4 Tdo 470/2024-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2024 o dovolání obviněného I. D., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 8. 2. 2024, sp. zn. 14 To 238/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 84/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 11. 2023, sp. zn. 3 T 84/2023, byl obviněný I. D. uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 14. 6. 2023 kolem 17.45 hodin v katastru XY, okres XY, poté co požil přesně nezjištěné množství alkoholických nápojů a kdy koncentrace alkoholu v jeho krvi činila podle dechové zkoušky provedené přístrojem Dräger nejméně 2,06 g/kg, řídil po dálnici D3 ve směru od XY na České Budějovice nákladní motorové vozidlo tovární značky VW Transporter, RZ XY, ačkoliv nebyl schopen řízení vozidla ovládat zcela bezpečně, což se projevilo tím, že v km 84 uvedené dálnice řízení vozidla nezvládl, toto uvedl do smyku, ve kterém z levého jízdního pruhu přejelo až na pravou krajnici, kde se převrátilo na bok a narazilo do drátěného oplocení, na kterém Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČ 65993390, způsobil škodu ve výši 75 000 Kč, na jeho vozidle pak vznikla škoda ve výši 60 000 Kč“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný I. D. odsouzen podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 160 denních sazeb po 650 Kč, tedy v celkové výši 104 000 Kč (jedno sto čtyři tisíc korun českých). Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku byl obviněnému povolen uložený peněžitý trest splácet ve splátkách po 10 400 Kč (deset tisíc čtyři sta korun českých) měsíčně, počínaje 10 dnem měsíce následujícím po právní moci tohoto rozhodnutí, přičemž bylo určeno, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, pokud obviněný nezaplatí dílčí splátku včas.
3. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 36 (třicet šest) měsíců.
4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČ 65993390, se sídlem Na Pankráci 546/56, Nusle – Praha 4, 140 00 Praha, částku ve výši 75 000 Kč.
5. Proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 11. 2023, sp. zn. 3 T 84/2023, podal obviněný I. D. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 8. 2. 2024, sp. zn. 14 To 238/2023, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
6. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 8. 2. 2024, sp. zn. 14 To 238/2023, podal následně obviněný I. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. Uplatněný dovolací důvod spatřuje v tom, že oba soudy ve svých závěrech vycházely z ústavně nekomfortně provedených důkazů. V případě svědka F., údajně jediného svědka předmětné automobilové nehody, stálo tvrzení tohoto svědka proti tvrzení obviněného.
I když pro to nebyly patrné důvody, přiklonily se soudy na stranu svědka, a to, aniž by ho vyslechly. Oba soudy hodnotily věrohodnost a postoje svědka toliko z úředního záznamu. Úředního záznamu, který probíhal jen v přítomnosti policisty, přičemž nikdo jiný mu nemohl klást otázky. Oba soudy zároveň zlehčovaly námitky obviněného proti věrohodnosti tohoto svědka, čímž byl tento důkaz pravděpodobně nepřípustně deformován. Dále byla dle obviněného deformována i výpověď nevyslechnutého svědka D. (pouze čten úřední záznam).
Další důkazy, které byly vyloženy v neprospěch obviněného, poté neprokazují skutečnost, že by to byl on, kdo předmětný havarovaný vůz řídil. Obviněný vylučuje, že by v předmětném čase řídil předmětný vůz. Od počátku uvádí, že řídila jiná osoba, osoba blízká, která ihned po převrácení vozidla na bok z místa utekla. Jestliže svědek F. tvrdí, že s obviněným po nehodě hovořil, potom je samostatnou otázkou, s kým vlastně hovořil, jelikož z úředního záznamu vyplývá, že hovořil s mužem s krátkými vlasy.
Jelikož je však obviněný holohlavý, stává se tímto tvrzením celá výpověď svědka nedůvěryhodná. Za těchto okolností měla být provedena řádná rekognice, na kterou OČTŘ i soudy rezignovaly. Vyšetřovací pokus dle § 104c ani prověrka na místě dle § 104e tr. ř. také nebyla provedena, tvrzení soudu se tak neopírá o žádný důkaz. Obviněný dodává, že v celé věci je řada mezer. PČR rezignovala na zkoumání havarovaného vozidla, což ve výsledku vyústilo ve stav důkazní nouze. Kdyby se udělala analýza krvavých stop v autě, které po nehodě v kabině průkazně byly, bylo by postaveno na jisto, zda v kabině byly dvě osoby či jedna.
Tuto nedůslednost PČR při vyšetřování nelze vykládat proti obviněnému. Za dané situace proto měly soudy postupovat dle pravidla in dubio pro reo. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl tomuto dovolání a aby z jeho podnětu dle ust. § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (správně Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře – pozn. Nejvyššího soudu), sp. zn. 14 To 238/2023, ze dne 8. 2. 2024, případně rovněž rozsudek Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 3 T 84/2023, ze dne 24.
11. 2023. Dále aby podle ust. § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal nové projednání se závazným právním názorem, případně aby Nejvyšší soud dle ust. § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. S těmito námitkami se proto již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil v bodech 3–10 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 27–31 odůvodnění svého usnesení napadeného předmětným dovoláním. S argumentací soudů se státní zástupce ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje. Podstatou dovolatelových námitek je jeho nesouhlas se skutkovým zjištěním soudů, že to byl právě on, kdo předmětné vozidlo v době před nehodou řídil. Pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění, která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž by nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy – viz § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní účinném znění. Dovolatel však uvedl všechny tři varianty tohoto dovolacího důvodu, aniž by blíže konkretizoval, která námitka spadá pod tu kterou variantu zmíněného dovolacího důvodu. Pokud by měly být v obsahu dovolaní nalezeny námitky blížící se některému z dovolacích důvodů, má státní zástupce za to, že takovou námitkou by mohlo být tvrzení na str. 4 a 5 dovolání, že „nebyla provedena ni rekognice“. Dovolatel však neuvedl, zda a kdy takový důkazní návrh učinil a jak s ním bylo naloženo, proto ani k této námitce nelze přihlížet.
8. Státní zástupce dále k námitce obviněného ohledně porušení zásady in dubio pro reo uvedl, že proces hodnocení důkazů nemůže být omezen toliko na matematické sčítání a odečítání důkazů svědčících o prokázání či neprokázání určité skutečnosti. Takový postup by představoval hrubý rozpor se zásadou volného hodnocení důkazů vyjádřenou v § 2 odst. 6 tr. ř. Pokud totiž soud dospěje po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že určitý důkaz, resp. určitá svědecká výpověď je věrohodná, není ničím zpochybněna a je schopná vysvětlit skutkový děj tak, jak se odehrál, a zároveň na druhé straně jí odporující důkaz je vyvrácen, a soud v odůvodnění svého rozhodnutí tyto své hodnotící úvahy náležitě vyloží, nejsou splněny podmínky pro aplikaci zásady in dubio pro reo, a to ani v případě, že by jednalo o situaci tvrzení proti tvrzení, neboť soud pochybnosti nemá. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství shrnul, že námitky uvedené dovolatelem žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
11. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
12. Obviněný I. D. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).
13. V rámci uvedeného dovolacího důvodu obviněný namítl, že soudy nesprávně vycházely z výpovědi svědka J. F., který tvrdil, že havarované vozidlo řídil obviněný. Dále byla dle jeho názoru deformována i výpověď nevyslechnutého svědka Z. D.
14. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku zmínil všechny tři varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by se však v dalším textu sám pokusil přiřadit jednotlivé své námitky některé z těchto variant. Pokud tedy obviněný namítá pouze skutečnost, že mu nebylo prokázáno, že v předmětné době automobil řídil, Nejvyšší soud zde připomíná, že na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám obviněného. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu. Skutkové námitky obviněného tak nejsou v žádném případě podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
15. Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném případě se soud prvního stupně dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi, zejména rozporů mezi výpovědí obviněného a podaném vysvětlení svědka F. Soud prvního stupně svá skutková zjištění opřel zejména o zmíněný úřední záznam o podaném vysvětlení svědka J. F., který nehodu viděl, který uvedl, že okamžitě zastavil za místem nehody a šel zjistit, zda je řidič vozidla Volkswagen Transporter v pořádku, přičemž ve vozidle byl jen jeden muž silnější postavy. Žádná jiná osoba se v havarovaném vozidle nenacházela. Svědek F. zdůraznil, že byl po celou dobu nehodového děje přítomen u vozu, jel za ním, viděl havárii a ihned zastavil a šel pomoci řidiči. Není tak možné, aby vozidlo řídila další osoba, tak jak tvrdí obviněný, která by po nehodě unikla, aniž by si jí svědek všiml. Dále také z úředního záznamu o podaném vysvětlení svědka Z. D. vyplývá, že přišel k vozu v okamžiku, kdy byl již obviněný vyproštěn, ale nikdo další z posádky na místě nebyl. Dodal, že obviněný zmateně běhal okolo vozidla a prohlašoval, že to je „velký průšvih,“ ať hlavně nikdo nevolá policii, že nechce, aby se to vyšetřovalo. Také tvrdil, že vozidlo řídil, následně to zase popíral. Nakonec ještě říkal, že z místa uteče a začal pobíhat po krajnici.
16. K námitce obviněného, že se soudy přiklonily k výpovědi svědka J. F., aniž by ho vyslechly, Nejvyšší soud konstatuje, že v projednávaném případě v rámci dokazovacího procesu vycházely soudy při rozhodování o vině z obsahu úředních záznamů o podaných vysvětleních, které však byly za souhlasu stran řízení soudem podle § 211 odst. 6 tr. ř. přečteny, což je procesně uznávaný způsob provedení důkazů. Pro úplnost lze odkázat na usnesení tohoto soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 4 Tdo 579/2016, v němž je uvedeno, že v případě, že podle § 211 odst. 6 tr. ř. obviněný a státní zástupce dají souhlas s přečtením úředního záznamu o vysvětlení opatřeného podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř., tak tím současně souhlasí i s jeho použitím jako důkazu v řízení před soudem, a to bez ohledu na skutečnost, zda o tomto důsledku byli poučeni. Nelze proto přisvědčit námitce obviněného, když ke čtení úředního záznamu o podaném vysvětlení dal v hlavním líčení souhlas.
17. Pokud dále obviněný poukázal na to, že nebyla provedena ani rekognice, na kterou dle jeho názoru OČTŘ i soudy rezignovaly (ani vyšetřovací pokus dle § 104c tr. ř. ani prověrka na místě dle § 104e tr. ř.), Nejvyšší soud k této námitce pouze ve stručnosti uvádí, že v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů. Z obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 24. 11. 2023 je totiž patrno, že žádná ze stran takový ani jiný důkaz nenavrhovala. Obhajoba omezila svou důkazní aktivitu pouze na svůj souhlas podle § 211 odst. 6 tr. ř. se čtením úředního záznamu o podání vysvětlení J. F.
18. Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení obviněného, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2016, sp. zn. 11 Tdo 812/2017). K porušení zásady testis unus testis nullus pro stručnost Nejvyšší soud poukazuje na své usnesení ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 342/2017, a uvádí, že trestní řád v § 2 odst. 6 při vyjádření zásady volného hodnocení, ale ani v žádných jiných ustanoveních, nestanovuje žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů (tedy míru jejich věrohodnosti).
19. Obviněný ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
20. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného I. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 6. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu