4 Tdo 668/2024-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 8. 2024 o dovolání obviněného Š. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. 8 To 356/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 41/2023, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. 8 To 356/2023, v celém rozsahu, a dále se zrušuje rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 3 T 41/2023, v celém rozsahu, jakož i rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Hodoníně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 3 T 41/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný Š. P. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 25. 8. 2022 v přesně nezjištěné době, v úmyslu se neoprávněně obohatit, požádal jakožto majitel meziúvěrového účtu č. XY bankovní ústav ČSOB Stavební spořitelnu, a. s., o vrácení mimořádné splátky meziúvěru poskytnutého na základě smlouvy č. 0812976901, v níž je označen jako dlužník a jeho bývalá manželka Z. P., jako spoludlužník, konkrétně mimořádnou splátku ve výši 914.239,13 Kč, kdy žádal o její vrácení na bankovní účet č. XY, jehož je majitelem, přičemž v žádosti o vrácení peněz v rozporu se skutečností uvedl, že to byl on, kdo předčasné splacení provedl, ale že se jeho osobní situace aktuálně velmi změnila a přeje si pokračovat ve smlouvě o meziúvěru dle původního obsahu, kdy tak činil ačkoliv věděl, že tyto finanční prostředky vložil na předmětný účet dne 17. 8. 2022 na základě jejich předchozí vzájemné dohody jeho syn Š. P., ze svého bankovního účtu č. XY, který tam prostředky účelově vložil z důvodu vyvázání jeho bytu ze zástavy zajišťující daný úvěr a vyvázání své matky ze spoludlužnického postavení, což ale v žádosti o pokračování splátek nezmínil, kdy zároveň věděl, že usnesením Okresního soudu v Hodoníně č. j. 13 C 248/2015-97 ze dne 1. 8. 2016 byla úhrada předmětného dluhu přikázána jeho bývalé manželce Z. P., s tím, že je obviněný povinen zaplatit jí část vypořádacího podílu ze zaniklého jmění manželů v pravidelných měsíčních splátkách, přičemž ze strany ČSOB stavební spořitelny, a. s., byla obviněnému na základě jeho žádosti dne 30. 8. 2022 výše uvedená mimořádná splátka skutečně vrácena na jím uvedený bankovní účet č. XY, čímž způsobil poškozenému Š. P., škodu ve výši 914.239,13 Kč, dále majetkovou újmu spočívající v trvání zástavy a trvání závazku Z. P.
2. Za uvedenou trestnou činnost uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému dále uložil peněžitý trest ve výměře 45 (čtyřiceti pěti) denních sazeb, přičemž jednu denní sazbu stanovil na 650 (šest set padesát) Kč, celkem tedy 29 700 (dvacet devět tisíc sedm set) Kč. Podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku stanovil soud obviněnému splátky peněžitého trestu ve výši 2 970 (dva tisíce devět set sedmdesát) Kč měsíčně, při současném určení možnosti ztráty výhody splátek.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil nalézací soud obviněnému taktéž povinnost uhradit poškozenému Š. P., částku 914 239,13 Kč jako náhradu za způsobenou škodu.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 3 T 41/2023, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. 8 To 356/2023, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. 8 To 356/2023, podal dovolatel prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Obviněný především namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku zániku závazku z úvěru u ČSOB Stavební spořitelny (dále jen „Banky“). Má za to, že Š. P. žádná škoda nevznikla, protože zástavní právo zaniklo. Akcentuje i skutečnost, že poškozený vzal po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nárok na náhradu škody zpět. Přesto odvolací soud výrok o náhradě škody potvrdil. Současně vyslovuje přesvědčení, že odvolací soud se nevypořádal s námitkami v podaném odvolání a s rozpory s provedenými důkazy.
6. Obviněný v následné části svého dovolání označené jako III. argumentuje, že soudy vycházely z toho, že z důvodu jeho jednání úvěr nezanikl, nadále trvá a trvá i zástavní právo. Tím měl být poškozen jeho syn, protože nedošlo k zamýšlené úhradě dluhu a zániku zástavního práva. S tímto závěrem však nesouhlasí. Je přesvědčen o tom, že dluh z úvěru zanikl již připsáním peněžních prostředků ze strany jeho syna na meziúvěrový účet. Akcentuje, že se jednalo o spotřebitelský úvěr, který se řídil předchozí právní úpravou. V úvěrové smlouvě bylo ujednáno, že splátka se považuje za splněnou připsáním na účet účastníka u stavební spořitelny. Jinou úpravu smlouva ani zákon neobsahovala. Podle rozhodné úpravy starého občanského zákoníku platí, že projev vůle vyvolává účinky vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde (§ 45 zákona č. 40/1964 Sb.). Podle obchodního zákoníku pak závazek zanikne, je-li věřiteli splněn řádně a včas (§ 324 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.). V případě úvěrové smlouvy pak platí, že je dlužník oprávněn vrátit poskytnuté peněžní prostředky před dobou stanovenou ve smlouvě (§ 503 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb.). Přitom platí, že po zaplacení dluhu už dlužník nemůže měnit své určení, na který závazek plnil. V okamžiku, kdy se tento právní úkon dostane do sféry adresáta a vyvolá účinky předvídané zákonem (zánik závazku), už nepřichází dodatečná změna vůle v úvahu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 663/2015). Podle obviněného tak připsáním peněz na účet Banky nastaly právní účinky předvídané zákonem – tj. zánik závazku.
7. Dovolatel dále poukazuje na to, že v současné době jsou vedena soudní řízení, ze kterých vyplývá zánik závazku z úvěru u Banky. Odkazuje na civilní řízení, které je vedeno u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 22 C 355/2023. Řízení se týká bezdůvodného obohacení, kdy předmětem řízení je právě částka, kterou mu Banka zaslala zpět. Cituje přitom z podání Banky, která připustila, že mimořádnou splátkou došlo ke splacení meziúvěru a že následným zasláním částky 914 239,13 Kč žalovanému se žalovaný [obviněný] na úkor žalobce [Banka] bezdůvodně obohatil, když po splacení meziúvěru žalobce plnil bez právního důvodu a současně odkazuje na další podklady. Podle obviněného tak Banka, ale i všichni ostatní účastníci vztahu, nesprávně vyhodnotila otázku, zda došlo ke splacení úvěru Bance a kdy. I proto vzal podle obviněného Š. P. zpět nárok na náhradu škody, protože zanikl jak dluh z úvěru, tak i zástavní právo.
8. Pokud zanikl závazek z úvěru okamžikem, kdy jeho syn Š. P. poslal peníze, nebyla jeho jednáním způsobena žádná škoda, a to žádnému subjektu. Jediným poškozeným mohla být pouze Banka. Ta však jednala v omylu, že dluh obviněného nezanikl a že může s penězi disponovat. Tento omyl však nezpůsobil.
9. Jelikož soudy podle obviněného věc nesprávně posoudily v otázce okamžiku zániku dluhu, zatížily vadou i navazující skutkové a právní úvahy a
nesprávně dovodily jak skutkový stav, tak i navazující právní posouzení. Obviněný je tedy přesvědčen, že soudy svá rozhodnutí zatížily vadou, která naplňuje dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť ve věci nesprávně právně posoudily okamžik zániku dluhu a toto posouzení má zásadní vliv na výsledné rozhodnutí.
10. V části IV. dovolání, týkající se náhrady škody, pak obviněný uvádí, že poškozenému Š. P. nevznikla žádná újma. Tím, že poškozený uhradil předmětnou částku Bance, došlo ke splacení úvěru a zániku zástavního práva. Zdůrazňuje, že stejný nárok, jaký byl přiznán trestními soudy poškozenému, po něm nyní vymáhá Banka z titulu bezdůvodného obohacení. Obviněný akcentuje, že tak bude zavázán hradit stejný dluh dvakrát, a to dvěma rozdílným subjektům. Současně dodává, že odvolací soud nezměnil výrok o náhradě škody přesto, že poškozený P. vzal v průběhu odvolacího řízení svůj dříve uplatněný nárok na náhradu škody zpět.
11. V části V. dovolání pak argumentuje, že měl podle soudů nižších stupňů uvést v omyl Banku a syna tím, že v žádosti o mimořádnou splátku se měl prezentovat jako dlužník z dluhu, i když jím nebyl. V žádosti o mimořádnou splátku tvrdil, že provedl splacení, i když jej neprovedl, a proto požadoval peníze vrátit. Měl tak blíže nespecifikovaným způsobem uvést v omyl také syna.
12. Podle obviněného ale Banka nejednala v omylu, protože věděla, že peníze nepřišly z jeho účtu, když dokonce v textovém avízu bylo uvedeno – Š. P. splátka úvěru. Což vyplývá jak z potvrzení M-Banky (č. l. 21), tak i z potvrzení ČSOB stavební spořitelny, a. s., na č. l. 91. Banka tedy jednala při plném vědomí toho, že peníze byly zaslány ze strany poškozeného Š. P., nikoliv samotným obviněným. Dále akcentuje, že informaci „provedl jsem splacení“ nelze vykládat tak, že muselo jít o úhradu jeho osobou a jeho z účtu. Taktéž nepovažuje za podstatné, že Banka nevěděla o dohodě o vypořádání SJM. Dodává, že vypořádání vzájemných závazků se netýká vztahu s věřitelem, pokud s tím nevysloví souhlas. Ve vztahu k Bance byl dlužníkem on a jeho bývalá manželka, ať už si dluh vypořádali mezi sebou jakkoliv. Upozorňuje taktéž na skutečnost, že omyl musí být podstatný a musí být příčinou způsobené újmy. Musí existovat příčinná souvislost mezi uvedením v omyl a dispozicí s majetkem. Dovolatel uvádí, že důvodem zaslání peněz zpět jeho osobě nebyla skutečnost, že neinformoval Banku o vypořádání SJM nebo o tom, že peníze odešly z účtu syna. Odkazuje přitom na rozhodnutí R 5/2002-I. Podle obviněného, pokud soudy tvrdí, že Banka mu vyplatila peníze proto, že zamlčel, že byly uhrazeny z účtu jeho syna, je tento závěr pouze konstrukcí. Taktéž poškozený P. nebyl uveden v omyl, protože úhradu provedl na základě vzájemné dohody. Zdůrazňuje, že jeho další jednání bylo jen reakcí na závadové jednání jeho syna, který nedodržel jejich původní dohodu. Akcentuje, že jeho úmysl by musel přitom být prokázán už od počátku, což z dokazování neplyne. Proto obviněný seznává naplnění dovolacích důvodů § 265b odst. 1 písm. g) i h) tr. ř., ale také písm. m), neboť zmíněnými vadami trpí již prvostupňové rozhodnutí.
13. V části VI. pak obviněný argumentuje tím, že soud nesprávně posoudil skutečnost, že peníze z prodeje pozemku měly být jeho, a současně namítá, že se soudy nevypořádaly s důkazy, které svědčily v jeho prospěch. Uvádí, že finanční prostředky, kterými poškozený P. uhradil dluh vůči bance, získal z prodeje pozemku, který mu on sám daroval, resp. jej na něj převedl (schoval jej u něj) z důvodu rizikovosti svého podnikání. Nikdy ale mezi nimi nebylo sporné, že se jedná o jeho majetek [obviněného]. To podporuje komunikací prostřednictvím SMS a WhatsApp. Odvolací soud se touto argumentací a těmito důkazy vůbec nezabýval, stejně jako soud prvního stupně. Přitom i soud prvního stupně uzavřel, že toto darování neproběhlo bez dalšího, ale že strany už při darování zjevně vnímaly, že se jedná o darování z určitého důvodu, za určitým účelem a přechodné. Mezi stranami zjevně existovala dřívější dohoda o vypořádání v případě možného prodeje daru. Obviněný přitom doplňuje, že samotná existence dohody o vypořádání ceny z prodeje pozemku je sama o sobě způsobilá založit vymahatelný občanskoprávní nárok poškozeného. Tím spíše, pokud byl s tímto úmyslem pozemek už převáděn na poškozeného – což tento sám i podle obviněného připustil. Sporná je pouze konkrétní podoba vypořádání, ale nikoliv její existence. Obviněný má za prokázané, že z dohody plyne, že z peněz se vyplatí úvěr a zbytek náleží jemu [obviněnému]. Soudy podle obviněného věc nesprávně právně posoudily, pokud posoudily vlastnictví pozemku a peněz ryze formalisticky, bez přihlédnutí ke skutečné vůli jednajících osob a všech ujednání, která se darování týkala. Taktéž upozorňuje, že soud musí vycházet z takové verze, která je pro obviněného nejpříznivější – in dubio pro reo.
14. Obviněný současně namítá, že soudy porušily zásadu subsidiarity trestní represe, když podstata celé věci je ryze občanskoprávní, nadto se jedná o spor v rodině, který se týká toliko vzájemných nároků mezi otcem, synem a jeho exmanželkou. Jakýkoliv trestněprávní rozměr zde schází. Akcentuje, že poškozený měl porušit dohodu o vypořádání peněz z prodeje pozemku. Obviněný měl a má za to, že na dané finance má nárok. Seznává tak v této rovině naplnění dovolacích důvodů § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
15. Dovolatel taktéž namítá porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Odvolací soud se totiž podle jeho mínění vůbec nevypořádal s jeho odvolací argumentací. Upozorňuje, že odvolací soud má přitom povinnost se vypořádat se vznesenou odvolací argumentací, alespoň v rámci stěžejních argumentů, jinak zasahuje do základního práva obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08).
16. Závěrem pak obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2024, č. j. 8 To 356/2023-211, a současně i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 10. 2023, č. j. 3 T 41/2023-179, a věc sám rozhodl tak, že ho zprošťuje obžaloby, případně aby vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
17. Podáním ze dne 16. 7. 2024 pak zaslal obviněný Nejvyššímu soudu rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. 5. 2024, č. j. 22 C 355/2023-125, kterým mu soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni ČSOB Stavební spořitelna, a. s., předmětnou částku 914 239,13 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, kterou žalobkyně po něm požadovala z titulu Smlouvy o poskytnutí úvěru a meziúvěru ze stavebního spoření č. 812976901.
18. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 5. 8. 2024, sp. zn. 1 NZO 549/2024, nejprve stručně předestřel průběh trestního řízení a obviněným zvolené dovolací důvody včetně shrnutí jeho námitek.
19. Podle státního zástupce je v posuzované věci dán dovolatelem uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v první variantě, neboť soud učinil skutkový závěr o vzniku škody a majetkové újmy spočívající v trvání zástavy ve vztahu ke Š. P. a o vzniku majetkové újmy spočívající v trvání úvěrového závazku ve vztahu k Z. P., který je ve zjevném rozporu s provedeným důkazem – úvěrovou dokumentací. Státní zástupce je toho přesvědčení, že právě poukázáním předmětné částky na úvěrový účet Banky zanikl jak úvěr, tak zástavní právo Banky k úvěrovanému bytu. Pokud odvolací soud zamítl odvolání obviněného, v němž uvedené obviněný rozporoval, a akceptoval závěry nalézacího soudu, pak založil svým usnesením dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve spojení s § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
20. K uplatněnému dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvádí, že je namístě ztotožnit se i s námitkami obviněného, že trestními soudy identifikovaným poškozeným škoda nevznikla, a proto výrok o povinnosti obviněného nahradit poškozenému P. škodu je jiným nesprávným hmotně právním posouzením, a skutek tak z hlediska popsaného následku nenaplňuje skutkovou podstatu přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Opět tak připomíná, že pokud odvolací soud akceptoval závěry stran kvalifikace skutku a pokud akceptoval výrok o náhradě škody, pak založil svým usnesením dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve spojení s § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
21. Podle státního zástupce pak zůstává otázkou, zdali při zachování totožnosti skutku budou naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, zejména znak uvedení v omyl, resp. spíše zamlčení podstatných skutečností ve vztahu k Bance, který bude v příčinné souvislosti s následkem spočívajícím ve vzniku škody u Banky.
22. Státní zástupce je tak toho názoru, že dovolání obviněného je v rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., důvodné. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., z podnětu dovolání obviněného podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2024, č. j. 8 To 356/2023-2011, a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 10. 2023, č. j. 3 T 41/2023-179, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně státní zástupce podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
25. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
26. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
27. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
28. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak uvedeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.
Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem.
Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (např. provedení domovní prohlídky bez příkazu soudce), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2.
2010, sp. zn. 7
Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
29. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
30. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
32. Nejvyšší soud na základě obsahu podaného dovolání dospěl k závěru, že dovolacím námitkám obviněného je nutno v rozhodující míře přesvědčit. Předně je třeba zdůraznit, že skutkový závěr soudu prvního stupně, podle kterého v dané věci je poškozeným Š. P. a Z. P., kterým měla vzniknout jednak škoda ve výši 914 239,13 Kč a majetková újma spočívající v trvání zástavy [poškozenému Š. P.] a v trvání závazku (poškozené Z. P.) je ve zjevném rozporu s úvěrovou dokumentací, čímž byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba přisvědčit námitkám obviněného stran nenaplnění všech znaků objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku a stran podmínek pro přiznání nároku na náhradu škody. Ohledně dalších námitek je třeba uvést, že tyto nelze pod zvolené dovolací důvody podřadit, zejména tvrzení obviněného, že peníze z prodeje pozemku byly jeho, když obviněný jen zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Navíc je třeba zdůraznit, že touto obhajobou se soudy nižších stupňů řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly (blíže viz body 17–19 rozsudku soudu prvního stupně, bod 8 rozhodnutí soudu druhého stupně).
33. Jak již bylo naznačeno, ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, musí Nejvyšší soud především přisvědčit námitkám obviněného týkajícím se toho, že si soud prvního stupně řádně neobjasnil, zda jeho jednání, které mu je kladeno k tíži, mohlo mít nějaký vliv na posouzení otázky zániku závazku ze smlouvy o meziúvěru a na trvání zástavy k bytu poškozeného Š. P. a zda jednáním obviněného mohla vzniknout škoda a pokud ano, komu. Vyřešení těchto otázek pak mělo nepochybně i vliv na to, zda jednání dovolatele bylo schopno naplnit všechny objektivní znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
34. Jinak řečeno, soudy se měly zabývat zejména otázkou zániku závazku ze smlouvy o meziúvěru z pohledu relevantní právní úpravy, což ovšem neučinily. Nelze totiž pominout, že soud prvního stupně se tím, podle jakého právního předpisu se řídila sjednaná smlouva o meziúvěru a úvěru, vůbec blíže nezabýval, když v tomto směru v napadeném rozsudku soudu prvního stupně jakékoliv úvahy absentují. Stejně tak se blíže nevěnoval tomu, kdy mělo podle příslušné právní úpravy, popř. smlouvy o meziúvěru a úvěru, dojít k zániku závazku a sjednané zástavy, tedy zda okamžikem připsaní mimořádné splátky na stanovený účet u Banky, či až dnem, do kdy měla být mimořádná splátka podle návrhu na vzájemné vyrovnání připsaná na účet. Tímto opomenutím byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, neboť soud prvního stupně sice smlouvu o meziúvěru a úvěru provedl jako důkaz, ovšem tuto nijak blíže nehodnotil. Zde je ovšem třeba uvést, že stejně postupoval soud druhého stupně, přestože tomuto byl znám i obsah zprávy finančního arbitra (viz č. l. 204), stejně jako skutečnost, že i poškozený Š. P. právě na podkladě této zprávy vzal písemně dne 7. 1. 2024 zpět nárok na náhradu škody. V tomto směru je třeba odkázat na ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř, podle kterého je povinností soudu zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Zde je třeba zdůraznit, že výrok o náhradě škody nepochybně navazuje na výrok o vině, který obviněný podaným odvolání napadl a který byl odvolací soud povinen přezkoumat (§ 254 odst. 1 tr. ř.).
35. Nejvyšší soud tedy musí přisvědčit námitkám obviněného stran toho, že ani soud prvního stupně, potažmo ani soud druhého stupně nijak neřešily otázku zániku závazku z předmětné smlouvy o meziúvěru. Vyřešení této otázky mělo pak rozhodující vliv na to, zda mohli být Š. P. a svědkyně Z. P. vůbec jednáním obviněného poškozeni, tedy zda mohla být zejména poškozenému Š. P. způsobena majetková škoda. Současně taktéž Nejvyšší soud musí souhlasit s námitkami obviněného, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů zcela zřetelně nevyplývá, jak mělo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu vůči poškozenému Š. P. Taktéž se zatím nelze ztotožnit se závěrem soudu, že uvedením některých skutečností v žádosti obviněného o vrácení finančních prostředků, popř. jejich zamlčením, Bance zamlčel podstatné skutečnosti či snad Banku uvedl v omyl. Tedy i v tomto shledal Nejvyšší soud naplnění dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě a s tím související naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
36. Podle Nejvyššího soudu si soudy nižších stupňů měly, jak již bylo naznačeno, především objasnit, podle jakého právního předpisu byla smlouva o meziúvěru a úvěru uzavřena a jaký právní předpis upravoval zánik tohoto závazku v rozhodné době. Z předloženého spisového materiálu se totiž podává, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva podle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb. (dále jen „obchodní zákoník“) a zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, kdy smlouvu uzavřeli za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Protože se ovšem jednalo o úvěr na bydlení, vztahovala se na možnost předčasného splácení úvěru v rozhodné době právní úprava podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, konkrétně ustanovení § 167 a § 117 odst. 1 tohoto zákona. Je tomu tak proto, že podle § 167 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, se ustanovení tohoto zákona upravující předčasné splacení spotřebitelského úvěru na bydlení použila i na smlouvy o spotřebitelském úvěru na bydlení uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona s a) pevnou zápůjční úrokovou sazbou ode dne, kdy po dni nabytí účinnosti tohoto zákona započalo běžet nové období, pro které byla stanovena pevná zápůjční úroková sazba, nebo b) variabilní zápůjční úrokovou sazbou ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Pokud jde o okamžik předčasného splacení meziúvěru, protože se z předložených dokladů nepodává, že by si strany sjednaly, že k zániku dluhu skutečně dojde až 31. 8. 2022, bylo nutno vycházet čl. XIX odst. 8 Všeobecných obchodních podmínek, podle kterých se splátka považuje za splněnou připsáním na účet, tj. v dané věci dnem 17. 8. 2022, a že tímto dnem došlo k předčasnému splácení meziúvěru. Jinak řečeno, pokud Banka obdržela od Š. P. předmětnou mimořádnou splátku meziúvěru již dne 17. 8. 2022, pak k tomuto datu také došlo k předčasnému splacení meziúvěru do částky 914 239,13 Kč a k zániku meziúvěru. Jestliže následně Banka předmětnou částku zaslala obviněnému, aniž by reflektovala skutečnost, že závazek z meziúvěru již zanikl splněním ve smyslu § 1908 občanského zákoníku, učinila tak bez právního důvodu a obviněný se na její úkor bezdůvodně obohatil. Naznačený závěr znamená, že závazek měl zaniknout ke dni 17. 8. 2022, takže P. škoda nemohla vzniknout, přičemž k tomuto datu zaniklo i zástavní právo Banky k úvěrovanému bytu.
37. Lze tedy uzavřít, že skutkové závěry soudu prvního stupně nekorespondují s provedenými důkazy, neboť Š. P. škoda nemohla vzniknout a nevznikla ani majetková újma spočívající v trvání zástavy a trvání závazku Z. P. V tomto ohledu tak musel Nejvyšší soud přisvědčit obviněnému, že uplatnil dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě důvodně. Touto vadnou identifikací se soudy taktéž dopustily jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, když dospěly k závěru, že předmětný úvěr i nadále trval. Jelikož proti těmto závěrům brojil obviněný již ve svém odvolání, došlo taktéž k naplnění dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě.
38. Nejvyšší soud současně musel přisvědčit také námitce dovolatele, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů přímo nevyplývá, jak měl uvést v omyl svého syna. V tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že Š. P. na základě předchozí vzájemné dohody s obviněným vložil na účet Banky finanční prostředky z důvodu mimořádného splacení úvěru, což je skutkový závěr, který nezpochybňuje ani obviněný. Tento skutkový závěr má oporu v provedených důkazech, tedy nejen ve výpovědi obviněného, ale i poškozených Š.
P. a Z. P., jakož i v listinných důkazech. Z hlediska naplnění znaku uvedení v omyl soud prvního stupně jen v bodě 20 svého rozsudku stručně konstatuje, že obviněný uvedl v omyl i svého syna, který by zajisté nesplácel úvěr mimořádnou splátkou, pakliže by mu bylo známo, že tyto finance obviněný vzápětí vybere pro své potřeby. Obdobné pak soud také uvádí bodě 21 předmětného rozsudku. Zde je ovšem třeba uvést, že aby byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu vůči Š. P., konkrétně znak uvedení v omyl, muselo by z provedeného dokazování vyplývat, že obviněný již v době zmíněné dohody měl v úmyslu tyto prostředky následně vybrat, tedy nepoužít je na sjednaný účel.
Musel by tak u něho být přítomen podvodný úmysl v době této dohody. Jinak řečeno, obviněný by musel uvést v omyl svého syna už při sjednávání této dohody tím, že by jen předstíral, že mimořádná splátka meziúvěru, kterou měl učinit poškozený Š. P. na účet Banky, má být použita na úhradu meziúvěru, ačkoliv by ovšem obviněný již v té době neměl v úmyslu tuto částku použít na úhradu meziúvěru, nýbrž by chtěl tuto částku od počátku vybrat a použít pro sebe nebo by alespoň měl toto v úmyslu v okamžiku, kdy peníze byly zasílány na účet Banky.
To však přímo nevyplývá z předmětného rozsudku nalézacího soudu, ale ani z provedeného dokazování. Naopak z provedeného dokazování se podává, že se obviněný rozhodl finanční prostředky z účtu vybrat až jako důsledek ukončení komunikace ze strany jeho syna (srov. pak i WhatsApp komunikaci z 23. 8. 2022, č. l. 39), tedy po jejich složení synem na účet Banky. Z toho ovšem nevyplývá, že by u obviněného byl dán podvodný úmysl v době uzavírání předmětné dohody a složení peněz na účet Banky. Soud první stupně se tedy měl zabývat tím, zda k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu došlo v souvislosti se sjednáváním předmětné dohody mezi obviněným a jeho synem stran mimořádného splacení předmětného úvěru, což ve zrušeném rozhodnutí není nijak dostatečně transparentně předestřeno.
39. Nejvyšší soud si je vědom i jednání obviněného vůči Bance, které se týká údajů uvedených v žádosti o vrácení peněz. Konkrétně se jednalo o to, že v žádosti ze dne 25. 8. 2022 (viz č. l. 64 spisového materiálu) obviněný Bance sdělil, že provedl předčasné splacení meziúvěru a žádá o vrácení předčasně splacené částky. Zde je namístě ovšem akcentovat, že Banka si musela být vědoma, že finanční prostředky byly uhrazeny ze strany syna obviněného (viz obviněným namítané avízo „Š. P. – SPLÁTKA ÚVĚRU“, č. l. 61). Z rozsudku nalézacího soudu (body 20–21) ovšem vyplývá, že ten dovodil naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu z jednání obviněného vůči Bance tím, že ji uvedl v omyl tvrzením, že to byl on, kdo provedl předčasné splacení meziúvěru, přičemž Bance taktéž zamlčel podstatné skutečnosti – tedy, že celý zbývající dluh z meziúvěru podle usnesení Okresního soudu v Hodoníně, č. j. 13 C 248/2016-97, byl uložen k úhradě toliko svědkyni P.
40. Zde je ovšem nutno uvést, že mezi podvodným jednáním pachatele, právním jednáním majícím podobu majetkové dispozice a vznikem škody větší, jakož i obohacením pachatele nebo jiné osoby musí být dána příčinná souvislost. Uvedení někoho v omyl se pachatel dopustí tak, že v rozporu s realitou předstírá existenci určitých rozhodných skutečností – tím vytváří rozpor mezi představou podváděné osoby o realitě a realitou samotnou (srov. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022. Str. 1687–1692). Z vyjádření Banky na čl. l. 16 spisového materiálu ke stížnosti poškozeného a jeho matky je však patrné, že pro provedení předmětné transakce financí směrem k obviněnému považovala za podstatnou tu skutečnost, že obviněný byl u ní veden jako majitel meziúvěrového účtu a účtu stavebního spoření, nikoliv to, kdo předmětné finance na mimořádnou úhradu úvěru zaslal. Pro případnou kvalifikaci jednání obviněného vůči Bance jako trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku se pak může nabízet, zda obviněný nezamlčel podstatné skutečnosti v tom smyslu, že spořitelně nesdělil, že rozhodnutím Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 13 C 248/2016, byl dluh z úvěru přiznán k úhradě toliko svědkyni P. Nalézací soud by se tedy musel zabývat otázkou, zda na obviněném tzv. visela povinnost spořitelně uvést tuto informaci a zda zamlčení této skutečnosti bylo vůbec schopno naplnit uvedený znak, když za podstatnou skutečnost se považuje taková skutečnost, která, kdyby byla dotčenému subjektu známa, by měla za následek neprovedení příslušného právního jednání. Nelze totiž pominout, že z vyjádření Banky se podává, že pro ni bylo zejména podstatné, že hlavním dlužníkem byl obviněný. Navíc není pochyb o tom, že podle finančního arbitra měla pochybit sama Banka, která neměla důvod předmětnou částku poté, co byla složena na meziúvěrový účet, vracet. Tedy vrátila ji bez právního důvodu.
41. Lze proto uzavřít, jak již bylo naznačeno, že podané dovolání obviněného je důvodné, když dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. byly naplněny, neboť rozhodná skutková zjištění soudů nižší instance, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně se soudy dopustily jiného nesprávného hmotněprávního posouzení.
42. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. 8 To 356/2023, dále zrušil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 3 T 41/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Nejvyšší soud Okresnímu soudu v Hodoníně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
43. Věc se tak vrátí do stadia, kdy Okresní soud v Hodoníně bude muset znovu projednat věc obviněného a musí ve věci znovu rozhodnout. V novém řízení je povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 8. 2024
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu