4 Tdo 482/2023-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2023 o dovolání obviněného P. L., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2023 č. j. 7 To 372/2022-171, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 68/2022, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. L. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 9. 2022 č. j. 50 T 68/2022-145 byl obviněný P. L. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že:
1. v období od listopadu 2021 do 3. 6. 2022 v XY ani nikde jinde, ač si byl vědom své zákonné povinnosti podílet se na výživě svého dítěte, řádně neplnil zákonnou vyživovací povinnost vůči svému nezletilému synovi AAAAA (pseudonym), nar. XY, ačkoliv povinnost rodičů zajišťovat výživu dětí vyplývá z § 910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a byla mu i stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 16 P 70/2013 a 12 P a NC 29/2018 ze dne 12. 6. 2019, který ve vztahu k nezletilému AAAAA nabyl právní moci dne 19. 12. 2019, a to měsíčně částkou ve výši 6.000 Kč splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, E. W., nar. XY, trvale bytem XY, které za uvedené období dluží na výživném částku 42.000 Kč, a to přesto, že byl práce schopen a výživné ve stanovené výši mohl hradit,
2. v období od listopadu 2021 do 3. 6. 2022 v XY ani nikde jinde, ač si byl vědom své zákonné povinnosti podílet se na výživě svého dítěte, řádně neplnil zákonnou vyživovací povinnost vůči svému zletilému synovi P. L., nar. XY, který se soustavně denním studiem připravuje na budoucí povolání, ačkoliv povinnost rodičů zajišťovat výživu dětí vyplývá z § 910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a byla mu stanovena i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 16 P 70/2013 a 12 P a NC 29/2018 ze dne 12. 6. 2019, který ve vztahu ke zletilému P. nabyl právní moci dne 30. 7. 2019, a to měsíčně částkou ve výši 7.600 Kč splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám syna P. L., nar. XY, trvale bytem XY, XY, kterému za uvedené období dluží na výživném částku 53.200 Kč, a to přesto, že byl práce schopen a výživné ve stanovené výši mohl hradit.
2. Za to byl podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti shora uvedenému rozsudku obvodního soudu podal obviněný odvolání, přičemž jej směřoval vůči všem výrokům napadeného rozhodnutí. O takto podaném opravném prostředku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 2023 č. j. 7 To 372/2022-171 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Uvedené usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d), m) tr. ř., neboť má za to, že soud prvního stupně se dopustil procesních pochybení, které měly za následek porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, přičemž odvolací soud i přesto rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí nalézacího soudu.
5. Konkrétně obviněný vznesl námitky stran doručení předvolání k hlavnímu líčení podle § 62 odst. 1 tr. ř., následného použití protokolu o výslechu svědků mimo hlavní líčení podle § 183a tr. ř. a také vůči příkazu k zatčení vydaného na jeho osobu podle § 69 odst. 1 tr. ř. K prvně jmenovaným výtkám uvedl, že soud nesplnil svoji povinnost jej řádně a náležitě vyrozumět o konání prvního hlavního líčení nařízeného na den 11. 8. 2022 a taktéž bylo zmařeno jeho právo zúčastnit se výslechu svědků. Obviněný konstatoval, že ze soudního spisu, konkrétně z protokolu o hlavním líčení ze dne 11.
8. 2022 vyplývá, že doručení předvolání k tomuto hlavnímu líčení nebylo vykázáno. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že předvolání bylo doručeno do datové schránky, avšak současně také to, že potvrzení o doručení neobsahuje údaj o tom, že by se obviněný do datové schránky přihlásil. K tomu obviněný doplnil, že spis neobsahuje ani doručenku jako takovou, tedy chybí údaj o tom, že předvolání k hlavnímu líčení mu bylo jakkoliv doručeno. Dále obviněný připomněl dikci ustanovení § 62 odst. 1 tr.
ř., přičemž zdůraznil, že nemožnost doručování do datové schránky musí být objektivní (například pro neexistenci datové schránky) a nepostačuje pouhé tvrzení jejího držitele, že tuto nevyužívá. Dovolatel je toho názoru, že v jeho případě byly splněny všechny předpoklady pro využití datové schránky k doručování a zároveň konstatoval, že pokud by soud seznal, že nikoliv, měl použít jiný způsob předpokládaný zákonem (prostřednictvím orgánů trestního řízení nebo provozovatele poštovních služeb), což však neučinil, jak vyplývá ze spisu.
Z protokolu o hlavním líčení ze dne 11. 8. 2022 vyplynulo, že se soud pokoušel s obviněným za účelem vyrozumění o konání hlavního líčení neúspěšně spojit telefonicky, což je však nepřijatelné, navíc v rozporu s ústavním právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť by mu tím zcela znemožnil seznámit se s obsahem předvolání a jeho procesními právy. S tímto pochybením úzce souvisí i porušení procesního ustanovení § 183a odst. 1 tr. ř. upravující možnosti provedení výslechu svědka mimo hlavní líčení.
Ačkoliv soud s ohledem na absenci doručení předvolání obviněnému odročil hlavní líčení na den 7. 9. 2018, provedl namísto toho v jeho nepřítomnosti mimo hlavní líčení výslech svědků a zmařil tak obviněnému možnost být tomuto úkonu osobně přítomen. Zmíněné ustanovení umožňuje výslech svědka mimo hlavní líčení pouze výjimečně a z důležitých důvodů, přičemž z protokolu o výsleších učiněných v této věci nikterak nevyplývají konkrétní důležité důvody výjimečného charakteru. V této souvislosti obviněný připomněl řízení vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 1096/2012 a vyjádření nejvyššího státního zástupce zabývající se oprávněností výslechu svědka mimo hlavní líčení za situace, kdy tento má obavy z obviněného a je zřejmá snaha ovlivnit jeho výpověď.
Obviněný pak poukázal na možné důvody takového postupu za situace, kdy svědkovi určité skutečnosti prokazatelně brání v učinění svědecké výpovědi ústně u hlavního líčení anebo takové, které by mohly jeho výpověď zkreslit. Toto však nebylo v nyní projednávané trestní věci splněno a zvolený postup a jeho výjimečnost a důvodnost nebyla ani nikterak objasněna. Odvolací soud pouze stroze uvedl, že situaci, kdy se dostaví všichni předvolaní svědci, a obžalovaný nikoliv a zároveň nejsou splněny podmínky pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, lze považovat za důležitý důvod k výjimečnému postupu podle § 183a tr.
ř. Tento závěr ovšem obviněný označil za neopodstatněný, nemající oporu v zákoně ani judikatuře. Postup podle § 183a tr. ř. by měl být realizován jen výjimečně a z důležitých důvodů například za situace, kdy se obviněný bez dostatečné omluvy nedostaví, přítomen je státní zástupce a obhájce a hrozí, že výslech svědka nebude možné později provést (dlouhodobá nepřítomnost v ČR, dlouhotrvající léčení). Tyto předpoklady ovšem opět nebyly v nyní napadené věci splněny. V souvislosti se shora uvedeným pak obviněný zpochybnil i možnost čtení takových svědeckých výpovědí podle ustanovení § 211 odst. 1 tr.
ř., které předpokládá, že obviněný byl na tuto možnost upozorněn v předvolání. Vzhledem k tomu, že předvolání ve spise zcela chybí, nelze učinit závěr, že by obviněný byl o možnosti čtení protokolu o výslechu svědků v jeho nepřítomnosti bez jeho souhlasu poučen. Postup nalézacího soudu byl tak nezákonný a zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces. Co se pak týče poslední z úvodu vytyčených námitek, tedy námitky vůči vydání příkazu k zatčení, vyjádřil obviněný pochybnosti o faktickém naplnění důvodů pro jeho vydání ve smyslu § 69 odst. 1 tr.
ř. Soud sice v závěru odůvodnění tohoto příkazu uvádí, že jsou zde dány důvody vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. a § 68 odst. 3 tr. ř. , neboť obviněný se skrývá, aby se vyhnul trestnímu stíhání, avšak s ohledem na znění konkrétních okolností příkazu je možné se domnívat, že tento byl vydán jen za účelem doručení předvolání k hlavnímu líčení nařízenému na 7. 9. 2022. Takový postup ovšem není možný, k čemuž obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 24.8. 2021, sp. zn. ÚS 1507/21-1. Závěrem tedy navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18.
1. 2023 sp. zn. 7 To 372/2022, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 9. 2022 sp. zn. 50 T 68/2022 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. K podanému dovolání zaslala své vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství – § 265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupkyně“). Po stručné rekapitulaci řízení a stěžejních dovolatelových námitek vyzdvihla, že jím uplatněné námitky nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jelikož v zásadě napadají nezákonnost provedení důkazu přečtením protokolu o výslechu svědků mimo hlavní líčení, čemuž odpovídá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., že rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Skutečnost, že obviněný své dovolací námitky podřadil pod nesprávný dovolací důvod však nemá na jeho mimořádný opravný prostředek zásadní vliv. Následně připomněla obecná východiska pro postup podle § 183a tr. ř. (provedení výslechu svědka mimo hlavní líčení) a podle § 211 odst. 1 tr. ř. (přečtení protokolu o výslechu svědka na místo jeho výslechu při hlavním líčení). Zároveň zdůraznila, že obviněný byl k hlavnímu líčení konanému dne 7.
9. 2022 řádně předvolán a bez omluvy se nedostavil, čímž vyloučil své právo dát souhlas s přečtením protokolu o výpovědi svědků E. W. a P. L., přičemž není důvod pochybovat o tom, že obviněný byl o možnosti tohoto postupu řádně poučen doručeným formulářem „Předvolání k hlavnímu líčení“. K námitce porušení práva podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo vyslýchat svědky) konstatovala, že je vždy nutné zachovat práva obhajoby, přičemž přečtení protokolu o výslechu s nimi však není obecně v rozporu.
Současně připomněla nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2002, sp. zn. II. ÚS 662/01, podle kterého je pro posouzení zachování obhajovacích práv obviněného rozhodné, zda tento měl nebo neměl možnost v předcházejících stádiích řízení klást osobám, jejichž výpověď má být přečtena, otázky. Státní zástupkyně připustila, že v nyní posuzované věci, obviněný tuto možnost neměl, avšak současně akcentovala fakt, že sám uvedl, že si je své vyživovací povinnosti vědom a že ji neplnil, tudíž výslechy svědků tyto obviněným tvrzené skutečnosti doložily.
Z těchto důvodů a s ohledem na skutečnost, že se obviněný faktické možnosti trvat na osobním výslechu zbavil sám (nedostavil se k hlavnímu líčení, ke kterému byl řádně předvolán), uzavřela, že pravidla spravedlivého procesu zůstala zachována. Státní zástupkyně se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu stran možnosti postupu podle § 183a tr. ř. za situace, kdy se k hlavnímu líčení dostaví předvolaní svědci, avšak obviněný nikoliv a nejsou dány podmínky pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti.
Byl-li obviněný upozorněn na skutečnost, že výslech svědků může být čten bez jeho souhlasu v případě, že se k hlavnímu líčení nedostaví, byly dodrženy i podmínky podle § 211 odst. 1 tr. ř. Za popsané situace bylo tedy možné důkazy provedené mimo hlavní líčení podle § 183 a tr. ř. učinit podkladem pro rozhodnutí a proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
7. Obviněný P. L. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť dovoláním je napadáno rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu nalézacího.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je naplněn tehdy, pokud byla porušena ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Toto ustanovení tedy předpokládá, že se konalo hlavní líčení (či veřejné zasedání) v nepřítomnosti obviněného, ačkoliv jeho přítomnost měla být umožněna nebo zajištěna a tím byl obviněný zkrácen na svém právu, aby byla věc projednána v jeho přítomnosti a on se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní projednávané věci odpovídala druhá alternativa, neboť odvolací soud rozhodl o zamítnutí odvolání obviněného, avšak ten setrval na názoru, že tak učinit neměl, když řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
9. V souvislosti s námitkami, které obviněný reklamoval v rámci podaného dovolání a jež jsou v zásadě totožné s námitkami vznesenými v odvolacím řízení, je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). A o takovou situaci se v dané věci právě jedná. Nejvyšší soud přesto uvede k jednotlivým námitkám krátký a stručný komentář.
10. Stěžejní výtkou obviněného je porušení procesních předpisů ze strany soudu prvního stupně, které mělo mít za následek zmaření jeho práva být přítomen výslechu svědků, což skutečně může evokovat spíše naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v důsledku učinění skutkových zjištění soudem na základě procesně nepoužitelných důkazů, na což přiléhavě upozornila ve svém vyjádření státní zástupkyně. Nejvyšší soud však obviněnému nemůže přisvědčit, neboť nalézací soud (potažmo soud odvolací, který postup soudu prvního stupně potvrdil jako správný) postupoval zcela v souladu s procesními předpisy a nikterak nezasáhl do práv obviněného.
Naopak lze konstatovat, že to byl právě obviněný, který sám svojí liknavostí a soustavným vyhýbání se úkonům trestního řízení, rezignoval na všechna svá práva zaručená mu zákonem, jak bude níže rozvedeno. Obviněný zcela správně popsal celou anabázi úkonů soudu činěnou vůči němu ve snaze doručit mu předvolání k hlavnímu líčení spolu s obžalobou, ovšem nesprávně se domnívá, že takovýto postup se nachází mimo rámec trestního řádu. Obvodní soud pro Prahu 9 v souladu s § 62 odst. 1 tr. ř. zaslal dne 14.
7. 2022 do datové schránky obviněného, jakožto fyzické osoby, obžalobu spolu s předvoláním k hlavnímu líčení nařízenému na 11. 8. 2022, tedy téměř měsíc před nařízeným hlavním líčením a současně s dostatečnou časovou rezervou pro vyzvednutí z datové schránky a zachování lhůty pro přípravu podle § 198 tr. ř. Podle § 62 odst. 1 tr. ř. je orgán, který doručovanou písemnost vydal při volbě způsobu doručování vázán jejich hierarchií v trestním řádu – při úkonu trestního řízení, do datové schránky, prostřednictvím doručovatele soudu nebo daného orgánu trestního řízení, provozovatelem poštovních služeb.
Obvodní soud tedy postupoval zcela správně, když nejprve zaslal předvolání do datové schránky obviněného. K námitce obviněného, že “jsou tam nějaké problémy“ (viz úřední záznam o telefonickém hovoru ze dne 16. 8. 2022, č. l. 138), byla provedena kontrola a bylo zjištěno, že datová schránka náležející dovolateli je přístupná. Obviněný se však do datové schránky nepřihlásil a zaslané přípisy mu tedy formálně doručeny nebyly. Soud prvního stupně se pokusil kontaktovat obviněného telefonicky, přičemž ani tento pokus nebyl úspěšný.
Obviněný ve svém dovolání zcela spekulativně nastiňuje myšlenku, že uvedeným postupem měl soud znemožnit obviněnému seznámit se s obsahem předvolání a znemožnit tak uplatnění jeho procesních práv. Pro takové úvahy není ve spise ani v jiných známých okolnostech opora. Naopak nelze odhlédnout od dikce ustanovení § 198 odst. 1 tr. ř., podle kterého je možné zkrátit lhůtu pro přípravu na hlavní líčení na žádost obviněného, který trvá na jeho konání. Skutečnost, že se soud pokusil o kontakt s obviněným a zjištění, zda se hlavního líčení zúčastní, i přes vědomí, že není zachována lhůta k přípravě, ale je možné mu např. osobně doručit předvolání na odročené hlavní líčení, nelze rozhodně vykládat jako snahu o zkrácení práv obviněného, ale naopak jako proaktivní přístup soudu v rámci komunikace s obviněným.
To celé za situace, kdy se jeví pravděpodobným, že se obviněný vyhýbal trestnímu řízení (což bylo následně potvrzeno a byl vydán příkaz k jeho zatčení). K nařízenému hlavnímu líčení se tedy obviněný bez omluvy nedostavil. Soud konstatoval, že mu nebyla zachována lhůta pro přípravu na hlavní líčení podle § 198 odst. 1 tr. ř. a hlavní líčení odročil. Tento postup je plně v souladu s trestním řádem.
11. Obviněný pak zároveň vytkl obvodnímu soudu, že provedl výslech svědků mimo hlavní líčení podle § 183a odst. 1 tr. ř., aniž by proto byly podle něj splněny předpoklady. Ani v tomto směru se dovolací senát s obviněným nemohl ztotožnit. Je sice pravdou, že dikce § 183a tr. ř. zcela explicitně stanoví, že mimo hlavní líčení lze vyslechnout svědky výjimečně z důležitých důvodů. Mezi tyto situace však podle komentářové literatury patří právě i situace, kdy se dostaví předvolaní svědci, avšak nikoliv obviněný a nelze provádět hlavní líčení v jeho nepřítomnosti podle § 202 tr.
ř. (přímo tato situace je modelována v komentáři k trestnímu řádu, blíže viz. ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. § 183a [Provádění důkazů mimo hlavní líčení a ochrana svědků]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2424). Lze připustit, že v nyní posuzovaném případě nebyl přítomen obviněný ani obhájce (obviněný jím v té době nebyl zastoupen), avšak jeho přítomnost není esenciálním předpokladem zvoleného postupu podle § 183a tr. ř. Formálně tedy nedošlo k jakémukoliv porušení procesních předpisů.
Současně lze konstatovat, že fakticky nedošlo ani k žádnému zásahu do práva obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces, neboť § 211 tr. ř., na jehož základě je jedině možné protokoly o výsleších svědků pořízených mimo hlavní líčení podle § 183a tr. ř. k důkazu provést, vyžaduje souhlas obviněného. S touto skutečností byl obviněný seznámen, tedy byl na možnost tohoto postupu upozorněn v předvolání k hlavnímu líčení nařízenému na den 7. 9. 2022, které převzal dne 25. 8. 2022, tedy opět s dostatečným předstihem a byla mu tak zachována lhůta na přípravu.
Obviněný tedy, ač věděl, že je v jeho věci nařízeno hlavní líčení, kterého se má zúčastnit a pro případ, že tak neučiní, byl poučen o dalším případném postupu soudu vyplývajícímu i z ustanovení § 211 tr. ř., se přesto k soudu nedostavil. Nelze tedy než konstatovat, že se jednalo o svobodné a vědomé rozhodnutí obviněného, učiněné se znalostí jeho následků, a nelze v něm tedy ex post spatřovat pochybení soudu.
12. Pokud pak obviněný reklamoval též skutečnost, že předvolání k v pořadí druhému hlavnímu líčení dne 7. 9. 2022 mělo být doručováno datovou schránkou, neboť nemožnost takového doručení musí být objektivní a nepostačuje pouhé vyjádření obviněného, nebylo možné přisvědčit ani této argumentaci. Ad absurdum by totiž takový postup vedl k absolutní nemožnosti doručení, když zákon u těchto listin (obžaloba a předvolání) vylučuje náhradní doručení (§ 64 odst. 5 tr. ř.) a možnost doručení by tak zůstala zcela na libovůli obviněného, zda se do datové schránky přihlásí či nikoliv. I z těchto důvodů zákonodárce ustanovil další způsoby, včetně doručení prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení či poštovního provozovatele. Za dané situace proto bylo zcela adekvátní, pokud byl obviněný vyzván, aby se dostavil na informační kancelář a převzal si předmětné listiny, což koneckonců obviněný učinil (sic až po vydání příkazu k zatčení, přestože byl na tuto možnost upozorněn viz úřední záznam č. l.138) a s předvoláním i s obsahem obžaloby se tak seznámil s dostatečným předstihem (8 pracovních dnů před konáním hlavního líčení).
13. Shora zmíněné výpovědi svědků tak byly jako důkaz provedeny přečtením příslušných protokolů v hlavním líčení konaném dne 7. 9. 2022 podle § 211 odst. 1 tr. ř. a to pouze se souhlasem státního zástupce, jelikož obviněný se bez náležité omluvy k hlavnímu líčení nedostavil, ačkoliv byl k němu řádně předvolán. Hlavní líčení tudíž bylo konáno v souladu s ustanovením § 202 odst. 2 tr. ř. v jeho nepřítomnosti, a ve smyslu § 211 odst. 1 tr. ř. věta druhá nebylo souhlasu obviněného k takovému postupu potřeba. Na to byl obviněný upozorněn v předvolání. Je pravdou, že v soudním spise nebylo toto předvolání katalogizované, avšak Nejvyšší soud si vyžádal jeho předložení v listinné podobě (v elektronické bylo řádně evidováno) a není tedy pochyb o jeho zákonu odpovídajícím znění. Obviněný, kterému bylo toto předvolání prokazatelně doručeno dne 25. 8. 2022 v listinné podobě, pak v tomto směru jednoznačně na pochybách být nemohl a bylo pouze jeho rozhodnutím, že se k hlavnímu líčení nedostavil.
14. Souhrnně nezbylo než konstatovat, že shora uvedené námitky, pokud formálně naplňovaly dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a m) tr. ř., popř. výslovně neuvedený důvod podle písm. g), byly vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné, když se s nimi úplně a správně již v předchozím řízení vypořádal odvolací soud (viz odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze bod 5), který tudíž ve svém vlastním postupu a rozhodnutí taktéž nechyboval.
15. Poslední námitkou obviněného, kterou vznesl až v závěru svého dovolání a kdy již z její formulace je patrno, že byla reklamována jako námitka spíše okrajová, je pochybnost o faktickém důvodu pro vydání příkazu k zatčení ze dne 22. 8. 2022. V rámci dovolacího řízení ovšem není taková námitka relevantní a zůstala tak mimo přezkumnou působnost Nejvyššího soudu.
16. Vzhledem ke všem výše uvedeným zjištěním a závěrům tak Nejvyšší soud podané dovolání obviněného P. L. v konečném výsledku odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím uvedené dovolací námitky, pokud spadaly pod uvedené dovolací důvody, byly zjevně neopodstatněné. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 6. 2023
JUDr. František Hrabec předseda senátu