4 Tdo 506/2025

4 Tdo 506/2025-417

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2025 o dovolání obviněného J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2025, sp. zn. 4 To 32/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 T 87/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 5 T 87/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný J. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku (jednání pod bodem I) a dále pokračujícím přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku (jednání pod bodem II), částečně ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem II. 7). Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„I. v době od 1.8.2022 do 31.10.2022 ve XY na čerpací stanici XY a na dalších přesně nezjištěných místech ve XY kontaktoval poškozeného A. Š., se smyšlenou legendou s tím, že si L. N. na poškozeného někoho najal za 130 000Kč a ten bude škodit A. Š. a jeho rodině, kdy přesně neuvedl jak, a to i přesto, že věděl, že si L. N. nikoho takového nenajal a sdělil poškozenému, že kdyby mu dal částku 130 000 Kč, tak zařídí, aby ten najatý člověk nic neudělal jemu ani jeho rodině, s tím, že mu to vysvětlil tak, že ten člověk, když vezme 130 000 Kč od L. N. a 130 000 Kč od něj, tak bude spokojený a nic neudělá a když mu poškozený A. Š. řekl, že finanční hotovost 130 000 Kč nemá, tak mu J. B. řekl, že by to šlo udělat tak, že L. F. za poškozeného uhradí 80 000 Kč a poškozený pouze doplatí ten zbytek 50 000 Kč, což se také stalo, poškozený předal J. B. finanční hotovost 50 000 Kč a zbytek 80 000 Kč splácel měsíčně po 10 000 Kč L. F., když poslední platbu poškozený předal L. F. na jaře roku 2023, ovšem nic z toho, co za účelem vylákání finančních prostředků sdělil J. B. poškozenému A. Š. nebyla pravda, a tímto jednáním poškozenému A. Š., způsobil škodu ve výši 130 000 Kč,

II. 1) v době od 1.5.2024 od 15.44 hod. do 30.5.2024 na různých místech města XY telefonicky přesvědčoval poškozeného A. Š. o tom, že v dosud přesně nezjištěném drogovém případu, který je prověřován policejním orgánem Policie ČR, KŘP Jihočeského kraje, Územního odboru Strakonice, figuruje jméno poškozeného jako drogového dealera, na kterého shodně vypovídali tři dosud neztotožnění svědci v tom smyslu, že když poškozený v roce 2019 pracoval v bageterii "XY", tak zde měl prodávat nebo předávat dosud přesně nezjištěné množství drog zákazníkům bageterie a že příští týden dojde k zatčení poškozeného A. Š. pro tuto drogovou trestnou činnost s tím, že J. B. dokáže poškozenému zajistit, že mu někdo od Policie vystaví potvrzení o tom, že s touto drogovou trestní věcí nebude spojován a že to bude stát 120 000 Kč, které poškozený následně vybral ze svého bankovního účtu vedeného u Moneta banky a dne 2.5.2024 tuto částku předal J. B. na BČS OMV ve XY, a tímto jednáním poškozenému A. Š. způsobil škodu ve výši 120 000 Kč,

2) dne 3.5.2024 J. B. telefonicky oznámil poškozenému A. Š., že dosud neustanovení čtyři lidé u Policie ČR již podepsali papír, který má zajistit, že poškozený Š. nebude s drogovým případem spojován, ale dosud neustanovená žena toto podepsat odmítla a žádá další částku ve výši 28 000 Kč, a tak poškozený si vypůjčil od kamaráda J. P. částku 20 000 Kč, kterou předal dne 3.5.2024 J. B. na BČS OMV ve XY, který poškozenému slíbil, že zbylou část 8 000 Kč uhradí ze svého, a tímto jednáním poškozenému A. Š., způsobil škodu ve výši 20 000 Kč,

3) dne 7.5.2024 J. B. volal poškozenému A. Š. s tím, že se mu porouchalo vozidlo a potřebuje těch zbylých 8 000 Kč, které za poškozeného doplatil té ženě, poškozený částku vybral a předal dne 7.5.2024 J. B. na BČS OMV ve XY, a tímto jednáním poškozenému A. Š., způsobil škodu ve výši 8 000 Kč,

4) dne 13.5.2024 J. B. volal poškozenému A. Š. s tím, že sice je vše vyřešené, ale jelikož je do drogové kauzy zapleteno hodně lidí a spis se bude posílat do Brna na útvar organizovaného zločinu i se jménem poškozeného, je potřeba sehnat dalších 45 000 Kč pro dosud neustanovenou soudkyni, která zajistí, že poškozený Š. již v této věci nebude napadnutelný, tak si A. Š. vzal ve své bance půjčku ve výši 65 000 Kč, aby mohl uhradit svůj dluh J. P. a částku ve výši 45 000 Kč předal ten samý den J. B. na BČS OMV ve XY, čímž si měl zajistit, že spis půjde do Brna bez jména poškozeného, a tímto jednáním poškozenému A. Š., způsobil škodu ve výši 45 000 Kč,

5) dne 17.5.2024 volal poškozenému na pokyn J. B. pan L. P., který poškozenému sdělil, že vše je zařízené, ale že je potřeba ještě někomu předat dalších 7 000 Kč, které od poškozeného převezme J. B., a tak poškozený předal ten samý den J. B. částku 7 000 Kč na BČS OMV ve XY, a tímto jednáním poškozenému A. Š. způsobil škodu ve výši 7 000 Kč,

6) dne 20.5.2024 volal J. B. poškozenému A. Š., že soudkyni nestačilo 45 000 Kč a že požaduje dalších 80 000 Kč, které ale poškozený neměl, a tak požádal svojí babičku A. K. o půjčku, ta mu půjčila jen 66 000 Kč, zbytek vybral poškozený opět ze svého bankovního účtu a celou částku ve výši 80 000 Kč ten samý den předal J. B. na zastávce u hotelu XY ve XY, čímž měla být celá věc drogové trestné činnosti uzavřena, a tímto jednáním poškozenému A. Š. způsobil škodu ve výši 80 000 Kč,

7) dne 27.5.2024 se poškozený A. Š. sešel s J. B. u plaveckého stadionu ve XY, kde J. B. poškozenému sdělil, že 7 obžalovaných osob má poškozeného za práskače, protože z drogové trestné činnosti vybruslil bez následků a že si za 700 000 Kč objednali dosud neustanoveného člověka z Brna, který má poškozenému ublížit, J. B. pak poškozenému sdělil, že se s tím člověkem zná a je schopen za menší úplatu ve výši 7 000 Kč zařídit, aby se poškozenému a jeho okolí nic nestalo, poškozený A. Š. J. B. již žádnou finanční částku nepředal a věc oznámil na Policii ČR, a tímto jednáním se poškozenému A. Š., snažil způsobit škodu ve výši 7 000 Kč,

jednáním pod body II. 1) až 7) způsobil poškozenému A. Š. škodu ve výši 280 tis. Kč a dalších 7 000 Kč se pokusil neúspěšně způsobit,

přičemž obžalovaný se tohoto jednání dopustil, ač byl rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 4. 2021 pod sp. zn. 3 T 9/2021, který nabyl právní moci dne 28. 4. 2021, odsouzen za pokračující přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody na 1,5 (jeden a půl) roku, když výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 (čtyř) let“.

2. Za uvedenou trestnou činnost uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle § 84, § 85 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Současně nad obviněným vyslovil dohled. Dále podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložil přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil hradil škodu, kterou přečinem způsobil.

3. Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému A. Š., peněžní částku ve výši 410 000 Kč, jako náhradu škody způsobené přečinem.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání směřující do výroku o trestu. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání státního zástupce rozhodl rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, sp. zn 4 To 32/2025 tak, že zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a znovu při nezměněném výroku o vině za podmínek podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 18 (osmnácti) měsíců. Pro výkon uloženého trestu zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Současně odvolací soud podle § 131 odst. 1 tr. ř. nařídil opravu zřejmé nesprávnosti, k níž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech, týkající se výroku o náhradě škody.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 2. 2025, sp. zn. 4 To 32/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání směřující proti výroku o trestu, v němž explicitně uplatnil dovolací důvod v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle dovolatele rozsudek soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které obviněný spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil obecné zásady pro ukládání trestu ve smyslu § 39 tr. zákoníku, stejně jako na nesprávném posouzení zásad pro ukládání trestu podle § 416 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon v platném a účinném znění (dále jen jako „insolvenční zákon“).

6. V podaném dovolání obviněný předně stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Následně konstatuje, že jsou tu dvě normy hmotného práva, jež byly odvolacím soudem vadně posouzeny a vyloženy, a to § 39 tr. zákoníku a § 416 odst. 1 insolvenčního zákona.

7. Ve vztahu k vadnému posouzení v § 39 tr. zákoníku dovolatel odkazuje na první odstavec tohoto ustanovení a následně poukazuje na hodnocení odvolacího soudu, který vyhodnotil tuto normu tak, že okresní soud „nedostatečně hodnotil osobu obviněného a jeho trestní minulost, stejně tak povahu a závažnost jeho jednání“…“Krajský soud nezpochybňuje, že obviněnému B. polehčuje doznání, nicméně nelze přehlédnout výčet okolností přitěžujících. Krajský soud v prvém případě upozorňuje na trestní minulost obžalovaného, obžalovaný má v opisu z rejstříku trestů 16 záznamů, byť k některým z nich přihlížet nelze…“. Pozitivně odvolací soud vyhodnotil pouze to, že „obžalovanému polehčuje doznání“.

8. K tomu dovolatel dodává, že existují i další okolnosti, ke kterým měl soud při hodnocení jejich následků přihlédnout. Jedná se zejména o jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry. V tomto směru poukazuje na skutečnost, že má stabilní zaměstnání a pečuje i o svou vážně nemocnou družku a hradí způsobenou škodu. Akcentuje, že spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, a to zcela dobrovolně. Nechce ani nechat svoji družku samotnou. Další okolnosti, které měl soud brát v potaz je podle dovolatele jeho snaha nahradit způsobenou škodu, přestože si je vědom, že náhrada škody není jediným hodnoceným aspektem při ukládání trestu. Dovolatel poukazuje také na své doznání. Má za to, že všechny tyto skutečnosti soudy nižších stupňů dostatečně nezohlednily. Obviněný poukazuje na to, že v případě nepodmíněného trestu odnětí svobody dosáhne společnost pouze toho, že vykoná trest v trvání 18 měsíců a po vykonání trestu bude jen zátěží pro společnost, když s ohledem na jeho věk a zdravotní stav skončí nejspíš na sociální podpoře a výchovný efekt nebude velký. Zdůrazňuje, že v případě podmíněného odkladu by byl alespoň schopen poškozenému hradit způsobenou škodu, aby nedošlo k přeměně trestu. Dovolatel je tedy toho názoru, že odvolací soud měl vzít výše uvedené skutečnosti v potaz, tyto řádně vyhodnotit, čímž poukazuje na to, že se tím odvolací soud zřejmě nezabýval, a proto nesprávně právně posoudil jeho skutky.

9. Ohledně § 416 odst. 1 insolvenčního zákona, poukazuje dovolatel na § 414 tohoto zákona, přičemž uzavírá, že v rámci insolvenčního zákona ho nelze osvobodit od placení pohledávky, jež má poškozený A. Š. za jeho osobou, dle rozsudku nalézacího soudu ve výši 410 000 Kč. V souvislosti s odkazem na toto ustanovení insolvenčního zákona dovolatel vyslovuje, že odvolací soud zaujal chybný názor, a tudíž vadně posoudil hmotněprávní normu, když dospěl k závěru, že má záměr dosáhnout osvobození od hrazení škody poškozenému. K tomu dovolatel dodává, že to nebylo jeho úmyslem a ani to není právně možné. Uvádí, že se pokoušel dosáhnout jen toho, aby prošel insolvenčním řízením ve vztahu ke svým civilněprávním závazkům s tím, že by mu po uplynutí 3 let zbývalo více finančních prostředků, aby mohl uhradit v plné výši způsobenou škodu. Proto uzavřel dohody o způsobu dluhu a jeho splácení s poškozeným. Jestliže tedy odvolací soud dospěl k vadnému závěru při hodnocení okolností týkajících se ukládání trestu, z důvodu vadného hodnocení hmotněprávní normy, pak je dovolatel toho názoru, že to může zakládat řádný dovolací důvod.

10. Dovolatel dále ve svém dovolání odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, když akcentuje, že se se nejedná o zcela shodnou situaci, když v tomto případě je namítáno porušení i jiných norem hmotného práva, nejen chybné posouzení kritérií při ukládání trestu. Současně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, přičemž z tohoto rozhodnutí dovozuje, že může v rámci dovolacího řízení rozporovat uložený trest.

11. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ze dne 27. 2. 2025, sp. zn. 4 To 32/2025 zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, se svým závazným právním názorem. Zároveň si obviněný dovoluje navrhnout, aby byl odložen výkon tohoto rozhodnutí, a to do doby, než bude o věci Nejvyšším soudem meritorně rozhodnuto.

12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření ze dne 9. 5. 2025, sp. zn. 1 NZO 318/2025. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání obviněného.

13. Státní zástupce v podrobnostech uvádí, že k argumentaci obviněného stran problematiky trestání, je třeba připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek slouží k nápravě pouze těch nejzávažnějších pochybení v této oblasti, nikoliv ke korekcím uložených trestů v souvislosti s jejich vhodností či přiměřeností. Zároveň ovšem připouští, že určité námitky týkající se druhu a výměry trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který však obviněný ve svém dovolání neuplatnil.

14. Dále poukazuje na skutečnost, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, založené na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jde-li o výrok o trestu, lze považovat např. porušení hmotného práva v souvislosti s pochybením soudu v právním závěru o tom, zda měl být uložen souhrnný či úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu, konkrétně tvrzený nesprávný druh či výměra uloženého trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

15. Bez ohledu na shora uvedené státní zástupce dále uvádí, že zcela výjimečně by mohl být zásah Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení možný tehdy, pokud by uložený trest vykazoval značné ústavněprávní nedostatky, jako je např. uložení trestu extrémně přísného, exemplárního, zjevně nespravedlivého či nepřiměřeného. O takové nedostatky se však v posuzované věci nejedná. Přestože byl nalézacím soudem uložen obviněnému mírnější trest – tj. trest odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu, odvolací soud po zvážení a vyhodnocení všech okolností případu přistoupil ke zpřísnění tohoto trestu na základě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. Odvolací soud se podle státního zástupce podrobně zabýval soudní individualizací trestu, a to v bodech 19 až 26 odůvodnění rozsudku a s ohledem na řadu přitěžujících okolností, i přesto že tou polehčující bylo doznání, posoudil následky a učinil takový závěr, jak je výše uvedeno. Stále však trest odnětí svobody v délce 18 (osmnácti) měsíců náleží dolní hranici trestní sazby u kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku, která začíná na 12 (dvanácti) měsících.

16. K námitce dovolatele podle § 416 odst. 1 insolvenčního zákona týkající se výluky z osvobození od povinnosti uhradit část závazků, které dlužník nezaplatil v rámci řešení oddlužení, se státní zástupce vyjádřil tak, že odvolací soud hodnotil pouze tuto hrozbu v souvislosti s náhledem na uhrazení škody poškozenému, to však nebylo určujícím hlediskem pro zvrácení volby přísněji koncipovaného trestu odnětí svobody.

17. Státní zástupce tak uzavírá, že dovolací námitky obviněného neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu a nejsou ani způsobilé vyvolat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu ve vztahu k výroku o trestu. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je dovolatelem uvedeno. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného.

18. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne rozhodování o podaném dovolání neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

21. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

22. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

23. Obviněný ve svém dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací tedy zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

25. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění zvoleného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady spatřované v napadených rozhodnutích. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. Jinak vyjádřeno, v podaném dovolání je obviněný povinen postupovat v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 tr. ř. Musí proto odkázat jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., a jednak je povinen své námitky přizpůsobit obsahu konkrétně uplatněných dovolacích důvodů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 11 Tdo 344/2002).

26. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

27. Vzhledem ke skutečnosti, dovolatel před soudem prvního stupně prohlásil podle § 206c odst. 1 tr. ř. vinu a soud prvního stupně toto prohlášení viny podle § 206c odst. 4 tr. ř. přijal, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že přezkumu v dovolacím řízení může podléhat toliko výrok o trestu. Proto by zvolený dovolací důvod mohl být uplatněn pouze toliko ve vztahu k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, které se muselo týkat výroku o trestu (např. otázka zákonných podmínek pro uložení společného či souhrnného trestu).

28. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který vztahuje k výroku o uloženém trestu. Vzhledem k obsahu konkrétní dovolací argumentace musí Nejvyšší soud předně konstatovat, že obviněným uplatněná argumentace směřující do výroku o uloženém trestu není podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Jak již bylo konstatováno, obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje z toho, že soudy nižších stupňů při ukládání trestu chybně posoudily kritéria, podle kterých se měly řídit při volbě trestu a měly aplikovat § 39 odst. 1 tr. zákoníku.

29. Taková argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný, jak již bylo naznačeno. Předně je třeba zdůraznit, a to toliko obecně, že námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Žádné takové vady však obviněný v této věci nenamítl. Pro jistou přesnost je ještě vhodné zdůraznit, že jistou výjimku z tohoto pravidla představuje, jak již bylo naznačeno, případná námitka proti výroku o trestu týkající se toho, zda byly, či nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného, úhrnného, popř. společného trestu, která pak naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha, NS 21/2003-T 501). Takovou vadu ovšem obviněný neuplatnil.

30. Nadto je třeba z pohledu odkazu na ustanovení § 39 tr. zákoníku za vhodné odkázat na to, že „[j]iná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zákona (nyní zejm. § 39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.“ (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obdobně se vyjádřil i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07 či nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, který byl publikován pod č. 75/2018 Sb., nál. a usn. Ústavního soudu. Proto nelze tuto argumentaci bez ohledu na její obecnost a stručnost ani z formálního pohledu podřadit pod jakýkoliv dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř.

31. Bez ohledu na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že soud druhého stupně své úvahy stran druhu a výměry trestu řádně a přesvědčivě v rámci svého rozhodnutí zdůvodnil (viz 15 až 26 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. Z pohledu námitek obviněného, které sice nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný, je třeba zdůraznit, že při zhodnocení osoby obviněného tento soud výslovně uvedl, že tomuto polehčovalo jeho doznání a skutečnost, že obviněný prohlásil vinu.

Pokud obviněný akcentuje jako polehčující okolnost, že hradí způsobenou škodu, tak předně nelze pominout, že škodu začal hradit až v řízení před soudem a ze způsobené škody uhradil dosud nepatrnou část (18 000 Kč). Navíc nelze skutečně přehlédnout ani určitý rozporuplný přístup obviněného k povinnosti nahradit způsobenou škodu, neboť ačkoliv výši způsobené škody nerozporuje a byl již soudem prvního stupně zavázán k povinnosti nahradit tuto škodu, tak v rámci dohody o uznání dluhu podmiňuje její závaznost tím, že mu nebude uložen nepodmíněný trest. Jinak vyjádřeno, pokud obviněný svoji proklamovanou snahu o nápravu odůvodňuje mimo jiné i tím, že hodlá hradit způsobenou škodu a následně ovšem váže náhradu škody poškozenému na to, že mu nebude uložen nepodmíněný trest, lze mít důvodné pochybnosti o skutečné a zejména upřímné snaze obviněného napravit následky jím spáchané trestné činnosti.

Současně skutečně nelze pominout, že obviněnému přitěžovala řada přitěžujících okolností, mezi které je třeba především řadit jeho speciální recidivu a skutečnost, že trestnou činnost páchal delší dobu, že vystavil poškozeného určitému psychickému týrání a že se trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení. Pokud obviněný zdůrazňuje, že předchozí výkony trestů odnětí svobody nevedly k jeho nápravě, tak je třeba zdůraznit, že stát nemůže rezignovat na zásady generální a individuální prevence s odůvodněním, že jelikož předchozí výkony nepodmíněných trestů nevedly k nápravě, že takový trest obviněnému nebude ukládat.

Zde je třeba uvést, že obviněnému byly opakovaně ukládány i jiné druhy trestů, a přesto v páchání trestné činnosti neskončil, ale naopak páchal další trestnou činnost, když touto trestnou činností si opatřoval v rozhodující míře prostředky k obživě a k úhradě předchozích dluhů ze spáchané trestné činnosti. Pokud za dané situace dospěl odvolací soud k závěru, že na obviněného je nezbytné působit nepodmíněným trestem odnětí svobody, byť při dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené v § 209 odst. 3 tr.

zákoníku, tak na rozdíl od obviněného lze mít za to, že uložený druh a výměra trestu plně respektují ustanovení § 38 a 39 tr. zákoníku.

32. Pokud ještě obviněný odkazuje na ustanovení § 416 odst. 1 a § 414 insolvenčního zákona a následně dovozuje nesprávné hmotněprávní posouzení této normy, z čehož dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak ani tuto námitku nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. V dané věci totiž nejde o aplikaci tohoto ustanovení v tom směru, že by se odvolací soud zabýval výkladem těchto ustanovení při úvaze o druhu a výši trestu. Není totiž pochyb o tom, že odvolací soud jenom konstatoval, že otázka prezentované snahy o náhradu škody ze strany obviněného může být nejistá vzhledem k tomu, že obviněný zvažuje insolvenci (blíže viz bod 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nadto je třeba zdůraznit, že skutečnost, že obviněný zvažuje insolvenci, nebylo hledisko, které by mělo podstatný vliv na uložený trest.

33. V souvislosti s námitkami dovolatele proti trestu, který mu byl uložen odvolacím soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že jistý průlom do shora naznačeného závěru stran možnosti napadnout výrok o uloženém trestu v rámci podaného dovolání může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Pak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). O takovou naznačenou situaci se v dané věci nejednalo. Navíc toto argumentaci ani obviněný v rámci dovolání uplatňuje.

34. Na závěr je ještě nutno uvést, že ani odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, stran tvrzené možnosti napadnout dovoláním výrok o uloženém trestu není případný. V citované věci byla totiž řešena otázka aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy předpoklady uložení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby, což je námitka, která je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., pokud došlo k použití tohoto ustanovení (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1583/2018), když ovšem námitka neuložení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby, žádný dovolací důvod nenaplňuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020). O takovou situaci se v dané věci nejednalo, když trest byl uložen obviněnému v rámci zákonné trestní sazby.

35. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou v tomto případě zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádný jiný. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

36. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jeho dovolací argumentace neodpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

37. Nejvyšší soud si je vědom, že obviněný zároveň požádal od odklad výkonu rozhodnutí. Zde je ovšem třeba uvést, že protože předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh na odklad výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř, o kterém jediném by musel Nejvyšší soud rozhodnout, tak Nejvyšší soud o tomto podnětu obviněného nerozhodoval, když pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal důvodů.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 6. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu