4 Tdo 760/2014-21
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2014
o dovolání obviněného M. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5.
12. 2013, sp. zn. 9 To 363/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Karlových Varech pod sp. zn. 3 T 201/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 8. 2013, sp.
zn. 3 T 201/2012, byl obviněný M. K. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty
výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době od
20.00 hodin dne 24. 6. 2010 do 10.00 hodin dne 27. 6. 2010 v K. V. – D., ul. 5.
k., z neuzamčené garáže odcizil osobní motorové vozidlo zn. Audi A4 1,9 TDi B5,
v hodnotě 37.000,- Kč včetně klíčů k vozidlu a osvědčení o technickém průkazu
ke škodě majitele J. B.“.
Za uvedené jednání byl obviněný M. K. odsouzen podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku
za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání 20 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon
tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Současně byl zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému trestním příkazem
Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. 3. 2013, sp. zn. 2 T 45/2013, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 3
T 201/2012, podal obviněný M. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v
Plzni usnesením ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 9 To 363/2013, tak, že podle § 256
tr. ř. bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 9 To
363/2013, podal následně obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání
opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v
dovolání namítl, že ve skutkové větě rozsudku absentuje dostatečný popis
subjektivní stránky trestného činu. Dále dovolatel uvedl, že ve skutkové větě
není uvedeno, v jaké formě zavinění byl trestný čin spáchán, příp. skutková
zjištění, z nichž by tento závěr vyplýval, rovněž uvedl, že jednání obviněného
popsané ve skutkové větě mělo být uvozeno obratem „v úmyslu“ a že skutková věta
by měla obsahovat takový popis zjištění, z nichž by bylo možno bez pochybností
dovodit naplnění všech konkrétních znaků skutkové podstaty stíhaného trestného
činu. Dle názoru dovolatele se soud nevypořádal s otázkou, jaké bylo konkrétní
jednání pachatele, se kterým měl být srozuměn, neboť ze skutkových zjištění lze
jen těžko dovodit, proč popsané jednání nebylo kvalifikováno například jako
neoprávněné užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku. Dále obviněný
ve svém dovolání zpochybnil, zda lze dovodit, že jeho úmysl směřoval ke
způsobení škody a zda se v tomto konkrétním případě mohlo o způsobení škody
jednat. Dovolatel vytknul pochybení v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku
jako trestného činu krádeže. Soudy podle podatele uvěřily málo pravděpodobnému
tvrzení poškozeného o ponechání nezajištěného vozidla v neuzamčené garáži a s
klíči a doklady od vozidla uvnitř. Dále obviněný uvedl, že lze z provedeného
dokazování prokázat, že si poškozený sám dovodil, kdo mu vůz odcizil, a
dozvěděl se od obviněného přesné místo, kde se vůz nachází. Předmětem sporu,
který vedl k podání trestního oznámení, se stala otázka dopravy vozidla z N. do
bydliště poškozeného. Dovolatel uvádí, že podání trestního oznámení je nutno
chápat jako použití trestní represe pro potřeby uspokojení subjektivních práv
soukromoprávní povahy, a v této souvislosti cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR ve věci sp. zn. 5 Tdo 764/2009. Věc měla být podle dovolatele řešena podáním
žaloby na vydání věci v civilním řízení a oba soudy se s otázkou zásady
subsidiarity trestní represe vůbec nevypořádaly.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku
navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 3 T 201/2012 a
aby sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k
dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedl, že část námitek, ve kterých dovolatel
zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozeného B. o okolnostech odstavení
předmětného vozidla v nezajištěné garáži, směřuje do oblasti skutkových
zjištění, resp. hodnocení důkazů soudy a deklarovanému dovolacímu důvodu
obsahově neodpovídají. Dále uvedl, že lze připustit, že popis skutku v tzv.
skutkové větě je značně stručný, avšak určitá strohost popisu skutku však
nemůže být důvodem pro zrušení rozsudku v mimořádném opravném řízení, jestliže
tento popis přes svoji stručnost obsahuje základní skutečnosti odpovídající
zákonným znakům souzeného trestného činu. V tzv. skutkové větě bylo uvedeno, že
obviněný vozidlo „odcizil“. Vzhledem k významu, který je tomuto výrazu běžně
přikládán, lze jeho použití považovat za dostačující k vyjádření okolnosti, že
obviněný převzal vozidlo do své dispozice bez souhlasu jeho vlastníka nebo jiné
oprávněné osoby. Ze samotného charakteru „odcizení“ současně vyplývá, že jde o
jednání úmyslné, a nebylo tudíž nutné, aby ve skutkové větě bylo výslovně
uvedeno, že obviněný jednal úmyslně. Bezpředmětné jsou též námitky dovolatele
týkající se nedostatku zavinění ve vztahu k následku. Je samozřejmé, že úmysl
pachatele, který si přisvojuje cizí věc, směřuje k tomu, aby jejímu vlastníkovi
způsobil škodu ve výši odpovídající její tržní ceně. Současně je obecně známou
skutečností, že hodnota automobilu zn. Audi, i když jde o vozidlo starší a
„ojeté“, je zpravidla vyšší než částka 5.000 Kč, která je spodní hranicí „škody
nikoli nepatrné“. Popis skutku v tzv. skutkové větě tedy považuje za přijatelný
z hlediska uvedení skutečností odpovídajících zákonným znakům přečinu krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Pokud dovolatel zmiňuje možnost použití právní kvalifikace přečinu
neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 trestního zákoníku, pak o tento
přečin se jedná v případě, že pachatel se zmocní cizí věci v úmyslu užívat ji
pouze přechodně. V předmětné trestní věci z odůvodnění soudních rozhodnutí
vyplývá, že obviněný nevrátil předmětné vozidlo do dispozice poškozeného
minimálně do dubna 2013. Nelze tedy hovořit o nějakém pouze dočasném
krátkodobém užívání vozidla obviněným a použití právní kvalifikace podle § 207
tr. zákoníku nepřicházelo v úvahu. Za důvodné nepovažuje ani námitky týkající
se nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Obecně platí, že
jestliže jednání pachatele naplňuje všechny znaky některého majetkového
trestného činu, pak existenci institutů občanského práva či jiných právních
odvětví, jimiž by bylo možno zajistit práva poškozené osoby, nelze považovat za
důvod pro neuplatnění trestní represe. Skutečnost, že poškozený měl vědomost o
osobě pachatele a že měl možnost domáhat se vrácení vozidla žalobou na vydání
věci, nelze považovat za okolnost, která by odůvodňovala neuplatnění trestní
represe.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že
obviněný M. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti v části dovolání nenamítá nesprávnost
právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění.
Námitky obviněného týkající se hodnocení výpovědi poškozeného je nutno
považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení
provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že se obviněný pouze domáhá, aby
na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro
který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod
vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat,
spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. je podřaditelná námitka
týkající se nedostatečného popisu skutku v tzv. skutkové větě, která je
založena na tom, že ve výroku o vině není vyjádřen dostatečně konkrétní popis
subjektivní stránky trestného činu, a dále námitka ohledně nerespektování
zásady subsidiarity trestní represe. Těmto námitkám však Nejvyšší soud nemohl
přisvědčit.
Přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo
si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu
nikoliv nepatrnou.
Lze připustit, že popis jednání obviněného uvedený ve výroku o vině je poněkud
stručný, avšak obsahuje základní skutečnosti odpovídající zákonným znakům
předmětného trestného činu. V tzv. skutkové větě výroku o vině bylo uvedeno, že
„obviněný … z neuzamčené garáže odcizil osobní motorové vozidlo….“. Použití
výrazu „odcizil“ ve skutkové větě je dostatečným vyjádřením skutečnosti, že
obviněný převzal vozidlo do své dispozice bez souhlasu jeho vlastníka nebo jiné
oprávněné osoby. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem státního zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství, že již z charakteru pojmu „odcizení“
vyplývá, že jde o jednání úmyslné, tudíž nebylo nutné, aby ve skutkové větě
bylo výslovně uvedeno, že obviněný jednal úmyslně. Z popisu skutku v napadeném
rozhodnutí tedy vyplývá úmyslné zavinění na straně obviněného, přičemž v tzv.
skutkové větě není nutné uvádět formu zavinění, protože přečin krádeže podle §
205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku lze spáchat jen úmyslným jednáním. V tomto
ohledu je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Přečinu neoprávněného užívání cizí věci se podle § 207 odst. l tr. zákoníku
dopustí mimo jiné ten, kdo se zmocní cizího motorového vozidla v úmyslu je
přechodně užívat.
Z porovnání zákonných znaků trestných činů krádeže a neoprávněného užívání cizí
věci je zřejmé, že základní rozdíl mezi oběma trestnými činy spočívá v tom, že
při krádeži se pachatel zmocní cizí věci proto, aby si ji přivlastnil, tedy aby
nad ní získal trvalou nebo alespoň dlouhodobější moc, zatímco při neoprávněném
užívání se zmocní cizí věci proto, aby ji měl ve své moci jen po určitou kratší
dobu, přičemž vlastníku věci nebo jiné osobě, která je oprávněna věc držet,
zůstane zachována reálná možnost snadno obnovit dispozici s věcí. Aplikují-li
se tato hlediska na posuzovaný případ, je evidentní, že posuzovaný skutek byl
svou podstatou krádeží. Otázka, zda eventuálně nešlo jen o neoprávněné užívání
cizí věci, vyplývá z bližších skutkových okolností rozvedených v odůvodnění
rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech a Krajského soudu v Plzni. V
tomto ohledu je významné zjištění, že obviněný odňal neoprávněně vozidlo z
dispozice poškozeného, který ani následně nevěděl, kde se vozidlo nachází, a
neměl ho k dispozici po dobu téměř tří roků. Nelze proto vytýkat právnímu
posouzení skutku jako zločinu krádeže podle § 205 odst. l písm. a) tr. zákoníku
nějakou nesprávnost.
Dovolatel dále namítal neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
Nejvyšší soud již opakovaně v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu
judikoval, že zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních
zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva
zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo
nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého
jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní
prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní
represe jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana právních statků má
být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či
správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení
chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je
namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby byla soudy
respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat
na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že
„umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné
činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů,
pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě
princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití
trestněprávního prostředku ochrany). Ústavní soud k tomu např. v nálezu pod sp.
zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval, že „z ústavního hlediska žádný soud nemůže
přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje
trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné
respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje,
že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem
sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4
Listiny základních práv a svobod).“ Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší
soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 5 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005 nebo 5
Tdo 563/2008).
Byl-li tedy spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve
všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát
rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů osob s poukazem na
primární existenci institutů občanského nebo obchodního práva, či jiných
právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem
způsobena. Akceptace principu ultima ratio nemůže ve všech případech zcela
znemožnit aplikaci základního účelu trestního řízení, jak je vymezen v
ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem
trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné
činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení
přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné
činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel
občanského soužití i plnění povinností ke státu a společnosti. Z výkladu
citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato
jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému a není závislé na úvaze
poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky,
ale že má také rozměr morální, etický a hodnotový. Samotné trestní řízení je
významnou zárukou zachovávání zákonnosti, neboť v jeho rámci jsou stíháni ti,
kteří porušili zákon spácháním trestného činu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ze strany obviněného nešlo jen o ojedinělé
jednání, které by bylo možné bagatelizovat a jehož škodlivost by
neopodstatňovala právní kvalifikaci přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku. Naopak společenská škodlivost jeho jednání spočívá v porušení
zájmu společnosti na ochraně majetkových vztahů a zájmů. Za tohoto stavu nabylo
jednání obviněného povahy trestného činu, takže výrok o vině není v žádném
rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Proto je Nejvyšší soud
přesvědčen, že nemohlo postačovat uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez
jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný M. K. svým předmětným jednáním
naplnil všechny zákonné znaky přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací
soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem
zákonným kritériím. Nejvyšší soud dává proto za pravdu závěrům, které učinil v
odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními
závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněného M. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal