4 Tdo 570/2013-46
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2013
o dovolání obviněných R. B. a J. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 24. 11. 2011, sp. zn. 61 To 399/2011, v trestní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 173/2010, t a k t o :
I.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. o d m í t
á .
II.
Z podnětu dovolání obviněného J. H. se podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. z r u š u
j e rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 61 To
399/2011, ve výroku o trestu uloženém obviněnému J. H.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený výrok
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 2 T
173/2010, bylo uznáno vinnými 5 obviněných. Pokud jde o 2 obviněné, kteří ve
věci podali dovolání, obvinění R. B. a J. H. byli uznáni vinnými jednak
trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e), odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák., jednak trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §
249b tr. zák., kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku
dopustili tím, že:
1) Obvinění R. B., P. M. a V. V. dne 20. 2. 2009 kolem 14.30 hod. v P., v soupravě metra na trase C během jízdy
ze stanice M. do stanice H. n. po předchozí domluvě a rozdělení úloh natlačili
na poškozenou D. J., rozepnuli jí zip tašky na notebook zavěšené na pravém
rameni a odcizili z ní peněženku s finanční hotovostí 80,- Kč, 1.800
Kazachských Tenge (11.721,- Kč dle platného kurzu), platební kartou Visa
Electron ATF Bank na jména Y. A., platební kartou Visa Electron ATF Bank na
jméno S. J., ze které dne 20. 2. 2009 ve 14.47 hod. u bankomatu Komerční banky
ve vestibulu stanice metra M. vybrali 1.000,- Kč a platební kartou Visa
Electron Sberbank na jméno D. J., ze které dne 20. 2. 2009 v době od 14.45
hod. do 14.54 hod. u bankomatu Komerční banky ve vestibulu stanice metra M. vybrali 22.000,- Kč, částkou 2.100,- Kč dobyli obviněnému L. kredit SIM karty s
telefonním číslem a částkou 2.100,- Kč dobyli obviněnému V. kredit SIM karty s
telefonním číslem, čímž D. J. způsobili škodu v celkové výši 38. 901,- Kč,
přičemž obviněný R. B. se takového jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 42 T 110/2005, s právní
mocí dne 1. 8. 2006, odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d), e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, který vykonal dne
23. 1. 2009,
2) obvinění R. B., J. H. a P. M. se dne 7. 12. 2009 kolem 18.15 hodin v P. na nástupišti stanice metra K. n. na
trase B krátce před nastupováním do soupravy směrem na Z. po předchozí domluvě
a rozdělení úloh obestoupili poškozeného M. M. T., přičemž H. a M. kryli svými
těly jednání obviněného R. B., jež vsunul pravou ruku do kapsy bundy
poškozeného a vytáhl z ní peněženku s finanční hotovostí 300,- Kč, 100 EURO
(2.572,- Kč dle tehdy platného kurzu), s osobními doklady, platební kartou Visa
Electron Caixa Oberta na jméno M. M. T. a platební kartou Visa la Caixa na
jméno M. M. T., jejich počínání pozorovala hlídka PČR v civilním oděvu
přijíždějící předmětnou soupravou metra, bezprostředně po činu byli obvinění H. a M. zadržení a obviněnému B. se podařilo uprchnout, přičemž obviněný B. se
takového jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1
ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 42 T 110/2005, s právní mocí dne 1. 8. 2006,
odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d), e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, který vykonal dne 23. 1. 2009,
obviněný H. se takového jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. 4 T 67/2005, s právní mocí dne
14. 6.
2006, odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e),
odst. 3 písm. a) tr. zák. ve stadiu pokusu k trestu odnětí svobody v trvání 2
let a 5 měsíců, který vykonal dne 2. 5. 2009.
Za uvedené jednání byl obviněný R. B. odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zákoníku
za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
3 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu
odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Za uvedené jednání byl obviněný J. H. odsouzen podle § 247 odst. 3 tr.
zákoníku za použití § 43 odst.1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání 2 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon
uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Výše citovaným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu ohledně
obviněných D. L., P. M. a V. V.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Y. A., D. J. a M. M. T. odkázáni s
jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 2 T
173/2010, podali obvinění R. B., J. H., D. L., P. M. a V. V. odvolání, o
kterých rozhodl Městský soud Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 61 To
399/2011, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 1. ohledně obviněných R. B., D. L.,
P. M. a V. V., ve výroku o trestu u všech obviněných a ve výroku o náhradě
škody.
Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obvinění R. B., J. H. byli při
nezměněném výroku o vině jednak trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1
písm. d), e), odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák., jednak trestným činem
neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. v případě obviněného
P. M., jednak trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e), odst. 2,
odst. 3 písm. a) tr. zák., jednak trestným činem neoprávněného držení platební
karty podle § 249b tr. zák. v případě obviněných R. B. a J. H., kterých se
dopustili jednáním popsaným pod bodem 2. výše uvedeného rozsudku, který zůstal
tímto rozhodnutím nedotčen, odsouzeni podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití §
35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Podle
§ 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli pro výkon uloženého trestu odnětí svobody
zařazeni do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o trestu
obviněného P. M.
Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla tato trestní věc vrácena soudu prvního stupně,
aby ji v rozsahu zrušení znovu rozhodl.
Proti rozsudku Městského soudu Praze ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 61 To
399/2011, podali následně obvinění R. B. a J. H. prostřednictvím svých obhájců
dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný R. B. v dovolání uvedl, že napadá výrok o vině týkající se bodu 2.
výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a výrok o trestu, neboť napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále namítl, že skutková zjištění zůstala neúplná a
nesprávná a jako taková neposkytují podklad pro zvolenou právní kvalifikaci,
vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak soudy hodnotily
důkazy, zvláště výpovědi svědků - policistů. Dovolatel rovněž namítl, že
nebylo dostatečně a bez pochybností prokázáno, že by se na jednání ostatních
obviněných podílel po předchozí domluvě a rozdělení úloh, tedy že by spáchal
trestný čin krádeže jako člen organizované skupiny.
Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku týkajícího se bodu 2. výrokové
části rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku o uloženém trestu a přikázal
Městskému soudu Praze, případně soudu prvního stupně, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. H. v dovolání s odkazem na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS
304/04, uvedl, že skrze porušení zásady zákazu reformationis in peius došlo k
porušení jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Městský soud v Praze totiž změnil rozsudek soudu
prvního stupně v neprospěch obviněného, ačkoliv státní zástupce v jeho
neprospěch odvolání nepodal. V rozporu s § 259 odst. 4 tr. ř. mu pak byl uložen
přísnější trest, čímž byla porušena garance svobody odvolacího práva, které je
zaručeno hlavou pátou Listiny základních práv a svobod.
Dále dovolatel namítl, že nebylo dostatečně a bez pochybností prokázáno, že měl
páchat údajnou trestnou činnost, neboť nebyly provedeny důkazy, které by
osvětlily celou situaci, soud se opřel pouze o svědecké výpovědi, které
obsahují značné mezery. Soud nevyslechl nejvýznamnějšího svědka, a to
poškozeného M. M. T. Ve výpovědích jsou přitom nesrovnalosti, se kterými se
soudy vůbec nevypořádaly, jako např. rozdílně udávané místo činu či rozdílný
popis způsobu jeho provedení. Soudy dle názoru dovolatele porušily zásadu in
dubio pro reo, když postavily důkazní situaci pouze na tvrzení dvou svědků –
policistů a to v případě, že nebyl zajištěn kamerový záznam, ani vyslechnut
klíčový svědek – poškozený.
Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené rozhodnutí a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí podle § 265k
tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k
dovolání obviněného R. B. se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul
dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pokud jde o dovolací důvod
uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Takto vymezenému důvodu dovolání přitom
obsahově námitky obviněného neodpovídají. Obviněný v podaném dovolání v
podstatě pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů. Námitky takového
charakteru však nejsou dle názoru státního zástupce způsobilé dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. fakticky naplnit. Oproti tomu má
státní zástupce za to, že soudy obou stupňů v dané věci náležitě zjistily
skutkový stav, a to v rozsahu nutném pro jejich rozhodnutí v intencích
ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Hodnocení provedených důkazů pak rovněž
odpovídalo zákonným požadavkům uvedeným v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Ve věci
dle názoru státního zástupce nelze dovodit tzv. extrémní nesoulad provedených
důkazů a z nich vyplývajících skutkových zjištění soudů obou stupňů. O vině
obviněného přitom svědčí zejména výpovědi slyšených přímých svědků K. a O.,
přičemž oba soudy náležitě vyhodnotily, z jakých důvodů se k výpovědi těchto
svědků přiklonily a vycházely z ní. Za zjevně neopodstatněnou považuje státní zástupce rovněž námitku, že v daném
případě absentuje znak spáchání činu členem organizované skupiny dle § 247
odst. 3 písm. a) tr. zák., byť tato uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá. K
tomu státní zástupce uvádí, že za organizovanou skupinu je třeba považovat
skupinu nejméně tří osob, v níž je provedena určitá dělba úkolů mezi
jednotlivými členy skupiny, jejíž činnost se tak vyznačuje plánovitostí a
koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení činu. Stávající praxe přitom výslovně předpokládá, že takto lze spáchat i jen
ojedinělý, jednorázový trestný čin. Uvedený znak byl v daném případě dle názoru
státního zástupce jednoznačně naplněn, přičemž koordinovanost a jistá
plánovitost je z popisu skutku uvedeného v rozsudku soudu prvého stupně
jednoznačně patrná. Ze zmínky ohledně „intenzity potřebné pro závěr, že se
jednalo o organizovanou skupinu“ lze zároveň s jistou mírou benevolence
dovodit, že jejím prostřednictvím se obviněný domáhá aplikace § 88 odst. 1 tr. zák. I v tomto směru však státní zástupce považuje dovolání obviněného za
zjevně neopodstatněné. Aplikaci tohoto ustanovení je přitom třeba vázat na
kritéria rozhodná pro určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, jak jsou
zakotvena v § 3 odst. 4 tr. zák. Z tohoto hlediska je významné posouzení i
osoby obviněného, který již byl v minulosti opakovaně soudně trestán pro
obdobnou trestnou činnost. Soudům proto nelze vytknout, pokud uvedený
materiální korektiv ohledně tohoto obviněného neuplatnily. Rovněž k právní kvalifikaci jednání obviněného též jako trestného činu
neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. státní zástupce
námitek nemá.
Zde je na místě odkázat i na aktuální soudní praxi (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 398/2011), která dovozuje srozumění
pachatele ve vztahu k neoprávněnému opatření platební karty jiného v případě
souběhu s trestným činem krádeže.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného
práva a k dovolání obviněného J. H. se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně
shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že podstatou
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávná
aplikace práva hmotného, především chybné podřazení skutkového stavu, který byl
soudy zjištěn, pod ustanovení trestního zákona. Právně relevantně tedy lze
namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Výhrady dovolatele stran porušení zásady
in dubio pro reo nejsou z tohoto důvodu přípustné. Soudy obou stupňů se
patřičně vypořádaly s obhajobou obviněného a přesvědčivě zdůvodnily, proč
považovaly jednoznačně usvědčující výpovědi svědků J. K. a P. O. za věrohodné a
technicky přijatelné. Za této situace je třeba vyloučit také výjimečně možný
zásah do skutkového stavu, který je vázán na striktní podmínky extrémního
nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, kdy skutková
zjištění nejsou vůbec důkazně podložena, respektive nevyplývají z žádné možné
interpretace odůvodnění soudního rozhodnutí ve vazbě na provedené dokazování,
případně se mu přímo příčí.
Co se týká argumentu dovolatele o porušení zákazu reformationis in peius a jeho
práva na spravedlivý proces, je třeba dle názoru státní zástupkyně této
argumentaci přiznat nejen relevanci ohledně uplatněného dovolacího důvodu, ale
také opodstatněnost. Podle § 259 odst. 4 tr. ř. může odvolací soud změnit v
neprospěch obviněného napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního
zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného; ve výroku o náhradě škody
tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na
náhradu škody. K možným hmotně právním důsledkům porušení zásady změny k
horšímu se vyjadřoval také Nejvyšší soud. V usnesení ze dne 31. 3. 2010, sp.
zn. 7 Tdo 319/2010, dovodil, že námitka porušení § 259 odst. 4 tr. ř., byť se
jedná o ustanovení procesního předpisu, je relevantní a zakládající přezkumnou
povinnost Nejvyššího soudu v rámci uplatněného důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) trestního řádu. V případě obviněného J. H. rozhodl odvolací
soud k jeho odvolání tak, že mu úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody,
uložený nalézacím soudem, vyměřil v trvání o půl roku delším. Uložený trest
zpřísnil a změnu k horšímu provedl navzdory zákonnému ustanovení, které má
takovému postupu zabránit a garantovat, aby v souladu s požadavky spravedlivého
procesu obviněný mohl dosáhnout přezkumu soudem druhého stupně bez obav z
možného zhoršení svého postavení.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného J. H.
podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. z části důvodným a aby rozhodl tak, že se
napadené rozhodnutí zrušuje ve výroku o trestu uloženém obviněnému J. H. a
způsobu jeho výkonu, jakož i všechna rozhodnutí na zrušené výroky obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
dále aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem tak, že obviněnému
J. H. uloží úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let se
zařazením do věznice s ostrahou, popřípadě, aby podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako
osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst.
1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Dovolacím důvodem, který ve svých dovoláních uplatnili oba obvinění, je
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích
tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl
nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin
nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak
byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak
vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci
dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je
takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS
760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít
námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či
takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného
dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve
výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do
pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným
způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu
soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost
zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání
úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj.
hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních
námitek.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. u obviněného R. B.
Obviněný R. B. ve svém dovolání namítl, že skutková zjištění zůstala neúplná a
nesprávná a jako taková neposkytují podklad pro zvolenou právní kvalifikaci
trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e), odst. 2, odst. 3 písm.
a) tr. zák., a trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b
tr. zák.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že
obviněný R. B. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního
posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Obecnou
námitku obviněného, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by jeho
jednáním byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §
247 odst. 1 písm. d), e), odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. a trestného činu
neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., dále námitky
obviněného proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, především výpovědi svědků -
policistů J. K. a P. O., je nutno považovat za námitky skutkového charakteru
týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání
tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková
zjištění nenaplňovala znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm.
d), e), odst. 2 a trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §
249b tr. zák. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá,
aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro
který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod
vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat,
spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Pod ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného
R. B. ohledně nedostatku naplnění kvalifikačního znaku trestného činu krádeže
podle § 247 odst. 3 písm. a) tr. zák. a to spáchání trestného činu krádeže
obviněným jako členem organizované skupiny.
Obviněný R. B. byl odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §
247 odst. 1 písm. d), e), odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. Takto byl posouzen
skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 2, s nimž se v napadeném
rozsudku ztotožnil také Městský soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že
obvinění R. B., J. H. a P. M. dne 7. 12. 2009 v P. na nástupišti stanice metra
K. n. na trase B krátce před nastupováním do soupravy směrem na Z. po předchozí
domluvě a rozdělení úloh obestoupili poškozeného M. M. T., přičemž H. a M.
kryli svými těly jednání obviněného R. B., jež vsunul pravou ruku do kapsy
bundy poškozeného a vytáhl z ní peněženku s finanční hotovostí, s osobními
doklady, platební kartou, když jejich počínání pozorovala hlídka PČR v civilním
oděvu přijíždějící předmětnou soupravou metra, bezprostředně po činu byli
obvinění H. a M. zadržení a obviněnému B. se podařilo uprchnout.
Trestní zákon pojem organizovaná skupina přímo nedefinuje, avšak podle ustálené
judikatury se jí rozumí sdružení více osob (nejméně tří trestně odpovědných), v
němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v
důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje
pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost
pro společnost (srov. rozh. č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Přitom se nevyžaduje,
aby byl pachatel za člena této skupiny výslovně přijat nebo k ní výslovně
přistoupil. Postačí, když se pachatel do skupiny fakticky včlení a aktivně se
na její činnosti podílí. Nevyžaduje se ani, aby šlo o soustavnou trestnou
činnost, postačuje, když je tímto způsobem proveden pouze i jeden akt (srov.
rozh. č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.).
Obviněný namítl, že nebylo prokázáno, že by se na jednání ostatních obviněných
podílel po předchozí domluvě a rozdělení úloh. Dle názoru Nejvyššího soudu však
bylo v průběhu daného trestního řízení prokázáno, že obviněný R. B. (spolu s
dalšími obviněnými) se ve výše uvedeném případě dopustil jednání, když před
nastupováním do soupravy metra obestoupili poškozeného T., přičemž H. a M.
kryli svými těly jednání obviněného R. B., který využil této situace k tomu,
aby vsunul ruku do kapsy bundy poškozeného a vytáhl z ní peněženku s finanční
hotovostí. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu dále
konstatuje, že z rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že jednání obviněného R. B.
bylo nedílnou a organizovanou součástí skupinové aktivity všech tří obviněných.
Ta se vyznačovala vzájemnou interakcí jejích členů, vytipování vhodné oběti z
řady zahraničních turistů, její obstoupení za účelem realizace krádeže a
natlačení se na ni, znemožnění pohybu poškozenému T. a po uskutečnění krádeže k
okamžitému rozdělení a předání věci ostatním spolupachatelům. V rámci
provedeného dokazování pak svědci J. K. a P. O. podrobně popsali jednání
obviněných, jak obvinění J. H. a P. M. kryli obviněného R. B., který odcizil
poškozenému peněženku a proto nelze dojít k závěru, že se v posuzovaném případě
jednalo o náhodné setkání obviněných. Nejvyšší soud je toho názoru, že takové
jednání obviněného zjevně naplňuje znak spáchání trestného činu krádeže členem
organizované skupiny podle § 247 odst. 3 písm. a) tr. zák. Pro úplnost lze
dodat, že spáchání činu za podmínek členství v organizované skupině je
okolnost, která podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve
smyslu § 88 odst. 1 tr. zák., takže pro posouzení skutku podle § 247 odst. 3
písm. a) tr. zák. byla splněna i materiální podmínka.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. u obviněného J. H.
Obviněný J. H. ve svém dovolání namítl, že nebylo dostatečně a bez pochybností
prokázáno, že měl spáchat uvedenou trestnou činnost, neboť nebyly provedeny
důležité důkazy, a to výslech poškozeného M. M. T., dále nebyl zajištěn
kamerový záznam. Soudy tak dle názoru dovolatele porušily zásadu in dubio pro
reo, když postavily důkazní situaci pouze na tvrzení dvou svědků – policistů.
Nejvyšší soud pak po prostudování spisového materiálu zjistil, že obviněný J.
H. podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S
citovaným dovolacím důvodem však nekorespondují výše uvedené námitky, které
obviněný zaměřil proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak soudy
hodnotily důkazy. Tyto námitky se netýkaly právního posouzení skutku zjištěného
soudy. Jejich smyslem bylo naopak zvrátit skutková zjištění soudů a prosadit
jinou verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že se uvedené trestné
činnosti nedopustil. Jde o ryze skutkové námitky, které nelze podřadit pod
dovolací důvod.
Pro posouzení, zda námitky obviněného spadají pod uplatněný důvod dovolání, je
podstatnou námitka, že došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius,
neboť Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch
obviněného, ačkoliv státní zástupce v jeho neprospěch odvolání nepodal.
Podle § 259 odst. 4 tr. ř. může odvolací soud změnit v neprospěch obviněného
napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v
neprospěch obviněného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na
podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody. Toto
zákonné ustanovení upravuje tzv. zásadu zákazu změny k horšímu (reformationis
in peius), jejímž účelem je, aby rozsudky soudu prvního stupně byly obviněným
napadány a podrobeny přezkumu soudem druhého stupně, bez obavy obviněného z
možného zhoršení jeho situace. Vzhledem k možným hmotně právním důsledkům
porušení zásady zákazu reformationis in peius je námitka porušení ustanovení §
259 odst. 4 tr. ř., přestože se jedná o ustanovení trestního řádu, relevantní a
zakládající přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v rámci uplatněného důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud z hlediska
této námitky přezkoumal správnost rozhodnutí odvolacího soudu a zjistil, že
tato námitka je důvodná.
V případě obviněného J. H. rozhodl odvolací soud k jeho odvolání tak, že byl
při nezměněném výroku o vině jednak trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1
písm. d), e), odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák., jednak trestným činem
neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., kterých se dopustil
jednáním popsaným pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal
tímto rozhodnutím nedotčen, odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití §
35 odst.1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku.
Nejvyšší soud postup odvolacího soudu, který jen z podnětu odvolání obviněného
nově rozhodl tak, že mu úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody uložený soudem
prvního stupně vyměřil v trvání o 6 měsíců delším, a tedy zpřísnil uložený
trest, považuje za zhoršení postavení obviněného. Rozsudkem odvolacího soudu
tak byla porušena zásada zákazu reformationis in peius a obviněným uplatněný
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl touto námitkou naplněn.
V části tohoto usnesení, v níž byl obecně podán výklad ustanovení § 265b odst.
l písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud vysvětlil, že zásadně nezasahuje do skutkového
základu rozhodnutí napadeného dovoláním. S ohledem na nutnost respektovat
principy, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces,
může Nejvyšší soud do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně
zasáhnout, avšak jen zcela výjimečně za předpokladu, že to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je
dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou
spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při
žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková
zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě
soudy tato zjištění učinily, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 2, která se týkají
obviněných R. B. a J. H. a která v napadeném rozsudku převzal také Městský soud
v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není
žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahové
zakotvení především v přímých důkazech, jimiž byly svědecké výpovědi svědků J.
K. a P. O. Proti těmto usvědčujícím důkazům stála výpověď obviněného R. B.,
který tvrdil, že se žádných krádeží nedopustil. Soudy si byly vědomy
protichůdnosti obou skupin důkazů a již proto hodnotily důkazy velmi obezřetně.
V tomto ohledu soudy výstižně poukázaly na věrohodnost výpovědi svědků J. K. a
P. O., kteří v daném případě jednání všech tří obviněných pozorovali od počátku
a jak v řízení přípravném, tak i v řízení před soudem prvního stupně, ho
podrobně popsali s tím, že obviněné znají již z minulosti, právě proto si jich
povšimli a sledovali je. Jednalo se o policisty, odborníky na kapesní krádeže,
kteří neměli žádný důvod k tomu, aby jednání obviněných dramatizovali nebo si
dokonce vymýšleli, jak naznačovala obhajoba. Soudy po zhodnocení důkazů
považovaly usvědčující důkazy za věrohodné a odmítly verzi obhajoby. Svůj
hodnotící postup soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Soudy se
přitom nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se
způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými
zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení,
Nejvyšší soud
- dovolání obviněného R. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné,
- z podnětu dovolání obviněného J. H. zrušil ohledně tohoto obviněného napadený
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 61 To 399/2011,
ve výroku o trestu uloženém obviněnému J. H., zrušil také další rozhodnutí na
zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud rozhodl o podaných dovoláních v neveřejném zasedání v souladu s
ustanoveními § 265r odst. l písm. a), b) tr. ř., aniž k tomuto postupu
potřeboval souhlas státního zástupce a obviněných.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2013
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal