USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2024 o dovolání obviněného P. C., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 8 To 36/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 51/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 6 T 51/2022, byl obviněný P. C. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
dne 19. 11. 2020 v době od 14:01 hodin do 14:03 hodin v XY, okres XY, v ulici XY číslo popisné XY, ve skladovací a výrobní hale společnosti B. s.r.o., s vědomím, že se zde nacházejí vysoce hořlavé materiály, za použití otevřeného ohně, v úmyslu způsobit obecné nebezpečí vydáním cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu, založil ve zmíněné budově ve skladu obalových materiálů požár, a způsobil tak zahoření tohoto skladu a dále také provozovny čerstvých ryb, kdy požárem bylo zničeno vybavení skladu, především pak stroje pro balení čerstvých ryb, zařízení pro filetování lososů, výrobníky šupinatého ledu a obalové materiály, a tímto svým jednáním způsobil škodu na zničeném vybavení ve výši 41.000.000 Kč, škodu na požárem zničených skladových zásobách ve výši 13.400.000 Kč, na požárem zničené budově škodu ve výši 118.000.000 Kč, celkově tedy způsobil poškozené společnosti B. s.r.o., škodu ve výši nejméně 172.000.000 Kč.
2. Za uvedené jednání byl obviněný P. C. odsouzen podle § 272 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků. Podle § 56 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 6 T 51/2022, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 8 To 36/2023, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 8 To 36/2023, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněný ve svém dovolání uvedl, že již od počátku trestního stíhání odmítá svou vinu a trvá na tom, že se žalovaného jednání nedopustil, přičemž mu toto jednání nebylo spolehlivě prokázáno.
6. Dále uvedl, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, když dospěly k závěru, že vina obviněného žalovaným skutkem byla těmito důkazy prokázána. Rovněž namítl, že vina obviněného je prokazována pouze nepřímými důkazy, přičemž žádný přímý důkaz o tom, že to byl on, kdo založil předmětný požár, není. Podezření jeho osoby z tohoto jednání je založeno na objektivně zjištěných skutečnostech, které ani on sám nepopírá, avšak ani jedna z těchto skutečností obviněného podle jeho názoru ze spáchání žalovaného skutku neusvědčuje a neusvědčuje jej ani jejich souhrn. V této souvislosti vyjádřil názor, že tyto skutečnosti netvoří řetězec důkazů, který by zcela jednoznačně ukazoval na obviněného jako na jediného možného pachatele a současně by spolehlivě vylučoval jako pachatele jakoukoliv jinou osobu. Pokud soudy ve svých rozhodnutích k takovému závěru dospěly, pak jejich závěry jsou učiněny v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
7. Dále namítl překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, když uvedl, že je nezbytné, aby odvolací soud obviněného poučil, že hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či jiných skutkových zjištění, než může obviněný předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení. Rovněž uvedl, že v daném případě nastala situace, kdy se právní závěry soudu dostaly do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a proto je napadené usnesení nutno označit jako rozhodnutí v rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 8 To 36/2023, aby zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, pokud sám nerozhodne ve smyslu § 265m tr. ř.
9. Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
12. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
13. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
14. O důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jde v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
15. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
16. Vzhledem k uplatněným námitkám musí Nejvyšší soud především konstatovat, že v rámci podaného dovolání uplatňuje dovolatel v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem druhého stupně, přičemž tento na jeho argumenty dostatečně reagoval, tedy zabýval se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
17. Dovolání obviněného se opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. I když by bylo možné uvést, že s ohledem na způsob rozhodnutí odvolacího soudu, který o odvolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 256 tr. ř., měl obviněný svůj mimořádný opravný prostředek spojit s uplatněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., tento nedostatek jeho dovolání nemá zásadní vliv na posouzení jeho důvodnosti Nejvyšším soudem.
18. Pokud se týká první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., její naplnění by zakládalo zjištění, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro právní kvalifikaci skutku, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Takový očividný rozpor by byl dán tehdy, pokud by zjištění soudu vyjádřená v tzv. skutkové větě výroku o vině neměla dostatečné ukotvení v provedených důkazech, tj. pokud by z nich nebyla vyvoditelná při žádném jejich logickém hodnocení, popř. by byla přímo jejich opakem.
19. Zavedením tohoto dovolacího důvodu (s účinností od 1. 1. 2022) se nic nezměnilo na způsobu rozhodování dovolacího soudu v otázkách skutkových, neboť ve své podstatě vyjádřil pouze to, co z hlediska prosazení práva obviněného na spravedlivý proces požadovala judikatura Ústavního soudu vztahující se k tzv. extrémnímu rozporu. Kasace dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem byla i v období do 31. 12. 2021 odůvodněna jen zjištěním očividného rozporu, pro který dané rozhodnutí nemohlo obstát. Přitom předpokladem jeho zjištění byla (a nadále je, neboť revizní princip se v řízení o dovolání neuplatňuje)
vlastní dovolací argumentace dovolatele, neboť k přezkumu napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšším soudem dochází na podkladě jím vznesených námitek odpovídajících zvolenému dovolacímu důvodu.
20. V případě první varianty tohoto dovolacího důvodu to znamená, že je na samotném dovolateli tvrdícím existenci zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, aby svou argumentací, tedy konkrétními námitkami osvědčil, že jím napadená rozhodnutí taková vada skutečně zatěžuje.
21. Nic takového však z dovolání obviněného neplyne. Ten se totiž omezuje na tvrzení, že řetězec nepřímých důkazů je nedostačující k vyslovení jeho viny. K právě uvedenému je třeba uvést, že zjevný rozpor ve smyslu první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezakládá zjištění o existenci důkazu, či skupiny důkazů umožňujících vyvození jiných skutkových zjištění, resp. obhajoba obviněného, jež je (a zpravidla bude) odlišná od skutkových zjištění, která zakládají důvod pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného příslušným trestným činem. Stejně tak nezakládají uvedený rozpor ani námitky dovolatele vůči hodnocení důkazů soudem, pokud nejde o námitky, které svědčí o jeho libovůli a nedodržení požadavků plynoucích pro soud z § 2 odst. 6 tr. ř., v důsledku čehož nelze jím učiněná skutková zjištění považovat za dopovídající § 2 odst. 5 tr. ř.
22. Argumentaci obviněného nebylo možné přiznat opodstatnění, neboť zejména provedené důkazy, které oba ve věci činné soudy přesvědčivě vyhodnotily nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech, poskytly dostatečný podklad pro závěr, že obviněný úmyslně způsobil obecné nebezpečí tím, že vydal cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčinil požár a způsobil škodu velkého rozsahu ve smyslu § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
23. Nejvyšší soud tak v projednávané věci neshledal žádný, natož pak zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. S ohledem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že soudy obou stupňů věnovaly zjištění skutkového stavu potřebnou pozornost a zkoumaly ho i se zřetelem na obhajobu obviněného a dostatečně se vypořádaly s tím, jaká zjištění vzaly jako podklad pro své rozhodnutí a z jakého důvodu. Na základě provedeného dokazování soudy dospěly k ucelenému, spojitému a na sebe navazujícímu řetězci nepřímých důkazů, který vylučuje jakoukoliv rozumnou pochybnost o vině obviněného.
24. Zbývá dodat, že není na dovolacím soudu, aby opětovně vyložil důvody pro vyslovení viny obviněného, neboť to bylo úkolem soudů nižších stupňů, které se ho zcela odpovídajícím způsobem zhostily. V dostatečném rozsahu v odůvodněních svých rozhodnutí vyložily, na základě jakých důkazů a z jakých důvodů dospěly k závěru o vině obviněného žalovaným trestným činem a proč považovaly jeho obhajobu za vyvrácenou. Zejména soud prvního stupně (body 15 až 19 jeho rozhodnutí) v kontextu poznatků plynoucích z provedených důkazů (v konfrontaci s časovými údaji) logicky a přesvědčivě vyložil, proč považuje obhajobu obviněného za nevěrohodnou. Obviněný ve svém dovolání neuplatňuje nic, co by mohlo vést k závěru, že hodnocení provedených důkazů soudy nevyhovuje požadavku zákona.
25. Důkazem o tom, že to byl obviněný, kdo založil v předmětné budově ve skladu obalových materiálů požár a způsobil tak zahoření tohoto skladu, je ucelený řetězec nepřímých důkazů. Především jde o zajištěný kamerový záznam ve spojení s výsledky vyšetřovacího pokusu a závěry odborného vyjádření z oboru požární ochrany. Jednání obviněného bylo prokazováno kamerovým záznamem a jeho vyhodnocením, ze kterého bylo patrné, že po vyložení kamionu, který dle kamerového záznamu odjel ve 13:29 hod., se žádná třetí osoba ve skladu obalových materiálů nenacházela. Z těchto záznamů bylo patrné, že ve 12:41 hod. vychází z budovy skladu svědek F. F., postupně přichází až k popelníku vzdálenému několik desítek metrů a zapaluje si cigaretu. Ve 12:47 hod. přijíždí k nákladové rampě skladu kamion. Ve 12:54 hod. se svědek F. vrací do budovy a ve 13:29 hod. kamion odjíždí. Ve 14:03 hod. vychází z budovy skladu svědek F. následovaný obviněným. Obviněný popojde několik metrů od budovy, načež se otáčí a hledí na budovu. Poté pokračuje v chůzi několik dalších metrů, celým tělem se natáčí směrem k budově, na kterou opakovaně hledí, pokračuje v chůzi opět několik metrů, otáčí se a rychlejším krokem se vrací k budově, ze které již stoupá dým. Zpět do budovy se obviněný vrací ve 14:04 hod.
26. V návaznosti na kamerový systém byl významným důkazem i výsledek vyšetřovacího pokusu, kterým bylo dle závěrů soudu prvního stupně prokázáno, že po odchodu svědka F. ze skladu k čipovacímu zařízení zaznamenávajícímu docházku až k místu u dveří, kde se měl obviněný setkat se svědkem F. poté, co opustil sklad, uplynulo cca 1:40 až 1:45 minuty. Uvedený čas byl podstatný ve vazbě na zjištěné volání obviněného ve 14:01 hod. svědkovi K., zda může odejít z práce dříve, a na následné zaznamenání odcházejícího svědka a obviněného ve 14:03 hod. kamerovým systémem, přičemž již ve 14:04 hod. bylo patrné, že z budovy stoupá dým. Z těchto skutečností ve spojení se závěry odborného vyjádření Hasičského záchranného sboru vyplývá, že k založení požáru došlo úmyslně. Je tedy s ohledem na pohyb obviněného a založený požár vyloučeno, že by strůjcem požáru mohl být někdo jiný. Časová osa je jasná, přičemž soud prvního stupně správně dovodil, že k úmyslnému založení požáru muselo dojít v době od 14:01– 14:03 hod., tj. v době, kdy byl ve skladu prokazatelně přítomen toliko obviněný. Soud prvního stupně zároveň relevantně vyloučil pachatelství svědků F. a K., kteří se sice vyskytovali v blízkosti, nikoli ale ve skladovací hale, přičemž z jejich svědeckých výpovědí vyplynulo, že se pohybovali pouze ve své kanceláři pracovníků údržby.
27. Dovolací soud nemohl akceptovat ani výhradu obviněného, že rozhodnutí odvolacího soudu stupně pro něj představovalo překvapivé rozhodnutí. Dovolací soud nezpochybňuje, že tzv. překvapivé rozhodnutí může porušovat právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 251/04, ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04), avšak lze za ně považovat takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, tedy jehož skutkové či právní závěry jsou odlišné natolik, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl toto rozhodnutí předpokládat a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu.
28. V posuzovaném případě se nejednalo o tzv. překvapivé rozhodnutí, pro které je příznačné, že je založeno na závěrech, k nimž předcházející řízení vůbec nesměřovalo, a na skutkových okolnostech stojících zcela mimo předmět nebo jen na okraji předcházejícího dokazování, neboť zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný uznán vinným již rozsudkem Krajského soudu v Praze, přičemž tato právní kvalifikace nebyla nijak dotčena.
29. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
30. Pokud obviněný v souvislosti se svým dovoláním požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí, pak je třeba uvést, že se z jeho strany jednalo o podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutné činit formální rozhodnutí. Takový návrh na přerušení výkonu rozhodnutí (o němž musí být formálně rozhodnuto) může totiž se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, což se však v daném případě nestalo. Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvod pro přerušení výkonu napadeného rozhodnutí. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 6. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu