U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2017 o dovolání
obviněného J. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2017 sp.
zn. 6 To 521/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 4 T 201/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 9. 2016 sp. zn. 4 T 201/2015,
byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z
nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb.,
účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne
18. 12. 2014 kolem 19:50 hod., jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn.
Škoda Superb, r. z. ..., v P., ulici L. ve směru od ulice P. k ulici K. v
blízkosti VO č. ..., se dostatečně nevěnoval řízení vozidla, nesledoval situaci
v provozu na pozemní komunikaci, když jeho pozornost byla odpoutána chováním
manžela poškozené P. S., který stál na protější straně vozovky a značně
gestikuloval a hlasitě volal na P. S., která přecházela vozovku mimo vyznačený
přechod a ne kolmo k místu, kam měla namířeno, a v důsledku toho narazil,
prakticky při pravém kraji vozovky ve směru své jízdy, do chodkyně P. S.,
přecházející komunikaci ulice L. z pohledu řidiče z levé strany, a nárazem jí
způsobil tříštivou zlomeninu kotníku pravé nohy Weber C, nitrokloubní zlomeninu
zevního hrbolu holenní kosti vpravo, krevní výron jedné hlavy tříhlavého
stehenního svalu pravého stehna, tržnou ránu pravého lokte, podkožní krevní
výron o velikosti 5x8 cm v čelně spánkové temenní krajině vlevo a kožní oděrku
levé tváře, to je poranění, jež ji omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu
nejméně 12 - 18 týdnů, jednání se dopustil proto, že porušil ustanovení § 4
písm. a), b) a § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích“. Za to byl obviněný podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl
podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen
na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Poškozenou VZP ČR, Regionální
pobočku Praha, pobočku pro Hl. m. Prahu a Středočeský kraj, se sídlem Na
Perštýně 6, 110 00 Praha 1, soud výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s
uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 1. 2017 sp. zn. 6 To 521/2016 tak, že
je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. P.
následně dovolání, v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1
písm. g), l) tr. ř.
Obviněný (dovolatel) nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že porušil
povinnosti řidiče motorového vozidla stanovené v § 4 písm. a), b) a v § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v
důsledku čehož srazil poškozenou chodkyni P. S. a způsobil jí zranění popsaná
ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Trvá na tom, že dopravní
nehodu nezavinil, a to ani zčásti. Řízení motorového vozidla a situaci v
silničním provozu naopak věnoval maximální pozornost. Tu pak zcela logicky
upoutalo nestandardní počínání manžela poškozené - svědka S., stojícího a
živelně gestikulujícího na levé straně vozovky, na něhož se z pochopitelných
důvodů krátce podíval. Nemohl totiž vědět, co má svědek v úmyslu, proč
rozhazuje rukama a jak se míní zachovat. Dovolatel netušil, jestli ze strany
svědka nehrozí bezprostřední ohrožení silničního provozu například tím, že by
se chystal vhodit nějaký předmět do vozovky. Rozhodně ho tedy nesledoval pro
své pobavení či pro zajímavost. Za daných okolností však nebylo možno dovodit,
že by nevěnoval situaci v silničním provozu náležitou pozornost, ba právě
naopak. Žádný dopravní předpis tedy neporušil. Dovolatel dále zdůraznil, že
místo, kde došlo ke střetu s poškozenou, zná velice dobře a vždy tam jezdí se
zvýšenou opatrností, neboť ze zkušeností ví, že se tam potulují často i po
silnici osoby v podnapilém stavu. Proto tudy projížděl rychlostí cca 20?30
km/hod., jak ostatně potvrdili i znalci z oboru dopravy. S ohledem na veškeré
situační vjemy tak nebylo nutné, aby ještě více zpomalil. Poškozená se mu však
před vozidlem objevila náhle a neočekávaně. Její pohyb ve vozovce předtím, než
se krátce ohlédl po svědkovi S., vůbec nezaznamenal. Střetu s ní pak nebyl
schopen zabránit. Z tohoto pohledu se však soudy otázkou jeho zavinění
nezabývaly. K závěru o naplnění subjektivní stránky přečinu těžkého ublížení na
zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku v jeho jednání dospěly v
rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž lze v takových
případech nedbalostní zavinění dopravní nehody a jejích následků u řidiče
motorového vozidla dovozovat pouze tehdy, jestliže jeho možnost a povinnost
předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem byly dány
současně. Dovolatel v uvedené souvislosti znovu zopakoval, že při jízdě
zachovával potřebnou míru opatrnosti. Přestože si nepočínal nikterak
nebezpečně, nebylo v lidských možnostech obezřetně reagovat na potencionálně
nebezpečné chování svědka S. a téměř současně zaznamenat poškozenou při pravé
krajnici, tj. na opačné straně vozovky. Její výskyt zde nemohl ani tušit. Prvně
ji spatřil, až když se mu objevila před pravou částí vozidla. Potud byla jeho
obhajoba podporována výpovědí svědka N., který uvedl, že poškozená poté, co
přešla silnici, se na zavolání svého manžela spíše začala vracet zpět do
vozovky a v podstatě mu tak vstoupila „přímo pod kola“. Závěr soudů, podle nějž
silnici přecházela plynule, bez zastavení či úkroku zpět, je nejen s touto
výpovědí, ale i dalšími provedenými důkazy v tzv. extrémním rozporu.
Soudy se
opřely o zcela nepřesvědčivé a vzájemně si odporující znalecké posudky z oboru
dopravy. Proto obhajoba opakovaně žádala o doplnění dokazování revizním
znaleckým posudkem ústavu, což však bez náležitého odůvodnění odmítly. Tím svůj
postup a následná rozhodnutí zatížily vadou spočívající v tzv. opomenutí
důkazu, tedy dalším závažným procesním pochybením, jež lze podle judikatury
Ústavního soudu napravit i v řízení o dovolání.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2017 sp.
zn. 6 To 521/2016, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 9. 2016
sp. zn. 4 T 201/2015, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro
Prahu 2 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“), který poukázal na to, že argumentace obviněného
má za cíl prosazení skutkové verze, podle níž se poškozená po výkřiku svého
manžela vrátila z chodníku zpět do vozovky a tím mu vytvořila překážku v jízdě,
kterou nemohl očekávat. Takový skutkový závěr však ze svědeckých výpovědí
poškozené, jejího manžela ani znaleckých posudků nevyplývá. Nesrozumitelná
výpověď svědka N. pak podle mínění státního zástupce působila do jisté míry
nesmyslně, neboť poškozená by se v jednom okamžiku musela při chůzi otočit zády
na manžela a současně se pozadu vrátit z chodníku do vozovky. Musela by tedy do
silnice couvat, k čemuž ovšem neměla čas, obratnost ani žádný představitelný
motiv. O takovém jejím nelogickém a - ve své podstatě - sebevražedném pohybu se
ostatně svědek N. nezmínil. I kdyby se však poškozená v závěru přecházení
vozovky bezprostředně u chodníku zastavila, nebo z chodníku dokonce udělala
úkrok zpět, nic by to podle názoru státního zástupce na trestní odpovědnosti
dovolatele, jemuž je vytýkáno porušení povinností podle § 4 písm. a), b) a § 5
odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., změnit nemohlo. Pokud totiž řidič
motorového vozidla projede rychlostí přes 20 km/hod. jen několik centimetrů za
zády přecházejícího chodce, je takové jednání zajisté neohleduplné a riskantní;
zvláště je-li tím chodcem žena ve věku 73 let. Dovolatel měl vzhledem k
rychlosti své jízdy zachovat alespoň metrový odstup od poškozené. Potom by ke
střetu s ní nemohlo dojít. Státní zástupce dal Nejvyššímu soudu ke zvážení, zda
by v předmětné trestní věci nebylo vhodné zaujmout jasné stanovisko k dodržení
takové povinnosti řidičem; tedy vyslovit, že za přecházejícím chodcem smí řidič
projet pouze v takové vzdálenosti, aby byl vzhledem k rychlosti své jízdy a
situaci v silničním provozu schopen včas reagovat na případné klopýtnutí či
zavrávorání chodce, zvláště je-li jím osoba uvedená v § 5 odst. 1 písm. d)
zákona č. 361/2000 Sb. K obhajobě dovolatele, podle níž ho svou gestikulací
rozptýlil manžel poškozené natolik, že přestal sledovat dění před svým
vozidlem, státní zástupce pro úplnost dodal, že jde o tvrzení zcela účelové. Právě gestikulace osoby na chodníku by totiž podle něj měla rozumně uvažujícího
řidiče motorového vozidla přimět k tomu, aby snížil rychlost a bedlivě
pozoroval, zda se nenachází nějaké nebezpečí v jeho jízdním koridoru. Za jiná
nebezpečí totiž v dané situaci neodpovídá. Kromě toho nebylo zjištěno, že by se
svědek S. choval nějak podivně nebo dokonce důrazně gestikuloval, a to ani z
výpovědi svědka N., který podle svých slov manželský pár pozoroval již před
samotnou nehodou. Státní zástupce tak žádný, natož pak extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními v posuzované
trestní věci neshledal. Skutek, jak byl popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku
soudu prvního stupně, podle jeho poukazu zjevně všechny znaky přečinu těžkého
ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr.
zákoníku naplnil. A
naplnil by je i tehdy, pokud by byl upřesněn podle požadavků dovolatele. Míjení
chodců bez jakékoli rezervy, tedy bez prostoru pro jejich „omyl“, je totiž
přinejmenším jednání neohleduplné, porušující povinnost stanovenou zákonem o
silničním provozu. Pokud by k takové události došlo například na přechodu pro
chodce, mohlo by se jednat i o porušení povinnosti důležité.
Závěrem státní zástupce shrnul, že námitky obviněného zjevně neodpovídají
důvodům uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jimi nebrojil proti
nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného
důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího
soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pak projevil souhlas s
projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 23. 5. 2017 obhájkyni dovolatele s
upozorněním, že obviněný k němu může jejím prostřednictvím zaujmout své
stanovisko (tzv. repliku).
Této možnosti obviněný využil podáním ze dne 8. 6. 2017. V něm předně
poznamenal, že státní zástupce se v písemném vyjádření snaží navodit dojem, že
z provedených důkazů žádné zastavení či návrat poškozené zpět do vozovky po
jejím přejití nevyplývá. S tímto závěrem však dovolatel zásadně nesouhlasí. Ke
svědeckým výpovědím manželů S. podotkl, že jsou od počátku trestního řízení
zaujaté a nevěrohodné. Poukázal na jejich nepopiratelný zájem na tom, aby byl
označen za jediného viníka nehody. Zdůraznil významné rozpory v jimi
předkládaném popisu nehodového děje, který odporuje výpovědi nestranného a
nezaujatého svědka A. N. Ten v podstatě potvrdil jeho obhajobu v tom smyslu, že
poškozená se na zavolání svého manžela spíše vrátila z chodníku zpět do
vozovky. Na rozdíl od státního zástupce se dovolatel nedomnívá, že by byl
takový její pohyb vyloučen. Výpověď svědka N. naopak považuje za smysluplnou a
navíc podpořenou i vyjádřením znalce z oboru dopravy Ing. Oty Kuhna. Soudům
obou stupňů znovu vytkl, že nedůvodně vycházely pouze z takové varianty
nehodového děje, podle níž poškozená přecházela vozovku přímočaře. Poznámku
státního zástupce, podle níž měl dodržet alespoň jednometrový odstup od
poškozené, a pokud by tak učinil, ke střetu by nedošlo, označil dovolatel za
„zbytečně uštěpačnou“. Jestliže by poškozenou mohl spatřit včas, automobil by
zajisté zastavil. To by však nesměla vstupovat do silnice přímo před
projíždějící vozidlo. V takovém případě nemohl nehodě zabránit, ačkoli se
absolutně soustředil na řízení a inkriminovaným nepřehledným úsekem projížděl
dostatečně pomalu a opatrně. Dovolatel pociťuje jako hluboce nespravedlivé,
pokud soudy dospěly k závěru o jeho trestní odpovědnosti. Hlavní příčinu
nešťastné události nadále spatřuje v nepozornosti manželů S. Proto se obrátil
na Nejvyšší soud, aby celou věc přezkoumal.
Obviněný J. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho
bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d
odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné
věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal,
že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť
směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně
rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání)
obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr.
ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g), l) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska
splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
(srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá
na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v předmětné trestní věci nepřichází v
úvahu, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání
obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá
alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu,
že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně
zatíženo obviněným namítanou vadou zakládající dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování
o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost
skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená,
že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v
průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího
rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní
posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové
podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování
spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím
je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice obviněný namítl nesprávnost hmotněprávního
posouzení stíhaného skutku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti
podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, s ohledem na absenci zákonem požadovaného
nedbalostního zavinění na jeho straně, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku
založil primárně na výhradách vůči rozsahu a kvalitě ve věci provedených důkazu
a vůči způsobu, jakým je hodnotily soudy obou stupňů. Svůj mimořádný opravný
prostředek tak v zásadě založil především na zpochybnění soudy učiněných
skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom, při současném prosazování
vlastní verze skutkového děje, soudům vytkl nesprávné právní posouzení jeho
jednání ve smyslu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podaným mimořádným
opravným prostředkem se tedy domáhal především zásadního přehodnocení (revize)
soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, tzn. že dovolání de
facto uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli
hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně
vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a
restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především
ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces;
tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost
pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil
i obviněným namítané opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv.
extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a
provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn.
I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže
zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci
příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na
soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným
opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato
zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda
skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní
posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze
připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z
výše uvedených podstatných vad netrpí.
K námitce dovolatele, že soudy nevyhověly jeho návrhu na doplnění
dokazování o vypracování „revizního“ znaleckého posudku ústavu z oboru
dopravy, je zapotřebí zdůraznit, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr.
ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání
určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů.
Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a
nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu
již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění
dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování
skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy
pak soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém
uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o
rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v
trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr.
ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat
určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Řízení před soudem však ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním
pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu,
vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat
tak, že účastníkovi řízení musí být dána mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž
provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho
procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout,
a pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, zdůvodnit, proč navržené důkazy
neprovedl. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v
rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a
v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté
důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy,
jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto prakticky
vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho
protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu
ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97,
sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze
tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny
navržené důkazy (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III.
ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i
v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu
ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení
Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
Dovolateli lze přisvědčit potud, že Obvodní soud pro Prahu 2 výše uvedené
povinnosti v plném rozsahu nedostál, když o jeho návrhu na doplnění dokazování
sice rozhodl v hlavním líčení dne 19. 9. 2016 procesním usnesením, které samo o
sobě není třeba odůvodňovat (viz protokol na č. l. 368 spisu), ovšem v písemném
vyhotovení rozsudku tento svůj postup nikterak nevysvětlil. Nejvyšší soud však
na straně druhé tomuto procesnímu pochybení dovolatelem přisuzovaný význam
nepřikládá. Nepřehlédl totiž, že obhajoba přednesla tentýž důkazní návrh i v
průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem dne 5. 1. 2017. Městský soud v
Praze návrh neignoroval a rozhodl o něm vlastním procesním usnesením (viz
protokol na č. l. 426 spisu). Důvody, pro které k dalšímu doplnění dokazování
nepřistoupil, pak ústavně konformním způsobem (k tomu srov. nález Ústavního
soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09) vyložil na str. 4 shora
napadeného meritorního rozhodnutí ve věci. Přestože se jeho odůvodnění může
obviněnému jevit jako příliš stručné, požadavek formulovaný v ustanovení § 134
odst. 2 tr. ř. splňuje. Zákon soudu rozhodně neukládá povinnost zaujímat k
jednotlivým důkazním návrhům obhajoby obšírná stanoviska s podrobnou analýzou
míry jejich potřebnosti či důležitosti. To účelem odůvodnění soudního
rozhodnutí není.
Lze tedy shrnout, že návrh dovolatele na doplnění dokazování soudy neopomněly.
Svůj postup tak reklamovanou vadou, která by současně vedla k závažnému
nežádoucímu zásahu do ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý
proces, nezatížily.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí, splňujících kritéria požadovaná
ustanoveními § 125 odst. 1 tr. ř., resp. 134 odst. 2 tr. ř., zároveň nelze
dovodit, že by soudy obou stupňů dospěly k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým
zjištěním po neobjektivním nebo tendenčním hodnocením provedených důkazů či na
základě deformativního výkladu jejich obsahu. Pokud obhajobě dovolatele
spočívající na tezi, že mu poškozená zcela neočekávaně a nepředvídatelně
vstoupila do jízdní dráhy a střetu s ní tak ani při maximální vynaložené míře
řidičské opatrnosti nemohl objektivně zabránit, neuvěřily, nelze jejich závěrům
z hlediska principů formální logiky cokoli vytýkat.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl dovolatelem v namítaném směru
skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem či povrchně, nebo že by
rozhodnutí soudů obou stupňů byla projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř.
mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují
právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce
mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků
ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva
stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro
přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence
dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná
povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr.
ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §
265b odst. 1 písm. a)?l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně
uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném
ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o
důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné
ustanovení formálně odkazováno.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci
obviněného J. P. dospěl k závěru, že jeho dovolací argumentace ve skutečnosti
nerespektuje věcné zaměření použitých dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1
písm. g), l) tr. ř., ani žádného jiného z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř.,
rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené
rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i
odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 6. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu