6 Tz 10/2017-38
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2017
stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch
obviněného J. V., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 27. 4. 2016, č. j. 3 To 278/2016-71, a rozhodl t a k t o :
Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona
jako nedůvodná z a m í t á .
I.
Předcházející řízení
1. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 2016,
č. j. 38 T 41/2016-56, byla podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. a § 188 odst.
1 písm. e) tr. ř. vrácena státní zástupkyni k došetření trestní věc obviněného
J. V., stíhaného pro pokračující přečin ohrožení pod vlivem návykové látky
podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle návrhu na potrestání měl
dopustil tím, že
1. dne 11. 12. 2015 kolem 23:00 hodin v Č. B. řídil osobní motorové vozidlo
zn. VW Passat Variant, RZ ....., bílé barvy, maje v krevním séru zjištěnou
přítomnost metamfetaminu v koncentraci 443 ng/ml, tedy psychotropní látku
uvedenou v příloze 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových
látek, a jako látku psychotropní zařazenou do Seznamu II podle Jednotné úmluvy
o omamných látkách, což vylučovalo jeho schopnost bezpečně ovládat motorové
vozidlo a sledovat situaci v silničním provozu, nejméně po ulici D. směrem od
ulice P. do ulice U L., ve které byl před kruhovým objezdem pro nestandardní
jízdu spočívající ve vysoké rychlosti, přejíždění do protějšího jízdního pruhu
a najíždění na vozidla jedoucí před ním, zastaven a kontrolován hlídkou Policie
ČR, jež u něho po zjištění, že je nervózní, neustále přešlapuje na místě, má
zrychlené reakce, špatně artikuluje a má rozšířené oční zornice, provedla test
pomocí přístroje Drug Wipe 5 S s pozitivním výsledkem na amfetamin a
metamfetamin, načež mu v další jízdě zabránila,
2. dne 16. 1. 2016 před 21:20 hodin v R., okres Č. B., po požití pervitinu
řídil osobní vozidlo zn. Škoda Felicia, RZ ......, tmavě modré barvy, maje v
krevním séru zjištěnou přítomnost metamfetaminu v koncentraci 294 ng/ml, tedy
psychotropní látkou uvedenou v příloze 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o
seznamech návykových látek, a jako látku psychotropní zařazenou do Seznamu II
podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, což vylučovalo jeho schopnost
bezpečně ovládat motorové vozidlo a sledovat situaci v silničním provozu,
nejméně ve směru jízdy od ulice K. H. po ulici R., ve které byl ve 21:20 hodin
před domem č. ..... pro nestandardní jízdu, spočívající v kličkování po
vozovce, zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, jež u něho po zjištění, že
je nervózní, má rozšířené zornice, třese se mu hlas, mění rychlost mluvy, mění
náladu z veselé na zamlklou a je roztěkaný, provedla test pomocí přístroje
DrugWipe 5 S s pozitivním výsledkem na amfetamin a metamfetamin, načež mu v
další jízdě zabránila.
2. O stížnosti státní zástupkyně proti tomuto usnesení rozhodl Krajský
soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 27. 4. 2016, č. j. 3 To
278/2016-71, jímž ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
II.
Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
3. Proti napadenému usnesení podal ministr spravedlnosti České republiky
(dále jen „ministr spravedlnosti“, příp. „stěžovatel“) podle § 266 odst. 1 tr.
ř. stížnost pro porušení zákona (dále též jen „stížnost“) v neprospěch
obviněného. Má za to, že oběma citovanými usneseními byl porušen zákon ve
prospěch obviněného v ustanoveních § 2 odst. 6 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. e)
tr. ř. ve spojení s § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. a usnesením stížnostního
soudu též v § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. Ministr spravedlnosti na úvod
zopakoval skutkové okolnosti daného případu a předestřel důvody rozhodnutí
soudů obou stupňů. K těmto uvedl, že dosavadní judikatura Nejvyššího soudu sice
svědčila požadavku na vypracování dvou znaleckých posudků – z oboru
zdravotnictví, odvětví toxikologie a z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, nutno ji však posuzovat z hlediska měnících se společenských
podmínek. Počet řidičů pod vlivem drog narůstá a tento jev se stává stejně
rozšířeným jako řízení pod vlivem alkoholu. Z hlediska hospodárnosti řízení a
účinnosti trestní politiky se potom jeví takový požadavek jako trvale
neudržitelný. Ve vazbě na trestněprávní postih řidičů pod vlivem alkoholu
připomíná, že není nutné bezvýjimečně trvat na individuálním přístupu ke
každému obviněnému a nemožnosti stanovit jednotnou hranici koncentrace drogy
bezpečně vylučující způsobilost k řízení motorového vozidla, neboť i v těchto
případech by bylo možné argumentovat individuálními zvláštnostmi a potřebou
zohlednění individuálních účinků alkoholu, ačkoli u této návykové látky byla na
základě konsenzu odborné veřejnosti stanovena hranice jedné promile alkoholu v
krvi řidiče. O možnosti takového postupu i v případě jiných drog svědčí dle
názoru ministra spravedlnosti nařízení vlády č. 41/2014 Sb.; při dosažení
limitních hodnot v krevním vzorku se řidič považuje za ovlivněného takovou
návykovou látkou.
4. Stěžovatel připomenul články uveřejněné v odborné literatuře
pojednávající o otázce hladiny metamfetaminu v krvi na ovlivnění schopností
řidiče a připomenul, že ústavní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie a klinické psychologie zpracovaný v jiné trestní věci
Psychiatrickou nemocnicí Bohnice tyto závěry z odborných článků plynoucí
převzal a stanovil hranici metamfetaminu v séru, při níž není průměrná osoba
schopna bezpečně řídit motorové vozidlo 200 ng/ml. Tuto hodnotu lze podle jeho
názoru vztáhnout i na projednávanou věc (odkázal též na obdobné vyjádření
Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 979/2015). S ohledem na
koncentraci metamfetaminu, která v obou případech vysoce přesáhla hladinu 200
ng/ml doporučenou odborníky u této drogy jako dolní hranici stavu vylučujícího
způsobilost k řízení motorových vozidel, s ohledem na způsob jízdy obviněného,
jeho chování po zadržení policejní hlídkou a výsledek lékařského vyšetření mělo
být podle ministra spravedlnosti jednání obviněného posouzeno jako pokračující
přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku,
aniž bylo nutné vyžadovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví
psychologie.
5. Nezákonnost napadeného rozhodnutí podle ministra spočívá i v
nesplnění procesních podmínek pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření. I
za situace, že by byl shledán oprávněným požadavek soudů na zpracování druhého
znaleckého posudku, neměl okresní soud věc vrátit státnímu zástupci k došetření
a stížnostní soud tento postup neměl akceptovat, neboť nelze usuzovat, že by
opatření požadovaného důkazu v řízení soudním bylo v porovnání s možnostmi
přípravného řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by bylo na újmu rychlosti
řízení. V této souvislosti poukázal i na závěry plynoucí z rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 48/2011.
6. Vzhledem k uvedenému ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 27. 4. 2016, č. j. 3 To 278/2016-71, byl ve prospěch
obviněného J. V. porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v
řízení, jež takovému rozhodnutí předcházelo, též v ustanovení § 2 odst. 6 tr.
ř., § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř., ve spojení s § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.
7. Obviněný se ke stížnosti pro porušení zákona podané ministrem
spravedlnosti v jeho neprospěch vyjádřil prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího
Šafky. Poukázal na ustálenou rozhodovací praxi (usnesení Nejvyššího soudu sp.
zn. 8 Tdo 449/2010, 3 Tdo 897/2015, 3 Tdo 883/2016), která zastává názor o
potřebě vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
toxikologie, který je podkladem pro vypracování znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jímž má být postaveno na jisto, zda se
osoba nacházela ve stavu vylučujícím řízení motorového vozidla. Takový závěr
bez jeho zpracování vyslovit nelze. Od této rozhodovací praxe není důvod se
odchýlit. Zopakoval důvody, které ministra spravedlnosti vedly k podání
stížnosti pro porušení zákona, má však za to, že argument dlouhodobé
neudržitelnosti dosavadní praxe soudů je irelevantní. Zdlouhavost a nákladnost
praxe není důvodem pro to, aby mu bylo odepřeno právo spolehlivého zjištění
skutku. Stav vylučující způsobilost řídit motorové vozidlo je otázkou
skutkovou, kterou orgány činné v trestním řízení nejsou schopny samostatně
posoudit. Nesouhlasí s argumentem, jímž ministr spravedlnosti srovnává
ovlivnění osoby alkoholem a metamfetaminem, jelikož účinky metamfetaminu mají
individuální vliv a ministr spravedlnosti nepředložil takové argumenty, které
by tento závěr zpochybnily. Odkaz ministra spravedlnosti na jiný, ačkoli
skutkově podobný případ, nepovažuje za přiléhavý. Připomenul usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 883/2016; v návaznosti na něj má za to, že
takový znalecký posudek lze použít pouze podpůrně a jeho obecné závěry mohou
být pouze návodem pro orgány činné v trestním řízení k předběžnému posouzení,
zda byl spáchán trestný čin. Ve vztahu k článku MUDr. J. Š., Ph.D. se
ztotožňuje s názorem Krajského soudu Českých Budějovicích, jelikož jde o článek
ojedinělý, který není způsobilý změnit dosavadní praxi trestních soudů.
8. Obviněný odmítl rovněž argument ministra spravedlnosti, že zavedení
pevné hranice trestní odpovědnosti osob svědčí i nařízení vlády č. 41/2014; to
se vztahuje na správní trestání a nelze jej srovnávat s odpovědností
trestněprávní. Zásada volného hodnocení důkazů v tomto případě podle názoru
obviněného nebyla porušena. Pokud orgán činný v trestním řízení není schopen
sám posoudit způsobilost obviněného řídit motorové vozidlo, není porušením této
zásady, opatří-li si za tímto účelem znalecký posudek.
9. S ohledem na jím předestřené argumenty míní, že dosavadní judikatura
není překonána, protože posouzení míry ovlivnění jinou návykovou látkou než
alkoholem je natolik individuální otázkou, že nelze od potřeby zpracování
znaleckého posudku z oboru zdravotní, odvětví psychiatrie, ustoupit. Důvodným
spatřuje vrácení věci státnímu zástupci k došetření, jelikož k podání návrhu na
potrestání má být zjištěn skutkový stav, který odůvodňuje postavení obviněného
před soud či nikoli. Nedostatek v podobě absence zpracování znaleckého posudku
je nedostatkem na újmu rychlosti řízení před soudem, a proto postupoval
správně, pokud věc vrátil v souladu se zákonem státnímu zástupci k došetření.
10. Obviněný závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
268 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost pro porušení zákona zamítl jako nedůvodnou.
III.
Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
11. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání přezkoumal podle § 267 odst. 3
tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla
stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož
i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon porušen nebyl.
12. Přestože si je ministr spravedlnosti vědom toho, že „dosavadní
judikatura Nejvyššího soudu ČR skutečně svědčila požadavku na vypracování dvou
znaleckých posudků – z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie a z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie“, míní, že tuto je nutno „posuzovat z
hlediska konkrétních společenských podmínek, které se postupně mění“. Pokud v
této souvislosti poukazuje na skutečnost, že počet řidičů ovlivněných jinými
drogami nežli alkoholem narůstá, řízení pod vlivem těchto drog se stává stejně
rozšířeným jevem jako řízení pod vlivem alkoholu a z tohoto pohledu se jeví
„požadavek na vypracování dvou znaleckých posudků v každé takové trestní věci
jako trvale neudržitelný, a to i z hlediska celkové hospodárnosti řízení i
účinnosti trestní politiky státu“, pak taková argumentace nemůže vést k závěru,
že by soudy měly rezignovat na zjištění skutkového stavu nezbytného pro
zákonnou aplikaci příslušného ustanovení trestního zákona. Jinými slovy
vyjádřeno, uplatňující se zásada hospodárnosti řízení nemůže být interpretována
tak, že by jejím důsledkem mohlo být neopatření důkazu, který soud nezbytně
potřebuje k posouzení toho, zda je naplněn zákonný znak skutkové podstaty
příslušného trestného činu.
13. Pokud Nejvyšší soud v rámci sjednocení výkladu a aplikace ustanovení
§ 274 tr. zákoníku orgány činnými v trestním řízení dospěl k závěru, jehož si
je ministr spravedlnosti vědom („dosavadní judikatura Nejvyššího soudu ČR…“),
tj. že v případě řidiče, jenž motorové vozidlo řídil při ovlivnění návykovou
látkou jinou než alkoholem, je k posouzení toho, zda tak činil ve stavu
vylučujícím způsobilost, jenž si aplikací této látky přivodil (k tomu blíže
rozhodnutí uveřejněné pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr.), a který nebyl překonán,
pak jeho tvrzení o nepotřebnosti soudy nižších stupňů označeného důkazu pro
jejich rozhodnutí musí být nutně označeno jako neopodstatněné.
14. Stěžovatel sice poukazuje na znalecký posudek zpracovaný ke dni 8.
12. 2014 v jiné trestní věci Psychiatrickou nemocnicí Bohunice a jistou
podporu, již měl jeho odborným závěrům přiznat Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí
vydaném pod sp. zn. 7 Tdo 979/2015, avšak argumentaci těmito skutečnostmi nelze
přiznat význam, jenž jim ministr spravedlnosti přikládá.
15. Rozhodně nelze tvrdit, že by se v důsledku označeného rozhodnutí
Nejvyšší soud závazným způsobem odklonil od svého dříve zaujatého právního
názoru (k tomu by mohlo dojít jen v důsledku zákonem předvídaného procesního
postupu, tj. formou vydání odlišně vyznívajícího rozhodnutí velkým senátem
trestního kolegia). Nelze totiž odhlížet od toho, v jakých souvislostech (tzn.
na základě jakým způsobem formulovaného dovolání) a jakým způsobem se k
označenému znaleckému posudku ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 979/2015
vyslovil.
16. Připomíná se, že v usnesení ze dne 15. 9. 2015 posuzoval Nejvyšší
soud důvodnost dovolání nejvyššího státního podaného ve prospěch obviněného
proti usnesení stížnostního soudu potvrzujícího rozhodnutí o podmíněném
zastavení trestního stíhání obviněného, kdy nesprávnost napadeného rozhodnutí
podle dovolatele spočívala rovněž ve vadném právním posouzení skutku jako činu
soudně trestném, tj. přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274
odst. 1 tr. zákoníku. Při tvrzení, že pro posouzení stupně ovlivnění obviněného
mohou, byť jen nepřímo, posloužit závěry ústavního znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie Psychiatrické
nemocnice Bohnice, který byl vypracován v trestní věci vedené u Okresního soudu
v Chebu pod sp. zn. 6 T 11/2014, namítal dovolatel, že při aplikaci
odkazovaných znaleckých závěrů je zřejmé, že obviněný s největší
pravděpodobností nemohl svým jednáním naplnit zákonné znaky přečinu ohrožení
pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, neboť hodnota 2,5
ng/ml delta-9-THC v jeho krvi nedosáhla hranice zmíněné v uvedeném ústavním
znaleckém posudku (tzn. hladiny 10 ng/ml., jež je v něm označena za limitní
hodnotu představující hranici mezi negativním ovlivněním řidičských schopností
a vyloučením schopnosti řídit motorové vozidlo).
17. V reakci na dovolací námitky Nejvyšší soud nejprve připomenul, že
„[u] jiných návykových látek než alkoholu, je třeba zjišťovat konkrétní stav
ovlivnění takovou látkou a porovnat ho s ustáleným posuzováním stavu
vylučujícím způsobilost, který byl přivozen alkoholem, a to zpravidla za pomoci
znalce (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 2549)“, jakož i to, že judikatura „vychází
z názoru, podle něhož jestliže pachatel řídil motorové vozidlo pod vlivem jiné
návykové látky než alkoholu, musí být zjištěno nejen o jakou návykovou látku a
jaké její množství se jedná, ale též míra ovlivnění řidiče touto látkou. Pouhé
zjištění, že řidič motorového vozidla byl v době řízení pod vlivem jiné
návykové látky než alkoholu, samo o sobě nepostačuje pro závěr, že v důsledku
toho byl ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu této činnosti ve smyslu §
201 odst. 1 tr. zák. (nyní jde o přečin podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku) o
trestném činu ohrožení pod vlivem návykové látky. Nelze-li stanovit druh,
množství a míru ovlivnění takovou návykovou látkou v době řízení motorového
vozidla jinak (k tomu srovnej např. rozhodnutí č. 26/2008 Sb. rozh. tr.),
zpravidla se nebude možno obejít bez odborného vyjádření či přibrání znalce
toxikologa, přičemž jejich zpracovatelé podle výsledků odběru krve, popř. moči,
stanoví druh a množství návykové látky v době řízení motorového vozidla. Na
základě poznatků o množství a druhu návykové látky, event. její koncentraci,
době, po kterou ji měl pachatel v těle, zjištěných reakcí a jednání pachatele
znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, určí, zda a jak byl pachatel
ovlivněn návykovou látkou v době řízení (srov. č. 23/2011 Sb. rozh. tr.)“.
18. Následně sice Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil,
že „přihlédl při přezkoumání rozhodnutí napadeného dovoláním též k obsahu
ústavního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a
klinické psychologie ze dne 8. 12. 2014, který byl vypracován v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 11/2014“, když dospěl k
přesvědčení, že „při absenci jiných závěrů tohoto druhu, že je možno tuto
hodnotu vztáhnout i na trestní věc obviněného“, avšak učinil tak proto, že
dospěl k závěru, že (v důsledku toho, že zjištěná hladina v krvi obviněného …
2,5 ng/ml hluboce pod zmíněnou hodnotou) v jím posuzované věci „zřejmě nelze
posoudit skutek obviněného jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle
§ 274 odst. 1 tr. zákoníku“. Protože i dovolatel ve svém mimořádném opravném
prostředku vyjádřil názor, že údaje policistů o projevech obviněného by k
dovození závěru o naplnění zákonného znaku žalovaného přečinu nebyly
dostatečnými („Uvedená zjištění by však sama o sobě mohla svědčit pouze o
ovlivnění návykovou látkou – tedy naplnění skutkové podstaty přestupku podle
zákona o silničním provozu.“), když „[n]avíc okresní soud v odůvodnění svého
usnesení konstatoval, že tyto údaje vypustil z popisu skutku proto, že
policisté je při hlavním líčení již nebyli schopni potvrdit a navíc nervozitu
obviněného lze vysvětlit i samotnou policejní kontrolou“, mohl dovolací soud
vyslovit závěr o možnosti posouzení jednání obviněného jako přestupku podle §
125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů.
19. Při důsledném uvážení toho, v jakých souvislostech přihlédl dovolací
soud k označením znaleckému posudku, je nutno dospět k závěru, že ani z tohoto
rozhodnutí nelze dovodit závěr, že by Nejvyšší soud shledal dostatečným k
vyslovení viny pachatele přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §
274 odst. 1 tr. zákoníku skutkové zjištění, jež by bylo založeno na pouhém
prokázání o jeho ovlivnění daným typem drogy v rozsahu tzv. limitního množství,
jak jej posudek Psychiatrické nemocnice Bohunice vymezil.
20. Na řadě rozhodnutí (např. usnesení ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 8 Tdo
358/2015, ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 3 Tdo 897/2015, či ze dne 27. 10. 2015,
sp. zn. 6 Tdo 1019/2015), která Nejvyšší soud v souvislosti s posuzováním
správnosti aplikace § 274 odst. 1 tr. zákoníku u řidičů, jež vozidla řídili pod
vlivem různých návykových látek (nikoli alkoholu), lze demonstrovat, že se jeho
přístup k řešení této otázky nezměnil, a že nadále setrvává na právním názoru,
který vyslovil v rozhodnutí č. 23/2011 Sb. rozh. tr. Důvodem tohoto postupu
není to, že by zkostnatěle, bez přihlédnutí k odborným závěrům, jež by svědčily
o překonání východisek, z nichž citované rozhodnutí vycházelo, setrvával bez
racionálního důvodu na názoru dříve vysloveném, nýbrž pravý opak tohoto, tj.
potvrzení správnosti dříve vysloveného.
21. Při vědomí toho, že aplikační praxe soudů, v důsledku znalosti
odborných závěrů vyslovených ve znaleckém posudku, jímž argumentuje stížnost
pro porušení zákona, a konec konců i v důsledku existence rozhodnutí sp. zn. 7
Tdo 979/2015, není jednotná (na což ostatně podáním ze dne 21. 9. 2016 s
demonstrováním případů odlišného přístupu Nejvyšší soud upozornil nejvyšší
státní zástupce), věnuje Nejvyšší soud uvedené otázce nadále svoji pozornost,
což se projevuje i snahou o opatření dalších odborných podkladů, které by
umožnily další argumentační potvrzení dosud vysloveného závěru, případně
racionální zdůvodnění jeho změny.
22. Lze konstatovat, že na podkladě dosud projevené aktivity (materiály
opatřované pod sp. zn. Etn 4/2016) nezjistil Nejvyšší soud důvod k tomu, aby
své stanovisko k dané otázce změnil. Odborný závěr, o který se stěžovatel opírá
ve svém mimořádném opravném prostředku, dovozovaný z odkazovaného znaleckého
posudku Psychiatrické nemocnice Bohunice, není jednotně sdílen odbornou
komunitou.
23. Vyjádření poradního sboru ministerstva spravedlnosti pro psychiatrii
a sexuologii ze dne 1. 3. 2017 tomuto posudku vytknulo vnitřní rozpornost a
poukázalo na fakt, že „[u] působení nealkoholových látek je efekt detekované
hladiny návykových látek mnohem variabilnější a hůře predikovatelný než u
alkoholu. Je to způsobeno fenoménem nárůstu tolerance (tj. zvyšováním dávek,
které toxikoman snese a při závislosti i potřebuje) a jednak většími
individuálními rozdíly v působení návykové látky (např. Metamfetamin působí
jinak při první dávce a jinak při pravidelném užívání)“. Odlišnost linek
vyprchávání účinků alkoholu (linka přibližně lineární s poměrně malými
individuálními rozdíly) a nealkoholových návykových látek (křivka přibližně
exponenciální s velkými rozdíly), společně s dalšími uvedenými skutečnostmi,
vedla autory tohoto vyjádření ke sdělení, že [z] odborného hlediska se nejeví
jako správné stanovení jednotné hranice množství nealkoholové návykové látky,
při jejímž dosažení v organizmu řidiče by se bez dalšího mělo předpokládat, že
řidič je ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla“.
24. Nejednoznačnost interpretace zjištěného množství drogy v séru pro
závěr o vyloučení způsobilosti k řízení motorového vozidla (a tím existence
zákonného znaku stavu vylučujícího způsobilost k vykonávání činností, při
kterých by daný jedinec mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit
značnou škodu na majetku) plyne i z vyjádření 3. lékařské fakulty Univerzity
Karlovy ze dne 13. 10. 2016 (např. sdělení, že „u chronických uživatelů jsou
časté hladiny THC v krvi přesto, že aktuálně neužili žádnou dávku konopných
produktů. Tyto hladiny jsou často přesahující 10 ng/ml, ovlivněné
psychomotorických funkcí je pak otázkou. Vzhledem k významné toleranci lze
předpokládat u takových uživatelů při těchto relativně nízkých hodnotách zcela
minimální vliv na psychomotorické a rozpoznávající schopnosti.“) či z vyjádření
Ústřední vojenské nemocnice Praha ze dne 29. 8. 2016, v němž jeho zpracovatelé
zmínili, že „u nealkoholových psychoaktivních návykových látek… je reakce na
požitou dávku mnohem variabilnější než u alkoholu“, přičemž na rozdíl od
alkoholu tato vysoká míra variability účinků způsobuje, že „nelze predikovat
hladinu, která by byla stanovena jako referenční mez“.
25. Uvedené citace vedou Nejvyšší soud k poznatku, že ministru
spravedlnosti nelze přisvědčit v jeho názoru, že nastaly podmínky k tomu, aby
se přístup orgánů činných v trestním řízení k otázce posuzování podmínek
nezbytných důkazních prostředků, resp. okruhu důkazů potřebných k učinění
závěru, že řidič ovlivněný nealkoholovou návykovou látkou řídil motorové
vozidlo ve stavu vylučujícím bezpečné provádění této činnosti, změnil. Za
tvrzenou změnu situace, jež by zjednodušení důkazního řízení umožnila, by mohlo
být považováno pouze to, že v důsledku nových odborných poznatků lze právní
závěr, že řidič ovlivněný nealkoholovou návykovou látkou (drogou) se v době
jízdy s motorovým vozidlem nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost učinit i
bez důkazu v podobě odborného zjištění znalce z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie. Tento stav podle názoru Nejvyššího soudu nenastal. Důvodem k
opuštění dosud vyžadovaného rozsahu dokazování nemůže být fakt, že došlo k
značnému nárůstu případů, kdy řidič motorové vozidlo ovládá při ovlivnění
nealkoholovou návykovou látkou, ani fakt, že požadovaný rozsah dokazování vede
k značnému nárůstu nákladů spojených s vypracováním znaleckých posudků (podle
sdělení nejvyššího státního zástupce pro trestný čin ohrožení pod vlivem
návykové látky bylo v roce 2015 stíháno a vyřízeno ve zkráceném přípravném
řízení 12 616 osob).
26. Podle zjištění Nejvyššího soudu nepochybil jak soud prvního stupně,
tak jemu nadřízený soud, pokud dospěly k závěru, že pro své rozhodnutí o tom,
zda obviněný spáchal přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274
odst. 1 tr. zákoníku potřebují odborný závěr znalce z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie.
27. Druhou otázku, jež stížnost ministra spravedlnosti nastínila, je,
zda opodstatněný byl postup soudu prvního stupně spočívající ve vrácení věci
státnímu zástupci k došetření z důvodu opatření znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, potažmo postup nadřízeného krajského soudu,
který zamítl jako nedůvodnou stížnost státního zástupce proti tomuto
rozhodnutí. Podle stěžovatele tomu tak nebylo, a to i s poukazem na rozsudek
Nejvyššího soudu vydaný pod sp. zn. 7 Tz 48/2011.
28. Ani tomuto názoru Nejvyšší soud nepřisvědčil. Jak již uvedl ministr
spravedlnosti ve své stížnosti, zákonné podmínky pro vrácení věci státnímu
zástupci k došetření upravuje jím citované ustanovení § 188 odst. 1 písm. e)
tr. ř., podobný postup v řízení před samosoudcem pak § 314c odst. 1 písm. a)
tr. ř. Skutečností, kterou nemíní Nejvyšší soud svým rozhodnutím zpochybnit,
zůstává, že možnosti vrácení věci státnímu zástupci k došetření jsou současným
zněním zákona formulovány výrazně úžeji, než tomu bylo v době předcházející.
Nedostatečnost skutkových zjištění může být důvodem pro vrácení věci do stadia
přípravného řízení zásadně jen tehdy, je-li toho třeba… k objasnění základních
skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení rozhodnout, a v
řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit
takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by bylo
zřejmě na újmu rychlosti řízení. V daném směru vyznělo odkazované rozhodnutí
vydané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 7 Tz 48/2011, které poukázalo na fakt, že
zákonný důvod k vrácení věci státnímu zástupci v tehdy posuzované věci
nenastal, neboť bylo v možnostech soudu požadovaný posudek z oboru silniční
dopravy opatřit, aniž by se vystavil nepříznivým důsledkům, kterým má být
aplikací § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. zabráněno.
29. V daném směru lze zpravidla dospět k obdobným závěrům, tj. že
opatření znaleckého posudku zpravidla nebude pro soud spojeno s výraznými
obtížemi a nebude zřejmě na újmu rychlosti řízení (takový závěr může být
vyloučen, pokud by v souvislosti se zpracováním znaleckého posudku bylo
nezbytné obstarat rozsáhlý podkladový materiál či opatřit další důkazy
procesními úkony). Obstarání posudku soudem však lze požadovat jen tehdy, pokud
jemu předložené důkazy, či podklady, na jejichž základě je provedení důkazů v
hlavním líčení navrhováno (zpravidla úřední záznamy, svědčí o vlastní
důvodnosti postavení obviněného před soud. I v takových případech si lze
představit, že soud může pro své rozhodnutí důvodně potřebovat provedení
dalšího důkazu (i znaleckého posudku), bez něhož nemůže rozhodnout (např.
posouzení kauzálního významu spoluzavinění poškozeného apod.).
30. Jiná situace nastává podle Nejvyššího soudu v případě, kdy o vlastní
důvodnosti započetí soudního stadia řízení vznikají důvodné pochybnosti proto,
že s vyšší mírou pravděpodobnosti nelze určit, zda žalovaný skutek je činem
soudně trestným. Taková situace nastává (a nastala i v případě posuzovaném) v
případě, kdy na základě opatřených důkazů nelze učinit závěr o naplnění
zákonného znaku trestného činu. Ve věci posuzované je sice podpůrně
argumentováno dalšími zjištěními, avšak jak plyne z výše citovaného dovolání
nejvyššího státního zástupce (bod 14.), i úřad státního žalobce připouští, že
svědecké výpovědí policistů o projevech řidiče nemusí být dostačující pro
prokázání naplnění zákonného znaku trestného činu (stavu vylučujícího
způsobilost). Způsob jízdy řidiče může být opět hodnocen jen jako podpůrný
důkaz, resp. jako podklad pro zhodnocení znalce, zda svědčí o negativních
důsledcích jeho ovlivnění návykovou látkou, neboť nezřídka může být agresivní
způsob jízdy řidiče projevem jeho osobnostních rysů či aktuálního psychického
rozpoložení.
31. V případě, že vlastní důvodnost postavení obviněného před soud je
závažně zpochybněna, resp. není náležitě doložena, nelze důkazní břemeno
přenášet na soud, neboť ten by měl plnit i tu roli, aby zabránil negativní
stigmatizaci jedince, jež je s tvrzením o spáchání trestného činu a přijetím
tohoto tvrzení soudem spojena. I z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru,
že zamítnutím stížnosti státního zástupce usnesením Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 27. 4. 2016, č. j. 3 To 278/2016-71, nedošlo k porušení
ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve prospěch obviněného J. V.
32. Z těchto důvodů Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona,
kterou ministr spravedlnosti podal v jeho neprospěch, rozhodl tak, že ji podle
§ 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. O tomto mimořádném
opravném prostředku rozhodl za splnění podmínek § 274 věta třetí tr. ř. v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu