8 Tdo 1189/2014-23
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 1. října 2014
dovolání obviněného J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3.
2014, sp. zn. 9 To 114/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u
Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 T 1/2014, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26.
3. 2014, sp. zn. 9 To 114/2014, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne
20. 1. 2014, sp. zn. 1 T 1/2014, v části týkající se obviněného J. D. z r u š u
j í .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí na
zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha-východ p ř i k a z u j e ,
aby věc obviněného J. D. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 1 T 1/2014,
byl obviněný J. D. uznán vinným přečiny porušování domovní svobody podle § 178
odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jichž se
dopustil jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl podle § 205
odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3
tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. V dalším bylo rozhodnuto o vině a
trestu spoluobviněného T. M.
Shora označený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními směřujícími
proti výroku o vině i trestu oba spoluobvinění. Rozsudkem Krajského soudu v
Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 9 To 114/2014, byl napadený rozsudek soudu
prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný J. D. byl
uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku jako
spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, za což byl podle § 205 odst. 2 tr.
zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku
zařazen do věznice s dozorem. Znovu bylo též rozhodnuto o vině a trestu
spoluobviněného T. M.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu (shodných se skutkovými zjištěními
nalézacího soudu) se obviněný J. D. přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr.
zákoníku jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku dopustil tím, že společným
jednáním s T. M. dne 2. 1. 2014 kolem 03:00 hod. poté, co neoprávněně setrvali
v bytovém domě v K. ulici v B., okres P., na chodbě v přízemí domu ve 2. sekci,
z botníku před bytovými dveřmi, ke škodě O. V. odcizili 1 pár zánovní zimní
trekové obuvi zn. Toplay černé barvy v ceně 500 Kč, přičemž tohoto jednání se
obviněný J. D. dopustil poté, co byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu
pro Prahu 9 ze dne 11. 3. 2013, sp. zn. 1 T 12/2013, mj. za trestný čin dle §
205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 7
měsíců s podmíněným odkladem se zkušební dobou 36 měsíců, tj. do 22. 3. 2016,
trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 2 T
161/2013, za trestný čin dle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku k
trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. D. prostřednictvím obhájkyně
v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný brojil proti závěru soudů, že přečin krádeže byl spáchán ve
spolupachatelství a že byla naplněna jeho subjektivní stránka. Namítl, že
neviděl, jak spoluobviněný T. M. boty odcizil, poněvadž se na místě na určitou
dobu od spoluobviněného oddělil; zdůraznil, že se o krádeži dozvěděl až v
souvislosti se svým zadržením. Navzdory tomu soud prvního stupně uvěřil
výpovědi spoluobviněného, že dovolatel viděl, jak spoluobviněný T. M. bere
obuv, když skutečná odpověď spoluobviněného na dotaz, zda viděl, jak
spoluobviněný bere obuv, zněla: „asi jo“. Odvolací soud pak výpověď
spoluobviněného ve veřejném zasedání, že jej spoluobviněný při krádeži bot
neviděl, zcela pominul, a to přesto, že pro naplnění subjektivní stránky je
rozhodné, zda obviněný o krádeži bot věděl či nikoliv. Obhajoba nemohla na
zmíněnou výpověď spoluobviněného patřičně reagovat, neboť jí odvolací soud
neumožnil závěrečné řeči.
Obviněný poznamenal, že ani jednomu ze spoluobviněných nebyl prokázán úmysl
pohybu po ulici i vstupu do domu za účelem páchání trestné činnosti, úmysl byl
soudy pouze presumován. Zatímco nalézací soud odvozoval úmysl především od
„svévolného“ opuštění bytu svědka J. Č., tedy odchod za účelem páchání trestné
činnosti a náhodné nalezení vhodného domu, odvolací soud spatřoval úmysl
spoluobviněných ve snaze domoci se vstupu do domu, o čemž vypovídal svědek J.
J. Soud prvního stupně však nezkoumal důvod, proč spoluobvinění od svědka J. Č.
odešli, nezjišťoval, zda u svědka mohli zůstat či nikoliv, zda je svědek např.
z důvodu drog nevykázal z bytu; tvrzení, že u svědka mohli zůstat přes noc,
není podloženo jediným důkazem. Obviněný zdůraznil, že po odchodu od svědka
zamířili na autobus, což je patrné z polohy domu v blízkosti autobusové
zastávky V O. Nalézací soud nevysvětlil, proč neuvěřil obviněnému, že do domu,
v němž posléze došlo k odcizení bot, vstoupili jen proto, aby se ohřáli a někde
se tzv. „zašili“. Přitom chování obviněného jeho slova dokládá, jelikož v domě
setrvali krátce, obviněný nechal po celou dobu svítit světlo, neučinil pokus
vloupat se do sklepů, přičemž po chvíli oba odešli bez jakékoliv známky zájmu
vstupu do dalších domů. Pokud jde o výpověď svědka J. J., uvedený svědek ještě
před zahájením hlavního líčení popisoval situaci mediím poněkud odlišně a ani
některé údaje z jeho předchozích výpovědí neodpovídaly skutečnosti. Týká se to
např. jeho slov o údajně naditých batozích, což odporuje seznamu věcí
nalezených u zadržených, nebo zmínky o tom, že jedna osoba něco „kutila“ u
předních dveří daného domu. Obviněný měl za to, že svědek J. J. uviděl z
balkonu spoluobviněného T. M., jehož znal z předchozí trestné činnosti, a
ovlivněn pohybem spoluobviněného po ulici v noční hodině dospěl k závěru, že by
spoluobviněný mohl páchat trestnou činnost, resp. že ji možná s ohledem na
batoh již spáchal, a tak zavolal policii. Když svědek uviděl oba spoluobviněné
v domě, jeho podezření se potvrdilo, proto opětovně kontaktoval policii, a když
spoluobvinění vyšli ven, zadržel je a policii zavolal potřetí.
Obviněný uzavřel, že úmysl musí být prokázán a že lhostejnost k následku k
naplnění volní složky nepřímého úmyslu nestačí. S odkazem na princip in dubio
pro reo uvedl, že je dán důvod pro rozhodnutí v jeho prospěch, a navrhl, aby
Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 9 To
114/2014, zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedla, že podle přezkumného závěru odvolacího soudu byli oba spoluobvinění
usvědčováni zejména výpovědí svědka J. J., který pozoroval jejich společné
jednání, svědčící od samého počátku o jejich vzájemné dohodě. Jmenovaný svědek
však podle státní zástupkyně vypověděl pouze to podstatné, že u vchodového
prostoru dotčeného bytového domu viděl dvě osoby, přičemž jedna se rozhlížela
po okolí a druhá vyvíjela nespecifikovanou činnost pravděpodobně směřující k
násilnému otevření domovních dveří. Podle slov svědka obě osoby obešly dům a
posléze byly spatřeny uvnitř budovy. Ačkoliv svědek počínání spoluobviněných od
samého počátku sledoval a následně je ještě před příjezdem přivolané policejní
hlídky zadržel, neměl možnost pozorovat, co se odehrávalo v domě při páchání
přečinu krádeže, a nemohl ani znát okolnosti, které tomu předcházely. Ani z
výpovědí spoluobviněných nebylo možno učinit jednoznačný závěr o tom, že by
dovolatel J. D. byl odcizení předmětných bot spoluobviněným T. M. přítomen,
resp. nebylo možné zjistit, jakou roli obviněný J. D. při spáchání přečinu
zastával.
S odkazem na ustálenou judikaturu státní zástupkyně konstatovala, že v
posuzovaném případě by stačilo byť i částečné přispění obviněného J. D., třeba
i v podřízené roli, jen když by bylo vedeno stejným úmyslem jako jednání
spoluobviněného T. M., a tedy spojeno se záměrem odcizit věci nacházející se v
prostorách předmětného bytového domu, a to včetně uložené obuvi jeho obyvatel
či návštěvníků. Uvedla, že společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou
spolupachatelů, a že z hlediska posouzení subjektivní stránky spolupachatelství
na přečinu krádeže nutno tudíž vyhodnotit, zdali si dovolatel J. D. byl vědom
alespoň možnosti, že jeho jednání i jednání spoluobviněného T. M. směřuje ke
spáchání činu společným jednáním, a zda s tím byl pro tento případ srozuměn
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo
813/2010). V této souvislosti podotkla, že z výpovědí žádného ze
spoluobviněných a ani ze zjištěného způsobu jejich neoprávněného vniknutí do
bytového domu a následného pohybu v jeho prostorách nevyplývá, že by se tak
stalo v jejich společném záměru na odcizení tam umístěných věcí, a to zvláště
za situace, že se oba spoluobvinění od počátku trestního řízení hájili tím, že
důvodem vstupu do domu byla pouze jejich potřeba ohřát se v jeho prostorách a
případně tam i přespat. Na úmysl obviněného spáchat společně se spoluobviněným
T. M. přečin krádeže nelze usoudit ani z jednání na místě činu, kdy
spoluobviněný T. M. sebral z botníku v přízemních prostorách zimní trekovou
obuv, neboť u hlavního líčení k tomu vypověděl, že boty odcizil jen on sám. K
dotazu státní zástupkyně pak nejprve sice uvedl, že spoluobviněný J. D. viděl,
jak bere trekové boty zn. Toplay, posléze však na dotazy své obhájkyně
odpověděl, že neví, zdali byl obviněný J. D. zmíněnému odnětí cizí obuvi
přítomen či nikoli, určitě však věděl, že je bere. Na podkladě jaké skutkové
okolnosti měl obviněný J. D. nabýt takového povědomí a jaká byla případná
reakce obviněného na takový jeho čin, již však jmenovaný spoluobviněný podle
státní zástupkyně neuvedl, přičemž k upřesnění své výpovědi tak, aby byla
takových pochybností prosta, nebyl vyzván.
Státní zástupkyně uzavřela, že obhajoba dovolatele o tom, že neví, zdali
spoluobviněný T. M. za popsané situace odcizil nějakou obuv, nebyla spolehlivě
vyvrácena. Z výše konstatovaných výsledků provedeného dokazování nebylo ani
dovoditelné, že se tak stalo na podkladě takové jejich předchozí dohody, že by
byť i případným účelem jejich neoprávněného vstupu do bytového domu bylo
zmocnění se tam uložených cizích věcí, a že by tak dovolatel byl s jednáním
spoluobviněného v uvedeném směru srozuměn. Opatřená skutková zjištění,
vyplývající jak z výše poukazované výpovědi svědka J. J., tak i z výpovědí obou
spoluobviněných či z dalších důkazů, a použitelná pouze ve vztahu k jednání
obou spoluobviněných ve smyslu § 205 odst. 2 tr. zákoníku, se podle mínění
státní zástupkyně nacházejí za popsaného stavu věci v extrémním rozporu s
právním závěrem obou soudů o tom, že jednání spoluobviněného T. M. je výsledkem
jeho předchozí, byť i nevýslovné dohody s dovolatelem J. D. Státní zástupkyně
má za to, že na straně dovolatele nelze spatřovat spolupachatelskou formu
trestné součinnosti, založenou minimálně na jeho eventuálním úmyslu směřujícímu
ke způsobení trestného následku ve smyslu § 205 odst. 2 tr. zákoníku.
S ohledem na shora naznačené proto podle státní zástupkyně nelze akceptovat
paušální úvahu prvostupňového soudu, že obhajobě spoluobviněných o tom, že
důvody vstupu do předmětného bytového domu byly jiné než spojené s eventualitou
odcizení tam uložených cizích věcí, neuvěřil a že tomu také koresponduje „fakt,
že skutečně společně odcizili boty z botníku O. V.“ a že se navíc jedná o
osoby, které mají sklony k páchání majetkové trestné činnosti. Státní
zástupkyně se domnívá, že taková právní úvaha nikterak nepokrývá výše
poukazovaná zjištění, přičemž prokázaná okolnost dovolatelovy speciální
recidivy může být v daném případě vyhodnocena pouze ve smyslu zákonné situační
podmínky podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku; nepostačuje však k dovození jeho
trestní odpovědnosti za úmyslné jednání podle přisouzené právní kvalifikace. V
návaznosti na to státní zástupkyně uvedla, že se nelze ztotožnit ani s
přezkumným závěrem odvolacího soudu, že způsob posouzení uplatněné obhajoby
spoluobviněných ze strany nižšího soudu je plně akceptovatelný a že v
posuzovaném směru nelze žádný právní význam přikládat ani tvrzení
spoluobviněného T. M., že obviněný J. D. zřejmě nemusel odcizení bot vidět, a
že tak o skutkových zjištěních, rozhodných pro vyvození jeho trestní
odpovědnosti, nejsou dány důvodné pochybnosti.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského
soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 9 To 114/2014, a rozsudek Okresního
soudu Praha-východ ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 1 T 1/2014, zrušil a aby
současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
Okresnímu soudu Praha-východ věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr.
ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo
dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání
obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání
je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené
podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být)
další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní
úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím
poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a
vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší
soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu
odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro
posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující
některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž
dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit
bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení
má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních
požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se
rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany
základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být
respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu
viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04,
Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž
splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních
práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle
Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů
získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a
konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu, případy, kdy z odůvodnění
rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v
soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s
provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04,
IV. ÚS 570/03 aj.).
Právě o tuto poslední kategorii zásahu do práva na spravedlivý proces se
zejména jedná, v důsledku čehož nemohla napadená rozhodnutí obstát. Tím, že
soudy – nemajíce jiného spolehlivého důkazu – při vzájemně si odporujících
výpovědích spoluobviněných J. D. a T.M. seznaly, že obviněný J. D. viděl či
věděl, že spoluobviněný T. M. odcizil obuv zn. Toplay, dopustily se svévolného
hodnocení důkazů bez akceptovatelného racionálního logického základu, učinily
skutková zjištění, jež nemají v provedených důkazech patřičnou oporu, a v
důsledku toho nesprávně, resp. spíše předčasně posoudily jednání obviněného J. D. jako přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit
jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku. Nelze než přisvědčit obviněnému, že
soudy jeho trestní odpovědnost založily na výpovědi svědka J. J. a na
rozporuplné výpovědi spoluobviněného T. M. Svědek J. J., ačkoliv pohyb
spoluobviněných před domem a do jisté míry i v domě (přes sklo) viděl a
spoluobviněné posléze zadržel, v domě přítomen nebyl, a proto z jeho výpovědi
nelze zjistit, co se v domě konkrétně odehrávalo. Z jeho výpovědi nelze ani
dovodit, že spoluobvinění šli do domu se společným úmyslem krást. Přestože se
jednání spoluobviněných, kteří se podle výpovědi svědka J. J. pohybovali kolem
3.00 hod. ráno kolem cizího bytového domu, tento dům obhlíželi a posléze do něj
zadními dveřmi vešli, může s ohledem na fakt, že spoluobvinění byli v minulosti
trestáni, že k majetkové trestné činnosti mají sklon, a že u nich při zadržení
byly nalezeny věci, jež mohou k páchání krádeže sloužit, jevit jako jednání
osob, které do domu vstoupily s jediným cílem, a to cílem krást, není možné
současně odhlédnout od možnosti, že skutečným důvodem, proč spoluobvinění do
domu vešli, byla snaha se ohřát a případně nalézt vhodné místo k přespání. Naznačená možnost není nereálná zejména s přihlédnutím k tomu, že spoluobvinění
byli v rozhodné době pod vlivem drog a že neměli kde přebývat. Pokud jde o
údajně usvědčující výpověď spoluobviněného T. M., jmenovaný spoluobviněný v
hlavním líčení jednak uvedl, že se spoluobvinění v domě neoddělili, že byli
pořád spolu a že obviněný J. D. viděl, jak spoluobviněný bere boty; jednak ale
také prohlásil, že neví, zda obviněný byl u toho, když spoluobviněný bral boty
do batohu, o tom, že je spoluobviněný bere, však obviněný podle mínění
spoluobviněného určitě věděl (č. listu 139). V závěru své výpovědi pak
spoluobviněný připustil, že si nemůže být jistý, zda obviněný J. D. viděl, že
bere boty. Vzhledem k tomu, že nějakou chvíli trvalo, než boty do batohu
umístil, však předpokládá, že to obviněný J. D. viděl (č. listu 140). Ve
veřejném zasedání spoluobviněný T. M. k věci uvedl, že s ním obviněný J. D. po
celou dobu nebyl, a tudíž nemusel vidět, že spoluobviněný boty bere (č. listu
194 a verte). Takto popsaná nekonzistentní výpověď spoluobviněného T. M.
stojí
proti výpovědi obviněného, který od počátku shodně tvrdí, že o krádeži bot
nevěděl, že spoluobviněného neviděl, jak boty bere, neboť se od něj na nějaký
čas vzdálil, a že se o odcizení bot dozvěděl až v souvislosti se svým
zadržením. Za takovéto důkazní situace, existují-li rozumné pochybnosti o tom,
že spoluobvinění do domu vešli se záměrem krást, jako i praktická jistota, že
obviněný J. D. viděl či věděl, že spoluobviněný boty krade, nelze učinit bez
přesvědčivého vysvětlení rozporů ve výpovědích spoluobviněného spolehlivý
závěr, že se obviněný dopustil přečinu krádeže jako spolupachatel.
Přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí
cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech
odsouzen nebo potrestán.
Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním
dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama
(spolupachatelé). Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je
jednak společné jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a jednak společný
úmysl směřující ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka). O spáchání
trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže každý ze
spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve
zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů
naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní
části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn
znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního
zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice
samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části
trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v
příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66, publikované pod č.
15/1967 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1
Tz 68/72, publikovaný pod č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Spolupachatelství je tedy
činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1955, sp. zn. 1 Tz 76/55, publikované pod č.
66/1955 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7
Tdo 1433/2009, aj.). Pokud jde o tzv. společný úmysl, ten se musí vztahovat
nejen na společné jednání, ale musí zahrnovat i sledování společného cíle, tj.
porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (srov. č. 36/1973 Sb.
rozh. tr.). Lze shrnout, že k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby
se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i
částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem
jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou
děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 330).
S ohledem na shora uvedené by proto k naplnění pojmu spolupachatelství v
posuzované trestní věci stačilo, aby obviněný J. D. svým jednáním k odcizení
bot byť částečně přispěl a byl si přitom vědom alespoň možnosti, že jednání
jeho i spoluobviněného T. M. směřuje ke spáchání trestného činu krádeže
společným jednáním, a byl s tím pro tento případ srozuměn [srov. § 15 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku]. Jestliže však spoluobvinění vypověděli, že do domu
nevstoupili se společným záměrem krást, resp. o tom mezi nimi neexistovala
žádná předchozí vzájemná dohoda, a na předchozí společný záměr krást neukazují
ani další v řízení provedené důkazy, přičemž podle výpovědi obviněného tento na
místě neviděl, jak spoluobviněný T. M. boty bere, a podle svých slov tak do
okamžiku zadržení neměl o odcizení bot ponětí, a výpověď spoluobviněného T. M.
je nejednoznačná, tedy nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že ani v domě se
spoluobvinění na odcizení bot nijak nedohodli, není možné bez důvodných
pochybností hovořit o spolupachatelství.
K odstranění vytknutých nedostatků je třeba dokazování doplnit v intencích
uvedených v tomto rozhodnutí, a to výslechem spoluobviněného T. M., se
zaměřením na otázky, zda se spoluobvinění v domě oddělili, zda byl obviněný J.
D. odcizení bot přítomen, zda odcizení bot viděl či mohl vidět, jak na případné
odcizení reagoval. Jako vhodné se rovněž nabízí doplnit dokazování o výslech
svědka J. Č., který by se měl vyjádřit k tomu, zda u něj spoluobvinění v
rozhodný den pobývali, zda měli možnost u svědka zůstat, nebo byli nuceni z
jeho bydliště odejít, a zda se případně zaobírali domluvou na krádeži. Teprve
po vyhodnocení provedených důkazů nechť jsou učiněny odpovídající závěry jak
skutkové, tak právní. Nelze vyloučit, že k řádnému zjištění skutkového stavu
věci bude nezbytné provést i důkazy další, přičemž na soudu prvního stupně
bude, aby tak učinil.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného J. D. z důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v
Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 9 To 114/2014, a rozsudek Okresního soudu
Praha-východ ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 1 T 1/2014, v části týkající se tohoto
obviněného. Důvod, z něhož rozhodl dovolací soud ve prospěch dovolatele,
neprospívá spoluobviněnému T. M., a proto byla označená rozhodnutí v části
týkající se tohoto obviněného ponechána beze změny (§ 265k odst. 2, věta in
fine, § 261 tr. ř. přiměřeně). Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou
část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu Praha-východ přikázal, aby věc
obviněného J. D. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém
rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil
Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku
dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke
změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v
neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném
zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. října 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková