4 Tdo 756/2024

4 Tdo 756/2024-2405

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovolání obviněného D. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Teplice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2024 č. j. 67 To 60/2024-2284, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 119/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného D. F. odmítá.

1. V posuzované trestní věci byl obviněný D. F. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. 11. 2023 č. j. 14 T 119/2022-1684 uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, alinea 2, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku [pod bodem I výroku o vině], zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [pod bodem II výroku o vině] a pokusem přečinu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku [pod bodem III výroku o vině] na skutkovém základě, že

I. v noci ze dne 24. 3. 2016 na 25. 3. 2016 na Praze XY v bytě, který měl pronajatý v domě č. p. XY v ulici XY, kam pozval poškozenou AAAAA (pseudonym), na návštěvu, se nejprve pokoušel poškozenou políbit, ta ho však odstrčila, následně se pokoušel na poškozenou, když seděli na posteli a povídali si, různě sahat, snažil se jí sáhnout na nohy, chytit ji kolem ramen, pokusil se ji znovu políbit, přičemž poškozená mu dávala zřetelně najevo, že si s ním intimní kontakt nepřeje, zejména tím, že se odsouvala a říkala mu „ne“, obžalovaný poté začal poškozené říkat, že je mladá, nevyspělá, říkal, jak on je známý, kolik žen by stálo o to být tam, kde je ona, upozorňoval ji, že je slavný a jakou má pozici a že si vybral právě ji, stále opakoval, že čekal, že se poškozená bude chovat jako puberťačka, že bude mít strach a že bude nevyspělá, a přemlouval ji, aby to s ním alespoň zkusila, že se jí to bude líbit, což poškozená vnímala jako psychický nátlak, aby s obžalovaným měla pohlavní styk, nicméně tomuto nátlaku nepodlehla a chtěla z bytu odejít, obžalovaný jí v této chvíli nabídl nápoj zn. Fanta, který poškozená přijala a napila se, poté se dostala do stavu částečné ztráty vědomí, tělesné ztuhlosti a paralýzy fyzických sil, ve kterém nemohla svojí vůlí ovládat své tělo ani se verbálně projevovat, čehož obžalovaný využil a poté, kdy se poškozená nezjištěným způsobem ocitla na posteli obžalovaného, jí sahal na přirození, zasouval jí prsty do pochvy, prováděl poškozené orální sex, při kterém jí opět zasouval prsty do pochvy, poškozená toto jednání vnímala útržkovitě v okamžicích, kdy nabyla vědomí, přičemž jednání obžalovaného mělo negativní dopad na psychické zdraví poškozené a její intimní život,

II.

v nočních hodinách ze dne 7. 11. 2016 na 8. 11. 2016 na Praze XY v bytě, který měl pronajatý v domě č. p. XY v ulici XY pozval poškozenou K. H., spolu s dalšími osobami na návštěvu, poté, kdy osaměli a seděli v pokoji obžalovaného na gauči, se nejprve pokusil poškozenou opakovaně líbat, sahal jí na stehna, hruď a prsa, a to i přes verbální i fyzický nesouhlas poškozené, když pak poškozená vstala z gauče, jelikož jí chování obžalovaného bylo nepříjemné, a chtěla zabránit jeho dalšímu pokračování, obžalovaný vstal také z gauče, strčil do poškozené a povalil ji na postel, a když poškozená spadla zády na postel a ptala se obžalovaného, co to dělá, říkal „Nedělej, nepřeháněj, nedělej tady problémy“, poté se svlékl a přesunul se k poškozené na postel, přičemž poškozená byla jednáním obžalovaného zcela šokována, nebyla schopna se účinně bránit, avšak opakovaně mu říkala „ne“, obžalovaný poškozené stále opakoval „Co děláš? Tak už přestaň, už povol“, kdy poškozená po seznání beznadějnosti situace a vlivem prožívaného stresu byla paralyzována již tak, že dále nekladla odpor, a obžalovaný, přestože mu bylo zřejmé, že poškozená s pohlavním stykem nesouhlasí, oblečení z dolní části těla včetně kalhotek jí stáhl po kotníky, při tom jí sahal do rozkroku a zasouval jí prsty do vagíny, následně poškozenou otočil na bok a v této poloze se pokusil do vagíny poškozené zasunout svůj penis, což se mu nepodařilo, proto si lehl na poškozenou do tzv. misionářské polohy, zasunul svůj penis do její vagíny a vykonal na poškozené soulož, přičemž poškozená byla po celou dobu styku zcela pasivní, poté obžalovaný vyvrcholil poškozené na hrudník, krk a bradu,

III. dne 28. 2. 2018 kolem 23. hodiny v budově XY, kam se poškozená T. K., dostavila na schůzku s obžalovaným poté, kdy jí jako XY nabídl místo stážistky, v rámci prohlídky budoucího pracoviště, v prostorách kuchyňky situované poblíž kanceláře obžalovaného, začal poškozenou osahávat na prsou a hýždích, tlačil se na ni, snažil se poškozenou líbat, přičemž poškozená se k jednání obžalovaného stavěla odmítavě, snažila se uhýbat, řekla mu „že ne, tohle nemůžou, že tohle není správné, ať toho nechá“, obžalovaný však nesouhlas poškozené ignoroval, říkal jí „Nedělej“, „Nedělej cavyky“ a i přes zřejmý nesouhlas poškozené v úmyslu dosáhnout pohlavního styku pokračoval v osahávání poškozené, kdy se na ni dále tlačil svým tělem, až ji zatlačil ke kuchyňské lince, kde již neměla prostor dále ustupovat, znovu se ji snažil líbat, sahal jí na hýždě, zajížděl jí rukama pod sukni, osahával ji na stehnech, sahal jí na břicho, přičemž poškozená se pokoušela obžalovanému vymanit a odstrkovala jeho ruce, kdy s ohledem na aktivní odpor poškozené se obžalovanému nepodařilo dotknout se poškozené na intimních partiích, přičemž po zhruba 3 až 5 minutách se poškozené podařilo vymanit se z držení obžalovaného a z místa odejít, když obžalovaný poškozenou následoval, nastoupil za ní do výtahu, opět se na ni natlačil a pokoušel se ji líbat, čemuž se poškozená slovně bránila a poté se rozplakala, obžalovaný jí zase říkal, aby nedělala scény, poté výtah dojel do přízemí a poškozená z výtahu vystoupila a opustila budovu XY.

Za to byl obviněný podle 185 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. soud prvního stupně rozhodl také o uplatněných nárocích jednotlivých poškozených na náhradu nemajetkové újmy a v případě poškozené K. H. i o uplatněném nároku na náhradu škody.

2. Shora citovaný rozsudek se stal posléze předmětem řádného opravného řízení, a to z podnětu odvolání obviněného a všech tří poškozených. Městský soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 22. 4. 2024 č. j. 67 To 60/2024-2284 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko „ve výrocích o náhradě škody“ a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. nově uložil povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené AAAAA částku 300 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 300 000 Kč od 15. 2. 2023 do zaplacení, poškozené K. H. částku 150 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 150 000 Kč od 15. 2. 2023 do zaplacení a poškozené T. K. částku 60 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 60 000 Kč od 15. 2. 2023 do zaplacení. Se zbytky uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy pak byly poškozené podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena také povinnost zaplatit poškozené K. H. na náhradě škody 33 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 1. 1. 2023 do zaplacení. Odvolání obviněného soud druhého stupně samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

3. Na jeho rozhodnutí reagoval obviněný D. F. následně dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g), h), l) a m) tr. ř.

4. Svou obsáhlou argumentací se nejprve věnoval skutku, který měl spočívat ve znásilnění K. H. Zmínil svědeckou výpověď svědka N., kterou považuje za naprosto klíčovou a která byla po jeho výtce nedůvodně „vyřazena z dokazování“. V tomto smyslu byla soudy jako podstatný důkaz opomenuta, přestože jednoznačně vyvracela výpověď údajné poškozené. Svědek, který svými smysly přímo vnímal děj odehrávající se bezprostředně před tvrzeným znásilněním, uvedl, že viděl, jak se dovolatel s poškozenou spontánně a dobrovolně líbali, což ukazuje na nepravdivost jejího tvrzení, že o intimní kontakt s ním neměla zájem.

O opaku napovídá i vyjádření svědkyně H., která uvedla, že slečna H. se poté v pokoji bavila už jen s dovolatelem. Svědek N. také uvedl, že další den mu dovolatel sdělil, že spolu měli sex. S ním by se však stěží „pochlubil“, kdyby mělo jít o vynucený pohlavní styk. Kromě toho byl i nadále v kontaktu se svědkyní H., s níž se následně domlouvali na dalším setkání, a to i za účasti poškozené H.. Ani to by jistě dovolatel nečinil, pokud by předchozí sex s poškozenou nebyl dobrovolný, neboť za takové situace by riskoval, že poškozená se s tím svědkyni H.

okamžitě svěří. Dovolatel dále odmítl závěr nalézacího soudu, že poškozená mu nekladla odpor v důsledku seznání beznadějnosti situace. Takové zjištění je podle jeho přesvědčení v přímém rozporu s obsahem provedených důkazů. Sama poškozená totiž ve své výpovědi uvedla, že ani neví, jestli cítila bezmoc. I znalkyním popsala své vnitřní rozpoložení v kritický moment tak, že se z její strany nejednalo o žádné „podlehnutí situaci“, když odmítla, že „by to přímo vzdala“, ale jejím řešením bylo asi „počkat“.

V jednání dovolatele zároveň absentovalo jakékoli násilí, kvůli kterému by vůbec měla důvod nějakou beznaděj pociťovat. Naopak, z bytu mohla kdykoli odejít. V bezvýchodné situaci se rozhodně nenacházela, a to tím spíše ne, jestliže v bytě byly i další osoby, o jejichž přítomnosti dobře věděla. Pokud současně její počínání neneslo žádné zřetelné známky odporu, nelze hovořit o tom, že dovolatel ji donutil k pohlavnímu styku, jak má namysli ustanovení § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Šlo o oboustranně dobrovolnou soulož, při níž vystřídali několik poloh, což by bylo bez její součinnosti vyloučeno.

Taktéž dovolateli prováděla orální sex a na závěr si podle svých slov sama klekla či sedla na postel, aby na ni mohl vyvrcholit. Z toho plyne, že nebyla nijak omezena ve schopnosti a možnosti pohybu a kdykoli mohla i odejít. V extrémním rozporu s provedenými důkazy je tedy závěr soudů, že byla paralyzovaná a nemohla se hýbat. Za popsaných okolností zároveň dovolatel nemohl mít za to, že poškozená je pasivní a současně projevuje vážně míněný odpor. Znovu zopakoval, že vůči ní nepoužil žádné násilí, a zároveň dovozuje, že pokud se sama svlékla, byla součinná a svolná k pohlavnímu styku již před jeho započetím.

Dále zdůraznil, že úmysl pachatele trestného činu znásilnění musí zahrnovat znaky násilí a donucení, což v tomto případě chybí.

Pokud by se například vzhledem k menší intenzitě odporu poškozené domníval, že jde toliko o odpor předstíraný a že dotyčná s pohlavním stykem ve skutečnosti souhlasí, jednal by v tzv. skutkovém omylu negativním, který však vylučuje odpovědnost za úmyslný trestný čin. Dobrovolnost styku mezi ním a slečnou H. podle něj vyplývá i z toho, že ihned po něm z bytu neodešla, ale naopak zůstala, svlékla se úplně do naha, počkala, až se vrátí do pokoje a poté vedle něho usnula. Její věrohodnost jako svědkyně vážně zpochybňuje už její tvrzení, že na ní měl provést soulož v misionářské poloze, přestože měla mít nohy natažené a u sebe.

Jinými slovy, poškozená popsala něco, co je fyzicky nerealizovatelné. Dovolatel připomněl i další vývoj událostí, kdy ho poškozená hned druhý den po kritické noci pozvala k sobě domů, aby si sex zopakovali. Učinila tak přesto, že s ním nebyla v manželském, partnerském ani jiném obdobném vztahu, nebyla na něm citově závislá a vidět ho již nikdy nemusela. Z toho plyne, že ho znovu vidět chtěla, neboť soulož z předchozí noci byla mezi nimi nejen dobrovolná, ale i vzájemně „užitá“. Pozvala ho navzdory tomu, že žila v partnerském vztahu se svým přítelem.

Dovolatel soudí, že žádná oběť znásilnění by si pachatele hned následující den k opakovaní pohlavního styku do svého bytu nezvala. Věrohodnost poškozené zpochybňuje i fakt, že při podání vysvětlení popisovala v pořadí druhý sex rovněž jako znásilnění, ba dokonce konkrétně zmiňovala i smyšlené nedobrovolné aktivity při něm, zatímco své terapeutce později přiznala, že se jednalo o styk dobrovolný. Její počáteční lež ovšem soudy zcela ignorovaly a nijak se jí v odůvodněních svých rozhodnutí nezabývaly.

Odvolací soud pak i přes návrh obhajoby neprovedl důkaz následnou komunikací mezi poškozenou a dovolatelem, která vypovídá o jejich vzájemném vřelém vztahu a neobsahuje ani náznak toho, že by mezi nimi mělo dříve dojít k čemukoli nedobrovolnému. Je tomu právě naopak, kdy poškozená dovolateli například píše, že chce obejmout, ať za ní přijede, že se s ním chce znovu scházet, chce pro něho pracovat a stojí o kontakt s ním. Navíc opětovně navštěvuje jeho byt, kde dochází k další dobrovolné souloži.

O této skutečnosti znovu lhala, neboť vždy uváděla, že se spolu viděli naposledy u ní doma druhý den po tvrzené události a pak již nikdy. K důkazu přitom nebyla provedena jejich společná fotografie pořízená několik měsíců po údajném znásilnění, kdy opět jeli domů k dovolateli, aby zde měli další dobrovolný pohlavní styk. Dovolatel poukázal také na to, že poškozená se bezprostředně po údajném znásilnění se svým zážitkem nikomu nesvěřila a neinformovala o něm ani psychiatričku, k níž v té době docházela.

O věci se zmínila až po dlouhých letech pod dojmem medializace svému partnerovi panu M. Ten ovšem při svém výslechu nebyl schopen uvést žádný detail z údajného znásilnění a potud tedy jeho výpověď neměla sebemenší důkazní potenci. Svědek navíc přiznal, že poškozenou musel do podání trestního oznámení nutit, neboť sama celou věc řešit nechtěla. Právě tím jsou přitom často charakterizována křivá obvinění.

Poškozená pak zároveň svědka těsně před výslechem instruovala, jak má vypovídat, což snižuje věrohodnost jich obou. Ani vysvětlení podané slečnou H. nepodporuje tvrzení uváděná poškozenou a její rozporná a nevěrohodná výpověď tak zůstala mezi provedenými důkazy zcela osamocena. Pokud soud přesto na jejím základě uznal dovolatele vinným, rozhodl v rozporu s principem presumpce neviny a porušil jeho právo na spravedlivý proces. Obhajoba v této souvislosti také připomněla, že lživá tvrzení poškozené původně neprošla testem věrohodnosti ani při znaleckém zkoumání.

Poškozená se pak závěry znaleckého posudku snažila zvrátit poukazem na údajně nestandardní průběh vyšetření, který ovšem znalkyně při svém výslechu vyloučily. Soud prvního stupně pak pochybil, neboť bez dalšího nařídil vypracování nového posudku. Odvolací soud na vytýkaný postup navázal vlastním selháním, když dotčené znalkyně opětovně nevyslechl, tak aby mohly přiblížit skutečný průběh vyšetření, ani nenařídil vypracování revizního znaleckého posudku, jestliže disponoval dvěma posudky, mezi nimiž existovala tak výrazná diskrepance.

První posudek se přitom vyznačoval vysokou kvalitou a odborností a byl založen na podrobné a kritické práci se spisovým materiálem. Znalkyně byly schopny rozpoznat rozpory ve výpovědích K. H. a na rozdíl od druhého znaleckého týmu nepřejímaly pouze její tvrzení. Pokud se za dané situace soudy přiklonily k druhému posudku, dopustily se nepřípustné selekce důkazů a první posudek v podstatě opomněly ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V pořadí druhý znalecký posudek přitom trpěl vadou spočívající v nedostatečné práci znalců se spisovým materiálem, pomíjející např. výpovědi svědků N.

a H. Znalci tak nemohli zjistit, že poškozená líčila např. svědkyni H. zcela jiný příběh a prokazatelně si tak ve svých výpovědích odporovala. Pokud znalci poukazovali na to, že u poškozené nezjistili žádný motiv ke křivému obvinění dovolatele, neznamená to, že její výpověď byla automaticky věrohodná a pravdivá. Jejich posudek nesplňoval standardy odbornosti a v tomto smyslu byl procesně nepoužitelným důkazem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K řešenému skutku dovolatel shrnul, že za shora nastíněné důkazní situace měly soudy v duchu zásady in dubio pro reo rozhodnout v jeho prospěch a obžaloby ho zprostit.

5. Stejný závěr pak měly podle jeho mínění přijmout i ve vztahu k tvrzenému pokusu znásilnění, jehož se měl dopustit na T. K. Také zde dovolatel poukázal na rozpory ve výpovědích poškozené během přípravného řízení a řízení před soudem, především co do určení tělesných partií, na kterých ji měl osahávat, nebo se o to alespoň pokoušet. Z těchto nesouladných vyjádření pak dovozuje, že poškozená před soudem úmyslně lhala, je osobou nevěrohodnou a opačný závěr je znovu v „extrémním rozporu“ s provedenými důkazy.

Na její lež soudy vůbec nereagovaly, přestože postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř. mohly k opakovanému požadavku obhajoby provést k důkazu úřední záznam o podaném vysvětlení a poškozenou následně konfrontovat s podstatnou změnou její výpovědi. I tento důkaz zůstal opomenut. Změna výpovědi poškozené přitom představovala podstatný posun v hmotněprávním posouzení věci. Skutkový děj, tak jak jej líčila původně, totiž nenesl žádné znaky pokusu o znásilnění. Jednání, při němž ji neosahával na prsou a nepokoušel se jí ani sahat mezi nohy, jak prvotně uváděla, nesměřovalo a ani nemohlo bezprostředně směřovat k pohlavnímu styku.

Poškozená si nevzpomněla, že by se spolu vůbec bavili o sexu a že by jí učinil v tomto směru nějakou nabídku. Naopak připustila, že se k ní po celý večer v baru choval zdvořile, byl k ní slušný a „nic na ni nezkoušel“. Dovolatel ji přitom ani později nesvlékal, neříkal jí, aby se svlékla sama, nedotýkal se jí na obnaženém těle a ani se o to nesnažil. Úmysl poškozenou znásilnit mohl sotva pojmout i vzhledem k místu, kde se měl incident odehrát. Kuchyňku, v níž měl na ,poškozenou zaútočit, totiž sdílely desítky lidí, z nichž někteří byli prokazatelně v tu dobu přítomni na pracovišti.

Úvaha soudu, že by k pohlavnímu styku mělo dojít v místnosti, kam mohl kdokoli přijít a která se na rozdíl od jiných (a to včetně dovolatelovi přilehlé kanceláře) nedala zamknout, je nelogická. Pokud by dovolatel měl v úmyslu provést na poškozené pohlavní styk proti její vůli, jistě by ji zavedl na příhodnější místo, kde by při realizaci svého záměru nemohl být nikým vyrušen. Věrohodnost výpovědi poškozené učiněné v hlavním líčení se obhajoba snažila ještě v odvolacím řízení zpochybnit předloženým písemným vyjádřením jejího bývalého partnera O.

B., jemuž se v roce 2022 s celou věcí svěřila s tím, že se jí vlastně nic nestalo a že jí měl obviněný toliko zastoupit cestu. Tento podstatný důkaz ani případný výslech jmenovaného v pozici svědka, na něž by posléze musela reagovat při doplňujícím výslechu poškozená, městský soud nedůvodně neprovedl a znovu tak opomenul důkazy ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přes návrh obhajoby nebyla provedena ani reportáž z roku 2021, v níž poškozená opět nehovořila o nějakých dotecích, ale uvedla pouze „zastoupení cesty“.

Soud v situaci „tvrzení proti tvrzení“ tedy nevyužil možnost vyčerpat celou škálu v úvahu přicházejících relevantních důkazů. Otázka věrohodnosti poškozené nebyla vyřešena dostatečně důsledně. V důsledku toho se v přímém rozporu s provedenými důkazy ocitly i finální skutkové závěry, na nichž stojí odsuzující rozsudek.

V jeho výrokové části se tak např. uvádí, že dovolatel poškozenou natlačil na kuchyňskou linku, přestože T. K. sama výslovně uvedla, že byla natlačena na zeď. Fotografiemi i videem dovolatel prokazoval, že podoba kuchyňky je od roku 2018 stále stejná a že na jejích stěnách jsou umístěny předměty, které takový skutkový děj vylučují. Jinými slovy, poškozená nemohla být natlačena na zeď, na které byly zavěšeny poličky či mikrovlnná trouba apod., což i ona sama nakonec uznala. Přitom nešlo jen o to, že by si nesprávně zapamatovala polohu nějaké jednotlivosti.

Ukázalo se, že vnitřní uspořádání kuchyňky bylo zcela jiné, než jak je popisovala ve své výpovědi. Fotografiemi a videem bylo také prokazováno, že lhala, pokud tvrdila, že z kuchyňky viděla výtah, a proto k němu šla. Výtah byl totiž ve skutečnosti vzdálen desítky metrů daleko a za několika rohy. I tyto důkazy však zůstaly opomenuty. Dovolatel k této části svých skutkových námitek shrnul, že pokud soudy omlouvaly každou proměnlivost či rozpor v popisu onoho večera, jak jej postupně předkládala poškozená, pak věc neposuzovaly nestranně.

Kromě toho se vůbec nevypořádaly s otázkou, k jakému pohlavnímu styku mělo vlastně pokusné jednání směřovat. Nemohly tedy dojít ani k závěru o úmyslném zavinění dovolatele. Stejně tak se nezabývaly tím, nakolik vůbec lze mít údajný odpor slečny K. za vážně míněný, pokud nejprve měla dovolateli sdělit, že „tohle nemůžou“, což je popis naprosto nepřiléhavý jí tvrzené traumatizující události. Kromě toho mělo podle skutkové věty jeho jednání trvat cca tři až pět minut, kdy ho poškozená nakonec bez větších obtíží odstrčila.

Teprve tím však projevila vážný odpor (nesouhlas) s jeho aktivitou, který ale nepřekonával a nechal ji odejít. Pak ovšem měla být vzata v úvahu možnost zániku jeho trestní odpovědnosti za pokus trestného činu podle § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Závěr o jeho vině skutkem ad III. je v každém případě pouhou spekulací a byl učiněn v rozporu s provedenými důkazy. Dotčený výrok považuje dovolatel za nepřezkoumatelný, neúplný ve smyslu § 120 odst. 3 tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a vymykající se dosavadní rozhodovací praxi týkající se pokusů znásilnění.

Zároveň směřuje k absurdnímu výkladu, podle nějž by měla být trestní odpovědnost vyvozována za jakýkoli, třeba i zcela nevinný a neintimní dotyk. Dovozuje tedy i nesprávnost právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

6. Ke skutku označenému ve výroku o vině pod bodem I z rozsudku soudu prvního stupně předeslal, že jeho podstatou byla podle obžaloby přítomnost jakési omamné látky v nápoji, který měl podat AAAAA. Jestliže ji ovšem soud následně neměl za prokázanou, měl opět rozhodnout zprošťujícím verdiktem. Pokud by totiž látka v nápoji nebyla potvrzena od počátku, obžaloba by pro daný skutek ani nebyla podána. Obvodní soud ovšem místo toho fakticky dotvořil vlastní skutkový děj a jeho popis, nerespektoval obžalovací zásadu ani zásadu zachování totožnosti skutku a tím opět závažným způsobem porušil právo na spravedlivý proces.

Ke změně skutku i jeho právní kvalifikace nadto přistoupil bez předchozího upozornění a tím dovolatele významně zkrátil v právu na obhajobu. Ten ji totiž logicky zaměřil právě na vyvrácení přítomnosti omamné látky v nápoji a tím i proti tvrzení, že poškozenou uvedl do stavu bezbrannosti lstí. Obžaloba se přitom snažila prokazovat opak a výsledná právní kvalifikace skutku tak nakonec nevycházela ani z její iniciativy. V tomto smyslu vydal nalézací soud v rozporu s § 2 odst. 13 tr. ř. a čl. 6 odst. 3 písm. b) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základní svobod (dále jen „Úmluva“) překvapivé rozhodnutí.

Tomuto procesnímu pochybení se přitom mohl lehce vyhnout postupem podle § 190 tr. ř. po předběžném projednání obžaloby, či později postupem podle § 218 tr. ř. nebo podle § 221 tr. ř., anebo alespoň neformálním sdělením oběma procesním stranám. Zcela překvapivou změnou skutku, učiněnou až se samotným vyhlášením rozsudku, byl dovolatel zbaven i možnosti brojit proti němu řádným opravným prostředkem, protože ani ten nemohl přesně vymezit. Nebyl si totiž jist, zda má vést polemiku se skutkem „starým“, jak byl formulován v obžalobě, nebo skutkem vykonstruovaným soudem.

Řízení před odvolacím soudem tak pro něj představovalo fakticky nové řízení u soudu prvního stupně, v čemž spatřuje porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Městský soud se pak jeho skutkovými námitkami vůbec nezabýval, odmítl doplnit dokazování v obhajobou navrhovaném směru, namítané vady nezhojil a tím zcela rezignoval na svoji přezkumnou povinnost. Vytýkaným způsobem si počínal přesto, že skutkový závěr nalézacího soudu byl evidentně ve zjevném rozporu s vyjádřením AAAAA, která v závěru hlavního líčení výslovně uvedla, že měla být „zdrogována a znásilněna“.

Sama poškozená tedy nepřipouštěla jiný průběh skutkového děje, než že jí byla do nápoje přidána nějaká omamná látka. Pokud obvodní soud dotvořil skutkový děj v rozporu s její výpovědí, kterou jinak vzal za rozhodující usvědčující důkaz, znovu pochybil způsobem předvídaným v první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V přímém rozporu v provedenými důkazy se ostatně ocitl již jeho závěr o věrohodnosti výpovědi údajné poškozené. Soud do svých hodnotících úvah nezahrnul fakt, že AAAAA v průběhu řízení opakovaně lhala a zatajovala podstatné okolnosti.

Dovolatel se konkrétně ohradil proti úvahám o její nezkušenosti v sexuální oblasti, když odkázal na výpověď svědkyně M., podle níž poškozená věděla, jak probíhá sex, a zároveň za sebou měla praktické zkušenosti s pohlavním stykem. Uvedené vyjádření její nejlepší kamarádky tedy poškozenou usvědčuje ze lži, kterou se snažila vysvětlit, proč celou věc oznámila na policii s takovým časovým odstupem. Jako další okolnost zpochybňující její věrohodnost pak dovolatel vyzdvihl její přátelské kontakty se slečnou F.

(jeho bývalou partnerkou). Soudům vytkl, že neprovedly k důkazu vzájemnou komunikaci obou dam zejména z roku 2020, z níž je zřejmé, že poškozená ji pozvala k sobě do Berlína. V souvislosti s tím pak vyjádřil pochybnost, že by oběť znásilnění tak vehementně stála o blízký kontakt s partnerkou někoho, o kom posléze začíná tvrdit, že ji zdrogoval a znásilnil. Této nelogičnosti si podle jeho mínění patrně byla vědoma i poškozená, a proto zmíněnou konverzaci zatajila. Odvolací soud jí pak v odůvodnění svého rozhodnutí nevěnoval žádnou pozornost.

Stejně tak soudy ignorovaly její sdělení kamarádkám, že při prvním sexu se svědkem S. u ní mělo dojít k jakémusi záchvatu, který ovšem sám svědek při své výpovědi vyloučil. Zohledněna nebyla ani skutečnost, že poškozená v přípravném řízení zatajila setkání s dovolatelem na koncertě v roce 2017 a lhala o tom, že nepila pivo, které ji zakoupil. Řešeny nebyly ani její možné motivace ke křivému obvinění, mezi nimi např. i její finanční problémy, o nichž hovořil svědek S. Ve věci nebyl opatřen jediný důkaz, že by poškozená o údajném znásilnění informovala svědky S., M.

a Š. tak, jak tvrdila. Existuje naopak mnoho indicií, že k jejich informování došlo až mnohem později, a tudíž i jejich výpovědi působí v tomto ohledu nevěrohodně a ukazují spíše na to, že si poškozená celý příběh vymyslela až v průběhu dalších let. Je evidentní, že o kontakt s dovolatelem stála i poté, co měla prožít onu traumatizující událost, což sama ve svých výpovědích připustila. Krajně nevěrohodně působí vysvětlení poskytnuté svědkyní Š., že poškozená nejprve netušila, zda dovolatel „udělal něco špatně“, ale „s odstupem času si začínala dávat věci do souvislostí a vnímat tu situaci jinak“.

Dovolatel netvrdí, že by poškozená záměrně lhala úplně ve všem. Předestřel však variantu, že svou roli při jejím oznámení a výpovědích mohly sehrát podvědomé fenomény jako false memory syndrom, relabelling apod. V čem však lhala zcela jistě, byl její smyšlený příběh o tom, že z bytu chtěla odejít, že po požití nápoje Fanta ztratila vědomí a byla paralyzována a také o sexuálních praktikách, které s ní měl dovolatel provozovat. Jí tvrzený skutkový děj nebyl ničím doložen, ba naopak byl provedenými důkazy spolehlivě vyvrácen.

K právnímu posouzení skutku dovolatel zmínil, že jeho jednání lze rozdělit do dvou fází, tj. na fázi před tvrzeným odchodem slečny AAAAA a poté na ležení v posteli. Mezi těmito fázemi mělo dojít u poškozené k soudy nevysvětlené ztrátě vědomí.

„První jednání“

přitom bylo nesprávně kvalifikováno jako dokonané znásilnění, kdy k donucení k pohlavnímu styku mělo dojít násilím. V této fázi přitom jakýkoliv pohlavní styk absentoval. Soud ve skutkové větě konstatuje, že dovolatel se měl poškozené pokusit sáhnout na nohy, obejmout ji kolem ramen či se ji pokusit políbit. Ani jednu z těchto aktivit však za pohlavní styk mít nelze, a to ani co do způsobu provedení, ani co do intenzity. Tvrzené jednání, které navíc ani nebylo předmětem obžaloby, není trestným činem.

Opačný náhled je svévolným „přepínáním“ trestní represe. K druhé fázi jednání pak dovolatel zopakoval, že u slečny AAAAA k žádné paralýze či peritraumatické disociaci nedošlo, neboť při jejím odchodu z bytu nenastala žádná okolnost, která by ji mohla vyvolat. Peritraumatickou disociaci s jejími projevy navíc ani nelze považovat za kvalifikovaný stav bezbrannosti, neboť se nevyznačuje fyzickou paralýzou či neschopností projevit vůli. Dovolatel tak dost dobře nemohl zaznamenat, že poškozená se v určité chvíli není schopna hýbat a mluvit, a proto u ní nemohl seznat ani stav bezbrannosti a už vůbec ho nemohl vědomě zneužít.

Minimálně tedy svým chováním nenaplnil subjektivní stránku přisouzeného trestného činu. V době tvrzené události mu bylo pouhých 19 let a stěží mohl být jako laik srozuměn s existencí pojmů jako je peritraumatická disociace či stupor, když jde o otázky ryze odborné. Kromě toho nebylo objasněno, proč slečna AAAAA nepokračovala po zmíněné první fázi ve svém odchodu z bytu, jak se posléze dostala do postele a jak došlo k jejímu vysvlečení. Pokud by se v soudem konstatovaném skutkovém ději svlékla sama a sama si také lehla do postele k dovolateli (což je vysvětlení souladné se zásadou in dubio pro reo), ten by rozhodně z takové její aktivity nemohl usuzovat, že z něho má sebemenší obavy, nebo je dokonce paralyzovaná.

I to je významné z pohledu subjektivní stránky trestného činu, kterou odvolací soud vůbec nezkoumal. Dovolatel rovněž poukázal na to, že veškeré sexuální praktiky, tak jak je líčila poškozená, zjevně měly vést pouze k jejímu uspokojení. Pokud by sledoval ukojení vlastního sexuálního puzení, logicky by jeho počínání muselo vyústit v soulož nebo alespoň pokus o ni. K ničemu podobnému však nedošlo. Při praktikách, které měl údajně provádět, v každém případě nebyla nutná aktivní součinnost poškozené.

Její pasivita pak sama o sobě nepostačovala pro závěr o její paralýze. Dovolatel nicméně nadále trvá na tom, že k žádným intimním hrátkám mezi nimi nedošlo. Příslušné skutkové větě výroku o vině vytkl, že neobsahuje přesné vylíčení všech skutečností, které odůvodňují podřazení jeho jednání pod zvolenou právní kvalifikaci. Soud tak například nekonkretizoval, čím měl být z jeho strany v „první fázi“ naplněn znak donucení, znak násilí a co vůbec představuje dokonaný pohlavní styk. U „druhé fáze“ nepopsal, co mělo u poškozené vyvolat tvrzený stav bezbrannosti, resp. co mělo při jejím odchodu z bytu vyvolat peritraumatickou disociaci, jak o ní jako laik vůbec mohl vědět a jak ji mohl úmyslně zneužít.

Kromě toho, že

stav bezbrannosti nebyl u poškozené ani prokázán, je tedy odsuzující rozsudek obvodního soudu, který nesplňuje kritéria požadovaná v § 120 odst. 3 tr. ř., zatížen i vadou spočívající v neúplnosti výroku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Jako celek je zároveň nepřezkoumatelný, neboť v jeho odůvodnění byly otázce naplnění výše zmíněných znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu věnovány toliko dvě věty. K věrohodnosti AAAAA a výsledkům psychiatrického a psychologického znaleckého zkoumání její osoby dovolatel dále uvedl, že poškozená se v průběhu trestního řízení rozhodla pro změnu pohlaví a podstoupila operativní zákrok.

O této okolnosti ale soud ani znalce neinformovala. Veřejně však přiznala, že trpí tzv. genderovou dysforií, která se zásadně projevuje např. v sexualitě a dále depresemi, panickými stavy apod. U transsexuálů se přitom riziko úzkostnosti a depresivních stavů podle vědeckého výzkumu vyskytuje v cca 50 % případů. Dopady genderové dysforie na svůj život přitom poškozená reálně popsala. Znalcům ji však zatajila a ti tedy její vliv na psychiku vyšetřované nezkoumali. Kromě toho sami přiznali, že uvedený termín ani neznají.

Za daných okolností tak jejich posudek trpí podstatnou vadou, neboť nebyl vypracován s potřebnou odbornou péčí a při zohlednění všech relevantních okolností. V posudku obsažené závěry nemohou obstát, jestliže znalci vyšetřovali v podstatě úplně jinou osobu.

7. V další části dovolání se obviněný znovu zaměřil na rekapitulaci procesních chyb soudů, které z jeho pohledu vedly k porušení pravidel „fair procesu“. Odvolacímu soudu opětovně vytkl, že nereagoval na jeho skutkové námitky a návrhy na doplnění dokazování, nevypořádal se ani s důkazy, které opomněl již soud prvního stupně, jeho odvolání zamítl bez náležitého věcného přezkumu a své rozhodnutí tak sám zatížil vadou zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Znovu zdůraznil, že nalézacím soudem rekonstruovaný skutkový děj vykazuje celou řadu mezer a rozporů, které byly překlenuty toliko paušálním poukazem na časový odstup od tvrzených událostí.

K evidentně lživým a nevěrohodným výpovědím poškozených byl zvolen nekriticky benevolentní přístup, který fakticky znamená, že si lze i po letech s úspěchem vymyslet jakýkoliv příběh, přičemž případné rozpory ve výpovědi křivě svědčícího budou k tíži obviněného omluveny právě s poukazem na delší dobu, která měla od smyšlené události uplynout. Nutnost v takových případech důsledně zkoumat mezery a rozpory ve skutkovém ději, stejně jako věrohodnost výpovědí a změny v nich, je o to naléhavější, jde-li o typickou situaci „tvrzení proti tvrzení“, kde může dojít k množství zásadních chyb a omylů.

V uvedené souvislosti dovolatel poukázal na skutečnost, že u žádné z poškozených nebyla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, což je s ohledem na jimi popisované zážitky nestandardní. To spolu s dalšími provedenými důkazy ukazuje na to, že k žalovaným skutkům zkrátka nedošlo. Soudu prvního stupně také vytkl, že své úvahy opřel i o usnesení o odložení věci v „druhé větvi této kauzy“, jehož obsah byl z podstaty věci založen výhradně na podaných vysvětleních oznamovatelek. Provedení takového důkazu bylo podmíněno souhlasem procesních stran, který však nebyl udělen.

Soud nicméně obešel příslušné ustanovení trestního řádu, konkrétně § 211 odst. 6, a usnesení provedl jako listinný důkaz. Z něj pak konstruoval závěr o jakémsi „běžném“ jednání obviněného. Vycházel tedy z dalšího procesně nepoužitelného důkazu.

8. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný uvedl, že na rozhodování věci se podílel jako člen senátu soudu prvního stupně přísedící, u něhož existují důvodné pochybnosti o nepodjatosti a nestrannosti. Odvolacímu soudu vytkl, že se s touto jeho námitkou vypořádal formalisticky a bez zohlednění specifik řízení. Zdůraznil, že nekritizoval samotný institut přísedících, kteří jsou voleni politickou reprezentací v daném místě, ani nezdrženlivost zmíněného přísedícího ve zveřejňování svých politických názorů, ale výslovně poukazoval na jeho jednoznačnou averzi vůči politické straně TOP 09, kdy například o jejím někdejším předsedovi hovořil jako „Kraďouskovi“.

Jestliže byl dovolatel sám jednou z nejvýraznějších tváří jmenovaného politického uskupení, nelze rozumně usuzovat na to, že by dotčený přísedící měl mít právě k němu smířlivější postoj. Přísedící je naopak otevřeným podporovatelem politické strany, jejíž předseda osobu dovolatele i posuzovanou kauzu opakovaně negativně komentoval a fakticky se tak snažil získat politické body v souvislosti s jeho trestním stíháním a na jeho případném odsouzení. Bc. Jaroslav Slivka tedy měl z důvodu procesní opatrnosti a rozptýlení možných pochybností soudnímu senátu nejméně předložit k úvaze, zda přistoupí k rozhodnutí o jeho případném vyloučení podle § 31 tr.

ř.

9. K výroku o trestu dovolatel namítl, že soudy nedostatečně zohlednily fakt, že mu v době údajného spáchání trestných činů bylo 19 až 21 let a že tvrzené skutky se měly odehrát dokonce před více než osmi lety, což zásadně oslabuje prvek prevence trestního postihu. Od té doby žil řádný život a účel nepodmíněného trestu byl tak již sám o sobě naplněn. Během řízení spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a případné průtahy v něm nezavinil. Bezprecedentní medializace kauz negativně ovlivnila jeho život, a to ve všech sférách.

Tlak nepravdivých obvinění byl podle znaleckého posudku také spouštěčem jeho rozhodnutí spáchat sebevraždu. Návrh státní zástupkyně na uložení trestu odnětí svobody v trvání tří let navíc vycházel z představy, že poškozené AAAAA podal omamnou látku v nápoji, což nakonec nebylo prokázáno. Na absenci takového zavrženíhodného prvku v jeho počínání soud přesto adekvátně nezareagoval a neuložil mu mírnější trest. Dále dovolatel nesouhlasí s tím, že je mu přičítáno k tíži znásilnění „mladých a inteligentních žen na prahu dospělosti“.

Minimálně v případě AAAAA to vnímá jako porušení zákazu „dvojího přičítání“, jestliže okolnost, že jí v té době ještě nebylo 18 let, již byla vyjádřena v kvalifikované skutkové podstatě. Ohradil se i proti úvahám soudu, že se měl během hlavního líčení z vedlejší místnosti vysmívat poškozeným. To zásadně odmítá a podotýká, že o ničem podobném se nezmiňuje ani protokol o hlavním líčení a nic v tomto směru nebylo namítáno ani státní zástupkyní, poškozenými či jejich zmocněncem. Podobné hodnocení tak vnímá jako důkazně nepodloženou svévoli soudu.

Rozporuje i relevanci úvahy, podle níž byl mladý politik, k němuž měly mít dívky důvěru. Podotýká, že nebylo ničím prokázáno, že by o takové důvěře věděl, nebo měl dokonce vycházet z toho, že k němu poškozené přímo vzhlížejí. Ani této jejich důvěry tak nemohl zneužít. Míní, že tyto konstrukce porušují princip rovnosti před zákonem a zároveň představují nepřípustné zostřování trestní represe a „vlastní“ pojetí trestného činu znásilnění, který na rozdíl např. od sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, 2 tr.

zákoníku nezohledňuje otázku postavení, vlivu či důvěryhodnosti pachatele.

10. Dovolatel nesouhlasí ani s adhezními výroky obou napadených rozsudků. Podle jeho přesvědčení soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost oprávněnosti jejich uplatnění. Odmítl závěry znaleckého posudku o dopadech tvrzené události na poškozenou AAAAA, když znovu akcentoval, že jmenovaná trpí genderovou dysforií a plánuje podstoupit změnu pohlaví. Opomenutým důkazem je pak předložená fotografie, která dokládá, že její psychické problémy souvisejí právě s touto změnou. Poškozená ostatně uvedla, že po operativním zákroku se její život významně zlepšil. Ani zde pak soudy nezohlednily, že původní nárok byl vznesen i v souvislosti s údajným „zdrogováním“ poškozené, které však bylo nakonec vyloučeno. Přesto jí přiznaly náhradu nemajetkové újmy ve výrazně vyšší částce, než např. K. H., na níž měl obviněný podle skutkových zjištění dokonce vykonat soulož. Ani u druhé jmenované přitom nemohlo v souvislosti s vyšetřovanou událostí dojít k následné traumatizaci, neboť se jednalo o dobrovolný sex. Sama poškozená připustila podobnost mezi prvním a druhým večerem, a kromě toho se cca tři týdny po údajném znásilnění svěřila své terapeutce s tím, že se necítí dobře již několik měsíců. Jinými slovy, nelze mít za to, že psychické problémy, které byly důvodem pro její odškodnění, měly původ právě v tvrzeném skutkovém ději. Provedenému dokazování pak konečně neodpovídá ani závěr o újmě způsobené T. K., která sama uvedla, že řešená událost ji do budoucna nijak nepoznamenala a že se jí v podstatě nic nestalo.

11. Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 zrušil a sám rozhodl tak, že ho v celém rozsahu podané obžaloby zprostí, anebo věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň projevil souhlas s tím, aby jeho dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání i v případě předpokládaném v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Současně požádal, aby dovolací soud až do rozhodnutí o předloženém opravném prostředku přerušil výkon napadeného rozhodnutí postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř.

12. Písemným podáním ze dne 16. 7. 2024 pak své dovolání doplnil o informaci, že dne 12. 6. 2024 vyhlásil Ústavní soud nález sp. zn. II. ÚS 527/23, v němž mimo jiné konstatoval, že důvodné pochybnosti vzbuzovala již samotná výpověď jedné ze stěžovatelek, jestliže si nebyla schopna vybavit, jak s podezřelým v dané chvíli komunikovala, anebo zda se vysvlékla sama. V návaznosti na tom bylo v nálezu zdůrazněno, že trestní stíhání musí být podloženo důkazy určité kvality, kterých se v řešeném případě k vyjasnění popsané situace nedostávalo.

Přitom nebylo možno vyloučit, že určité právní jednání, které si stěžovatelka nepamatovala, nemohl podezřelý (alespoň v tzv. skutkovém omylu) vnímat jako vyjádření jejího souhlasu s pohlavním stykem. Dovolatel soudí, že tento právní závěr vyslovený v souvztažné věci (v tzv. „druhé větvi“ kauzy) lze aplikovat i na důkazní situaci týkající se údajného znásilnění AAAAA. Ani ta totiž nebyla schopna vysvětlit, jak se měla dostat do stavu změněného vědomí a najednou se „zjevit“ nahá v jeho posteli. Informace, které poskytla orgánům činným v trestním řízení, tak nebyly dostačující ani k zahájení trestního stíhání, natož k vydání odsuzujícího rozsudku.

Dovolatel znovu zopakoval, že pokud si poškozená v soudy rekonstruovaném skutkovém ději rozmyslela odchod z bytu, svlékla se do naha a ulehla k němu do postele, nemohl předpokládat její nevoli s intimním stykem či dokonce její paralýzu. Její proaktivní jednání nutně muselo působit právě naopak, což ovšem jednoznačně vylučuje jeho trestní odpovědnost. Dále pak zmínil, že Ústavní soud se v citovaném nálezu vyslovil proti předsudečnému hodnocení důkazů, tedy postupu, jakým soudy dospěly například k ničím nepodloženému závěru o jeho úmyslu vykonat pohlavní styk se slečnou K.

Ve vztahu k tomuto skutku poukázal na právní závěr plynoucí z akcentovaného rozhodnutí, podle nějž sahání či osahávání nelze a priori chápat jako násilí, i když na ně stěžovatelka reagovala odstrkáváním. Z něj dovozuje, že v dané věci znaky donucení a násilí a současně jeho úmysl, který by je pokrýval, chybí. Dále zmínil, že Ústavní soud v nálezu fakticky aproboval závěr o vyloučení trestní odpovědnosti s odkazem na následnou komunikaci, ze které se podává normální a vlídný vztah mezi údajnou obětí znásilnění a jeho pachatelem.

Tak tomu bylo minimálně v případě jeho komunikace s K. H., kterou ovšem odvolací soud nehodnotil, přestože je z ní zřejmé, že jí nemohlo předcházet cokoli nedobrovolného. Dovolatel konečně připomněl, že Ústavní soud v nálezu varoval před přeceňováním či dokonce apotézou znaleckých závěrů, neboť i znalci se mohou mýlit a rozhodně nejsou schopni s jistotou rozpoznat lež. Právě takový nekritický náhled ke znaleckým posudkům přitom podle jeho přesvědčení zaujal nalézací soud v nyní projednávané věci.

13. K dovolání se v rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem poznamenal, že valnou část v něm obsažených námitek obviněný uplatnil již v přecházejících stadiích trestního řízení. S nimi se přitom beze zbytku a také věcně správně vypořádaly již předchozí soudy obou stupňů, což v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu samo o sobě indikuje zjevnou neopodstatněnost předloženého mimořádného opravného prostředku.

Konkrétně pak odmítl názor obviněného, že politické přesvědčení jednoho z přísedících v senátu soudu prvního stupně, a sice Bc. Jaroslava Slivky, a jeho otevřená demonstrace stranických preferencí v podobě příspěvků na sociální síti by automaticky měly devalvovat jeho způsobilost vykonávat danou funkci a v případě obviněného nezaujatě rozhodnout o obžalobě za trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, které neměly žádnou spojitost s jeho působením ve veřejné sféře. K tomu pak dodal, že Ústavní soud v minulosti ve svých rozhodnutích opakovaně dovodil, že ani soudce, který byl dříve členem politické strany, nemůže být automaticky vnímán jako podjatý.

Dále upozornil na to, že veškeré projevy Bc. Slivky na sociálních sítích, jež měly podle obhajoby ukazovat na jeho podjatost, pocházely z období před podáním obžaloby ve věci. Jediným příspěvkem z pozdější doby, který přísedící sdílel dne 30. 8. 2023, bylo video převzaté z facebookových stránek XY a zesměšňovalo výroky P. F., tedy politika, který ani není členem dovolatelovy bývalé strany. Ze samotných úkonů a postupů přísedícího v průběhu řízení pak rovněž nebylo možno seznat jakékoliv negativní subjektivní tendence k osobě dovolatele.

Nad rámec uvedeného státní zástupce dodal, že důvodem pro vyloučení orgánu činného v trestním řízení ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. nemůže být ani jeho nižší odborná úroveň či neprofesionalita.

14. Za zjevně neopodstatněné označil i námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně se neztotožnil s tím, že v řízení došlo k opomenutí důkazů. Podle jeho přesvědčení soudy zjistily skutkový stav řádně a v míře, která nezavdávala žádné rozumné pochybnosti o jeho úplnosti a správnosti. V odůvodněních svých rozhodnutí přitom výstižně rozvedly, proč neprováděly další důkazy navrhované obhajobou. Její návrhy zamítly jednoduše proto, že se jednalo převážně o důkazy zcela nadbytečné, které by nemohly zvrátit přesvědčivě zformovaný skutkový děj.

Faktická nadbytečnost důkazu je přitom uznávaným důvodem pro zamítnutí příslušného návrhu procesní strany. Opodstatněné nejsou ani námitky dovolatele, o něž opřel své přesvědčení o vadě napadených rozsudků spočívající ve zjevném rozporu mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Státní zástupce konstatoval, že k problematice rekonstrukce skutkového děje se ve svém rozsudku obšírně vyjádřil již soud prvního stupně, který se důsledně věnoval klíčové otázce věrohodnosti výpovědí poškozených, pečlivě ji prověřil i skrze výslechy dalších svědků a logickými úvahami vysvětlil, proč jejich tvrzení nakonec vzal za základ pro svá skutková zjištění, na rozdíl od účelových argumentů dovolatele, vedených snahou vyhnout se trestní odpovědnosti.

Oba soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a jejich úvahy respektovaly pravidla formální logiky. Jejich skutková zjištění z provedených důkazů dovodit lze a ve věci tak žádný, natož pak extrémní rozpor založen nebyl.

15. K dovolatelem nastíněné problematice využitelnosti usnesení o odložení věci týkajícího se dalších dívek, které ho v minulosti rovněž obvinily ze znásilnění, státní zástupce odkázal na příslušné pasáže odůvodnění obou rozsudků, s nimiž se po obsahové stránce ztotožnil. Pouze dodal, že reklamované usnesení bylo využito jen k dokreslení obecného obrazu o vzorci chování obviněného a nalézací soud tudíž § 211 odst. 6 tr. ř. neobešel. Obviněným citovaný nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2022 sp. zn. III.

ÚS 808/22 na jeho věc nedopadá. Oproti části, kterou z něj účelově „vybral“, z něj lze také dovodit, že reprodukce obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení z jiné trestní věci představuje zásah do práva na obhajobu jen tehdy, jestliže je obsah takového vysvětlení v pozdější trestní věci jediným či zcela zásadním usvědčujícím důkazem. Tak tomu ovšem v nynějším řízení nebylo, neboť soud prvního stupně na úřední záznam odkázal pouze obecně a jen jako na podpůrný důkaz. Státní zástupce rovněž odmítl argumentaci obsahem nálezu Ústavního soudu ze dne 30.

5. 2024 sp. zn. II. ÚS 527/23, vydaného v rámci tzv. „druhé větve kauzy“, z něhož obviněný dovozuje, že skutková situace u tří aktuálně řešených poškozených byla identická, jako v případě stěžovatelek, u nichž bylo oznámení o znásilnění důvodně odloženo pro absenci podezření z trestného činu. Námitka stran údajné procesní nepoužitelnosti ve věci pořízených znaleckých posudků pak uplatněný dovolací důvod vůbec nenaplnila. Ke skutkové argumentaci obhajoby tedy státní zástupce shrnul, že i když ji bylo možno s velkou dávkou tolerance podřadit pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., chybí jí potřebné opodstatnění.

16. Dovolateli dále nepřisvědčil ani v názoru, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení stíhaných skutků ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Připomněl, že dovolatel podle důkazně podložených skutkových závěrů soudů ve všech případech za využití násilí, a v případě AAAAA i s využitím stavu její bezbrannosti, překonal odpor poškozených a vykonal na nich pohlavní styk, resp. se o něj alespoň pokusil. U jednání, jehož se dopustil vůči T. K., pak nebylo možno uvažovat ani o zániku jeho trestní odpovědnosti za pokus trestného činu ve smyslu § 21 odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku, neboť on sám od něj dobrovolně neupustil a k dokonání činu evidentně nedošlo jen z důvodu aktivní obrany poškozené. Nepřípadně dovolatel poukazoval i na nepatrnou intenzitu fyzického odporu ostatních poškozených, když vůbec nevzal v potaz, že oběť sexuálního násilí v kritické chvíli nezřídka tzv. zamrzne, cítí-li beznaděj a bezvýchodnost situace. Zcela přitom pominul také zjištění, že poškozené mu svůj nesouhlas s pohlavním stykem dávaly jasně najevo verbálně, což nerespektoval a k překonání jejich odporu použil i fyzickou sílu, která nutně nemusela být intenzivní.

Odhlédnout pak nelze ani od toho, že poškozené k němu chovaly jakýsi obdiv, když jim imponovala zejména jeho politická kariéra, a zároveň trpěly i určitými psychickými problémy, takže na ně nebylo třeba vyvinout obzvlášť velký nátlak, aby se cítily bezbranné. Z obsahu jejich výpovědí je přitom zřejmé, že přesně k tomu u nich došlo, přičemž všechny shodně popsaly, jak se do zmíněného stavu bezbrannosti dostaly a jak jej dovolatel ihned využil, či se o to alespoň pokusil.

17. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ale ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů obviněný podle státního zástupce relevantně neuplatnil ani procesní námitkou o narušené totožnosti skutku a dále úvahou o překvapivosti změny právní kvalifikace činu popsaného pod bodem I výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně oproti podané obžalobě. Jeho výhradám navíc nelze přiznat ani věcné opodstatnění. Zásada zachování totožnosti skutku totiž neznamená, že mezi skutky postupně uvedenými v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě a odsuzujícím rozsudku musí být naprostá shoda. V nyní posuzovaném případě přitom došlo pouze k marginální modifikaci popisu jednání obviněného ve výroku odsuzujícího rozsudku, do kterého se v porovnání s obžalobou důvodně promítla aktuální zjištění soudu prvního stupně. Obžaloba přitom tvrdila v podstatě stejné okolnosti jako následný odsuzující rozsudek, když oba dokumenty váží stav bezbrannosti poškozené AAAAA na moment po požití nápoje Fanta. Je přitom irelevantní, jak přesně u ní řešený stav nastal a co jej vyvolalo. To, že ho soud v odůvodnění rozsudku nenavázal přímo na přítomnost omamné látky v pití, na zachování totožnosti skutku a na správně zvolené právní kvalifikaci ničeho nemění. Pokud jde o související námitku obviněného, že soud oproti obžalobě změnil právní kvalifikaci, aniž by to předem avizoval, a v tomto smyslu vydal překvapivé rozhodnutí, státní zástupce připustil, že k namítané procesní vadě skutečně došlo. Současně ale zdůraznil, že „doplnění“ znaku zneužití bezbrannosti zde představovalo spíše nepodstatnou změnu, která postavení obviněného v zásadě nijak nezhoršila. Z hlediska přísnosti právního posouzení bylo totiž určující, že obviněný se dopustil znásilnění osoby mladší 18 let, a to pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží [§ 185 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku]. Absence předchozího upozornění soudu na „doplnění“ znaku zneužití bezbrannosti tak ani z materiálního hlediska jeho právo na obhajobu nenarušila.

18. Zcela mimo obsahové vymezení hmotněprávního důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se podle státního zástupce ocitly námitky dovolatele směřující do výroku o trestu. K nim připomněl, že výhrady proti nepřiměřené přísnosti uložené sankce podle ustálené judikatury nelze relevantně vznášet prostřednictvím žádného dovolacího důvodu, tedy ani specializovaného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. V projednávaném případě nadto dovolateli nebyla uložena nějaká extrémně přísná či neúměrně postihující sankce. Obvodní soud její druh a výměru přiléhavě odůvodnil zejména počtem a závažností spáchaných skutků i jeho naprosto přezíravým postojem k trestné činnosti a jednotlivým poškozeným.

19. Relevantními námitkami obviněný nepodpořil ani deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ve skutečnosti totiž neoznačil výrok, který by v napadených rozhodnutích měl chybět, anebo byl neúplný, tak jak má na mysli posledně zmíněné zákonné ustanovení. Fakticky argumentoval pouze nedokonalostí skutkových vět, které nemají dostatečně podrobně odrážet zjištěný skutkový stav. Přitom se z jeho strany jedná o výhrady naprosto liché, neboť v popisu skutků a v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je v dostatečné a odpovídající míře vyjádřeno vše, co ukládá ustanovení § 120 odst. 3 tr.

ř. Ve výroku o vině, který se týká poškozené T. K., nalézací soud v rozporu s tím, co tvrdí obhajoba, jasně uvedl, že obviněný se vůči ní dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ji násilím donutil k pohlavnímu styku. Vyčerpávajícím způsobem vyjádřil jak subjektivní stránku, tak i následek, k němuž pokus směřoval. Není rozhodné, k jakému pohlavnímu styku mělo dojít, jestliže jednání dovolatele evidentně směřovalo nejméně k pohlavnímu styku tak, jak je definován v § 185 odst. 1 alinea 1 tr.

zákoníku. S ohledem na absenci dalších zjištění a zejména následku soud nemohl uzavřít, že se nade vší pochybnost muselo jednat o soulož anebo o pohlavní styk s ní srovnatelný. Proto dovolatele uznal vinným „pouze“ pokusem trestného činu znásilnění v základní skutkové podstatě. Pokud dovolatel k výroku o vině pod bodem I namítl, že soud v něm neuvedl, čím měly být u jeho „prvního jednání“ před podáním nápoje AAAAA naplněny znaky donucení a násilí a co u ní poté mělo vyvolat stav bezbrannosti, a zároveň nepopsal jeho úmyslné zneužití této bezbrannosti, státní zástupce tuto jeho konstrukci odmítl s tím, že posuzovaný skutek, přestože sestával ze dvou na sebe navazujících částí, tvořil de iure jeden celek, kdy obviněný nejprve ve snaze dosáhnout pohlavního styku fyzicky překonával odpor poškozené, v souvislosti s tím na ni vytvářel i psychický nátlak, a posléze na ní provedl jiný pohlavní styk srovnatelný se souloží, přičemž zneužil stavu její fyzické bezbrannosti.

Namítané opomenutí upřesnění, co tento stav způsobilo, rozhodně neúplnost dotčeného výroku nezakládá. Subjektivní stránka trestného činu pak byla ve výroku vyjádřena přesným chronologickým popisem aktivit obviněného poté, co se poškozená ocitla ve stavu bezbrannosti, kterého bezskrupulózním způsobem zneužil.

20. S poukazem na absenci právní relevance či důvodnosti námitek, které obviněný podřadil pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a l) tr. ř., státní zástupce shrnul, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu logicky nemůže být zatíženo ani vadou předpokládanou v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Své vyjádření proto uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

21. Na vyjádření státního zástupce opověděl dovolatel prostřednictvím svého obhájce písemnou replikou, v níž se předně ohradil proti tvrzení, že na veškeré námitky obsažené v dovolání již v dřívějších stadiích řízení reagovaly soudy prvního a druhého stupně. Znovu namítl, že Obvodní soud pro Prahu 3 některé důkazy neprovedl, ač tak učinit měl, některé sice formálně provedl, ale po obsahové stránce je již patřičně nehodnotil a jiné pak zcela dezinterpretoval. Městský soud v Praze poté otevřeně rezignoval na svoji přezkumnou povinnost, když ani on přes mnohé návrhy obhajoby obsažené v odvolání nedoplnil dokazování alespoň v podstatných bodech, návrhy dokonce formálně nezamítl a nevypořádal se s nimi ani v odůvodnění svého rozsudku.

Jestliže tedy dovolatel některé námitky opakuje, činí tak proto, že obecné soudy je vždy pouze přešly mlčením a „posunuly je vyšší instanci“. Obdobně postupovala v řízení i obžaloba a je tak velmi příznačné, že i nyní státní zástupce pominul zásadní skutečnosti, které spolehlivě vyvracejí skutkové děje prezentované poškozenými. Přehlédl například, že poškozená K. H. prokazatelně lhala o dalším kontaktu s dovolatelem a zejména o dobrovolném pohlavním styku, který s ním měla u sebe doma hned následující den po údajném znásilnění.

V přípravném řízení tento „druhý“ pohlavní styk rovněž popsala jako nedobrovolný, aby následně své terapeutce přiznala, že šlo naopak o styk konsenzuální. Příslušný úřední záznam o podaném vysvětlení však k důkazu proveden nebyl, i když zásadním způsobem zpochybňuje její věrohodnost. Dovolatel trvá na tom, že žádná skutečná oběť znásilnění by druhý den nepozvala pachatele k sobě domů k opakování soulože. Tomu, že již jejich první pohlavní styk byl z obou stran chtěný, napovídala i výpověď svědka N., který popsal, jak se poškozená s dovolatelem v kritický večer líbala v přítomnosti dalších osob.

Dobrovolnost styku vyplývá i z jejího následného aktivního jednání, kdy se sama svlékla a byla při něm součinná, neboť vystřídala několik poloh včetně finálního pokleknutí, aby na ni dovolatel mohl vyvrcholit. Po styku zůstala v bytě a přespala u něho do rána. Ze skutkového děje tedy nevyplývá, že by ji dovolatel donutil k souloži násilím, jímž překonal její vážně míněný odpor, anebo že by poškozená tzv. zamrzla v důsledku seznání beznadějnosti své situace. Soudy se nadto vůbec nevěnovaly hmotněprávní otázce, zda dovolatel nejednal v negativním skutkovém omylu.

Především však celá historka poškozené byla smyšlená a důkazně nepodložená. Pokud z ní soudy přesto vycházely, neudržitelným způsobem porušily zásadu in dubio pro reo. Křivě pak u soudu svědčila i poškozená T. K., která oproti podanému vysvětlení svůj příběh rozšířila o okolnost, že dovolatel ji sahal na prsa a mezi nohy. Tím, že soudy ani v jejím případě neprovedly k důkazu úřední záznam o podaném vysvětlení, se připravily o možnost tyto rozpory v jejích výpovědích zkoumat a náležitě zhodnotit.

Odvolací soud v tomto směru specificky pochybil tím, že k důkazu neprovedl písemné vyjádření pana B.

jakožto bývalého partnera

poškozené, z něhož vyplývá, že poškozená mu v minulosti tvrdila, že se jí v kritickou noc vlastně nic nestalo a dovolatel jí měl toliko zastoupit cestu. V podstatě totéž pak poškozená tvrdila i v původní mediální reportáži, která ovšem také nebyla provedena k důkazu. Soudy tak nedostály ani povinnosti jednoznačně a s praktickou jistotou určit, k jakému pohlavnímu styku mělo tvrzené jednání bezprostředně směřovat. I výpověď poškozené K. zůstala v řízení osamocena. Dostatečně ji nepodpořily ani výpovědi svědků M., H.

a M. Jí tvrzený skutkový děj se neodehrál a ani odehrát nemohl. Navíc nemohl být posouzen ani jako pokus znásilnění, resp. z něj neměla být vyvozena trestní odpovědnost, protože pokud by se vše událo tak, jak poškozená popsala, musel by obviněný od pokusu trestného činu sám dobrovolně upustit. Své zásadní námitky vůči skutkovým i právním závěrům soudů dovolatel znovu zopakoval i k výroku o vině znásilněním AAAAA. I její věrohodnost zpochybnil a opětovně zdůraznil, že soud minimálně nevyřešil otázku, jakým způsobem se ocitla nahá v posteli, jestliže vědomí měla ztratit při svém odchodu z bytu.

Dále akcentoval, že s poškozenou byli dopředu domluveni na tom, že u něho zůstane spát přes noc, takže moment svého odchodu si jednoznačně vymyslela. Za chybný označil dovolatel i názor státního zástupce, podle nějž je irelevantní, co mělo u poškozené vyvolat ztrátu vědomí. Jde naopak o zásadní zjištění rozhodné pro eventuální naplnění znaků přisouzeného trestného činu. Soud prvního stupně však zcela záměrně konstatoval stav bezbrannosti u poškozené pouze arbitrárně, bez jakéhokoli důkazu. Nezabýval se ani tím, jak takový stav mohl dovolatel jako laik

rozpoznat. Obstát tak nemůže ani závěr, že tohoto stavu úmyslně zneužil. Naplnění daného znaku ostatně nevyplývá ani ze skutkové věty výroku rozsudku. Dovolatel znovu zopakoval, že poškozená si onu ztrátu vědomí, svou paralýzu, zamrznutí i veškeré sexuální praktiky, které měl na ní v tomto stavu provozovat, jednoduše vymyslela. Nepotvrdili je ani svědci S. a T., jimž se měla se svým traumatizujícím zážitkem později svěřit. Soud jí neuvěřil ohledně tvrzeného omámení chemickou látkou obsaženou v nápoji, avšak přidržel se znalci nabízené hypotézy o peritraumatu, tedy okolnosti, kterou znovu nebylo možno ověřit s praktickou jistotou.

V návaznosti na tom se uchýlil ke změně právní kvalifikace skutku oproti obžalobě, o níž předem procesní strany neinformoval a tím porušil právo dovolatele na obhajobu v takové míře, že u tohoto důvodu nemůže příslušný výrok o vině obstát. Odvolací soud pak tuto závažnou procesní vadu ponechal zcela bez povšimnutí. V řízení došlo k porušení zásady zachování totožnosti skutku, neboť obžaloba jinou alternativu skutkového děje, než bylo uvedení poškozené do stavu bezbrannosti podáním omamné látky v pití, vůbec nepřipouštěla.

Dovolatel se ohradil i proti úvaze, že vědomě zneužil i psychických problémů, jimiž v rozhodné době trpěly všechny poškozené. Tyto problémy mu nebyly a ani nemohly být známy.

K otázce podjatosti přísedícího v

senátu Obvodního soudu pro Prahu 3 uvedl, že je irelevantní, zda se projednávané skutky týkaly jeho politické činnosti či nikoli. Zopakoval, že dotčený přísedící choval zřejmou a nespornou averzi k jeho bývalé politické straně, a tedy i všem jejím veřejně známým tvářím, přičemž zároveň nelze pominout, že představitelé strany, kterou naopak veřejně podporoval, trestní řízení kriticky komentovali a bylo jim lhostejné, zda souvisí s působením obviněného v politickém prostředí či nikoliv. K výroku o trestu dovolatel poznamenal, že volba jeho druhu a výměry byla odůvodněna důkazně nepodloženým dojmem o jeho cynickém výsměchu poškozeným vypovídajícím v hlavním líčení.

I to z jeho pohledu ukazuje na možný předpojatý názor soudu o jeho vině. Oba rozsudky podle něj ve výsledku představují zásadní odklon od dosavadní rozhodovací praxe s velkým precedenčním významem, podstatné rozšíření trestněprávní represe a faktické popření zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. Proto setrval na svém návrhu na jejich zrušení v dovolacím řízení a na požadavku na prozatímní přerušení probíhajícího výkonu napadeného rozhodnutí.

22. Dovolací soud ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř., prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a zároveň splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

23. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují uplatněným zákonným důvodům. Ty totiž nemohou být tvrzeny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.

24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, kterou použil obviněný, dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata této varianty tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – byť věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vady vytýkané v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil svůj postup či rozhodnutí pochybením zakládajícím některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Nejvyšší soud tedy svoji další pozornost zaměřil na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a l) tr. ř., na něž obviněný rovněž explicitně odkázal.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Jeho úspěšné uplatnění je podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a sice že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán např. tehdy, jestliže v dovolání reklamované meritorní rozhodnutí učinil nebo se na něm podílel soudce (tj. samosoudce, předseda senátu nebo přísedící), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř.

26. Z argumentace dovolatele je zřejmé, že u přísedícího v senátu soudu prvního stupně Bc. Jaroslava Slivky dovozuje důvod pro jeho vyloučení z rozhodování řešené věci v okolnostech předvídaných v § 30 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mj. soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat.

27. K dané otázce je nutno v obecné rovině zdůraznit, že za okolnost zakládající oprávněnou pochybnost o nestrannosti a nezaujatosti konkrétního soudce či přísedícího, nelze považovat každý nepodložený předpoklad či domněnku té či oné procesní strany. Názor účastníka řízení (v daném případě obviněného) na podjatost soudce (přísedícího) může být toliko podnětem k jejich zkoumání. Při něm však zásadně nelze vycházet jen z jeho subjektivních dojmů a pocitů, nýbrž z rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (k tomu srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 105/01 a ze dne 27. 11. 1996 sp. zn. 167/94, aj.). Zároveň je třeba mít na paměti, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. představuje výjimku z ústavní zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Soudce či přísedícího lze tedy z projednávání věci, přidělené mu v souladu s rozvrhem práce věcně a místně příslušného soudu, vyloučit jen ze skutečně závažných důvodů, které mu zcela zjevně brání věc rozhodnout nestranně a nezávisle. Takový jeho poměr k věci či osobám na ní zúčastněným je pak třeba posuzovat ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a sice podle jeho povahy a intenzity.

28. To učinil i Nejvyšší soud a konstatuje, že z neskrývaných projevů sympatií k hnutím, která myšlenkově a programově zaujímají prostor na opačném pólu českého stranickopolitického spektra než TOP 09, ale ani z jeho patrné averze (nejen) k této politické straně, ještě nelze u Bc. Jaroslava Slivky automaticky dovozovat i jeho otevřenou hostilitu přímo k osobě obviněného; minimálně tedy ne takového rázu, aby zavdávala vážné a důvodné pochybnosti o jeho schopnosti jakožto přísedícího nahlížet na projednávanou věc nestranně a nezaujatě, nebo dokonce ukazovala na jeho osobní zájem či nutkavou potřebu přispět k bezpodmínečnému vydání odsuzujícího rozsudku, jímž dojde k citelné penalizaci obviněného nebo alespoň k jeho „oficiální“ a tím i definitivní společenské diskreditaci, a to nejlépe i k tíži politické strany, kterou dříve reprezentoval.

Obhajoba nepředložila žádný skutečně pádný argument, který by ospravedlňoval úvahy o možném vyloučení dotčeného přísedícího z rozhodování senátu v nynější věci. Konstrukce, podle níž veřejně deklarované politické názory a voličské preference (např. formou sdílení a komentování různých příspěvků oblíbených politiků na sociálních sítích) mohou samy o sobě založit kvalifikované pochybnosti o nestrannosti konkrétního soudce či přísedícího, na které je bez ohledu na vlastní meritum kauzy nutno „z procesní opatrnosti“ reagovat jeho preventivním vyloučením z vykonávání úkonů trestního řízení nejméně tehdy, je-li takové řízení vedeno proti bývalému politikovi zosobňujícímu odlišné „vnímání a vidění světa“ a pohled na správu věcí veřejných, nemůže obstát již v konfrontaci s obecným principem presumpce nestrannosti soudce, jak jej formuloval Ústavní soud např. v nálezu ze dne 6.

12. 2016 sp. zn. III. ÚS 2759/16. Objektivní důvody pro vyloučení Bc. Jaroslava Slivky z rozhodování projednávané věci přitom dovolací senát neshledal. Při posouzení opodstatněnosti řešené námitky vyšel ze zjištění, že zmíněný přísedící při svém relativně aktivním vystupování a projevování politických názorů na sociální síti (tak jak je demonstrovala obhajoba a jak je v rámci doplnění řádného opravného prostředku předestřela odvolacímu soudu) žádné adresné předsudečné výroky vůči osobě obviněného nebo oprávněnosti jeho stíhání za trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti veřejně nepublikoval.

Jeho konkrétní projevy z doby před nápadem obžaloby na Obvodní soud pro Prahu 3, ani ze samotného průběhu hlavního líčení nenaznačují, že jako přísedící vnitřně rezignoval na své základní povinnosti plynoucí z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a o výsledku řízení měl v tomto případě „předem“ jasno, bez ohledu na vývoj a výsledky budoucího dokazování. Spekulativní výhrady obviněného vůči jeho angažmá při rozhodovací činnosti soudu prvního stupně tak z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr.

ř. nemohly obstát.

29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postihuje tedy závažné procesní vady, jež v konečném důsledku mohou vést k porušení principů „fair procesu“ a ústavně garantovaného práva obviněného na obhajobu a zakládají tak neústavnost pravomocného rozhodnutí.

Z dikce zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení zákonodárce zařadil případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. K tomu, aby byl daný dovolací důvod uplatněn nejen právně relevantně ale zároveň také důvodně, však musí být splněn i nezbytný předpoklad, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry

soudů, v návaznosti na nich i pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.

30. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek posoudil Nejvyšší soud také konkrétní procesní námitky obviněného a dospěl k závěru, že buď nemají potřebnou právní relevanci, anebo postrádají věcné opodstatnění, či nemají na výsledné postavení obviněného rozhodující vliv.

31. Předně nebylo možno přisvědčit názoru, že dosavadní řízení před obecnými soudy bylo zatíženo vadou spočívající v opomenutí podstatných důkazů. V uvedené souvislosti dovolací senát připomíná, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla určující rozsah důkazů potřebných k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní důkazní stav ještě dále rozšiřovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se i případné další důkazní návrhy procesních stran jeví důvodnými, anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Rozhodně tedy není povinen realizovat dokazování v kvantitě, jakou si představují strany řízení, a v tomto směru vyhovět každému jednotlivému požadavku na doplnění dokazování. I nadále totiž platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci naplněn byl.

32. Doktrína opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, našla své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit případné důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování nebylo vyhověno, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé a 3) povinnost zaujmout dostatečně transparentní stanovisko k obsahu provedených důkazů při jejich hodnocení. Jestliže soud některou z těchto povinností nesplní, pak je třeba v každém individuálním případě zároveň zkoumat, zda vůbec a nakolik se reklamované formální pochybení negativně dotklo samotné podstaty a kruciálních zásad spravedlivého procesu i v rovině materiální.

33. Pro souvztažnou dovolací argumentaci obviněného je příznačné, že pojem „opomenutí důkazu“ pojímá poněkud šířeji a též v rozporu s jeho ústavněprávním vymezením (viz výše). Za opomenuté důkazy tak označuje např. výpověď svědka V. N., dále v pořadí první znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, vypracovaný na poškozenou K. H., absenci „věcného hodnocení“ předloženého videa a fotografií z prostor chodeb a kuchyňky v budově XY, které měly zpochybnit věrohodnost poškozené T. K. minimálně potud, že ji měl v kuchyňce natlačit na zeď a že poškozená se následně byla schopna sama z místa činu vydat k výtahu, a konečně „neprovedení“ důkazu jeho vlastní mobilní komunikací se spolubydlícím M. S., jež měla prokazovat, že k žádnému intimnímu sblížení s poškozenou AAAAA v kritickou noc ani nedošlo.

34. Nejvyšší soud k těmto výtkám konstatuje, že nemají oporu v realitě. Předně není pravdou, že by v řízení zůstala opomenuta výpověď svědka V. N. z přípravného řízení. Tu soud prvního stupně provedl k důkazu postupem podle § 211 odst. 1 tr. ř. v hlavním líčení dne 25. 4. 2023, její obsah následně konstatoval v bodě 51 odůvodnění rozsudku a v bodě 142 tamtéž zároveň dospěl k hodnotícímu závěru, že tvrzení svědka jsou nevěrohodná a vedená snahou pomoci obviněnému jako svému kamarádovi. Znalecký posudek MUDr. Gabriely Léblové a PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D., k věrohodnosti poškozené K. H. rovněž nebyl v řízení ignorován. Obvodní soud se s ním seznámil, v hlavním líčení k němu podrobně vyslechl obě zpracovatelky, dal jim rozsáhlý prostor k tomu, aby své znalecké závěry vysvětlily a obhájily, a poté tento důkaz kriticky hodnotil tak, jako jiné (viz bod 138 odůvodnění rozsudku). To, že ze závěrů výše jmenovaných znalkyň k nelibosti obviněného nakonec nevycházel, neznamená, že jejich posudek jako důkaz opomněl. Otázku, jak mohla poškozená T. K. opustit prostor kuchyňky a bez větších problémů, jako osoba dosud neznalá vnitřních dispozic budovy sněmovny, zamířit přímo k výtahu, soud prvního stupně přesvědčivě zodpověděl v bodě 164 odůvodnění rozsudku. V bodě 163 se pak logicky vypořádal i s obhajobou obviněného, podle níž věrohodnost výpovědi poškozené významně oslabuje také nesprávný popis uspořádaní kuchyňky, kde mělo dojít k pokusu o její znásilnění. Naprosto lichá je i námitka, že soudy opomněly důkaz /mobilní komunikací mezi dovolatelem a jeho spolubydlícím M. S., jež měla zpochybnit výpověď poškozené AAAAA. Jejím obsahem se zabýval soud prvního stupně v bodě 132 odůvodnění svého rozsudku, kde přesvědčivě vyložil, proč jí nepovažoval za důkaz způsobilý obviněného vyvinit z žalované trestné činnosti. K jeho procesnímu postupu lze obecně shrnout, že pokud obviněný výslovně požadoval doplnění dokazování v hlavním líčení (viz jeho požadavky na výslechy svědkyň U., N. a D.), reagoval na jeho návrhy přímo při jednání dne 31. 10. 2023 procesním usnesením, které odůvodnil ústně, a důvody svého odmítavého postoje k nim posléze vylíčil i v bodě 183 odůvodnění rozsudku.

35. V rozsahu dovolací argumentace lze obvodnímu soudu z formálního hlediska vytknout snad jen tolik, že se při jinak navýsost pečlivém a podrobném odůvodnění rozsudku konkrétně nevyjádřil k obsahu obviněným vybrané elektronické komunikace mezi poškozenou AAAAA a jeho tehdejší přítelkyní (ale současně i svojí bývalou spolužačkou) A. F. z let 2018 a 2020. Na ní obhajoba bazíruje jako na dalším důkazu, který vyvrací poškozenou tvrzený skutkový děj, opíraje se o zjednodušující konstrukci spočívající v tom, že kdyby obviněný v minulosti poškozenou skutečně znásilnil, dotyčná by se jako oběť logicky nechtěla s jeho tehdejší přítelkyní později vidět a spíše by se osobnímu kontaktu s ní vyhýbala, než aby jí sháněla lístky pro dvě osoby na svůj maturitní ples a později ji dokonce zvala k sobě na návštěvu do Berlína. Zmíněnou nedůslednost však rozhodně nelze povýšit na vadu, která by věcně vzato znamenala neakceptovatelný zásah do práva dovolatele na spravedlivý proces. Nevypořádaný důkaz se totiž svou povahou řadil do bohaté množiny jemu obdobných, jejichž prostřednictvím se dovolatel snažil předestřít a vnutit orgánům činným v trestním řízení svou představu o typickém jednání „pravé“ oběti znásilnění po činu s tím, že pokud si jednotlivé poškozené následně počínaly v rozporu s tímto modelem, usvědčily samy sebe ze lží a křivého obvinění. Takovou obhajobu přitom oba soudy jednoznačně a zcela správně odmítly jako zavádějící.

36. Opomenutí důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nedopustil ani Městský soud v Praze. Z odůvodnění jeho rozsudku (body 54 až 57) jasně vyplývá, že nové návrhy obviněného na doplnění dokazování (včetně návrhu na dodatečné čtení záznamů o podaných vysvětleních jednotlivými poškozenými postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř.) registroval, nicméně jim nevyhověl, neboť další rozšiřování portfolia dosud provedených důkazů považoval za nadbytečné. Opřel se tedy o skutečnost, pro niž odmítnutí návrhu procení strany na doplnění dokazování lze akceptovat i z ústavněprávního hlediska (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 sp. zn. III. ÚS 173/02 a další).

37. Nejvyšší soud nepřisvědčil dovolání ani v té části, v níž jsou finální skutková zjištění soudů označována za produkt selektivního, předpojatého a tendenčního hodnocení provedených důkazů. Zde je třeba zdůraznit, že tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze kvalifikovaně reklamovat jen urputným popíráním nebo bagatelizací vlastní trestné činnosti, předkládáním jiných alternativních verzí skutkového děje, polemikou s hodnocením důkazů nižšími soudy ani laickými a spekulativními úsudky o „patřičném“ a očekávatelném chování ženy či mladé dívky, která se stala obětí „skutečného znásilnění“. Právě to ve své podstatě činí na mnoha místech podání i dovolatel, když např. poukazuje na několikaleté mlčení všech poškozených o jeho sexuálně motivovaném deliktním jednání, poměrně výraznou prodlevu, s níž se postupně obrátily na policii, a okolnosti, za nichž tak učinily, zároveň zpochybňuje jejich věrohodnost mimo jiné i s poukazem na fakt, že žádná z nich s ním po tvrzených událostech ihned nepřerušila veškeré kontakty, a současně nabízí nejrůznější hypotézy k motivům, které je mohly vést ke křivému obvinění jeho osoby.

38. Dovolací senát v opozici s názorem obviněného konstatuje, že v postupu soudů při hodnocení důkazů žádné prvky nepřípustné libovůle neshledal. Mezi jejich obsahem na straně jedné a výslednými skutkovými zjištěními na straně druhé žádný, natož pak extrémní nesoulad nezjistil. Argumentační východiska obhajoby lez spíše charakterizovat jako určitý pokus o resuscitaci dávno překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. I proto byl uvedený pojem po novele trestního řádu, provedené zákonem č. 292/1993 Sb., s účinností od 1. 1. 1994 nahrazen úslovím „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o níž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolatelem poněkud zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo. Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srovnej např. Šámal P. a kol. Trestní řád I – Komentář. 7. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 34).

39. K takové principiální nejistotě však v nyní posuzované věci neměl Obvodní soud pro Prahu 3 rozumný důvod. K dispozici měl dostatek důkazů, které i podle názoru Nejvyššího soudu zhodnotil v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř. V obsáhlém písemném vyhotovení rozsudku transparentně a přesvědčivě vysvětlil, proč vzal za základ pro svá skutková zjištění nikoli osamoceně stojící výpovědi poškozených a proč měl naopak obhajobu obviněného založenou primárně na tom, že s K. H. a T. K. šlo v řešených případech o oboustranně konsenzuální intimní sblížení a s AAAAA k žádným sexuálním aktivitám vůbec nedošlo, za bezpečně vyvrácenou.

Kritickému a komplexnímu zhodnocení přitom podrobil obě skupiny ve věci opatřených důkazů, tedy nejen ty, které podporovaly verze poškozených, ale i ty, které měly vyznít ve prospěch obviněného. Pokud Městský soud v Praze v rozporu s představami dovolatele následně neměl k takto rekonstruovanému skutkovému zjištění žádných připomínek, neznamená to, že rezignoval na svou přezkumnou povinnost, jak je mu vytýkáno. I jeho rozhodnutí splňuje zákonem požadované parametry (§ 125 odst. 1 tr. ř.), neboť je v něm dostatečně vysvětleno, proč neměl skutkové námitky obhajoby za nedůvodné.

Tím, že neprovedl vlastní podrobnou analýzu provedených důkazů, dovolatele v právu na spravedlivý proces nezkrátil. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá i do požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí, totiž nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud prvního stupně. Danou problematikou se ostatně v minulosti zabýval i Ústavní soud, který k ní v usneseních ze dne 18.

12. 2008 sp. zn. II. ÚS 2947/08 nebo ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 1153/16 zaujal stanovisko, podle nějž se odvolací soud při zamítnutí řádného opravného prostředku může v principu omezit na převzetí odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně. Netřeba pak zdůrazňovat, že pokud dané pravidlo platí pro odvolací řízení, tím spíše se uplatní i v řízení dovolacím.

40. Nejvyšší soud odmítl jako zčásti irelevantní a zčásti neopodstatněné i argumenty, s nimiž obviněný poukazoval na vadu řízení spočívající v rekonstrukci rozhodných skutkových zjištění na podkladě procesně nepoužitelných důkazů. K uvedené problematice v obecné poloze stručně připomíná základní pravidlo zakotvené v § 89 odst. 2 větě první tr. ř., podle nějž může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Kvalifikovanou procesní nepoužitelnost důkazu, tak jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovodit v podstatě jen ve třech rámcových případech, a sice 1) když byl reklamovaný důkaz získán nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení (§ 89 odst. 3 tr. ř.), nebo 2) byl opatřen při závažném porušení či překročení procesní normy upravující příslušný důkazní postup, anebo 3) byl pořízen za cenu citelného narušení ústavně garantovaného práva obviněného či jiné dotčené osoby a toto narušení bylo zjevně nepřiměřeným (disproporčním) prostředkem k naplnění základního účelu trestního řízení podle § 1 odst. 1 tr. ř. (typicky např. provedení důkazu soukromou audionahrávkou pořízenou za cenu citelného a nepřiměřeného narušení ústavně zaručeného práva na soukromí osoby, jejíž projev byl utajeně nahráván apod.).

41. Z uvedeného je patrné, že zcela mimo rámec zvoleného dovolacího důvodu se obviněný pohybuje výhradami vůči procesní použitelnosti v pořadí druhého znaleckého posudku vypracovaného k posouzení věrohodnosti poškozené K. H., a to s poukazem na nízkou úroveň jeho zpracování a deficit kompetentnosti příslušných znalců. Je evidentní, že takové výtky se ve skutečnosti netýkají některé z výše popsaných kardinálních vad dokazování, ale jsou poplatné dalšímu rozšiřujícímu a mylnému výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ze strany obhajoby, jehož podstatou je snaha zpochybnit fundovanost, a tudíž i důkazní potenciál (vypovídací hodnotu) nehodících se odborných závěrů znalců a tím i příslušná skutková zjištění soudů, která se o ně opírají.

42. Námitka, podle níž soud prvního stupně porušil právo obviněného na spravedlivý proces tím, že nezákonně rekonstruoval skutkový děj mimo jiné i z usnesení policejního orgánu ze dne 17. 5. 2022 o odložení věci, vydaného v tzv. „druhé větvi kauzy“, jehož provedením jako listinného důkazu podle § 213 odst. 1 tr. ř. záměrně obešel absenci nezbytného souhlasu obviněného se čtením úředních záznamů o podaných vysvětleních dalších oznamovatelek, jichž se dané rozhodnutí týkalo (§ 211 odst. 6 tr. ř.), pak má ryze spekulativní ráz a současně není důvodná ani z věcného hlediska. Jestliže ohledně ní dovolatel odkázal na obsah nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 808/22, příznačně z něj odcitoval jen takovou pasáž, která je s jeho argumentací koherentní, zatímco jiný zásadní závěr plynoucí z tohoto rozhodnutí, který mu naopak nekonvenuje, ponechal zcela stranou. Na něj naopak v bodě 26 svého vyjádření k dovolání přiléhavě poukázal státní zástupce, který upozornil na to, že reprodukce obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení v odůvodnění rozhodnutí z přípravného řízení vedeného v „druhé“ trestní věci může teoreticky představovat zásah do ústavně garantovaných práv obviněného v „první“ trestní věci pouze za předpokladu, že obsah podaného vysvětlení představuje jediný či zcela zásadní usvědčující důkaz. Tak tomu v nyní posuzované kauze zcela jistě nebylo. Obvodní soud použil výše zmíněné usnesení policejního orgánu evidentně pouze jako zdroj informace o společensky nepřijatelných vzorcích chování obviněného k mladým ženám a o jeho místy až povrchním a „konzumním“ přístupu k nim, a nikoli jako jeden ze stěžejních důkazů, který by ho usvědčoval ze spáchání stíhaných skutků.

43. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze relevantně namítat, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je-li vytýkáno vadné právní posouzení skutku, přezkumná činnost Nejvyššího soudu se v takových případech zaměřuje na řešení otázky, zda jednání obviněného, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákona a popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, o jaký trestný čin se jedná. Jinými slovy se tedy omezuje na zjištění, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav, kterým je Nejvyšší soud vázán. Je-li pak namítáno tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jeho pozornost se zaměřuje na zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

44. Úvodem k této části je nutno podotknout, že ne všechny námitky obviněného směřující do výroku o vině, jimiž zpochybňuje adekvátnost právní kvalifikace jednotlivých skutků, svou povahou zvolenému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu reálně odpovídají. Jsou mezi nimi i takové, které znovu primárně atakují finální skutková zjištění soudů nebo se opírají o částečně odlišnou verzi skutkového děje, a teprve na tomto půdorysu je následně reklamována absence některého z formálních znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění či jeho pokusu.

V případě T. K. tak například dovolatel v rozporu se skutkovou větou odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně kategoricky tvrdí, že poškozené „nesahal na prsa a ani se jí nepokoušel sahat mezi nohy,“ z čehož zároveň vyvozuje, že jeho jednání nesměřovalo a ani nemohlo směřovat k pohlavnímu styku. U K. H. opět v rozporu se soudy zjištěným skutkovým stavem setrvává na vlastní verzi události zdůrazňující její součinnost v průběhu pohlavního styku (orální sex, oboustranně aktivní střídání poloh), na základě tendenční interpretace účelově vybraných a z kontextu vytržených neobratných slovních vyjádření poškozené před soudem a znalkyněmi zpochybňuje zjištění, že mu během styku nekladla odpor v důsledku seznání beznadějnosti situace, a z toho dovozuje, že v jeho jednání chybí znaky násilí a donucení.

U AAAAA pak i nadále striktně odmítá, že poškozená se vůbec dostala do stavu částečné ztráty vědomí, tělesné ztuhlosti a paralýzy fyzických sil (tj. do stavu bezbrannosti), kterého měl poté úmyslně zneužít, opět akcentuje její proaktivní jednání, kdy se měla sama odebrat k němu do postele a vysvléci se donaha, a uzavírá, že v takové situaci mohl stěží rozpoznat její nevoli s případným sexuálním sblížením. Podobně koncipované námitky jednoznačně nelze považovat za relevantní výtky stran chybné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku a rozvedený v jeho odůvodnění, nýbrž za pokus obviněného dosáhnout nejprve částečné revize skutkových zjištění soudu ve svůj prospěch a v návaznosti na tom pak také požadované změny v jejich hmotněprávním posouzení.

45. Stran skutku popsaného ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku pod bodem III bylo možno s jistou dávkou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. námitky, že v jednání obviněného absentovaly znaky násilí a donucení k pohlavnímu styku, které navíc nebyly pokryty ani jeho úmyslným zaviněním, zvláště pokud nebylo zjištěno, jakého pohlavního styku s T. K. chtěl vlastně dosáhnout, a dále námitka, že soudy do svých právních úvah nezahrnuly možnost zániku jeho trestní odpovědnosti pro dobrovolné upuštění od pokusu trestného činu podle § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jestliže ze skutkového děje líčeného samotnou poškozenou vyplynulo, že mu nejprve žádný zjevný odpor nekladla, původně neprojevila ani vážně míněný nesouhlas s intimnostmi a nakonec ho po cca 3 až 5 minutách bez větších obtíží od sebe odstrčila a z kuchyňky odešla, aniž by jí v tom nějak bránil. Nejvyšší soud však těmto výtkám nepřiznal věcné opodstatnění.

46. Předně není pochyb o tom, že úmyslné jednání dovolatele vůči poškozené směřovalo k pohlavnímu styku ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Je nutné připomenout, že pohlavní styk je obecnějším pojmem, který zahrnuje různá jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou (tj. dotyk) směřující k ukojení sexuálního nutkání. V tomto širším pojetí přitom nemusí jít nutně přímo o soulož či o pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží (např. anální pohlavní styk, felaci, cunilinctus, zasouvání prstů nebo jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí či naopak tření pohlavního údu muže rukou apod.). Pohlavním stykem se rozumějí i méně „invazivní“ sexuální praktiky, mezi něž spadá např. sání prsních bradavek ženy nebo osahávání jejích prsou, hlazení a mazlení po celém těle (petting), hlazení a mazlení od pasu nahoru (necking) nebo osahávání genitálií či dalších intimních partií těla, a to dokonce i přes oděv, lze-li je současně hodnotit jako intenzivní a nikoli jen letmé (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014 sp. zn. 8 Tdo 775/2014 nebo ze dne 12. 5. 2021 sp. zn. 7 Tdo 399/2021 a v právní nauce např. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II., 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1836–1837, marg. č. 3., a str. 1841, marg. č. 11).

47. Námitka obviněného, podle níž se soudy nevypořádaly s otázkou, k jakému pohlavnímu styku mělo jeho jednání vlastně směřovat, a proto nemohly dojít ani k závěru o jeho úmyslném zavinění, je ve světle výše popsaného zcela bezpředmětná. Jestliže obviněný poškozenou i přes její verbálně a fyzicky projevovaný nesouhlas tlačil svým tělem ke kuchyňské lince, snažil se ji líbat na ústa, po dobu několika minut ji střídavě osahával na prsou, hýždích, stehnech a na břiše (byť přes oděv) a dokonce jí zajížděl rukama pod sukni ve snaze dotknout se jejích nejintimnějších ženských partií, to vše se slovním doprovodem „nedělej cavyky“, soud prvního stupně takové počínání posoudil jako pokus přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr.

zákoníku zcela po právu. Při plném respektu k zásadě in dubio pro reo totiž dospěl ke správnému závěru, že pokusné jednání zde bez důvodných pochybností směřovalo nejméně k pohlavnímu styku ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Logický nedostatek zjištění, v jaký konkrétní scénář mělo nakonec neúspěšné úsilí dovolatele v jeho představách vyústit, by bylo nanejvýš na překážku přísnějšímu právnímu posouzení skutku jako pokusu znásilnění podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, k němuž však soud nepřistoupil.

48. Obdobně nelze akceptovat námitku obviněného, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku pokusu trestného činu znásilnění v zákonem požadované formě. Jeho argumentace se předně opět vyznačuje tím, že vychází z částečně „upraveného“ skutkového děje, podle nějž mu poškozená měla zpočátku pouze sdělit, že „tohle nemůžou,“ z čehož obviněný následně vyvozuje, že z takového slovního vyjádření nemohl usuzovat na její vážně míněný nesouhlas s intimním sblížením. Znovu však účelově pomíjí tu významnou část skutkové věty, podle níž mu T.

K. výslovně adresovala i jasný požadavek „ať toho nechá“. Takto jednoznačně vyjádřený nesouhlas nicméně ignoroval, odbyl ho arogantním verbálním příkazem a po dobu několika minut ji i přes její snahu blokovat mu ruce osahával způsobem, jak bylo rekapitulováno výše. V tomto jednání ustal teprve v důsledku úspěšné obrany poškozené, které se podařilo ho odstrčit, vymanit se z jeho sevření a využít toho k odchodu z kuchyňky směrem k výtahu. O úmyslném zavinění dovolatele tudíž nemá smysl spekulovat.

Stejně tak nemůže obstát jeho konstrukce, že pokud poškozené v útěku z místa fyzicky nezabránil, měla být jeho chvilková pasivita posouzena jako dobrovolné upuštění od dalšího pokusného jednání. Je vcelku pochopitelné, že jakmile se poškozené podařilo dostat do chodeb sněmovny, obviněný se ji na takovém místě nepokoušel násilím zatáhnout zpět nebo ve svých útocích pokračovat, neboť pak by neúměrně riskoval, že při nich bude náhodně spatřen třetí osobou. Podstatné je rovněž to, že poškozená si možnost útěku zjednala vlastní obranou.

Rozhodně se nejednalo o situaci, kdy by ji obviněný přestal svírat výhradně z vlastní vůle. A konečně, odhlédnout nelze ani od faktu, že jakmile se s poškozenou znovu ocitl o samotě v uzavřeném prostoru výtahu, opět se na ni natlačil tělem, cestou do přízemí budovy se ji znovu pokoušel líbat a na její pláč reagoval slovy, ať „nedělá scény“. Při těchto zjištěních se prostor pro úvahy o eventuálním zániku jeho trestní odpovědnosti z důvodu uvedeného v § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku rozhodně nenabízel.

49. Obvodní soud pro Prahu 3 nijak nepochybil ani při právním posouzení skutku formulovaného v bodě II výroku o vině. I v tomto případě projevila poškozená K. H. zřetelný nesouhlas s chováním dovolatele nejprve tím, že v reakci na jeho osahávání stehen, hrudi a prsou vstala z gauče, na kterém do té doby společně seděli, aby jeho dalším atakům zabránila. S jejím odmítnutím se však dovolatel evidentně nesmířil, rovněž se zvedl z pohovky, do poškozené silou strčil a povalil ji na záda na postel. Přestože mu poškozená opakovaně říkala „ne“, její odmítavý postoj k jakýmkoli společným erotickým hrátkám, jehož si nesporně byl dobře vědom (viz jeho výroky „Nedělej, nepřeháněj, nedělej tady problémy…“ resp. „Tak už přestaň, už povol.“), vůbec nebral v úvahu, svlékl se, přesunul se k ní na postel, stáhl jí oblečení ze spodní části těla ke kotníkům a posléze na ní různými způsoby (včetně soulože) vykonal pohlavní styk.

V kontextu takto parafrázovaného skutkového děje především nemůže obstát námitka, že by jeho jednání bylo prosté jakéhokoli relevantního násilí. To lze spatřovat nejméně v tom, že K. H. povalil na postel a přes její nevoli ji vysvlékl od pasu dolů a počal jí sahat do rozkroku. Skutečnost, že k následné realizaci vlastního pohlavního styku již nepotřeboval použít intenzivnější fyzickou sílu, nutně neznamená, že zpochybňovaný znak svým počínáním nenaplnil, zvláště pokud mu sama poškozená situačně nebyla schopna klást jakýkoli fyzický odpor, s nímž by musel zápolit.

Daný fakt také neznamená, že v jeho jednání chyběl prvek donucení. Jeho absenci nelze důvodně zpochybnit jen poukazem na to, že oběť v průběhu nedobrovolného pohlavního styku s pachatelem „nezápasí“, aby mu jeho úspěšné provedení maximálně znesnadnila či je nejlépe vůbec nedovolila. Toho si je obhajoba patrně dobře vědoma, a proto vyrukovala s tezí, že pokud se vůbec poškozená zpočátku stavěla k sexu s dovolatelem odmítavě, svým dalším aktivním počínáním demonstrovala změnu svého postoje a dobrovolně s ním nakonec souhlasila, nebo se to tak dovolateli alespoň důvodně mohlo jevit.

Jak již bylo poznamenáno, takový průběh událostí byl provedeným dokazováním vyvrácen. Z něj naopak vyplynulo, že poškozená byla počátečním jednáním dovolatele šokována a vystresována do té míry, že tzv. „zamrzla“ a upadla do stavu neprosté pasivity a jakési vnitřní rezignace na další dění. Předmětné zjištění nezpochybňuje ani skutečnost, že v době, kdy byl trestný čin z hmotněprávního hlediska již dokonán (byť ještě ne dokončen), se nevzepřela jeho požadavku, aby si sedla či klekla na okraj postele a on tak mohl vyvrcholit na její hrudník, krk a bradu.

Námitka, že žádná oběť znásilnění by si dobrovolně neklekala, aby na ni pachatel mohl ejakulovat, a že takové aktivity spadají výlučně do sféry dobrovolných styků, není než ničím nepodloženou spekulací, opět poplatnou laické představě o jakémsi „učebnicovém“ chování oběti znásilnění během aktu samotného. Obdobný charakter má i námitka, že pokud si poškozená byla schopna kleknout na postel, nemůže obstát závěr soudu, že byla paralyzována.

Dovolatel při ní záměrně

operuje s fenoménem tzv. extrémní tělesné paralýzy, kdy oběť znásilnění v kritickém momentu nezřídka není schopna vůbec ovládat své tělo, ani se vůči pachateli ohradit slovně, neboť se dostane do stejného stavu jako při nervovém ochrnutí způsobeném např. vážným úrazem páteře a míchy. Natolik dramaticky ovšem rozsudek soudu prvního stupně ani ve výroku samotném ani v odůvodnění nevyznívá, nehledě k tomu, že svůj stav tempore criminis tak nepopisovala ani sama K. H. Poškozená naopak ve své výpovědi hovořila o tom, že se nejprve snažila na posteli před obviněným jakoby „couvat“, uhýbala hlavou před jeho polibky, pokoušela se ho dokonce odstrčit, držela si svrchní část oděvu, aby ji nevysvlékl celou, žádala ho, ať přestane, a i když se vlivem prožívaného stresu postupně dostala do rozpoložení, kdy další aktivní obranu vzdala a fyzicky vzato „už nedělala nic“, ještě několikrát mu řekla, ať toho nechá, že je jí to nepříjemné.

Obviněný na to ovšem nereflektoval, resp. se pořád jen ptal, jak se (míněno poškozená) „udělá“. K závěrečné části pohlavního styku pak navíc K. H. uvedla, že do pozice na kolenou jí pomohl („nějak vzal“) právě on, tak aby na ni mohl ejakulovat vestoje.

50. Akceptovat nelze ani námitku obhajoby, že dovolatel jednal v tzv. skutkovém omylu negativním. I ta se ostatně opírá o jeho vlastní výklad posuzované události, že se s ním poškozená zprvu dobrovolně líbala před zraky dalších účastníků večírku, součinnost a zájem o společný sex tedy projevila nejen při samotném pohlavním styku, ale už před ním, a proto její případný pozdější verbální odpor nemohl vnímat jako vážně míněný, ale naopak ho důvodně pokládal za pouze předstíraný. Neobstojí ani jeho tvrzení, že poškozená nemohla seznat beznadějnost situace, jestliže věděla, že v bytě se stále nacházejí minimálně další dvě osoby, včetně její kamarádky.

I zde jde primárně o skutkovou polemiku, jejímž prostřednictvím obviněný zpochybňuje věrohodnost její výpovědi. Kromě toho znovu předkládá do značné míry zjednodušující a účelový pohled na danou problematiku. Odhlíží od faktu, že „seznání beznadějnosti situace“ je subjektivní kategorií. Jde o vnitřní stav mysli znásilňované osoby, který se u ní může rozvinout vlivem různých společně působících faktorů. Mezi nimi hraje významnou roli také mentální a osobnostní nastavení, životní zkušenosti či např. úroveň teoretických znalostí konkrétní oběti o sexuálním násilí a tím i její připravenost na podobné situace.

Ne každá dívka či žena musí sexuálně motivovaný útok rozpoznat stejně rychle, se stejnou jistotou a projevit stejnou schopnost se v nastalém „stavu nebezpečí“ pohotově zorientovat a podniknout efektivní kroky ke své záchraně. V řešeném případě přitom nelze odhlédnout od toho, že poškozené bylo v době znásilnění 18 let, byla velmi mladá a zkušenost s podobným atakem na svou sexuální integritu podle svých slov nikdy předtím neprodělala. Jednání dovolatele ji šokovalo, neboť do té doby předpokládala, že její „ne“ bude chlapcem (či mužem) vždy respektováno.

Navíc si ho svým způsobem vážila a snad i idealizovala, pohlížela na něho jako na zajímavého člověka a nechápala, proč se vůbec ocitla v takové situaci. Přistoupí-li k tomu fakt, že se vše odehrávalo v nočních hodinách a v bytě obviněného, tedy takříkajíc na „jeho domácí půdě“, nepůsobí zase až tak neuvěřitelně, že poté, co ji obviněný zaskočil a vystrašil tím, že ji nečekaně strčil na postel a svlékl sebe i ji, nezačala ihned křičet o pomoc, ani se například nepokusila polonahá vpadnout do místnosti, kam se předtím společně uchýlili svědci V.

N. a K. H., a tím se „dostat do bezpečí“. Že se podle úvahy obhajoby nezachovala logicky a dostatečně duchapřítomně neznamená, že s pohlavním stykem nakonec byla svolná, ani že obviněný takový její pozitivní postoj mohl oprávněně předpokládat. Prokazatelně si byl naopak vědom, že poškozená s ním v danou chvíli soulož ani jiný obdobný pohlavní styk provozovat nechce, a zároveň věděl, že pokud si jej bude vynucovat silou (byť ne přímo hrubou či brutální) a přes její odpor, poruší její právo na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě.

51. Ve vztahu k výroku o vině pod bodem I výroku o vině (znásilnění AAAAA) dovolací senát nejprve posoudil důvodnost argumentů obviněného stran porušení obžalovací zásady a od ní odvozeného požadavku na zachování totožnosti skutku a stran překvapivosti zmíněného rozhodnutí. Přestože tyto námitky mají ryze procesní charakter a současně nenaplňují žádný z dovolacích důvodů, nebylo možno ignorovat, že obhajoba jim vtiskla ústavně právní rozměr tvrzením, že reklamovaným postupem obvodního soudu došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

52. První z obou námitek není důvodná. Jestliže soud prvního stupně při respektu k zásadě in dubio pro reo neměl po provedeném dokazování za bezpečně zjištěné, že obviněný úmyslně uvedl poškozenou do stavu bezbrannosti přimícháním omamné látky do limonády, kterou jí následně nabídl, neznamená to ještě, že byl automaticky povinen ho výrokem podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostit obžaloby s tím, že stíhaný skutek se nestal. Taková úvaha by měla teoreticky opodstatnění tehdy, pokud by výlučnou podstatou žalovaného jednání byla právě a jen realizace záměru dovolatele poškozenou „zdrogovat“ a nic jiného. Nejvyšší soud patrně nemusí obhajobě zdlouhavě a podrobně připomínat základy trestněprávní nauky, podle níž zachování totožnosti skutku není synonymem pro naprostý soulad mezi jeho popisem v žalobním návrhu a jeho formulací ve výrokové části rozsudku, ale že postačuje, pokud mezi nimi panuje shoda v podstatných okolnostech. Stručně tak pouze připomíná, že totožnost skutku zůstává zachována i tehdy, je-li mezi skutkem vymezeným v obžalobě a posléze v rozsudku úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, či naopak shoda v následku při rozdílném jednání, nebo alespoň částečná shoda v jednání, následku anebo obojím (k tomu srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní řád II, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 2722–2724, marg. č. 7 až 10). Totožnost skutku může být nadále zachována jak v případě, kdy některá ze souboru skutečností charakterizujících jednání obviněného nebo jeho následek odpadne, tak i tehdy, jestliže k nim naopak nějaká skutečnost na základě provedeného dokazování přibude. To je výrazem povinnosti soudu vyčerpat žalovaný skutek v celé jeho šíři, zabývat se všemi jeho aspekty, které jsou či mohou být právně významné, a promítnout do něj výsledky hlavního líčení (k tomu např. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41/1972 tr. a 45/1973 tr.). Tento příkaz soud prvního stupně v této trestní věci splnil a zároveň nelze pochybovat o tom, že i když původně žalovaný skutek částečně modifikoval, zůstala v něm alespoň zčásti zachována totožnost trestně relevantního jednání dovolatele a totožnost jeho následku pak v plné míře.

53. S výtkou obviněného, že obvodní soud pochybil, jestliže ho předem explicitně neupozornil na uvažovanou úpravu právní kvalifikace skutku oproti obžalobě, nelze ani polemizovat, ani jí z čistě formálního pohledu upírat jisté opodstatnění. Dovolací senát však v této spíše ojedinělé procesní nedůslednosti nespatřuje natolik závažnou vadu řízení, aby konstatoval, že v něm došlo k fatálnímu a nepřijatelnému zásahu do práva na obhajobu, pro nějž následné rozhodnutí nemůže obstát v testu ústavnosti.

Přihlédl přitom ke skutečnosti, že obviněný nejméně od počátku trestního stíhání byl seznámen s tím, že měl vykonat pohlavní styk na bezbranné poškozené, a to přes její dříve zřetelně projevený nesouhlas se sexuálním sblížením. Stejně tak byl seznámen s tím, jak poškozená popsala průběh pohlavního styku i své psychické a fyzické rozpoložení při něm. U vědomí toho pak svoji obhajobu zaměřil především na zpochybnění věrohodnosti její výpovědi a výpovědi svědkyně M., v jejímž rámci odmítal nejen tezi o omámení poškozené cizorodou látkou podanou v nápoji, ale zároveň i následné sexuální praktiky, které na ní měl v takovém jejím stavu provádět.

Na rozdíl od ostatních dvou řešených případů tedy kategoricky vylučoval jakýkoli kontakt s jejím tělem, který by i jen vzdáleně mohl dosáhnout charakteru pohlavního styku, a to i ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Pro posouzení nyní řešené otázky je pak klíčové, že od počátku trval na tom, že poškozená s ním i po vypití Fanty slovně komunikovala, byla schopná pohybu (nebyla paralyzována), do postele si k němu lehla o své vlastní vůli, a to jen za účelem přespání do rána, protože se jí v tu noc žádný jiný předem domluvený nocleh v Praze nenabízel.

Otázka příčin, které u poškozené vedly k jejímu „zamrznutí“ a průběžnému střídání stavů vědomí a „bezvědomí“, pak byla předmětem poměrně podrobného výslechu znalců PhDr. Štěpána Vymětala a MUDr. Moniky Holečkové v hlavním líčení dne 16. 2. 2023. Ti před soudem výslovně zvažovali i variantu, že fyziologické a vnitřní psychické procesy popisované poškozenou nemusely mít nutně toxikologický původ, ale mohly se u ní nastartovat a posléze rozvinout i v důsledku tzv. peritraumatické disociace. Nejpozději od této chvíle tedy dovolatel věděl, že soud nakonec může zvažovat i variantu, že AAAAA do stavu bezbrannosti neuvedl lstí, ale poškozená se do něj dostala bez jeho přímého přispění.

V tomto směru lze ostatně odkázat i na jeho vyjádření k provedenému důkazu (viz pasáž protokolu o hlavním líčení na č. l. 960 verte procesního spisu), ve kterém „jinou“ verzi nabízenou znalci označil za „naprosto racionální“. Je tedy evidentní, že na zmíněný posun v dokazování měl možnost adekvátně reagovat při volbě další efektivní defenzivní strategie. Stěží tak nyní může úspěšně tvrdit, že mu dané právo bylo reálně upřeno až do samotného vyhlášení rozsudku, jímž byl zcela překvapen.