4 Tdo 501/2024

4 Tdo 501/2024-200

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2024 o dovolání obviněného M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2024, sp. zn. 9 To 13/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 109/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 30 T 109/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný M. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:

dne 18. 6. 2022 v době kolem 09:10 hodin venčil, v k. ú. obce XY za novou zástavbou obce XY, okr. XY psa jménem Erni, plemene knírač velký černý, nepřipoutaného na vodítku, a když opětovně potkal poškozenou L. Z., která zde ve volně přístupném terénu v té době venčila svého psa maďarského ohaře, rozběhl se pes Erni ze vzdálenosti cca 30 metrů k poškozené se psem, a poškozenou, která svého psa držela levou rukou za obojek, kousl do pravé volné ruky, čímž poškozené L. Z. způsobil poranění pravé ruky a to tříštivou otevřenou zlomeninu třetí záprstní kosti vpravo s posunem úlomků, jedna rána situována na hřbetu ruky délky 1,5 cm, druhá rána na dlani v délce 1 cm, kdy toto zranění bylo kvalifikováno jako středně těžké zranění a poškozenou citelně omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu delší než šest týdnů, přičemž obžalovaný tímto svým jednáním porušil vyhlášku obce XY č. 3/2021, o pravidlech pro pohyb psů na veřejném prostranství, dle které je zakázáno volné pobíhání psů bez upoutání na vodítko, včetně obecné povinnosti prevence vyplývající z ustanovení § 2900 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník.

2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.

3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou L. Z. odkázal s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině a trestu. Odvolání podala i poškozená Česká průmyslová zdravotní pojišťovna do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 2. 2024, sp. zn. 9 To 13/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 30 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tj. v celkové výši 30 000 Kč. Podle § 259 odst. 2 tr. ř. per analogiam za použití § 259 odst. 3, 4 tr. ř. dále napadený rozsudek doplnil k odvolání poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovny tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČO: 47672234, se sídlem Jeremenkova 161/11, Vítkovice, 703 00 Ostrava, na náhradě škody částku 37 392 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 1. 2. 2024, sp. zn. 9 To 13/2024, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 30 T 109/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř.

6. Dovolatel předně konstatuje, že přestože nesouhlasí se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, tak tyto respektuje. Následně poukazuje na skutek, kterým byl uznán vinným a ve kterém je spatřováno spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Podle obviněného ovšem soudy nižších stupňů nesprávně posoudily právní otázku zavinění a porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání nebo funkce nebo uložené podle zákona. V důsledku toho pak dospěly k nesprávnému závěru o jeho vině.

7. Obviněný namítá, že dle přiléhavé judikatury lze v souvislosti s útokem psa dospět k závěru o trestní odpovědnosti majitele psa toliko v situaci, kdy majitel psa věděl, že s chováním psa byly již v minulosti problémy, a neučinil nic proto, aby k újmě na zdraví u třetích osob nedošlo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1034/2013 nebo nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2012/18).

8. Následně dovolatel poukazuje na dosud bezproblémové chování psa Erni, který do doby předmětné události byl zcela bezkonfliktní a byl řádně vycvičen. Protože on sám znal psa od štěněte a plnohodnotně se o něho staral, byl oprávněn učinit závěr, že tento není nebezpečný svému okolí. Proto nemusel vyvíjet žádnou mimořádnou obezřetnost či aktivitu k ochraně okolí před tímto psem. Akcentuje, že když se předmětného dne potkali s poškozenou a jejím psem poprvé, nedošlo k jakémukoliv incidentu či projevu nevraživosti mezi oběma psy. Tedy, i kdyby neměl Erniho na vodítku, tak mu nemůže být kladeno za vinu, že mohl a měl vědět, že dojde k napadení třetí osoby tímto psem a že pes neuposlechne jeho přímý pokyn.

9. Při zohlednění rasy, povahy, výcviku a bezúhonnosti psa Erniho mohl být oprávněně přesvědčen, že k žádnému incidentu nedojde ani v případě, že by neměl vodítko. Jinak vyjádřeno, neměl a nemohl vědět, že by mohlo dojít k následku, ke kterému bohužel došlo. Proto u něho chybí zavinění. Úvahy soudů v tomto směru považuje za obecné, když tyto nijak nehodnotily samotného psa, zejména historii jeho chování.

10. Současně obviněný namítá, že předmětný skutek nemůže být trestným činem, protože neporušil „důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání nebo funkce nebo uložené podle zákona“. Namítá, že vyhláška obce XY takovou povinnost nezakládá a nejedná se o povinnost uloženou mu podle zákona. Odkazy soudů nižších stupňů na obecnou preventivní povinnost považuje za nepřípadné, neboť tyto soudy nijak nehodnotily samotného psa. Má za to, že předpoklady obecné preventivní povinnosti byly z jeho strany naplněny výcvikem psa. Poukazuje i na formalistický přístup soudů, které nijak nehodnotily, že předmětná vyhláška povoluje volné venčení psů na vymezených veřejných prostranstvích. Má tedy za to, že pokud by k excesu chování psa došlo na těchto prostranstvích, tak by zjevně odpovědný nebyl.

11. V závěru podaného dovolání pak obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně.

12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 27. 5. 2024, sp. zn. 1 NZO 306/2024. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a především pak obsah podaného dovolání.

13. Následně konstatoval, že dovolací argumentaci obviněného nepovažuje za důvodnou. Pokud obviněný poukazuje na předchozí zkušenosti se jmenovaným psem, tak se sice jedná o významný moment z hlediska jeho možného nedbalostního jednání, nikoliv o hledisko jediné. Zdůrazňuje, že otázku zavinění je nutno vždy hodnotit v kontextu všech zjištěných skutečností, nikoliv izolovaně z hlediska jedné zkušenosti. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný jednal ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle státního zástupce ovšem zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jednal ve formě nedbalosti nevědomé ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tento jeho závěr ovšem nemůže vést k závěru o nesprávnosti rozhodnutí ve věci samé, když údaj o formě nedbalosti není součástí výroku rozhodnutí. Obě formy jsou navíc prakticky rovnocenné.

14. Státní zástupce pak uvádí, že nevědomá nedbalost podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel v době jednání nevěděl, že může porušení či ohrožení právního statku způsobit, ale vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům o tom vědět měl a mohl. U nevědomé nedbalosti pak absentuje u pachatele vědomí toho, že svým činem může způsobit trestněprávní následek a jeho povinnost je založena z hlediska zavinění pouze na povinnosti a současně možnosti takový následek předvídat. O takovou situaci se v dané věci jedná, když obviněný vzhledem ke své předchozí zkušenosti se psem Erni a jeho výcvikem si nebyl plně existujícího rizika vědom, ovšem měl možnost takový následek předvídat a současně byl povinen jej předvídat.

15. Státní zástupce zdůrazňuje, že je-li při absenci vůle spáchat trestný čin zachována patřičná míra opatrnosti ve vazbě na způsobení trestněprávně relevantního následku v podobě porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, nejde o nedbalost a s ohledem na to ani o trestný čin. Pokud pachatel ovšem nedostojí povinnosti zachovávat náležitou opatrnost a za okolností předvídaných v § 16 odst. 1 tr. zákoníku dojde v příčinné souvislosti s jeho jednáním k porušení nebo ohrožení takového zájmu, stane se tak z jeho strany zaviněně. Určení patřičné míry opatrnosti u konkrétní osoby se odvíjí od její povinnosti, možnosti a schopnosti předvídat způsobení daného trestněprávního následku. Povinnost předvídat představuje objektivní hledisko pro určení míry potřebné opatrnosti, kdy možnost a schopnost této předvídavosti u konkrétní osoby představuje subjektivní hledisko.

16. V případě objektivního hlediska lze u každého v zásadě požadovat stejnou míru opatrnosti, když toliko v případě určité skupiny osob vykonávajících specifické činnosti, kde je vyšší riziko porušení či ohrožení, je požadovaná vyšší míra opatrnosti. Rozsah patřičné míry opatrnosti vyplývá buď z právních či bezpečnostních předpisů, nebo technických norem. U určitých povolání, u nichž tak tomu není, vyplývá míra opatrnosti z určitých obecně uznávaných pravidel, a pokud tato nejsou, tak je požadovaná taková opatrnost, která je přiměřená daným okolnostem a situaci. Je třeba přitom vzít v úvahu takovou míru opatrnosti, kterou pachatel může a je schopen vynaložit v konkrétním případě, tedy k objektivnímu hledisku potřebné míry opatrnosti přiřadit subjektivní hledisko jejího určení. Subjektivní míra opatrnosti se hodnotí individuálně u každé osoby podle jejích znalostí, vlastností a zkušeností a s přihlédnutím ke konkrétní situaci a podmínkám, za kterých k jednání došlo.

17. Vzhledem ke shora uvedenému lze podle státního zástupce mít za to, že u obviněného bylo naplněno jak objektivní, tak subjektivní hledisko kritéria nedbalosti. Z objektivního hlediska se neopatrnost obviněného projevila nerespektováním obecné vyhlášky, když psa venčil tzv. na volno, a to přestože si byl vědom pohybu poškozené a jejího psa v jeho blízkosti. Tímto jednáním porušil nejen vyhlášku obce, ale i ustanovení § 2900 občanského zákoníku. Přiměřeně opatrný člověk si je vědom toho, že volné pobíhání psů v místech, kde se nacházejí jiní lidé a zvířata, zvyšuje riziko újmy na právních statcích jiných lidí. Jednoduchým preventivním opatřením pak bylo psu dát náhubek či vodítko. Nic takového ovšem z hlediska objektivní míry opatrnosti obviněný neučinil. Pokud se týká subjektivní míry opatrnosti, státní zástupce akcentuje skutečnost, že věděl o tom, že se cizí pes v místech pohybuje, ale i to, že sám obviněný fakticky doznal, že si chováním svého psa nebyl zcela jistý, když uvedl, „nevíme, co se psům honí v hlavě“. Navíc odkazuje na věk obviněného, jeho intelekt a zkušenost se psy, takže mohl o rizicích spojených s volným pobíháním psů vědět. Státní zástupce tak uzavírá, že subjektivní stránka byla u obviněného naplněna.

18. Ohledně nesouhlasu obviněného s tím, že porušil důležitou povinnost, vyslovuje státní zástupce závěr, že ani této argumentaci nelze přisvědčit. Dovolatel se při venčení psa nacházel v pozici psovoda, a tudíž odpovídal za řádné a bezproblémové chování psa. Proto předmětná vyhláška na řešený případ dopadá. Navíc podle státního zástupce lze porušení důležité povinnosti dovodit i s odkazem na ustanovení § 2900 občanského zákoníku. Podle ustálené judikatury lze prevenční povinnost vztáhnout i na požadavek řádné kontroly psa, přičemž v porušení této povinnosti může být shledáno porušení důležité povinnosti podle § 148 tr. zákoníku.

19. Závěrem tudíž navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného.

20. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne rozhodování neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

23. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

24. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

25. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve

výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

28. Nejvyšší soud nadto musí uvést, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

29. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá nesprávné právní posouzení věci či jiné nesprávně hmotněprávní posouzení odpovídají zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

30. Předně je třeba uvést, že stejnou argumentaci obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 26. 10. 2023 (viz č. l. 163 až 165 verte). Lze tedy konstatovat, že dovolací argumentace obviněného představuje pouze opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. body 9 až 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, str. 5-6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

31. Bez ohledu na shora uvedené Nejvyšší soud přistoupil k věcnému posouzení podaného dovolání. Obviněný především namítá pochybění soudů nižších stupňů stran naplnění subjektivní stránky, když tvrdí, že u něho není dáno zavinění ani ve formě nedbalosti. Jak již bylo naznačeno, tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když se vztahuje k předpokladům trestní odpovědnosti fyzické osoby. Jedná se o argumentaci, která směřuje do právního posouzení skutku, když se jedná o řešení otázky, zda skutek je trestným činem z hlediska zavinění.

32. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (srov. P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 316). Zároveň platí, že zavinění jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15) a nedbalost (§ 16). V případě nedbalosti pak trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a nedbalost nevědomou [§ 16 odst. odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

33. Při vědomé nedbalosti (culpa luxuria) pachatel „věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí“. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnost (viz Šámal, P.

a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck. 2023, 366 s.). Pro závěr o vědomé nedbalosti nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, ale je nutné zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů je nutné přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (srov. č. 45/1965, č. 29/2012 Sb. rozh.

tr.). Nevědomou nedbalost (culpa negligencia) trestní zákoník vymezuje tak, že „pachatel nevěděl, že svým jednáním může takový následek (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem – srov. § 110) způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.“ Při nevědomé nedbalosti se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem.

Posouzení, zda pachatel „vědět měl“, závisí na tom, zda měl subjektivní povinnost se seznámit s rozhodnými skutečnostmi, zatímco posouzení, zda pachatel „vědět mohl“, spočívá v tom, zda měl objektivní možnost se s těmito skutečnostmi seznámit. Při absenci jednoho z těchto kritérií pachatel nejedná z nevědomé nedbalosti a nelze mu přičítat zavinění k trestněprávně relevantnímu následku (srov. R 6/1988) (viz Šamal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck. 2023, 370 s.). Platí, že jak možnost, tak povinnost předvídat se posoudí vždy vzhledem k okolnostem případu (na základě objektivních okolností spojených se skutkem) a subjektivním dispozicím konkrétního pachatele.

Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování potřebné míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, protože jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za nedbalostní trestný čin odpovídá zásadně odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. č. 5/2013 Sb. rozh. tr., Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část.

4. vydání.

Praha: Leges, 2014, s. 236-243). V daných souvislostech dovolací soud ponechává stranou kategorii hrubé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož není z pohledu jeho úvah relevantní.

34. Objektivní vymezení míry potřebné opatrnosti od každého žádá zpravidla stejnou míru opatrnosti. Jen výjimečně žádá od některých skupin osob vykonávajících určité povolání nebo zaměstnání (lékařů, lékárníků, řidičů, stavebních techniků apod.) určitou vyšší míru opatrnosti, která je však potom zase stejná u každého, kdo takové povolání nebo zaměstnání vykonává. Rozsah náležité opatrnosti je třeba zpravidla zkoumat na podkladě zvláštních právních předpisů (srov. předpisy o bezpečnosti práce, předpisy o pravidlech silničního provozu apod.), ale v některých případech i na základě jinak stanovených či uznávaných pravidel. Jestliže jde o případ, u kterého není objektivní kritérium upraveno zvláštními právními nebo bezpečnostními předpisy nebo uznávanými pravidly, bude se vyžadovat taková opatrnost, jaká je přiměřená okolnostem a situaci, kterou pachatel svým jednáním na konkrétním místě sám vyvolal, přitom je třeba vycházet z ustanovení trestního zákoníku o zavinění (srov. R 14/1978 – v odůvodnění). Jsou totiž životní situace, které vůbec nejsou upraveny právními předpisy nebo sice jsou upraveny, ale jen ve zcela obecné poloze (např. péče o malé dítě v rodině). V těchto situacích se zpravidla vychází jen z obecně uznávaných zásad rozumného člověka. Zpravidla tu postačí dodržet stanovenou nebo ve společnosti uznávanou míru potřebné opatrnosti. (viz Šamal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck. 2023, 371 s).

35. K trestní odpovědnosti však musí být splněno i subjektivní kritérium nedbalosti. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míru povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Je to tedy individuální hledisko. Proto o zavinění z nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) [ale i vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a)] jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (viz Šamal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck. 2023, 371 s). Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je proto vždy nutno zvažovat vzdělání, kvalifikaci, obecné i speciální zkušenosti pachatele, jeho inteligenci, postavení v zaměstnání apod., ale i konkrétní okolnosti dané věci, bez ohledu na to, zda existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (např. místo a čas činu). Zároveň platí, že mezi porušením potřebné míry opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost.

36. Předně je třeba zdůraznit, že v dané věci se soudy nižších stupňů otázkou zavinění zabývaly, když soud prvního stupně uzavřel, že obviněný jednal ve formě nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 11 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil.

37. Nejvyšší soud ovšem stejně jako státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, dospěl k závěru, že v dané věci všechny zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že obviněný jednal ve formě nedbalosti nevědomé ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jinak vyjádřeno, obviněný sice v době svého jednání nevěděl, že může dojít ke zranění poškozené jeho psem, ovšem vzhledem ke všem okolnostem a svým osobním poměrům o tom vědět měl a mohl. Podle Nejvyššího soudu totiž tvrzená existence vědomé nedbalosti je skutečně vyloučena tím, že vzhledem k předchozím zkušenostem se psem, když v řízení nebylo zjištěno, že by v minulosti napadal jiné psy či osoby, a s ohledem na jeho absolvovaný výcvik, si dovolatel nemusel být rizika útoku ze strany psa vědom. Přes tento závěr ovšem podle Nejvyššího soudu mohl takový následek předvídat a současně ho byl povinen předvídat, a to vzhledem ke všem okolnostem, které mu byly známy, ale i jeho osobním poměrům.

38. Objektivní vymezení míry potřebné opatrnosti bylo dáno tím, že dovolatel nerespektoval příslušné ustanovení obecní vyhlášky obce XY, konkrétně čl. 1 této vyhlášky, o povinnosti mít psa na vodítku, a to přestože si byl vědom toho, že v blízkosti se nachází poškozená se svým psem, když tuto krátce předtím potkal, když v té době měl psa na vodítku a následně se potkali při návratu poškozené, takže poškozenou a jejího psa viděl. Přesto nechal svého psa tzv. na volno. V tomto směru je třeba zdůraznit, že je obecně známou skutečností, že omezení směřující k zamezení volného pobíhání psů v místech, kde se mohou setkat s lidmi a jinými psy, směřuje právě k tomu, aby se předešlo újmám na zdraví a majetku u těchto osob.

39. Z hlediska subjektivního kritéria možnosti předvídat, že může dojít k způsobení trestněprávního následku, konkrétně újmy na zdraví u poškozené, je třeba poukázat na životní zkušenosti obviněného, na jeho věk, kdy tento je dospělý, má středoškolské vzdělání, takže si je schopen představit, ale zejména uvědomovat, že volné pobíhání psů vždy v sobě nese určité riziko, že může dojít ke zranění jiných osob či psů. Současně je třeba akcentovat, že obviněný má určité zkušenosti se psy a jak sám připustil, že „nevíme, co se psům honí v hlavě“. Již z tohoto jeho vyjádření vyplývá, že si musel být vědom toho, že volně pobíhající pes představuje určité riziko pro jiné osoby a psy, a to z toho hlediska, že nelze zcela na 100 % vždy předpokládat jeho chování. Navíc jedná se i o obecně známou skutečnost, které je známa většině chovatelů psů, že i zcela bezproblémoví psi občas mají tendenci k netypickému chování a že někdy nejsou ochotni poslechnout pokyny svého pána. Proto lze mít za to, že v dané věci bylo naplněno i subjektivní kritérium předvídatelnosti.

40. Lze proto uzavřít, že v dané věci byla u obviněného naplněna subjektivní stránka jeho jednání, tedy že obviněný jednal v nevědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Naznačený závěr o formě nedbalosti nemůže vést k závěru o nesprávnosti předmětného rozhodnutí, když předmětný delikt lze spáchat jak ve formě vědomé, tak i formě nevědomé nedbalosti. Navíc údaj o formě nedbalosti pak není ani součástí výroku rozhodnutí, přičemž vědomá nedbalost neznamená nutně vyšší míru zavinění než nedbalost nevědomá.

41. Na závěr považuje ještě Nejvyšší soud za vhodné uvést, že pokud obviněný poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2012/18, tak se jedná o odkaz nepřípadný, když v dané věci nebyla předmětem řešení otázka subjektivní stránky, nýbrž právo na účinné vyšetřování ve smyslu čl. 2 či 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 6 odst. 2 či čl. 7 odst. 1, 2 Listiny základních lidských práv a svobod.

42. Obviněný dále uplatnil námitku stran naplnění znaku „porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo jiné povinnosti uloženému podle zákona“. Jak již bylo naznačeno, i tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podstata dovolací argumentace je založena na tvrzení, že porušení důležité povinnosti nelze dovodit z porušení obecné prevenční povinnosti podle § 2900 občanského zákoníku a že mu vyhláška obce neukládá povinnosti vyplývající z jeho povolání, postavení, funkce a že se nejedná o povinnosti ukládané mu podle zákona.

43. I tuto námitku shledal Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněnou. Za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona je třeba považovat porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví lidí. Za porušení důležité povinnosti ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zákoníku však není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidské zdraví, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k ublížení na zdraví (srov. R 11/1964). Zároveň platí, že aby bylo možné dospět k závěru, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení, funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu ve formě ublížení na zdraví je příčinná souvislost (srov. R 31/1966, shodně R 39/1963 a 5/1962).

44. Předně je třeba uvést, že v dané věci není pochyb o tom, že soudy dospěly k závěru o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zákona obviněným z toho, že tento při venčení psa, kdy vystupoval v pozici psovoda, porušil obecnou prevenční povinnosti podle § 2900 občanského zákoníku, podle kterého vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

Zároveň ovšem odkázaly i na porušení obecní vyhlášky č. 3/2021 obce XY, o pravidlech pro volné pobíhání psů. Z pohledu uplatněné dovolací argumentace je předně třeba zdůraznit, že judikatura připouští, aby porušení obecné prevenční povinnosti zakládalo porušení důležité povinnosti podle zákona, a to zejména při současném porušení dalších povinností, vyplývajících například z interních předpisů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 8/2016 publikované pod č. 36/2016 Sb. rozh.

tr.), z pracovních závazků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 4 Tdo 903/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 8 Tdo 586/2020).

45. V dané věci je třeba zdůraznit, že porušení důležité povinnosti vyplývající se zákona spočívá právě v porušení nejen prevenční povinnosti, ale i v porušení vyhlášky č. 3/2021 obce XY o pravidlech pro volné pobíhání psů. Pokud obviněný namítá, že svoji prevenční povinnost splnil tím, že pes měl výcvik, tak je třeba zdůraznit, že samotná tato skutečnost nemůže vést k závěru o splnění prevenční povinnosti, neboť v takovém případě by platilo, že psi, kteří mají odpovídající výcvik, by nemuseli na volně přístupném prostranství být na vodítku či mít košík.

Lze mít za to, že absolvovaný výcvik psa představuje jen jeden z předpokladů při posuzování splnění prevenční povinnosti, ale nikoliv jediný. Stran další námitky obviněného, že v případě vyhlášky obce se nejedná o povinnost ukládanou mu podle zákona, je třeba uvést, že předmětná vyhláška byla vydána na základě zákonného zmocnění podle § 10 písm. c), d) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Podle ustanovení čl. 104 odst. 3 Ústavy jsou obce přímo zmocněny tvořit právo ve formě vydávání obecně závazných vyhlášek, když na rozdíl od vydávání právních předpisů v přenesené působnosti ve smyslu čl.

79 odst. 3 Ústavy, k vydávání obecně závazných vyhlášek v mezích své věcné působnosti, a to i když jsou jimi ukládány povinnosti, již obce žádné další zákonné zmocnění nepotřebují s výhradou ukládání daní a poplatků vzhledem k čl. 11 odst. 5 Listiny (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 11. 12. 20007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06). Ustanovení § 10 stanoví věcné oblasti, v nichž jsou obce oprávněny bez výslovného zákonného zmocnění tvořit právo. Pro všechny tyto věcné oblasti platí společná podmínka, že musí jít o záležitost v zájmu obce a občanů obce (§ 35 odst. 1 zákona o obcích), tzn. o záležitost místní, nikoli o záležitost krajského nebo celostátního významu.

Obec XY si tedy mohla na základě zmocnění obsaženého v § 10 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., obecního zřízení, v obecně závazné vyhlášce obce k zabezpečení čistoty a veřejného pořádku vymezit veřejná prostranství a stanovit práva a povinnosti průvodců psů v případě volného pohybu psů na těchto prostranstvích (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, č. j. As 35/2003-59). Za naznačené situace se tedy jednalo o porušení povinnosti uložené obviněnému na základě zákonného zmocnění vyplývajícího ze zákona.

Právě v porušení prevenční povinnosti v kombinaci s porušením povinnosti na úseku ochrany veřejného pořádku lze spatřovat naplnění znaku porušení důležité povinnosti vyplývající ze zákona. Proto ani v tomto směru nebylo možno podané námitce přisvědčit.

46. K tvrzení obviněného stran toho, že pokud by k excesu psa nedošlo na vymezených veřejných prostranství, kde je venčení psů dovoleno pouze na vodítku, že by jeho trestní odpovědnost byla vyloučena, tak lze jen stručně uvést, že pak by bylo nutno posuzovat, a to s ohledem na všechny okolnosti případu, a zjišťovat, zda samotné porušení prevenční povinnosti naplňuje znak porušení důležité povinnosti, a to i z pohledu toho, jaké jsou povinnosti osoby, která psa venčí v prostoru, kde je volné pobíhání psů povoleno (viz čl. 2.2 vyhlášky č. 3/2021 obce XY). Taková naznačená situace ovšem v dané věci nenastala, když obviněný venčil prokazatelně svého psa na pozemcích, kde bylo volné pobíhání psů zakázáno.

47. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v tomto případě zatížena vadou, která by naplňovala zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak se nemůže jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

48. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného sice odpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 6. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu