4 Tdo 606/2024-1213
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 o dovolání obviněného R. R., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2024, sp. zn. 11 To 59/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 238/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. 2. 2024, sp. zn. 11 T 238/2023, byl obviněný R. R. uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním uvedeným ve skutkové větě výroku o vině daného rozsudku.
2. Za uvedené jednání byl obviněný R. R. odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro Královéhradecký kraj, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. M.
5. Proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. 2. 2024, sp. zn. 11 T 238/2023, podala poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro Královéhradecký kraj, odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. 4. 2024, sp. zn. 11 To 59/2024, tak, že podle § 258 odst. l písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku, kterým byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro Královéhradecký kraj, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. M. a R. R. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Královéhradecký kraj, škodu v celkové výši 6 258 322, 93 Kč.
6. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2024, sp. zn. 11 To 59/2024, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
7. Obviněný ve svém dovolání uvedl, že odvolací soud pochybil, když rozhodl o podaném odvolání, neboť odvolání bylo podáno osobou odlišnou od poškozeného. V daném případě bylo podáno odvolání Finančním ředitelstvím pro Královéhradecký kraj, avšak nebylo uvedeno, že činí procesní jednání za Českou republiku. Dále uvedl, že odvolací soud nesprávně hodnotil podmínku nevymahatelnosti nároku poškozeného. V této souvislosti vyjádřil názor, že poškozený v daňovém, resp. exekučním řízení proti subjektu P. M. pouze zjistil, že nedisponuje takovou hodnotou likvidního majetku, kterým by bylo možné uspokojit jeho pohledávku. Rovněž namítl, že nebyl důvod pro stanovení solidární odpovědnosti a odvolací soud mohl vzít v úvahu ustanovení § 2915 občanského zákoníku.
8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2024, sp. zn. 11 To 59/2024 a aby sám odkázal poškozeného s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, případně aby věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. uvedl, že je nepřípustné a navrhl jeho odmítnutí dle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
10. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který umožňuje průlom do právní moci rozhodnutí, a už z tohoto důvodu je přípustnost jeho podání omezena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2005, sp. zn. 11 Tdo 1390/2005).
11. Pokud bylo rozhodnuto rozsudkem o vině a trestu, případně bylo uloženo ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, jde o rozhodnutí ve věci samé uvedené v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Takovým odsuzujícím rozsudkem pak může být i rozsudek odvolacího soudu vydaný podle § 259 odst. 3 tr. ř. po zrušení rozsudku soudu prvního stupně z některého z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 tr. ř., vždy však musí jít o odsuzující rozsudek v uvedeném smyslu. Rozsudek, kterým odvolací soud rozhoduje výlučně na podkladě odvolání poškozeného tak, že rozsudek soudu prvního stupně zčásti zruší, a to ve výroku o náhradě škody [§ 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř.], a sám ve věci znovu rozhodne o náhradě škody (§ 259 odst. 3, § 228, § 229 tr. ř.), není odsuzujícím rozhodnutím uvedeným v citovaném § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Takový rozsudek nelze podřadit ani pod žádné jiné z taxativně vyjmenovaných typů rozhodnutí ve věci samé podle § 265a odst. 2 písm. b) až h) tr. ř.
12. Dovolání obviněného R. R. směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým tento soud k odvolání poškozené podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Náchodě ve výroku o náhradě škody, sám pak znovu rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným J. M. a R. R. povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice škodu. Rozsudkem odvolacího soudu tak v posuzovaném případě nebylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného, tyto výroky nabyly právní moci již v řízení před soudem prvního stupně. Předmětem odvolacího řízení se stal toliko nárok poškozené České republiky na náhradu škody, o němž soud prvního stupně rozhoduje v tzv. adhezním řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 tr. ř. Dovolání obviněného, které směřovalo proti takovému druhu rozhodnutí soudu druhého stupně, je proto nepřípustné. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1070/2017 nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1365/2020. Tyto závěry ostatně v rámci své rozhodovací praxe opakovaně podpořil i Ústavní soud, který v uvedeném náhledu na procesní přípustnost dovolání neshledal žádný rozpor s ústavním pořádkem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. III. ÚS 391/02; usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1435/11; usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 1901/12 či usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 2418/15).
13. Změna rozhodnutí soudu druhého stupně, který přezkoumával v odvolacím řízení jen výrok o náhradě škody, nikoli výroky o vině a trestu rozhodnutí soudu prvního stupně, je tak možná pouze v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona nebo obnovy řízení, samozřejmě za splnění zákonných podmínek pro konání řízení o těchto dalších mimořádných opravných prostředcích. Nejvyšší soud tedy dovolání obviněného R. R. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu