4 Tdo 644/2024

4 Tdo 644/2024-5535

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2024 o dovolání obviněného P. G., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 8 To 187/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 4 T 3/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 4 T 3/2016, byl obviněný P. G. uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.

2. Za uvedené jednání byl obviněný P. G. odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců.

3. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného K. S.

4. Proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 4 T 3/2016, podal obviněný P. G. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 8 To 187/2023, tak, že na podkladě odvolání obviněného P. G. podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d), e), odst. 2 tr. ř. ohledně tohoto obviněného zrušil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 5. 2023, č. j. 4 T 3/2016-5376 a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného P. G. uznal vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„v XY jako vedoucí Stavebního úřadu a úřadu územního plánování Městského úřadu XY s vědomím, že se níže uvedené větrné elektrárny nacházejí na jiných místech, než které byly schváleny v rámci územního a stavebního řízení, v rozporu s § 124 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu a § 16 odst. 1 písm. b), c), f) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků

1) povolil a následně prodloužil stavebníkovi těchto elektráren, společnosti. APB Plzeň, a.s., zkušební provoz větrných elektráren XY a XY, které měly být na pozemcích XY a XY v katastrálním území XY, ale nacházely se ve stejném katastrálním území na pozemcích p. č. XY a p. č. XY, jehož příslušná část dostala později p. č. XY, a učinil tak

- rozhodnutím ze dne 10. 1. 2012 č. j. 12/000939/SÚ, sp. zn. SÚ/11/031518/G, kterým byl dnem 11. 1. 2012 pravomocně povolen zkušební provoz větrné elektrárny na pozemku p. č. XY do 31. 12. 2012,

- usnesením ze dne 12. 12. 2012 č. j. 12/028895/SÚ, sp. zn. SÚ/12/028058/G, kterým byla prodloužena lhůta zkušebního provozu větrné elektrárny na pozemku p. č. XY do 31. 12. 2013,

- usnesením ze dne 12. 12. 2012 č. j. 12/028897/SÚ, sp. zn. SÚ/12/028062/G, kterým byla prodloužena lhůta zkušebního provozu větrné elektrárny na pozemku p. č. XY do 31. 12. 2013,

- usnesením ze dne 17. 12. 2013 č. j. 13/033846/SÚ, sp. zn. SÚ/13/032523/G, kterým byla dnem 18. 12. 2013 pravomocně prodloužena lhůta zkušebního provozu větrné elektrárny na pozemku p. č. XY do 30. 6. 2014,

- usnesením ze dne 17. 12. 2013 č. j. 13/033845/SÚ, sp. zn. SÚ/13/032524/G, kterým byla dnem 18. 12. 2013 pravomocně prodloužena lhůta zkušebního provozu větrné elektrárny na pozemku p. č. XY do 30. 6. 2014,

s tím, že předtím zástupcům stavebníka slíbil, že se změny umístění elektráren vyřeší až v rámci kolaudačního souhlasu,

2) odsouhlasil rozhodnutí podřízených úředníků M. D. a M. G. vydaná na podkladě žádostí společnosti APB Plzeň, a.s., jež se týkala povolení a prodloužení zkušebního provozu větrných elektráren XY a XY ve XY v katastrálním území XY, ač věděl, že elektrárna XY je posunutá o 70 metrů na pozemku, na kterém byla povolena, a že elektrárna XY je na pozemku p. č. XY, ač byla povolena na pozemku p. č. XY, přičemž šlo o

- rozhodnutí ze dne 3. 10. 2012 č. j. 12/023387/SÚ, sp. zn. SÚ/12/022479/D, kterým byl k témuž dni pravomocně povolen pro tyto větrné elektrárny zkušební provoz do 31. 12. 2013,

- usnesení ze dne 19. 12. 2013 č. j. 13/033982/SÚ, sp. zn. SÚ/13/032522/M, kterým bylo dnem 20. 12. 2013 pravomocně povoleno pro tyto větrné elektrárny prodloužení zkušebního provozu do 31. 5. 2014,

čímž společnosti APB Plzeň, a.s. neoprávněně umožnil, aby uvedla větrné elektrárny do provozu a aby tak dodávala za úplatu elektřinu do distribuční soustavy“.

5. Za uvedené jednání byl obviněný P. G. odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho (1) roku. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho (1) roku.

6. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 8 To 187/2023, podal následně obviněný P. G. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a), g) a h) tr. ř. K prvnímu dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že byl v předchozích letech třikrát zproštěn obžaloby rozsudkem Okresního soudu v Chebu a Krajský soud v Plzni třikrát rozsudek zrušil a věc vrátil soudu nalézacímu k novému rozhodnutí. Až když původní předseda senátu odešel do důchodu, došlo ke změně ve složení senátu a obviněný byl odsouzen, přičemž k jeho odvolání odvolací soud rozsudek zrušil a sám jej rozsudkem odsoudil pro pozměněný skutek. Co je směrem k tomuto dovolacímu důvodu nejpodstatnější, je to, že odvolací soud suploval činnost soudu nalézacího a částečně i obžaloby. Podle odvolacího soudu nově složený senát začal věc projednávat dne 2. 8. 2022, šest a půl roku po podání obžaloby, proto odvolací soud nepovažoval za možné, aby byla věc po zrušení přezkoumávaného rozsudku znovu vrácena okresnímu soudu. Odvolací soud tak provedl důkazy navrhované obhájcem, sám si obstaral další a některé důkazy zopakoval. Tedy na místo toho, aby rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost, sám se pustil do dokazování a korekce skutku. Pro potřeby tohoto dovolacího důvodu obviněný shrnul, že odvolací soud nesmí postupovat naznačeným způsobem. Obviněný dále ponechal na uvážení Nejvyššího soudu, jestli postup odvolacího soudu naplňuje také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

7. K dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poté obviněný poukázal na to, že skutková zjištění odvolacího soudu, byť jsou ve významné části prakticky nová a nepředvídatelná, neodpovídají provedeným důkazům nebo si odporují. Obviněný v dovolání jmenuje konkrétní příklady a poukazuje na to, že odvolací soud shledal dobrou víru na straně stavebníka, kdežto u něj byla dovozena trestní odpovědnost, ačkoli oba museli stejně vědět, že elektrárna stojí jinde. Až v rámci kolaudace mělo dojít k ověření souladu a posléze k vydání dodatečného povolení stavby. V další části dovolání se zabýval posouzením norem upravujících stavební řízení a dodal, že odvolací soud nesprávně vycházel z předpokladu, že když neexistuje povolení na konkrétní pozemky, žádné další rozhodnutí není zákonné. Dodal, že pokud by elektrárny byly postaveny na původním pozemku, byl by výrazněji poškozen veřejný zájem. Obviněný též komentoval výhrady k nevyužití zásady subsidiarity trestní represe. S odkazem na uvedené dovolací námitky navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 265k tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 8 To 187/2023-5484 ze dne 28. 11. 2023 v celém jeho rozsahu a v návaznosti na to také rozsudek Okresního soudu v Chebu č. j. 4 T 3/2016-5376 ze dne 16. 5. 2023, co do výroku o vině, výroku o uložení trestů, zrušil, a v návaznosti na to podle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci rozsudkem znovu sám tak, že obviněného podle ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku uvedl, že prvně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. předpokládá, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen. Obviněný v obsahu mimořádného opravného prostředku však v podstatě vyjadřoval nespokojenost s opakovaným projednáváním jeho případu angažmá na stavebním úřadu v souvislosti s výstavbou větrných elektráren v řízení před soudy nižších stupňů, což nakonec vyústilo v odsuzující rozsudek Okresního soudu v Chebu, potažmo posléze ještě s určitou modifikací Krajského soudu v Plzni. Státní zástupce konstatuje, že Krajský soud v Plzni napravoval jen dílčí pochybení soudu prvního stupně, nicméně vyvození viny přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zůstalo stále zachováno. Nižší výměra podmíněně odloženého trestu odnětí svobody pak odpovídá délce vedeného trestního řízení.

9. Pokud obviněný hodlal uplatňovat také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., učinil tak nedostatečným způsobem, když jeho aplikaci dal jenom volně k uvážení Nejvyššímu soudu, navíc bez specifikace požadavků s tím nutně spojených. Nejvyšší soud totiž v rámci projednávání tohoto mimořádného opravného prostředku není povolán jako třetí stupeň k plnému přezkumu napadených rozhodnutí, a proto je předepsán katalog dovolacích důvodů. Nejvyšší soud je těmito dovolacími důvody vázán a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Z hlediska § 265b tr. ř. pouhé formální uvedení některého z dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. s odkazem na toto zákonné ustanovení postačovat nemůže, jelikož se vyžaduje, aby tento důvod také skutečně byl v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. Skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

10. Obviněný uplatnil rovněž dovolací důvody zakotvené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Námitky, jimiž poukazoval na vadná skutková zjištění ohledně výstavby větrných elektráren, však nepřekračovaly meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Státní zástupce uvádí, že neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu záběru dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pro který by teprve mohl nastat zcela výjimečný zásah Nejvyššího soudu do oblasti skutkových zjištění stabilizovaných u soudů nižších stupňů. Obviněný se o očekávanou konstrukci ani nepokusil. Státní zástupce uvádí, že i když se s určitou mírou tolerance dá podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výhrada týkající se zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přesto ji nelze přiznat opodstatnění, jelikož v posuzované věci nejsou zjišťovány žádné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost činu. V naznačeném ohledu lze upozornit, že obviněný nejen povolil, ale následně také prodloužil zkušební provoz větrných elektráren, přičemž tak učinil za pomoci vydání několika rozhodnutí. Státní zástupce dodává, že v daném případě nelze hovořit ani o formálním pochybení, které by snad mohlo být ospravedlnitelné u sledování širšího zájmu tamějších obyvatel. Selháním ve svěřené pravomoci vedoucího odborníka na stavebním úřadu obviněný umožnil uvést větrnou elektrárnu do provozu a dodávat elektřinu do distribuční sítě.

11. Celkově po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil státní zástupce s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

12. Obviněný v replice k vyjádření státního zástupce setrval na svých dovolacích námitkách, zejména zmínil neúměrnou délku trestního řízení, extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, subsidiaritu trestní represe a nevykonávání pravomoci v rozporu s jiným předpisem.

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

15. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

16. Obviněný P. G. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

17. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nenamítal nedostatky dopadající na věcnou příslušnost, resp. personální obsazení soudu. Obviněný v podstatě pouze namítal opakované projednávání jeho případu v řízení před soudy nižších stupňů, což nakonec vyústilo v odsuzující rozsudek. Obviněný vyjadřoval také nesouhlas s činností odvolacího soudu, který provedl důkazy navrhované obhájcem, sám si obstaral další a některé důkazy zopakoval. Tedy na místo toho, aby rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost, se sám pustil do dokazování a korekce skutku, čímž suploval činnost soudu nalézacího a částečně i obžaloby.

18. Nejvyšší soud připomíná, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno v březnu roku 2015 a obžaloba státního zástupce podána v lednu 2016. Délka řízení byla ovlivněna řízením před soudem prvního stupně. Celkově byly vydány tři zprošťující rozsudky soudu prvního stupně, které byly s ohledem na nedostatky důkazní situace vždy z podnětu odvolání státního zástupce zrušeny odvolacím soudem. Teprve v novém složení senátu se Okresní soud v Chebu dobral napočtvrté k odpovídajícím závěrům v případě obviněného P.

G. Co se týká obviněným namítaného postupu Krajského soudu v Plzni, tento již pouze napravil dílčí pochybení soudu prvního stupně, přeformuloval skutek a rozsudek přiléhavěji odůvodnil i s ohledem na důkazy provedené v rámci veřejného zasedání. Zrušujícím důvodem bylo, že okresní soud způsobem předpokládaným ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. nehodnotil důkazy vztahující se k tvrzení obžaloby, že obviněný ústně odsouhlasil zahájení stavby elektráren XY. Okresní soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, neúplně zjistil skutkový stav a své rozhodnutí v nemalé části dostatečně neodůvodnil způsobem požadovaným § 125 odst. 1 tr.

ř. Odvolací soud tak nově rozhodl za použití ustanovení § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř., neboť některé důkazy provedl znovu a dokazování doplnil o důkazy dosud neprovedené. Zhodnocením všech důkazů dovodil, že skutkový stav byl v napadeném rozsudku v podstatné části správně zjištěn. Nejvyšší soud proto nemá námitky proti postupu odvolacího soudu a v podrobnostech odkazuje na vysvětlení obsažené zejména v odstavcích 6, 7 a 54 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni.

19. Nejvyšší soud dále uvádí, že k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jehož uplatnění dal obviněný volně k uvážení Nejvyššímu soudu, nelze přihlížet. Obviněný formálně v podaném dovolání tento dovolací důvod cituje, ovšem následně neuvádí žádné konkrétní námitky, v nichž naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje. Z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ovšem pouhé formální uvedení některého z dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení postačovat nemůže, nýbrž se důsledně vyžaduje, aby tento důvod také skutečně byl v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Jelikož obviněný uvedený dovolací důvod uplatnil pouze formálně, Nejvyšší soud při svém rozhodování k tomuto dovolacímu důvodu vůbec nepřihlížel [v případě, že by tak činil, musel by podané dovolání – opět za předpokladu, že by bylo podáno jen z tohoto důvodu – odmítnout jako nesplňující náležitosti obsahu dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.].

20. Obviněný P. G. ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové.

Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto třeba vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. I nadále tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit tři skupiny vad důkazního řízení.

Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.

Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). I nadále však na podkladě uvedeného dovolacího důvodu není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám obviněného.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.

21. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že skutková zjištění odvolacího soudu neodpovídají důkazům nebo si odporují, v důsledku čehož měl být podle něj naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

22. Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněným namítaný rozpor. Odvolací soud se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z rozhodnutí o povolení a prodloužení zkušebního provozu elektráren, které obviněný vydal sám nebo je odsouhlasil a potvrdil svým podpisem. Na podkladě provedených a řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší a jimiž poukazoval na vadná skutková zjištění ohledně výstavby větrných elektráren, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Obviněný se těmito námitkami pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení. Dovolací soud zde uzavírá, že skutková zjištění jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Obhajoba obviněného byla v řízení jednoznačně vyvrácena a jeho dovolací výtky jsou zjevně neopodstatněné.

23. Obviněný v rámci dovolání namítl, že odvolací soud nesprávně vycházel z předpokladu, že když není stavební povolení na konkrétní pozemky, žádné další rozhodnutí není zákonné dodal, že až v rámci kolaudace mělo dojít k ověření souladu a posléze k vydání dodatečného povolení stavby, nikoliv ve zkušebním provozu. Nejvyšší soud uvádí, že zásadním důvodem vadnosti rozhodnutí, vydaných obviněným bylo to, že byl zkušební provoz povolen a následně prodlužován u staveb, které nebyly umístěny na pozemcích, na kterých měly být postaveny podle územního rozhodnutí a stavebního povolení, ale na pozemcích jiných, ohledně nichž nebyla jejich výstavba pravomocně povolena. S ohledem na způsob, jakým byly zkušební provozy obou elektráren povoleny a následně prodlouženy na velmi dlouhou dobu, aniž by stavební úřad konkretizoval vady, které měly být nadále tímto zkušebním provozem ověřovány, lze dovodit, že se jednalo o pokrytí období, než se dosáhne případné legalizace staveb. Tím obviněný neoprávněně umožnil, aby stavebník, společnost APB Plzeň, a. s., uvedl větrné elektrárny do provozu a aby tak dodával za úplatu elektřinu do distribuční soustavy. Obviněný tak musel být minimálně srozuměn s tím, že nepostupuje v souladu se zákonem a stavebníkovi umožňuje předčasnou návratnost investic a předčasný zisk z provozu elektráren do doby řádné legalizace staveb.

24. Soudy proto správně kvalifikovaly toto jednání jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož obviněný věděl o tom, že stavby větrných elektráren nejsou provedeny v souladu s dokumentací ani nejsou v souladu s vydaným stavebním povolením a přesto povolil zkušební provoz, který i prodloužil, čímž porušil stavební řád, jelikož stavební povolení pro výstavby větrných elektráren na inkriminovaných pozemcích nebylo v době rozhodnutí o zkušebním provozu vydáno. Obviněný tak vykonával ve vztahu ke společnosti APB Plzeň, a. s., svou pravomoc způsobem odporujícím právním předpisům, který je konkretizován ve výroku o vině a opatřil této společnosti neoprávněný prospěch. Byl to obviněný, kdo nesl odpovědnost za zákonnost vydaných stavebních rozhodnutí, a musel být proto minimálně srozuměn s tím, že stavebník nezákonným uvedením elektráren do provozu získá předčasný neoprávněný prospěch.

25. Obviněný ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

26. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podřadit výhradu obviněného, týkající se subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, které však nelze přiznat opodstatnění.

27. Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestně právní řešení představuje krajní prostředek (ultima ratio) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu ultima ratio plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015). Je však nutno podotknout, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).

28. Nejvyšší soud dodává, že v posuzované věci nejsou zjištěny žádné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost činu, a to tím způsobem, že by vytýkané jednání neodpovídalo typickým případům trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V tomto ohledu nelze přisvědčit obviněnému ani v otázce zlehčování míry porušení veřejného zájmu (např. posunutí lokalizace s odkazem na překážky budování nové infrastruktury z pohledu stavebníka), jelikož do popředí vystupovalo dlouhodobé a opakované nedodržování předpisů stavebního práva, přičitatelné činnosti obviněného, v souvislosti s výstavbou větrných elektráren, potažmo se schválením zkušebního provozu. Lze proto uzavřít, že s ohledem na počet vydaných nezákonných rozhodnutí a dlouhou dobu, kterou pokryla období neoprávněného prospěchu stavebníka, je škodlivost jednání obviněného tak vysoká, že vylučuje postup podle zmiňovaného ustanovení trestního zákoníku.

29. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný P. G. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

30. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. G. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 8. 2024

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu