4 Tdo 636/2025-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání obviněného R. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. 67 To 340/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 72/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 8. 2024, sp. zn. 50 T 72/2024, byl obviněný R. M. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
dne 17. 4. 2024 v přesně nezjištěné době po 20. hodině do 20:57 hodin v Praze XY- XY na pozemní komunikaci v ulici XY i u železničního přejezdu č. XY, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Volkswagen Sharan, šedé barvy, registrační značky XY, které mělo proražené obě levé pneumatiky, tedy nebylo způsobilé k jízdě, což upoutalo pozornost řidiče projíždějícího autobusu MHD, který věc telefonicky oznámil na linku 156, a poté byl kontrolován nejdříve hlídkou Městské policie hl. m. Prahy, kdy po vyzvání hlídky Městské policie sl. č. 3275 a sl. č. 2026 se odmítl podrobit dechové zkoušce na přítomnost alkoholu, poté se na místo dostavila hlídka PČR MOP Čakovice s volacím znakem IRIS 513, kdy tato vyzvala obžalovaného, aby se podrobil dechové zkoušce na přítomnost alkoholu v krvi, a následně provedenou zkouškou na přístroji Dräger č. ARML 0047 byla u obžalovaného zjištěna hodnota 2,67 g/kg v čase 22:21 hod. a opakovanou zkouškou v čase 22:27 hod. téhož dne 2,47 g/kg alkoholu v krvi, a dále odmítl poskytnout biologický materiál při lékařském vyšetření ke zjištění ovlivnění alkoholem v Nemocnici Na Bulovce dne 17. 4. 2024 v čase 23:00 hod., kdy takto zjištěná hodnota již z obecného hlediska zcela vylučuje způsobilost řidiče bezpečně ovládat řízení motorového vozidla a jeho psychosenzomotorické schopnosti byly tudíž natolik ovlivněny, že byl přinejmenším srozuměn s tím, že nebyl schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 24 měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 24 měsíců.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 8. 2024, sp. zn. 50 T 72/2024, podal obviněný R. M. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. 67 To 340/2024, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. 67 To 340/2024, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. V odůvodnění uvedl, že „soudy věc kvalifikovaly jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, ale toto soudy takto neměly nikdy kvalifikovat, neboť v daném případě nešlo vůbec o trestněprávní jednání. Soud prvního stupně a druhého stupně nesprávně právně vyhodnotil důkazy a skutkový stav podle popsaného skutkového stavu a nesprávně kvalifikoval skutek. Byla porušena Listina základních práv a svobod, a to konkrétně její čl. 40 odst. 2“. Dále obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, z něhož odcitoval část textu. Rovněž namítl, že „v průběhu hlavního líčení nebylo prokázáno, že by usedl za volant po předchozím požití drog ani alkoholu. Byl odsouzen bez prokázání skutku a byla porušena zásada in dubio pro reo – byl odsouzen za jízdu pod vlivem alkoholu, kdy je zde z jeho strany tvrzeno, že alkohol v žádném případě před jízdou nepožil. Svoji výpověď při hlavním líčení považuje za zřejmou a jasnou, když vysvětlil všechny skutečnosti a všechno do sebe zapadá. Jeho výpověď nelze považovat jako nepředmětnou ani jako nepravdivou. Je zde namístě uplatnit zásadu v pochybnostech ve prospěch odsouzeného a je to obžaloba, která má důkazní povinnost. On vše řádně vysvětlil a obhájil. Jeho verze je samozřejmě pravdivá a skutečná, rozhodně nebylo žádným způsobem prokázáno, že řídil pod vlivem návykové látky a jsou zde důvodné pochybnosti stran toho“. Dovolatel konkrétně namítá, že v průběhu hlavního líčení nebylo prokázáno, že by obviněný usedl za volant po předchozím požití drog či alkoholu. Obviněný popírá, že by před jízdou požil alkohol.
6. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 8. 2024, sp. zn. 50 T 72/2024, a aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Obviněný předně nesprávně kvalifikoval jím uplatněný dovolací důvod. Obviněný sice na jednu stranu namítá, že se soudy dopustily nesprávného právního posouzení skutku, neboť ve věci nejde o přečin ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, v rámci samotných dovolacích námitek však obviněný fakticky brojí proti skutkovým závěrům soudů, když konkrétně tvrdí, že v průběhu hlavního líčení nebylo prokázáno, že za volant usedl po předchozím požití alkoholu. V takovém případě proto měl správně uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Verze prezentovaná obviněným byla ostatními ve věci shromážděnými důkazy zcela vyvrácena. Tvrzení obviněného, že až k železničnímu přejezdu jel bez přestávky a že až na tomto železničním přejezdu píchnul pneumatiky, je vyvráceno svědeckou výpovědí M. B., který jako řidič linkového autobusu vypověděl, že vozidlo obviněného s píchnutými pneumatikami viděl nejprve zaparkované na zastávce XY (ulice XY – poznámka státního zástupce), po cca 15 minutách toto vozidlo viděl přeparkované na další MHD zastávce ve směru na XY a cirka za půl hodiny bylo vozidlo přeparkované opět o něco blíže XY, a to již za železničním přejezdem. Dále tvrzení obviněného o tom, že po zastavení za železničním přejezdem na cca jednu hodinu usnul a až poté jej vzbudili policisté, nemůže obstát s ohledem na kamerový záznam, který prokazuje, že obviněný s vozidlem přejel železniční přejezd v čase 20:57 hodin, přičemž několik minut poté se k vozidlu dostavila hlídka Městské policie. Zajištěné kamerové záznamy dále zachycují v čase 20:56 hodin průjezd vozidla obviněného křižovatkou ulic XY a XY, kdy vozidlo na tomto kamerovém záznamu jede velmi pomalu, nesvítí, a dokonce i přejíždí středovou čáru. O závěru, že obviněný požil alkohol již před samotnou jízdou, svědčí i způsob jízdy vozidla obviněného zachycený na předešle konstatovaném kamerovém záznamu. Lze proto uzavřít, že skutková verze prezentovaná obviněným je v přímém rozporu se zjištěními vyplývajícími z provedených důkazů.
9. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
12. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
13. Předně je nutno uvést, že dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku vyjmenoval zákonná znění všech dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., aniž by specifikoval, který konkrétní důvod dovolání hodlal uplatnit. Vzhledem k tomu, že jeho jedinou navazující námitkou byla „nesprávnost právního posouzení skutku a nesprávná právní kvalifikace skutku“, lze dovodit, že uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé. V jeho rámci je pak skutkový stav hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
14. Rovněž je potřeba akcentovat, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Dovolatel je pak v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017).
15. Obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by byla pod zvolený (ale ani žádný jiný) důvod dovolání podřaditelná. Dovolatel sice formálně brojil proti právní kvalifikaci posuzovaného skutku jako přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem svou námitku primárně založil na odmítnutí skutkových zjištění soudů, na prosazování vlastní verze skutkového děje a na tvrzení, že předmětné motorové vozidlo neřídil pod vlivem alkoholu. Až následně pak zpochybnil závěr soudů o naplnění znaků přisouzeného trestného činu. Podobně koncipované námitky ovšem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespadají. Fakticky totiž nejde o relevantní námitky ohledně chybné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku a rozvedený v jeho odůvodnění, ani ohledně případného nesprávného posouzení jiné okolnosti významné z pohledu hmotného práva, ale o snahu dosáhnout nejprve revize skutkových zjištění soudu ve svůj prospěch a v návaznosti na to pak i požadované změny v právním posouzení věci.
16. Zásah do skutkového základu napadených rozhodnutí v dovolacím řízení připouští aktuální právní úprava pouze na podkladě ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), podle něhož lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Z uvedeného výčtu vyplývá, že zmíněný dovolací důvod postihuje pouze tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu, jimiž jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a dále případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu, což má za následek existenci tzv. zjevného rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.
Zároveň podle zákonného znění a ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že k tomu, aby byl tento dovolací důvod uplatněn opodstatněně, musí být splněna podmínka, že tvrzené vady skutečně měly nebo alespoň mohly mít zásadní význam pro takové
skutkové závěry soudů, jež byly určující pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném trestním řízení.
17. Tyto požadavky však obecné námitky obviněného směřující výlučně proti způsobu hodnocení důkazů, který zvolily soudy, nesplňují. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný na žádnou z vad vymezených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. explicitně nepoukázal. Mimo jiné neoznačil ani jeden důkaz, který soudy měly hodnotit deformativním způsobem a interpretovat jeho obsah v rozporu s jeho skutečným vyzněním. Námitka, že skutkový stav nemá potřebnou oporu v provedených důkazech, zjevně neodpovídá realitě. Postačuje proto poukázat na argumentaci obou soudů, především body 3. až 10. rozsudku soudu prvního stupně a body 6. až 11. usnesení odvolacího soudu, v nichž podrobně vylíčily, z jakých důvodů nepovažují verzi události předloženou obviněným v hlavním líčení za věrohodnou. Pečlivá, logická a přesvědčivá odůvodnění napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů žádné prvky nepřípustné a neakceptovatelné svévole nenesou. Oba soudy naopak v souladu s ustanovením § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2, tr. ř. podrobně a srozumitelně vyložily, proč měly obhajobu obviněného za spolehlivě vyvrácenou, proč o jeho vině nemají žádné důvodné pochybnosti a o jaké důkazy svůj konečný názor opírají. To, že jejich skutkové závěry neodpovídají představám obviněného, samo o sobě neznamená, že svá rozhodnutí zatížily vadou ve smyslu první alternativy uvažovaného dovolacího důvodu. Zmíněný zjevný rozpor nelze kvalifikovaně namítat jen prostým popíráním trestné činnosti, polemikou se způsobem hodnocení důkazů a nabízením vlastních verzí skutkového děje.
18. Pokud dovolatel namítl porušení pravidla in dubio pro reo vyplývajícího ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř., je třeba poznamenat, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je přitom zřejmé, že při jejich rozhodnutí nepřetrvávaly žádné pochybnosti a verzi události obviněného předloženou při hlavním líčení měly za zcela vyloučenou.
19. Lze tedy uzavřít, že obviněný ve svém dovolání formuloval výhradně takové námitky, které nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů.
20. Nejvyšší soud proto předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu