4 Tdo 779/2025-747
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2025 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněné D. L., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2025, sp. zn. 8 To 35/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 7/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2025, sp. zn. 6 T 7/2024, byla obviněná D. L. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byla podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody na 10 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně rozhodoval také o náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a o náhradě nemajetkové újmy pozůstalým.
2. Soud prvního stupně přijal prohlášení viny obviněné, že „dne 14. 6. 2024 v době od 21.30 hod. do 22.00 hod. v blízkosti schodiště v horním patře domu na adrese XY, XY, Liberecký kraj, po slovní rozepři napadla s cílem usmrtit kuchyňským nožem v ruce svého druha poškozeného V. H., kterého jednou bodla do oblasti hrudníku a poté jej strčila, kdy tento upadl směrem dolů ze schodů, kdy tímto jednáním poškozenému V. H., způsobila jednu bodnou ránu o velikosti 1 cm x 2 cm v hrudníku zpředu, 4 cm nad levou prsní bradavkou s rozvojem masivního krvácení, kdy poškozený i přes rychle poskytnutou laickou a následně odbornou první pomoc zemřel“.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná D. L. odvolání, které směřovala proti výroku o trestu a proti výroku o náhradě nemajetkové újmy nezletilému AAAAA (pseudonym), jejímu synovi. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 5. 2025, sp. zn. 8 To 35/2025, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestu a ve výroku, kterým byl nezletilý AAAAA podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak odvolací soud znovu rozhodl o trestu pro obviněnou. Podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jí uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců a pro jeho výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Zrušený adhezní výrok nenahradil jiným, protože akceptoval odvolací námitku obviněné, že za nezletilého se připojila s nárokem na náhradu nemajetkové újmy zmocněnkyně, která k tomu neměla oprávnění od jeho zákonného zástupce ani od soudem ustanovené kolizní opatrovnice. II. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně
4. Rozsudek Vrchního soudu v Praze napadla nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněné dovoláním, které směřovala výlučně proti výroku. Mimořádný opravný prostředek opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. s tím, že obviněné byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, kterým byla uznána vinnou. Naplnění citované alternativy uplatněného dovolacího důvodu spatřovala konkrétně v tom, že odvolací soud při ukládání trestu nezákonně aplikoval § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a ocitl se tak pod dolní hranicí zákonné trestní sazby stanovené za zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku.
5. Nejvyšší státní zástupkyně připomněla, že v § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jsou stanoveny tři podmínky, které musí být kumulativně splněny, aby soud mohl přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby (pachatel prohlásil vinu, soud takové prohlášení přijal a nápravy pachatele lze vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání). Zdůraznila, že při úvahách o aplikaci § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je nutné respektovat zákonnými podmínkami limitovaný charakter tohoto ustanovení a použít ho ke zmírnění zákonné trestní sazby jen v těch mimořádných případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech v něm uvedených předpokladů. K naplnění podmínek podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku vedle požadavku na prohlášení viny akceptovaného soudem zásadně nepostačí existence některých polehčujících okolností ani běžně se vyskytující negativní dopad odsouzení na rodinný život pachatele. Mělo by se jednat o okolnosti, které jsou z hlediska řešené trestné činnosti natolik specifické, že z pohledu povahy trestné činnosti a poměrů pachatele dosáhly takového významu, který nasvědčuje budoucí nápravě pachatele prostřednictvím trestu kratšího trvání, než který zná příslušná trestní sazba. Ve věci obviněné D. L. podle nejvyšší státní zástupkyně odvolací soud žádné takové specifické okolnosti v napadeném rozhodnutí neidentifikoval.
6. K povaze trestné činnosti spáchané obviněnou odvolací soud poukázal jen na to, že obviněná poškozeného bodla pouze jednou v rámci vystupňované hádky. Ohledně jediného bodnutí ale nelze přehlédnout, že poškozený se již po první ráně svalil ze schodů a že již tato jediná rána byla smrtící a obviněná jí dosáhla svého cíle. Existence hádky nebyla ničím specifickým či pozitivním, neboť jde o běžný průvodní jev násilných trestných činů.
7. Následně se nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila kriticky k závěru odvolacího soudu o vnějších a vnitřních faktorech projednávané trestné činnosti. Osobnostní rysy obviněné jako emoční nestabilita, impulzivnost, či sklon k agresivitě v afektu nelze u pachatelů násilné trestné činnosti v domácím prostředí považovat za jakkoli nestandardní. A pokud odvolací soud zdůrazňuje, že obviněná byla poškozeným napadána a ponižována, přehlíží, že vzájemné soužití obviněné a poškozeného bylo dlouhodobě konfliktní a bouřlivé, vyznačovalo se oboustranným verbálním i fyzickým napadáním, přičemž rovněž útoky obviněné vůči poškozenému byly relativně intenzivní.
8. K možnosti dosažení nápravy trestem kratšího trvání nejvyšší státní zástupkyně poukázala na průměrnou prognózu resocializace obviněné a připomněla, že to bylo právě osobnostní nastavení obviněné, které vedlo ke vzájemně konfliktnímu vztahu, který byl jednou z příčin spáchání inkriminovaného činu.
9. V další části dovolací argumentace nejvyšší státní zástupkyně zdůraznila, že ani poměry obviněné nejsou takového rázu, aby kumulativně s povahou trestné činnosti odůvodnily závěr o možnosti nápravy trestem kratšího trvání. Situace, kdy je pachatel jediným rodičem nezletilého dítěte, není totiž ničím specifická. Navíc v této věci to byla právě obviněná, která vlastnoručně usmrtila druhého z rodičů. Další okolnosti případu, kterými jsou omluva pozůstalým, zaujetí sebekritického postoje a předchozí řádná péče o nezletilého jsou způsobilé ovlivnit konkrétní výměru trestu v rámci zákonné trestní sazby, nicméně nejsou takového charakteru, aby samy o sobě mohly odůvodnit aplikaci moderačního ustanovení podle § 58 tr. zákoníku.
10. Následně se nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila k polehčujícím okolnostem, na které odvolací soud v napadeném rozsudku poukázal. Uvedla, že souhlasí jen s existencí polehčujících okolností podle § 41 písm. b), o) tr. zákoníku, tj. že obviněná čin spáchala v silném rozrušení a upřímně svého činu litovala. Avšak polehčující okolnosti podle § 41 písm. f), j) a p) tr. zákoníku podle jejího úsudku naplněny nebyly. Obviněná v době spáchání činu nebyla ve věku blízkém mladistvým, nepřičinila se o odškodnění pozůstalých a před spácháním činu nevedla příkladný život, o čemž svědčí fakt, že byla opakovaně postižena pro přestupek a její soužití s poškozeným bylo oboustranně konfliktní. Polehčující okolnost podle § 41 písm. b), o) tr. zákoníku samostatně a ani ve spojení s ostatními rozhodnými skutečnostmi nebyly takové kvality, aby vedly k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
11. Pro aplikaci § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku tak podle nejvyšší státní zástupkyně zůstala splněna jen podmínka přijatého prohlášení viny soudem, a splnění ostatních podmínek chybí. Nad rámec uvedeného nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že odvolací soud zcela opomenul uvážit zřejmě nejdůležitější prvek povahy trestného činu, který obviněná spáchala, a tím je druh a význam porušeného zájmu chráněného trestním zákonem. V případě trestného činu vraždy se jedná o lidský život, který byl navíc porušen v přímém úmyslu. Obviněná doznala, že si pro nůž došla, což implikuje dokonce jistý stupeň úvahy a připravenosti. Tento fakt povahu trestného činu v předkládané věci výrazně determinuje a při vědomí absence okolností, které by povahu trestné činnosti činily méně závažnou či vykazovaly specifika z hlediska poměrů obviněného, nelze uzavřít, že charakter trestné činnosti ve spojení s poměry obviněné odůvodňoval užití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. A to tím spíše, že odvolací soud neidentifikoval konkrétní skutečnosti, které by svědčily o možnosti nápravy obviněné trestem kratšího trvání.
12. Odvolací soud aplikací § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku i přes nesplnění tam uvedených podmínek uložil obviněné trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou, a zatížil tím své rozhodnutí vadou, jež odpovídá uplatněnému odvolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
13. Nejvyšším soudu nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. a zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na něj navazující, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší státní zástupkyně současně vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III. Vyjádření obviněné k dovolání
14. K podanému dovolání se obviněná D. L. písemně vyjádřila prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Köhlera. Uvedla, že odvolací soud ve svém rozsudku správně aplikoval ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. K námitkám nejvyšší státní zástupkyně obviněná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 435/2009, podle kterého více okolností, které za jiné situace samy o sobě jsou jen obecnými polehčujícími okolnostmi, ve svém souhrnu mohou nabýt takového významu, že je bude možné posoudit jako výjimečné okolnosti případu ve smyslu § 58 tr. zákoníku.
15. Stran povahy trestné činnosti v intencích § 39 odst. 2 tr. zákoníku obviněná uvedla, že pokud nejvyšší státní zástupkyně poukázala na úmysl obviněné poškozeného usmrtit, je nutno přihlédnout k tomu, v jaké intenzitě byl tento pojmový znak naplněn. Připomněla, že spáchání skutku předcházela hádka s poškozeným a fakt, že útok byl veden toliko jednou ranou. Následně odkázala na závěry znaleckých posudků z oboru psychiatrie a klinické psychologie o vyšetření duševního stavu obviněné, které posuzovaly její osobnostní rysy a jejich vliv na prožívání soužití s poškozeným.
16. Zdůraznila, že je jediným rodičem nezletilého syna, o kterého se příkladně starala, než se svým jednáním připravila o možnost se o péči o nezletilého podělit s druhým rodičem. Vyzdvihla názor odvolacího soudu, že je na celou věc nutno nahlížet i optikou toho, na jak dlouhou dobu ztratí nezletilý oba rodiče. Obviněná rovněž připomněla, že svou lítost nad ztrátou lidského života opakovaně vyjádřila výslovně v omluvě, sebekritickém postoji i v rámci prohlášení viny. Uvedené skutečnosti jsou nepochybně pozitivní z pohledu možností nápravy obviněné, neboť svědčí o její motivaci, aby se co nejdříve vrátila k nezletilému a byla tu pro něj jako jeho matka.
17. Závěrem obviněná uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po věcné a procesní stránce správné a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl. Vyslovila souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
IV. Přípustnost a důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265c tr. ř. zjistil, že
dovolání je přípustné a jsou splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, protože nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání včas a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.), dovolání má zákonem požadované
náležitosti (§ 265f tr. ř.) a směřuje proti rozhodnutí, které lze napadnout tímto mimořádným opravným prostředkem [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.].
19. Dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., takže dále musel Nejvyšší soud posoudit, zda námitky vznesené nejvyšší státní zástupkyní naplňují jí uplatněný dovolací důvod. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., může být dán ve dvou alternativách. Obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhá alternativa, o kterou se nejvyšší státní zástupkyně v dovolání výslovně opírá, se týká odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím.
Trest odnětí svobody je uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003). Z uvedeného je zřejmé, že námitky nejvyšší státní zástupkyně směřující proti chybné aplikaci § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, v důsledku čehož byl uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu trestu odnětí svobody stanovenou za daný trestný čin, lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
20. K námitkám dovolatelky Nejvyšší soud úvodem připomíná, že trestní zákoník jednoznačně stanoví povinnost soudu ukládat přiměřené trestní sankce. Podle § 38 odst. 1 tr. zákoníku se mají trestní sankce vždy ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Ustanovení § 38 odst. 2 tr. zákoníku v sobě výslovně obsahuje princip subsidiarity přísnější trestní sankce, protože stanoví, že „tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější.“.
Přiměřenost trestní sankce, tj. proporcionalita mezi zájmem na ochraně společnosti před pachatelem trestného činu a zásahem do základních práv pachatele a dalšími důsledky způsobenými uloženou trestní sankcí, má ústavněprávní povahu. Nedostatečně odůvodněné a nedostatečně ospravedlněné rozhodnutí o udělení přísnějšího druhu trestu je proto porušením zákonné povinnosti ukládat přiměřené trestní sankce. V závažnějších případech může být i porušením ústavní povinnosti zákonnosti trestu a zásahem do ústavního příkazu „nulla poena sine lege“ [viz nález sp. zn. I.
ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 (N 119/73 SbNU 827), body 17, 29 a 30]. Na rozdíl od zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009, (dále jen "trestní zákon") dnes platný a účinný trestní zákoník neobsahuje explicitní vyjádření účelu trestních sankcí (viz § 23 trestního zákona). Uvedené ustanovení trestního zákona se nahradilo promítnutím obecných zásad trestání do jednotlivých ustanovení trestního zákoníku o trestních sankcích. Účel trestání vyplývá nejen z těchto obecných zásad, ale i z celkového pojetí trestního zákoníku, a zejména pak z jednotlivých ustanovení upravujících ukládání trestních sankcí (viz nález sp. zn. I.
ÚS 4503/12, bod 23). Podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku se vymezení účelů trestání ponechává trestněprávní nauce. Trestněprávní nauka rozeznává a popisuje řadu účelů trestních sankcí, zejména účel retributivní, směřující k uložení zaslouženého trestu, a dále účely konsekvencionalistické, zaměřující se na důsledky trestu. Mezi ně patří například odstrašení (tedy individuální a generální prevence), rehabilitace pachatele (tedy jeho výchova, náprava), inkapacitace pachatele (tedy znemožnění, zabránění mu páchat další trestnou činnost), restorace (tedy obnova, náprava narušených, poškozených vztahů mezi pachatelem a obětí i celou společností; srov. koncepci restorativní justice) či odškodnění oběti [srov. Ashworth, A., von Hirsch, A., Roberts, J.
(eds.) Principled Sentencing: Readings on Theory and Policy. Oxford: Hart Publishing, 2009]. V moderních systémech trestní justice se tyto účely obvykle vzájemně kombinují. Při ukládání trestu v konkrétním případě však rozličné účely mohou být ve vzájemném konfliktu, který lze řešit například deklarováním primárního účelu, který musí být naplněn vždy, a účelů podpůrných, sekundárních, jejichž dosažení je vhodné, nikoli však za každých okolností a v plné míře nezbytné (viz nález sp. zn. I. ÚS 4503/12, bod 24).
21. Jedním z prostředků soudcovské individualizace trestu tak, aby byl přiměřený všem rozhodným skutečnostem, je institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku, který umožňuje odstranění nepřiměřené tvrdosti trestu odnětí svobody ukládaného v rámci trestní sazby, pokud vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu nebo poměrům pachatele se věc vymyká obdobným případům a k nápravě pachatele postačí i kratší trest nebo pokud je splněna některá ze specifických podmínek (dohoda o vině a trestu, prohlášení viny, spolupracující obviněný, překročení meze nutné obrany apod.) a k nápravě pachatele postačí vzhledem k jeho poměrům a povaze jím spáchané trestné činnosti uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby. Pro aplikaci § 58 tr. zákoníku není nutné, aby okolnosti případu nebo poměry pachatele byly přímo výjimečné. Pro tento závěr svědčí vedle samotného textu předmětného ustanovení a faktu, že při formálním pojetí trestného činu, kdy se společenská škodlivost samostatně neposuzuje, není v případech trestných činů, u kterých jsou znaky kvalifikované skutkové podstaty naplněny menší intenzitou, v podstatě jiná možnost účinné náhrady za § 88 odst. 1 dřívějšího trestního zákona, který vyjadřoval požadavek, aby se k okolnostem podmiňujícím vyšší trestní sazbu přihlédlo jen tehdy, když podstatně zvyšují stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost, také to, že novelou trestního zákoníku a trestního řádu zákonem č. 333/2020 Sb., účinným od 1. 10. 2020, došlo k významnému rozšíření případů, na které dopadá ustanovení § 58 tr. zákoníku (dohoda o vině a trestu; prohlášení viny), což v praxi přináší širší využití snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, než jak evokuje stávající název § 58 tr. zákoníku.
22. Bez ohledu na výše uvedené ovšem platí, že ustanovení § 58 tr. zákoníku není možné aplikovat pravidelně a na jakoukoliv věc. S výjimkou případů spolupracujícího obviněného, kde je použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku v podstatě obligatorní při splnění všech zde stanovených podmínek, může soud podle svého uvážení zmírnit trestní sankci odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby jen v případech něčím zvláštních a odlišujících se od běžně se vyskytujících případů takovou měrou, že trest uložený v rámci nemodifikované trestní sazby by byl pro pachatele nepřiměřeně přísný (§ 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku) nebo by byl nepřiměřený z pohledu jiných skutečností majících dopad na adekvátnost trestní sankce (§ 58 odst. 2, 3 a 7 tr. zákoníku), pokud k nápravě pachatele postačí i trest kratšího trvání, než je dolní hranice zákonné trestní sazby. Možnosti uplatnění § 58 tr. zákoníku je ve všech případech nutné posuzovat vždy přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli a současně je nutné, aby soud přesvědčivě a pečlivě jeho aplikaci odůvodnil. Jednotlivé situace je přitom obtížné vzájemně porovnávat a paušalizovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018).
23. Ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje základní a obecný důvod pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody a má subsidiární uplatnění vůči § 58 odst. 2, 3, 5 až 7 tr. zákoníku. Ke snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby z těchto speciálních důvodů lze přistoupit u pachatele, který jinému zabránil v dokonání činu [odst. 2 písm. a)], který prohlásil vinu [odst. 2 písm. b)] nebo zavřel dohodu o vině a trestu (odst. 3), u spolupracujícího obviněného (odst. 5), u vývojových stadií trestného činu a u pomocníka (odst. 6), u právního omylu a u okolností vylučující protiprávnost (odst. 7). Je třeba znovu zdůraznit, že zákonodárce neklade na jednotlivé kategorie mimořádného snížení trestu odnětí svobody stejně přísné požadavky a že aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku bude z povahy věci „výjimečnější“ než aplikace zbývajících odstavců § 58 tr. zákoníku, které se opírají o splnění nějaké speciální podmínky (např. pachatel v průběhu trestního řízení sjednal dohodu o vině a trestu nebo prohlásil svou vinu či byl označen jako spolupracující obviněný).
24. Podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, které bylo odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí aplikováno, může soud snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, pokud odsuzuje pachatele, který prohlásil svou vinu (a soud toto prohlášení přijal – § 206c tr. ř.) a vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Stran podmínky přijatého prohlášení viny je při úvaze o aplikaci § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nutné zohlednit význam prohlášení viny pachatelem pro objasnění jím spáchané trestné činnosti a míru, jakou tím usnadnil dokazování a urychlil trestní stíhání. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby logicky přichází v úvahu zásadně tehdy, je-li tento význam podstatný, zejména týká-li se celého rozsahu stíhané trestné činnosti daného pachatele, a nikoli pouze zanedbatelný [Mimořádné snížení trestu odnětí svobody]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1082, marg. č. 4.). Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůraznil, že aplikace § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je fakultativní postup v rámci soudcovské individualizace trestu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 3 Tdo 102/2022) a že přijaté prohlášení viny podle § 206c tr. ř. automaticky neznamená, že obviněný má nárok na zmírnění trestu (viz rozhodnutí publikované pod č. 13/2023 Sb. rozh. tr.).
25. Pro splnění podmínky, že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání, je podstatné, aby to nevylučovaly konkrétní poměry pachatele nebo povaha spáchaného trestného činu. V otázce poměrů pachatele lze přiměřeně vycházet z § 39 odst. 1 tr. zákoníku. Jedná se o všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele. Konkrétně jde o okolnosti, které nesouvisí přímo se spácháním trestného činu a existují i v době rozhodování o trestu. Tyto poměry charakterizují pachatele jako objekt trestu a na jejich základě stejný trest pro různé pachatele může být odlišně citelný. Pokud jde o povahu trestného činu je vodítkem § 39 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého ji určují zákonné znaky té skutkové podstaty, která byla tímto činem naplněna, a konkrétní okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán (způsob provedení činu, pohnutka, záměr nebo cíl pachatele a míra jeho zavinění, druh a okruh způsobených následků, existence okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, polehčujících a přitěžujících okolností). Závažnost trestného činu, která se s jeho povahou bezprostředně pojí, pak vyplývá zejména z toho, s jakou intenzitou, v jaké výši nebo v jakém rozsahu byly naplněny jednotlivé znaky trestného činu, o jak typově závažný trestný čin jde, jak významné okolnosti charakterizují pachatele, jak intenzivně byly naplněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, polehčující a přitěžující okolnosti, kolik takových okolností pachatel naplnil atd. (§ 39 [Stanovení druhu a výměry trestu]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 800–801, marg. č. 3).
26. Z pohledu výše popsaných obecných východisek je evidentní, že v posuzovaném případě byla splněna speciální podmínka pro aplikaci § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterou je přijaté prohlášení viny. Obviněná v hlavním líčení konaném dne 24. 2. 2025 po řádném a úplném zákonném poučení a v přítomnosti svého obhájce svou vinu prohlásila (viz č. l. 666 až 667 tr. spisu) a soud prvního stupně podle § 206c odst. 6 tr. ř. její prohlášení přijal. Přijaté prohlášení viny zásadně urychlilo řízení před soudem a snížilo jeho ekonomickou náročnost, protože nebylo nutné předvolávat znalce a vyslýchat svědky, kteří se rekrutovali především z řad pozůstalých po usmrceném V. H., takže výpověď před soudem by pro ně nepochybně byla velmi emotivní záležitostí. Nelze ani pominout konstatování odvolacího soudu, že úplné doznání obviněné ke skutku, jak byl v obžalobě popsán, bylo významné už z toho důvodu, že ve věci nebyl k dispozici žádný přímý důkaz o tom, co usmrcení poškozeného bezprostředně předcházelo a jak přesně se skutek odehrál (viz bod 17 napadaného rozsudku). Tyto skutečnosti byly obžalobou vyvozovány na základě logického posouzení řetězce důkazů nepřímých.
27. Nejvyšší státní zástupkyně nesplnění základní podmínky spočívající v přijatém prohlášení viny ostatně ani nenamítala. Brojila primárně proti tomu, že povaha spáchaného trestného činu a poměry obviněné, na které musí být nahlíženo kumulativně, nesvědčí pro správnost závěru odvolacího soudu o nápravě obviněné trestem kratšího trvání, než jak je vymezen zákonodárcem v §140 odst. 1 tr. zákoníku. Podle mínění nejvyšší státní zástupkyně se povaha skutku a poměry obviněné ničím nevymykají od obdobných případů, kdy v hádce dochází k úmyslnému usmrcení jednoho z partnerů, což zásadně zasáhne do života pozůstalých členů rodiny. Současně připomněla, že možnosti resocializace obviněné nejsou jednoznačně příznivé vzhledem k jejímu osobnostnímu nastavení, a namítla, že polehčující okolnosti nejsou dány v takové intenzitě, jak na ně nahlíží odvolací soud.
28. Nejvyšší soud k námitkám nejvyšší státní zástupkyně konstatuje, že jakkoli lze některým z nich přisvědčit (poškozený byl usmrcen již první ranou nožem; usmrcení jednoho z partnerů v hádce je typické při jejich dlouhodobě emočně vyhroceném soužití; obviněná dosáhla v době činu věku 21 let, což soudní praxe zpravidla nevnímá jako věk blízký věku mladistvých; osobnostní struktura obviněné není takového charakteru, aby o její resocializaci nevznikaly pochybnosti; obviněná se dopustila tří přestupků; obviněná se doznala k úmyslnému usmrcení poškozeného až v průběhu vyšetřování, zprvu své zavinění popírala) nejsou v tomto konkrétním případě způsobilé zpochybnit důvodnost aplikace § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud ke snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby mohl přistoupit s ohledem na to, že následně vypočtené skutečnosti týkající se poměrů obviněné a povahy jí spáchaného zvlášť závažného zločinu vraždy ve svém souhrnu a vzájemných souvislostech odůvodňují závěr, že lze dosáhnout nápravy obviněné nepodmíněným trestem odnětí svobody ve výměře kratší než deset let, což je dolní hranice trestní sazby v § 140 odst. 1 tr. zákoníku.
29. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, které je sice stručné ale dostatečně výstižné, Nejvyšší soud akcentuje k podmínce nápravy kratším trestem s ohledem na poměry obviněné a povahu jí spáchaného trestného činu následující konkrétní argumenty. Šlo o afektivní jednorázový čin obviněné, který byl důsledkem dlouhodobě napjatého partnerského vztahu. Agrese obviněné neměla chorobný charakter, byla silně zabarvena prolínajícími se emocemi hněvu, ale i strachu a úzkosti. Obviněná není pro společnost nebezpečná. Velmi nízký věk obviněné a její předchozí bezúhonnost jí dávají šanci na nápravu i přes její osobnostní nastavení. Také upřímná kajícnost obviněné, její ničím nezpochybňované přijetí odpovědnosti za spáchaný skutek a absence snahy přenést část odpovědnosti na jiné osoby, svědčí pro možnost její nápravy trestem kratšího trvání. A především je nutné akcentovat zájem nezletilého syna obviněné, jemuž v době rozhodování o trestu byly jen dva roky, protože trestem odnětí svobody na nejméně deset let hrozí přetrhání vztahových vazeb mezi ním a obviněnou a tím související prohloubení jeho nesporně již tak hlubokého traumatu.
30. Délka trestu, který bude obviněné uložen, má přímý a nezpochybnitelný dopad na život jejího dvouletého syna AAAAA, jehož je obviněná jediným rodičem a o kterého před vzetím do vazby řádně pečovala a se kterým se v rámci možností snaží být v kontaktu i přes svůj pobyt ve věznici. Nezletilý je aktuálně svěřen do péče prarodičů, kteří v jeho zájmu s obviněnou, i přestože usmrtila jejich syna, nepřerušili vztahy a společně se snaží eliminovat negativní dopad činu na jeho osobu. K příkladnému přístupů prarodičů obviněná významně přispěla svým přesvědčivě sebekritickým postojem ke spáchanému skutku v průběhu trestního stíhání. Zprvu se sice snažila zbavit trestní odpovědnosti smyšleným průběhem skutkového děje, ale už při svém druhém výslechu v přípravném řízení se přiznala, že svého druha v hádce úmyslně usmrtila (pozn. Nejvyššího soudu: obviněná změnila svou výpověď a doznala se k úmyslnému usmrcení poškozeného ještě předtím, než byl ve věci zpracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství, který se vyjadřoval k mechanismu vzniku smrtícího poranění – viz č. l. 211 až 251 tr. spisu). Na svém úplném doznání obviněná setrvala i v řízení před soudem, nesnažila se ospravedlnit svůj čin, ani umenšit jeho škodlivost. V hlavním líčení i v odvolacím řízení se obviněná pozůstalým omluvila a poděkovala jim za péči o nezletilého a jejich ochotu umožnit jí styk se synem, přičemž soudy její žádost o odpuštění a s ní spojenou lítost nad tím, co spáchala, vyhodnotily jako míněné zcela upřímně.
31. Nejvyšší soud k výše uvedenému poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které v případě ukládání trestu musí soud mít na zřeteli nejen potrestání pachatele odpovídající povaze a závažnosti jím spáchaného činu, ale i všechny důsledky trestu, mezi které nepochybně patří i náprava narušených vztahů mezi pachatelem a poškozenými. Vždy je potřeba mít na paměti nejlepší zájem dítěte a přiznat mu náležitou váhu, a to i v případě, kdy je trest odnětí svobody ukládán jedinému rodiči pečujícímu o nezletilé dítě, který zaviněně zavinil smrt druhého rodiče, a zmíněné rozličné účely trestu jsou tak ve vzájemném konfliktu. Neznamená to, že by konkurující veřejný zájem na přiměřeném potrestání pachatele nemohl v konkrétním případě převážit nad nejlepším zájmem dítěte jako faktor pro neuložení nepodmíněného a případně i mnohaletého trestu odnětí svobody jeho jedinému rodiči. Ovšem zájem dítěte, zejména je-li míra faktické závislosti dítěte na pachateli s ohledem na jeho věk a hloubku jejich emočního vztahu významná a je ohrožen řádný vývoj dítěte v případě, že bude dlouhodobě izolováno od svého jediného rodiče, je při rozhodování o trestu neopominutelný. Všechna tato kritéria je třeba následně vážit proti dalším konkurujícím zájmům, jako je závažnost činu a jeho následek (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2027/17 ze dne 7. 8. 2017, nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 950/19 ze dne 14. 4. 2020).
32. Obviněná svým činem nezletilého natrvalo připravila o jeho otce, a to navíc v době kdy je pro nezletilého rodičovská výchova stěžejní. Na druhou stranu odvolací soud nemohl pominout už shora uvedené skutečnosti, tj. že se tak stalo zjevně v afektu, v emočně nezvládnuté situaci dlouhodobě nefunkčního a vyhroceného partnerského vztahu, že obviněné bylo v době činu pouhých 21 let, že si je plně vědoma toho, co způsobila, a velmi upřímně svého činu lituje, že i přes omezení osobní svobody se obviněná snaží být součástí života nezletilého a pravidelně se s ním stýkat, s čímž jí pomáhají prarodiče, kteří o nezletilého aktuálně pečují, a že trest uložený na samé spodní hranici trestní sazby podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku činí deset let a negativně by zasáhl také nezletilého, protože hrozí přetrhání vztahových vazeb mezi ním a obviněnou a s tím související prohloubení jeho nesporně již tak hlubokého traumatu. O tom, že se obviněná o svého syna do uvalení vazby řádně starala a má k němu hluboký citový vztah svědčí řada důkazů v trestním spise (výslech obviněné ze dne 19. 9. 2024 na č. l. 136–145 tr. spisu, textová dokumentace v aplikaci WhatsApp na č. l. 336–340 tr. spisu, dopis obviněné na č. l. 341 tr. spisu).
33. K námitkám nejvyšší státní zástupkyně vůči odvolacím soudem přiznaným polehčujícím okolnostem Nejvyšší soud uvádí, že trestní zákoník ponechává na rozhodnutí soudu, o kolik může věk pachatele převýšit věk 18 let, aby na něj bylo hleděno jako na pachatele blízkého věku mladistvých podle § 41 písm. f) tr. zákoníku, protože proces dospívání je věc značně individuální, závisí na úrovni pachatelovy fyzické, duševní a mravní vyspělosti a na stupni jeho socializace. Přiznání polehčující okolnosti týkající se věku pachatele záleží i na tom, zda a jak se uvedené skutečnosti projevily na spáchaném trestném činu, resp. jaké charakteristiky typické pro osoby mladistvé a pro jejich chování měly vliv na jeho spáchání (PÚRY, František. § 41 [Polehčující okolnosti]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 838, marg. č. 8.). V této trestní věci ze závěrů znalkyně z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie MUDr. Petry Kordové a znalkyně z oboru školství a kultury, odvětví klinické psychologie PhDr. Jitky Skramuské, které zkoumaly v přípravném řízení duševní stav obviněné a jejichž posudek odvolací soud se souhlasem stran ve veřejném zasedání přečetl (viz protokol na č.l. 690 tr. spisu), vyplývá, že osobnostní struktura obviněné je ještě nevyzrálá a její intelektuální schopnosti se nachází v pásmu nižšího populačního průměru až podprůměru. Obviněná není na stejné úrovni rozumové a mravní vyspělosti jako její vrstevníci. Úroveň jejích sociálních vztahů je labilní, s rysy nevyzrálosti, ambivalencemi, pocity neporozumění od okolí. Uvedené skutečnosti tedy svědčí pro správnost zohlednění nízkého věku obviněné jako okolnosti jí polehčující.
34. Pokud jde o polehčující okolnost podle § 41 písm. p) tr. zákoníku, tj. řádný život před spácháním činu, tu obviněné přiznala už státní zástupkyně krajského státního zastupitelství (viz obžaloba na č. l. 626 tr. spisu). Ze spisového materiálu pak vyplývá, že obviněná nebyla v době před spácháním trestného činu odsouzena pro trestný čin (č. l. 606 tr. spisu). Byla sice třikrát postižena pro přestupek, ovšem dvou z nich se dopustila tím, že ve dnech 23. a 25. 3. 2021 nesplnila v době aktuální epidemie COVID-19 povinnosti plynoucí z mimořádného opatření k ochraně zdraví fyzických osob podle § 92n odst. 1 písm. b) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění novely provedené zákonem č. 94/2021 Sb. Třetí přestupek ze dne 3. 12. 2021 byl majetkového charakteru (č. l. 605 tr. spisu). Konfliktní charakter soužití obviněné s poškozeným existenci předmětné polehčující okolnosti také zásadně nezpochybňuje. Nejednalo se totiž o jednostranné závadné jednání obviněné vůči poškozenému, ale o oboustranně vyhrocený dysfunkční a nevyvážený vztah, ve kterém byla obviněná, podle závěrů zmíněných znalkyň, vůči poškozenému v lehce submisivnější a závislejší roli (viz znalecký posudek na č. l. 115 tr. spisu).
35. Odvolací soud se rovněž patřičně věnoval zhodnocení osoby obviněné. Jak bylo už konstatováno, doplnil dokazování znaleckým posudkem z odvětví psychiatrie a klinické psychologie zpracovaným MUDr. Petrou Kordovou a PhDr. Jitkou Skramuskou. Jmenované znalkyně uzavřely, že osobnost obviněné je emočně a afektivně nestabilní, impulzivní s rysy výbušnosti, dysforie, nestálosti a nezdrženlivosti. Je přítomna snížená frustrační tolerance na zátěžové situace, na které může obviněná reagovat verbálně i brachiálně afektivně zabarvenou agresí či výraznou úzkostí se sklonem k panickým reakcím. Agrese ze strany obviněné je vždy reakcí na nějakou psychickou zátěž a nemá chorobný charakter (č. l. 114 tr. spisu). Inkriminované jednání obviněné nemělo charakter plánovitosti a zištnosti. Podle závěrů znalkyň nelze přehlížet ani viktimologické hledisko, protože poškozený měl obviněnou opakovaně verbálně i brachiálně napadat a dehonestovat ji (viz č. l. 113–115 tr. spisu). Co se týče možnosti nápravy obviněné lze shrnout, že ačkoliv je u obviněné prognóza resocializace pouze průměrná, pozitivní prognostické faktory převažují nad těmi negativními. Zvláště je na místě zmínit, že osobnost obviněné je nedozrálá a v souvislosti s jejím nízkým věkem existuje možnost pro formování její osobnosti a posilování sociálně adaptivních forem jednání.
36. Vycházeje z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud důvodně dospěl k závěru, že vzhledem k poměrům obviněné a povaze jí spáchaného činu postačí k nápravě obviněné D. L. i trest odnětí svobody kratšího trvání. A protože obviněná prohlásila svou vinu a je potřeba mít na zřeteli zájem nezletilého syna obviněné, postupoval podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a uložil jí trest odnětí svobody ve výměře sedmi a půl roku. Tedy trest stále ještě citelný a odpovídající tomu, že je ukládán za zvlášť závažný zločin s fatálním následkem, ovšem současně trest, který dává šanci na nezpřetrhání vztahů obviněné s jejím synem. Zde je vhodné upozornit, že splnění podmínek pro aplikaci § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku shledal i státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze přítomný veřejnému zasedání konanému před odvolacím soudem dne 5. 5 2025 (viz protokol na č. l. 690 tr. spisu).
V. Závěrečné shrnutí
37. Dovoláním napadený výrok o trestu zjevně netrpí vytýkanou vadou uložení trestu odnětí svobody ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Nejvyšší soud proto dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., učinil tak v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu
Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně