4 Tdo 527/2023-2036
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2023 o dovolání obviněného M. R., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2022 č. j. 4 To 79/2022-1990, v trestní věci vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 6 T 51/2018, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá.
1. Nejprve je třeba uvést, že touto věcí se Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení zabývá již podruhé. Obviněný M. R. byl poprvé pravomocně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2019 č. j. 6 T 51/2018-1596, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2020 č. j. 4 To 89/2020-1643, přičemž byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
v období od dubna 2013 do května 2016 jako jediný jednatel společnosti M. – G., IČ: XY, se sídlem XY (nyní XY), v rámci činnosti této právnické osoby nakupoval pro provozovnu čerpací stanice LPG na adrese XY, zkapalněný ropný plyn určený pro výrobu tepla, jenž je podle § 45 odstavec 1 písmeno f) zák. č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních jako vybraný výrobek předmětem spotřební daně, a to dle § 48 odstavec 1 zák. č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních s nulovou sazbou a část tohoto plynu pak nezákonně za porušení úřední uzávěry přepouštěl pomocí hadice z plničky propan - butanových bomb do cisterny určené ke skladování LPG určeného pro pohon motorů, jenž je podle § 45 odstavec 1 písmeno e) zák. č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních předmětem spotřební daně, a to podle § 48 odstavec 1 zák. č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních se sazbou 3.933,- Kč/t a následně jej prodával přes výdejní stojan do nádrží motorových vozidel s úmyslem získat neoprávněně majetkový prospěch, čímž způsobili únik na spotřební dani a DPH nejméně ve výši 2.966.277,- Kč, tedy České republice, zastoupené Celním úřadem pro Jihomoravský kraj, se sídlem v XY, XY, škodu na zkrácené spotřební dani a DPH nejméně ve výši 2.966.277,- Kč.
2. Za to mu byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2020 č. j. 4 To 89/2020-1643 (kterým byl zrušen výrok o peněžitém trestu v rozhodnutí nalézacího soudu) podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, uložen peněžitý trest ve výši 280 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 10.000 Kč, tedy celkem 2.800.000 Kč. Současně tento soud potvrdil část výroku o trestu, kdy podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému nalézacím soudem uložen i trest propadnutí věci, a to finančních prostředků ve výši 132.484 Kč uložených v úschově Městského soudu v Brně.
3. Toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo napadeno dovoláním obviněného, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 9. 6. 2021 č. j. 4 Tdo 504/2021-1721 tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně obviněného M. R. zrušil shora uvedená rozhodnutí ve výroku o trestu, jakož i veškerá další rozhodnutí na zrušené části obsahově navazující a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, jakožto soudu prvního stupně, o věci znovu rozhodnout. Důvodem kasace části napadených rozhodnutí byl nedůsledný postup soudů obou stupňů, když dostatečně nerespektovaly zákonná kritéria pro ukládání peněžitého trestu z hlediska určení počtu a výše denních sazeb a zejména jeho dobytnosti podle § 68 odst. 3, 4 a 6 tr. zákoníku.
4. S ohledem na skutečnost, že shora uvedeným usnesením Nejvyššího soudu došlo ke zrušení rozsudku Městského soudu v Brně (a Krajského soudu v Brně) pouze ve výroku o trestu, zaměřilo se nové řízení výlučně na napravení vytýkaných vad a zjištění majetkových a osobních poměrů obviněného ve vztahu k dobytnosti peněžitého trestu. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2022 č. j. 6 T 51/2018-1968 pak bylo rozhodnuto s poukazem na nezrušený, tedy pravomocný výrok o vině obviněného, obsažený v předcházejícím rozsudku soudu prvního stupně tak, že obviněnému byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, uložen peněžitý trest ve výši 280 denních sazeb, kdy výše jedné sazby byla stanovena částkou 7.000 Kč, tedy celkem 1.960.000 Kč. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému zároveň uložen trest propadnutí věci, a to finančních prostředků ve výši 132.484 Kč uložených v úschově Městského soudu v Brně.
5. Proti výroku o trestu rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2022 č. j. 6 T 51/2018-1968 podal obviněný odvolání. V odvolacím řízení Krajský soud v Brně rozhodl dne 10. 5. 2022 rozsudkem č. j. 4 To 79/2022-1990, kterým podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Brně v plném rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, že se obviněnému za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2020 č. j. 6 T 51/2018-1596, ukládá podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, peněžitý trest ve výši 280 denních sazeb, kdy výše jedné sazby byla stanovena částkou 7.000 Kč, tedy celkem 1.960.000 Kč. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též trest propadnutí věci, a to finančních prostředků ve výši 132.484 Kč uložených v úschově Městského soudu v Brně.
6. Uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2022 č. j. 4 To 79/2022-1990 napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, neboť měl za to, že v jeho případě jsou splněny předpoklady dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jelikož mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
7. Obviněný konkrétně uvedl, že peněžitý trest uložený krajským soudem je nepřiměřeně vysoký a vzhledem k poměrům pachatele nedobytný. Připomněl ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku, podle kterého soud peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný, přičemž dobytnost trestu je hmotněprávní podmínkou, jejíž splnění zákon požaduje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 8 Tdo 1411/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 7 Tdo 702/2017 nebo ze dne 16. 1. 2016 sp. zn. 6 Tdo 1544/2015) a takovou výtku lze považovat za námitku proti druhu trestu, který zákon nepřipouští /podle § 265b odst. 1 písm. i) tr.
ř./. Nalézacímu a potažmo odvolacímu soudu zároveň vytkl, že při posouzení jeho majetkových poměrů vycházel výlučně z ceny nemovitých věcí a účelově přehlédl jím uváděné dluhy mimo exekuční řízení. V této souvislosti zdůraznil oprávnění věřitelů zvolit způsob vymáhání svých pohledávek a poukázal na skutečnost, že je povinen své závazky plnit bez ohledu na to, zda jsou či nejsou vymáhány v exekuci, což by mělo být při určování jeho majetkových poměrů vzato v potaz. Podklady opatřené soudy jsou tak zcela nedostatečné a úvahy soudu ohledně peněžitého trestu nedostačující a nepřezkoumatelné.
Připomněl, že nelze vycházet ani z jeho majetkových poměrů v době spáchání trestného činu, ale vždy v době uložení trestu. Obviněný je nezaměstnaný, nepodniká, je podstatně zdravotně indisponován, má těžkou cukrovku a amputovanou nohu, jeho výdělečné možnosti jsou tedy značně omezeny a jediným příjmem je invalidní důchod třetího stupně v aktuální výši 12.817 Kč měsíčně. Dále poukázal na své závazky – výživné 6.000 Kč, dluh vůči S. R. v aktuální výši 1.704.693 Kč bez příslušenství (exekuční řízení vedené Mgr.
Svatoplukem Šůstkem, sp. zn. 185 Ex 157/2018), dluh na výživném ve výši 17.835 Kč (exekuční řízení vedené JUDr. Petrem Kociánem, sp. zn. 137 EX 33889/2016), dluh vůči BNP Paribas Personal Finance ve výši 141.351 Kč (exekuční řízení vedené JUDr. Vlastimilem Porostlým, sp. zn. 069 EX 4848/2019), dluh vůči společnosti T. ve výši cca 13.000.000 Kč (není exekučně vymáhán). Současně zdůraznil, že na nemovitých věcech, s jejichž prodejem soudy operují, váznou kromě shora uvedených exekucí i zástavní práva a dluhy vůči Hypoteční bance, a.
s., a T. v řádech milionů korun českých. Pokud se všechny dluhy sečtou, pak výrazně převyšují hodnotu ? nemovitých věcí a uložený peněžitý trest nebude možné vymoci a stane se tak pro obviněného zcela likvidační s ohledem na jeho limitované možnosti příjmu. Dále vyčetl soudu prvního stupně, že při úvahách o možnostech vymožení peněžitého trestu se omezil pouze na konstatování obecného zájmu po nemovitostech a s tím související lepší realizací prodeje, což ovšem obviněný označil za libovůli, neboť takový závěr nemá žádnou oporu v dokazování a napadené rozsudky jsou proto v této části nepřezkoumatelné a nezákonné.
Obviněný naopak předestřel, jak je třeba otázku dobytnosti peněžitého trestu vypořádat.
Je třeba vzít v úvahu ceny nemovitostí, inflaci a úrokové sazby hypoték, jejichž růst zapříčiňuje rapidní pokles zájmu o nemovitosti. Současně je třeba vzít v úvahu, že vlastníci předmětných nemovitých věcí jsou ve finančních problémech, jak vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí, z nichž je patrno, že na nich váznou tři zástavní práva, dva zákazy zcizení a čtyři exekuce. Při prodeji v exekuční dražbě by se pak vycházelo ze snížené ceny podle cenových předpisů a pokud by tedy k prodeji došlo, pak za nižší než zjištěnou tržní cenu.
Dále ve svých úvahách připomněl i komplikace spojené s prodejem spoluvlastnického podílu a vypořádání se spoluvlastníkem a nemožnost prodat nemovitost jako celek. Současně soudy zcela opomněly přihlédnout ke skutečnosti, že stav obviněného mu brání ve výdělečné činnosti a prodejem nemovitosti by přišel i o bydlení, jelikož si nebude moci dovolit ani průměrný nájem a bude tak ohroženo nejen uspokojování bytových potřeb jeho a jeho dětí v době realizace styku, ale i poskytování výživného. Pokud pak soud prvního stupně pracoval s myšlenkou, že obviněný měl trestnou činností získat majetkový prospěch převyšující výši uloženého trestu, tak taková úvaha je v rozporu se zákonem i konstantní judikaturou Nejvyššího soudu požadující zohlednění majetkových poměrů v době ukládání trestu.
Co se týče trestu propadnutí věci – finančních prostředků ve výši 132.484 Kč, tento výrok označil obviněný za absurdní, neboť nebylo prokázáno, že by tyto peněžní prostředky byly získány trestnou činností, k čemuž nebylo ani vedeno dokazování, ačkoliv je na orgánech činných v trestním řízení prokázat jejich původ v trestném činu a vyvrátit obhajobu obviněného, že se jedná o soukromé prostředky paní S. R., jak tato svědkyně potvrdila ve své svědecké výpovědi. Neexistuje tedy zákonný předpoklad pro uložení tohoto trestu.
Závěrem obviněný navrhl, aby s ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud vyhověl jím podanému dovolání a podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2022 č. j. 4 To 79/2022-1990, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2022 č. j. 6 T 51/2018-1968 v rozsahu odsuzujícího výroku o vině obviněného zrušil, a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i na ně navazující výroky o trestu a další rozhodnutí obsahově navazující a zavázal tak nižší soudy svým právním názorem vysloveným v dovolání.
8. K podanému dovolání zaslal své vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství – § 265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci řízení a stěžejních dovolatelových námitek konstatoval, že námitka nedobytnosti uloženého peněžitého trestu odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. v jeho první alternativě, tedy uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští. Zároveň však shledal, že rozsudky soudů obou stupňů jsou přesvědčivé a odůvodněné, neboť soudy náležitě zkoumaly osobní a majetkové poměry obviněného v době rozhodnutí, včetně dispozice s nemovitostmi, výdělečných možností, výživného, závazků a dluhů, a v tomto směru pak korigovaly výměru uloženého peněžitého trestu. Zdůraznil především znalecký posudek oceňující tržní hodnotu nemovitých věcí částkou 17 milionů korun českých, tedy částkou zřetelně přesahující výměru peněžitého trestu s možností uspokojit i v rozsudku identifikované závazky. V rozsahu a způsobu vypořádání se s otázkou dobytnosti trestu tak státní zástupce nespatřoval žádné podstatné vady. Poukázal i na skutečnost, že dovolací argumentace ve značné míře kopíruje obhajobu uvedenou již v odvolání, se kterou se řádně vypořádal Krajský soud v Brně. Pokud pak obviněný namítal nezákonnost uložení trestu propadnutí věci, tenduje tato námitka do roviny rozporování skutkových zjištění soudu a absenci dokazování v tomto směru. Avšak již v prvním kasačním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021 sp. zn. 4 Tdo 504/2021 nebyly v této části výroku o trestu shledány nedostatky a bylo zcela srozumitelně konstatováno, že nelze ponechat nedotčenou pouze tuto část trestu (propadnutí věci) a proto byl zrušen uvedený výrok jako celek. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání uskutečněném podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s neveřejným zasedáním podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
9. Obviněný M. R. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl obviněnému uložen trest.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případě, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen ve výměře mimo stanovenou trestní sazbu. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy lze napadnout výrok o trestu, avšak pouze pro některou ze zde uvedených variant – nezákonný druh trestu, nebo výměra mimo zákonnou trestní sazbu, případně pro obě z nich. Současně lze prostřednictvím tohoto důvodu namítat nesplnění hmotněprávní podmínky dobytnosti uloženého peněžitého trestu ve smyslu § 68 odst. 6 tr. ř., a to pod jeho první variantou, tedy, že byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 7 Tdo 702/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. 4 Tdo 530/2018).
11. Základem dovolací argumentace obviněného je nedostatečné zhodnocení jeho osobních a majetkových poměrů učiněné soudy v rámci posouzení dobytnosti uloženého peněžitého trestu, kdy se domáhá zohlednění i tvrzených exekučně nevymáhaných dluhů. V případě, že by tyto byly vzaty v potaz, nebylo by podle jeho názoru možné učinit závěr o splnění podmínky dobytnosti peněžitého trestu podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku (respektive nenaplnění negativní podmínky zde vyjádřené). Po prostudování předloženého spisového materiálu se Nejvyšší soud nemohl s názorem obviněného ztotožnit.
Soudy obou stupňů (zejména soud nalézací, neboť soud odvolací ačkoliv rozhodoval rozsudkem, kterým ukládal trest, činil tak v reakci na procesní pochybení nalézacího soudu, jenž do jisté míry opakoval i výrok o vině, přičemž ten nebyl předcházejícím kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu zrušen, a nebylo proto možné o něm znova rozhodovat) provedly náležité dokazování stran majetkových poměrů obviněného, přičemž pro své úvahy o dobytnosti peněžitého trestu a jeho výměry vzaly v potaz zdravotní stav obviněného, jeho příjmy v době ukládání trestu, spoluvlastnický podíl v rozsahu id.
1/2 na nemovitých věcech zapsaných na LV č. XY pro k. ú. XY a jejich cenu určenou znaleckým posudkem. Dále vlastnické právo k bytu na adrese XY, XY LV č. XY, k. ú. XY, k nemovité věci – stavbě bez čp. LV č. XY, k. ú. XY, zástavní práva a exekuční příkazy váznoucí na uvedených nemovitých věcech, dluhy vymáhané v rámci 4 exekučních řízení (specifikovaných v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu bod 7) i dluhy zapsané v registru dlužníků SOLUS. Z takto zjištěných podkladů pak nalézací soud uzavřel (a odvolací soud bez výhrad potvrdil), že peněžitý trest uložený ve výměře 280 denních sazeb, kdy výše denní sazby se stanoví částkou 7.000 Kč, odpovídá plně všem požadavkům trestního zákona a jeho ustanovením (§ 39 tr.
zákoníku, § 68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, proti čemuž obviněný ani nic nenamítal) a současně není splněna negativní podmínka zřejmé nedobytnosti dluhu podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku (bod 9 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Jak je z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu patrno (viz bod 7–9) vzal v potaz všechny skutečnosti vyplývající z dostupných registrů, rejstříků a databází, včetně zástavních práv a exekucí. Zjištění učiněné z provedeného dokazování nalézací soud porovnal i s tvrzeními obviněného, který vypovídal ke svým osobním a majetkovým poměrům v hlavním líčení konaném dne 9.
12. 2021. V takovém postupu nelze shledat žádné pochybení, když byly učiněny všechny kroky k zjištění všech závazků obviněného i jeho majetkové situace, sám obviněný ve své výpovědi další osobní dluhy neuváděl (tvrdil dluhy „firemní“ viz č. l. 1809 a proto k nim nebylo přihlíženo). Současně nelze odhlédnout ani od faktu, že obhájce obviněného v rámci závěrečné řeči v hlavním líčení ze dne 22. 3. 2022 navrhoval uložení peněžitého trestu do výše dvou milionů, proti čemuž se obviněný ani v rámci posledního slova nikterak nevymezil.
Tento návrh byl v podstatě soudem respektován, když celková výše uloženého peněžitého trestu činí 1.960.000 Kč. Všechny shora uvedené okolnosti tudíž byly náležitě zhodnoceny a s ohledem na znalecký závěr o hodnotě nemovitosti ve XY, kterou znalec odhadl i se zohledněním negativních vlivů na prodejnost na 17.500 000 Kč, nic nenasvědčuje tomu, že by byl uložený peněžitý trest, jehož celková výše činí 1.960 000 Kč, zcela zřejmě nedobytný, neboť veškeré zjištěné závazky obviněného nepřekračují ani polovinu tržní ceny domu ve XY (viz bod 9 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
12. Naproti tomu nebyly zjištěny a až do podání dovolání tvrzeny ani žádné jiné závazky obviněného, než ty shora uvedené. Až v rámci svého mimořádného opravného prostředku obviněný zmínil závazky vůči společnosti T. v celkové výši 13.000.000 Kč, avšak bez jakékoliv další specifikace. V této souvislosti ovšem Nejvyšší soud neshledal jakékoliv důvody svědčící pro zrušení uloženého peněžitého trestu, neboť tato pohledávka je pouze zmíněna, přičemž není nikterak specifikován její titul, ani vůči komu (z vyjádření obviněného vyplývá, že ne zcela přesně rozlišuje mezi osobními dluhy a dluhy společnosti) a v jaké přesné výši vznikla. Je sice pravdou, že jsou to orgány činné v trestním řízení, které mají nést důkazní břemeno, avšak tuto svou povinnost plně unesly. Není objektivně v jejich možnostech získat informace o závazcích existujících pouze inter partes. Zároveň ze skutečnosti, že tato pohledávka byla uvedena až v rámci dovolání, bez jakékoliv specifikace a pouze jako marginální poznámka, nelze dovozovat zřejmou nedobytnost peněžitého trestu, jak činí obviněný. Dobytnost peněžitého trestu jako hmotněprávní negativní podmínka pro uložení peněžitého trestu musí být z okolností zcela zřejmá a nepostačuje pouhá pravděpodobnost jeho nezaplacení nebo neochota tak učinit (viz PÚRY, František. § 68 [Výměra peněžitého trestu]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 901, marg. č. 7.). V tomto smyslu tak bylo nutno dospět k závěru, že nepostačuje pouhé tvrzení o dluhu a jeho výši bez toho, aby byly předloženy alespoň nějaké důkazy o jeho existenci. I v tom případě pak není postaveno najisto, že se jedná o pohledávku plně vymahatelnou, zakládající překážku nedobytnosti peněžitého trestu. Této námitce proto nebylo možno přiznat jakékoliv potřebné opodstatnění.
13. Co se pak týče námitky zástavního práva ve prospěch společnosti T. váznoucího na domě ve XY, toto je zřízeno proti povinné S. R., a nikoliv vůči obviněnému a nelze k němu tedy přihlížet.
14. V další části je pak dovolání obviněného spíše polemikou nad reálnou prodejností domu a očekávaným výnosem z případného prodeje, a nikoliv relevantní argumentací stran podmínek uložení trestu. Stejně tak nelze přisvědčit ani námitce nemožnosti uspokojovat bytové potřeby obviněného a jeho dětí v případě prodeje nemovitých věcí, neboť Nejvyšší soud nesdílí přesvědčení, že jedinou možností obviněného je „uspokojování bytových potřeb“ v současném bydlišti. Jak bylo konstatováno, tržní hodnota nemovitosti v k. ú. XY, jejíž ideální polovina je výlučným vlastnictvím obviněného, byla odhadnuta i s přihlédnutím ke všem negativní vlivům na její prodejnost na 17.500 000 Kč. Jednoduchou aritmetikou lze dospět nejen ke shora uvedenému závěru o absenci překážky nedobytnosti peněžitého trestu, ale také k tomu, že finanční prostředky získané prodejem této nemovitosti budou na úhradu všech závazků použity pouze zčásti a ve zbytku je možné jimi uspokojit právě bytové potřeby obviněného. Nebylo proto důvodu se touto částí argumentace dovolatele více zabývat.
15. Lze tedy uzavřít, že předchozí soudy si v novém řízení opatřily dostatečné podklady pro posouzení všech zákonných podmínek pro uložení a výměru peněžitého trestu. Zároveň z těchto důkazů nevyplynuly okolnosti svědčící pro naplnění negativní hmotněprávní podmínky podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku. Obviněným předpokládané komplikace při prodeji nemovitých věcí a následném vypořádání jeho závazků nenaplňují svojí kvalitou podmínku zřejmé nedobytnosti trestu. Takto formulované námitky obviněného proto postrádají opodstatnění.
16. Co se pak týče výhrady vůči trestu propadnutí věci, je namístě připomenout, že tato námitka byla vznesena již při prvním řízení před Nejvyšším soudem a byla shledána zcela mimo limity dovolacího přezkumu, neboť nenaplnila namítaný dovolací důvod. K jeho zrušení došlo pouze a výhradně proto, že nebylo možné ponechat nedotčenou jen tuto část uloženého trestu, a proto došlo ke kasaci celého výroku o něm, jak je zcela pregnantně vysvětleno v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021 sp. zn. 4 Tdo 504/2021.
17. Vzhledem ke všem výše uvedeným zjištěním a závěrům Nejvyšší soud podané dovolání obviněného M. R. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť v části, ve které naplnilo reklamovaný dovolací důvod, jej shledal zjevně neopodstatněným. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 6. 2023
JUDr. František Hrabec předseda senátu