Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2016 o
dovolání obviněné M. R. O. , a obviněného P. P. , proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 6 To 35/2014, v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 10/2012, takto :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. R. O. odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P.
odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2013, sp. zn. 46 T
10/2012, byli obvinění M. R. O. a P. P. uznáni vinnými trestným činem
podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle
§ 23 tr. zákoníku, kterého se dopustili skutkem popsaným ve výroku o vině v
citovaném rozsudku.
2. Za tento trestný čin, jakož i sbíhající se trestný čin lichvy podle §
253 odst. 1 tr. zák., kterým byla obviněná M. R. O. uznána vinnou rozsudkem
Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 1 T 171/2011 ve spojení
s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 8 To 189/2012,
byla obviněná podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr.
zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti
měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazena
do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle ustanovení § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1
tr. zákoníku byl obviněné uložen také peněžitý trest ve výměře 450 denních
sazeb po 2 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl
vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí
svobody v trvání devíti měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné
uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního
orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a
družstvech na dobu deseti let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok
o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 1 T
171/2011 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2012, sp.
zn. 8 To 189/2012, jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Obviněný P. P. byl za výše uvedený trestný čin podle § 209 odst. 5
tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, přičemž pro
výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do
věznice se zvýšenou ostrahou. Podle ustanovení § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 tr.
zákoníku byl obviněnému uložen také peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb
po 2 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán
byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v
trvání dvanácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo
rozhodnuto o náhradě škody.
4. Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11.
2013, sp. zn. 46 T 10/2012, podali státní zástupce, obviněná M. R. O. ,
obviněný P. P. a poškození zastoupení zmocněnkyní Ing. Petrou Armandovou a
Mgr. Evou Kantoříkovou odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze
dne 19. 3. 2015, sp. zn. 6 To 35/2014, rozhodl v bodě I. tak, že z podnětu
odvolání obviněné M. R. O. a zmocněnkyně poškozených Ing. Petrou
Armandovou podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek
částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu ohledně obviněné M. R. O. a
částečně také ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově
rozhodl tak, že za trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr.
zákoníku, ohledně kterého zůstal výrok o vině nezměněn, byl obviněné M. R.
O. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmi
let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle ustanovení § 67 odst.
1 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen také peněžitý trest ve výměře
450 denních sazeb po 2 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené
lhůtě nebyl vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní
trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku
byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních
společnostech a družstvech na dobu deseti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo
rozhodnuto o náhradě škody.
5. Odvolání státního zástupce a obviněného P. P. bylo v bodě II. výše
uvedeného rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
6. Konečně pak v bodě III. výše uvedeného rozsudku bylo podle § 253
odst. 1 tr. ř. odvolání poškozených zastoupených zmocněnkyní Mgr. Evou
Kantoříkovou zamítnuto jako odvolání podané neoprávněnou osobou.
7. Obvinění M. R. O. a P. P. napadli shora uvedené rozhodnutí
Vrchního soudu v Olomouci dovoláním, v němž shodně uplatnili dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Obviněný P. P. pak uplatnil také dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., a sice že mu byl „uložen takový druh trestu, který
zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným“.
8. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
oba obvinění shodně zpochybňují právní závěry soudů obou stupňů učiněné na
základě nesprávného hodnocení provedených důkazů.
9. Obviněná M. R. O. na podporu výše uvedeného tvrzení dále uvedla,
že závěr soudů o její vině je s provedeným dokazováním v extrémním rozporu,
neboť z žádného z provedených důkazů nelze dovodit závěr o naplnění subjektivní
stránky předmětného trestného činu ve formě úmyslu, a to zejména s ohledem na
skutečnost, že sama obviněná si v důsledku neznalosti z finanční oblasti,
nebyla vědoma nereálnosti podnikatelského záměru společnosti, ve které působila
na pozici jednatelky. Uvedený závěr podle ní podporuje rovněž skutečnost, že
vědoma si této své neznalosti, zajistila odborníky z oboru daňového
poradentství a účetnictví, na jejichž odborné znalosti, jakož i odborné
znalosti spoluobviněného P. P. , spoléhala. Obviněná taktéž popřela existenci
jakékoliv dohody mezi ní a spoluobviněným P. P. o páchání předmětného
trestného činu. Stran procesního postupu soudů je obviněnou vytýkáno porušení
zásady na spravedlivý proces a nerespektování zásady in dubio pro reo, jakož i
odmítnutí provedení obviněnou navrhovaných důkazů, a proto obviněná hodnotí
trestní řízení před soudy obou stupňů jako kusé a nepřezkoumatelné. Rovněž
vyjádřila pochybnost ohledně výpočtu částky poškozeným přiznané náhrady škody.
Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1
tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 6 To
35/2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2013, sp.
zn. 46 T 10/2012, zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v
Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Obdobně také obviněný P. P. ve své argumentaci k dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybnil existenci subjektivní
stránky předmětného trestného činu ve formě úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a),
ev. písm. b) tr. zákoníku, neboť plně spoléhal na úspěšnost a reálnost
podnikatelského záměru společnosti, kde působil na pozici obchodního ředitele,
jakož i na správnost informací poskytnutých odborníky z oblasti daňového
poradenství a účetnictví.
11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný
uvedl, že s ohledem na nemajetnost jeho osoby, neměl být peněžitý trest ve výši
500 denních sazeb po 2 000 Kč uložen. Závěrem podaného dovolání obviněný
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí
zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S ohledem na obsah výše uvedených
námitek obviněný podle § 265h odst. 3 tr. ř. současně navrhl, aby Nejvyšší soud
přerušil a odložil výkon napadených rozhodnutí.
12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil
svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Konstatoval, že v otázce viny
obviněnými vznesené námitky, a to včetně námitky neprovedení důkazů
navrhovaných obviněnou M. R. O. , jsou pod uplatněný dovolací důvod zcela
nepodřaditelné, neboť obsahují pouze skutkové námitky neschopné založit
přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, které lze navíc považovat za zcela
nedůvodné, neboť skutkové závěry soudů obou stupňů mají dostatečnou logickou
oporu v provedeném dokazování, a to bez jakýchkoliv extrémních rozporů. Stejně
tak je státní zástupce přesvědčen, že postup soudů obou stupňů byl v otázce
provedení dokazování, jakož i hodnocení samotných důkazů zcela správný,
souladný s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a nelze mu v tomto směru nic vytknout. Obdobně
také ve vztahu k námitce obviněné M. R. O. stran náhrady škody považuje
státní zástupce napadený výrok za zcela správný a odpovídající výsledkům
důkazního řízení. Státní zástupce dále uvedl, že rovněž námitky ohledně
přiměřenosti trestu, vztahující se k dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího
soudu. S ohledem na uvedené skutečnosti proto státní zástupce ve svém vyjádření
navrhnul, aby Nejvyšší soud odmítnul podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. Rovněž byl také vyjádřen souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své
rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř.].
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.],
byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovují obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst.
1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi
uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
15. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a
usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu
právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
17. S ohledem na námitku obviněné M. R. O. týkající se existence tzv.
extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní
nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I
přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší
soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil
zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za
situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole
na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však
konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů.
Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená
rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v
souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z
něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování
obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou
vadu. Stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního
soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze
dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou
problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí
Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může
být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální
základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v
„extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně
konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný
výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li
fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole
(libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí
všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů,
resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze
„přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná
rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne
21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší
soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě
extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci takovýto extrémní rozpor shledán
nebyl.
18. Nejvyšší soud je rovněž oprávněn konstatovat, že drtivá většina
námitek uplatněných v dovolání obviněných je obsahově shodných s námitkami, se
kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších
stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy
obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly
již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002,
publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník
2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř.“
19. Z obsahu dovolání obou obviněných tedy vyplývá, že námitky
obviněných vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jejich jednání, ale v tom,
že soudům vytýkají procesní pochybení stran nedodržení vybraných základních
zásad trestního řízení, jakož i nesprávně provedeného dokazování včetně
nesprávného hodnocení důkazů. Vytýkáno je rovněž nedovození skutkového zjištění
o neexistenci subjektivní stránky, resp. úmyslu obviněných spáchat předmětný
trestný čin a s tím korespondující chybný závěr soudů o vině obou obviněných.
20. V případě odmítnutí závěru o vině obviněných se tedy jedná o
předkládání vlastní verze skutkového děje a na uvedený případ dopadá rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že
garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá
představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo
na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy, přičemž lze uzavřít,
že uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněných spravedlivého
procesu.
21. V souvislosti s obecným konstatováním uvedeným shora a charakterem
námitek uplatněných obviněnými poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení
Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl,
že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř.
přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve
posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím
vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených
v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu,
nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž
dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
22. Jakkoliv si je Nejvyšší soud vědom nemožnosti podřadit námitky
obviněných pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
zcela nad rámec své přezkumné činnosti uvádí, že trestného činu podvodu podle §
209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného
obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné
skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
23. Podle § 15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže
pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem
chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení
nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn,
přičemž srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v
trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
24. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která
zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových
orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal
dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě
rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel
rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní
vztah.
25. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat
objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými
ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se
vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické.
Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené
ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele
alespoň v obecných rysech.
26. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy
úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu
rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní
složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení
zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový
následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje
aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je
možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností,
která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [k
uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník
I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222].
27. Podle názoru Nejvyššího soudu bylo v předmětné trestní věci
prokázáno, že na základě nepravdivých, neúplných či zkreslujících informací
podávaných obviněnými, kdy účelem poskytování takovýchto informací bylo
bezesporu vyvolání omylu o reálnosti a bezpečnosti podnikatelského záměru
reprezentovaného obviněnými, byly mezi společností Woman & Man Exclusive, s. r.
o. (dále jen „společnost“) a poškozenými uzavírány smlouvy o půjčce podle § 675
a násl. obč. zák., na jejichž základě došlo k vylákání finančních prostředků ve
výši cca 170 000 000 Kč.
28. K celkovému vyčíslení škody Nejvyšší soud pouze na okraj
poznamenává, že v tomto směru nepostupoval soud prvního stupně zcela v souladu
s účinnou právní úpravou, neboť trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr.
zákoníku je dokonán okamžikem obohacení pachatele nebo jiného a způsobenou
škodou je tedy celá peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později
poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003). Z uvedeného je zřejmé, že
celková částka způsobené škody je vyšší, než jak bylo stanoveno ve skutkové
větě rozsudku soudu prvního stupně, nicméně s ohledem na ustanovení § 138 odst.
1 tr. zákoníku ve spojení s ustanovením § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku
a rovněž s ohledem na fakt, že uvedená výše škody byla vzhledem ke své hodnotě,
mnohonásobně převyšující zákonem stanovenou dolní hranici nejvyšší kategorie
škody, zohledněna jako přitěžující okolnost podle § 42 písm. k) tr. zákoníku,
by vyčíslení škody podle výše uvedeného postupu nemělo žádný vliv jak na právní
kvalifikaci předmětného trestného činu, tak na soudy uložené tresty.
29. Nejvyšší soud, s odkazem na ustálenou judikaturu, zejména pak
přiměřeně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo
39/2008, dále podotýká, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního
zákoníku a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních
znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu
vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze
zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se
dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení
nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
30. Zcela nesporně lze za klíčové okolnosti objektivní povahy, z nichž
je dovozován závěr o přímém úmyslu obviněných podávat nepravdivé či zkreslené
informace, a to za účelem vyvolání omylu poškozených a následného vylákání
finančních prostředků, považovat způsob prezentace obviněnými nabízených
finančních produktů, okruh oslovovaných potenciálních zájemců, nepravdivost
informací ohledně konkrétních oblastí, do kterých měly být vylákané finanční
prostředky investovány, nereálnost podnikatelského záměru propagovaného
obviněnými, poskytování zajištění půjček poškozeným formou směnky, a to aniž by
společnost disponovala zdroji, z nichž by mohl být případné nároky uplatněné z
tohoto titulu uspokojeny, atd. (zde lze odkázat na obsáhlé odůvodnění
rozhodnutí soudu I. stupně).
31. Nejvyšší soud rovněž nesouhlasí s tvrzením obou obviněných o absenci
vědomosti o nereálnosti podnikatelského záměru společnosti. Ze znaleckého
posudku z oboru účetnictví jednoznačně vyplývá, že již od roku 2005 společnost
nezákonnou manipulací se svým účetnictvím výrazně zkreslovala výsledky své
podnikatelské činnosti, a to za účelem vytvoření dojmu prosperity a funkčnosti
podnikatelského záměru společnosti, neboť právě tento argument sloužil jako
stěžejní k získávání klientů společnosti, popř. prohloubení jejich dosavadní
participace na aktivitách společnosti, ať již v roli zprostředkovatele při
uzavírání smluv s novými klienty nebo zvýšení jejich finanční účasti. Ze
znaleckého posudku z oboru ekonomika pak vyplývá, že drtivá většina finančních
prostředků, které společnost získala z titulu půjčky od poškozených, byla užita
nikoliv k investování, ale k výplatě splatných úroků a provizí. Nejvyšší soud
je ve svém závěru rovněž utvrzován obsahem dopisů, které společnost zaslala
poškozeným v průběhu roku 2009, kde i přesto, že oba obvinění na základě
výsledku auditu věděli o předlužení společnosti, ujišťovali poškozené o
příznivé finanční situaci společnosti, kdy podle jejich slov aktiva převyšují
pasiva a dočasná nepříznivá situace, jejímž důsledkem bylo pozastavení
vyplácení úroků (a později i úplné odstranění této povinnosti formou
narovnání), byla zapříčiněna hospodářskou krizí a trestním oznámením podaným
Českou národní bankou. Nevěrohodné je rovněž tvrzené přesvědčení obviněných o
výnosnosti investic do společnosti EDBUSY, a. s. a Global Profit Technologies,
Inc. Nelze totiž přehlédnout, že v době, kdy měly být uvedené investice
učiněny, působila společnost na trhu již několik let a lze tedy předpokládat,
že zejména s ohledem na svou činnost v rámci společnosti obvinění disponovali
určitými znalostmi v oblasti investic a měli představu o investičních
produktech a jejich výnosnosti a tedy o skutečnosti, že nabídka výše uvedených
společností z „běžné nabídky“ finančních produktů výrazně vybočuje. Fakt, že
obvinění o skutečném charakteru provedených investic neinformovali poškozené a
naopak setrvávali na svém tvrzení ohledně „minimalizace rizik“ investicemi do
více oblastí, pak jen podtrhuje závěr o přinejmenším srozumění obviněných s
rizikovostí, popř. nereálností podnikatelského záměru společnosti.
32. Tvrdí-li obviněná M. R. O. , že její faktická činnost ve
společnosti spočívala v zajištění administrativního chodu společnosti, přičemž
ohledně ekonomické stránky činnosti včetně reálnosti podnikatelského plánu
společnosti, spoléhala především na znalosti obviněného P. P. a svědka Ing.
B. , Nejvyšší soud uvádí, že nejen z postavení obviněné M. R. O. coby
jednatelky společnosti, kdy výše uvedené skutečnosti podléhaly jejímu
schválení, popř. jiné její nutné participaci, ale také, jak vyplývá z výpovědí
poškozených, z jejího vystupování vůči potenciálním i stávajícím klientům, kdy
se aktivně účastnila např. prezentací produktů či porad zprostředkovatelů,
vyplývá, nehledě na úzkou spolupráci obou obviněných, také povědomí obviněné o
chodu a činnosti společnosti, a to včetně již zmíněné rizikovosti jejího
podnikatelského plánu.
33. Ačkoliv obviněná M. R. O. vyjadřuje zcela odmítavý postoj také k
posouzení protiprávního jednání coby jednání spáchaného ve formě
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to zejména pro neexistenci
vzájemné dohody obviněných o spáchání předmětného trestného činu, Nejvyšší soud
k tomuto dodává, že výslovná dohoda obviněných ke spáchání předmětného
trestného činu ve formě spolupachatelství ve smyslu stanovení § 23 tr. zákoníku
není vyžadována.
34. Spolupachatelem je pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným
společným jednáním s jedním nebo více dalšími pachateli. Jinak řečeno, k tomu,
aby bylo možné konkrétní jednání posoudit jako jednání učiněné ve
spolupachatelství podle výše citovaného ustanovení tr. zákoníku, je třeba
spáchání trestného činu společným jednáním více pachatelů a úmysl těchto
pachatelů k tomu směřující.
35. Co se týče druhé z uvedených podmínek, a sice úmyslu obviněných
spáchat předmětný trestný čin ve spolupachatelství, který obviněná M. R. O.
tvrzením o neexistenci dohody zpochybňuje, Nejvyšší soud konstatuje, že k
naplnění této podmínky je třeba, aby si byl každý ze spolupachatelů vědom
alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání
trestného činu společným jednáním a byl s tím pro tento případ srozuměn.
Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj
prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým
přispěním napomáhal činnosti ostatních.
36. V uvedeném případě bylo soudy nižších stupňů zjištěno, že oba
obvinění v průběhu páchání trestné činnosti velice úzce spolupracovali, což
mimo jiné dokazuje participace obviněných na uzavíraní „podvodných“ smluv mezi
poškozenými a společností a s tím související společné vystupování obviněných
na reklamních prezentacích společnosti, na poradách s „aktivními členy“
společnosti, ale také jejich vzájemná spolupráce v oblasti „chodu“ společnosti
atd., kdy z takového jednání obviněné M. R. O. je zcela patrný úmysl
spáchat předmětný trestný čin právě společným jednáním s obviněným P. P.
nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo
nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení
získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení
hmotného práva. Obviněná M. R. O. však argumentuje nezohledněním případné
finanční satisfakce, kterou poškození obdrželi v rámci insolvenčního řízení
vedeného se společností. Uvedená námitka ovšem směřuje výlučně vůči vadám ve
skutkových zjištěních. Obviněná tak poukazuje na nedostatečná skutková
zjištění, resp. na vady v hodnocení důkazů a nedostatky ohledně zjišťování výše
způsobené škody. Případné nedostatky v tomto směru ovšem nemají hmotněprávní
povahu, neboť se nejedná o nesprávnou aplikaci příslušných ustanovení hmotného
práva při rozhodování o náhradě škody způsobené protiprávním jednáním (trestným
činem).
38. Nejvyšší soud opět zcela nad rámec své činnosti podotýká, že v
obviněnou M. R. O. avizovaném insolvenčním řízení nebyla vypracována a
schválena konečná zpráva a tedy ani rozvrhové usnesení, a není tak patrno, do
jaké míry by mohli být poškození v insolvenčním řízení případně uspokojeni a
jaký vliv by toto uspokojení mohlo mít na zpochybňovaný výrok o náhradě škody.
Na případy, kdy je nárok poškozeného sanován z titulu náhrady škody pachatelem
trestného činu a rovněž i jako plnění závazku obchodní společnosti dopadá např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007, ze kterého
vyplývá, že vztah mezi obviněnými a společností je vztahem přímého dlužníka a
ručitele. Tudíž, pokud společnost uhradí poškozeným předmětnou částku, dochází
k zániku závazku splněním v souladu s § 324 odst. 1 obch. zák. (v
občanskoprávních vztazích podle § 559 odst. 1 obč. zák.) a poškozeným ex lege
zanikne nárok vůči obviněným a opačně. Je tak vyloučeno, aby poškození, pokud
by obdrželi a přijali předmětné plnění od společnosti, mohli oprávněně toto
plnění požadovat rovněž od obviněných. Navíc v případě neoprávněného
duplicitního plnění by takové plnění bylo bezdůvodným obohacením podle obč.
zák., jehož navrácení je možno dosáhnout v běžném občanskoprávním řízení.
39. Závěrem k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
třeba připomenout, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do
jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit
skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je
nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak
vyhodnotí jednotlivé důkazy, a jakými důkazními prostředky bude objasňovat
určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska
práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého
odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134
odst. 2 tr. ř. (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn.
III. ÚS 1285/08).
40. Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů
provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá
ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudu
nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl
zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí, a to včetně
naplnění požadavku náležitého odůvodnění formulovaném v předchozím odstavci.
41. K neakceptovaným návrhům obviněných na doplnění dokazování Nejvyšší
soud připomíná, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu o tom, který z
vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z
ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, v nichž je zakotven
princip nezávislosti soudů a soudců.
42. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé
fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit
dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na
doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp.
zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní
návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí
přesvědčivě odůvodnit (str. 128 – 130 napadeného rozhodnutí).
43. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněnému
obviněným P. P. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod se uplatní,
jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním
zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
44. Obviněný P. P. uvedl, že napadá uložení peněžitého trestu ve výši
500 denních sazeb po 2 000 Kč, který mu byl podle jeho názoru uložen nezákonně,
neboť podle § 68 odst. 3 tr. zákoníku má soud při ukládání peněžitého trestu
přihlížet k osobním a majetkovým poměrům obviněného. Vzhledem k faktu, že
obviněný nedisponuje žádným majetkem, jakož i stálým příjmem, neměl být ve
smyslu ustanovení uvedeného výše peněžitý trest uložen, neboť je tak obviněný
de facto automaticky odsouzen k výkonu náhradního trestu odnětí svobody v
trvání dvanácti měsíců.
45. Nejvyšší soud konstatuje, že podle § 39 odst. 7 tr. zákoníku platí,
že získal-li nebo snažil-li se získat pachatel trestným činem majetkový
prospěch, přihlédne k tomu soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry;
jestliže to nevylučují jeho majetkové nebo osobní poměry, uloží mu s
přihlédnutím k výši takového majetkového prospěchu některý z trestů, který ho
postihne na majetku, a to jako trest samostatný nebo vedle jiného trestu.
46. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku může peněžitý trest soud uložit,
jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo
se snažil získat majetkový prospěch.
47. Na povinnost soudu přihlížet k osobním a majetkovým poměrům při
ukládání peněžitého trestu stanovenou v ustanovení § 68 odst. 3 tr. zákoníku
navazuje taktéž povinnost soudu podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku peněžitý trest
neuložit, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Jinými slovy řečeno, otázka
dobytnosti peněžitého trestu je takovou podmínkou, jejíž splnění zákon požaduje
pro jeho uložení, a přestože výhradu, že peněžitý trest byl uložen, i když
finanční situace obviněného znemožňuje naplnění této podmínky, je obecně možné
považovat za námitku proti druhu trestu, který zákon nepřipouští (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1466/2011 a ze dne 19. 1.
2011, sp. zn. 8 Tdo 1411/2010), byla by i tak popisovaná námitka Nejvyšším
soudem shledána nedůvodnou.
48. O nedobytnost peněžitého trestu jde tehdy, pokud soud při
rozhodování o jeho uložení shledá, s ohledem na osobní a majetkové poměry
obviněného, že peněžitý trest nemůže vykonat, a to ani zaplacením ve splátkách
podle § 68 odst. 5, věta druhá, tr. zákoníku. Z provedeného dokazování přitom
musí případná nedobytnost peněžitého trestu vyplynout (srov. přiměřeně
rozhodnutí č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr.).
49. Osobní a majetkové poměry charakterizují osobu pachatele jako
objektu trestu, jedná se tedy o okolnosti, pro které je stejný trest pro různé
pachatele různě citelný. V podstatě půjde o osobní a majetkové poměry
pachatele, které existovaly nikoli (jen) v době spáchání trestného činu, ale
existují v době rozhodování o trestu. Je to např. momentální zdravotní stav
pachatele a zdravotní stav jeho rodiny, bytové poměry pachatele a jeho rodiny,
zaměstnání pachatele a jeho výdělek, podnikatelská činnost pachatele a její
ekonomické výsledky, společenské postavení pachatele, celková majetková situace
pachatele a jeho rodiny apod.
50. Osobní poměry pachatele se v trestním řízení dokazují v podobě
různých zpráv a hodnocení, poznatků z evidencí a případně i vyžádáním
potřebných údajů, atd.
51. Co se týče majetkových poměrů pachatele, podle § 68 odst. 4 tr.
zákoníku postačí, jsou-li příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož
i jiné podklady pro určení výše denní sazby stanoveny odhadem soudu.
52. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv
nebyla známá úplná objektivní majetková situace obviněného, nebylo soudy
učiněno zjištění, z nějž by vyplynula zřejmá nedobytnost uloženého peněžitého
trestu. Ze spisového materiálu vyplynulo, že obviněný je vlastníkem, popř.
spoluvlastníkem celkem třinácti nemovitostí, přičemž je prokázáno, že před
účinností tohoto rozhodnutí se obviněný prodejem řady dalších nemovitostí svého
majetku zbavoval, a to se značným výnosem. Pakliže obviněný argumentuje nutným
splácením hypotéčních úvěrů (a to aniž by uváděl jakékoliv konkrétnější údaje o
výši splátek, popř. kterých nemovitostí se uvedená povinnost týká), z opravného
prostředku proti usnesení státního zástupce vyplývá, že v případech, kdy je
obviněný povinen splácet hypotéční úvěr, je předmětná nemovitost dále se ziskem
pronajímána, o čemž svědčí také kopie přiložených smluv. S ohledem na
skutečnost, že další z funkcí peněžitého trestu je také postihnutí majetkového
prospěchu, který byl získán v souvislosti s trestnou činností a v kontextu
situace, kdy účetnictví společnosti bylo vedeno nezákonným způsobem a nemá tedy
vypovídající hodnotu o hospodaření společnosti, kdy osoby blízké obviněným
figurovaly v celé řadě obchodních transakcí společnosti, a v neposlední řadě s
ohledem na nepřehlednost obviněnými učiněných investic se jeví argument soudu
týkající se uložení peněžitého trestu také „s přihlédnutím k zisku z trestné
činnosti“ jako zcela opodstatněný. I při zohlednění práv a zájmů poškozených,
je-li brána v potaz povinnost obviněných zaplatit náhradu škody poškozeným
společně a nerozdílně a rovněž s ohledem dosud probíhající insolvenční řízení
společnosti, lze shrnout, že peněžitý trest nebyl shledán zřejmě nedobytným, a
to i přes to, že jisté pochybení je možné pozorovat v postupu odvolacího soudu,
který na námitku obviněného stran peněžitého trestu nijak nereagoval. Za
adekvátní považuje Nejvyšší soud také stanovený náhradní trest odnětí svobody.
53. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl
dovolání obviněné M. R. O. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání
obviněného P. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší
soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v
neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na
znění § 265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem
stal se bezpředmětným návrh obviněného na přerušení či odklad napadených
rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. února 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu