4 Tdo 765/2014-29
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30.
června 2014 dovolání obviněného T. S., proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 6 To 203/2013, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 140/2010, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í
t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2012, sp. zn. 1 T
140/2010, byl obviněný T. S. (vedle spoluobviněného D. Z.) uznán vinným
přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr.
zákoníku, přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a
přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr.
zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku
dopustil tím, že
dne 2. 1. 2010 kolem 18.38 hod. na R. ulici v katastru obce O. – B., po požití
návykových látek pervitinu a heroinu, zcela vylučujícím bezpečné řízení
motorového vozidla, řídil svůj osobní automobil typu Renault Kangoo, při jízdě
v levém jízdním pruhu pokrytém souvislou vrstvou rozbředlého sněhu jel
nepřiměřenou rychlostí kolem 80 km/hod., nevěnoval pak náležitou pozornost
situaci v silničním provozu a zcela opožděně zpozoroval v pravém jízdním pruhu
se zapnutými čtyřmi výstražnými světly oranžové barvy jedoucí nákladní vozidlo
typu Mercedes Benz Actros – posypový vůz zimní údržby, jehož řidič obviněný D.
Z. prováděl chemický posyp vozovky a v prostoru označeném dopravní značkou
upozorňující na otáčení vozidel zimní údržby najížděl do levého jízdního pruhu
v úmyslu se otočit do protisměrné části vozovky, přičemž toxikologickým
vyšetřením byla u obviněného T. S. zjištěna hladina morfinu ve výši 8ng/ml v
krvi a v moči byla prokázána přítomnost metamfetaminu, jeho metabolitu
amfetaminu, morfinu, 6-monoacetylmorfinu, kodeinu a metabolitu delta-9
tetrahydrocannabinolu,
v důsledku čehož došlo v levém jízdním pruhu ke střetu obou vozidel, při kterém
spolujezdkyně v osobním vozidle H. K., utrpěla zranění, kterému na místě
podlehla, další spolujezdec M. Z., utrpěl nitrokloubní zlomeninu dolního konce
pravé vřetenní kosti s odlomením výběžku pravé loketní kosti, tříštivou
zlomeninu těla třetího bederního obratle s poraněním tvrdé pleny pátečního
kanálu, únikem mozkomíšního moku a vpáčením kostních úlomků do pátečního kanálu
a otřes mozku s průměrnou dobou léčení 8 – 10 týdnů s následnou dlouhou
rehabilitací a rekonvalescencí, V. V., utrpěl tržnězhmožděné rány, zlomeninu
spodiny levé očnice, zlomeninu nosních kůstek a pravého jařmového oblouku,
zlomeninu horní čelisti oboustranně a tvrdého patra, dvojitou zlomeninu v dolní
čelisti v bradové části, zlomeninu těla pátého krčního obratle, příčného
výběžku prvního krčního obratle vlevo, zlomeninu zádového výběžku sedmého
krčního obratle a zlomeninu dolního konce vřetenní kosti vlevo s průměrnou
dobou léčení a omezením v obvyklém způsobu života spočívajícím zejména v
bolestivosti, fixaci zlomenin a přijímáním tekuté stravy, do 5 – 6 týdnů a
obviněný T. S. pak utrpěl zlomeninu kloubní jamky pravého kyčelního kloubu s
dobou léčení 6 – 8 týdnů, na nákladním vozidle pak vznikla Ostravským
komunikacím, a. s., škoda ve výši 8.862,- Kč.
Za to byl obviněný T. S. odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
dvou roků, podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro účely výkonu
uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr.
zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení motorových vozidel na dobu pěti roků. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla
obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody částky podrobně
specifikované ve výroku daného rozsudku tam uvedeným poškozeným, přičemž část
poškozených byla se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána podle § 229 odst.
2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2012, sp. zn. 1 T
140/2010, podali odvolání obviněný T. S., státní zástupce Okresního státního
zastupitelství v Ostravě a poškozená I. K. O podaných odvoláních rozhodl
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 6 To 203/2013,
tak, že z podnětu všech tří odvolání podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2
tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestu, náhradě škody ve vztahu
k poškozené I. K. a Ostravským komunikacím, a. s., a za podmínek § 259 odst. 3
tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněnému T. S. uložil podle § 143 odst. 2 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v
trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku
mu současně uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel na dobu pěti roků. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla dále
obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené I. K. částku
240.000,- Kč a Ostravským komunikacím, a. s., částku 7.090,- Kč. Podle § 229
odst. 2 tr. řádu byly poškozené I. K. a Ostravské komunikace, a. s., se zbytkem
nároku na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. V
ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 6
To 203/2013, podal obviněný T. S. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v
němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci
své dovolací argumentace namítl, že příslušný soud nesprávně kvalifikoval jeho
jednání jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2
písm. a) tr. zákoníku. Zpochybnil zejména závěr odvolacího soudu, že pro
posouzení trestní odpovědnosti je bez významu, jaká byla míra jeho ovlivnění
návykovou látkou coby řidiče. Podle jeho názoru k naplnění znaků daného
trestného činu je vyžadováno, aby se pachatel nacházel ve stavu vylučujícím
způsobilost a že tento stav je třeba v každém konkrétním případě znalecky
zjišťovat a dokazovat. V předmětné věci bylo stanoveno množství návykové látky
pouze v krvi a znalkyně dospěla k závěru, že obviněný byl ovlivněn jak
heroinem, tak pervitinem. Dle dovolatele však o ovlivnění pervitinem nemohla
učinit žádný závěr, neboť jeho metabolity byly sice nalezeny v moči, není však
zřejmé, v jakém množství. V krvi byla stanovena hladina morfinu 8 nanogramů na
mililitr, kdy tato hodnota je pod koncentrační mezí zakládající ovlivnění
návykovou látkou tak, jak tyto meze byly pro návykové látky stanoveny Českou
společností soudního lékařství a soudní toxikologie České lékařské společnosti
J. E. Purkyně. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví - psychiatrie podle jeho
mínění nezkoumal kognitivní a psychomotorické schopnosti (tj. míru jeho
ovlivnění návykovou látkou) a jeho závěry vycházejí pouze ze znaleckého posudku
toxikologického.
V další části dovolání obviněný namítá nesprávné hmotně právní
posouzení ve vztahu k uložené povinnosti nahradit škodu. Odvolací soud přiznal
poškozené I. K. nárok na náhradu škody v plné výši, aniž by zkoumal, zda byla
poškozená spolujezdkyně v daný okamžik připoutána či nikoliv. Dle závěrů
znalkyně však nebylo možno vyloučit, že kdyby osoby jedoucí v příslušném
automobilu připoutány byly, tak by takto závažné úrazové změny nevznikly,
případně by byly menší. Dovolatel má proto za to, že ze strany odvolacího soudu
došlo k deformaci důkazu, když dovodil taková skutková zjištění, která v žádném
smyslu z provedených důkazů nevyplývají. Rozhodnutí odvolacího soudu v otázce
náhrady škody je dle něj v rozporu s principem in dubio pro reo.
Obviněný rovněž tvrdí, že skutková zjištění soudu jsou v extrémním nesouladu s
provedenými důkazy. V této souvislosti opět zpochybňuje závěry znaleckého
posudku z oboru toxikologie s tím, že se nelze spokojit se závěrem, že nebyl
schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo. Výsledek psychiatrického znaleckého
posudku je dle něj v rozporu s lékařskou zprávou, výpovědí druhého obviněného i
výpovědí poškozené I. K., přičemž ani nebyla zjišťována jeho tolerance k
návykovým látkám. Odvolací soud prý pominul i návrh obhajoby k vyhotovení
nového znaleckého posudku z oboru psychiatrie a toxikologie. Dle dovolatele je
proto otázkou, zda za této situace mohla být tímto soudem učiněna relevantní
skutková zjištění.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku
navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
zrušil a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého
zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření nejprve
stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení, dále uvedl, že obviněný se
uplatněnými námitkami v podstatě domáhá jiných skutkových zjištění. Navíc
tvrzení obviněného jsou do značné míry opakováním jeho obhajoby uplatněné již v
řízení před soudem prvního stupně i v rámci řízení o odvolání. Rozhodující
soudy na základě provedeného dokazování shledaly, že obviněný byl v době nehody
ve stavu, kdy nemohl bezpečně řídit motorové vozidlo (tedy ve stavu vylučujícím
jeho způsobilost k řízení). V tomto směru bylo dle státního zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství provedeno dokazování zcela v rozsahu
požadovaném v obdobných případech i dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu,
znalecké posudky z oboru toxikologie a z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, byly dle něj zpracovány v odpovídajícím rozsahu a jejich závěry a
závěry výslechů znalců hodnotily soudy zcela logicky a správně.
K námitkám ohledně výroku o náhradě škody státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství dodal, že tyto mají svůj původ v nesouhlasu obviněného
s hodnocením důkazů ze strany soudu druhého stupně. Obviněný hodnotí jiným
způsobem výpověď znalkyně MUDr. Margity Smatanové, která nepotvrdila, že by
poškozená H. K. byla v době nehody připoutána, současně však opakovaně uvedla,
že ke zranění, které bylo bezprostřední příčinou smrti, dochází bez ohledu na
to, zda osoba byla připoutána či nikoliv. Odvolací soud tak dle něj rozhodl
správně, když přiznal poškozené I. K. 100% částky dle § 444 odst. 3 písm. c)
občanského zákoníku.
K tvrzení obviněného o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
poznamenal, že v tomto směru obviněný částečně opakuje již dříve uvedené
námitky týkající se zpracovaných znaleckých posudků a poukazuje na opomenutí
dalších důkazů jako je lékařská zpráva či výpověď poškozené I. K. Soudy se však
dle jeho názoru i s tím důsledně vypořádaly, proto se nemůže jednat o extrémní
nesoulad skutkových zjištění soudů s provedenými důkazy, neboť skutková
zjištění soudů z provedených důkazů zcela logicky vyplývají.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ
odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas podle § 265r odst. 1
písm. c) tr. řádu s tím, aby případně i jiné rozhodnutí bylo učiněno v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán
k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou
argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem –
advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o
němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento
závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění
rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal
za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se
řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z
odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč
nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se
řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona
v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu
ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního
nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a
námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v
intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v
případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění
rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich
vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že
obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích
trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v
podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující
soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto
případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že
„opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení
před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou
stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které
je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov.
rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H.
Beck).
Obviněný T. S. sice v dovolání deklaroval hmotně právní námitku
spočívající v nesprávném právním posouzení věci, avšak převážnou většinou
námitek se pouze domáhá odlišných skutkových závěrů. Výhrady, jimiž obviněný
poukazuje na to, že v řízení nebyl řádně zjištěn stav vylučující jeho
způsobilost k řízení motorového vozidla a že závěry vypracovaných znaleckých
posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a toxikologie, jsou
nesprávné, je třeba považovat z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za právně irelevantní, neboť se jedná o námitky,
kterými obviněný nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze
napadá skutková zjištění, která soudy ve věci učinily. Těmito námitkami se
obviněný tudíž domáhá jen toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro
který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obviněný de facto na základě vlastního hodnocení důkazů nabízí svoji verzi
skutkového děje, že se uvedeného jednání nedopustil a domáhá se změny
skutkových zjištění. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zaměňuje za
další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat
napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání
taxativně uvedeným v § 265b tr. řádu.
Jedinou námitkou, kterou bylo možno formálně podřadit pod důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je námitka extrémního
nesouladu mezi skutkovými zjištěními a v řízení provedenými důkazy, v rámci níž
obviněný v podstatě opakuje výhrady týkající se předmětných znaleckých posudků
a dále poukazuje na opomenutí dalších důkazů (tj. lékařské zprávy a výpovědi
poškozené I. K.). Nejvyšší soud však shledal, že se jedná o námitky zjevně
neopodstatněné.
Podle ustanovení § 274 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu ohrožení pod
vlivem návykové látky dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím
způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou
činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit
značnou škodu na majetku. Odstavec 2 písm. a) citovaného ustanovení dopadá na
případy, kdy pachatel popsaným jednáním způsobí havárii, dopravní nehodu nebo
jinou nehodu, jinému ublížení na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku nebo
jiný závažný následek.
Je třeba zdůraznit, že pro stav vylučující způsobilost neexistuje žádná
konkrétní definice, neboť různé návykové látky působí na člověka odlišně a
rozdílně ho ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti, proto je nutné v
každém jednotlivém případě zkoumat, jakou měrou byla použitou návykovou látkou
ovlivněna schopnost vykonávat pachatelem provozovanou činnost. K naplnění znaků
tohoto trestného činu se nevyžaduje takový stav, kdy pachatel upadá do
bezvědomí nebo není schopen komunikovat, ale postačí takové ovlivnění fyzických
a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat
zaměstnání nebo jinou činnost, při které by mohl být ohrožen život nebo zdraví
lidí nebo způsobena značná škoda na majetku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2790 s.).
Ze soudní praxe je zřejmé, že nejčastější činností vykonávanou v uvedeném směru
je řízení motorových vozidel a látkou vylučující způsobilost tuto činnost
vykonávat bývá alkohol, proto i pravidla pro posuzování rozhodných okolností
obvykle vyplývají z možností a schopností opilého řidiče, kde se již v rámci
rozhodovací činnosti soudů vyvinula bohatá judikatura stanovící pravidla a
postupy v souvislosti s činnostmi konanými po požití alkoholických nápojů.
Protože trestní zákoník v ustanovení § 274 mezi návykovými látkami nečiní žádný
rozdíl, je nutné i u jiných návykových látek než alkoholu zjišťovat konkrétní
stav ovlivnění takovou látkou. Vzhledem k tomu, že ani zákon ani žádný jiný
právní předpis nestanoví, jaké množství jiných návykových látek než je alkohol
ve smyslu § 274 tr. zákoníku, zakládá u řidiče motorového vozidla stav
vylučující jeho způsobilost motorové vozidlo řídit, je nezbytné při zjištění,
že pachatel motorové vozidlo řídil pod vlivem některé z jiných návykových
látek, v každém jednotlivém případě všechny rozhodné skutečnosti zkoumat a
posuzovat na základě výsledků dokazování provedeného v konkrétní věci.
V případě pachatele, který řídil vozidlo pod vlivem jiné návykové látky než
alkoholu, bude tedy nutné vždy zjistit dostatek poznatků nejenom o tom, o jakou
látku se jednalo, ale i v jakém množství byla v jeho krvi či moči obsažena. Ani
tyto skutečnosti však nestačí pro to, aby bylo možné dostatečně objektivně
posoudit, zda obviněný i přesto naplnil znaky trestného činu podle § 274 tr.
zákoníku. V takovém případě se řízení neobejde bez přibrání znalce z oboru
toxikologie, který by podle zjištěných hodnot posoudil, jaké množství předmětné
omamné látky měl obviněný v době řízení motorového vozidla v těle. Na základě
tohoto poznatku pak znalec z oboru zdravotnictví, odvětí psychiatrie podle
zjištěného množství, eventuelně jeho koncentrace, doby, po kterou měl pachatel
předmětnou látku v těle, reakcí, které byly jinými důkazy zjištěny, jimiž se
jednání obviněného projevovalo atd., může určit, jak dalece byl obviněný v době
jízdy zjištěným druhem a množstvím návykové látky ovlivněn. Nelze vyloučit, aby
znalec s ohledem na tato zjištění vztahující se k některé z konkrétních
návykových látek (kromě alkoholu) vymezil, s jakým množstvím alkoholu lze
předmětné zjištěné množství a charakter návykové látky v těle pachatele srovnat
(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 449/2010, sp. zn. 11 Tdo
981/2010).
S přihlédnutím k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, ve shodě
s názorem rozhodujících soudů i státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství, že v nyní posuzované věci bylo bez pochybností prokázáno, že
obviněný T. S. se v době dopravní nehody nacházel ve stavu vylučujícím
způsobilost k řízení motorového vozidla. V tomto směru je možno beze zbytku
odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. Dle závěrů
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, byla v moči
obviněného prokázána přítomnost látek ze skupiny cannabinoidů, amfetaminů a
opiátů a jen pro nedostatek krevního vzorku nebylo možno provést kvantifikaci
těchto látek z krve. Není však pochyb o tom, že návykové látky obviněným užity
byly a dle znalkyně i velikost nálezu, byť v moči, svědčí v případě pervitinu o
ovlivnění touto látkou. I když koncentrační mez pro morfin je 10 ng/ml a v krvi
obviněného (k jejímuž odběru došlo až s časovým odstupem) byla stanovena
hladina morfinu ve výši 8 ng/ml, okolnosti dané dopravní nehody spolu se
zjištěním týkajícím se dalších návykových látek, které byly v těle obviněného
prokázány, dostatečně prokazují stav jeho vyloučení z bezpečného řízení
motorových vozidel. Navíc podle výpovědi znalkyně hladina morfinu v krvi
obviněného v době jízdy musela být určitě vyšší s ohledem na poměrně krátký čas
vylučování morfinu. I znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ve
vztahu k hodnotě morfinu 8 ng/ml v krvi obviněného v okamžiku krevního
vyšetření potvrdil, že v době dopravní nehody se u obviněného projevovala
akutní intoxikace, a to návykovou látkou morfin, který způsobil narušení jeho
schopnosti racionálně vnímat realitu, reagovat adekvátně na situaci a došlo
také k narušení schopnosti korigovat jeho chování s tím, že v tomto stavu nebyl
obviněný schopen bezpečně řídit motorové vozidlo a jeho intoxikace zcela
vylučovala způsobilost k takové činnosti. Pro úplnost je možno dodat, že i když
byla znaleckým zkoumáním vyloučena u obviněného těžká intoxikace, při které
dochází k ovlivnění vědomí, tak tato skutečnost je z hlediska posouzení
schopnosti řídit motorové vozidlo zcela irelevantní.
V průběhu řízení tak bylo mimo pochybnost prokázáno, že obviněný řídil
příslušné motorové vozidlo ve stavu vylučujícím jeho způsobilost k řízení.
Příslušné soudy tak postupovaly správně, když další návrhy obviněného na
doplnění dokazování (vyhotovení nového znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a toxikologie) označily za nadbytečné
vzhledem k existenci důkazů již provedených. Odvolací soud přiléhavě ve svém
rozsudku uvedl, že zmíněným návrhům na doplnění dokazování nebylo důvodně
vyhověno, neboť důkazy potřebné pro rozhodnutí již byly provedeny, a proto o
návrhu na doplnění dokazování bylo rozhodnuto zamítavým výrokem.
Nejvyšší soud konstatuje v obecné poloze, že námitky týkající se neprovedení
obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního
charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu
vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení
před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout
důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné.
Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o
navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení
nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy
neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v
rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a
v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy,
tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž
se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy
založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho
protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy,
z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru
respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve
smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov.
nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS
402/05, atd.).
Dle názoru Nejvyššího soudu však při respektování výše uvedených obecných
předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného
dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenuté důkazy
nejedná, neboť za opomenutý byl označen takový důkazní návrh, jímž se soudy
prvního i druhého stupně řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování
v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn
ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušný obviněným navrhovaný důkaz by
neměl na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Takové rozhodnutí
je zcela a výlučně v kompetenci rozhodujících soudů, přičemž Nejvyšší soud
názorům nalézacího i odvolacího soudu nedoplnit dokazování pro nadbytečnost
důkazů plně ztotožnil.
Nejvyšší soud zcela přisvědčil závěrům soudů prvního i druhého stupně v tom, že
obviněný T. S. svým výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky
skutkových podstat přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst.
1, 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1,
2 tr. zákoníku a přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147
odst. 1, 2 tr. zákoníku. Závěr o jeho vině byl učiněn na podkladě důkazů, které
ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů
prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy,
jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně
právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal
žádný rozpor.
Za neopodstatněné je pak třeba považovat i námitky obviněného k výroku
o náhradě škody, neboť tyto vycházejí opět jen z jeho nesouhlasu s hodnocením v
řízení provedených důkazů, s akcentováním jeho vlastního a zcela odlišného
hodnocení výpovědi znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství
MUDr. Margity Smatanové. Je pravdou, že jmenovaná znalkyně nepotvrdila, že
poškozená H. K. byla v době příslušné dopravní nehody připoutána, ale na druhé
straně opakovaně uvedla, že zranění, které bylo u ní zjištěno, vzniká bez
ohledu na to, zda je osoba v daný okamžik připoutána či nikoliv. Nelze tak nic
namítat proti rozhodnutí odvolacího soudu, který přiznal poškozené I. K. 100%
částky dle § 444 odst. 3 písm. c) občanského zákoníku, účinného do 31. 12.
2013.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení,
které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného T. S.
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O
dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr.
řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 30. června 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná