4 Tdo 567/2024-440
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2024 o dovolání obviněného V. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 7 To 347/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 23 T 188/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 23 T 188/2022, byl obviněný V. H. uznán vinným ze spáchání pod bodem 1) přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 2) a 3) přečinu pohrdání soudem podle § 336 písm. a), b) tr. zákoníku a pod bodem 4) zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„1) v XY, na XY, v bytě M. N., okres XY, v době od 14. 5. 2021 do 21. 10. 2021 opakovaně někdy i 4x týdně prodával metamfetamin J. S., který mu za jednu dávku o nezjištěném množství platil částku 300 Kč a dále od května 2021 do prosince 2021 v XY, okres XY, v prostoru u řeky XY, ve 4 případech bezplatně přenechal dávku metamfetaminu S. D.,
přičemž pervitin obsahuje psychotropní látku metamfetamin – methamfetamin (1 – fenyl – 2 – methylanopropan) a je psychotropní látkou zařazenou do seznamu č. 5 přílohy 5 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. a k nakládání s touto látkou neměl jakékoliv zákonné oprávnění,
2) dne 29. 9. 2021 od 13:15 hodin v jednací síni č. XY XY, v ulici XY v XY, při hlavním líčení konaném soudkyní uvedeného soudu H. L., ve věci vedené pod sp. zn. XY při výslechu svědka M. H., se V. H. jako obžalovaný zvedl a odešel svévolně z jednací síně na chodbu, přičemž bouchl dveřmi, následně byl soudkyní poučen o tom, že se vystavuje nebezpečí trestního stíhání pro přečin pohrdání soudem, načež bez udělení souhlasu se vyjádřit vyskakoval, vykřikoval, pil z plastové láhve a bouchal s ní, dále dne 13. 12. 2021 od 10:15 hodin v jednací síni č. XY při odročeném hlavním líčení ve věci vedené pod sp. zn. XY při výpovědi svědka J. S., V. H. jako obžalovaný jej zastrašoval slovy „za chvilku se potkáme, ty kundo", čímž narušil průběh hlavního líčení, a následně po rozhodnutí soudu o jeho vzetí do vazby kopal do lavice pro veřejnost, rukou bouchal do dřevěného obložení stěn, přičemž nadával a hodil plastovou láhev s pitím na zem, následně dne 7. 2. 2022 v době od 10:50 hodin v téže trestní věci, kdy při vyhlašování odsuzujícího rozsudku V. H. jako obžalovaný jmenované soudkyni vstupoval do řeči, rozčiloval se, mluvil zvýšeným hlasem a choval se neuctivě k soudkyni tím, že ji sdělil, že na ni není zvědavý a její odůvodnění rozsudku jej nezajímá,
3) dne 7. 3. 2022 po 14:00 hodin při veřejném zasedání, kdy bylo rozhodováno o ponechání ve vazbě, se obžalovaný vulgárně vyjadřoval vůči svědku M. H., danou soudkyni začal urážet a své chování stupňoval, když se dozvěděl, že byl zajištěn dopis dokládající jeho vyhrožování svědku M. H., načež zopakoval, že se nemá za co stydět, a že H. uvidí, a následně mimo jiné uvedl, že je soudkyně „sjetá mrdka“ a že H. zabije, přičemž byl soudkyní poučen o přečinu pohrdání soudem,
4) dne 20. 2. 2022 ve Vazební věznici XY napsal a odeslal dopis adresovaný spoluvězni R. P., v němž mimo jiné tohoto žádal o vyřízení písemného vzkazu poškozenému M. H., který byl v postavení svědka v trestní věci obžalovaného vedené u Okresního soudu v XY pod sp. zn. XY, pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, ve které byl soudem I. stupně dne 7. 2. 2022 vyhlášen rozsudek, kterým byl obžalovaný uznán vinným z uvedeného přečinu a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4,5 roku, a to že „…pokud to (všechno nestáhne) neudělá, ať si kryje záda a očekává, že vše bude po právu potrestáno …“ a dále „Pokud dostanu 4,5 roku, Míša má velký problém … já mám 90 % známých venku a dokážu člověku taky zpříjemnit život“, přičemž v kontextu s předchozími výhrůžkami ve vztahu k poškozenému, učiněnými dne 10. 2. 2022, a to, že si poškozeného venku najde a že ho udělá na 10 let, že ví, kde bydlí jeho družka a syn, a že je zabije, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že uvedené výhrůžky mohou být poškozeným považovány za pohrůžku násilí či pohrůžku jiné těžké újmy, pokud požadavku obžalovaného na změnu své svědecké výpovědi nevyhoví“.
2. Za skutky pod body 1) a 2) za trestné činy tam uvedené a dále za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 2. 2022, č. j. 5 T 36/2021-241, v právní moci dne 12. 5. 2022, byl obviněný V. H. odsouzen podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku s využitím § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků a 8 (osmi) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 2. 2022, č. j. 5 T 36/2021-241, v právní moci dne 12. 5. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Za skutky pod body 3), 4) byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku s využitím § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 4 (čtyř) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
4. Obviněný V. H. byl dále podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby podané státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Teplicích, č. j. 1 ZT 159/2022-25, k Okresnímu soudu v Teplicích dne 7. 10. 2022, a to skutku, v němž byl spatřován přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
5. Proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 23 T 188/2022, podal obviněný V. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 7 To 347/2023, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.
6. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 7 To 347/2023, podal následně obviněný V. H. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný uvádí, že se v jeho případě nemůže jednat o spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Odvolací soud se sice seznámil se zněním dopisu, který obviněný adresoval svědku R. P., který ho měl následně přečíst M. H. jakožto poškozenému, je však toho názoru, že odvolací soud nesprávně zhodnotil obsah tohoto dopisu, když v daném případě zcela chybí působení na vůli poškozeného, aby tento něco konal, navíc z jediné věty dopisu není patrné žádné násilí či jeho pohrůžka. Obviněný opakuje svou obhajobu, že nic z řečeného nebylo myšleno ve zlém a stojí si za názorem, že vše špatné, co člověk někomu způsobí (v tomto případě křivě svědectví svědka H. vůči obviněnému v jiných řízeních), se mu nějakým způsobem vrátí, neboť zapůsobí karma. Zároveň dodal, že míra společenské škodlivosti nedosahuje takové výše, aby mohl být uznán vinným za zločin vydírání dle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Obviněný navíc podotkl, že předmětný dopis nebyl adresován svědku H., ale panu P. Tato skutečnost je prokázána přímo samotným dopisem, ze kterého vyplývá, že adresátem je skutečně pan P., který sám tuto skutečnost potvrdil ve své výpovědi. Pokud tedy byl dopis adresován někomu jinému, nemohl se obviněný dopustit trestného činu vůči svědku H. Dodal, že se svědkem H. měl od počátku problémy, svědek obviněnému škodil, aby mu přivodil trestní stíhání a shodně tomu tak je i nyní, neboť si je dostatečně vědom toho, že mu hrozí vysoká trestní sazba. Odvolací soud se dostatečně nezabýval osobou svědka H. a jeho věrohodností. Nezabýval se dostatečně ani váhou a významem slov v dopisu obviněného. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v souladu s § 265k odst. 1, 2 tr. ř., zrušil napadené usnesení Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 7 To 347/2023 a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nevyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjadřuje obviněný i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla odmítnout dovolání jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
10. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
11. Obviněný V. H. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové.
Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto třeba vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. I nadále tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit tři skupiny vad důkazního řízení.
Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). I nadále však na podkladě uvedeného dovolacího důvodu není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám obviněného.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.
12. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného V. H.
13. Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že se soudy dostatečně nezabývaly osobou svědka M. H. a jeho věrohodností. Nezabývaly se podle něj dostatečně ani váhou a významem slov uvedených v dopise. Zde Nejvyšší soud uvádí, že obviněný se těmito námitkami pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Dovolací soud zde uzavírá, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Obhajoba obviněného byla v řízení jednoznačně vyvrácena a jeho dovolací výtky jsou zjevně neopodstatněné. Námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nepřesahují hranice prosté polemiky se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, kdy těžiště jeho námitek je postaveno na tom, že poškozenému nevyhrožoval a že slova uvedená v dopise nebyla myšlena ve zlém. Tyto námitky jsou ovšem pouhým opakováním obhajoby obviněného od počátku trestního řízení. Soudy proto správně kvalifikovaly jednání obviněného v bodě 4) jako zločin vydírání dle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, neboť jeho úmyslem bylo pod pohrůžkami násilí a jiné těžké újmy působit na svědka s cílem ovlivnit jeho svědectví.
14. Obviněný V. H. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
15. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podřadit námitky obviněného, že v daném případě zcela chybí působení na vůli poškozeného, aby tento něco konal. Navíc zde není patrné ani žádné násilí či jeho pohrůžka. Nemůže se proto jednat o spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku.
16. Zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchá takový čin na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnost. Objektem trestného činu vydírání je svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod.; musí se však jako těžká újma objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat.
17. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný zaslal spoluvězni R. P. jako adresátu dopis, v němž jej nabádá k opatrnosti v tom, co bude poškozenému M. H. sdělovat, a žádá jej, aby poškozenému vyřídil: „Ať vezme rozum do hrsti, zachová se jako frajer, tohle všechno stáhne, já jsem ochoten mu odpustit, pokud to neudělá, ať si kryje záda a očekává, že vše bude po právu potrestáno, protože, pokud dostanu 4,5 roku, Míša má velký problém a tomu věř nebo ne, já třeba nemám 90 % známých po basách, já mám 90 % známých venku a dokážu člověku taky zpříjemnit život, tím se nechlubím, tím ho jen varuji.“.
18. Nejvyšší soud ve shodě s názorem soudů nižších stupňů uvádí, že z uvedeného obsahu dopisu lze dovodit určitou formu nátlaku na poškozeného M. H., vystupujícího jako svědka v trestní věci obviněného, vedené Okresním soudem v Litoměřicích pod sp. zn. 5 T 36/2021, a to konkrétně aby změnil svou svědeckou výpověď tak, aby pro další fáze řízení byla ve prospěch obviněného. Obsah tohoto dopisu je však třeba posoudit zejména v kontextu předchozích verbálních projevů na adresu poškozeného, zejména je třeba vzít v potaz výhrůžky pronesené obviněným na adresu poškozeného na počátku února v rámci povolené vycházky poškozeného na dvoře vazební věznice a především opakované výhrůžky zabitím, které na adresu poškozeného pronášel obviněný během úkonů trestního řízení v související trestní věci vedené Okresním soudem v Litoměřicích pod sp. zn. 5 T 36/2021, zvláště pak ve vazebním zasedání konaném dne 7. 3. 2022, jak vyplývá ze skutkové věty popsané pod bodem 3) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, k níž obviněný prohlásil vinu. V souhrnu všech těchto počinů obviněného vůči poškozenému lze proto mít za to, že jinak obecné pohrůžky, zmíněné v dopise, je nutno považovat za pohrůžky násilím a pohrůžky jiné těžké újmy. Z obsahu dopisu totiž jasně vyplývá, že obviněný po poškozeném požadoval, ať „vše stáhne“, čímž bezpochyby mínil tvrzení poškozeného stran distribuce drog v jím učiněné svědecké výpovědi, a spojil s tím i výhružku, co nastane, pokud to poškozený neudělá „ať si kryje záda a očekává, že věc bude po právu potrestána“, přičemž i poukázal na množství svých známých a skutečnost, že dokáže znepříjemnit život, tedy poškozeného pod pohrůžkou násilí a jiné těžké újmy nutil ke změně svědecké výpovědi.
19. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že pokud byl dopis adresován někomu jinému, nemohl se dopustit trestného činu vůči svědku H., neboť on nebyl adresátem předmětného dopisu. V uvedené věci obviněný dopis sice nezaslal přímo poškozenému, ale adresoval jej k rukám svědka R. P., se kterým byl v danou dobu poškozený umístěn na jedné cele, a tohoto prostřednictvím dopisu vyzval, aby vzkázal poškozenému, aby, ve stručnosti řečeno, stáhl svá svědectví, jinak aby si kryl záda. Pohrůžky tudíž byly poškozenému směřovány zprostředkovaně pomocí svědka P.
20. Právně relevantně pak byla uplatněna námitka obviněného, který namítl, že míra společenské škodlivosti nedosahuje takové výše, aby mohl být uznán vinným za zločin vydírání dle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Nejvyšší soud uvádí, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod.
21. Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestně právní řešení představuje krajní prostředek (ultima ratio) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu ultima ratio plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015). Je však nutno podotknout, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).
22. V případě projednávané věci a s ohledem na výše uvedené skutečnosti není možno dospět k závěru, že by posuzovaný čin obviněného vykazoval nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria § 39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Dle učiněných skutkových zjištění bylo naopak bez pochybností prokázáno, že obviněný svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, přičemž jeho jednání nelze hodnotit jako méně škodlivé, u kterého by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. 23. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný V. H. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
24. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného V. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 7. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu