4 Tdo 58/2018-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2018 o
dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. F.,
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2017 č. j. 6 To
341/2017-54 v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T
138/2017, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.
10. 2017 č. j. 6 To 341/2017-54 a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne
29. 8. 2017 č. j. 66 T 138/2017-48 zrušují.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. věty druhé se zrušují i další rozhodnutí na zrušená
usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Bruntále přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 8. 2017 č. j. 66 T 138/2017-48
bylo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. v návaznosti na § 188 odst. 1 písm.
b) tr. ř. a § 171 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto tak, že se trestní věc obviněného
M. F., stíhaného pro skutek, v němž byl státním zástupcem Okresního státního
zastupitelství v Bruntále spatřován přečin ohrožení pod vlivem návykové látky
podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a který měl podle návrhu na potrestání
spočívat v tom, že obviněný dne 20. 6. 2017 kolem 19.00 hodin v B. na místní
pozemní komunikaci, a to ulici Z. a na parkovišti u obchodního domu Lidl, po
předchozím požití návykové látky, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky
Peugeot 306 a při kontrole hlídkou Policie ČR bylo testerem DrugWipe 5S
zjištěno, že jeho ovlivnění návykovou látkou typu cannabis a z následného
rozboru tělních tekutin odebraných v 20:26 hodin vyplynulo, že se v těchto
nachází ještě 5,1 ng/ml delta-9-tetrahydrocanabinolu (THC), což je
psychoaktivní složka drog vyráběných z konopí, nacházel se tak ve stavu
akutního ovlivnění touto drogou a nebyl tak schopen bezpečně řídit motorové
vozidlo, když z objektivního hlediska byly narušeny jeho schopnosti racionálně
vnímat realitu, adekvátně reagovat na situace a koordinovat tak své chování,
postupuje Městskému úřadu v Bruntále, neboť skutek by mohl být příslušným
orgánem posouzen jako přestupek.
O stížnosti státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále
proti shora citovanému rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v
Ostravě usnesením ze dne 9. 10. 2017 č. j. 6 To 341/2017-54 tak, že ji podle §
148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Předmětné rozhodnutí stížnostního soudu napadl následně dovoláním nejvyšší
státní zástupce. Učinil tak v neprospěch obviněného M. F. s odkazem na
důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř. V
odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku úvodem konstatoval, že
okresní soud nijak nezpochybnil skutková tvrzení obsažená v návrhu na
potrestání, včetně údaje o tom, že v tělních tekutinách obviněného se v čase
odběru vzorku nacházelo 5,1 ng/ml delta-9-tetrahydrocanabinolu (THC), což bylo
podloženo znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Soud
zároveň konstatoval závěr znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, podle nějž
obviněný nebyl s ohledem na vliv požité návykové látky způsobilý bezpečně řídit
motorové vozidlo. Na straně druhé však po výtce dovolatele zpochybnil, že by z
tohoto zjištění znalce automaticky vyplýval závěr o tom, že by se obviněný v
době činu nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel
tak, jak předpokládá § 274 tr. zákoníku. K tomu soud uvedl, že je v jeho
kompetenci, aby vyhodnotil, zda byl u obviněného dán stav vylučující
způsobilost k řízení motorového vozidla nebo zda byla jeho schopnost bezpečně
vykonávat tuto činnost toliko snížena. Své rozhodnutí pak zdůvodnil tím, že
nebylo zjištěno, že by obviněný vozidlo při jeho řízení neovládal, že by je
řídil riskantně nebo při jízdě porušil dopravní předpisy, ani že by se jeho
chování jakkoli lišilo od projevů jedince neovlivněného návykovou látkou.
Přitom se opřel i o závěry znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice,
který byl k dané problematice vypracován ve věci vedené u Okresního soudu v
Chebu pod sp. zn. 6 T 11/2014 a podle nějž je možno za stav vylučující
způsobilost k výkonu činnosti specifikované v § 274 tr. zákoníku spolehlivě
považovat v případě THC až koncentraci dosahující nejméně 10 ng/ml této látky v
krvi. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že v dané trestní věci jsou dány
výrazné pochybnosti o tom, že obviněný byl natolik ovlivněn návykovou látkou,
aby byla zcela vyloučena jeho způsobilost k řízení motorového vozidla a aby tak
byly naplněny znaky přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Protože však
obviněný látkami ze skupiny kanabinoidů ovlivněn byl, rozhodl současně o
postoupení věci příslušnému orgánu k projednání možného přestupku podle § 125c
odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu. Stížnostní soud se pak podle
poukazu dovolatele s výše rekapitulovanými závěry v podstatě ztotožnil s tím,
že pro naplnění znaků přestupku je nařízením vlády č. 41/2014 Sb. stanovena
hranice 2,0 ng/ml THC v krvi řidiče. Takže pokud byla u obviněného naměřena
hodnota 5,1 ng/ml, nelze v jeho jednání vedle naplnění formálních znaků
trestného činu dovodit ani potřebnou míru společenské škodlivosti, a tudíž za
ně není možno vyvozovat trestní odpovědnost.
S výše rekapitulovanými právními závěry soudů obou stupňů dovolatel zásadně
nesouhlasí. Zdůraznil, že pevná kvantitativní hranice pro množství omamné látky
v organizmu pachatele z hlediska znaků trestného činu ohrožení pod vlivem
návykové látky byla judikaturou a rozhodovací praxí prozatím stanovena pouze
pro případy řízení motorového vozidla po předchozím požití alkoholických
nápojů. V případech ovlivnění řidiče motorového vozidla jinou návykovou látkou
nežli alkoholem se dosud rozhodovací praxe na obecně akceptované hranici
množství jednotlivých druhů těchto látek v tělních tekutinách pachatele, při
kterém by již žádný řidič bez ohledu na individuální vlastnosti a schopnosti
nebyl schopen motorové vozidlo bezpečně ovládnout, nesjednotila. Neexistuje
tedy ani žádné závazné sjednocující stanovisko řešící problematiku ovlivnění
jinou návykovou látkou, které by připouštělo použití jakéhokoliv násobku
hodnoty stanovené nařízením vlády č. 41/2014 Sb., jako orientační hranice mezi
možným posouzením jednání pachatele jako přestupku nebo již jako trestného
činu. Tvrzení krajského soudu, podle kterého se za hranici mezi přestupkem a
trestným činem podle § 274 tr. zákoníku považuje nejméně trojnásobek hodnoty
stanovené citovaným nařízením vlády, tak podle názoru dovolatele nemá ve
stávající rozhodovací praxi žádnou oporu. Současně upozornil na to, že orgány
činné v trestním řízení v předmětné věci postupovaly v souladu se zásadami
formulovanými dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí ve
věcech sp. zn. 8 Tdo 449/2010 nebo sp. zn 11 Tdo 981/2009), podle nichž pro
účely posouzení, zda pachatel řídil motorové vozidlo pod vlivem jiné návykové
látky než alkoholu ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu této činnosti,
musí být nejprve zjištěn druh a množství této látky v jeho těle, a to
prostřednictvím odborného vyjádření či znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví toxikologie (podle výsledků odběru krve, popř. moči) a
současně je třeba i opatřit znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, který jediný na základě poznatků o množství a druhu návykové
látky, eventuelně její koncentraci, o době, po kterou ji měl pachatel v těle a
o jeho zjištěných reakcích, může zodpovědět otázku, zda a jak byl pachatel
ovlivněn návykovou látkou v době řízení a zda se nacházel ve stavu vylučujícím
způsobilost k této činnosti. V předmětné věci byl opatřen znalecký posudek
znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, doc. RNDr. Petera Ondry,
CSc., ze kterého jednoznačně vyplynulo, že v krvi obviněného M. F. se v době
jejího odběru, tj. cca o hodinu a půl po řízení motorového vozidla, nacházelo
5,1 ng/ml THC, což je psychoaktivní složka drog vyráběných z konopí. Opatřen
byl rovněž znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, přičemž
znalec MUDr.
Milan Karas v závěru posudku konstatoval, že obviněný byl při
zjištěné koncentraci akutně ovlivněn touto látkou, nebyl způsobilý k bezpečnému
řízení vozidla, z objektivního hlediska u něho byly narušeny schopnosti
racionálně vnímat realitu, adekvátně reagovat na situace a koordinovat tak své
chování. Znalec učinil jednoznačný závěr, že schopnosti potřebné k bezpečnému
řízení motorového vozidla byly u obviněného v době řízení motorového vozidla
vyloučeny. Oběma citovanými znaleckými posudky tak bylo podle dovolatele bez
pochybností prokázáno, že obviněný se v době řízení motorového vozidla nacházel
ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti, přičemž tento stav si
přivodil užitím návykové látky. Vykonával tedy činnost, při které mohl ohrozit
život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Dovolatel
nikterak nezpochybňuje, že znalecký posudek jako každý jiný důkaz podléhá
hodnotícímu procesu podle § 2 odst. 6 tr. ř. Má však za to, že pokud soud
nabude pochybnosti o v něm obsažených závěrech, neopravňuje ho to k tomu, aby
sám řešil odborné otázky. V takovém případě je namístě postupovat podle § 109 a
§ 110 tr. ř. a vyžádat si od znalce potřebné vysvětlení. Pakliže tento postup
nevede k žádnému výsledku, je namístě přibrat znalce jiného a ve výjimečných a
zvlášť obtížných případech si vyžádat posudek ústavu. Takto však soudy po výtce
dovolatele v dané věci nepostupovaly a ve stadiu přezkoumání návrhu na
potrestání podle § 314c tr. ř. ani postupovat nemohly. Jestliže pouze na
základě vlastních hodnotících úvah dospěly k závěru, že obviněný v době řízení
motorového vozidla nebyl, resp. nemusel být natolik ovlivněn návykovou látkou,
aby to zcela vylučovalo bezpečné řízení motorového vozidla, pak učinily opačné
skutkové zjištění, než jaké vyplynulo ze znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Jejich právní závěr, že stíhaným skutkem
nebyly naplněny zákonné znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle
§ 274 odst. 1 tr. zákoníku, se tudíž dostal do extrémního rozporu s provedenými
důkazy. Tato podstatná vada řízení přitom podle konstantní judikatury Ústavního
soudu umožňuje zásah do skutkových zjištění soudů i v rámci dovolacího řízení
na půdorysu uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nad rámec uvedeného dovolatel dodal, že okolnosti, jimiž okresní soud
odůvodnil své rozhodnutí, ani nebyly způsobilé zmíněné znalecké závěry
zpochybnit. Skutečnost, že pachatel není schopen bezpečně řídit motorové
vozidlo, totiž ještě neznamená, že by se ovlivnění návykovou látkou muselo
zjevně projevovat na způsobu jeho jízdy. Pro závěr, že řidič není v důsledku
požití návykové látky způsobilý řídit motorové vozidlo, není nutné, aby i při
běžné komunikaci vystupoval jako osoba opilá, resp. „zfetovaná“. Dostatečnou
oporou pro odmítnutí závěrů znaleckého posudku MUDr. Milana Karase,
zpracovaného na základě znalostí konkrétních okolností trestní věci obviněného
M. F., pak nemohl být ani soudem akcentovaný znalecký posudek Psychiatrické
nemocnice Bohnice, zpracovaný k předmětné problematice v jiné trestní věci
vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 11/2014.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2
tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil napadené usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2017 sp. zn. 6 To 341/2017, i jemu
předcházející usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. 66
T 138/2017, dále zrušil i případná další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Bruntále,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlas s projednáním
věci v neveřejném zasedání vyjádřil dovolatel i pro případ jiného rozhodnutí
Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v
zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje
formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně,
jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný
prostředek (stížnost) státního zástupce proti usnesení uvedenému v § 265a odst.
2 písm. d) tr. ř., kterým byla věc postoupena jinému orgánu.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní námitky, o které nejvyšší
státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle
ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř., na které odkázal.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá
na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Nejvyšší státní zástupce uplatnil uvedený dovolací důvod v jeho druhé
alternativě, která by v posuzovaném případě byla naplněna za předpokladu, že by
napadené rozhodnutí stížnostního soudu, jakož i řízení mu předcházející, byly
skutečně zatíženy vadami zakládajícími dovolací důvody (či alespoň jeden z
nich) podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., na které rovněž
odkázal.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze relevantně uplatnit
tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení
trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení
narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud jde o
postoupení věci „jinému orgánu“, lze tento důvod dovolání spatřovat mimo jiné v
tom, že soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci orgánu příslušnému k
rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se
jednalo o trestný čin.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak obecně není
možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená,
že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v
průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího
rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je jeho právní
posouzení v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě
uvažovaného trestného činu. Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem
prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr.
ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS
73/03).
Určitý průlom do výše rozvedených obsahových východisek dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v minulosti přinesla judikatura Ústavního soudu,
který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž
dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich
interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní
práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným
procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí.
Mezi taková flagrantní pochybení zařadil Ústavní soud i dovolatelem reklamovaný
extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a
provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn.
I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní
skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných
procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem
deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem
toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní
procesní pochybení, je zároveň třeba v každé konkrétní věci vyhodnotit, zda
skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní
posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze
připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
S ohledem na shora rozvedená výkladová východiska je zřejmé, že nejvyšší státní
zástupce opřel své dovolání o argumentaci, která je z pohledu uplatněných
dovolacích důvodů právně relevantní. Nejvyšší soud zároveň zjistil, že jde o
námitky důvodné.
V obecné rovině je vhodné nejprve připomenout, že prozatím neexistuje žádná
obecně přijímaná definice zákonného znaku „stav vylučující způsobilost“ ve
smyslu ustanovení § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Stav vylučující způsobilost je
podle dosud platné judikatury nutno vždy zjišťovat a dokazovat v každém
konkrétním případě a při posuzování této otázky je třeba důsledně přihlédnout
zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem návykové látky
vykonával. Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti i nadále vychází z
judikatorního názoru, podle nějž pouhé zjištění, že řidič motorového vozidla
byl v době řízení pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, samo o sobě
nepostačuje pro závěr, že v důsledku toho byl ve stavu vylučujícím způsobilost
k výkonu této činnosti ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu
ohrožení pod vlivem návykové látky. V takových případech je zásadně třeba, aby
byl stanoven druh a množství takové návykové látky a míra ovlivnění pachatele
jejím požitím v době řízení motorového vozidla. Přitom se zpravidla nelze
obejít bez odborného vyjádření či posudku znalce toxikologa, jehož závěry se
opírají o výsledky laboratorního zkoumání odebraného vzorku krve nebo moči
vyšetřované osoby. Na základě poznatků o druhu a množství (eventuelně
koncentraci) návykové látky, kterou měl pachatel v těle, a o zjištěných
reakcích a jeho jednání například během prováděné silniční kontroly, pak znalec
z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, určí, zda a jak byl pachatel
ovlivněn návykovou látkou v době řízení motorového vozidla (k tomu viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 8 Tdo 449/2010,
publikované pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr.). Výše uvedený důkazní postup orgány
činné v přípravné fázi trestního řízení v posuzované věci respektovaly.
Právní závěry, k nimž na podkladě spisového materiálu dospěly soudy obou stupňů
ve stadiu projednání návrhu na potrestání podle § 314c tr. ř., však dovolací
soud pokládá minimálně za předčasné.
Dovolateli je nutno přisvědčit potud, že naplnění skutkové podstaty přečinu
ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje
stav, kdy pachatel například vůbec není schopen komunikovat nebo řádně
artikulovat anebo chování či motorika vykazují „na první pohled“ patrné
abnormality svědčící o předchozím požití návykové látky. Postačí ovlivnění jeho
fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost
vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při nichž by mohl být ohrožen život
nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku. Takovou činností je
bezesporu i řízení motorového vozidla, jehož nezvládnutí může vést a v praxi
také často vede k fatálním následkům na životech a zdraví účastníků silničního
provozu nebo k významným majetkovým škodám. Způsobilým k výkonu této činnosti
je tedy zásadně řidič, který v danou chvíli disponuje schopností náležitě
vnímat situaci v silničním provozu, anticipovat její vývoj a případně adekvátně
a dostatečně rychle reagovat na její náhlé změny, tak aby riziku vzniku těchto
škodlivých následků aktivně předcházel a snížil je na nejnižší možnou úroveň.
Závěr o plné či jen nepodstatně snížené způsobilosti pachatele, který je
ovlivněn jinou návykovou látkou, bezpečně řídit motorové vozidlo tak nelze
dovozovat ani ze zjištění, že bezprostředně před silniční kontrolou neporušil
žádný dopravní předpis, nebo že jeho jízda nevykazovala patrné známky hazardu
či nejistoty, jak v odůvodněních napadených usnesení akcentovaly soudy obou
stupňů.
Vedle poukazu na to, že se ovlivnění návykovou látkou u obviněného M. F.
neprojevovalo navenek, a to ani na jeho chování v průběhu silniční kontroly ani
ve způsobu jeho jízdy před ní, opřely soudy svá rozhodnutí také o konstatování
výsledku krevního rozboru. Zjištěnou koncentraci 5,1 ng/ml THC v krvi
obviněného přitom zjevně nepovažovaly z hlediska naplnění znaku „stav
vylučující způsobilost“ ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku za dostačující,
bez ohledu na závěry posudku znalce z odvětví psychiatrie MUDr. Milana Karase.
Okresní soud v tomto směru argumentoval obsahem znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatre a klinické psychologie, vypracovaného dne 8.
12. 2014 Psychiatrickou nemocnicí Bohnice k trestní věci vedené Okresním soudem
v Chebu pod sp. zn. 6 T 11/2014, podle nějž lze za stav vylučující způsobilost
k výkonu některé z činností ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku spolehlivě
považovat v případě látky delta-9-tetrahydrocanabinol (THC) až koncentraci
dosahující nejméně 10 ng/ml této látky v krvi. K tomu je nutno uvést, že
otázkou validity zmíněného ústavního znaleckého posudku pro účely posouzení
správnosti aplikace ustanovení § 274 tr. zákoníku se Nejvyšší soud naposledy
poměrně obsáhle zabýval v usnesení ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 6 Tz 10/2017, v
němž mimo jiné poukazoval na skutečnost, že v něm uvedené kvantitativní
vymezení zdaleka není pro svou problematičnost obecně přijímáno odbornou
komunitou. Minimálně Poradní sbor Ministerstva spravedlnosti pro psychiatrii a
sexuologii ve vyjádření ze dne 1. 3. 2017 zmíněnému ústavnímu posudku vytýkal
vnitřní rozpornost a jeho autoři se mimo jiné ujednotili v názoru, že z
odborného hlediska se ani nejeví jako správné stanovení jednotné hranice
množství nealkoholové návykové látky, při jejímž dosažení v organizmu řidiče by
se bez dalšího mělo předpokládat, že byl ve stavu vylučujícím způsobilost k
řízení motorového vozidla. Ani Nejvyšší soud v žádném ze svých dosavadních
rozhodnutí nedovodil, že by koncentrace 10 ng/ml THC v krvi pachatele měla být
vzata za jakousi arbitrární hranici pro členění typizovaných drogových deliktů
řidičů – konzumentů marihuany na přestupky a trestné činy. Na tomto pojetí
prozatím nemá důvod cokoli měnit. Při vědomí stávající situace, kdy aplikační
praxe obecných soudů v důsledku znalosti odborných závěrů vyslovených ve
znaleckém posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice není jednotná, však nadále
vyvíjí aktivní snahu o opatření dalších odborných podkladů, které by do
budoucna umožnily sjednocení a tím i předvídatelnost rozhodovací činnosti soudů
k posuzovaným otázkám, třebas i formou určení kvantitativního hlediska pro
stanovení míry negativního ovlivnění řidičských schopností pachatele v důsledku
užití jiné návykové látky než alkoholu, již by bylo bez pochybností možno
spojovat s vyloučením schopnosti průměrně disponovaného jedince bezpečně
ovládat motorové vozidlo.
Jestliže se v případech ovlivnění řidiče motorového vozidla jinou
návykovou látkou nežli alkoholem soudní praxe dosud neustálila na obecně
akceptované hranici množství jednotlivých druhů těchto látek v tělních
tekutinách pachatele, při kterém by již žádný řidič bez ohledu na individuální
vlastnosti a schopnosti nebyl schopen motorové vozidlo bezpečně ovládat, nemá
ve stávající judikatuře logicky žádnou oporu ani argument stížnostního soudu,
podle kterého vymezuje hranici mezi přestupkem a trestným činem podle § 274 tr.
zákoníku až na trojnásobek koncentrace té které návykové látky naměřené v krvi
pachatele (zde řidiče), než je hodnota, při níž se podle nařízení vlády č.
41/2014 Sb. považuje člověk za ovlivněného touto látkou.
I proto Nejvyšší soud v minulosti zdůraznil potřebu v typově obdobných kauzách
opatřit znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, pro účely
posouzení vlivu požité návykové látky na stav obviněného v každém individuálním
případě (k tomu již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010 sp.
zn. 8 Tdo 449/2010, publikované pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr.). Soudy obou
stupňů měly v posuzované trestní věci k dispozici znalecký psychiatrický
posudek MUDr. Milana Karase, který jednoznačně konstatoval, že obviněný M.
F. se v době řízení motorového vozidla při zjištěné koncentraci THC v krvi
nacházel ve stavu akutního ovlivnění touto látkou, kdy nebyl způsobilý k
bezpečnému řízení motorového vozidla. Z objektivního hlediska u něj byly
narušeny schopnosti racionálně vnímat realitu, adekvátně reagovat na situaci a
koordinovat tak své chování. Schopnosti potřebné k bezpečnému řízení motorového
vozidla byly u něj podle závěru znalce vyloučeny. Zde je ale potřeba
připomenout, že okresní soud, ačkoli zmíněný znalecký posudek jako důkaz v
řízení před soudem neprovedl, tak jej přesto podrobně hodnotil. Na str. 2
odůvodnění svého usnesení se pak se závěry znalce zjednodušeně vypořádal
tvrzením, že neschopnost obviněného bezpečně řídit motorové vozidlo automaticky
neznamená stav vylučující způsobilost k uvedené činnosti tak, jak jej
předpokládá ustanovení § 274 tr. zákoníku. Tuto razantní úvahu ovšem následně
již poněkud relativizoval obecně nezpochybnitelným argumentem, že je na soudu,
aby vyhodnotil, zda s ohledem na závěry znaleckého posudku došlo k naplnění
zmíněného kvalifikačního znaku přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, nebo
zda „jen byly sníženy schopnosti obviněného motorové vozidlo řídit“.
Tento poněkud vnitřně rozporný interpretační postup akceptovat nelze.
Jak bylo rozvedeno výše, je z povahy věci schopnost řidiče bezpečně ovládat
motorové vozidlo esenciálním předpokladem k výkonu této činnosti. V tomto
smyslu jde ve své podstatě o „spojité nádoby“, kdy lze na stav vylučující
způsobilost k řízení motorového vozidla u obviněného usuzovat právě v
závislosti na zjištění, do jaké míry u něj byly sníženy schopnosti k jeho
bezpečnému ovládání v silničním provozu. Pakliže tyto schopnosti byly podle
znaleckého zjištění u pachatele prakticky vymizelé, resp. zcela vyloučeny, lze
jen stěží uvažovat o tom, že by byl přesto (byť i jen částečně) způsobilý k
výkonu této činnosti, jak dovodily soudy obou stupňů.
Již v tom je nutno spatřovat vadu právního posouzení, pro kterou rozhodnutí
těchto soudů nemohou obstát a na jejich právní moci tak nelze spravedlivě
trvat. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto kasačního
usnesení, neboť Nejvyšší soud shledal, že nejvyšším státním zástupcem uplatněné
dovolací důvody /§ 265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř./ byly vzneseny důvodně.
Věc se tím vrací do stadia, kdy soud prvního stupně bude muset znovu přistoupit
k projednání návrhu na potrestání M. F., podaného státním zástupcem Okresního
státního zastupitelství v Bruntále dne 25. 8. 2017 pod sp. zn. 1 ZK 158/2017.
Při dalším postupu bude vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám
vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde v podstatě o to, aby se
soud znovu a podrobněji zabýval obsahem opatřeného znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného MUDr. Milanem Karasem, a
důsledněji se vypořádal s tam obsaženými závěry. To však bude možné pouze za
předpokladu, že znalecký posudek bude proveden jako důkaz v hlavním líčení, k
němuž bude rovněž předvolán jmenovaný znalec, aby jasně a srozumitelně
vysvětlil v něm obsažené závěry (§ 109 tr. ř.), především pak tvrzení o stavu
„akutního ovlivnění“ obviněného návykovou látkou THC v době řízení motorového
vozidla a „vyloučení“ jeho schopnosti potřebné k bezpečnému ovládání motorového
vozidla. V této souvislosti bude jistě stát za pozornost, že znalec ke svým
závěrům dospěl, aniž obviněného osobně vyšetřil. To znamená, že své závěry
artikuloval pouze na základě obsahu trestního spisu, bez podrobnější znalosti
osoby obviněného, tedy především jeho psychických dispozic a zejména pak i
intenzity jeho návyku na látku THC. Je totiž obecně známo, že odolnost
dlouhodobého či soustavného konzumenta návykové látky je jiná, než u konzumenta
začínajícího či příležitostného. Jedině tímto postupem pak bude možno předejít
případným nejasnostem při výkladu obsahu podaného znaleckého psychiatrického
posudku, a současně z něho vyvodit závěry, které nebudou vzbuzovat pochybnosti
vůči přijatému rozhodnutí ohledně výsledné povahy a závažnosti deliktního
jednání obviněného.
Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo učiněno za splnění podmínek obsažených v
ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu