mu T. R. mobilní telefon značky Samsung Galaxy v
hodnotě 800 Kč a značky Evolveo v hodnotě 1 200 Kč, které následně při odjezdu
z místa obžalovaný R. V. z vozidla odhodil, za toto jednání obdržel T. R. z
prostředků M. M. částku ve výši nejméně 50 000 Kč, z níž dal R. V. 25 000
Kč a M. Z. 10 000 Kč, přičemž poškozený T. H. v důsledku tohoto napadení
utrpěl otřes mozku, pohmoždění měkkých tkání hlavy krvácení na tvrdou plenu
mozkovou v temenní oblasti hlavy vpravo, zlomeninu spánkové kosti vpravo, tržně
zhmožděné rány na temeni hlavy vlevo, na spánkové temenní krajině vpravo a
pravé spánkové krajině, pohmoždění v oblasti pravé očnice zevně, pohmoždění
měkkých tkání pravé očnice, podspojivkové krvácení zevní poloviny pravého oka,
pohmoždění měkkých tkání obou paží, pohmoždění pravého stehna a bérce,
pohmoždění měkkých tkání levé dolní poloviny zad, pohmoždění levé paže, hlubší
oděrku na zevní ploše pravého bérce, které si vyžádalo hospitalizaci v
Masarykově nemocnice v Ú. n. L. a dále na chirurgické jednotce intenzivní péče
a následně na chirurgickém oddělení nemocnice R. s dobou léčení delší než 6
týdnů, přičemž při výše popsaném způsobu útoku mohl utrpět rozsáhlé zlomeniny
lebních kostí s větším krvácením a pohmožděním mozku, které mohly vést i k jeho
smrti, a majiteli bagru poškozenému J. D., nar.
Následně tomuto spoluobviněnému T. R. uložil podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku
za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 7
let, pro jehož výkon obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému M. M. soud druhého stupně uložil
podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 7 let. Podle §
56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného
do věznice s ostrahou. Obviněnému V. S. pak uložil podle § 145 odst. 2 tr.
zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 6 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.
Obviněnému R. V. uložil podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr.
zákoníku a podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve
výměře 4 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého
trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Spoluobviněný M. Z. byl za
uvedený zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. h) tr.
zákoníku a za sbíhající přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274
odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního
soudu v Litoměřicích ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 4 T 26/2017 ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 6 To
381/2017, odsouzen podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr.
zákoníku a podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání 4 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl tomuto
obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel na dobu 30 měsíců. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr.
zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne
18. 7. 2017 sp. zn. 4 T 26/2017 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 6 To 381/2017, jakož i všechna další
rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost společně a
nerozdílně zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky,
IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, na náhradu škody částku
76 109 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p. a. z této částky od právní moci
rozsudku do zaplacení, a poškozenému T. H., nar. XY, trvale bytem XY, fakticky
bytem XY, na náhradě škody částku 97 200,60 Kč sestávající z bolestného ve výši
136 547 Kč a na náhradu škody částku 5 143,60 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř.
byl poškozený T. H. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným R. V. a T. R. uložena povinnost
společně a nerozdílně zaplatit poškozenému J. D., IČ: XY, se sídlem XY, na
náhradu škody částku 37 332,29 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému
T. R. uložena povinnost zaplatit poškozenému J. D., IČ: XY, se sídlem XY, na
náhradě škody částku 1 200 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. D.
se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému T. R. uložena povinnost zaplatit
poškozené T. M., nar. XY, bytem XY, na náhradě škody částku 800 Kč. Podle §
229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená T. M. se zbytkem svého nároku na náhradu
škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 7 To 31/2018,
podali obvinění M., S. a V. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Obviněný M. M. podal dovolání prostřednictvím obhájců JUDr. Hany Riedlové a
JUDr. Petra Folprechta.
Jeho první mimořádný opravný prostředek podaný prostřednictvím zvolené
obhájkyně JUDr. Hany Riedlové směřoval do všech výroků napadeného rozhodnutí
týkající se jeho osoby z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., neboť rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku a jiném nesprávném posouzení a zároveň napadené rozhodnutí
trpí tzv. extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními
a následným právním posouzením. Poté obviněný zrekapituloval trestnou činnost,
jež mu je kladena za vinu včetně zmínky o zranění poškozeného T. H., vzniklé
škody a uložených trestech. Rovněž zopakoval závěry soudu I. stupně ohledně
motivu spáchaného skutku, důkazů, které ho mají usvědčovat, (zejména výpovědi
svědků, chování po spáchání trestného činu). Zdůraznil, že z odůvodnění
rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že průběh plánování, přípravu činu a úlohy
jednotlivých obviněných zjistil soud zejména z výpovědi obviněného R. V. z
přípravného řízení. Podle závěru soudu prvního stupně, ačkoliv se násilí vůči
poškozenému T. H. nedopustil osobně, byla jeho role v projednávané věci
klíčová, neboť bez jeho osoby by ostatní obvinění za posuzovaný skutek před
soudem nestáli. Poukázal také na subjektivní stránku stíhaného trestného činu,
když soud prvního stupně dovodil, že skutek spáchal v úmyslu přímém. Následně
obviněný shrnul podstatné závěry soudu druhého stupně včetně jeho názoru
ohledně toho, co se rozumělo „lekcí“, kterou měl dostat poškozený.
Vzhledem k předestřeným závěrům soudů obou stupňů vyslovil obviněný nesouhlas s
jejich skutkovými a právními závěry. Namítá, že nenaplnil všechny zákonné znaky
zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku
jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť mu nelze
přičítat zavinění ve formě úmyslu ve vztahu ke způsobení těžké újmy a takový
závěr nemá oporu v provedených důkazech. Výklad pojmu „lekce“ soudem druhého
stupně je předpojatý a nepřezkoumatelný. Zdůrazňuje, že výpověď obviněného R.
V. je třeba hodnotit i s přihlédnutím k tomu, že usiloval v řízení o statut
spolupracujícího obviněného, když hodnocení vyjádření tohoto spoluobviněného,
že „to bylo o ničem“ z čehož tento obviněný dovodil, že mu následek nepřipadal
dostatečný, představuje svévolné hodnocení provedených důkazů.
Rovněž připomenul, že organizátorství trestného činu musí směřovat k
individuálně určitému trestnému činu, který musí být určen alespoň v hlavních
rysech, což by se mělo projevit i ve skutkové větě s odkazem na relevantní
skutková zjištění. Ve skutkové větě rozsudku soudu I. stupně ovšem nejsou
uvedeny žádné konkrétní skutečnosti přičitatelnosti organizátorství jeho osobě.
Jestliže skutková zjištění pojatá do výroku o vině zahrnují uštědření lekce
poškozenému bez bližších vyjádření okolností dovozujících nejméně srozumění se
způsobením těžké újmy na zdraví, nelze vzhledem k zachování respektu k
ústavnímu principu presumpce neviny a subprincipu in dubio pro reo usuzovat na
variantu děje pro něho méně příznivější. Podle jeho názoru se v hodnocení
důkazů soudy projevila libovůle, neboť žádný ze spoluobviněných nehovořil o
ujednaném způsobu udělení lekce poškozenému T. H., mělo jít pouze o rozbití
bagru (i podle obviněného V.). Ohledně výpovědi obviněného R. V., konstatoval,
že tento se chtěl zavděčit orgánům činným v trestním řízení, neboť až později
na upřesňující dotaz vysvětlil, co si představoval pod „vyřešit jinak“, a proto
nelze hodnotit jeho výpověď jako pravdivou a věrohodnou. Spoluobviněný R. V.
původně hovořil o tom, že měli dát někomu za vyučenou, že měl dostat lekci, a
sám měl za to, že mu rozbijí bagr. Poukazuje i na skutečnost, že soudy obou
stupňů výpověď spoluobviněného R. V. hodnotily jako věrohodnou, ačkoliv mu
ohledně skutku pod bodem 2 neuvěřily. Podle jeho názoru nelze výpověď tohoto
spoluobviněného akceptovat jako jediný usvědčující důkaz, pokud o některých
tvrzeních tohoto spoluobviněného vzniknou pochybnosti. Současně poukázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 4 Tz 5/2009 vztahující
se k výpovědi spoluobviněného a kritickému hodnocení všech důkazů, tedy i
výpovědi spoluobviněného, když zhodnotil i motivaci obviněného R. V., který se
snažil získat výhodnější procesní postavení v rámci probíhajícího trestního
řízení.
Dovolatel zdůraznil také skutečnost, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by
měl otevřený konflikt s poškozeným T. H., přestože připouští, že jeho snaha
získat bývalou přítelkyni T. M. zpět byla určitým způsobem nevhodná, ale nikdy
jí ani jejím blízkým nevyhrožoval.
V závěru svého prvního podaného mimořádně opravného prostředku zdůrazňuje
porušení jeho základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces dle
čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť
kautelám spravedlivého procesu soud prvního stupně ani soud druhého stupně
nedostály. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
rozsudek soudu druhého stupně ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 7 To 31/2018 a
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 7. 2017, sp. zn. 1 T 9/207 v části
týkající se jeho osoby a podle § 265k odst. 2 tr. ř. aby zrušil také další
rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž navrhl, aby podle § 265l tr. ř. soudu
prvního stupně přikázal, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a
rozhodl. Na závěr požádal podle § 265o odst. 1 tr. ř. o přerušení výkonu
nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Obviněný M. M. v rámci dovolání podaného prostřednictvím obhájce JUDr. Petra
Folprechta uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a
dále uvedl, že ho podal v souladu s čl. 13 EULP proti rozhodnutím soudu druhého
stupně a řízení jemu předcházejícímu, neboť došlo k porušení jeho základních
lidských práv a svobod, zakotvených zejména v čl. 4, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR,
čl. 36 odst. 2, čl. 39 LSP ČRa čl. 6 odst. 1 EULP. Ačkoliv obviněný v tomto
dovolání neuvedl expresiss verbis do jakého výroku mimořádně opravný prostředek
podává, z obsahu dovolání je zřejmé, že jej podává do výroku o vině a trestu
týkající se jeho osoby. V úvodu dovolání obviněný shrnul průběh trestního
řízení od zahájení trestního stíhání, přes vzetí do vazby a odmítnutou ústavní
stížnost, až po změnu uloženého trestu soudem II. stupně (bod A).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřuje obviněný M. M. v
zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu I. stupně, kterým
byl uznán vinným a byl mu uložen trest, ačkoliv byly v řízení předcházejícím
vydání dovoláním napadeného rozsudku soudu druhého stupně naplněny dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož nebyly splněny zákonné
podmínky pro uznání viny a rozhodnutí soudu I. stupně spočívalo v nesprávném
posouzení skutku. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak byl
naplněn extrémním nesouladem mezi právními závěry a skutkovými zjištěními a
odůvodněním rozhodnutí obou soudů, ze kterých nevyplývá žádný logický vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a
právními závěry na straně druhé. Namítá, že měl být soudem prvního stupně
zproštěn obžaloby, avšak ten nesprávně právně hodnotil skutek a nechal se unést
spekulacemi, aniž by řádně hodnotil jeho obhajobu. Soud druhého stupně pak
nezrušil ve vztahu k jeho osobě výrok o vině, ačkoliv tak měl učinit.
Ve vztahu k důkazní situaci obviněný M. M. připojil „schéma případu dle
důkazní situace“ pro lepší pochopení případu. Namítá, že soudy prokazovaly jeho
vinu pouze pomocí diskutabilní, neprověřené a nezákonně realizované výpovědi
obviněného R. V. a poté nesprávně vyhodnotili jeho vysokou motivaci se z věci
vyvinit. Citací poukázal na jiná trestní řízení obviněného R. V. a na
závěrečnou řeč obhájce obviněného T. R. JUDr. Jiřího Šrámka.
Na závěr konstatoval, že soud druhého stupně se s jeho námitkami nevypořádal,
ve svém rozsudku se opírá o spekulace a Česká republika jako materiálně-právní
stát může utrpět velkou ránu nesprávnými dotyčnými výroky o vině z rozsudků
soudů I. i II. stupně ohledně jeho osoby. Konstatoval, že veřejnost je
nespokojena, neboť dnes byl nesprávně uznán vinným on, zítra to může být
kdokoliv jiný. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu výroky o
vině a trestu ohledně jeho osoby z rozsudků soudu prvního a druhého stupně,
jakož i všechna další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a rovněž aby
podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném
rozsahu znovu projednat a rozhodnout v jiném senátu. Rovněž navrhl odložení či
přerušení výkonu trestu do doby rozhodnutí o podaném dovolání podle § 265h
odst. 3 tr. ř.
Obviněný V. S. podal prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. podle obviněného spočívá v nesprávném právním posouzení skutku a jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel je názoru, že jeho jednání
popsané ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje skutkovou
podstatu zločinu, pro nějž byl odsouzen (ani objektivní ani subjektivní
stránku). Připouští, že jeho jednání by mohlo toliko naplnit skutkovou podstatu
přečinu ublížení na zdraví ve formě návodu. Namítá, že v popisu skutku zcela
absentuje uvedení podrobností, ze kterých by bylo možno dovodit, že „napadení a
dání lekce“ má spočívat v těžké újmě na zdraví. Ani z odůvodnění rozsudku
nevyplývá, že byl minimálně srozuměn s jednáním dalších obviněných v tom směru,
že tito způsobí poškozenému těžkou újmu na zdraví. Z popisu skutku týkající se
jeho osoby nelze uzavřít, že by naplňoval skutkovou podstatu zločinu, pro nějž
byl odsouzen, neboť v něm lze spatřovat prosté ublížení na zdraví, pokud vůbec
je možné „napadení“ či „dání lekce“ vztáhnout k takovému následku, když uvedená
slovní spojení zahrnuje i skutková podstata výtržnictví či nebezpečného
vyhrožování. Právní kvalifikace jeho jednání je tedy vadná.
Zdůrazňuje, že nesprávné právní posouzení věci (absentuje popis subjektivní a
objektivní stránky) ve skutkové větě nelze zhojit cestou odůvodnění. Poukázal
na konstatování Ústavního soudu ohledně výslovného uvedení znaků skutkové
podstaty ve skutkové větě. Nepřesnými, velmi obecnými a popř. nesprávnými
závěry v rozsudku soudu I. stupně došlo k porušení práva na spravedlivý proces
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Obviněný následně rozebírá vybrané skutečnosti vyplývající z rozsudku soudu
prvního stupně, konkrétně výpovědi obviněných R. V. a T. R., výpovědi svědků,
údaje o telekomunikačním provozu jeho telefonní stanice a obviněného M. M.,
včetně vztahů mezi všemi obviněnými. Vyjadřuje přesvědčení, že soudy
nerozvedly, z jakého důvodu by uskutečněné jednání obviněných R. V. a T. R.
mělo být vztaženo také k jeho osobě. Tvrzení, že takový účel, tedy způsobení
těžké újmy poškozenému T. H., měli všichni obvinění, aniž toto tvrzení mělo
oporu v provedených důkazech ve vztahu ke každému z obviněných, je
nedostatečné, neboť ve vztahu k jeho osobě žádné hodnocení provedeno nebylo.
Takové tvrzení nevyplývá ani z výpovědi spoluobviněného R. V.
Dovolatel se rovněž zaobírá právním hodnocením věci. Namítá, že tvrzení soudu o
společné dohodě ohledně způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému T. H. nemá
ve vztahu k němu základ v žádném provedeném důkazu. Byť o napadení nebyla řeč,
pouze obviněný R. V. hovořil o „dání lekce“, tak i kdyby se jednalo o fyzické
napadení, nelze takový závěr vztáhnout automaticky na způsobení těžké újmy na
zdraví ve formě úmyslu nepřímého (soud dokonce užívá formu úmyslu přímého).
Zdůrazňuje, že to, že měl požádat spoluobviněného T. R., aby za finanční
odměnu zajistil fyzické napadení poškozeného, nelze v žádném případě považovat
za žádost o způsobení těžké újmy na zdraví. V extrémním rozporu se nachází
proto závěr soudů o návodu ke způsobení těžké újmy zdraví s obsahem provedeného
dokazování nehledě na nedostatečnost popisu subjektivní stránky v popisu skutku
a ve výroku rozsudku, jež nemá oporu v právní větě, v odůvodnění rozsudku ani
v provedených důkazech (usvědčující výpověď obviněného R. V. se o žádném
fyzickém napadení nezmiňuje). Obviněný V. S. poté polemizuje s úvahami soudů
ohledně použitých nástrojů a maskování útočníků a fyzickým zaútočením na
poškozeného, ke kterému došlo až v důsledku obrany poškozeného, když ve vztahu
k těmto skutečnostem nelze dovodit příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a
jednáním ostatních obviněných. Rovněž namítá, že se na argumentech obviněného
M. M. ohledně nedostatečného následku u poškozeného nepodílel a nebylo ani
prokázáno, že by o nich věděl. Subjektivní stránku je nutné hodnotit vůči jeho
osobě v době spáchání trestněprávního jednání, tedy v okamžiku, kdy došlo u
jiného k vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin.
Poukazuje rovněž na skutečnost, že pakliže ze zjištěného děje vyplývají
minimálně dvě varianty, je nutné vycházet z té nejpříznivější pro obviněného. V
opačném případě dochází k porušení základních zásad trestního řízení. Z
odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně není zřejmá příčinná souvislost mezi
jeho jednáním a jednáním obviněného M. M., jakož i mezi jednáním útočníků
spočívající v maskování a opatření zbraní. Rozhodnutí o vině nelze odůvodnit
přátelským vztahem mezi ním a obviněným M. M.
Zároveň obviněný rozebírá ustanovení § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kdy
návodce musí jednat s dvojím úmyslem, když jednak jeho úmysl musí směřovat k
vzbuzení v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin, jednak k jednání jiného, které
musí naplňovat znaky úmyslného trestného činu či alespoň jeho pokusu, když v
obou případech postačí úmysl nepřímý. Tyto úvahy v rozhodnutích absentují.
Zároveň zdůrazňuje, že soudy by vždy měly postupovat dle čl. 90 Ústavy a
poskytovat jednotlivci ochranu jeho práv a nerozhodovat mimo ústavní rámec
ochrany základních práv jednotlivce (čl. 4 Ústavy).
Na závěr obviněný konstatuje, že nebyla spolehlivě zjištěna míra jeho účasti na
souzeném skutku a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudu druhého
stupně i soudu prvního stupně jako rozhodnutí vydaná ve vadném předcházejícím
řízení.
Obviněný R. V. rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., neboť rozhodnutí soudu II. stupně spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině a následně i v uloženém
trestu. Dovolatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu a aplikační praxi
dovolacího soudu, v níž se odráží právo na spravedlivý proces v případech tzv.
extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry,
ale i na judikatorní praxi v případě tzv. opomenutých důkazů, když zdůraznil,
že v těchto případech Nejvyšší soud dovozuje naplnění uvedeného dovolacího
důvodu.
Dovolatel následně namítá, že soud I. stupně pochybil, když neprovedl
navrhované důkazy a ani se nevypořádal se zamítnutím navrhovaných důkazů v
rámci hlavního líčení, čímž dospěl k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
Připouští, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku sice odůvodnil
neprovedení navrhovaného výslechu svědka F. S., když uvedl, že není důvod
nevěřit výpovědi svědkyně T. M., přestože jinak jeho výpověď považuje za
věrohodnou. Soud bez rozvedení vlastních úvah tedy uvěřil svědkyni T. M., když
zároveň pominul určité rozpory ve výpovědích svědkyně T. M. a její matky,
které se týkaly toho, jak na poškozenou situace působila a zda měla obavy.
Obviněný zdůraznil věrohodnost své výpovědi, která je celistvá, komplexní,
vnitřně bezrozporná, pravdivá, když na základě ní byli usvědčení ostatní
obvinění. Přesto soud neprovedl důkaz výpovědí jediného svědka, který by mohl
prokázat jeho nevinu. V celém řízení vystupoval v podstatě jako spolupracující
obviněný a neprovedením tak významného důkazu došlo k porušení jeho práva na
spravedlivý proces. Rovněž soud druhého stupně se s neprovedením tohoto důkazu
řádně nevypořádal, ačkoli sám konstatoval, že neprovedení požadovaného důkazu
lze odůvodnit pouze tím, že navrhovaný důkaz nemá relevantní souvislost s
předmětem řízení, nemůže ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost nebo je
nadbytečný.
Podle obviněného soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela popřely
existenci základní zásady in dubio pro reo, neboť důkazy vykládaly a právně
posoudily pouze v jeho neprospěch, přestože vedle sebe existují dvě alternativy
skutku a neprovedly zásadní důkaz. Soudy si nesmí vytvořit domněnku viny a až
posléze hledat mezi důkazními prostředky takové důkazní prostředky sloužící k
dalšímu utvoření a dokreslení takové domněnky.
Současně obviněný argumentuje tím, že se po celou dobu trestního řízení
považuje za spolupracujícího obviněného, neboť bez dalšího splňuje požadavky,
které na spolupracujícího obviněného klade zákon i ustálená judikatura vyšších
soudů. V případě přiznání tohoto institutu a zproštění obžaloby pro skutek pod
bodem 2 by mu bylo možné uložit trest u hranice 3 let s podmíněným odkladem.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 zrušil napadené rozhodnutí soudu II. stupně a podle § 265k odst. 2
zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí (mj.
rozsudek soudu I. stupně). Dále učinil návrh, aby poté Nejvyšší soud podle §
265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc k novému projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 1. 11.
2018, sp. zn. 1 NZO 1125/2018, nejprve zrekapituloval obsah podaných dovolání a
z jakých skutečností obvinění dovozují naplnění zvolených dovolacích důvodů
podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Státní zástupce poukazuje na
skutečnost, že obvinění uplatňují v podstatě stejnou argumentaci, jakou
uplatnili před soudy nižších stupňů a opakují skutečnosti, které v rámci
obhajoby uplatnili v předchozích fázích trestního řízení. Zdůrazňuje, že soudy
se s těmito námitkami řádně a dostatečně vypořádaly, přičemž v tomto směru
odkazuje na konkrétní části odůvodnění jejich rozhodnutí. Poukazuje na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 či sp. zn. 6 Tdo 115/2012,
podle kterých při opakování námitek dovolatele v dovolání, které uplatnil v
předchozích fázích řízení, se takové dovolání považuje zpravidla za nedůvodné.
Konstatuje, že zjištěná skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování.
Pokud po provedeném dokazování přece jen zůstávají jisté nedostatky či
nesrovnalosti, pak se netýkají naplnění znaků inkriminované trestné činnosti.
Státní zástupce dále poukazuje na skutečnost, že námitky obviněných míří svou
povahou do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Obvinění zpochybňují
hodnocení důkazů a prosazují vlastní skutková zjištění a vlastní hodnocení
důkazů. Takto formulované námitky nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. podřadit. Námitky obviněných by bylo možné pod zvolený
dovolací důvod podřadit pouze výjimečně, pokud by existoval extrémní rozpor
mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů. K žádné takové
extrémní vadě však v předmětné věci nedošlo, neboť zjištěná skutková zjištění v
konečném důsledku mají oporu v provedených důkazech (výpověď obviněného R. V.,
výpovědi poškozených, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního
lékařství a jeho dodatek, údaje o telekomunikačním provozu). Hypoteticky si lze
představit i jiné hodnocení důkazů, než které provedly soudy nižších stupňů,
avšak na základě provedených důkazů byla vina obviněných dostatečně prokázána
bez důvodných pochybností. Dotčená rozhodnutí nejen že netrpí vnitřními
rozpory, ale ani nepředstavují porušení principu presumpce neviny či zásady in
dubio pro reo.
Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) nelze podřadit ani
námitku obviněného R. V., že nebyl označen za spolupracujícího obviněného,
neboť nemíří proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení
ve smyslu zvoleného dovolacího důvodu. Námitku opomenutých důkazů státní
zástupce rovněž neshledal důvodnou, když soudy zamítnutí důkazních návrhů
dostatečně a logicky odůvodnily a z jejich strany se tak nejedná o projev
svévole či libovůle.
Státní zástupce dále uvádí, že se zcela ztotožňuje se závěry soudů ohledně
formálně relativně uplatněné hmotněprávní námitky obviněných M. M. a V. S.
stran nedostatku zavinění a odkázal v tomto směru na příslušné části jejich
rozhodnutí. Zdůrazňuje, že obvinění se mýlí, pokud tvrdí, že tzv. skutková věta
neobsahuje žádné údaje na základě, kterých by bylo možné uvažovat o jejich
úmyslném zavinění ve vztahu k naplnění znaku těžké újmy na zdraví. Státní
zástupce jako klíčové uvedl, že rozhodující je skutkové zjištění, že tito
obvinění se zasadili při poskytnutí finanční odměny o „fyzické napadení
poškozeného“, kterému měla být dána lekce ohledně bývalé přítelkyně obviněného
M. M., k čemuž následně z rukou dalších osob došlo právě na základě jednání
obviněných M. M. a V. S., když v důsledku útoku sjednaného právě těmito
obviněnými došlo k závažnému poškození zdraví poškozeného T. H. Následně
státní zástupce rozebírá ustanovení § 15 odst. 1, 2 tr. zákoníku upravující
úmysl a uvádí, že nastíněná skutková zjištění nepřímý úmysl obviněných
směřující k těžké újmě na zdraví implikují. Postačí, jestliže úmysl (i nepřímý
ve formě srozumění, smíření) zahrnoval jakoukoliv vážnou poruchu zdraví v
obecné rovině. Vědění, jako složka zavinění, nemusí objektivní realitě
odpovídat přesně a srozumění, resp. smíření, se nemusí vztahovat na konkrétní
poranění popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
K dalším námitkám obviněných M. M. a V. S. státní zástupce zdůrazňuje, že
účastenství nevyžaduje vztah k určitému konkrétnímu následku, postačí, pokud
srozumění zahrnovalo jakoukoliv vážnou poruchu zdraví v obecné rovině. Každý
nezaujatý pozorovatel z jednání obviněných může bez obtíží usuzovat na záměr
obviněných jako účastníků, aby byl poškozený zbit. Zmlácení jiného v sobě vždy
nese možnost poškození zdraví poškozeného, což je k trestní odpovědnosti za
účastenství z hlediska konkretizace činu hlavního pachatele dostatečné.
Jestliže obvinění nelimitovali hlavního pachatele v hranicích či způsobu tohoto
napadení, pak byli srozuměni minimálně ve formě smíření s jakýmkoliv napadením
a újmou na zdraví poškozeného. Dojde-li k těžké újmě na zdraví poškozeného,
nemůže se jednat o exces ze strany útočníka jako hlavního pachatele, protože
taková újma musí být účastníkem očekávána.
V závěru podaného vyjádření navrhl, aby dovolání obviněných M. M. a V. S.
byla odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná,
a dovolání obviněného R. V. bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.
ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně
souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaných dovoláních za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ
odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněných je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno
osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b)
tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání
byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady
spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř. V posuzované věci obviněný M. M. namítá druhou alternativu tohoto
dovolacího důvodu, neboť podle něj soud druhého stupně zamítl jeho odvolání,
ačkoliv podle obviněného byl v předchozím řízení dán dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení Dovolací soud musí – s
výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení
skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě
trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto naznačených východisek Nejvyšší soud přistoupil k dovolání
jednotlivých obviněných.
Obviněný M. M. naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečností, že mezi skutkovými zjištěnými a
provedenými důkazy je dán extrémní nesoulad a v neprokázání subjektivní stránky
organizátorství ve vztahu k způsobení těžké újmy na zdraví podle § 145 odst. 1,
2 písm. h) tr. zákoníku a v nedostatečném vyjádření všech znaků zvoleného
trestného činu ve skutku.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace tohoto obviněného
lze uzavřít, že byť obviněný formálně namítá naplnění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak toliko pouze některé námitky uplatnil právně
relevantním způsobem. Jedná se konkrétně o námitky týkající se nenaplnění znaku
zavinění. Ohledně zbývající argumentace lze uvést, že tato nenaplňuje zvolený
dovolací důvod, ale ani žádný jiný.
Z pohledu jednotlivých námitek obviněného, které nenaplňují zvolený dovolací
důvod lze uvést následující skutečnosti. Obviněný především namítá existenci
extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.
Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní
judikatuře Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu, které opakovaně uvedly, že
s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci
námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech,
kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a
provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS
4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí
Nejvyššího soudu dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Z pohledu tohoto
závěru je současně nutno zdůraznit, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti,
ale existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor
je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí
vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na
soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho,
co bylo skutečným obsahem dokazování. Z hlediska práva na spravedlivý proces je
však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §
125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci
extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí
skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k
verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným
způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady
volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad
spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Vzhledem ke konkrétní argumentaci lze konstatovat, že obviněný sice namítá
existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým
stavem, ovšem z pohledu jeho námitek je nepochybné, že v tomto směru obviněný
fakticky předestírá svoji verzi události, kterou prezentoval v rámci své
obhajoby, když sice využil svého práva nevypovídat, ale vyjadřoval se k
jednotlivým provedeným důkazům a kterou soudy nižších stupňů považovaly za
vyvrácenou provedenými důkazy (viz výpovědi obviněného R. V., výpovědi
svědků, listinné důkazy), když pro stručnost na odůvodnění jejich rozhodnutí
lze odkázat. Ve vztahu k této argumentaci se proto sluší poznamenat, že tato
nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Obviněný v podstatě jen vyjadřuje
nesouhlas se skutkovými závěry, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, když
zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů (soudy uvěřily výpovědi
spoluobviněného R. V. a dalším svědkům, nevzaly v úvahu argumentaci
obviněného), přičemž na podkladě vlastní verze dospívá k závěru, že nebyl
zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a že měl být
obžaloby zproštěn. Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice
zvoleného dovolacího důvodu, takže tyto nemohou naplňovat zvolený dovolací
důvod, ale ani žádný jiný a nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího
soudu.
Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném
dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy
nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na
podporu závěru, že v případě obviněného se skutečně nejedná o tvrzený případ
tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že
zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení
provedených důkazů řádně odůvodnil. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na
základě, kterých důkazů má vinu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho
usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně (viz str. 53 – 63, bod V), když lze konstatovat, že ve věci bylo
provedeno rozsáhlé dokazování, když uvedený soud prováděl nejen důkazy
navržené obžalobou, ale i obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním
způsobem, přičemž i řádně zdůvodnil neprovedení všech požadovaných důkazů. Soud
druhého stupně se s tímto odůvodněním ztotožnil, přičemž se nespokojil pouze s
odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy rozvedl z
pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a které jsou
v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v rámci podaného dovolání (viz str.
11-16, body 11-38 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud proto dospěl k
závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající
skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely
ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. V dané souvislosti je nutné zdůraznit, jak již
bylo naznačeno, že obviněný M. M. v rámci podaného dovolání v podstatě jen
opakuje námitky, které uplatnil před soudem druhého stupně a soudem prvního
stupně, se kterými se tyto soudy řádně a náležitým způsobem vypořádaly. Na
situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které
uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě
vypořádaly, pomatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5
Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H.
BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408]), kdy se jedná zpravidla o dovolání
nedůvodné. O takový případ se jedná.
K argumentaci obviněného stran způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů
lze konstatovat následující. Obecně platí, že rozsah dokazování je limitován
ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., podle kterého musí soud zjistit takový skutkový
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný
pro jejich rozhodnutí. Ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. pak nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Takto
podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů postupovaly. Přesto považuje
Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že tvrzení obviněného uplatněné v podaném
dovolání, že soudy postavily celý výrok o vině na výpovědi spoluobviněného R. V. nemá oporu v průběhu řízení. V tomto směru je třeba podotknout, že obviněný
byl uznán vinným na základě i jiných důkazů, tedy nikoliv výlučně na podkladě
výpovědi spoluobviněného R. V., a to výpovědí svědků, které právě podporovaly
věrohodnost výpovědi spoluobviněného R. V. (např. svědkyně P., P., Z., M.,
poškozený H. aj.) a listinných důkazů (např. obsah e-mailu ze dne 2. 3. 2017
zaslaný svědkyní T. M. obviněnému, vyhodnocení o uskutečněném
telekomunikačním provozu, odposlechu telefonního čísla užívaného obviněným M. M.). Ve vztahu k namítané nevěrohodnosti spoluobviněného R. V. je možno uvést,
že soudy nižších stupňů jeho výpověď automaticky nebraly jako věrohodnou a
nepřikládaly ji absolutní povahu v tom směru, že by se s ní spokojily při
formulování závěru o vině ostatních spoluobviněných jako jediného důkazů, bez
toho, aby ji hodnotily z pohledu dalších provedených důkazů. Jinak vyjádřeno
soudy nižších stupňů výpověď spoluobviněného R. V. podrobily kritickému
hodnocení z pohledu ostatních provedených důkazů, tak jak to vyžaduje
judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu (viz např. přiměřeně usnesení Ústavního
soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/13). V dané souvislosti je třeba
zdůraznit, že soudy nižších stupňů měly jistým způsobem ztíženou situaci, když
část obviněných využila svého práva nevypovídat, což je jejich zákonné právo, a
nelze jim to nijak klást k tíží, ale za této situace nemohly verzi
spoluobviněného R. V. konfrontovat s jejich obhajobou, mohly vzít v úvahu
pouze jejich vyjádření k jednotlivým důkazům provedeným v rámci hlavního
líčení. Proto mohly soudy věrohodnost výpovědi spoluobviněného R. V. posuzovat zejména z pohledu dalších provedených důkazů a to výpovědí slyšených
svědků a listinných důkazů. V souvislosti s hodnocením výpovědi spoluobviněného
R. V. je nezbytné uvést, že byť tento zejména v počátcích trestního stíhání
spolupracoval při objasňování spáchání trestné činnosti, zejména z pohledu
objasnění jednotlivých vazeb mezi všemi zúčastněnými, tak následně v řízení
jistým způsobem projevoval snahu své jednání bagatelizovat, když v rámci své
výpovědi, aby dosáhl postavení spolupracujícího obviněného tvrdil, že dáním
lekce si představoval, že poškozenému rozbijí bagr a ve vztahu k bodu 2 vůči
poškozené T. M. vypověděl, že jí nevyhrožoval.
Přesto nelze při hodnocení
věrohodnosti výpovědi spoluobviněného R. V. pominout, že tento sice
projevoval snahu stát se spolupracujícím obviněným podle § 178a odst. 1 tr. ř.,
což bylo jistě nutno vzít v úvahu a což je obviněným M. M. namítáno, ovšem
nelze přehlédnout, že svými výpověďmi usvědčoval nejen spoluobviněné, ale
zejména především svojí osobu. Pokud je poukazováno na skutečnost, že
spoluobviněný R. V. je osoba mající určité problémy se zákonem, tak je třeba
uvést, že tento závěr lze vztáhnout ke všem obviněným. Navíc skutečnost, že
někdo byl v minulosti soudně trestán nelze mechanicky interpretovat tak, že
taková osoba je obecně nevěrohodná, její věrohodnost musí být vždy zkoumána z
pohledu konkrétní věci, ve které vystupuje. Jinak by to znamenalo, že osoba,
která byla v minulosti soudně trestána je vždy nevěrohodná a naopak osoba,
která nebyla dosud soudně trestána je automaticky vždy věrohodná. Současně je
třeba uvést, že i z logiky věci vyplývá, že na páchání násilné trestné činnosti
za úplatu se zpravidla lépe a snadněji tzv. najímají osoby, které již měly v
minulosti konflikty se zákonem, když u těchto lze předpokládat jistou sníženou
schopnost zákony dodržovat. Proto lze uzavřít, že skutečnost, že spoluobviněný
R. V. byl v minulosti soudně trestán, nelze samu o sobě chápat tak, že tento
je nevěrohodný a z jeho výpovědi nelze při formulování skutkového stavu
vycházet.
Jak již bylo naznačeno, výpovědi spoluobviněného R. V. bylo nutno hodnotit z
pohledu dalších provedených důkazů. Takto soudy nižších stupňů postupovaly,
když jeho výpovědi podrobily kritickému hodnocení a nevycházely z nich jako z
důkazu, na kterém lze bezvýhradně postavit závěr o vině ostatních
spoluobviněných, bez ohledu na další provedené důkazy. Soud prvního stupně
věnoval především zvýšenou pozornost tvrzenému motivu trestné činnosti, kterým
měla být snaha obviněného M. M. získat zpět svoji bývalou přítelkyni T. M.
Zde je třeba poznamenat, že tento motiv vyplývá nejen z výpovědi
spoluobviněného R. V., ale i z výpovědí svědků T. M., poškozeného T. H., J.
F., ale i výpovědi svědka J. D., který nemá k žádné ze zúčastněných osob
bližší vztah. Pokud obviněný M. M. poukazuje na skutečnost, že slyšená
svědkyně T. M. nevypověděla, že by jí vyhrožoval, tak je třeba uvést, že z
výpovědí svědků je nepochybné, že jeho jednání vůči této svědkyni nabývalo už
charakter obtěžujícího jednání, neboť ačkoliv mu dávala najevo, že o něho jako
partnera nemá zájem, neustále ji vyhledával a kontaktoval. O tom, že obviněný
měl určité majetnické sklony ve vztahu k ženám nakonec vypovídá i svědkyně J.
H., o kterou se také obviněný v minulosti ucházel a ke které se choval podobným
obtěžujícím způsobem. Navíc poškozenému obviněný M. M. řekl, že chce, aby od
T. M. odešel, což potvrzuje výpověď spoluobviněného R. V. ohledně motivu
trestné činnosti obviněného. Rovněž další provedené důkazy podporují
věrohodnost výpovědi spoluobviněného R. V. ohledně průběhu skutkového děje.
Jedná se především o záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu, které
prokazují vazby mezi obviněným M. M., V. S. a T. R. a spoluobviněným R. V.,
když zejména však záznam o uskutečněném telekomunikačním provozu prokazuje
výpověď spoluobviněného R. V. ohledně místa, kde mělo dojít k předání odměny
za napadení poškozeného T. H. a které osoby se tohoto měly zúčastnit.
Nad rámec těchto úvah je také třeba uvést, že i další důkazy prokazují
věrohodnost výpovědi spoluobviněného R. V. Jedná se o vyhodnocení údajů z
příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 4. 10. 2016,
sp. zn. 0 Nt 521/2016 (viz č. l. 745), ze kterých vyplývá, že obviněný M. M. a
spoluobviněný R. V. byli v kontaktu, kdy z tohoto záznamu je zřejmé, že mezi
nimi probíhala jistým způsobem utajená komunikace a to jak před dnem, kdy
spoluobviněný R. V. měl být vyslýchán v předmětné věci na SKPV Rumburk, tak i
následně ihned po tomto výslechu. I tato objektivně zjištěná skutečnost
podporuje věrohodnost výpovědi spoluobviněného R. V. Zde je třeba uvést, že
jak již bylo naznačeno, obviněný M. M. k věci nevypovídal, což mu nelze klást k
tíži, ovšem za této situace k vzájemné komunikaci nepodal žádné vysvětlení. Zde
je třeba zdůraznit, že právo na obhajobu je koncipováno tak, že obviněný se
může, avšak nemusí, hájit; taktika a způsob vedení obhajoby jsou výlučně v jeho
dispozici. Úkol prověřovat obhajobu je na orgánech činných v trestním řízení,
přičemž obviněného netíží žádné důkazní břemeno a jako pozitivní důkaz o vině
nelze využít samotný způsob vedení obhajoby (srov. nález sp. zn. III. ÚS
1624/09, odst. 46 - 47, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Zároveň je však
třeba mít na zřeteli, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva
není právo nevypovídat a nepřispívat aktivně ke své obhajobě absolutní a
neznamená, že využití tohoto práva nemůže mít žádné důsledky při hodnocení
důkazů shromážděných k prokázání viny obviněného. Zatímco na jedné straně je
nepřijatelné založit závěr o vině výlučně nebo převážně na mlčení obviněného,
na druhé straně mlčení obviněného v situaci, která si zřetelně žádá jeho
vysvětlení, nemůže bránit tomu, aby takové mlčení bylo vzato v úvahu při
hodnocení důkazů předložených obžalobou (srov. rozsudek ze dne 8. 2. 1996 č. 18731/91 ve věci John Murray proti Spojenému království, odst. 47, a rozsudek
ze dne 20. 3. 2001 č. 33501/96 ve věci Telfner proti Rakousku, odst. 17,
dostupné na www.echr.coe.int). Zároveň ovšem platí, že přičítat mlčení
obviněnému k tíži je možné pouze v případě, že vina obviněného je náležitě
podložena provedenými důkazy a mlčení toliko posiluje důkazní hodnotu
usvědčujících důkazů. Nad rámec těchto závěrů je třeba uvést, že i slyšení
svědci potvrdili věrohodnost výpovědi spoluobviněného R. V., byť lze připustit,
že někteří svědci vypovídali určitým způsobem vyhýbavě (viz např. svědek P.),
což lze přičítat jednak tomu, že všichni aktéři se v podstatě znají a za takové
situace se zpravidla nechtějí svědci do věci žádným způsobem tzv. namočit a
jednak i odstupu času. Přesto je třeba zdůraznit, že věrohodnost výpovědi
spoluobviněného R. V. podporuje výpověď svědkyně V. P., které se měl svěřit s
tím, že měli s T. R. někoho zbít, včetně toho, že spoluobviněný T. R. měl
mít na hlavě kuklu a že měli poškozenému sebrat mobily a že to bylo kvůli
ženské. Tato svědkyně také u hlavního líčení označila obviněného M. M. za
osobu, se kterou se měl za její přítomnosti spoluobviněný R. V.
setkat a o
které ji měl sdělit, že si napadení objednala. Rovněž výpověď svědka R. Z. podporuje věrohodnost výpovědi spoluobviněného R. V., když svědek potvrdil, že
zaslechnul jak muž, se kterým měl spoluobviněný jednat, chtěl „někomu uříznout
koule“ a že mu pak spoluobviněný říkal, že to mělo být kvůli nějaké ženské. Lze
proto uzavřít, že soudy nižších stupňů se otázkou věrohodnosti spoluobviněného
R. V. zabývaly, tuto nepominuly a hodnotily.
Současně je třeba zdůraznit, že výpovědi spoluobviněného R. V. byly po celou
dobu trestního řízení v podstatných skutečnostech neměnné a jako takové
korespondují s ostatními důkazy, které soudy hodnotily v jejich vzájemném
kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., nikoliv izolovaně,
jak to činí obviněný. Zároveň je třeba uvést, že spoluobviněný R. V. učinil
své výpovědi v době, kdy předmětná věc nebyla dostatečně objasněna a nebyl
shromážděn veškerý důkazní materiál, takže nemohl vědět, jaká bude výsledná
situace a tomu přizpůsobit svojí výpověď z hlediska prověření její pravdivosti.
Jinak řečeno spoluobviněný R. V. v době učinění svých výpovědi nemohl vědět,
že další následně provedené důkazy jeho výpověď podpoří, takže i tato
skutečnost podporuje jeho věrohodnost. Nadto je nutno konstatovat, jak již bylo
naznačeno, že obviněný R. V. svou výpovědí usvědčoval především sám sebe,
byť lze připustit, že se jistým způsobem pokoušel svojí úlohu bagatelizovat,
takže není skutečně důvod jeho výpovědi v podstatných skutečnostech nevěřit.
Pokud obviněný M. M. dále zpochybňuje, že by navedl jiného ke spáchaní
zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku
jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tak tato námitka je
z obsahového hlediska založena na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů
soudem prvního a druhého stupně. Obviněný totiž namítá, že provedeným
dokazováním toto nebylo prokázáno. Proto má tato námitka procesní povahu a jako
taková nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto lze stručně uvést, že
obviněný je usvědčován především výpovědí spoluobviněného R. V., kterou soudy
nižších stupňů považovaly za věrohodnou, svědeckými výpověďmi a listinnými
důkazy, které byly provedeny v rámci hlavního líčení. Nejvyšší soud pro
stručnost odkazuje na své předchozí úvahy. Lze tedy uzavřít, že otázku
organizování útoku na zdraví a život poškozeného T. H. řešily již předešlé
soudy, přičemž na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že jako
organizátor v dané věci vystupuje právě obviněný M. M. Nejvyšší soud se
přiklání k závěrům soudů nižší instance. Platí, že organizátor je ten, kdo
trestný čin zosnoval nebo řídil, pokud byl trestný čin dokonán nebo se pachatel
o něj alespoň pokusil. Organizátor je účastníkem, který se na spáchání
trestného činu ve skupinových věcech podílí rozhodujícím způsobem, aniž by se
ho přímo účastnil jako spolupachatel, když mezi jednáním účastníka a spáchaným
trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah. Zároveň takové
jednání musí ve svém souhrnu přesáhnout rámec pomoci a neomezit se pouze na
podporu hlavních pachatelů, aby se dalo konstatovat, že takový pachatel
zosnoval a řídil spáchání trestného činu. Za zosnování trestného činu je třeba
považovat činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného
činu, ale i ve vymyšlení a vypracování plánu jeho spáchání, vyhledání osob,
které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování
úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajené
trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné
činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v
průběhu trestné činnosti apod. Za řízení trestného činu je třeba považovat
úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících,
vydávání konkrétních pokynů těmto osobám a vyžadování jejich splnění apod., což
se v dané věci stalo. Obviněný M. M. podle skutkových zjištění soudů nižších
stupňů požádal obviněného V. S., aby za předem slíbenou finanční odměnu
zajistil fyzické napadení poškozeného T. H., kterému měla být dána lekce
ohledně bývalé přítelkyně obviněného T. M. z toho důvodu, že obviněný velmi
těžce nesl skutečnost, že jeho bývalá přítelkyně s poškozeným navázala vztah.
Jinak vyjádřeno, obviněný M. M. zosnoval spáchání trestného činu jinou osobou
a to prostřednictvím spoluobviněného V. S., který zajistil další osoby na
realizaci trestné činnosti.
Obviněný M. M. dále zpochybňuje naplnění subjektivní stránky ve vztahu k
otázce naplnění zákonných znaků zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145
odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku jako organizátora podle § 24 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku. Takto formulované námitky naplňují zvolený dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když obviněný namítá nedostatek požadované formy
zavinění, které je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a
vztahuje se k základům trestní odpovědnosti fyzické osoby. Jedná se tedy o
posouzení otázky hmotného práva.
Obecně ve vztahu k otázce zavinění je třeba konstatovat, že zavinění se chápe
jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a
musí být dáno v době činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1.
vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Zavinění je vybudováno na složce vědění
(intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a
procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů,
které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě
znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo
srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí
podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není
srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní
nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně
odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku
předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný
čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky
skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v
představě pachatele alespoň v obecných rysech. Současně platí, že závěr o
zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je
nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15) a nedbalost (§
16). Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich
logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze
zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je
možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k
porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například
zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne
16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5.
2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001,
sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn.
IV. ÚS 2728/12].
Jak již bylo naznačeno zavinění ve formě úmyslu má dvě složky a to úmysl přímý
[§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]) a úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b)
tr. zákoníku]. Úmysl přímý je založen na tom, že pachatel chtěl způsobem
uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Naproti tomu o zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové
porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním
srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní
vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je
míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení
takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným
prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný,
který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem
nezávadným. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s
žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel
představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah
někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu
§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že
způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný
takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti
výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním. (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). Od případu úmyslu nepřímého
ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je třeba odlišovat zavinění ve
formě vědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle
tohoto ustanovení se o zavinění ve formě vědomé nedbalosti jedná tehdy,
jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v tr. zákoně porušit nebo
ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že
takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je
budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele
rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem
chráněný trestním zákoníkem. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v
neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého
jednání. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného
činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho
nezpůsobí. Jinými slovy, vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v
intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka
vyjádřená srozuměním.
Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od
eventuálního úmyslu je pak třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel
spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, které sice
v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z
hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu
mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde
pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde
o eventuální úmysl (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I. Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, s. 236, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018).
Aby bylo možno dospět k naplnění uvedené úmyslné skutkové podstaty trestného
činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku,
je třeba, aby pachatel ve své mysli nejen věděl, ale z hlediska volní složky i
vážně uvažoval o reálné možnosti způsobení těžké újmy na zdraví a měl k tomuto
následku aktivní kladný vztah ve smyslu, že může způsobem uvedeným v § 145
odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku ohrozit nebo porušit zájem na ochraně lidského
zdraví.
Soudy nižších stupňů se otázkou zavinění zabývaly, když soud prvního stupně
dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém (viz str. 63, bod VI. rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně v tomto směru odkázal na
rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud po zhodnocení všech zjištěných
skutečností z pohledu uplatněné dovolací argumentace obviněného dospěl na
rozdíl od soudů nižších stupňů k závěru, že obviněný M. M. jednal v úmyslu
nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jak již bylo naznačeno
shora, okolnosti subjektivního charakteru se zpravidla dovozují toliko nepřímo
z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení
usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných
trestním zákonem. Takto bylo v dané věci postupováno při posuzování subjektivní
stránky obviněného M. M. Především je třeba zdůraznit, že při posuzování
zavinění je třeba vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů
vyjádřených ve skutkové větě, kterými je Nejvyšší soud vázán a ze kterých je
zřejmé, že obviněný M. M. požádal spoluobviněného V. S., aby za finanční
odměnu zajistil napadení a „dání lekce“ poškozenému T. H. Již z tohoto
samotného vyjádření obviněného, který chtěl udělit poškozenému lekci, za což
slíbil finanční odměnu osobám, které to fakticky realizují, aniž by blíže
specifikoval jakým konkrétním způsobem se tak má stát, je zřejmé, že chtěl, aby
se jednalo o fyzické napadení poškozeného, když tím, že zároveň neurčil meze
tohoto fyzického napadení, např. tím, že by uvedl, že chce, aby bylo
poškozenému dáno par facek, vyjádřil smíření s tím, že útok bude proveden nejen
fyzicky, ale zejména, že jím mohou být poškozenému T. H. způsobena rozsáhlá
zranění, která budou naplňovat znaky těžké újmy na zdraví z pohledu ustanovení
§ 122 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti také nelze pominout, že
obviněný M. M. požádal o zajištění lekce obviněného V. S., tedy osobu, o
které bylo všeobecně známo, že měla již v minulosti jisté problémy se zákonem,
což bylo obviněnému rovněž známo. Již ze samotné této skutečnosti mohl zcela
důvodně předpokládat, že spoluobviněný V. S. na tuto „práci“ sjedná osoby,
které mají taktéž určité problémy s dodržováním zákonů, takže jejich jednání
bude razantní a za takové situace pokud by skutečně nebyl srozuměn s tím, že
při fyzickém napadení poškozeného může být tomuto způsobena těžká újma na
zdraví, tak by nepochybně přesně stanovil meze jakým má být tzv. lekce dána. Při posuzování srozumění obviněného se způsobením těžké újmy na zdraví
poškozenému nelze také pominout další skutečnosti, které vyplývají z
provedeného dokazování. Jedná se především o to, že obviněnému M. M. bylo
známo, že vlastní napadení poškozeného T. H. bude realizovat více osob,
konkrétně R. V. a T. R. a T. Z., když před vlastním napadením se s
obviněným M. M. potkali a tohoto se výslovně dotázali, zda mají skutečně dát
lekci tomuto poškozenému (viz výpověď R. V.). Přesto za situace, že mu bylo
známo, že tzv.
udělení lekce má realizovat více osob, nijak způsob dání lekce
neupřesnil a nevymezil, ačkoliv již se skutečnosti, že tzv. dání lekce bude
realizovat více osob mohl důvodně předpokládat, že způsob útoku vůči
poškozenému bude přinejmenším velmi důrazný. Současně nelze přehlédnout výši
nabízené odměny za tzv. dané lekce, která nebyla nízká, což rovněž svědčí o
tom, jaký následek měl v úmyslu poškozenému obviněný M. M. způsobit. Jinak
vyjádřeno obviněný M. M. nikterak obviněného V. S. nebo ostatní
spoluobviněné nelimitoval a neurčil hranice napadení poškozeného T. H. Musel
si tak být vědom a minimálně smířen s tím, fyzické napadení poškozeného T. H. může mít za následek těžkou újmu na zdraví, neboť každé fyzické napadení v sobě
nese riziko závažnější formy újmy na zdraví. Kdyby obviněný M. M. hodlal
docílit jiného výsledku napadení, určil by hranice fyzického ataku, alespoň v
konkretizaci způsobu fyzického napadení.
Nad rámec těchto úvah je třeba zdůraznit, že skutečnost, že obviněný M. M.
chtěl minimálně v eventuelním úmyslu, aby poškozenému byla způsobena těžká
újma na zdraví, vyplývá i z jeho následného vyjádření po napadení poškozeného
T. H., když spoluobviněnému R. V. sdělil, že si představoval napadení
závažnější, ačkoliv mu muselo být známo, jak závažnou újmu na zdraví poškozený
utrpěl. Obdobné skutečnosti vyplývají z výpovědi svědka Z., ze které se podává,
že přes utrpěné zranění poškozeného se obviněný M. M. vyjadřoval tak, že
projevil přání způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví spočívající ve ztrátě
důležitého orgánu (§ 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku). Z těchto všech
skutečností vyplývá zavinění ve formě minimálně eventuálního úmyslu na straně
obviněného M. M., když tento jednak úmyslně zosnoval spáchání trestného činu a
jednak jeho úmysl směřoval k tomu, aby poškozenému byla eventuelně způsobena
těžká újma. V projednávané věci obviněný M. M. totiž s ohledem na svůj
předchozí vztah k T. M. a vztah k poškozenému H. a přislíbením poskytnutí vyšší
finanční odměny prostřednictvím spoluobviněného V. S. útočníkům a pokynu k
napadení a „dání lekce“ poškozenému T. H., nepochybně zosnoval spáchání
trestného činu spočívajícího ve způsobení „těžké“ újmy na zdraví, když si musel
být vědom, že takto udělený pokyn včetně přislíbené finanční odměny, úmyslně
vzbudí zájem v jiných spáchat trestný čin a úmyslně způsobit poškozenému H.
těžkou újmu na zdraví, přičemž hlavní pachatelé takový čin spáchali ze
zavrženíhodné pohnutky [za finanční odměnu]. Uvedené okolnosti proto pokrývají
vědomostní i volní složku zavinění ve formě minimálně nepřímého úmyslu ve
smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, to i ve vztahu ke způsobení těžké
ujmy na zdraví.
Obecně je možno v souvislosti s námitkami obviněného M. M. konstatovat, že
jeho trestní odpovědnost jako organizátora je založena na zásadě akcesority
účastenství, což znamená trestní závislost účastníka na trestné činnosti
hlavního pachatele. Vzhledem ke všem shora uvedeným okolnostem musel obviněný
M. M. vědět, že svým jednáním zosnoval spáchání trestné činnosti a může
působit poškozenému H. následek v podobě těžké újmy na zdraví v souladu s §
122 odst. 2 písm. e), i) tr. zákoníku a se způsobením tohoto následku musel být
obviněný srozuměn, vzhledem ke všem shora zjištěným skutečnostem. Proto se lze
ztotožnit se závěry soudu druhého stupně (srov. str. 16 rozsudku odvolacího
soudu – bod 38.), že pojem lekce v dané trestní věci nelze vykládat jiným
způsobem, než jak to učinil soud prvního stupně.
Skutečnost, že Nejvyšší soud na rozdíl od soudů nižších stupňů dospěl k závěru,
že obviněný M. M. jednal v úmyslu nepřímém, nemá za následek nutnost zrušení
napadeného rozhodnutí, když forma zavinění byla zachována a předmětný závěr
nemá na výsledné postavení obviněného zásadnější vliv.
Ohledně námitky nedostatku údajů ve skutkové větě, v níž mají podle tvrzení
obviněného M. M. absentovat údaje o úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví, lze
poukázat na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Nejvyšší soud předestírá, že skutková věta obsahuje všechny nutné znaky
organizátorství trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1,
2 písm. h) tr. zákoníku a § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný M. v
roli organizátora se zasadil o fyzické napadení poškozeného T. H., což bylo ve
skutkové větě vyjádřeno. Nejvyšší soud poukazuje na to, že bez jednání
obviněného M. M. by k napadení poškozeného T. H. nedošlo a spoluobvinění by
trestný čin kladený jim za vinu nespáchali. Zároveň poskytl finanční odměnu za
fyzické napadení poškozeného T. H. a způsobení těžké újmy na zdraví, neboť mu
měla být dána lekce z důvodu vztahu k jeho bývalé přítelkyni M. [žárlil na
něho]. Jak již Nejvyšší soud předestřel, složka zavinění nemusí objektivní
realitě odpovídat přesně. Postačí srozumění, tj. smíření obviněného s možností
závažné poruchy zdraví poškozeného H., aniž by se takové srozumění/smíření
muselo vztahovat na konkrétní poranění popsané ve skutkové větě. Konkretizace
zcela přesná, určená všemi individuálními rysy není nezbytná k tomu, aby
vznikla trestní odpovědnost účastníka. Je více než zřejmé, že úmysl obviněného
M. M. nechat poškozeného H. fyzicky napadnout, tj. zbít, v sobě zahrnuje
vždy možnost poškození zdraví a to i vážného či dokonce v tom nejhorším případě
i způsobení smrti. Jednání obviněného M. M. tak jednoznačně směřovalo ke
spáchání trestného činu proti životu a zdraví, což ke vzniku trestní
odpovědnosti za účastenství ve formě organizátorství z hlediska konkretizace
činu hlavního pachatele postačí.
S ohledem na shora uvedené závěry lze prohlásit, že dovolání obviněného M. M.
bylo podáno sice částečně z důvodů, které jsou podřaditelné pod dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou
zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. lze konstatovat, že tento dovolací důvod nebyl naplněn, když
jeho naplnění je vázáno na naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové
vyhodnotil dovolání obviněného M. M., rozhodl o něm způsobem uvedeným ve
výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl
Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném
zasedání.
Obviněný V. S. naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. dovozuje jednak ze způsobu hodnocení provedených důkazů, když
připouští jen újmu na zdraví, nikoliv však těžkou újmu na zdraví, v nenaplnění
subjektivní a objektivní stránky zločinu ublížení na zdraví podle § 145 odst.
1, 2 písm. h) tr. zákoníku, tak i v absenci konkrétností objektivní a
subjektivní stránky trestného činu, extrémním nesouladu ve způsobu vyhodnocení
návodcovství a absenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného V. S. a
M. M. a mezi jednáním útočníků.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat,
že obviněný své námitky sice formálně opírá o dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., ovšem podstatnou část jím namítaných vad pod uplatněný
dovolací důvod podřadit nelze. Většina vznesených námitek totiž zpochybňuje
správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se
kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněný touto dovolací argumentací
míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky
nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení.
Primárně jimi brojí proti rozsahu provedeného dokazování, hodnocení důkazů a
skutkovým zjištěním soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených
důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně,
podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se
nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu
zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku
ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Takto formulované
dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Právně relevantním způsobem, podřaditelným pod zvolený dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný V. S. uplatnil námitky týkající se
skutečnosti, zda naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu těžkého
ublížení na zdraví z hlediska zavinění a účastenství ve formě návodce.
Ve vztahu k zbývající argumentaci je možno konstatovat, že obviněný V. S.
stejně jako obviněný M. M. primárně namítá existenci extrémního rozporu mezi
provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, když uvádí, že závěr o návodu
ke způsobení těžké újmy na zdraví nemá oporu v provedeném dokazování. Ohledně
naplnění extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým
stavem jako předpokladu naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., odkazuje Nejvyšší soud na své předchozí úvahy týkající se obviněného
M. M. Z pohledu uplatněné argumentace obviněného V. S. lze konstatovat, že v
tomto směru obviněný fakticky jen předestírá svoji verzi události, kterou
prezentoval již v rámci podaného odvolání, když i tento obviněný využil svého
práva nevypovídat, takže se jen vyjádřil k jednotlivým provedeným důkazům a
kterou soudy nižších stupňů považovaly za vyvrácenou provedenými důkazy
(svědecké výpovědi, výpověď spoluobviněného R. V., listinné důkazy), když pro
stručnost lze na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat. Ve vztahu k této
argumentaci se proto sluší poznamenat, že tato nemůže naplňovat zvolený
dovolací důvod (srov. naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. rozebrané v části usnesení ohledně dovolání obviněného M. M.). Obviněný
V. S. v podstatě jen vyjádřil nesouhlas se skutkovými závěry, ke kterým
dospěly soudy nižších stupňů, když zpochybňuje způsob hodnocení provedených
důkazů (soudy uvěřily výpovědi spoluobviněného R. V. a dalším svědkům,
nevzaly v úvahu argumentaci obviněného), přičemž na podkladě vlastní verze
dospívá k závěru, že nebyl zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné
pochybnosti a že měl být obžaloby zproštěn nebo uznán vinen jen za způsobení
„prosté“ újmy na zdraví. Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice
zvoleného dovolacího důvodu, takže tyto nemohou naplňovat zvolený dovolací
důvod, ale ani žádný jiný a nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího
soudu.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru [i na základě obecných východisek uvedených
v časti tohoto usnesení věnující se námitkám obviněného M. M.], že v případě
obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu a že soudy nižších stupňů
vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při
zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. V dané
souvislosti je nutné zdůraznit, že soudy podrobně rozvedly, na základě kterých
důkazů mají obhajobu obviněného V. S. za vyvrácenou a které důkazy ho
usvědčují a jejich hodnocení nevykazuje znaky libovůle či svévole. V tomto
směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz
str. 53 - 63 rozsudku soudu prvního stupně) a předchozí úvahy Nejvyššího soudu
ohledně rozsahu dokazování a věrohodnosti výpovědi spoluobviněného R. V. Soud
druhého stupně se ze závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když rozvedl i své
úvahy z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v rámci podaného odvolání (viz
str. 12 – 15 rozsudku soudu druhého stupně). V tomto směru je třeba
konstatovat, že obviněný v rámci podaného dovolání nezpochybňuje rozsah
dokazování, nýbrž jen způsob hodnocení provedených důkazů. Lze proto uzavřít,
že soudy nižší instance v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. zjistily takový
skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je
nezbytný pro jejich rozhodnutí. V dané věci tedy není dán namítaný extrémní
rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem věci.
Bez ohledu na shora naznačený závěr je třeba uvést, že rovněž obviněný V. S.
využil svého zákonného práva ve věci nevypovídat. Za takové situace mohly soudy
nižších stupňů vycházet toliko z důkazů, které byly provedeny v rámci hlavního
líčení a na jejich základě formulovat skutková zjištění. Soudy nižších stupňů
následně zjištěný skutkový stav formulovaly zejména na základě výpovědi
spoluobviněného R. V., který se ve věci opakovaně vyjádřil k úloze
jednotlivých obviněných. Jak již bylo naznačeno ve vztahu k dovolacím námitkám
obviněného M. M., soudy výpověď tohoto spoluobviněného neakceptovaly bez toho,
aby jí hodnotily z pohledu dalších provedených důkazů, tedy zda výpověď tohoto
spoluobviněného podporují a tudíž lze jeho výpověď považovat za věrohodnou.
Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na své předchozí úvahy ohledně vypořádání
se s námitkami spoluobviněného M. M. týkající se otázky věrohodnosti
spoluobviněného R. V. Zde je třeba zdůraznit, že věrohodnost výpovědi
spoluobviněného R. V. prokazuje např. záznam o uskutečněném telekomunikačním
provozu, ze kterého je zřejmé, že mobilní telefon obviněného V. S. se
pohyboval dne 15. 9. 2016 ve stejném místě a čase jako mobilní telefon
spoluobviněného M. M., což podporuje výpověď spoluobviněného R. V. ohledně
způsobu předání odměny za napadení poškozeného. Navíc nelze pominout, že z
výpovědi spoluobviněného R. V. vyplývá, že tzv. kšeft sehnal obviněný T. R.,
když o uvedenou službu ho měl požádat jeho známý V., takže lze logicky
předpokládat, že se jednalo právě o obviněného V. S. V tomto směru také nelze
pominout, že z provedených důkazů vyplývá, že obviněný T. R. a obviněný V.
S. se prokazatelně znali z výkonu trestu a stýkali se.
Lze tedy uzavřít, že obviněný V. S. je ze spáchání zločinu těžkého ublížení
na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku jako návodce podle § 24
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku usvědčován především výpovědí spoluobviněného R.
V., svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy, které byly v rámci hlavního
líčení provedeny. Je třeba zdůraznit, že provedené důkazy je nezbytné hodnotit
v jejich vzájemných souvislostech, když věrohodnost výpovědi spoluobviněného R.
V. ve vztahu k obviněnému V. S. prokazují i důkazy, které usvědčují
spoluobviněného M. M. Skutečnost, že věrohodnost spoluobviněného R. V. byla
prokázána ve vztahu k obviněnému M. M., nepochybně posiluje závěr o tom, že
tento spoluobviněný je věrohodný i ve vztahu k obviněnému V. S. Nad rámec
těchto úvah je také třeba odkázat na úvahy soudu druhého stupně ohledně
případného motivu k nepravdivé výpovědi spoluobviněným R. V. (viz str. 14,
body 30 rozsudku soudu druhého stupně).
Ve vztahu k námitkám týkajícím se otázky účastenství ve formě návodu k útoku na
zdraví a život poškozeného je třeba uvést, že předmětné námitky mají procesní
povahu, když obviněný v podstatě zpochybňuje způsob hodnocení důkazů ve vztahu
k tomu, co se rozumělo udělením lekce poškozenému a zda se mělo jednat o
fyzické napadení poškozeného. Bez ohledu na povahu těchto námitek je třeba
uvést, že již soudy nižších stupňů se zabývaly tím, zda jednání obviněného V.
S. naplňovalo všechny znaky návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k
zločinu těžké újmy na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožnil. Přesto je možno z pohledu námitek
obviněného zdůraznit, že návodce je účastníkem, který se na spáchání trestného
činu ve skupinových věcech podílí rozhodujícím způsobem, aniž by se ho přímo
účastnil jako spolupachatel. Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem
hlavního pachatele musí být příčinný vztah. Zároveň platí, že takové jednání
musí ve svém souhrnu přesáhnout rámec pomoci a neomezit se pouze na podporu
hlavních pachatelů, aby se dalo konstatovat, že takový pachatel vzbudil v jiném
rozhodnutí spáchat trestný čin, který musel dospět alespoň do stadia pokusu.
Trestný čin musí být v návodu konkretizován alespoň jeho hlavními rysy. Formy
návodu zákon blíže nevymezuje, a proto mohou být jakékoli (např. může jít o
rozkaz, přemlouvání, poučení či o jinou formu vyvolání rozhodnutí). Povahu
návodu by mohlo mít i schvalování trestného činu, pokud by jím bylo sledováno
vzbuzení rozhodnutí v jiné osobě k spáchání trestného činu. Podle důvodové
zprávy k trestnímu zákoníku je třeba v rámci návodu stíhat i tzv. najmutí ke
spáchání trestného činu či objednávku trestného činu, a to včetně tzv. poptávky
nebo nabídky provedení trestného činu na objednávku, pokud tím bylo vzbuzeno v
jiném rozhodnutí spáchat trestný čin. Kdyby nebylo návodu („objednávky“),
nedošlo by ani k trestnému činu, neboť „objednávka“ zde byla příčinou porušení
nebo ohrožení trestním zákoníkem chráněného zájmu.
Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, má za to, že prokázané jednání
obviněného V. S. znaky návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
naplňuje. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je nepochybné, že
obviněný V. S. v první fázi skutku působil jako prostředník mezi
spoluobviněným M. M. a spoluobviněným T. R., když byl osloven právě obviněným
M. M., aby zajistil fyzické napadení a „dání lekce“ poškozenému T. H., takže
právě proto požádal T. R., aby zajistil napadení a dání lekce poškozenému za
finanční odměnu. Na základě této žádosti spoluobviněný T. R. kontaktoval
právě obviněného R. V. a M. Z., aby věc realizovali. Jinak řečeno, obviněný
V. S. navedl jiné osoby ke spáchání trestného činu vůči poškozenému.
Ohledně otázky naplnění subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví
podle § 145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku jako návodce podle § 24 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku obviněným V. S. odkazuje Nejvyšší soud na obecná
východiska uvedená v odůvodnění tohoto usnesení ve vztahu k obviněnému M. M. Lze mít za to, že z provedených důkazů je nepochybné, že obviněný V. S. naplnil subjektivní stránku trestného činu kladeného mu za vinu tím, že úmyslně
vzbudil rozhodnutí minimálně u spoluobviněného T. R. spáchat trestný čin
spočívající v tom, že jinému způsobí úmyslně těžkou újmu na zdraví a takový čin
spáchal ze zavrženíhodné pohnutky, když důvodem spáchání skutku ze strany
obviněného T. R. byla slíbená finanční odměna. Zavinění ve formě úmyslu,
minimálně ve formě úmyslu nepřímého, lze u obviněného V. S. dovozovat z
provedeného dokazování. Při posuzování subjektivní stránky jednání obviněného
V. S., tedy jeho úmyslu vzbudit v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin, a to
nikoliv jakýkoliv trestný čin, ale zločin těžké újmy na zdraví podle § 145
odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku je třeba uvést, že provedeným dokazováním byl
prokázán pracovní a přátelský vztah mezi obviněným V. S. a organizátorem
zločinu těžkého ublížení na zdraví obviněným M. M. Samotná tato skutečnost by
samozřejmě nemohla vést k závěru o naplnění subjektivní stránky u obviněného
V. S. Jak již bylo naznačeno ve vztahu k obviněnému M. M. v případě
nepřímého úmyslu pachatel o možnosti vzniku škodlivého následku ví a je s ním
alespoň srozuměn. Zde je třeba zdůraznit, že to byl právě obviněný V. S., který
prostřednictvím spoluobviněného T. R. zařídil fyzické napadení poškozeného. Při posuzování srozumění obviněného s tím, že při dání lekce může být
poškozenému T. H. způsobena těžká újma na zdraví nelze pominout, že obviněný
V. S. oslovil s nabídkou na dání lekce poškozeného obviněného T. R., kterého
dobře znal, když se seznámili ve věznici, takže věděl, že se jedná o osobu,
která měla v minulosti problémy s respektováním zákonů. Již vzhledem k této
vědomosti musel být srozuměn s tím, že výběr osob, které provedenou vlastní
realizací skutku bude nepochybně zaměřen na osoby, které měly již dříve
problémy se zákonem. Přes vědomí této skutečnosti obviněný V. S. nestanovil
meze tzv. dání lekce, tedy neurčil, jak má být poškozený fyzicky napaden, např. jakým způsobem, tak aby nedošlo k způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému. Navíc již z výše odměny za provedení uvedené „služby“, která byla určena na
částku 50.000 až 55. 000 Kč muselo být obviněnému V. S. zřejmé, že
spoluobviněný M. M. požaduje důsledné dání tzv. lekce a svým faktickým
přístupem, když se nijak nesnažil způsob udělení lekce korigovat, toto
akceptoval. K výkladu pojmu „dání lekce“ Nejvyšší soud odkazuje na argumentaci
vyslovenou výše u vypořádání se s námitkami obviněného M. M. Vzhledem k
formulaci požadavku o napadení a „dání lekce“ musel obviněný vědět a minimálně
s tím být srozuměn, že napadením poškozenému T. H. bude spoluobviněnými
způsobena újma na zdraví fyzicky, byť expresiss verbis nemusel použít slovní
spojení „fyzické napadení“.
Z informací, co měl a které předal, bylo více než
zřejmé, že se má jednat o fyzické napadení. Jinak vyjádřeno obviněný V. S. musel být minimálně srozuměn s tím, že napadení bude vedeno fyzicky a že útok
vůči poškozenému mu může způsobit zranění odpovídající těžké újmě na zdraví
podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Nakonec o jeho smíření se s následkem v
podobě těžké újmy na zdraví u poškozeného svědčí i jeho následné jednání, když
hlavním pachatelům odměnu vyplatil a nevyjádřil alespoň slovně nesouhlas ze
způsobeným následkem. Podle právní teorie platí, že volní složka zavinění
zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či uvažovaným skutečnostem na
podkladě znalosti rozhodných okolností. Jak složka vědění, tak i složka volní
nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně
odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku
předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný
čin charakteristické. Zde je třeba zdůraznit, že obviněný V. S. sjednal osoby
pro fyzické napadení poškozeného za sjednanou úplatu z prostředků
spoluobviněného M. M. Jeho jednání tak úmyslně směřovalo ke spáchání trestného
činu spoluobviněnými za finanční odměnu (zavrženíhodné pohnutky), když úmyslně
vzbudil rozhodnutí spoluobviněných fyzicky napadnout poškozeného a tím ohrozit
jeho život a zdraví. Vzhledem ke všem skutečnostem, které mu byly známy, musel
reálně uvažovat o možnosti způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému a k
tomuto následku měl aktivní vztah ve smyslu, že způsobem uvedeným v § 145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku může ohrozit nebo porušit zájem na ochraně lidského
zdraví, konkrétně poškozeného. Uvedené okolnosti proto pokrývají vědomostní i
volní složku zavinění ve formě minimálně nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, to i ve vztahu ke způsobené déletrvající poruše na
zdraví či poškození důležitého orgánu. Obviněný V. S. byl totiž prostředníkem
a nositelem informace mezi obviněným M. M. a obviněným T. R., potažmo dalšími
obviněnými. Vzhledem k těmto naznačeným skutečnostem musel vědět, jaký má být
úkol těchto osob, čím je má pověřit a jakou odměnu jim za to má nabídnout. Bez
důvodných pochybností tedy bylo prokázáno, že i v jeho případě je zavinění ve
vztahu ke způsobení těžké újmy poškozeného kryto úmyslem nepřímým.
Ohledně námitky nedostatku vyjádření konkrétnosti subjektivní a objektivní
stránky daného trestného činu ve skutkové větě, v níž mají podle tvrzení
obviněného V. S. absentovat základní znaky skutkové podstaty trestného činu
těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. h) tr. zákoníku lze
uvést následující. Skutková věta obsahuje všechny nutné znaky trestného činu
těžkého ublížení na zdraví jako návodce podle § 145 odst. 1, 2 písm. h) tr.
zákoníku a § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Je v ní výslovně uvedeno, že
obviněný V. S. navedl spoluobviněného T. R. k fyzickému napadení a dání
tzv. lekce poškozenému T. H. za finanční odměnu včetně upřesnění místa a
času, kde mělo k napadení dojít. Z části skutkové věty, která se týká
obviněného V. S. pak zcela jednoznačně vyplývá, že jeho jednání směřovalo k
tomu, aby jiné osoby navedl ke spáchání trestného činu proti životu a zdraví,
což ke vzniku trestní odpovědnosti za účastenství ve formě návodce z hlediska
konkretizace činu hlavního pachatele postačí, byť lze připustit, že skutkové
okolnosti mohly být vyjádřeny podrobněji, když např. ve skutku mohlo být
uvedeno, že obviněný si vzhledem k výši nabízené odměny a osobě, kterou požádal
o zajištění tzv. lekce poškozenému a tomu, že blíže nestanovil žádné
podrobnosti udělení tzv. lekce, mohl předpokládat, že poškozenému může být
způsobena těžká újma na zdraví a byl s takovým následkem srozuměn, respektive
bylo mu to jedno.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové
vyhodnotil dovolání obviněného V. S., rozhodl o něm způsobem uvedeným ve
výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl
Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném
zasedání.
Obviněný R. V. ve své podstatě naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje
především z toho, že ve věci nebyly provedeny soudy nižších stupňů všechny
navrhované důkazy, v tom, že mu nebyl přiznán status spolupracujícího
obviněného podle § 178a odst. 1 tr. ř. a v porušení zásady in dubio pro reo, z
čehož následně dovozuje porušení práva na spravedlivý proces.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat,
že obviněný své námitky sice formálně opírá o dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod
podřadit nelze. Vznesenými námitkami totiž zpochybňuje správnost skutkových
zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud
druhého stupně. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného
dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu
posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí
proti rozsahu provedeného dokazování, hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním
soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, a to ve vztahu
ke skutku pod bodem 2, když fakticky jeho námitky směřují do závěru, že se
nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu
přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Takto formulované dovolací
námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Z pohledu jednotlivých dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za
vhodné uvést a zdůraznit následující skutečnosti.
Obviněný především namítá, že nebylo vyhověno návrhům obhajoby na doplnění
dokazování ve vztahu ke skutku pod bodem 2 rozsudku soudu prvního stupně, když
výslovně namítá existenci tzv. opomenutých důkazů. Existenci opomenutých důkazu
konkrétně dovozuje ze skutečnosti, že soudy neprovedly výslech navrhovaného
svědka F. S.. K problematice tzv. opomenutých důkazů, se v minulosti opakovaně
vyjádřil Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze
dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10.
2002, sp. zn. III. ÚS 173/02), ve kterých podrobně vyložil pojem tzv.
opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež
zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne
24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr, že „neakceptování
důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit
toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k
jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s
předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani
ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení
nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost
důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení
je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s
praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“. Z pohledu zvolené argumentace
obviněného R. V. je třeba podotknout, že soud prvního stupně řádně zdůvodnil,
proč považuje provádění navrhovaného důkazu spočívajícího ve výslechu svědka
F. S. za nadbytečné (viz str. 63, bod V.3 rozsudku soudu prvního stupně).
Rovněž soud druhého stupně řádně odůvodnil, z jakých důvodů nevyhověl tomuto
návrhu obviněného na doplnění dokazování (viz str. 13, bod 25 rozsudku soudu
druhého stupně). Nejvyšší soud se s jejich závěry zcela ztotožnil.
Ohledně dovolací námitky obviněného spočívající v tvrzení existence tzv.
opomenutých důkazů proto Nejvyšší soud přisvědčil soudům nižší instance. V
nezbytném rozsahu bylo prokázáno, že se stal skutek pod bodem 2) rozsudku soudu
prvního stupně, v němž je spatřováno spáchání přečinu vydírání podle § 175
odst. 1 tr. zákoníku. Pokud obviněný zpochybňuje věrohodnost výpovědi
poškozené T. M. z toho pohledu, že její vlastní matka uvedla, že na ní
rozhovor, který měla poškozená s jeho osobou mít, nepůsobil tak, že by
poškozená měla obavy o svůj život, tak se jedná o procesní námitku. Obviněný
totiž zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupně a takto
formulovaná argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto je
třeba konstatovat, že obviněný v podstatě jen prezentuje svoji představu toho,
co vyplývá z výpovědi svědkyně J. F., matky poškozené. Především je třeba
zdůraznit, že tato svědkyně u rozhovoru mezi obviněným a poškozenou T. M.
nebyla přítomna, což ani netvrdila. Pokud by tedy tato slova vyslovila, jednalo
by se jen o její hodnocení určité situace, u které nebyla přítomná, tedy o
vyslovení určitého subjektivního názoru. Navíc svědkyně konkrétně k dotazu
obhájce obviněného vyjádřila svůj názor, že pokud by nebylo předchozích
události (napadení poškozeného T. H., SMS, požáru jejich seníku) tak by jednání
obviněného obavy u poškozené nevyvolalo. Z uvedeného je tedy nepochybné, že
tvrzení obviněného nemá oporu v provedených důkazech, naopak z výpovědi
svědkyně je zřejmé, že poškozená měla obavy z pronesených vyhrůžek právě z
důvodu předchozích událostí. V tomto směru je třeba poukázat na skutečnost, že
obviněný se účastnil napadení poškozeného T. H., když mu bylo známo, že to je
přítel poškozené, stejně tak věděl o tom, že u rodičů poškozené hořelo, takže
si musel být vědom toho, jak budou jeho výhrůžky na poškozenou působit a přesto
je pronesl.
Obecně v souvislosti s námitkami obviněného je možno zdůraznit, že rozsah
dokazování není bezbřehý, ale je limitován zjištěním skutkového stavu, o němž
není důvodně pochyb. Takto soudy nižších stupňů v dané věci postupovaly, když
ve vztahu ke skutku pod bodem 2 zjistily takový skutkový stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci, tak jak
to vyžaduje § 2 odst. 5 tr. ř. Podstatné je dále zjištění, zda k prokázání
skutkového stavu soudy provedly důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o
vině obviněného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp.
zn. 4 Tdo 16/2014). Pokud byl tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán
jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když pro nadbytečnost
nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto
své rozhodnutí náležitě odůvodnily. Takto soudy nižších stupňů postupovaly,
když logicky odůvodnily, proč nepovažovaly za potřebné provést výslech
navrhovaného svědka. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního
soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování,
přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými
důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění
skutkového stavu významná. Proto nebylo možno námitce obviněného ohledně
tvrzené existence tzv. opomenutých důkazů přisvědčit.