4 Tdo 702/2024

4 Tdo 702/2024-525

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2024 o dovoláních obviněných 1. G. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram a 2. R. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2024 č. j. 3 To 33/2024-435, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 168/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného G. P. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2024 č. j. 3 T 168/2023-346 byli obvinění G. P. (dále také jen „obviněný P.“ nebo „dovolatel“) a R. V. (dále také jen „obviněný V.“ nebo „dovolatel“ společně pak také „obvinění“ nebo „dovolatelé“) uznáni vinnými přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, kterého se dopustili tím, že

po společné vzájemné domluvě a ve společném zištném plánu svého neoprávněného obohacení prostřednictvím odcizení k tomu vhodného automobilu, který si zřejmě v pozdních nočních hodinách dne 10. 8. 2023 předem společně vyhlédli na parkovišti v ulici XY v Brně, kam přijeli dne 11. 8. 2023 v nočních hodinách kolem 02:00 hodin vozidlem zn. VW Touran, r. z. XY, VIN XY, které řídil G. P. Zde po vzájemné domluvě a společným úsilím přesně nezjištěným způsobem vyřízli pravé zadní trojúhelníkové okénko z těsnící gumy zde uzamčeného zaparkovaného motorového vozidla zn. TOYOTA RAV4, r.z.: XY, bílé barvy, VIN: XY, v hodnotě 414 514 Kč majitele J. R. – ZÁMKAŘSTVÍ JIRO, IČO: 11477440, jemuž způsobili poškozením další škodu ve výši 8 054 Kč, okénko vysadili, aby mohli vniknout do jeho vnitřních prostor, skleněnou výplň okénka umístili zpět, odstranili registrační značky vozu, které pro účely konspirace a nerušeného odvozu vybavili registračními značkami: CA 2080 AM, m.p.z.: UA. Následně se zřejmě prostřednictvím servisní zásuvky vozu OBD („on board diagnostic“) a za tímto účelem přineseného nezjištěného elektronického zařízení připojili k jeho řídící jednotce, vozidlo nastartovali a odcizili tak, že se následně rozdělili, obžalovaný G. P. z místa odjel vozem zn. VW Touran, kterým na místo oba obžalovaní přijeli, směrem k obci XY, kde byl poté v 04:37 hodin zastaven hlídkou Policie ČR a obžalovaný R. V. řídil odcizené vozidlo směrem ke státní hranici s Polskou republikou na Olomouc riskantní jízdou před pronásledujícími služebními vozidly PČR, které se jej bezúspěšně pokoušely zastavit, a to rychlostí překračující až 180 km/h, kterou ohrožoval i ostatní účastníky silničního provozu po komunikacích R46 a D35, na které byl v úseku 272 km dálnice D35 v době okolo 03:40 hodin téhož dne nucen zastavit v důsledku zúžení dálnice a tvořící se zácpy.

2. Za to byli oba obvinění odsouzeni podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 34 (třiceti čtyř) měsíců, pro jehož výkon byli zařazeni podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku jim byl zároveň uložen i trest vyhoštění z území České republiky na dobu 6 (šesti) let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jim byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému J. R., na náhradě škody částku 5.000 Kč.

3. Proti výše uvedenému rozsudku podali oba obvinění odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 3. 2024 č. j. 3 To 33/2024-435 tak, že odvolání obou obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný G. P. svoji argumentaci vystavěl na naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h), m) tr. ř. s tím, že tyto důvody byly dány již v řízení před nalézacím soudem a proto navrhl, aby došlo ke zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů. První z uvedených dovolacích důvodů spatřoval v tom, že ve věci rozhodoval předseda senátu, který svým jednáním zavdal příčinu k pochybnostem o jeho nestrannosti a podjatosti, a to dvěma způsoby – zaprvé znemožnil obviněnému poradu s obhájcem a zadruhé jej shledal vinným i pro jeho předchozí trestní minulost.

K zásahu do práva na formální obhajobu vylíčil průběh svého výslechu u hlavního líčení, kdy se obhájce opakovaně po položení otázky předsedy senátu a odpovědi obviněného na ni domáhal porady s klientem, které ovšem nebylo vyhověno až do skončení tohoto výslechu. Zároveň mu rozhovor mezi obhájcem a předsedou senátu nebyl tlumočen a nemohl tak sám reagovat. Odvolací soud sice dal obviněnému za pravdu, avšak s odkazem na obsah odpovědí obviněného a okolnost, že se nejednalo o stěžejní důkaz toto pochybení nenapravil.

K zaujatosti trestní minulostí obviněného pak citoval bod 14 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu vzpomínající zkušenosti obou obviněným s odcizováním motorových vozidel a připomněl nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14 zakazující vzít do okruhu důkazů o spáchání skutku poukaz na předchozí trestnou činnost. K této námitce se odvolací soud nevyjádřil, čímž zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti a zasáhl tak do práva dovolatele na spravedlivý proces. V těchto skutečnostech tedy obviněný spatřuje podjatost předsedy senátu a současně procesní nepoužitelnost jeho výpovědi jako důkazu.

Za procesně nepoužitelné označil i další důkazy – zaprvé operativní zprávy policie (SIRENE a EUROPOL) s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022 sp. zn. 6 Tdo 675/2022 připomínající, že tyto zprávy jsou určeny pro operativní využití v rámci prevence a vyšetřování trestné činnosti a jako důkaz je možné je použít po vyžádání cestou mezinárodní pomoci; zadruhé úřední záznam policejního orgánu ze dne 14. 12. 2023 č. l. 337 o tom, že konektor OBD lze použít pro přístup do vozidla napojením přes světlomety, což technicky není možné a současně se jedná o úřední záznam vyšetřovatele bez patřičného technického vzdělání či odbornosti.

Dovolatel pak vznesl námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Vina obviněného totiž nevyplývá z žádného důkazu a je dovozena z obecných úvah. Jako příklad předestřel výpověď spoluobviněného V., kterou ovšem nalézací soud odcitoval jen částečně bez kontextu a tím pokřivil a dezinterpretoval její výpovědní hodnotu. Stejně tak blízkost obviněného od místa činu nemůže o ničem vypovídat, neboť oba obvinění potvrdili, že byli u Brněnské přehrady tedy v blízkosti místa činu i místa zadržení.

Z provedených důkazů tedy vyplývá toliko to, že oba obvinění spolu přijeli do Brna, k brněnské přehradě a tam se rozdělili. Soudy nedovoleně ztotožňují důkazní situaci vůči obviněnému V. s tou vůči dovolateli P.

Odvolací soud se k těmto námitkám nevyjádřil a tím zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Za porušení práva na spravedlivý proces a rovnosti zbraní pak označil postup, kterým mu bylo znemožněno znevěrohodnění úředního záznamu policie o zásahu proti němu. Obviněný popřel, že by k výzvě policejního orgánu nezastavil, vše se seběhlo rychle a on ji nezaregistroval. V odvolacím řízení proto navrhoval přehrání videozáznamu ze zásahu, čemuž ovšem odvolací soud nevyhověl a spolehl se právě na úřední záznam.

Tím ovšem odepřel obviněnému možnost znevěrohodnit tento důkaz, neboť dovolatel nemá zákonnou možnost si tento důkaz sám obstarat. Přitom úřední záznam není královnou důkazů, ale důkazem odvozeným. Závěrem dovolatel vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2024 č. j. 3 To 33/2024-435, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2024 č. j. 3 T 168/2023-346, aby podle § 265k odst. 2 tr.

ř. zrušil také všechna rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem k změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, avšak podle § 265l odst. 3 tr. ř. v jiném složení senátu.

Obviněný R. V. má za to, že v jeho věci jsou naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. Obviněný vyjádřil pochybnosti o uceleném řetězci usvědčujících důkazů. Prvním skutkovým zjištěním, které jej narušuje, je nenalezení elektronického zařízení OBD nezbytného k nastartování automobilu bez klíče. Tuto skutečnost se totiž nikdy nepodařilo prokázat. Zároveň nelze vyloučit, že nalezený konektor, mohl mít jiné využití, než jaké mu přisoudil soud (propojení servisní zásuvky k elektronickému zařízení OBD).

Stejně tak nebylo objasněno, jak měl dovolatel vysadit okénko automobilu tam a zpět. Tím je však narušen řetězec nepřímých důkazů a nelze dospět k závěru o jeho vině bez zásadních pochybností. Dále pak poukázal na nepřesnosti lokalizátorů GPS signálu mobilního telefonu, kterými měla být prokázána přítomnost obviněného na místě činu. Pokud jej totiž lokalizovaly na ulici XY, nelze s ohledem na možnou odchylku vyloučit, že byl na brněnské přehradě. Stejně tak zůstal neprokázaný společný úmysl obou obviněných, respektive jejich domluva.

Soud tedy nerespektoval zásadu presumpce neviny. Na základě této argumentace proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. zrušil a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

5. K podaným dovoláním poskytl státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) společné vyjádření. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a jeho výsledku a dovolací argumentace obviněných se vyjádřil nejprve k dovolání obviněného P. K jím prvně akcentovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. připomněl podmínky jeho uplatnění, zejména pak nutnost namítnout důvody vyloučení před rozhodnutím orgánu druhého stupně, jsou-li dovolateli známy.

Ze spisového materiálu, který měl státní zástupce k dispozici, se ovšem nepodává, že by to obviněný učinil a splnil tedy procesní podmínky. Zároveň státní zástupce tuto námitku shledal nedůvodnou i po obsahové stránce, neboť důvody podjatosti nelze dovozovat z toho, jakým způsobem předseda soudu řídí průběh hlavního líčení, hodnotí provedené důkazy nebo odůvodňuje rozhodnutí. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak připomněl obecná východiska a povinnost dovolatele vymezit přesně rozhodná skutková zjištění a důkazy, mezi kterými je dán zjevný rozpor včetně popisu, v čem tento spočívá.

Tomu však obviněný nedostál, když se omezil toliko na obecné tvrzení, že se z provedeného dokazování nepodává jeho vina. Jeho argumentace v podstatě spočívá na polemice s hodnocením důkazů – věrohodnost výpovědí obviněných, bagatelizace jejich pohybu v blízkosti místa činu, výhrady ke zprávě Policie ČR o vlastnostech konektoru nalezeného ve vozidle dovolatele. Státní zástupce konstatoval, že námitky obviněného jsou tak pouze snahou o jiný způsob hodnocení důkazů. Ani námitkám týkajícím se porušení práva obviněného na obhajobu státní zástupce nepřisvědčil.

Procesní vada spočívající v nepřipuštění porady s obhájcem neznamená nepoužitelnost výpovědi obviněného, neboť tento se ani nepřiznal ani z ní nebyla činěna žádná rozhodná skutková zjištění. Současně však poukázal na skutečnost, že dovolatel nijak nevysvětlil, proč na dotazy soudu směřující k meritu věci odpovídal, pokud se chtěl vyjádřit jen k osobním poměrům. Stejně tak nebyla žádná skutková zjištění vyvozována ani z operativních zpráv Policie ČR a tyto byly použity jako podklad pro operativně pátrací činnost.

Pokud pak obviněný uplatnil i námitku opomenutých důkazů, konkrétně pak videozáznamu policejního zásahu vůči jeho osobě, pak státní zástupce konstatoval, že ani okolnosti jeho zadržení nikterak nesouvisí s existencí některého znaku trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku. Navíc odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vyložil důvody neprovedení tohoto důkazu. Státní zástupce pak zopakoval obecná východiska uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř. s tím, že ovšem žádná z dovolatelem vznesených výtek tyto podmínky nesplňuje a všechny směřují výlučně do skutkových a procesních otázek, jimiž obviněný prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které se trestného činu nedopustil. Tento dovolací důvod tak byl uplatněn nadbytečně. Vzhledem k výše uvedeným závěrům nemohl najít opodstatnění ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.

m) tr. ř. K dovolání druhého z obviněných R. V. poznamenal, že ani ten neuvedl pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. žádné konkrétní zjevné rozpory, ale pouze rozebral údajné mezery v dokazování narušující ucelený řetězec nepřímých důkazů. Takové námitky mají ovšem charakter pouhé polemiky s hodnocením provedeného dokazování. Obviněný se zabýval technickými detaily provedení krádeže, ale nikterak nevysvětlil, že byl zadržen v odcizeném voze, se kterým se snažil policii uniknout riskantní jízdou ohrožující všechny účastníky dopravního provozu.

Jeho námitky tedy zvolený dovolací důvod nenaplňují. K výhradám vůči existenci společného úmyslu obou obviněných odcizit předmětné vozidlo státní zástupce konstatoval, že ten je patrný již ze způsobu provedení. Oba obvinění přicestovali spolu do České republiky a je absurdní, aby se zcela náhodně ve stejnou dobu sešli u tohoto automobilu a jako tzv. souběžní pachatelé provedli jeho odcizení. Vzhledem k tomu, že státní zástupce neshledal naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., nemohl být důvodný ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Uzavřel tedy, že pokud lze některé námitky dovolatelů pod zvolené dovolací důvody vůbec subsumovat, nelze jim přiznat důvodnost. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání podle § 265i dost. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.

6. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovala formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Přípustnost dovolání je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřují vůči rozhodnutí, jímž byl zamítnut jejich řádný opravný prostředek.

7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obvinění opřeli, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázali. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

8. Zároveň nebylo možné odhlédnout ani od skutečnosti, že námitky obviněných jsou zásadně shodné s jejich obhajobou v předchozích fázích řízení. Jeví se tedy nutným připomenout, že v situaci, kdy obvinění v rámci dovolání opakují shodné výhrady, které vznesli již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněná (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). Tento závěr koresponduje i s judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16) a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, na které Ústavní soud odkazuje (García proti Španělsku, Helle proti Finsku). I podle rozhodovací praxe těchto soudů nelze závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, interpretovat tak, že je třeba podrobné odpovědi na každou odvolací, tím spíše dovolací námitku. A není tedy v rozporu s právem na spravedlivý proces podle citovaného článku, pokud odvolací, a tím více pak dovolací soud, při zamítavém (nebo dokonce odmítavém) rozhodnutí toliko odkáže na odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně. V nyní posuzovaném případě se o takovou situaci jedná, neboť Městský soud v Brně, tak i Krajský soud v Brně se podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek zabývaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily. Nejvyšší soud přesto uvede ke konkrétním námitkám obsaženým v jednotlivých dovolacích podáních stručný komentář.

9. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat za situace, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, ovšem s negativní výjimkou případů, kdy by tato okolnost byla dovolateli známa v původním řízení a nebyla před rozhodnutím soudu druhého stupně namítnuta. Jinak řečeno, podmínky uplatnění tohoto dovolacího důvodu jsou: zaprvé ve věci rozhodla osoba, která měla být vyloučena ve smyslu § 30 tr. ř. a zadruhé, pokud byla tato okolnost dovolateli známa již v předchozích fázích řízení, musela jím být taktéž včas namítnuta.

Obě tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Zároveň v případě, kdyby se okolnosti svědčící pro vyloučení rozhodujícího orgánu dovolatel dozvěděl až po rozhodnutí soudu druhého stupně, bude dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. taktéž naplněn. Uvedená druhá (negativní podmínka) sleduje toliko jediný účel – předejít vyčkávání vznesení námitky podjatosti soudce až do fáze mimořádného opravného prostředku. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že zmíněné námitky obviněný P. učinil obsahem svého odvolání a odvolací soud se jimi též zabýval.

Též druhá z uvedených podmínek tak byla splněna.

10. Pokud jde o podmínku první, tak k tomu je možno uvést, že pod tuto dovolací námitku obviněný P. zařadil výhrady týkající se nestrannosti a podjatosti samosoudce soudu prvního stupně. Tvrzenou podjatost a pochybnou nestrannost spatřoval jednak v zásahu do jeho obhajovacích práv (neumožnění porady s obhájcem) a jednak v tom, že důvodem pro uznání viny dovolatele byla i jeho trestní minulost. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že osoba je vyloučena z rozhodování ve věci podle § 30 tr. ř. v případě, kdy jsou dány pochybnosti o její podjatosti pro poměr a) k projednávané věci, b) k osobám, jichž se úkon dotýká, c) k jinému orgánu činnému v trestním řízení či v případě, kdy tato osoba ve věci činila úkony v jiném postavení (státní zástupce, obhájce, rozhodnutí o vazbě, apod).

Dovolatel konkrétně nespecifikoval, pro kterou ze shora uvedených kategorií jsou dány důvody pochybovat o nestrannosti samosoudce nalézacího soudu. Zároveň je ovšem z jeho dovolací argumentace evidentní, že jeho výhrady, byť je formálně subsumoval pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tento důvod nenaplňují. Obviněný P. totiž nalézacímu soudu vyčetl nesprávný procesní postup, nikoliv skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že samosoudce soudu prvního stupně nemůže pro poměr k věci nebo zúčastněným osobám nestranně rozhodovat (třetí varianta není v nyní posuzované věci aplikovatelná).

Dovolatel se tak domáhal zachování svých procesních práv. V prvně uvedeném případě dovodil nepoužitelnost důkazu – výpovědi obviněného z důvodu odepření porady s obhájcem. Ve druhém případě pak protestoval proti zahrnutí své trestní minulosti do sumy důkazů svědčící o jeho vině. Oběma způsoby tak ale fakticky napadá skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a bylo tedy nutné je podřadit výlučně pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr.

ř. tak zůstal vyprázdněn bez jakékoliv bližší relevantní argumentace a Nejvyšší soud se jím tudíž nemusel dále zabývat.

11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí.

Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro

konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.

12. Z ostatní dovolací argumentace obviněného P. lze pod tento dovolací důvod vedle námitek vůči procesnímu postupu soudu prvního stupně (porušení práva na obhajobu a z toho plynoucí nepoužitelnost důkazů, dovození viny z trestní minulosti) jak byly uvedeny shora, podřadit i výtky proti použitelnosti důkazu operativní zprávou SIRENE a EUROPOL a zprávou policejního orgánu o použití konektoru OBD. Stejně tak námitky extrémního rozporu skutkových zjištění a provedeného dokazování a neprovedení navrhovaného videozáznamu o zásahu vůči němu, uplatněnému dovolacímu důvodu formálně odpovídají. Z dovolání obviněného V. to pak byly námitky vůči skutkovým zjištěním přijatým nalézacím soudem, bez reflexe jím tvrzených pochybností (nenalezení elektronického zařízení OBD, způsob vysazení okénka, nepřesnost GPS lokace). Nejvyšší soud se k jejich případné důvodnosti vyjadřuje následovně.

13. Nejprve k dovolacím námitkám obviněného P. napadajícím procesní postup nalézacího soudu. Nutno zdůraznit, že těmi se zabýval již soud odvolací a dal obviněnému částečně zapravdu, když skutečně shledal procesní pochybení soudu prvního stupně v tom, že nepřipustil požadavky obhájce na poradu s obviněným. Dovolací senát se s názorem odvolacího soudu ztotožnil, neboť jedním z projevů práva na obhajobu je právě možnost radit se s obhájcem i v průběhu procesních úkonů. Toto právo bylo obviněnému, respektive jeho obhájci na poradu s klientem, nepřípustně odepřeno (viz bod 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Současně nelze ale v kontextu tohoto pochybení zcela odhlédnout od podstaty tohoto úkonu a jeho přínosu pro objasnění věci a nyní přezkoumávaného rozhodnutí. Obviněný byl poučen o možnosti nevypovídat nejen svým obhájcem v rámci hlavního líčení, ale také samosoudcem. Veškeré otázky samosoudce, které obviněnému kladl, směřovaly k meritu věci, avšak zejména k okolnostem přicestování na území České republiky a následného odjezdu, přičemž o samotném předmětu krádeže bylo zjištěno toliko to, zda jej a kdy viděl. Zároveň z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že z této výpovědi neučinil soud žádná skutková zjištění rozhodná ve věci samé. Prokázání samotné motivace cesty obou obviněných a její cíl nejsou z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu krádeže nezbytně potřebné. Skutková zjištění prokazující ve vzájemné souvislosti jejich vinu vyplynula z ostatních důkazů. Následně pak obviněný po poradě s obhájcem konstatoval: „Nemám co bych dodal, ani co bych odebral.“. A dále odpovídal na dotazy státního zástupce. Pouze na okraj, aniž by chtěl Nejvyšší soud shora uvedené pochybení, jakkoliv bagatelizovat, z výpovědi obviněného je zřejmé, že nebyl k odpovědím na otázky nucen, naopak sám se ohradil, pokud na něco nechtěl odpovědět. Z těchto důvodů proto Nejvyšší soud považuje konstatování, kterým se přiznává procesní pochybení soudu prvního stupně za dostatečné a jeho kasační zásah by pak byl zcela zbytečným gestem, neboť není důvodné předpokládat, že by při důsledném mlčení obviněného P., mohl soud dospět k jinému závěru. I tato námitka je tak v návaznosti na to, že již byla řádně vypořádána odvolacím soudem, zcela zjevně neopodstatněná (viz bod 8 tohoto usnesení a tam uvedená judikatura ESLP i Ústavního soudu).

14. K procesním pochybením obviněný P. přiřadil i výhrady vůči závěru soudu o tom, že neuposlechl výzvy policie k zastavení vozidla a vůči odmítnutí provedení videozáznamu z tohoto zásahu. Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem konstatuje, že se jedná o okolnosti, které s projednávanou věcí souvisí okrajově a neprovedení navrhovaného důkazu nemohlo na skutkových zjištěních prokazujících jeho vinu ničeho změnit. Nejedná se tedy o podstatný důkaz ani o rozhodnou okolnost, aby mohlo dojít k pochybení majícímu vliv na výrok rozsudku. Tato námitka tak vůbec nenaplnila uplatněný ani žádný jiný zákonný důvod dovolání.

15. Obdobně nelze přiznat opodstatnění ani námitce obviněného P. vytýkající nalézacímu soudu, že mezi důvody svědčícím pro jeho vinu zahrnul i jeho trestní minulost. Je pravdou, že nalézací soud konstatoval, že obvinění jsou zkušenými pachateli, aniž by však z těchto zjištění dovozoval jakékoliv závěry ve vztahu k nyní projednávané věci. Nadto nebylo ani možné tuto okolnost zcela ignorovat, když naopak oznámení zpráv SIRENE a EUROPOLU pro podezření ze spáchání trestného činu policejní orgán na obviněné upozornilo. Obviněným zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14 pak není pro nyní posuzovanou věc přiléhavý, neboť ten řešil situaci, kdy byla kriminální minulost jedním z nepřímých důkazů podporující důkaz přímý (výpověď svědkyně). V nyní posuzovaném případě byla sice trestní zkušenost obviněných konstatována, avšak soud z ní neučinil ani jí nepodpořil žádný skutkový závěr. Konečně pak to, že obvinění jsou speciálními recidivisty může být vzato v úvahu při posuzování osobních poměrů pachatelů. Ačkoliv je tedy struktura rozsudku soudu prvního stupně v tomto poněkud méně přehledná, nelze z ní dospět k závěru či pochybnostem, že by trestní minulost hrála roli při prokazování viny obviněných. I tato námitka tak zcela zjevně postrádá opodstatnění.

16. Co se týče výhrady vůči použitelnosti zpráv SIRENE a EUROPOLU pak nutno uzavřít, že tuto založil obviněný na účelové dezinterpretaci bodu 15 odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Z něj je totiž patrno toliko konstatování, že jejich prostřednictvím byly policejní orgány informovány o tom, že se vozidlo s obviněnými blíží. Žádná další zjištění nebyla z této zprávy učiněna. Jedná se tedy toliko o dokreslení situace a zdůvodnění bryskního zásahu orgánů Policie ČR.

17. Pokud pak obviněný tvrdil extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tak to učinil jednak obecnou proklamací a jednak poukazem na hodnocení výpovědi spoluobviněného V. Vůči prvně uvedenému obecnému odmítnutí učiněných skutkových zjištění nutno předeslat, že takto formulovaná námitka nemůže naplnit žádný ze zákonných důvodů dovolání právě pro svoji abstraktnost. Není úkolem a ani oprávněním Nejvyššího soudu provádět en bloc přezkum skutku ke spokojenosti obviněného, ale toliko napravit případná nejzávažnější pochybení při nalézaní skutkových zjištění dosahující intenzity tzv. extrémního rozporu s obsahem provedených důkazů, jak je uvedeno shora.

Dovolací senát je pak toho názoru, že soud prvního stupně provedl náležité dokazování, jak co do rozsahu provedených důkazů, tak jeho kvality (§ 2 odst. 5 tr. ř.), přičemž tyto důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Z tohoto procesu vzešlému skutkovému zjištění tudíž nelze nic vytknout a bylo možné jej podrobit právní kvalifikaci. Co se pak týče námitky proti hodnocení výpovědi spoluobviněného V., ani jí nelze přiznat jakékoliv opodstatnění. Jedná se totiž o rozdílné hodnocení důkazu.

Obhajovací verze obviněného V. byla podle soudu prvního stupně vyvrácena (bod 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Je sice pravdou, že není korektní nevěrohodnou výpovědí argumentovat ve prospěch nevěrohodnosti výpovědi druhé, respektive je to poněkud dichotomické, současně to ovšem neznamená, že by tato okolnost zcela obrátila hodnocení obhajovací verze dovolatele. Naopak i bez argumentu zaslané SMS nelze obraně obviněného P. uvěřit, neboť stěžejní zjištění a závěry by zůstaly nezpochybněny – cesta v délce tisíce kilometrů za mužem, jehož jméno ani nezná, následný odjezd bez kolegy, se kterým přijel, nejasná destinace, nález konektoru OBD v autě obviněného aj.

(viz bod 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

18. Obviněný P. se pak v rámci svých výtek vůči rozsahu dokazování ohradil vůči závěrům přijatým ze zprávy policejního orgánu o konektoru OBD, neboť má za to, že ji vydala osoba bez technického vzdělání a odbornosti. Zdůraznil též, že napojení na světlomety pomocí kabelu a konektoru není možné. I na tomto místě nutno konstatovat dovolatelovu snahu rozmělnit ucelený řetězec skutkových zjištění na základě selektivní interpretace (respektive dezinterpretace) důkazů a zveličení marginálií. Žádným z orgánů činných v trestním řízení, totiž nebylo tvrzeno, že postačuje kabel a konektor OBD, ale naopak i z reklamované zprávy vyplynulo, že bylo třeba zařízení, které může mít různou maskovací podobu (telefon, reproduktor či gameboy), které právě prostřednictvím malwaru umožní odemčení automobilu. Současně nebyly v daném případě nutná žádná technická zkoumání a není proto důvod povolávat kriminalistický ústav, ale postačuje vyjádření policejního komisaře vysvětlující modus operandi. Nelze než dodat, že tato skutková zjištění byla učiněna z provedených důkazů po jejich hodnocení jednotlivě, a především v jejich souhrnu a v souladu s pravidly obecné logiky a kritického myšlení, jak je uvedeno v bodě 17 tohoto usnesení.

19. Totožný závěr je v návaznosti na shora uvedenou námitku přijmout i při posouzení dovolací výtky obviněného V., že nebylo nalezeno zařízení OBD. Tato námitka však nemůže obstát v kontextu ostatních skutkových zjištění, kdy bylo nalezeno příslušenství tohoto zařízení, a především sám dovolatel byl za dramatických okolností v odcizeném voze zadržen. Jeho verzi děje pak zcela pregnantně vyvrátily již soudy prvního a druhého stupně, na jejichž odůvodnění proto Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje (bod 19 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 8 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Stejně tak ani námitka, že nebylo vysvětleno, jakým způsobem dovolatel vysadil a nasadil zpět okénko automobilu, nemohla být pro meritorní rozhodnutí zásadní. Konkrétní způsob, jakým to bylo provedeno, může být zajímavý pro odborníky z oboru kriminalistiky, ale pro usvědčení obviněného ze spáchaného jednání nezbytný rozhodně nebyl. Také tyto námitky se tak zcela míjí s důvody podaného dovolání.

20. Oba obvinění společně namítli, že jejich pohyb v blízkosti místa činu nikterak neprokazuje, že spáchali stíhaný trestný čin, respektive zdůraznili nepřesnost GPS lokátorů a deklarovali svoji přítomnost u přehrady. Těmito výtkami však toliko polemizují se skutkovými zjištěními soudu, tedy způsobem nekvalifikovaným pro naplnění jakéhokoliv dovolacího důvodu. Zachycení jejich mobilních telefonů je totiž jedním z nepřímých důkazů, na jejichž základě dospěl nalézací soud ke skutkovým zjištěním nevyvolávajícím žádnou pochybnost. Tato námitka tedy ani neatakovala limity meritorního dovolacího přezkumu.

21. Pod uplatněný dovolací důvod lze pak s jistou dávkou tolerance zařadit námitky obviněného V., kterými se snažil do věci vnést pochybnosti ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním a dosáhnout tak aplikace zásady in dubio pro reo. Sluší se připomenout obecná východiska aplikace tohoto pravidla. Předpoklad uplatnění zásady in dubio pro reo nastává až v případě, jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu; rozhodnout ve prospěch obviněného je nutno pokud ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok.

Trestní řízení totiž vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (nález Ústavního soudu ze dne 27. 3.2017 sp. zn. II ÚS 4266/16-1). Jak je z uvedené citace patrno, důvodné pochybnosti by se měly vztahovat ke skutkovým zjištěním, a nikoliv k hodnocení každého důkazu zvlášť (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1451/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.

2. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Naopak důkazy je nutno hodnotit v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř., tedy ve vzájemných souvislostech, přičemž právě tímto procesem lze pochybnosti odstranit. Zásadu in dubio pro reo je tudíž namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů.

Podaří-li se pochybnosti odstranit, není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1509/2016). V nyní posuzovaném případě ovšem neexistují dvě rovnocenné proti sobě stojící verze skutkového děje, nýbrž obviněný se dožaduje toliko přehodnocení dílčích skutkových zjištění v naději, že tím dojde k narušení uceleného řetězce důkazů. Tak ovšem postupovat nelze, neboť soudy hodnotí důkazy nejen jednotlivě, ale také ve svém souhrnu, přičemž právě tímto způsobem byl skutek popsán bez toho, aby vznikly jakékoliv důvodné pochybnosti či odlišné verze děje.

Ani tuto námitku proto nebylo možné shledat opodstatněnou.

22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

23. Obviněný P. sice označil dovolací důvod nesprávného právního posouzení, veškerou svoji argumentaci ovšem zaměřil výlučně do otázek procesních a skutkových a žádnou právní námitku nebylo možno v jeho dovolání detekovat. Obrácená situace je pak dána v případě obviněného V., neboť tento sice uvedený dovolací důvod výslovně neuplatnil, avšak vznesl námitku, která pod něj spadá. Nejvyšší soud by považoval za formalistický přístup se touto námitkou nezabývat, zejména za situace, kdy byl povinen přezkoumat dané rozhodnutí i po stránce správné aplikace hmotného práva.

24. Obviněný V. namítl, že není patrno, z čeho vyplynul společný úmysl obou obviněných. K tomu lze uvést, že společný úmysl se musí vztahovat nejen na společné jednání, ale musí zahrnovat i sledování společného cíle, tj. porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014 sp. zn 8 Tdo 1189/2014). V řízení bylo prokázáno, že obvinění přijeli společně na území ČR bez konkrétního a uvěřitelného cíle, společně pak byli detekováni v blízkosti místa činu, přičemž oba byli bezprostředně po činu zadrženi, obviněný V. v odcizeném automobilu a obviněný P. ve vlastním automobilu s doklady spoluobviněného V. a věcmi použitými při krádeži (konektor). Již z těchto skutečností je zřejmé, že společným jednáním (kdy sice nebylo zjištěno přesné rozdělení úkolů, avšak rámcově je zcela zřejmé, že se muselo jednat o společné jednání – společný příjezd, pohyb na místě činu, absence vysvětlení následného chování a odjezdu každého aktéra samostatně) vedeni společným cílem obohatit sebe odcizením automobilu v hodnotě přesahující 400.000 Kč. Ani této námitce tak nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, dopadá na situace, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní projednávané věci odpovídá druhá alternativa, neboť odvolací soud řádné opravné prostředky obviněných zamítl, avšak ti setrvali na názoru, že tak učinit neměl, když řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř. V těchto směrech ovšem nebyly námitky obviněných shledány důvodnými, jak bylo vysvětleno shora, a proto ani tento poslední reklamovaný dovolací důvod nemohl být a ani nebyl uplatněn důvodně.

26. Po zvážení všech výše uvedených skutečností a argumentů Nejvyšší soud podaná dovolání obviněných G. P. a R. V. v konečném výsledku odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jimi uplatněné dovolací námitky zčásti neodpovídaly žádnému dovolacímu důvodu a ve zbývající části byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 18. 9. 2024

JUDr. František Hrabec předseda senátu