4 Tdo 491/2024-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2024 o dovolání obviněného P. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 7 To 13/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 114/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 10. 2023, sp. zn. 2 T 114/2023, byl obviněný P. V., uznán vinným ze spáchání přečinu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 6. 4. 2022 jako obžalovaný v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice pod spisovou značkou 62 T 7/2021 zaslal Vrchnímu soudu v Praze, se sídlem náměstí Hrdinů 1300, Praha 4, písemnou omluvu datovanou dnem 5. 4. 2022, v níž uvedl, že se nemůže ze zdravotních důvodů dostavit k veřejnému zasedání konanému dne 11. 4. 2022 v 9.00 hodin u Vrchního soudu v Praze, přičemž jako přílohu této omluvy přiložil lékařské zprávy datované dnem 29. 3. 2022 a 4. 4. 2022, vystavené Fakultní nemocnicí Královské Vinohrady, Neurologickou klinikou, podepsané ošetřujícím lékařem D. Š., a následně dne 28. 6. 2022 předložil policejnímu orgánu Obvodního ředitelství Praha IV, Místní oddělení Pankrác, lékařskou zprávu datovanou dne 3. 5. 2022, vystavenou D. Š. z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, Neurologická klinika, která potvrzovala údaje uvedené ve výše uvedených lékařských zprávách ze dne 29. 3. 2022 a 4. 4. 2022, a tohoto jednání se dopustil, přestože bylo prokázáno, že všechny výše uvedené lékařské zprávy jsou padělky, které nebyly D. Š. z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady vystaveny“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný P. V., odsouzen podle § 350 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 62 odst. 1 tr. zákoníku, § 63 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 10. 2023, sp. zn. 2 T 114/2023, podal obviněný P. V., odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 7 To 13/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku odsoudil podle § 350 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 7 To 13/2024, podal obviněný P. V., prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Má za to, že skutková zjištění soudu I stupně, stejně tak jako soudu odvolacího, jsou v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů, neboť v průběhu provedeného trestního řízení nebyly opatřeny takové konkrétní důkazy, které by svým obsahem mohly prokázat vinu obviněného. Namítá, že nalézací soud i soud odvolací nedisponují důkazy, které by prokazovaly jakékoliv úmyslné jednání, kterým by mohl naplnit jak po objektivní, tak i subjektivní stránce skutkovou podstatu přečinu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 1 alinea druhá tr.
zákoníku. Obviněný poukazuje na skutečnost, že nalézací i odvolací soud hodnotily provedené důkazy selektivně, když ve svém odůvodnění zejména zdůrazňovaly význam důkazů, které mají svědčit v neprospěch obhajoby, když na druhé straně v konečném důsledku prakticky ignorovaly obsah důkazů svědčících ve prospěch obhajoby, v důsledku čehož při svém rozhodování porušily základní zásady stanovené pro vedení trestního řízení v ust. § 2 odst. 6 tr. ř., stejně tak jako zásadu in dubio pro reo, zásadu presumpce neviny a stejně tak tedy v konečném důsledku i právo obviněného na spravedlivý proces.
Obviněný sice vyjádřil svůj souhlas se závěrem soudu prvního stupně v tom směru, že předmětné lékařské zprávy FNKV s daty 29. 3. 2022, 4. 4. 2022 a 3. 5. 2022 je třeba hodnotit jako padělky, soudy avšak nedisponují žádným konkrétním důkazem, že by se měl obviněný podílet na jednání, které je mu kladeno za vinu. Z doposud provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný sice předložil v průběhu trestního řízení předmětnou lékařskou zprávu, avšak v daném případě nebylo bez pochybností prokázáno, že by ji padělal nebo změnil její obsah.
Obviněný se odvolává na obsah svědecké výpovědi svědka P. D., se kterou se soudy nevypořádaly a zcela její, pro řádné objasnění věci zásadní význam, ignorovaly, byť se jedná o jeden ze zásadních důkazů svědčících ve prospěch obhajoby. Obviněný dále uvedl, že vždy považoval osobu, která mu byla představena jako Š. v FKNV za osobu odborného lékaře. Sám navíc neměl žádné srovnání s jinými lékařskými zprávami FNKV, tedy s jejich úpravou, obsahem a vzhledem hlavičky FNKV, nemohl tedy ani zjistit, že by se mělo jednat o napodobeninu – tedy padělek hlavičky této nemocnice.
V neposlední řadě poukázal na skutečnost, že v době jeho vyšetření ve FNKV a vzniku předmětných lékařských zpráv, byl stále v pracovní neschopnosti a doba jeho pracovní neschopnosti pokrývala termín konání jednotlivých veřejných zasedání u Vrchního soudu v Praze. Vzhledem k existenci jeho pracovní neschopnosti v inkriminované době neměl ani žádný motiv nebo potřebu získat doklad k odročení termínu konání veřejného zasedání, neboť jeho pracovní neschopnost nebyla v tu dobu vzhledem k jeho tehdejšímu zdravotnímu stavu ukončena.
Z tohoto důvodu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 2 T 114/2023 ze dne 16. 10. 2023 a rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 13/2024 ze dne 31. 1. 2024 podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v plném rozsahu, tedy ve všech jeho výrocích a podle § 2651 odst. 1 tr. ř. vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 4 a současně tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nastíněné námitky, zejména tvrzení, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že „o padělání předmětné zprávy nevěděl“, protože neměl žádný důvod inkriminovaným zprávám nedůvěřovat ani neměl motiv k tomu, aby si dotčené padělky opatřoval, nejsou opodstatněné. Obviněnému jde primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy, především usvědčující výpovědi svědků Š. a N. a inkriminované lékařské zprávy. Nesouhlasí s tím, jaká skutková zjištění byla z důkazů vyvozena a nesouhlasí ani s tím, že na základě provedených důkazů považují soudy jeho trestnou činnost za prokázanou bez důvodné pochybnosti. Jak ovšem vyplývá mj. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V řešené kauze tedy v prvé řadě na základě konstatování „zjevného rozporu“. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod naplnit mohla, není v řešeném případě dána. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky stanovené v § 125 odst. 1 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Není chybou, pokud soudy pracují mj. s výpovědí svědků Š. a N. jako s usvědčujícími důkazy. Platí totiž, že citované důkazy společně s padělanými lékařskými zprávami vytvářejí důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory, tedy umožňuje učinit závěr o vině bez důvodných pochybností. Současně soudy právem označily obhajobu obviněného za vyvrácenou a jeho verzi průběhu skutkového děje za krajně nevěrohodnou. Z hlediska dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je přitom podstatné, že pokud je obsah soudy zmíněných usvědčujících důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že mezi nimi zjevný rozpor ve shora naznačeném smyslu neexistuje. Učiněná skutková zjištění totiž v provedených důkazech podklad mají. Předmětný dovolací důvod v alternativě „zjevných rozporů“ tedy naplněn nebyl.
6. K namítanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dále uvést, že z jeho znění (i v kontextu s ostatními dovolacími důvody) vyplývá, že
právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotněprávní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel v jiné verzi, kterou se snaží prosadit. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný zpochybňuje zejména naplnění subjektivní stránky deliktu. Nicméně soudy učiněná skutková zjištění jeho úmysl, potažmo vědomost o nepravosti dotčených zpráv jednoznačně implikují. Obviněný evidentně musel vědět, že se jedná o padělky. Se stanoviskem soudů lze proto v tomto směru plně souhlasit. S ohledem na shora uvedené proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
9. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci vedvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
10. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného P. V.
11. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).
12. K uvedenému dovolacímu důvodu obviněný namítl, že skutková zjištění soudu I. stupně, stejně tak jako soudu odvolacího jsou v extrémním nesouladu s obsahem doposud provedených důkazů. Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněným namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědi D. Š., který uvedl, že obviněného nikdy neviděl a popřel jeho tvrzení, že by mu doktor V., nebo jiný lékař z FNKV přivedl tohoto pacienta do kavárny a tam ho s ním seznámil. Svědek dále uvedl, že v době vystavení lékařských zpráv nebyl ani přítomen ve FNKV. Svědkyně P. N. následně potvrdila, že lékařská zpráva nemá náležitosti lékařských zpráv, vydávaných standartně ve FNKV. Zpráva neměla obvyklou hlavičku a bylo na ní razítko z lůžkové části, kde standartně neprobíhají ambulantní výkony. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo proto v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Lze doplnit, že se obviněný svými námitkami pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat pouze z toho, že soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném hodnocení důkazů.
13. Zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení, což nelze v projednávaném případě konstatovat. Nelze přisvědčit verzi obviněného, že se setkal s Š. v kavárně, ten si jej následně odvedl do ambulance, kde ho vyšetřil, předepsal mu léky a vydal lékařskou zprávu. Toto tvrzení bylo vyvráceno výše uvedenými svědeckými výpověďmi, zejména výpovědí Š. Nejvyšší soud má za to, že soudy po provedeném dokazování bez důvodných pochybností učinily správný závěr, že obviněný předložil Vrchnímu soudu v Praze lékařské zprávy vystavené Fakultní nemocnicí Královské Vinohrady, Neurologickou klinikou, podepsané ošetřujícím lékařem D. Š., které byly padělky a které tento lékař nikdy nevystavil.
14. Obviněný P. V., ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
15. Nejvyšší soud shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neuvedl však žádné námitky ryze hmotněprávního charakteru. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Obviněný pouze uvedl, že nalézací soud i soud odvolací nedisponují takovými důkazy, které by prokazovaly jeho jakékoliv úmyslné jednání, kterým by mohl naplnit jak po objektivní, tak i subjektivní stránce skutkovou podstatu daného přečinu.
16. Jak již bylo uvedeno výše, bylo nepochybně prokázáno, že lékařské zprávy FNKV s daty 29. 3. 2022 a 4. 4. 2022, které obviněný předložil Vrchnímu soudu v Praze v rámci omluvy z účasti u veřejného zasedání, jsou padělky, které nebyly vystaveny Š. Totéž lékařská zpráva ze dne 3. 5. 2022, předložená obviněným policejnímu orgánu. Skutečnost, že jde o padělky vyplynula jak z výpovědi svědka Š., který potvrdil, že na zprávách není jeho pravý podpis a že je ani vystavit nemohl, jelikož se v uvedených dnech nevyskytoval na pracovišti, jak bylo ostatně potvrzeno i výpisem z docházkového systému.
Sám také popřel, že by se s obviněným setkal v kavárně. Na zjištěném skutkovém stavu nemění nic ani obviněným zmíněná výpověď svědka P. D. Obviněný pouze zpochybňuje způsob a výsledky hodnocení důkazů soudy, předestírá vlastní pohled na hodnocení důkazů a prosazuje svá vlastní, pro něj příznivější skutková zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Není již podstatné, jakým způsobem obviněný padělky získal, popsaným jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu, padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, neboť v trestním řízení padělané lékařské zprávy užil jako pravé, přičemž tak učinil, přestože byl přinejmenším srozuměn s tím, že tyto lékařské zprávy pravé být nemohou.
17. Nejvyšší soud k námitkám obviněného pro úplnost dodává, že odlišná zjištění soudů, která se míjí s jeho představami, nemohou být důsledkem porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo ze strany soudů. Podle celé řady respektovaných rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu se totiž nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou. Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině obviněného neměl. Pokud dále obviněný zmínil porušení jeho práva na spravedlivý proces z důvodu, že soudy obou stupňů prakticky ignorovaly obsah důkazů, svědčících ve prospěch jeho obhajoby, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému.
18. V neposlední řadě poukazuje obviněný na skutečnost, že v době jeho vyšetření ve FNKV a vzniku předmětných lékařských zpráv byl stále v pracovní neschopnosti a doba jeho pracovní neschopnosti pokrývala termín konání jednotlivých veřejných zasedání u Vrchního soudu v Praze. Neměl proto žádný motiv k odročení termínu konání veřejného zasedání, neboť jeho pracovní neschopnost nebyla v tu dobu ukončena. K této námitce Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na bod 15 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, který se s touto námitkou, uplatněnou již v odvolání vypořádal, když s odkazem na rozhodnutí tohoto soudu sp. zn. 5 Tdo 442/2003 ze dne 11. 6. 2003, uvedl, že potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti nikterak nepotvrzuje, že obviněný není schopen účastnit se hlavního líčení.
19. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný P. V., svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
20. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. V., podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 6. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu