U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. června 2015 o dovolání obviněného T. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 6 To 290/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 5 T 22/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 5 T 22/2014, byl obviněný T. H. uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „v době nejméně od počátku měsíce února 2013 do 2. 8. 2013 v K.-M., okres K., v bytě domu na T. 1. l., který obýval společně se svou družkou J. K., v jednom případě rovněž v průběhu společné návštěvy v bytě H.
P. v K.-R. na ul. H., po předchozím požití alkoholických nápojů, ale i ve střízlivém stavu tuto sužoval častými vulgárními slovními útoky, nadměrnou kontrolou spočívající zejména ve zjišťování pohybu J. K. formou volání na mobilní telefon a zasílání nevyžádaných SMS zpráv, a to v počtu do 120 zpráv denně, pravidelnou kontrolou obsahu jejího mobilního telefonu proti její vůli, jakož i fyzickými útoky, když J. K. nejméně ve čtyřech případech velmi razantně fyzicky napadl tak, že ji bil otevřenou dlaní i pěstí do obličeje, bil ji údery loktem i kolenem do oblasti celého těla, kopal do ní a nejméně ve dvou shora uvedených případech ji po delší dobu škrtil tak, že ji nejprve povalil do polohy vleže, silně ji držel pod krkem a křičel: „kde se mě to snažíš dostat“, přičemž druhou ruku měl zaťatou v pěst a napřaženou proti její hlavě, kdy zároveň jí hrozil, že ji udeří a praskne jí hlava, tímto jednáním jí opakovaně způsoboval hematomy a zhmožděniny po celém těle, včetně obličeje, přičemž J.
K. vyhledala lékařské ošetření až po posledním útoku ze dne 2. 8. 2013, když ji uchopil rukou pod krkem, povalil na pohovku, kde ji přiklekl kolenem v oblasti krku a dusil ji se slovy:“ty kurvo, k čemu mě to chceš dostat, já ti dám tak, že ti praskne hlava, já tě zabiju“, přičemž ji jednou rukou držel silně její ruce, kterými se snažila bránit, druhou ruku zaťatou v pěst napřahoval proti její hlavě, od svého jednání upustil až po delší chvíli, kdy se J. K., která byla v bezvýchodné situaci, zcela přestala bránit a strnula, načež se jí podařilo z bytu utéci, tímto útokem jí způsobil bolestivý otok levé poloviny obličeje s hematomem vlevo od úst a hematomy v oblasti krku a hrudníku, když celou dobu J.
K. pociťovala jeho jednání jako hrubé, bezcitné a působilo jí těžké příkoří, když navíc měla z T. H. strach a žila v neustálém očekávání dalšího konfliktu, přičemž strach z T. H. byl umocněn jeho opakovanými hrozbami zabitím v případě, že by měl o ni jako partnerku přijít.“
Za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 8. 2013, č.j. 8 T 21/2013-58, který nabyl právní moci dne 22. 8. 2013, byl obviněný T. H. odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let nepodmíněně. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 roku a 3 měsíců.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 8. 2013, č.j. 8 T 21/2013-58, který nabyl právní moci dne 22. 8. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 5 T 22/2014, podal obviněný T. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 6 To 290/2014, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 6 To 290/2014, podal následně obviněný T. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť u hlavního líčení nebyly splněny podmínky pro konání části dokazování bez jeho účasti, a po návratu do jednací síně jej navíc soud neseznámil s obsahem výpovědi poškozené, neumožnil mu k ní se vyjádřit a klást
poškozené otázky. Dále obviněný uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku spočívá v tom, že nebyl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu „po delší dobu“. Rovněž uvedl, že se soudy nezabývaly vůbec subjektivní stránkou, když „nebyla ničím vyvrácena obhajoba“ obviněného, že nebylo jeho záměrem poškozenou týrat.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 5 T 22/2014, a přikázal věc Okresnímu soudu v Karviné k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám rozhodl o zproštění obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. s argumentací dovolatele nesouhlasí. Má za to, že důvody pro postup podle § 209 tr. ř. v předmětné věci splněny byly, což plyne ze samotné podstaty skutku – svědkyně měla být obviněným po 6 měsíců týrána a byla tedy obětí jeho trestného činu. Pokud se obviněný hájí tím, že svědkyni netýral, pak zajisté z jeho pohledu není ani důvod k její výpovědi v jeho nepřítomnosti. Má však za to, že úvahy soudu, zda svědka vyslýchat v přítomnosti či nepřítomnosti obžalovaného, nutně vycházejí z dosud neustálených skutkových zjištění, kdy ještě není zřejmé, zda a do jaké míry mají obavy svědkyně reálný základ. Soud přitom vychází z textu obžaloby a obsahu trestního spisu. K tomu připomíná, že kritéria pro vykázání obviněného z jednací síně nejsou jednoznačná a že vždy záleží na vážnosti obav, že svědek nevypoví pravdu. V tomto směru odkazuji na úvahy a argumentaci Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 14. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 362/2010 a na tam uvedenou judikaturu. Další námitky obviněného, že nebyl s výpovědí svědkyně seznámen a nebylo mu umožněno ani vyjádření ani kladení otázek, striktně vzato pod předmětný dovolací důvod nespadají, avšak úzce s ním souvisí. Má za to, že práva obviněného na seznámení se s výpovědí svědka, na kladení otázek i na vyjádření se k výpovědi byla popsaným způsobem zachována. V této části proto považuje dovolání za zjevně neopodstatněné.
Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však s argumentací dovolatele souhlasí, neboť také podle jeho názoru skutečně nebyl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty „po delší dobu“. V této souvislosti pak cituje několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze kterých dovozuje následující: Znak „po delší dobu“ je zpravidla naplněn, trvá-li týrání po dobu více než 6 měsíců - viz skutky ve shora citovaných rozhodnutích sp. zn. 8 Tdo 105/2008 (č. 58/2008 Sb. rozh. tr.) a sp. zn. 6 Tdo 452/2010. Postačí i týrání pouze psychické, je-li soustavné. Podotýkám ovšem, že v prvé věci byli poškozenými staří rodiče pachatele, a ve druhé věci naopak velmi malé děti pachatelů. Tedy osoby z podstaty věci vůči útokům ze strany uvedených pachatelů více či méně psychicky bezbranné. Znak „po delší dobu“ nemusí být naplněn, ani pokud pachatel poškozenou po dobu dvou let „pouze“ bije a vulgárně jí nadává, byť jí tím způsobí posttraumatickou stresovou poruchu (viz sp. zn. 3 Tdo 431/2012). Při podezření z týrání svědčí ve prospěch obviněného projevy náklonnosti ze strany poškozené nebo schopnost obviněného a poškozené řešit společně alespoň některé společné záležitosti (viz sp. zn. 4 Tdo 1448/2012). V neprospěch naopak, jestliže pachatel vůči poškozené zneužívá svou dočasnou ekonomickou převahu (viz sp. zn. 7 Tdo 292/2014). Jednání dovolatele se nejvíce blíží popisu skutků v těch judikovaných věcech, v nichž Nejvyšší soud považoval za správné posouzení skutku pouze podle základní skutkové podstaty. Za významné považuje, že bezbrannost oběti vůči pachateli u předmětného trestného činu vyvěrá především z její fyzické, psychické nebo ekonomické závislosti. V předmětné věci však poškozená nebyla na dovolateli nijak ekonomicky závislá a byla to naopak ona, kdo dovolatele živil a ubytoval. Její psychickou závislost na dovolateli nelze srovnávat se závislostí starých rodičů na synovi nebo malých dětí na rodičích. Setrvání poškozené s dovolatelem bylo tak mnohem větší měrou její vlastní volbou, než je tomu u typických obětí týrání. Nenacházela se v situaci „bezvýchodné“. Jednání dovolatele mělo být proto právně posouzeno pouze podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže byl skutek dovolatele rozsudkem nalézacího soudu posouzen podle uvedené kvalifikované skutkové podstaty, je takové rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku. Tím je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 6 To 290/2014, aby současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného T. H.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Toto zákonné ustanovení předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna.
Nejvyšší soud, s ohledem na uvedené argumenty obviněného shledal, že námitky o porušení práva o jeho přítomnosti v hlavním líčení proto, že soud provedl výslech svědkyně tak, že podle § 209 odst. 1 tr. ř. vykázal obviněného z jednací síně, je okolností, která na uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dopadá.
K předmětné námitce je vhodné nejprve uvést, že podle § 209 odst. 1 věta druhá, tr. ř. je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Z ustanovení § 209 odst. 1 věta třetí tř. ř. plyne, že obviněný po návratu do jednací síně musí být seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.
Otázku nutnosti ochrany svědka v hlavním líčení řeší soud samostatně a podle konkrétních okolností projednávaného případu, přičemž k takovému postupu stačí již pouhá obava, že v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 104/96). Důvodnost obavy, že svědek v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, která opodstatňuje vykázání obviněného z jednací síně podle § 209 odst. 1 tr. ř., je nutné posoudit podle konkrétních okolností projednávaného případu a je třeba přihlédnout zejména k povaze stíhaného trestného činu, k osobním vlastnostem obviněného, ke vzájemným vztahům svědka a obžalovaného, k charakteru okolností, o nichž má svědek vypovídat atd. (viz rozh. č. 8/2004-T 722 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Z uvedených zásad je patrné, že nejsou jednoznačná kritéria pro to, kdy je možné použít postup podle § 209 tr. ř., ale je vždy nutné uvážit, jak vážná či důvodná je obava, že v přítomnosti obviněného svědek nevypoví pravdu nebo vyvolá z podaného svědectví hrozbu újmy na zdraví či jiného vážného nebezpečí. Důvodnost takové obavy je nutné posuzovat podle konkrétních okolností, z nichž jsou vztahy svědka k obviněnému nebo jejich předchozí vzájemné negativní kontakty zřejmé, a tedy současně i to, o jak vážný důvod za dané situace jde. Podle zjištěných konkrétních podmínek je nutné posuzovat na jedné straně důvodnost ochrany svědka a na straně druhé dbát minimalizace omezení práv obhajoby.
Jak Nejvyšší soud s ohledem na obsah připojeného spisu zjistil, obviněný při hlavním líčení konaném před soudem prvního stupně dne 1. 4. 2014 (č. l. 269) nebyl přítomen při výslechu poškozené J. K., která byla objektem, resp. obětí trestného činu, který je obviněnému kladen za vinu. Nejvyšší soud podotýká, že nelze přehlédnout, že poškozená měla z obviněného důvodné obavy i s ohledem na činy, jichž se vůči ní v projednávané věci dopustil, což uvedenou obavu jistě zesílilo. Negativní chování obviněného se podepsalo i na jejím duševním stavu, což lze považovat za negativní účinek. Po uvážení všech výše uvedených okolností Nejvyšší soud v souladu se závěry soudů nižších stupňů shledal, že je zřejmé, že poškozená J. K. byla osobou, u níž byla obava, že v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, a v důsledku toho soud prvního stupně důvodně usoudil, že jsou splněny podmínky podle § 209 odst. 1 věta třetí tr. ř., a učinil výslech této svědkyně poté, co obviněného po dobu jejího výslechu vykázal z jednací síně.
Z obsahu této trestní věci se dále podává (viz protokol o hlavním líčení ze dne 1. 4. 2014 na č. l. 277), že obviněný byl dotázán podle § 214 tr. ř. a že uvedl, že se k výpovědi uvedené svědkyně vyjádří u odročeného hlavního líčení, kdy mu bude výpověď po přepisu ze zvukového záznamu přečtena. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 5. 2014 (č.l. 293) je patrno, že tato výpověď obviněnému skutečně přečtena byla, a obviněný uvedl, že nemá žádné otázky na svědkyni, přičemž poté se k výpovědi svědkyně poměrně obsáhle vyjádřil.
Vzhledem ke všem uvedeným zjištěním a závěrům Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nejsou opodstatněné, neboť nebyla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, a i právo obviněného na spravedlivý proces bylo v dané trestní věci zachováno.
Pokud se týká důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něj lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný uplatnil právní námitky relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tím, že uvedl, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Při posouzení uplatněné námitky však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že objektivní stránka trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byla naplněna.
Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí. Týráním se rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve společně obývaném domě (či bytě), které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 20/2006 a 20/1984 Sb. rozh. tr.).
Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, páchá-li takový čin po delší dobu.
Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen vycházet ze skutkových zjištění tak, jak k nim dospěly soudy nižších stupňů a dospěl k závěru, že z výše vymezeného skutku je zřejmé, že byl naplněn nejen zákonný znak týrání, ale všechny zákonné znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť bylo jednoznačně prokázáno, že týrání, kterého se obviněný na poškozené dopouštěl, poškozená vnímala jako těžké příkoří a zlé nakládání se svojí osobou, přičemž poškozená sice nevyhledala odbornou psychoterapeutickou péči, nelze však vyloučit, že bude-li vystavena stresujícímu faktoru (obava z kontaktu s obviněným a jeho chováním), dojde ke zhoršení psychosomatických potíží.
Vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním (srov. rozh. č. 20/1984 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, publikované pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.), rozumí se „delší dobou trvání“ doba v trvání řádově několika měsíců (v závislosti na konkrétních okolnostech posuzovaného případu). Zákonný znak „po delší dobu“ obsažený ve skutkové podstatě trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí je tedy zpravidla naplněn v případě, že pachatel páchal takový čin po dobu nejméně šesti měsíců (srov. rozh. Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 452/2010). Rovněž bylo prokázáno, že se obviněný výše uvedeného jednání dopouštěl po delší dobu, nejméně po dobu šesti měsíců (nejméně od počátku února 2013 do 2. 8. 2013). Nejvyšší soud konstatuje, že z ustálené judikatury dále vyplývá, že na jednání pachatele je třeba nahlížet jako na celek. Pokud tedy takové jednání spočívá jak v ojedinělých fyzických útocích, tak v častějším psychickém působení pachatele na poškozenou, je způsobilé ve svém souhrnu naplnit znak týrání ve smyslu citovaného ustanovení. Právě ojedinělé fyzické útoky v průběhu trvalého psychického násilí mají svůj význam v tom, že zvyšují intenzitu působení na psychiku dotčené osoby, a tím přispívají k tomu, že tato osoba žije v podstatě v nepřetržitém psychickém stresu a vnímá jednání pachatele jako těžké příkoří.
Jak správně uvedly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, týrání ze strany obviněného spočívalo nejen ve fyzickém napadání poškozené, ale také v psychickém týrání spočívajícím ve vulgárních slovních útocích, kontrole jejího mobilního telefonu a po dobu její nepřítomnosti ve společném bydlišti její kontrolou nevyžádanými SMS zprávami a hovory, jejichž cílem bylo zjistit, kde se poškozená nachází a co právě dělá, přičemž agresivní jednání ze strany obviněného se během jejich soužití stupňovalo, stávalo se pro poškozenou neúnosným, vzbuzovalo v ní obavy o zdraví a život a způsobovalo jí těžké příkoří. V posuzovaném případě nebyla poškozená schopna střídání sociálně přijatelného a nepřijatelného chování obviněného, příjemných a traumatizujících poloh chování s domácím násilím, žárlivostí a nadměrnou kontrolou, rychleji zhodnotit a nedokázala se proti obviněnému razantněji vymezit. Poškozená tedy neustále žila v očekávání dalšího konfliktu, přičemž obviněný jí navíc opakovaně hrozil, že v případě ukončení vztahu usmrtí sebe i ji, žila tedy v nepřetržitém psychickém stresu, což u ní vedlo k depresivnímu prožívání, hlavně pak k psychosomatickým potížím - poruchám spánku, polymorfním tělesným obtížím, únavě jako projekci prožívání. Vzhledem k výše uvedenému nelze jednání obviněného považovat za málo soustavné a intenzivní, aby naplnilo kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Nejvyšší soud shledal námitku obviněného zjevně neopodstatněnou. Právní kvalifikace skutku je správná.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného T. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. června 2015
Předseda senátu: JUDr. Jiří Pácal