4 Tdo 512/2024

4 Tdo 512/2024-1845

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2024 o dovoláních obviněných 1. M. G., a 2. Magdaleny Anny Heroutové, bytem 17. listopadu 1382, 293 01 Mladá Boleslav, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2024 č. j. 3 To 1/2024-1797, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 43/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. odmítá. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Magdaleny Anny Heroutové odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2023 č. j. 5 T 43/2023-1737 byli obvinění M. G. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) a Magdalena Anna Heroutová (dále také jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“ společně pak také „obvinění“ nebo „dovolatelé“) jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustili zkráceně řečeno tím, že

obviněná jako jednatelka společnosti DOMY OLDAR, s. r. o., uzavřela

– dne 31. 10. 2018 v Mnichově Hradišti s poškozeným D. A. D. a poškozenou V. C.,

– dne 31. 10. 2018 v Mnichově Hradišti s poškozeným T. K.,

– dne 8. 1. 2019 v Mnichově Hradišti s poškozeným T. K.

smlouvy o dílo, jejichž předmětem byly výstavby rodinných domů pro poškozené, přičemž na sjednání této smlouvy se podílel i obviněný z pozice manažera staveb, s tím, že oba obvinění při jednání s poškozenými klamavě předstírali schopnost obchodní společnosti DOMY OLDAR, s. r. o. zhotovit dílo a učinit tak ve sjednaném termínu, a zároveň zamlčeli skutečnosti, které jim byly známé, tedy, že obchodní společnost DOMY OLDAR, s. r. o., doposud neuhradila již splatné závazky subdodavatelům v celkové výši přibližně 4 miliony Kč, bez jejichž úhrady nebude možné zhotovit díla objednaná poškozenými, a že na úhradu dosud nesplacených závazků musí použít peníze získané od poškozených, takže zhotovení díla je závislé na získání dostatečného množství dalších klientů a výběru záloh od nich, přičemž noví klienti v takovém počtu nebyli známi a získat se je nepodařilo, tímto svým jednáním způsobili D. A. D. a V. C. škodu ve výši 1.854.642,95 Kč, T. K. škodu ve výši 2.099.998 Kč a T. K. škodu ve výši 1.422.000,30 Kč.

2. Za to byl obviněnému M. G. uložen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. Obviněné M. A. H. byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. Zároveň jí byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace na dobu 5 (pěti) let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně majetkovou škodu, a to poškozenému D. A. D. ve výši 927 321,47 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od právní moci rozsudku do zaplacení, poškozené V. C. ve výši 927 321,47 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od právní moci rozsudku do zaplacení, poškozenému T. K. ve výši 2 099 998 Kč, poškozenému T. K. ve výši 1 422 000,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od právní moci rozsudku do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený T. K. se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2023 č. j. 5 T 43/2023-1737 podali odvolání oba obvinění. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 19. 2. 2024 č. j. 3 To 1/2024-1797 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně obou obviněných ve výrocích o uložené povinnosti k náhradě škody ve vztahu k poškozeným D. A. D., V. C. a T. K. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl, že při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, výroku o trestu ve vztahu k oběma obviněným a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému T. K., uložil oběma obviněným povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému D. A. D. škodu ve výši 927 321,47 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od právní moci rozsudku do zaplacení, poškozené V. C. škodu ve výši 927 321,47 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od právní moci rozsudku do zaplacení a poškozenému T. K., škodu ve výši 1 422 000,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od právní moci rozsudku do zaplacení. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

4. Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagovali následně oba obvinění dovoláním.

Obviněný M. G. namítl neprovedení obhajobou navržených důkazů a nesoulad mezi důkazy a skutkovými závěry /dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř./ a nesprávné právní posouzení skutku /dovolací důvod podle § 265b odst. 1písm. h) tr. ř./. Obecně vytkl soudům i nesplnění povinnosti řádného odůvodnění rozhodnutí. Obviněný je toho názoru, že závěry soudů obou stupňů nemají oporu v provedených důkazech, neboť výpovědi svědků, poškozených i jeho samého svědčí o tom, že vystupoval jako technický pracovník a řešil odborné stavební záležitosti a finanční stránku věci měla na starosti paní Heroutová, on se k nim dostal pouze okrajově. Smlouvy uzavírané s poškozenými nekoncipoval, klienti obdrželi návrhy smluv od paní B. S., což tato svědkyně potvrdila v hlavním líčení. V této souvislosti navrhl provést k důkazu emailovou korespondencí mezi B. S. a poškozeným T. K., která by mohla objasnit některé rozpory ve výpovědích tohoto svědka, avšak tento důkaz byl zamítnut. Dále připomněl, že ze své pozice neměl povědomost o kritické finanční situaci ve společnosti DOMY OLDAR, s. r.o., a to až do října 2018, kdy se mu svěřila jednatelka spoluobviněná Heroutová, že pan N. vyvedl ze společnosti 6 milionů, ovšem ani poté nepředpokládal, že by společnost byla bez prostředků. Z toho je tedy patrné, že se nemohl vůbec dopustit trestného činu, neboť nebylo prokázáno, že by věděl o finančním stavu společnosti v době uzavírání smluv s klienty, a tedy nebyl prokázán ani úmysl někoho poškodit. To dokládá i skutečnost, že když se v měsíci květnu 2019 dozvěděl o skutečném stavu věci, upozornil na to klienty. Má tedy za to, že skutkový stav nebyl zjištěn jednoznačně a ve věci přetrvávají zřejmé pochybnosti o vině dovolatele, k čemuž připomněl judikaturu Ústavního soudu. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.

Obviněná Heroutová konstatovala naplnění totožných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. obecně s tím, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že se dopustila skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, její vina tak nebyla prokázána nade všechnu pochybnost a napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení a na základě zjištěného skutkového stavu nelze uzavřít, že byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu. Po rekapitulaci průběhu řízení pak zdůraznila, že pro posouzení věci byly podstatné události předcházející stíhaným skutkům, zejména pak jednání pana N., který jednak společnost DOMY OLDAR, s. r. o., fakticky řídil, stanovoval podmínky smluv a následně i odčerpával peníze ze společnosti a jednak obviněnou psychicky i fyzicky napadal, vyhrožoval jí a manipuloval jí. Připomněla, že ze znaleckého posudku prováděného na její osobu v trestní věci pana N., vyplynulo, že dovolatelka je osobou snadno manipulovatelnou, poslušnou a ze vztahu s ním i zoufalou. Uvedla, že po odchodu pana N. bylo zřejmé, že k neoprávněnému odčerpávání peněz již nebude docházet, ona sama začala situaci řešit, měla k sobě dva odborníky (pana G. a S.), kteří ji ujistili, že jí pomohou společnost ozdravit. Konstatovala, že společnost postavila v průběhu let několika desítek domů a nebyla tedy v žádném případě založena za účelem páchání trestné činnosti. Obviněná sama přijala ozdravná opatření – nižší marže pro zúčastněné osoby, snížení záloh, delší dodací lhůty. Společnost fungovala a přijatá opatření měla vynést zisk. Ovšem po odchodu pana G. již nebylo možné pokračovat. Zopakovala, že lituje všech poškozených, neměla v úmyslu je jakkoli ochudit, ovšem celá situace je důsledkem jednání pana N. Sama se neúčastnila sjednávání jakýchkoliv podmínek či znění smluv a v žádném případě nepřesvědčovala poškozené k podpisu či poskytnutí zálohy. Podle názoru obviněné se soudy dopustily pochybení, neboť nebyl prokázán její úmysl, a to zejména ve vztahu k obohacení jiného. Soudy uzavřely, že obvinění měli vědět o tom, že závazky nesplní, což ovšem nenaplňuje znaky úmyslného trestního jednání. Je totiž třeba rozlišovat mezi spácháním trestného činu a neschopností dodržet smluvní závazky. Záměrem obviněných ovšem zcela jistě bylo řádně plnit závazky z uzavřených smluv a dovolatelka kategoricky vyloučila úmysl uvést poškozené v omyl a sebe nebo jiného obohatit. V této souvislosti pak připomněla zásadu subsidiarity trestní represe, kdy nejsou-li naplněny znaky trestného činu, je nutné věc řešit občanskoprávní cestou a trestního práva užít až jako ultima ratio. Její další námitka pak směřovala vůči skutkovým zjištěním stran jejího úmyslu uvést poškozené v omyl, respektive jim zamlčet podstatné skutečnosti, neboť tato jsou v rozporu s ve věci provedeným dokazováním, konkrétně výpověďmi svědkyně S., obviněných, poškozených, obsahem veřejných listin založených v obchodním rejstříku a důkazům vztahujícím se k osobě J. N. Připomněla, že pokud by na počátku věděla, že nebude možné zakázky realizovat, musela by předvídat značně dopředu, jelikož po podpisu smluv bylo třeba zajistit stavební povolení, což je úkon trvající i několik let. Nebylo tedy prokázáno, že by již v tomto okamžiku měla úmysl, který by byl kryt skutkovou podstatou trestného činu podvodu. Kdyby tomu tak bylo, jistě by neuvažovala o tom, že z přijatých peněz uhradí jiné závazky společnosti DOMY OLDAR, s. r. o., naopak právě tato její snaha svědčí o tom, že měla v úmyslu dluhy hradit a pokračovat v činnosti. Stejně tak, pokud by chtěla kohokoli uvést v omyl nebo zamlčovat okolnosti ohledně stavu financí, nenechala by zveřejnit závěrku se záporným vlastním kapitálem společnosti ve výši -6.525.000 Kč. I poškození se tedy v rámci běžné opatrnosti, či snad dokonce vyšší míry opatrnosti s ohledem na výši investice, mohli seznámit s finanční kondicí společnosti nahlédnutím do sbírky listin jednoduše a z pohodlí domova. Obviněná je nikterak nepřesvědčovala, nečinila na ně nátlak ani nepodlehli jejímu ujišťování. V této souvislosti pak připomněla závěry rozhodovací praxe vyžadující právě jistou míru opatrnosti poškozených. Dále proklamovala svůj záměr, že veškeré peníze poškozených měly být samozřejmě použity na výstavbu jejich domů. U některých poškozených k poskytnutí plnění skutečně došlo. Dovolatelka je tedy toho názoru, že jsou zde prokázány konkrétní okolnosti, které nepřímý úmysl vylučují a soudy obou stupňů pochybily, když učinily závěry v rozporu s provedenými důkazy. Na tomto místě pak zopakovala své předchozí námitky zaprvé apelující na posouzení věci v kontextu jednání pana N. a posouzení její osobnosti a v tom kontextu pak i racionality její vize fungování společnosti, zadruhé proklamující její záměr pokračovat v činnosti společnosti a řádně splnit sjednané závazky a zatřetí zdůrazňující, že nikdy s nikým nejednala a smlouvy toliko podepsala. Tyto konkrétní okolnosti pak vylučují její trestní odpovědnost. Konstatovala, že na její jednání lze hledět nejvýše jako na nedbalostní, což ovšem vylučuje trestní postih přečinem podvodu. Svoji dovolací argumentaci pak uzavřela shrnutím, že nebyl nade vší pochybnost prokázán úmysl ke každému jednotlivému znaku trestného činu podvodu, nelze ji proto činit trestně odpovědnou. S ohledem na vše shora uvedené navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2024 č. j. 3 To 1/2024-1797 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2023 č. j. 5 T 43/2023-1737 a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

5. K podaným dovoláním poskytl státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) společné vyjádření. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a jeho výsledku, dovolací argumentace obviněných a obecných východisek dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že v posuzované věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor. Oba obvinění konstruují odlišná skutková zjištění. Obviněný G. například na nahrávce rozhovoru s panem N. zasvěceně diskutoval o výběru peněz a blížícím se riziku insolvenčního řízení a věděl tedy o finanční situaci ve společnosti. Obviněná Heroutová pak vytváří závěry, které jsou zcela v rozporu s důkazy (audionahrávkou, bankovními údaji, komunikací s dodavateli). Připomněl, že nalézací soud všechny námitky vypořádal. Stejně tak odkázal na rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k odůvodnění nadbytečnosti důkazů, neboť nejde o nedůvodně neprovedený podstatný navržený důkaz. Zdůraznil, že T. K. jednal s oběma obviněnými a finanční situace společnosti mu byla zatajena a není podstatné, zda jednal i se svědkyní S. K druhému dovolacímu důvodu uvedl, že nesprávnou právní kvalifikaci obvinění dovozují toliko na podkladě skutkových zjištění odlišných od těch, která učinily předchozí soudy. Naopak, přijatá právní kvalifikace je podle jeho názoru správná. Veškeré námitky pak vypořádal již odvolací soud. Po zvážení všech uvedených skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obou obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

6. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovala formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Přípustnost dovolání je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., jelikož výroky o vině a trestu ohledně obou obviněných zůstaly rozhodnutím soudu druhého stupně nezměněny, čili rovná se to situaci, jako kdyby odvolání obviněných proti těmto výrokům v rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta jako nedůvodná.

7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obvinění opřeli, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázali. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

8. Nejprve je ovšem potřeba zmínit, že vzhledem k již shora naznačené procesní situaci měli obvinění nejprve analogicky uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Absenci příslušného odkazu nicméně dovolací senát nepovažoval za natolik zásadní nedostatek předložených dovolání, aby trval na jejich formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v nich obsažených námitek. Zaměřil se proto na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadami zakládajícími existenci deklarovaných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., které obvinění uplatnili.

9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.

10. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

11. Zároveň nebylo možné odhlédnout ani od skutečnosti, že námitky obviněných jsou zásadně shodné s jejich obhajobou v předchozích fázích řízení. Jeví se tedy nutným připomenout, že v situaci, kdy obvinění v rámci dovolání opakují shodné výhrady, které vznesli již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). Tento závěr koresponduje i s judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 2947/08; usnesení ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 1153/16) a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, na které Ústavní soud odkazuje (García proti Španělsku, Helle proti Finsku). I podle rozhodovací praxe těchto soudů nelze závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, interpretovat tak, že je třeba podrobné odpovědi na každou odvolací, tím spíše dovolací námitku. A není tedy v rozporu s právem na spravedlivý proces podle citovaného článku, pokud odvolací, a tím spíše pak dovolací soud, při zamítavém (nebo dokonce odmítavém) rozhodnutí toliko odkáže na odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně. V nyní posuzovaném případě se o takovou situaci jedná, neboť jak Krajský soud v Praze, tak i Vrchní soud v Praze se podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek zabývaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily. Nejvyšší soud přesto uvede ke konkrétním námitkám obsaženým v jednotlivých dovolacích podáních stručný komentář.

12. Z dovolací argumentace obou obviněných je možné extrahovat základní tezi spočívající v tom, že ani jeden z nich neměl v úmyslu dopustit se podvodného jednání, ale pokračovat v činnosti společnosti DOMY OLDAR, s. r. o., i po odchodu pana N., který do té doby celou společnost řídil. Tuto námitku by sice bylo možné formálně podřadit pod důvod nesprávného právního posouzení, avšak obvinění ji uplatňují toliko na základě alternativní verze skutkových zjištění, která podle jejich názoru lépe odpovídá provedenému dokazování.

Tedy jinak řečeno, domáhají se u svých osob jiného posouzení subjektivní stránky trestného činu podvodu, ovšem na základě jiného, a to vlastního hodnocení provedených důkazů. Činí tak ale, aniž by reflektovali plnou šíři provedeného dokazování, když protěžují toliko dílčí skutečnosti (formální pozice obviněného G. ve společnosti) a vytváří z nich skutkové závěry nekorespondující se zjištěními vzešlými z komplexního dokazování (nahrávka hovoru se svědkem N. prokazující vědomost obviněného o stavu společnosti a blížícího se následku), či sveřepě opakují svoji obhajobu a svoji verzi nahlížení na celý skutek bez toho, aby jakkoliv reagovali na závěry soudů obsažených v odůvodnění jejich rozhodnutí, v nichž vysvětlují, čím je tato jejich obhajoba vyvrácena (dovolací argumentace Magdaleny Anny Heroutové).

Zde je zároveň třeba zdůraznit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v účinném znění, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby Nejvyšší soud suploval činnost soudu prvního stupně, pokud jde o provádění důkazů nebo jejich hodnocení či konstatování skutkového stavu věci, případně nahrazoval přezkumnou činnost soudu odvolacího, nýbrž proto, aby v mimořádné opravné instanci event. zjistil tzv. extrémní rozpory mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění.

Žádný takový extrémní rozpor ovšem obvinění ve své podstatě nenamítli, když pouze opakovaně předložili svoje vlastní verze skutkového děje, resp. postavení svých osob v uskutečněném protiprávním jednání, a ani dovolací soud neshledal, že by ze strany předchozích soudů došlo k jakémukoli porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Pokud pak obvinění na takovou vlastní alternativní verzi skutkového děje aplikovali příslušná ustanovení hmotného práva, dospěli přirozeně ke zcela odlišným právním závěrům, než předtím soudy prvního a druhého stupně.

V takovémto případě ale nelze než konstatovat, že tímto způsobem není možné účinně založit námitku nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož tak dochází k posouzení zcela odlišného skutkového stavu, než k jakému dospěly předchozí soudy, přičemž, jak již bylo zmíněno, v jejich důkazním i hodnotícím postupu nebyla shledána žádná taková vada, která by si vyžádala zásah Nejvyššího soudu z pozice soudu dovolacího.

13. Soud prvního stupně, respektive soud odvolací, totiž provedly co do rozsahu a kvality dostatečné dokazování pro zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), provedené důkazy hodnotily pečlivě jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.), přičemž všechny své hodnotící úvahy náležitě osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr. ř., respektive § 134 odst. 2 tr. ř.). Nelze jim tedy ničeho významného vytknout.

14. Pokud jde o dovolání obviněného G., Nejvyšší soud nepřisvědčil jeho tvrzení, že neměl povědomost o finanční situaci ve společnosti. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že nejpozději dne 9. 10. 2018 (den, kdy byla pořízena nahrávka z jeho hovoru s panem N.), tedy ještě před podpisem smluv s poškozenými, věděl, že jmenovaný N. vybral z účtu společnosti 7 milionů korun, a výslovně uvedl, že si je vědom, že společnost míří do insolvence a jednatelce hrozí trestní postih a proklamoval i to, že ví, že se situace nezlepší (podrobněji viz bod 18 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).

15. Pokud pak dovolatel vytkl soudu zamítnutí jeho návrhu na provedení důkazu korespondencí mezi poškozeným T. K. a svědkyní B. S., tak tato výhrada nebyla způsobilá naplnit žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Námitka tzv. opomenutých důkazů může být relevantně uplatněna za situace, kdy soudy buď zcela pominou některý důkazní návrh (neprovedou důkaz a ani o něm nerozhodnou), nebo za situace, kdy jej sice provedou, avšak nehodnotí. V nyní posuzovaném případě ovšem soud prvního stupně o návrhu obviněného na provedení důkazů e-mailovou korespondencí mezi poškozeným T. K. a svědkyní B. S. rozhodl a své negativní rozhodnutí řádně odůvodnil (viz bod 45 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud připomíná, že rozsah dokazování určuje soud prvního stupně a že tento proces není bezbřehý. Nalézacímu soudu proto nic nebrání zamítnout navržený důkaz za situace, kdy je tvrzená skutečnost již uskutečněným dokazováním nade vší pochybnost prokázána, případně pokud se jeví, že důkaz nemá ve vztahu k tvrzeným skutečnostem relevantní vypovídací hodnotu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015 sp. zn. 11 Tdo 778/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Této povinnosti soud prvního stupně dostál, když rozhodl o zamítnutí důkazního návrhu obviněného s odůvodněním, že způsob jednání s poškozeným T. K. byl svědeckými výpověďmi dostatečně zjištěn. Tomuto závěru nelze nic vytknout a ani obviněný ohledně něj nepoukázal na žádné konkrétní rozpory, pouze se snaží vnést do situace pochybnost o vlastní angažovanosti při sepisu smluv. Jeho role v celém případu byla ovšem prokázána právě svědeckými výpověďmi poškozených (bod 11, 13 a 14 odůvodnění soudu prvního stupně), svědkyně B. S. (bod 17 tamtéž) a konečně i samotného obviněného (bod 8 tamtéž).

16. Poslední námitkou obviněného byla výhrada vůči nepoužití pravidla in dubio pro reo, jelikož dovolatel je přesvědčen, že jsou přítomny důvodné pochybnosti o jeho vině. Nejvyšší soud ovšem jeho názor nesdílí. Lze souhlasit s judikaturou, kterou obviněný citoval, avšak nikoliv již se způsobem, jak ji interpretoval. Sluší se připomenout obecná východiska aplikace tohoto pravidla. Předpoklad uplatnění zásady in dubio pro reo nastává až v případě, jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu; rozhodnout ve prospěch obviněného je nutno, pokud ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok.

Trestní řízení totiž vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (nález Ústavního soudu ze dne 27. 3.2017 sp. zn. II ÚS 4266/16-1). Jak je z uvedené citace patrno, důvodné pochybnosti by se měly vztahovat ke skutkovým zjištěním, a nikoliv k hodnocení každého důkazu zvlášť (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1451/2016; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.

2. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Naopak důkazy je nutno hodnotit v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř., tedy ve vzájemných souvislostech, přičemž právě tímto procesem lze pochybnosti odstranit. Zásadu in dubio pro reo je tudíž namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů.

Podaří-li se pochybnosti odstranit, není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1509/2016). V nyní posuzovaném případě ovšem obviněný nikterak nekonkretizuje, v čem spatřuje konkrétní pochybnosti, pouze obecně proklamuje, že jím vznesené výtky je do věci vnášejí. Jak již bylo shora uvedeno, žádné z jeho námitek nebylo možno přisvědčit, jelikož se jednalo o výhrady založené toliko na alternativním hodnocení provedených důkazů a z nich vyplývající odlišné verzi skutkového děje.

Takto namítané pochybnosti ovšem nejsou způsobilé naplnit žádný ze zákonných dovolacích důvodů, neboť jsou fakticky toliko odlišným názorem obviněného.

17. Obviněná Heroutová pak v rámci svého dovolání obšírně popsala okolnosti předcházející stíhanému jednání, a právě jejich optikou pak zhodnotila (odlišně od soudu prvního stupně) celý skutkový děj ve svůj prospěch. Jak již ovšem bylo uvedeno shora, takový způsob vznesení námitek nesprávných skutkových zjištění, potažmo navazujícího právního hodnocení, není v dovolacím řízení relevantní. Obviněná trvá zásadně na tom, že řádně podnikala a nedopustila se ničeho trestného. Dokonce explicitně vyjádřila, že je třeba rozlišovat mezi spácháním trestného činu a neschopností dodržet smluvní závazky.

Tyto úvahy jsou však v rozporu se závěry vzešlými z provedeného dokazování, vůči kterým obviněná nevznesla relevantní námitky, ale toliko předestřela vlastní hodnotící verzi. Nejvyšší soud je ovšem skutkovými zjištěními soudu prvního stupně vázán s výjimkou případů, kdy by takové závěry byly v příkrém rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by došlo k jiným procesním pochybením majícím za následek jejich deformativní hodnocení (např. opomenuté důkazy). K ničemu takovému ovšem v této věci nedošlo a Nejvyšší soud proto akceptoval skutková zjištění učiněná soudem prvního a druhého stupně.

Z nich se pak explicitně podává, že obviněná v době vyjednávání o smlouvách a jejich podpisu věděla, že společnost DOMY OLDAR, s. r. o., má neuhrazené závazky ve výši milionů Kč vůči svým dodavatelům, zároveň nedisponuje prakticky žádnými finančními prostředky ani na vlastní fungování společnosti, natož pak úhradu dluhů či dokončení stávajících a realizaci budoucích zakázek. Přesto ovšem smlouvy uzavřela a inkasovala finanční prostředky označené jako zálohy na výstavbu rodinných domů s vědomím, že tyto použije nikoliv na realizaci staveb poškozených, ale pro potřeby společnosti.

Byla si tedy bezpochyby vědoma i toho, že tyto prostředky nebude schopna vrátit, respektive nebude mít prostředky pro realizaci závazků z takto uzavřených smluv s poškozenými. Byla tedy přinejmenším srozuměna s tím, že poškození smlouvy uzavřeli a poskytli zálohy v mylném domnění, že budou použity na nákup materiálu a úhradu dalších nákladů výstavby. Poškozeným nebyly známy žádné finanční problémy společnosti, naopak byli při jednání s oběma obviněnými a ukázkách realizovaných domů utvrzováni v tom, že vše proběhne řádně.

Stejně tak je patrné přinejmenším srozumění dovolatelky s tím, že společnost nebude schopná stavby realizovat pro chybějící finanční prostředky. Jí proklamovaná představa, že by změnou marží a doby realizace získala finanční prostředky v řádu milionů, nebyla z obecné logiky věci reálná. Je tedy zcela evidentní, že obviněná nebyla stíhána a odsouzena za to, že nedostála svým smluvním závazkům, ale za to, že ačkoliv věděla, že jím nedostojí, vylákala z poškozených finanční prostředky, o kterých věděla, že je použije výlučně pro potřeby společnosti DOMY OLDAR, s.

r. o. Námitky tohoto druhu tak nezaložily meritorní dovolací přezkum.

18. K námitce, že nebylo specifikováno, kdo měl být podvodným jednáním obohacen lze uvést, že pro naplnění všech znaků skutkové podstaty podvodu podle § 209 tr. zákoníku není nutné konkretizovat obohacenou osobu (viz R 18/1991 Sb. rozh. tr. nebo také Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s.2657). Nadto se touto námitkou již zabýval odvolací soud a zcela jasně a srozumitelně obviněné vysvětlil, že obohaceným subjektem byla společnost DOMY OLDAR, s. r. o. (viz bod 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

19. Pokud pak dovolatelka tvrdí, že jejím záměrem bylo řádně plnit závazky z předmětných smluv, pak toto bylo zcela jednoznačně vyvráceno vyjádřením jí samotné v e-mailu dodavateli ze dne 15. 8. 2018, tedy několik měsíců před uzavřením těchto smluv, kde zcela explicitně uvedla, že po obdržení zálohy uhradí alespoň jednu fakturu. Z toho je tedy zřejmé, že inkasované zálohy od počátku používala nikoliv k řádnému plnění smluvních závazků (nákup materiálu, úhrada dodavatelům za jejich služby na konkrétních stavbách), ale pro potřebu společnosti DOMY OLDAR, konkrétně na úhradu jejích dřívějších nesplacených závazků. Tyto skutečnosti ovšem poškozeným zamlčela. Stejně tak její teze o tom, že podvodný úmysl vylučuje právě její nakládání se zaslanými zálohami poškozených, postrádá nejen opodstatnění, ale též logiku. Pokud obviněná tvrdí, že právě okolnost, že peníze od poškozených používala na úhradu dluhů společnosti, je důkazem o tom, že neměla podvodný úmysl již od počátku, tak to rozhodně neznamená, že z její strany nebyly naplněny všechny složky úmyslného zavinění. Dobře totiž věděla o neblahé finanční situaci společnosti a v důsledku toho musela být srozuměna i s tím, že nevyvážený řetězec existujících a dále vznikajících závazků a pohledávek musí vyústit v neschopnost společnosti své závazky řádně a v domluvených termínech plnit. Lapidárně řečeno, v daném případě se jednalo o tzv. vytloukání klínu klínem, který ovšem nelze provozovat do nekonečna. Obviněná si pak svým způsobem i protiřečí, když nejprve dovozuje absenci úmyslu ze skutečnosti, že peníze poškozených použila na úhradu dluhů, a vzápětí prohlašuje, že veškeré peníze poškozených měly být použity na výstavbu jejich domů. To jen podporuje a dokresluje závěr konstatovaný shora, že argumentace obviněné je jen její vlastní, účelovou interpretací a místy možná až dezinterpretací existujících důkazů, která nemohla účinným způsobem založit plný dovolací přezkum. V daných souvislostech tudíž dovolací senát nemohl ani přisvědčit tezi obviněné o nedbalostní formě jejího zavinění, neboť takový závěr byl rovněž učiněn pouze na základě vlastní alternativní verze skutkových zjištění, ohledně čehož lze poukázat na bod 14. tohoto usnesení Nejvyššího soudu.

20. Stejně tak nelze přiznat opodstatnění ani námitce požadující aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Nutno připomenout, že zásadu subsidiarity trestní represe, jak je formulovaná v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, blíže specifikovalo stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 Sb. rozh. tr., které zcela jasně a srozumitelně definuje předpoklady pro její uplatnění. Zjednodušeně řečeno, tato zásada najde své uplatnění až v případě, kdy je jednoznačně prokázáno, že skutek naplňuje všechny znaky trestného činu a zároveň jsou zde okolnosti svědčící o tom, že společenská škodlivost takového jednání je natolik nízká, že nedosahuje intenzity ani běžně se vyskytujících trestných činů obdobné povahy. Obviněná však svůj požadavek na použití této zásady staví právě na tom, že nebyly naplněny všechny formální znaky přisouzené skutkové podstaty trestného činu podvodu, což ale dovolací senát odmítl (viz shora). Žádné bližší skutečnosti, v nichž by byly spatřovány mimořádné okolnosti odůvodňující aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku pak již uvedeny nebyly a Nejvyšší soud rovněž žádné neshledal.

21. Vyjádření obviněné, kterým se snaží zprostit vlastní trestní odpovědnosti poukazem na to, že poškození měli s ohledem na zveřejněnou účetní závěrku vynaložit zvýšenou míru opatrnosti, obzvláště když se jednalo o jejich životní úspory, Nejvyšší soud kategoricky odmítá. Poškození vyjednávali o smlouvě na několika schůzkách, byli navštívit referenční dům, jehož majiteli byli ujištěni, že vše proběhlo bez potíží, s poškozeným D. a K. byli přítomni i rodiče. Poškozený D. v rámci své výpovědi uvedl, že poprosil paní účetní i svého advokáta o kontrolu společnosti a z veřejných zdrojů nenasvědčovalo nic tomu, že by společnost byla ve finanční tísni. Lze si jen stěží představit a obviněná to ani sama nekonkretizuje (s výjimkou účetní závěrky), z čeho konkrétně měli poškození zjistit, že ze společnosti byly neoprávněně vyvedeny peníze a tato nemá prostředky ani na běžné fungování. Nejvyšší soud tedy nesdílí její přesvědčení, že poškození nesou z důvodu vlastní neopatrnosti díl odpovědnosti za vzniklý následek. V podrobnostech pak lze odkázat na bod 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

22. Celkově lze shrnout, že podstata argumentace dovolatelky spočívá v pouhém opětovném opakování obhajoby a předestření vlastní verze skutkového děje, která ovšem nemá oporu v provedeném dokazování, ale je toliko odrazem vlastního nekritického nazírání obviněné na její trestnou činnost.

23. Po vyhodnocení všech výše uvedených skutečností a argumentů obsažených v podaných dovoláních obviněného M. G. a obviněné Magdaleny Anny Heroutové, v konfrontaci se závěry učiněnými soudy nižších stupňů, byla tato dovolání v konečném výsledku odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť obviněnými uplatněné dovolací námitky zčásti neodpovídaly žádnému dovolacímu důvodu a ve zbývající části byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 14. 8. 2024

JUDr. František Hrabec předseda senátu